Spasení zaručeno (Žd 7,20-28)

Záruka vrácení peněz je báječná věc! Něco koupíte, ale ono se vám to ještě v záruční době pokazí. Tak to vezmete zpátky do obchodu a oni vám buď vrátí peníze, nebo vám dají nový exemplář, který funguje. To je něco!

Někdy je ovšem taková záruka k ničemu. Řekněme, že vám máte zaručené místo v letadle, ale když na poslední chvíli dorazíte na letiště, zjistíte, že letecká společnost vydala na let příliš mnoho letenek a vaše sedadlo je už obsazeno. Čím důležitější pro vás daná situace je, tím spolehlivější záruku potřebujete.

Ta nejdůležitější věc, kterou potřebujeme mít naprosto zaručeně zaručenou, je to, co nás čeká na věčnosti. Život je krátký a nejistý, ale věčnost je navěky! Nestojíme o to, aby nám u perlové brány řekli: „Na vaše jméno tu žádnou rezervaci nemáme. Kdy jste si o ni zažádal?“

Jestli si něčím potřebujete být opravdu jisti, mělo by to být vaše spasení. Autor Listu Židům nám chce dát na srozuměnou, že Ježíš, díky tomu, že je knězem podle řádu Melchisedechova, je ručitelem lepší smlouvy, v níž máme zajištěno spasení. Autor dále rozvíjí svůj argument, že jako kněz navěky podle řádu Melchisedechova stojí Ježíš vysoko nad lévijskými kněžími. V našem dnešním oddílu ukazuje, že tato jeho nadřazenost v úloze našeho kněze je dána (1) Boží přísahou (7,20-22), (2) trvalostí Ježíšova úřadu a tím, že se za nás neustále přimlouvá (7,23-25), a (3) jeho dokonalou čistotou a tím, že jako nejvyšší oběť přinesl sám sebe (7,26-28). Říká nám, že: Ježíšova nadřazenost v úloze našeho velekněze zaručuje spasení všem, kdo do Boží blízkosti přicházejí jeho prostřednictvím.

Jádrem textu je verš 7:25: „Proto je také schopen dokonale spasit ty, kdo skrze něj přicházejí k Bohu…“ (NBK). Abychom této větě správně rozuměli, musíme mít jasno v tom, co to znamená „spasit“. Jak často říkám, spasení je silné slovo. Spasení nepotřebuje člověk, který se má docela dobře, ale který by ke svému jinak spokojenému životu vzal zavděk nějakou takovou třešničkou na dort. Spasení nepotřebuje člověk, který je celkem schopný a má věci pod kontrolou. Spasit někoho neznamená nabídnout mu pár rad nebo tipů na téma, jak lépe žít.

Člověk, který potřebuje spasit, je ztracený, zneschopněný a v bezprostředním nebezpečí záhuby. Nemůže se spasit sám. Bez pomoci zvenčí nepřežije. Minulý týden se pokoušeli zachránit horolezce, který se zřítil na Mount Rainier, ale neuspěli. Zemřel dříve, než se helikoptéře podařilo ho odtud dostat. Jeho zranění mu bránila v tom, aby s hory sestoupil sám. Byl bezmocný a zoufalý. Potřeboval být zachráněn, ale pokus o jeho záchranu selhal.

V duchovním smyslu potřebuje být zachráněn každý člověk. Před čím potřebujeme zachránit? Biblická odpověď zní: „Potřebujeme být spaseni před Božím hněvem a věčným odsouzením.“ Jan 3:36 to říká takto: „Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ Nebo jak píše Pavel (1Te 1,10), je to Ježíš, kdo „nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu“. V Římanům 5:9 napsal: „Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.“ Nebo opět (1Te 5,9): „Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ Buď jsme spaseni krví Ježíše Krista, nebo nás kvůli našim hříchům čeká Boží hněv.

