Kde je hranice podřízenosti autoritám? II.

Kde je hranice podřízenosti autoritám? II.

minulém článku jsme si ukázali řadu příkladů z Písma a několik příkladů z historie, na kterých jsme viděli, že autorita vládců a těch, kteří mají v rukou moc, není neomezená, ale jsou situace, kdy se křesťané mají (a někdy dokonce musí) této autoritě vzepřít. V tomto článku, který je takovým úvodem do výkladu Římanům 13, se podíváme na to, jaké autority Bůh lidem dal a na to, že všechny tyto Bohem ustanovené autority mají svá omezení.

Bůh ustanovil autority

  • Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha. (Ř 13,1)

Bůh stvořil svět a vložil do světa řád. Tento řád se mimo jiné ukazuje na tom, že jsou zde autority, které Bůh ustanovil. Při stvoření světa Bůh pověřil člověka vládou a správou stvoření – z toho můžeme odvodit mandát pro lidskou vládu a pro různé druhy autorit, které ve světě máme. Z biblického hlediska jsou pro nás významné tři instituce a s nimi spojené autority, které Bůh stvořil (je jejich přímým autorem) – a to je rodina, stát a církev.

Bůh ustanovil rodinu jako závazný a (kromě v Písmu zmíněných výjimek) nerozdělitelný svazek jednoho muže a jedné ženy, kteří spolu mají děti. Stvořil člověka jako muže a ženu a přikázal jim, aby se plodili a množili a naplnili zemi (Gn 1,27–28). Bůh ustanovil muže jako hlavu v manželství, žena byla dána muži jako pomoc jemu rovná s tím, že se má podřizovat svému muži a děti jsou svěřeny oběma rodičům, kteří je mají vychovávat a děti je mají poslouchat (Ef 6,1). Vidíme zjevný řád spojený s autoritou, která má ukazovat na Boží autoritu (1K 11,3).

Bůh stanovil hranice lidských sídel (Sk 17,26), sesazuje a ustanovuje krále (Dn 2,21), přikazuje lidstvu po potopě, aby prolitá krev člověka byla potrestána (Gn 9,5–6), což ukazuje na nějakou formu organizované spravedlnosti, ne pouhou mstu. Každý člověk se nachází v nějaké formě vládního zřízení a tedy ve vztahu s vládní mocí. Tento vztah není nerozlučný, jako je to v případě manželství, ale postavený na vzájemné dohodě, která by v ideálních podmínkách měla být oboustranně výhodná.

Bůh také ustanovil církev jako instituci, skrze kterou se v tomto světě dává poznat osobně. Církev je nevěstou Kristovou, tělem Kristovým, tedy živým organismem, ale současně je institucí, které Bůh určil řád a dal jí úkol v tomto světě – být svědectvím o Bohu, uctívat Boha v Duchu a v pravdě, být sloupem a oporou pravdy (1Tm 3,15), dosvědčovat tomuto světu Boží milosrdenství a spravedlnost. Bůh stanovil, jak má církev fungovat a ačkoliv jsou všichni křesťané královským kněžstvem a mají stejný přístup k Bohu, některé muže pověřil správou církve, dal jim k tomu pravomoc a bude je volat k zodpovědnosti.

Bůh dal různé druhy autority – do rodiny, do národa nebo státu (který se nemusí nutně překrývat s národem) a do církve. Není to jenom způsob, jak má fungovat svět, ale je to jediný možný způsob, jak může fungovat tento svět. Pokud odstraníme autoritu z rodiny nebo ji přeneseme z muže na ženu nebo dokonce z rodičů na děti, takže děti budou určovat, jak má rodina fungovat, rodina přestane fungovat a zanikne. V současnosti jsme toho očitými svědky.

Tam, kde chybí vládní moc, berou do rukou moc jednotlivci a vede k násilí, k teroru, k anarchii. Musíme chápat, že vládní moc může mít různé formy a bude v tomto světě vždycky – ve větší nebo v menší míře – poznamenaná hříchem.

