Zamyšlení

Vážeme na poli snopy. Tu povstane můj snop a zůstane stát. A hle, vaše snopy obcházely kolem něho a klaněly se mému snopu.“ Bratři mu odpověděli: „To budeš nad námi kralovat jako král či mezi námi vládnout jako vladař?“ A nenáviděli ho pro jeho sny a pro jeho slova ještě víc. (Gn 37,7–8)

Josef je nenáviděný syn. Josef donáší na své bratry. Josef se ve své mladické nerozvážnosti povyšuje nad své bratry a dokonce i nad své rodiče. A i když Jákob s jeho povyšováním nesouhlasí, sice ho okřikne, ale to je všechno, co s tím dělá. Nechává Josefa, aby si o sobě myslel víc, než je zdrávo. Tady je velmi silně vidět pýcha mladické nerozvážnosti. Josef byl velmi obdarován, ale své obdarování používá velmi nerozvážně. V danou chvíli ho používá ke svému prospěchu, ke svému vyvýšení. Josefa jeho obdarování dovedlo k tomu, že ho jeho vlastní bratři začali nenávidět. Jejich nenávist byla tak silná, že se rozhodli, že ho zabijí. Právě tak Boží slovo říká o Pánu Ježíši, že „přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“ (J 1,11).

Když bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nepromluvili na něho pokojného slova. (Gn 37,4)

Josef byl starším synem Jákobovy milované ženy Ráchel a dlouho také jejím jediným synem. Byl také nejvíce preferovaným synem. Byl také jediným synem, jehož Jákob, byť dočasně, na více než dvacet let ztratil. Tento milovaný syn byl rozmazlený. Poslední dítě svých rodičů je dítětem jejich zvláštní péče a zájmu. Jemu projde to, co ostatním nikdy neprošlo, což nevyvolává nadšení u starších dětí. Pán Ježíš Kristus je milovaný a jediný syn svého nebeského Otce. On je všal dokonalým Synem. Vždycky se za nás přimlouvá a stojí na straně svých bratrů, nikdy proti nim, nikdy nevede Boží děti k rozdělení, nikdy nevede jedny proti druhým. Je ozdoben tím nejkrásnějším rouchem, které může mít, je cele závislý na Otci a dělá vše podle vůle svého nebeského Otce.

I usadil se Jákob v zemi, v níž jeho otec pobýval jako host, v zemi kenaanské. (Gn 37,1)

Po návratu z Mezopotámie, se Jákob znovu usazuje v kenaanské zemi jako host. Bůh to tak zaslíbil jeho dědečkovi, že bude hostem v zemi, která nebude jeho, kterou však získají jeho potomci. Jákob jde ve stopách svého dědečka. I on dostal ten slib, slib země a dalších požehnání, ale i on ho pro sebe dostal jenom jako slib, které se mělo naplnit později. Je to zjevný předobraz toho, co se děje s námi. Už jsme vstoupili do zaslíbení, už máme život věčný a nikdo a nic nemůže vytrhnout z Pánovy ruky, přesto ještě sténáme a naříkáme. Ještě nejsme doma, protože náš domov je v nebesích, u Pána, v jeho nádherné přítomnosti, do které vstoupíme jenom tím, že odložíme toto smrtelné tělo. 

Jmění, jehož nabyli, bylo totiž tak značné, že nemohli sídlit pospolu, a země, v níž pobývali jako hosté, jim nemohla pro jejich stáda stačit. (Gn 36,7)

Bůh si vybral nevěřícího člověka, aby se stal výstrahou pro věřící. Z jeho života se máme učit o tom, co to znamená lehkovážnost, co znamená dívat se na vnější věci a nepátrat po vnitřních, co to znamená nestřežit srdce. Boží milost je naprosto zásadní. Ale Ezau jí pohrdl. Dostal milosti skutečně hodně. Bůh mu požehnal materiálně. Bůh požehnal jeho rodině, takže se rozmohl a stal se z něj veliký národ. Ale pro Ezaua tyto věci nic neznamenaly. Připadalo mu to tak nějak samozřejmé, normální. Jako by nebylo zač děkovat a vzdávat Bohu chválu. Jeho srdce nebylo touto Boží milostí proměněno. Jeho srdce se neupínalo k Bohu, který dává svou milost, ale celý jeho život ukazuje na svět, který hrál první housle v Ezauově životě.