Aby Bůh spasil hříšníky, nikdy bude dělat kompromisy se svou dokonalou spravedlností.  „Mzdou hříchu je smrt…“ (Ř 6,23), což znamená věčné odloučení od Boha. Aby Bůh uspokojil svou spravedlnost, požaduje, že musí být zaplacena pokuta, která je za hřích stanovena. Ve své lásce poslal svého vlastního Syna, aby za nás jako dokonalý velekněz přinesl oběť, kterou potřebujeme, abychom unikli jeho hněvu. Ale Boží Syn k našemu úžasu neobětoval žádné zvíře, ale sám sebe! John Piper o tom říká: „A to všechno je Boží láska, jež od nás odvrací Boží hněv takovým způsobem, kterým je potvrzena Boží spravedlnost a vyvýšena Boží sláva.“

Autor se nám snaží ukázat Ježíšovu nadřazenost v úloze našeho velekněze. Nechtěl, aby se jeho čtenáři pod hrozbou pronásledování vraceli zpátky k judaismu, a tak jim ukazuje, že Ježíš stojí nad lévijským kněžstvím a obětním systémem. Sice třeba nebýváme v pokušení opustit křesťanství a přejít k judaismu, ale když na nás přijdou zkoušky či zklamání, snadno nás to pokouší k tomu, abychom se odvrátili od Krista. Čelíme problémům, jejichž řešením je hlubší poznání Krista, ale my se místo toho obracíme ke světské psychologii, která nám nabízí způsoby, jak se s nimi vyrovnat nebo jak nahlédnout do vlastní minulosti. Nebo pro utišení svého trápení vyhledáváme hmotné jistoty nebo světská potěšení. Ale to, co opravdu potřebujeme, je vidět nadřazenost Ježíše Krista v úloze našeho velekněze, který je schopen dokonale spasit nás všechny, kteří skrze něj přicházíme k Bohu.

1. Ježíšova nadřazenost v úloze našeho velekněze je dána Boží přísahou (7,20-22)

Autor staví do kontrastu lévijské kněží a Ježíše jako kněze podle řádu Melchisedechova. V případě lévijských kněží Bůh nepřísahal, že kněz bude knězem navěky. Pokud ale jde o kněžství jeho Syna, „Hospodin přísahal a nebude toho litovat [neodvolá to (Ž 110,4 JB)]: Ty jsi kněz navěky“ (7,21, citován Ž 110,4). Něco podobného jsme viděli v 6,13-18 v případě Božího slibu Abrahamovi: Bůh přísahal při sobě samém, aby zaslíbení ještě posílil. Už jeho pouhé slovo stačí na to, abychom si jeho slibem mohli být jisti. Když k němu ale připojí ještě přísahu, je to, jako kdyby ten slib podtrhl, označil zvýrazňovačem, zarámoval a udělal u něj řádku vykřičníků! A pak dodá: „… a nebude toho litovat…“! Nerozmyslí si to! Člověk z toho má dojem, že Bůh chce, abychom si toho opravdu všimli: Ježíš je knězem navěky!

„Proto,“ dodává autor (7,22), „se Ježíš stal ručitelem lepší smlouvy.“ V řečtině je jméno Ježíš zdůrazněno tím, že stojí na konci věty. Ježíš je lidské jméno našeho Spasitele a znamená: „Hospodin zachraňuje.“ Jak to řekl anděl Josefovi: „… dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“ (Mt 1,21). Toto je jediný případ použití slova „ručitel“ v Novém zákoně. Ježíš, který za naše hříchy obětoval na kříži sám sebe, je pro nás zástavou či zárukou této lepší smlouvy, Nové smlouvy, o které se zde autor pouze zmíní, ale podrobněji se jí bude zabývat v 8,7-13.

Philip Hughes poznamenává: „Je mimořádně významné, že Bůh potvrdil přísahou jak smlouvu s Abrahamem, tak výnos o kněžském řádu Melchisedechově, protože pod tato dvě záhlaví lze shrnout všechna zaslíbení a proroctví o milosti před Kristovým příchodem a protože s Kristovým příchodem se jak smlouva evangelia, tak kněžství evangelia náhle staly skutečností.“ (P. Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 267.).

