Bůh nedává milost, dokud nepřijde hodina zkoušky. Když však přijde, uděluje patřičné množství milosti i její konkrétní druh podle potřeby. Má duše, nezabývej se bolestnými obavami z budoucnosti. Neočekávej nadcházející zármutky; netrap se milostí potřebnou pro budoucí mimořádné situace; zítřek přinese zaslíbenou milost spolu se zítřejšími zkouškami.
Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. (J 13,34)
Tam, kde ještě neexistuje vícečlenné staršovstvo a sbor vede pastor se skupinou diákonů, může být proces změny nebezpečný. Ve fázi vyučování je třeba si jasně uvědomit dvě věci. Jedná se zejména o povahu vedení církve a dále o otázku rovnosti starších. Pokud tyto otázky nebudou vyřešeny, vyvstane zmatek při dalším rozhodování církve.
Ve starověkém pohanském světě bylo pro ženu nejobávanějším osudem ovdovět. Ztráta ochránce a živitele byla považována za to nejhorší, co vás mohlo potkat. Slovo „vdova“ je pravděpodobně odvozeno od kořene slova, které znamená „opuštěná“, „prázdná“ nebo „opuštěná“. Antičtí bohové byli považováni za bezmocné, neschopné pomoci vdovám. V dnešní době, když smrt odstraní manžela, se často dostaví strach, zoufalství a bezmoc. Pak se až příliš často strašlivě odhaluje náboženský a morální bankrot našeho světa jednadvacátého století.
Milosrdenství je snaha pozdvihnout bídného z bídy. To se někdy děje s pocitem soucitu, jako je milosrdenství lidské, jímž je člověk pohnut a chce se slitovat nad svým bližním, jindy bez pocitu soucitu, jako je milosrdenství Boží. Neboť Bůh, když prokazuje milosrdenství, netrpí s člověkem tak, jako člověk sám, když vidí, že jeho bližní trpí bídu.
Být věrným křesťanem znamená věrně spravovat a věrně si všímat místa, kde člověk žije, a toho, co se děje a co ovlivňuje životy všech. Máte povinnost vědět, co se děje ve vašem světě a ve vaší komunitě, a pracovat způsobem, který je pro vás vhodný, aby zde byla nastolena vláda spravedlnosti a práva (Jer 29,4-7). To ovšem nevnímáme jako poslání církve, ale jako poslání zbožných občanů, aby svá města, státy a národ utvářeli k dobrému.
Zde jsou, milí přátelé v Kristu, dvojí lidé: Efrajim, velké, silné pokolení, a Gedeon z pokolení Manasesova. Ať chtějí nebo nechtějí, jsou tu; a je tady vinobraní a jsou tu jejich paběrky. Kdo dostane vinobraní a kdo dostane paběrky? Tady je dvojí pokolení: jedno jako lvíčátko, které vyběhne z lesa a dívá se, co kde uloví. Vinobraní, ne nějaké paběrky! Ale tady je jiné pokolení, a to se dívá na svět jinak. „Ti lidé jsou zde kvůli tomu, abychom jim přinesli něco pěkného!“ Myslíte si, že obě pokolení dopadnou stejně?
Není pochyb o tom, že mnozí z nás měli z kázání a spisovatelské služby Steva Lawsona velký prospěch. Zpráva o jeho odchodu ze služby za těchto okolností je pro nás velkým šokem. Ďábel rád využívá veřejných pádů Pánových služebníků k tomu, aby přiměl ostatní věřící klopýtnout nebo zhřešit – jeho záměry nám nejsou neznámé (2K 2,11). S ohledem na to se snažme na tuto zprávu reagovat co nejzbožněji. Jak bychom měli na tuto smutnou zprávu reagovat?
Tady začíná série Ježíšových „běda“. Lukáš zaznamenal tyto Ježíšovy výroky jako varování pro nás. Podívejte se na to, komu jsou tato slova určena? Ježíš mluví k úplně stejné skupině lidí, jako v případě blahoslavenství. Jsme to právě my, kdo potřebujeme slyšet také varování.
Těmito slovy apoštol učí všechny věrné vojáky Kristovy, aby si oblékli Boží zbroj do tohoto těžkého boje, a přikazuje jim, aby si vzali štít víry, aby je nepřátelé, kteří na ně budou zdaleka střílet, nezranili. Tímto štítem má být víra. Člověk totiž může být oklamán dvojím způsobem: Jednak skrze lásku k žádostem, a jednak skrze nevědomost rozumu.