Totéž platí v církvi. Kde nejsou Bohem ustanovení vedoucí, dochází buď ke zmatku, nebo k tomu, že se z církve stává organizace podobná světské firmě a vede to k zesvětštění a k tomu, že církev přestává být církví.

Autority mají své hranice

Bůh ustanovil autority v tomto světě, ale žádnou z nich neustanovil jako autoritu absolutní a každé z nich vymezil sféru její působnosti.

Výchovu dětí a jejich vzdělání, péči o zdraví jednotlivých členů rodiny a starost o jejich obživu, případně péči o ty, kteří nejsou schopni se o sebe postarat, nesvěřil Bůh státu ani církvi, ale rodině. To oblast působnosti rodiny, to zodpovědnost rodiny a to jsou oblasti, kde platí autorita, kterou Bůh určil rodině.

Státu Bůh svěřil meč, aby vykonával spravedlnost – to je hlavní úkol vládců – zajistit právo, spravedlnost a bezpečí (více se k tomu dostaneme ve výkladu Římanům 13). Stát má chránit své občany před vnějším nebezpečím (proto má mít armádu) a má zajistit, aby bylo dostupné a vymahatelné právo pro všechny (a k tomu slouží soudy a policie).

Církev Bůh učinil sloupem a oporou pravdy, aby hlásala evangelium a oslavovala Boha. Její zodpovědnosti je uctívat Boha podle jeho Slova a činit učedníky Pána Ježíše Krista.

Už toto jsou jasné hranice autorit, které Bůh ustanovil. Jednotlivec ani církev nemají právo brát spravedlnost do svých rukou, církev ani stát nenesou zodpovědnost za vzdělávání dětí ani za péči o staré nebo nemocné, ani stát ani jednotlivec nemají právo určovat, jak bude probíhat uctívání Boha, zvěstování evangelia nebo činění učedníků Pána Ježíše Krista. Jsou to hranice určené sférou působnosti.

Kvůli lidskému hříchu jsou tyto hranice překračované ve všech směrech a na všech frontách. Jednotlivec chce vládnout přinejmenším sám nad sebou (a nejlépe i nad druhými), chce si určovat vlastní spravedlnost a vlastní způsob, jak bude uctívat Boha. To je přirozená touha každého lidského srdce. Vládcové chtějí mít kontrolu nad lidmi, chtějí ovládat lidské jednání i myšlení – příkladů můžeme vidět nespočet jak v současnosti, tak v minulosti i v Písmu samotném.

Církev by chtěla mít moc nad životem a smrtí a vykonávat vládu v tomto světě – a je to vidět na mnoha příkladech z historie církve. Vedoucí v církvi stejně jako pozemští vládcové chtějí ovládat životy druhých do nejmenších detailů. Proč asi Ježíš říkal svým učedníkům o tom, že kdo chce být největší, má být jako poslední (Lk 9,25–26)? Proč si učedníci nemají nechat říkat „mistře“, „otče“, „učiteli“ (Mt 23,8–11)? Typickým příkladem takového jednání jsou sekty, kde vedoucí mají rozhodující slovo nad tím, co budou lidé dělat, jak to budou dělat, s kým se budou stýkat, co budou číst, co budou poslouchat atd.

Boží slovo skutečně mluví o tom, že „uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista“ (2K 10,5), ale je potřeba si všimnout, že tím, komu je zde povinováno poslušností, je Kristus. Totéž můžeme říci o činění učedníků, které činíme Pánu, ne lidem, a o dalších aspektech křesťanského života. Apoštol Jan ve svém třetím listě zmiňuje Diotrefa, který příkladem takového špatného jednání – osoboval si právo být v církvi první, neuznával autoritu Jana, zlomyslně pomlouval, nepřijímal bratry a jiným bránil, aby je přijali, a pokud to udělali, vylučoval je z církve (3J 9–10).