Jinými slovy: obě klíčová proroctví a zaslíbení o Kristu podpírají Boží přísahy. To je, jako by naše spasení pojišťovala dvojnásobná záruka samotného Boha pravdy! Řečeno s Johnem MacArthurem: „Za všechna Boží zaslíbení v Nové smlouvě nám ručí sám Ježíš. Ručí za to, že zaplatí všechny dluhy, které na nás naše hříchy kdy uvalily nebo uvalí.“ (J. MacArthur: The MacArthur New Testament Commentary, Hebrews [Moody Press], s. 198).

2. Ježíšova nadřazenost v úloze našeho velekněze je dána trvalostí Ježíšova úřadu a tím, že se za nás neustále přimlouvá (7,23-25)

A. Ježíšova nadřazenost v úloze našeho velekněze je dána trvalostí Ježíšova úřadu (7,23-24)

Autor dále porovnává lévijské kněží s Ježíšem, naším knězem podle řádu Melchisedechova. Lévijských kněží musela být spousta, protože umírali a bylo třeba je nahrazovat. Židovský historik Josephus Flavius říká, že od Árona po zničení chrámu v roce 70 n. l. se vystřídalo třiaosmdesát velkeněží. Talmud tvrdí, že jenom v období prvního chrámu jich bylo osmnáct a v období druhého chrámu přes tři sta. (Leon Morris: Expositor’s Bible Commentary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 12, s. 71.) Ať jich bylo více nebo méně, to hlavní je, že nebyli velekněžími natrvalo. Každý z nich zemřel a po něm to převzal další. Ale Ježíš, „protože zůstává na věky, má nepomíjející kněžství“ (7,24 NBK).

Řečeno v pojmech dnešní doby, lidští pastoři přicházejí a odcházejí, ale Ježíš je pro vás v nebi stále. Pastor samozřejmě není starozákonní kněz, já vás přece před Bohem nezastupuji. Můžete do Boží blízkosti přicházet přímo, skrze Krista. Mým úkolem je zvěstovat a vysvětlovat vám Boží pravdu, ale v tom se vždy skrývá nebezpečí, že na mně budete příliš závislí. Příští neděli to bude z Boží milosti dvanáct let, co jsem v tomto sboru začal sloužit jako pastor. Ale pravda je taková, že příští neděli bych také už mohl být v nebi, protože jsem smrtelný člověk. Ačkoli se modlím, aby Bůh mou službu, dokud mne tu ponechává, používal k tomu, aby vás vyzbrojil a povzbudil pro váš život s ním, nespoléhejte na mne a nebuďte na mně závislí. Spoléhejte na Krista, protože „on zůstává navěky“!

B. Ježíšova nadřazenost v úloze našeho velekněze je dána tím, že se za nás neustále přimlouvá (7,25)

Ježíš „může naprosto dokonale zachraňovat ty, kteří skrze něho přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“ (KMS). Úžasný verš! John MacArthur o něm říká (s. 199): „Stejně jako v Janovi 3:16 i zde je celá podstata evangelia.“ Je v něm několik mimořádně důležitých částí.

1) „Ježíš je schopen zachraňovat.“ (srovnej NBK, KMS)

Jak Josefovi slíbil anděl, „on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“ (Mt 1,21). Mnozí křesťané by ten verš raději viděli takto: „Udělá všechno, co může, aby vysvobodil svůj lid z jeho hříchů, ale záleží na tom, jak oni uplatní svou svobodnou vůli. Pokud to nechtějí, nemůže je spasit.“ Představují si, že Bůh v nebi chřadne touhou, aby mohl lidi zachránit. Zoufale si přeje je spasit. Jenže má, běda, svázané ruce, protože dal lidem svobodnou vůli, čímž svou schopnost záchrany snížil! Spása duše je podle tohoto názoru společným dílem Boha a člověka. Bůh udělal svou část práce a teď je na člověku, aby udělal tu svou: aby správně využil své svobodné vůle a uvěřil v Ježíše.