I zesnul Izák a zemřel a byl připojen k svému lidu, stár a sytý dnů. Jeho synové Ezau a Jákob ho pochovali. (Gn 35,29)

Když někdo umírá stár a sytý dnů, tak umírá pokojně. Je to něco úplně jiného, než co můžete číst na mnoha oznámeních o něčím úmrtí – tam tak často stojí: předčasně zemřel – a často se ani to slovo „zemřel“ nepoužívá, ale raději se napíše „opustil nás“, „odešel“, nebo něco podobného. Říkáme „předčasně“, jako kdybychom měli nějaký nárok na život, jako kdybychom si mohli nějak nárokovat délku života a určit si, co je včas, co je pozdě a co je předčasně. Faktem je, že nikde nenajdete, že by někdo zemřel později, než měl. Sama společnost, v níž žijeme, smrt zlehčuje, protože se tím snaží smrti nějak čelit nebo jí uniknout. Ale je to velmi nevhodný způsob. Jediným správným způsobem, jak můžeme čelit smrti, je jít ke Kristu, protože v něm je život.

Když Izrael přebýval v oné zemi, šel Rúben a ležel s ženinou svého otce Bilhou. Izrael se o tom doslechl... (Gn 35,22)

Bible nám nijak neobjasňuje okolnosti toho, co se stalo, ale  prostě tp konstatuje. Rúben se vyspal se svou nevlastní matkou. Jákob se to dozvěděl, ale nic k tomu neřekl. Teprve až před svou smrtí odhaluje tento Rúbenův hřích. Můžeme tomu rozumět také tak, že Rúben neměl s Bilhou žádný vztah, ale šlo o hřích cizoložství, jehož se dopustil a v němž dále nepokračoval. Rúbenovo jednání mělo dvojí motiv. Jednak zde byla sexuální žádostivost. Rúben nechal strhnout žádostí. Jeho jednání však nebylo motivováno čistě sexuálně, tím hlavním motivem byla touha po moci. To byl hlavní důvod, proč šel Rúben za manželkou svého otce a spal s ní. Byla to vzpoura proti vlastnímu otci. Bylo to bezohledné, sobecké, pyšné a arogantní jednání plné žádostivosti. Přesně takový je lidský hřích.

Ve chvíli, kdy umírala a život z ní unikal, pojmenovala ho Ben-óni (to je Syn mého zmaru), ale otec ho nazval Ben-jamín (to je Syn zdaru). (Gn 35,18)

Písmo mluví konkrétně jenom o dvou ženách, které zemřely při porodu, a Ráchel je jednou z nich. Sice se dočkala narození svého syna, ale neviděla ho vyrůstat. To je tragické pro všechny, velmi bolestivé pro pozůstalé a nesmírně smutné. Také svého druhého syna pojmenovala Ráchel s hořkostí: Ben-óni, syn zmaru. Jeho otec ho přejmenoval na Ben-jamín, syn zdaru. Syn zmaru, který se stal Synem zdaru, se narodil v Efratě, což je Betlém. Je tady ozvěna tragédie lidské smrti, pomíjivosti člověka, hříchu a Betlém, který znamená narození syna, narození Spasitele, nikoliv z rodu Benjamínova, ale z rodu Judova, potomka Jákobova, nikoliv však Ráchelina, zaslíbeného Mesiáše. Bůh plný milosti a slitování obrací lidské tragédie v nebeské požehnání.

Místu, kde s ním mluvil Bůh, dal Jákob jméno Bét-el. (Gn 35,15)

Jákob postavil posvátný sloup. To bylo něco jako oltář, který polil olejem. Boží požehnání vede Jákoba k uctívání. Jákob věděl, koho následuje. Věděl, že Bůh je svatý, proto vedl svou rodinu k tomu, aby se posvětila, než budou uctívat Boha. Nyní se znovu setkává s Bohem a toto setkání ho znovu vede k uctívání. Bůh mu připomněl všechny věci, které už mu řekl dříve. A Jákob už nechtěl zapomenout. Jákob vystavěl na tom místě památník. Bylo to místo, které mu mělo stále připomínat Boží požehnání, Boží ochranu, Boží blízkost. To byl výsledek Jákobovy zkušenosti ze setkání s Bohem. A znovu toto místo pojmenoval jménem „Dům Boží“ – stejně, jako to udělal už před lety (Gn 28,19). Setkání s Bohem je následováno radostí a uctíváním.