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že každá autorita má své Bohem vyměřené hranice. Tyto hranice jsou definované Božím slovem a na nás, abychom studovali Boží slovo a tyto hranice definovali. Kdybychom měli shrnout tyto hranice do biblických principů, mohli je stanovit následovně: Je naší povinností se vzepřít Bohem stanovené autoritě, když:

1. Přikazuje něco, co Bůh ve svém Slově zakazuje.

2. Zakazuje něco, co Bůh ve svém Slově přikazuje.

3. Svými příkazy nebo zákazy překračuje hranice, které jí určil Bůh.

Konečnou autoritou je Bůh

Viděli jsme, že Bůh určil každé autoritě, kterou v tomto světě ustanovil, rozsah působnosti. Tento rozsah můžeme vidět dokonce i u duchovních mocností, u ďábla samotného, který potřebuje zvláštní Boží souhlas, aby mohl trápit Jóba (Jb 1,12; 2,6) nebo aby mohl tříbit učedníky (Lk 22,31).

Víme i o případě, kdy Bůh udělil takový zvláštní (byť ne takto přímo vyřčený) souhlas i lidské vládě, ale bylo to v okamžiku, kdy se Bůh rozhodl tuto vládu použít jako nástroj svého hněvu. Bůh dal králi Nebúkadnesarovi moc nad národy, dokonce mu dal i polní zvěř, aby mu sloužila (Jr 27,6). Nicméně to bylo naprosto výjimečné a bylo to jen na omezenou dobu.

To nás jen vrací k tomu, že všechny vlády, všechny autority jsou od Boha. Žádné z nich Bůh nedal neomezenou moc, žádná z nich nemá absolutní právo na lidský život. Můžeme to dobře vidět i ve slovech Pána Ježíše, která řekl lidem zákoníků a velekněží, kteří za ním přišli, aby ho zkoušeli: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Lk 20,25). Na minci byl obraz císařův a Ježíš jim tím řekl, že císař má právo na daně, ale nemá právo na člověka. Na člověku je obraz Boží, proto má být člověk „odevzdán“ Bohu.

Každý člověk se bude Bohu zodpovídat ze svého jednání. A týká se to úplně všech bez ohledu na to, zda stojí v nějaké autoritě, či nikoliv. Před Boží tváří nikdy neobstojí nic podobného jako: „Oni mi řekli, že …“ „Stát mi přikázal, že …“ Každému člověku je dána míra zodpovědnosti a o křesťanech to platí mnohem víc než o nevěřících. Vždyť my máme Boží slovo! A Bůh do nás vložil svého Ducha, který nás uvádí do veškeré pravdy. Žádný křesťan by tedy neměl být lhostejný k tomu, co se kolem něj děje – v rodině, ve společnosti, v církvi. Každý křesťan je povolaný k tomu, aby přemýšlel nad tím, zda to, co se děje, je dobré, spravedlivé, správné, zda je to v souladu s Božím slovem. Vždyť budeme muset vydat ze svého života počet Bohu. Jak obstojíme, budeme-li lhostejní?

A pokud někdo stojí v jakékoliv autoritě, ať již v rodině, nebo v práci nebo v úřadu nebo v církvi, musí počítat s tím, že bude souzen s mnohem větší přísností. Bůh bude mít poslední slovo. Komu bylo mnoho svěřeno, od toho se mnoho očekává (Lk 12,48). A Jakub jasně varuje před tím, aby se lidé hrnuli do toho, že budou druhé vyučovat duchovním věcem (Jk 3,1).

Bůh je jedinou absolutní autoritou. A jeho názor na to, jak mají věci být, co je dobré, co je spravedlivé, co se Bohu líbí, co je skutečné milosrdenství a láska můžeme poznat z jeho Slova, z Bible. Ale nestačí zůstávat na povrchu, musíme jít do hloubky, klást si těžké otázky a před Boží tváří na ně na modlitbách hledat odpovědi.

 

Další články této série:

Vynášejte na světlo skutky temnoty

Jak bychom měli rozlišovat

Co je dobré?

Kde je hranice podřízenosti autoritám?

Kde je hranice podřízenosti autoritám? II. 

Přidat komentář