Teologové nazývají tento názor „synergismus“. Toto pojetí spásy učí římsko-katolická církev, ne však reformátoři. Ti správně učili, že v důsledku pádu lidstva do hříchu žádný člověk Bohu nerozumí a nehledá ho (Ř 3,10-11). Rodíme se mrtví ve svých vinách a hříších (Efezským 2:1). Řečeno s použitím jiného příměru, jsme v duchovní temnotě, oslepeni bohem tohoto světa, abychom neviděli světlo evangelia (2K 4,4).

Nemůžeme s Bohem na svém spasení spolupracovat o nic víc, než může mrtvý chtít být vzkříšen nebo než se může slepý rozhodnout vidět. V tomto padlém stavu nemůžeme ani toužit po spasení, protože „lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé“, jak učil Ježíš (J 3,19; srov. J 8,44).

Abychom docenili biblickou doktrínu spasení, musíme pochopit, jak jsou hříšníci beznadějně ztracení a bezmocní. Bez Krista pro hříšníky platí: „Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci“ (Ef 4,18-19). To není žádný pěkný obrázek, ale tak Bible popisuje náš stav před spasením (a to i v případě, že jste vyrůstali v křesťanské rodině!). Jak potom vůbec může být kdokoli zachráněn? „Ježíš je schopen!“ Když Pavel mluvil o tom, že jsme byli mrtví ve svých hříších a že tudíž jsme nutně propadli božímu hněvu, pokračuje: „Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!“ (Efezským 2:4-5). Spasení není otázka hození lana tonoucímu, který se toho lana může chytit.

Je to otázka vdechnutí nového života člověku, který se už utopil! Člověk to nedokáže, ale Ježíš ano! Je schopen zachraňovat!

2) „Ježíš je schopen zachraňovat naprosto dokonale“ (či navěky).

Příslušné řecké slovo znamená „úplně“. V tomto kontextu může mít autor na mysli, že jeho schopnost nás zachraňovat trvá věčně, protože on sám zůstává naším knězem věčně. Pravděpodobně mu však jde navíc o to, že nás Ježíš zachraňuje úplně nebo až do konce. Infinitiv „zachraňovat“ je v řečtině infinitivem přítomného času, který se vztahuje k průběžnému procesu záchrany. Už když uvěříme Kristu, jsme zcela zachráněni, ale spasení má i přítomný a budoucí aspekt. V přítomnosti jsme zachraňováni a jednou budeme zachráněni v konečném a vrcholném smyslu.

To je ona velká doktrína vytrvání svatých. Bůh slinuje, že to, s čím v okamžiku našeho spasení začne, také dotáhne až do konce. Jak řekl Ježíš, ten, kdo ho poslal, chce, „abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den“ (J 6,39). Otec dal svému Synu vyvolený lid. Kolik z nich může Ježíš ztratit? Nikoho! Můžou mít pochybnosti – jako Tomáš. Můžou zapírat – jako Petr. Ale Ježíš je schopen dovést jejich záchranu až do konce. Nikoho neztratí! Ale jak to dokáže?

3) „Neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.“

Slovo „přimlouval“ se vyskytuje v řeckých papyrech a označuje žádost u nadřízeného. (G. Abbott-Smith: A Manual Greek Lexicon of the New Testament [Charles Scribner’s Sons], s. 99.) Jako věčný Boží Syn sedí Ježíš na trůně po Otcově pravici. Je Otci roven v jeho Božství, ale jako Syn se podřizuje jeho vůli. Je schopen spasit svůj lid, protože „je stále živ a přimlouvá se za ně“. Nejobsáhlejší představu o tom, jak se za své lidi modlí, nám dává jeho velekněžská modlitba v Janovi 17. Další příklad vidíme, když Ježíš předpovídá, že ho Petr zapře, a dodává: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala…“ (Lk 22,32).