Zemi, kterou jsem dal Abrahamovi a Izákovi, tu dám tobě; tvému potomstvu dám tuto zemi. (Gn 35,12)

Bůh žehná Jákobovi a opakuje své požehnání, které už mu dal dříve – když se Jákob poprvé setkal s Bohem na tomto místě a když se setkal s Bohem v Penúelu. Toto požehnání je také skoro identické s požehnáním, které dostal Abraham v Gn 17. Bůh se mu zjevil, řekl mu, že bude mít nové jméno, připomněl mu, že je Bůh všemohoucí, že ho rozmnoží a učiní z něj národ a že mu dá zemi, do které ho přivedl. S Jákobem je to úplně stejné. Jákob slyší totéž znovu a znovu. A spolu s Jákobem slyšeli tato slova také Izraelci na poušti, kteří vycházeli z Egypta – po čtyřech stech letech otroctví, zdeptaní, vyděšení, malověrní. Měli jít do zaslíbené země a Bůh je skrze Mojžíše povzbuzuje příkladem Jákoba a požehnáním, které dostal.

Dále mu Bůh řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí. Ploď a množ se; vzejde z tebe národ a společenství pronárodů, i králové vzejdou z tvých beder. (Gn 35,11)

V Gn 28 Bůh oznamuje Jákobovi, který byl bez ženy, bez dětí, bez domova, že z něj bude velký národ, tak v Gn 35 Bůh Jákobovi, který má několik žen, má dvanáct dětí a zanedlouho se mu narodí třinácté – dvanáctý syn, Bůh Jákobovi přikazuje, že z něj má být národ. Dává mu stejný příkaz, jako dal Adamovi a Evě – ploďte se a množte se. Vidíme tady kontinuitu, vidíme tady jednotu Božího záměru, vidíme tady jasné směřování k jedinému cíli – ke Kristu. To je to Požehnání s velkým ‚P‘. Z Jákoba bude národ i společenství pronárodů, mezi jeho potomky budou králové. Ale všechno směřuje k tomu Jedinému, k tomu, který byl zaslíbený už Adamovi a Evě, k tomu, který se stal tělem, když se naplnil stanovený čas – k Pánu Ježíši Kristu.

I ukázal se Bůh znovu Jákobovi, když přišel z Rovin aramských, a požehnal mu. (Gn 35,9)

Jákob se znovu setkává s Bohem a Bůh mu dává své požehnání. Bůh přikázal Jákobovi, aby si došel pro požehnání do Bételu. Cesta k němu byla trnitá, těžká, ale Boží požehnání za to vždycky stojí. Čím déle odkládáme svou cestu do Bételu, tím více trnů na ní najdeme. Ale ani v Bételu se to neobejde bez trnů. Tam, kde působí Bůh, dochází hlubokým proměnám člověka a je to doprovázené oddělením se od hříchu a vzýváním Pánova jména. Kdykoliv máme dojem, že se od Boha vzdalujeme, musí nás to vést na kolena a před Boží tvář, do Božího slova a na modlitby, do Božího lidu, za zbožnými svatými, kteří chodí s Bohem a milují ho. Jenom tak budeme schopní čelit také těžkým věcem, které do našeho života přicházejí.

Potom táhli dál. Na okolní města padl děs Boží; proto Jákobovy syny nepronásledovali. (Gn 35,5)

Bůh dává strach mezi pronárody, takže nechávají Jákoba na pokoji. Bůh tady jedná ve prospěch svého lidu a znovu tak potvrzuje své slovo, které dal Jákobovi, že ho bude chránit. Naplňuje své slovo, dovádí ho do praktických důsledků a zároveň naplňuje okolní města děsem. Padl na ně děs Boží, proto Jákobovy syny nepronásledovali. Bůh může skutečně použít i strašlivé věci k tomu, aby vzbudil mezi lidmi Boží bázeň. Ale nikdy to není důvod k tomu nebo výmluva pro to, abychom se hříšných věcí dopouštěli my sami. Bůh nás naopak vede k posvěcení. Proto se modleme za to, aby nám Pán dával lásku k jeho Slovu, aby nám dával touhu po něm, protože to nejsou samozřejmé věci, ale hrají důležitou roli v tom, jak budeme jeho Slovo přijímat.