I když můžeme ošklivě klopýtnout, jako Petr, naše spasení je zaručeno, protože náš velekněz sedí po pravici Boha Otce a přimlouvá se za nás! Už jen to, že tam (od té doby, co nás vykoupil svou krví) je, znamená, že když zhřešíme, „máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého“ (1. list Janův 2:1). Záruka našeho spasení nepřestává platit, když přesně nedodržíme pokyny „Návodu pro spotřebitele“ – i když bychom se vždy měli snažit Boží slovo poslouchat. To jediné, na čem závisí, jsou neustálé modlitby našeho velekněze! Ježíšova nadřazenost v úloze našeho velekněze je tedy dána Boží přísahou a dále trvalostí jeho úřadu spolu s tím, že se za nás v tomto úřadu neustále přimlouvá. Tyto věci jsou zárukou našeho spasení.

3. Ježíšova nadřazenost v úloze našeho velekněze je dána jeho dokonalou čistotou a tím, že jako nejvyšší oběť přinesl sám sebe (7,26-28)

Slova „velekněz, jakého jsme potřebovali“ říkají, že Kristus je pro dílo spásy tím pravým (Morris, s. 72). Znamená to, že „přesně odpovídá nárokům zoufalé situace“, v níž jsme se jako hříšníci nacházeli (P. Hughes, s. 271). Autor tu na sebe navršil pět pojmů, které zdůrazňují Ježíšovu dokonalou čistotu.

Za prvé je „svatý“. Toto slovo vystihuje jeho bezhříšný charakter a vyjadřuje, že je oddělený pro Boha. Dále má výrazně mesiášský názvuk, protože v Žalmu 16,10 označuje Septuaginta (Ž 15,10 LXX) Ježíše jako Božího Svatého, kterého Bůh nenechá rozpadnout v prach3 (P. Hughes, s. 272).

„Nevinný“ (KMS: „bezelstný“) znamená, že je „ve svých činech i motivech zcela prost čehokoli zlého či škodlivého“ (tamtéž).

„Neposkvrněný“ znamená „prostý jakékoli mravní či duchovní nečistoty“ (MacArthur, s. 202). Pravděpodobně se vztahuje k Ježíšově mravní čistotě v protikladu k rituální čistotě lévijských kněží. Ti mohou být navenek čistí, uvnitř jsou však jakožto hříšníci poskvrnění. Ježíš však byl čistý dokonale a zcela, zevnitř i zvenčí (P. Hughes, s. 273).

„Oddělený od hříšníků“ neznamená, že se Ježíš nestýkal s hříšnými lidmi (v jakémsi klášterním smyslu). Přesnější by bylo říci, že byl sice přítelem hříšníků, ale přesto zůstával mimo hřích a bez poskvrny hříchu. Na rozdíl od lévijských kněží, kteří se museli držet vpovzdálí od kohokoli, kdo by je mohl rituálně znečistit, Ježíš se mohl stýkat s hříšnými lidmi, a přesto na něj jejich nečistota nepřecházela. Mohl se dotýkat malomocných (Mk 1,41), rituálně nečistých, ba dokonce i mrtvých (Lk 8,40-56), aniž by na něm ulpěla jejich nečistota. Naopak, jeho čistota a životodárná moc přecházela na ně!

Výraz „vyvýšený nad nebesa“ „zastřešuje pravdy Kristova zmrtvýchvstání, nanebevstoupení a oslavení a vykresluje obraz vrcholné dokonalosti našeho živoucího velekněze v nebeské svatyni“ (P. Hughes, s. 275). To znamená, že: „Moc jeho naprosto dostačujícího díla smíření nám je dnes k dispozici v téže nezmenšené míře, jako byla k dispozici věřícím prvního století, a to proto, že on, který za nás zemřel, se ze smrti vrátil k životu a usedl na trůn na výsostech“ (tamtéž).