I řekl Bůh Jákobovi: „Vstaň a vystup do Bét-elu, usaď se tam a udělej tam oltář Bohu, který se ti ukázal, když jsi prchal před svým bratrem Ezauem.“ (Gn 35,1)

Jákob si připomíná Boží věrnost. Bůh k němu znovu promluvil a povolal ho, aby vystoupil do Bét-elu. A Jákob ví, kdo ho povolává. Jako kdyby v této kapitole znovu ožil. Znovu vede svou rodinu a podívejte se, kam ji vede! Vede celou svou rodinu k posvěcení – tak to vypadá vždycky, když Bůh obnovuje svůj vztah s člověkem. Vyvádí člověka z jeho letargie, probouzí ty, kdo usnuli, nalézá ty, kdo se ztratili, vyhledává ty, kdo zabloudili a jejichž vztah s Bohem ochladl. Bůh k tomu používá nejrůznější prostředky, ale tím nejdůležitějším je Boží slovo. Jákob seznamuje svou rodinu se svými záměry a vyvádí svou rodinu z modlářství. Všechny modly zakopává u posvátného stromu u Šekemu. A Bůh se k Jákobovi přiznává.

I zřídil tam oltář a nazval jej Él je Bůh Izraelův. (Gn 33,20)

Jákob staví oltář, resp. doslova je tam, že vztyčil oltář, což je velmi zvláštní vyjádření, které je použité o oltáři jenom v tomto příběhu. Neměl ho udělat v Bét-elu? Byl to skutečně výraz uctívání z celého srdce? Nechci Jákobovi nic podsouvat, ale ve světle toho, co se děje dál, to vypadá, že vztyčení oltáře byla spíš formální než srdeční záležitost. A to je něco, před čím Boží slovo neustále varuje. Jákob sice postavil Bohu oltář, ale jeho rodina uctívala jiné bohy. Teprve po událostech třicáté čtvrté kapitoly, když Bůh znovu povolal Jákoba do Bét-elu, říká Jákob své rodině, aby se zbavila cizích bohů, které mají mezi sebou (Gn 35,2). To všechno byly duchovní kompromisy, které vedly Jákoba do světa.

Ezau se k němu rozběhl a objal ho, padl mu kolem krku a políbil ho; oba zaplakali. (Gn 33,4)

Dva bratři, kteří spolu celý život bojovali, kteří soupeřili o přízeň svých rodičů, kteří na sebe rozhodně nebyli milí, ale jeden chtěl zabít druhého, dva bratři, kteří se posledních dvacet let neviděli, tak nyní přicházejí k sobě a objímají se. Smíření je vždycky ziskem pro obě strany. Znamená to odstranění stávajícího nepřátelství a napravení vztahu. Musíme také ale rozumět tomu, že každé smíření znamená obnovení toho, co bylo rozbité, zničené. Jakmile je něco rozbitého, tak i když to opravíme, už to nikdy není stejné jako to původní. Tak je to i s našimi vztahy. Pokud je rozbijeme, tak smířením můžeme dosáhnout určité nápravy, ale nikoliv obnovení do původního stavu. To je něco, co může udělat jenom Bůh svým nadpřirozeným zásahem.

Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ (Gn 32,29)

Kdo to tady zápasí s Bohem? Kdo je to Jákob? Jeho jméno znamená lstivý! A byl lstivý. Byl úskočný. Byl sobecký. Chtěl získat požehnání jakýmkoliv způsobem. Stále před něčím utíkal. Nechtěl řešit problémy, bylo pro něj snazší vzít nohy na ramena. Nechal se koupit, když s ním jeho ženy obchodovaly. Byl ochotný ke kompromisu. Nepřipomíná vám někoho? Jákob byl úplně stejný jako my! Stejný člověk jako vy nebo já! Jákob dostává požehnání! Jákob jako kníže zápasil s lidmi i s Bohem a obstál. Byl to jeho poslední boj o požehnání. Ale zdaleka to nebylo poslední požehnání, které Jákob od Pána dostal. Stal se naprosto závislým na Boží milosti. A to je to nejlepší Boží dílo pro nás.

Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ (Gn 32,29)

Kdo to tady zápasí s Bohem? Kdo je to Jákob? Jeho jméno znamená lstivý! A byl lstivý. Byl úskočný. Byl sobecký. Chtěl získat požehnání jakýmkoliv způsobem. Stále před něčím utíkal. Nechtěl řešit problémy, bylo pro něj snazší vzít nohy na ramena. Nechal se koupit, když s ním jeho ženy obchodovaly. Byl ochotný ke kompromisu. Nepřipomíná vám někoho? Jákob byl úplně stejný jako my! Stejný člověk jako vy nebo já! Jákob dostává požehnání! Jákob jako kníže zápasil s lidmi i s Bohem a obstál. Byl to jeho poslední boj o požehnání. Ale zdaleka to nebylo poslední požehnání, které Jákob od Pána dostal. Stal se naprosto závislým na Boží milosti. A to je to nejlepší Boží dílo pro nás.

Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. (Gn 32,25)

Co mohl Jákob vědět? Co tušil? Věděl, že se setká s Bohem? Věděl, že bude muset zápasit? Tomu muži bylo 97 let! Šlo mu o život? Ano! Každé setkání s Bohem je setkáním, které je na hranici života a smrti. Bůh je dárce života, ale Bůh je také ten, kdo život bere. On povolává i odvolává. Setkání s jeho svatostí a slávou se může stát katastrofou. Kolikrát jen vyšlehl oheň od Hospodina a zničil ty, kdo proti němu hřešili? Jákob bude bojovat s Bohem! Jákob bude znovu bojovat o požehnání. Celý jeho život byl bojem o požehnání. Ale až doteď chtěl získat požehnání svým vlastním způsobem, podle svých vlastních představ! Ale požehnání je něco, co přichází od Boha (shůry), k nám na zem, nyní!

Jákob šel svou cestou. Tu se s ním srazili Boží poslové. (Gn 32,2)

V okamžiku, kdy se Jákob od Lábana oddělil, potkává posly Boží, anděly Boží. Bůh dovedl Jákoba k Božímu táboru. Pro Jákoba to mělo být další potvrzení Boží přízně a Boží přítomnosti. Ačkoliv utekl před Lábanem – i přes předchozí ujištění, že Bůh bude s ním (Gn 31,3), Bůh je stále s Jákobem. Toto setkání má být opětovným ujištěním o Boží milosti, o tom, že co Bůh slíbil, to také splní. Jákob se rozhodl následovat Boží slovo a Bůh mu potvrdil, že je s ním. Ujištění nedostaneme ve společenství s hříchem, s hříšnými lidmi, nedostaneme ho na vlastní cestě, nebo když budeme svým životem zapírat pravdu, kterou vyznáváme. Ale jakmile se oddělíme od těchto věcí pro Boha a pro jeho slávu, tak narazíme na tábořiště Boží.

Ať mezi námi soudí Bůh Abrahamův a bůh Náchorův, bůh jejich otce!“ A Jákob se zapřisáhl při Strachu svého otce Izáka. (Gn 31,53)

Staré rčení říká: Podle sebe soudím tebe. Zde je to dobře vidět. Jákob znal Boha. Znal ho čím dál lépe – a je zajímavé, že v tuto chvíli si připomíná Boha slovy Strach Izákův. Myslím, že mu pomalu docházelo, že to všechno bylo Boží dílo a znovu si připomněl tu bázeň, kterou měl při svém prvním setkání s Bohem v Bét-elu. Bůh není sladký usměvavý dědeček, který sedí někde na obláčku. Bůh je svrchovaný a svatý! Bůh vzbuzuje bázeň. Jak věřící, tak také nevěřící lidé to potřebují vědět, poznat na vlastní kůži a následně to ve svých životech trvale zakoušet. A vždy je to Bůh, který se staví na stranu svého lidu.

K Aramejci Lábanovi však přišel v noci ve snu Bůh a řekl mu: „Měj se na pozoru! Mluv s Jákobem jen v dobrém, ne ve zlém!“ (Gn 31,24)

Pohan a uctívač model Lában se tady setkává s Bohem. Lában měl duchovní zkušenost, kterou by mu dnes závidělo mnoho křesťanů. Byla hrůzostrašná duchovní zkušenost, protože vidíme, že Lában se skutečně bojí cokoliv udělat. Ale nebylo to proměňující setkání s Bohem – Lában zůstal stejným pohanem jako předtím. Dál hledá své modly a neuctívá Hospodina. Bůh tedy Lábana zastavil a zabránil mu, aby Jákobovi udělal něco zlého. A Lában takové úmysly skutečně měl. My to můžeme dobře vidět z jeho slov. Kromě toho – Bůh nedělá věci „co kdyby náhodou“. Kdyby nebylo potřeba zastavit Lábana, tak by se k němu Bůh nepromluvil. A i přesto, že s ním Bůh mluvil a varoval ho před špatným jednáním, tak Lában nejedná tím nejlaskavějším způsobem.

I rozpomenul se Bůh na Ráchel, vyslyšel ji a otevřel její lůno. (Gn 30,22)

Boží milost se nakonec projevuje také v životě Ráchel. Po sedmi letech čekání, po sedmi letech různých pokusů, po sedmi letech, kdy Lea porodila sedm dětí, tak Bůh vyslyšel její prosby a otevřel také její lůno. Sára čekala 25 let, Rebeka 20 a Ráchel sedm. I tady můžeme vidět, jak se projevuje Boží dobrota a Boží milost. Bůh se slitovává. To je naše naděje, moji milí. U Boha je milost, u něho je odpuštění, tak vzbuzuje bázeň (Ž 130,4). I v tak hrozné záplavě hříchu, jaká je v tomto textu, se Bůh dává poznat jako ten, kdo je dobrý a kdo přichází se svým požehnáním a se svou milostí. Ráchel našla milost, ale její srdce zůstalo neproměněné.

A Bůh Leu vyslyšel; otěhotněla a porodila Jákobovi pátého syna. (Gn 30,17)

Bůh otevírá i zavírá lůno matky podle toho, jak on sám chce. Lea skutečně milovala svého manžela – můžeme to dobře vidět na tom, jak vysvětluje jména svých synů. „Hle-syn“ (v. 32) – to je ten první, Rúben. Pojmenovala ho tak kvůli pokoření, jehož se jí dostávalo – „Nyní, mě už bude manžel milovat“ (v. 32), Šimeon „Hospodin uslyšel, že nejsem milována“ (v. 33), Lévi, „Můj muž se přidruží (nebo přilne) ke mně“ (v. 34), Juda „Tentokrát bude můj muž zůstávat se mnou“ (v. 20). Vidíme, že Lea hledala pomoc u Hospodina a našla jí. Bůh se nad ní smiloval. Bůh se k ní sklonil. Nenaklonil k ní srdce jejího muže, ale požehnal jí jako právoplatné manželce Jákoba.

Když Hospodin viděl, že Lea není milována, otevřel její lůno. Ráchel však zůstala neplodná. (Gn 29,31)

Bůh je ten, kdo způsobuje, že se rodí děti, Bůh je ten, kdo otevírá a zavírá lůno ženy. Bůh viděl, že Lea není milovaná a otevřel její lůno. Bůh požehnal Leu, takže rok za rokem rodila Jákobovi syny. A potom je tam zvláštní věta – a přestala rodit. Bůh otevírá i zavírá lůno matky podle toho, jak on sám chce. Vidíme, že Lea hledala pomoc u Hospodina a našla jí. Bůh se nad ní smiloval. Lea chtěla podobně jako mnoho žen před ní i po ní získat svého muže tím, že mu dá syna. Dnešní doba je v tom možná trochu výjimkou, protože je mnoho žen, které chtějí získat muže tím, že s nimi děti mít nebudou. Obojí je důsledkem lidské převrácenosti, lidského hříchu a v konečném důsledku se jedná o lidské sobectví.

Jákob se tu zavázal slibem: „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem. (Gn 28,20–21)

Kdekoliv se lidé shromažďují ve jménu Pána Ježíše Krista, kdekoliv jsou ti, kdo Pána Ježíše milují, tam je on sám uprostřed nich, tam je církev Kristova, dům Boží, místo, kde se svatý a živý Bůh setkává s člověkem. Bůh je hoden chvály, protože je svatý a dokonalý. A opravdoví křesťané Boha uctívají kvůli tomu, kdo Bůh je. Teprve potom kvůli tomu, co pro ně Bůh udělal. Jákob zde postavil oltář – neotesaný kámen, který svrchu polil olejem. To bylo znamením, že toto místo je zasvěcené Bohu. Setkání s Bohem, bázeň před Bohem a uctívání Boha – to jsou věci, které vždy nakonec vedou k závazku, k novému životu. Milost proměňuje život člověka.