Autor dodává (7,27), že Ježíš „nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama.“ Dřívější velekněží byli hříšníci podléhající slabostem (7,28), kteří před Boha musí nejprve předstoupit se svou vlastní obětí, aby pak mohli zastupovat ostatní hříšníky. Ježíš ale nepotřeboval přinášet oběť sám za sebe, protože byl bez hříchu. Místo toho přinesl jako oběť sám sebe a to jednou provždy! Verš 7,28 shrnuje: „Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, podléhající slabosti, ale slovo přísahy, dané až po zákonu, ustanovuje Syna navěky dokonalého.“ Nadřazenost Ježíše, Božího Syna, v úloze našeho velekněze je zárukou toho, že jsme zachráněni. Koho ale Ježíš zachraňuje?

4. Ježíš zachraňuje navěky ty, kdo jeho prostřednictvím přicházejí do Boží blízkosti (7,25)

Ti, kdo učí synergické pojetí spásy, obviňují nás, kteří považujeme spasení za čistě Boží dílo, z toho, že učíme, že nás Bůh zachraňuje bez víry. To není pravda. Učíme, že Bůh zachraňuje skrze víru. Je naší odpovědností věřit v Ježíše Krista. Ale nejsme schopni uvěřit evangeliu, dokud nám Bůh ve své milosti nedá víru darem. Jak řekl Ježíš: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den“ (J 6,44; srov. 6,65). Židům 13,21 říká, že Bůh „v nás působí to, co se mu líbí“. Protože se mu líbí, abychom přicházeli Ježíšovým prostřednictvím do jeho blízkosti, musí to v nás působit on, máme-li k němu vůbec někdy vě víře přijít.

Slovo „přistupují“ je v řečtině v čase přítomném průběhovém, takže označuje ty, kdo právě jsou zachraňováni. Přicházejí k Bohu Ježíšovým prostřednictvím soustavně. Nepřijdou k Bohu jen jednou, aby získali pár výhod. Znají zoufalou situaci, ve které se jako hříšníci nacházejí, a proto přicházejí skrze Kristovu krev do Boží blízkosti, aby došli spasení, a přicházejí dále a dále, aby našli milost, která je udrží až do konce. Přicházejí prostřednictvím Ježíše, protože Ježíš je jediná cesta k Otci (J 14,6). Přicházejí k Bohu, ne k církvi nebo k náboženským povinnostem. Není možné přicházet do Boží blízkosti, a zároveň lpět na svých hříších. Když tedy přicházíme k Bohu, odvracíme se od svých hříchů a usilujeme o svatost (12,14), a to nejen navenek, ale především na úrovni srdce. Bůh totiž hledí na srdce.

Závěr

Dostali jste někdy investiční nabídku, ve které stálo drobným písmem: „Skutečné výsledky hospodaření mohou podléhat výchylkám,“ nebo: „Částky uvedené v tomto letáku slouží pouze pro ilustraci, skutečné výnosy mohou být nižší“? Taková varování významně snižují hodnotu toho, co nabídka slibuje!

Bůh ale slibuje, že díky Ježíšově nadřazenosti v úloze našeho velekněze má každý, kdo jeho prostřednictvím přichází k Bohu, spasení zaručeno. Nikde se nepíše nečitelnými bleškami: „Hříšník musí napřed dát svůj život do pořádku.“ Nikde nestojí: „Na opravdu špatné hříšníky se nabídka nevztahuje.“ Ježíš slibuje: „… kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven…“ (J 6,37). Pokud k němu přijdete, ručí vám za vaše spasení na celou věčnost!

Otázky k diskuzi

1. Proč je důležité uznat, že spasení je výhradně Boží dílo, a ne výsledek spolupráce mezi člověkem a Bohem?
2. Jak je možné, aby spasení bylo celé od Boha, jestliže hříšník musí věřit?
3. Jestliže je Bůh schopen zachraňovat (Žd 7,25) a jestliže chce, aby byli spaseni všichni lidé (1Tm 2,4), jak je možné, že nebudou spaseni všichni?
4. Jestliže hříšníci nejsou schopni přicházet ke Kristu sami od sebe, je to podvod, když je k tomu vyzýváme? (Viz J 6,37.44; Mt 11,25-28.)