Bál se a řekl: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ (Gn 28,17)

Společně s poznáním Boha přichází něco, co do té doby Jákob nepoznal: strach. Jákob se setkává s Bohem a padá na něj hrůza. Jákob se zhrozil (K), padla na něj hrůza (B21). Jákob porozuměl, kdo je to Bůh. Tato hrůza z Boha se nazývá bázeň, a je to strach, který pramení z poznání toho, kdo Bůh doopravdy je. Pramení z poznání jeho svatosti. Tato hrůza pramení z poznání Boží slávy, jako to bylo u pastýřů, kterým anděl zvěstoval narození Spasitele. Tato bázeň pramení z porozumění tomu, co je to Boží odpuštění (Ž 130,4). Tato bázeň je počátkem moudrosti (Př 1,7). Toto je pravá zkušenost setkání s Bohem. Hrůza a bázeň, úcta a úžas, pokoření, přemožení od Boha, pokora a vyvýšení Boha.

Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ (Gn 28,16)

Jákob se probouzí, procitá jak fyzicky, tak duchovně. Sen byl natolik živý, že se Jákob probudil. Ale nebylo to jenom fyzické probuzení – Jákobovi se dal poznat samotný svatý Bůh a to je duchovní probuzení. Nemůžeme na tom trvat nějak dogmaticky, ale nemáme žádný důvod myslet si, že Jákob znal Boha již dříve. Věděl o Bohu, ale neměl s ním osobní vztah. Teprve nyní do jeho života přichází světlo, teprve nyní ho Bůh probouzí. Cesta k proměně Jákobova života bude ještě dlouhá, přesto tady můžeme vidět začátek jeho duchovního života – je to jeho duchovní narození. I nás Boží slovo volá k tomu, abychom hledali světlo, protože „kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus“ (Ef 5,14).

Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ (Gn 28,15)

Bůh bude střežit Jákoba všude, kam půjde. To neznamenalo, že Jákobův život bude jednoduchý nebo v něm nebude nebezpečí. Podobným způsobem jedná Bůh také s námi. Dává nám své požehnání a svou ochranu. Vždyť nám daroval svého Syna – jak by nám spolu s ním nedaroval vše (Ř 8,31). Proč je tak těžké tomu věřit? Proč tolik křesťanů pochybuje o Boží lásce, o Boží přízni, o Boží dobrotě? Proč je naše víra tak slabá? Jedním z důvodů je, že jsme si nechali zpochybnit Boží slovo a nepřistupujeme k němu jako k Božímu slovu. Bůh nám slibuje, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne (Žd 13,5). Dal nám svého Ducha svatého, kterého vložil do našeho nitra a jímž jsme zapečetěni (Ef 1,13).

Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země. (Gn 28,14)

Bůh se zjevil Abrahamovi, Bůh se zjevil Izákovi, Bůh se zjevil nevěřícímu Jákobovi a uzavřel s ním smlouvu. Dal mu požehnání jeho dědečka Abrahama. Totéž požehnání, které dal Jákobovi jeho otec – nyní je toto požehnání potvrzeno samotným Bohem (v. 13–15). Bůh dává Jákobovi totéž, co předtím dal Abrahamovi a Izákovi. Bůh se stal Bohem Jákobovým a zahrnul Jákoba do své smlouvy, kterou zpečetil ve svém milovaném Synu, potomku Abrahama, Izáka a Jákoba. I lstivý Jákob bude praotcem zaslíbeného Mesiáše, v němž dojdou požehnání všechny čeledi země. Lidé ze všech národů, jazyků, kmenů i ras dojdou požehnání v potomku Jákoba, v Ježíši Kristu, a naleznou v něm vykoupení, pokoj, odpuštění, ospravedlnění, přijetí za syny a věčný život.

Nad ním stojí Hospodin a praví: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. (Gn 28,13)

Jákob viděl Boha, a poznal, že to je Bůh jeho otce, protože tento Bůh se mu představil. Znovu tady můžeme vidět, že Jákob ještě neznal Boha, protože Bůh se mu představuje jako Bůh jeho otce a jeho dědečka, ale nikoliv jako jeho Bůh. Takže se jedná o přelomovou událost v Jákobově životě. Jákob tady vstupuje na Boží cestu. Jestli chce někdo následovat Pána Ježíše Krista, nepůjde to jinak, než že vstoupí na Pánovu cestu, na tu úzkou cestu poznání Boha a oddělení se od hříchu a světa. Ale je to Bůh, kdo se mu musí zjevit. Bez zjevení není poznání Boha. Člověk se nemůže setkat s Bohem, pokud se mu Bůh nejprve nezjeví. Musí otevřít jeho srdce a dát se mu poznat.