Zamyšlení

Ať můj jazyk opěvuje, co jsi řekl, všechna tvá přikázání jsou spravedlivá. (Ž 119,172)

Bůh je naprosto spravedlivý, takže všechno, co vysloví, je spravedlivé a je to spravedlnost. Z Božích úst nemůže vyjít nic nespravedlivého ani nepravdivého. Každé jeho slovo je pravdivé a spravedlivé. Skrze to slovo, evangelium (Ř 1,16–17), poznáváme Boží spravedlnost, milost, pravdu, přímost – prostě a jednoduše poznáváme Boha takového, jaký doopravdy je. Každé jeho přikázání je spravedlivé, proto se z něj můžeme radovat a oslavovat ho. Duch svatý nás uvedl do pravdy o Božím synu – a tato pravda je zaznamenaná v jeho bezchybném a neomylném Slově. Proto se také Boží dítě, díky svému Duchem obnovenému srdci, raduje z Božích přikázání a vůbec z celého Božího slova a svými ústy opěvuje Boha. 

Ať můj jazyk opěvuje, co jsi řekl, všechna tvá přikázání jsou spravedlivá. (Ž 119,172)

Žalmista vyjadřuje přání, které není úplně přirozené – kdo může opěvovat Boží řeč? To není vlastní přirozenému člověku. Srdce člověka je od jeho početí porušené hříchem, vzpourou proti Bohu. Jak by mohl toužit chválit Boží slovo? Jenom srdce, které je obnovené Duchem milosti, má tuto schopnost – je to jeho přirozenost, protože miluje Boha i jeho Slovo Proto ho chce oslavovat, radovat se z něj a chválit ho. Děkuje Bohu za pravdivost jeho Slova, za jeho čistotu a spolehlivost, za útěchu a poučení, které zde nalézá, za jeho lahodnost, protože je sladší než med a cennější než chléb pro tělo. Dobrořečí Bohu za sliby, které vložil do svého Slova a které také v patřičný čas splní. 

Chvalozpěv ať vytryskne mi ze rtů, neboť mě svým nařízením učíš. (Ž 119,171)

Co je důvodem žalmistovy chvály? Boží péče o něj, Boží výchova, Boží vyučování. Bůh sám ho učí Božím nařízením. Bůh sám mu vkládá své slovo do jeho srdce, aby mu rozuměl, aby ho přijímal, aby podle něj jednal. Každá poslušnost Božímu slovu vede Boží dítě ke chvále a k díkůvzdání, protože to je radostný důkaz Božího díla v nás, kteří Bohu patříme. Vždyť je to Bůh sám, který v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí. Jaké požehnání to je, když toto Boží dílo můžeme vidět ve svém vlastním životě, jaký úžas to v nás vyvolává a k jaké chvále to vede! A s každou další chválou jsme stále více připodobňováni Božímu Synu, Pánu Ježíši Kristu. 

Chvalozpěv ať vytryskne mi ze rtů, neboť mě svým nařízením učíš. (Ž 119,171)

Je to tak jednoduché – ústa mluví, čím srdce přetéká (Lk 6,45). Naše rty jsou oknem do našeho srdce. Skrze slova, která vycházejí z našich úst, se dá dobře poznat, čím naše srdce doopravdy přetéká. Kde je srdce naplněné Pánem Ježíšem Kristem a jeho dokonaným dílem na kříži Golgoty, tam budou ústa přetékat chválou a vděčností. Vždyť nám odpustil naše hříchy, očistil naše svědomí, dal nám nové srdce a skrze své Slovo obnovuje naši mysl, odstranil nepřátelství, které bylo mezi námi a Bohem, přijal nás do své rodiny jako své děti, umožnil nám otevřený přístup k našemu nebeskému Otci, neustále se o nás stará a citlivě a vytrvale nás vychovává, abychom mu byli podobní – jak bychom ho tedy nechválili?

Kéž má prosba dojde k tobě, vysvoboď mě, jak jsi řekl. (Ž 119,170)

Bůh zachraňuje! Bůh vysvobozuje své věrné. Ve své milosti a lásce poslal svého jediného Syna, aby vysvobodil Boží lid z jeho hříchů. Pán Ježíš přišel jako náš zástupce a jako takový vzal všechny naše hříchy na kříž, kde za ně zaplatil svým životem (protože mzdou hříchu je smrt, Ř 6,23). Nechal na sebe dopadnout Boží hněv, který byl namířený proti našim hříchům, zatímco on sám žádné neměl – a Bůh jeho oběť přijal jako naprosto dostatečnou. Žalmistova prosba došla svého cíle – Bůh vysvobodil, jak řekl. On je věrný a spravedlivý, vždycky splní, co slíbil. Nikdy se nevzdá svých dětí, ale bezpečně (ale ne nutně bezbolestně) je dovede až do cíle víry, což je spasení duší. 

Kéž má prosba dojde k tobě, vysvoboď mě, jak jsi řekl. (Ž 119,170)

Žalmista si zjevně klade otázku, zda jeho modlitba směřuje až před Boží tvář, zda ho Bůh skutečně slyší. Tak trochu paradoxně prosí Pána Boha za to, aby Bůh nezadržel jeho modlitbu a propustil ji k sobě, vyslyšel ji. Ale vždyť on je náš Otec a my jsme jeho děti. Který otec by zavřel své uši před úpěnlivými prosbami svého milovaného dítěte? A Bůh je Otec, který miluje více, než všichni ostatní, protože on sám je láska. Nikdo jiný nemiluje jako on. Mohl by snad odmítnout své dítě, které k němu vztahuje své prázdné ruce a úpěnlivě ho prosí? Jeho ucho není vzdálené a s radostí odpovídá na každé volání: „Bože, zahraň!!

Kéž mé bědování dolehne až k tobě, Hospodine, dej mi rozum podle svého slova. (Ž 119,169)

Přirozený člověk je ve své vzpouře proti Bohu jako zvíře bez rozumu (Ž 32,9). Člověka, který prohlašuje, že tu Bůh není, Písmo označuje za blázna, hlupáka (Ž 14,1). Zoufale potřebujeme rozum, abychom poznali Boha a mohli ho uctívat v Duchu a v pravdě. Proto se žalmista nemodlí za porozumění jako takové, ale modlí se za rozum podle Božího slovo, za mysl, která je proměněná a obnovená Písmem. To je skutečný rozum, který spočívá v poznání Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista. A to je také život a pokoj, milost a požehnání. Bože, dej mi rozum podle své pravdy, dej mi své světlo, abych se mohl radovat z poznání tebe a velebit tvou dobrotu. 

Kéž mé bědování dolehne až k tobě, Hospodine, dej mi rozum podle svého slova. (Ž 119,169)

Uprostřed všeho svého zoufalství, v každém nářku a bědování, které doprovází naše životy, potřebujeme rozum, abychom přijímali Boží slovo. Jenom tak můžeme dojít k pokoji, který je v Kristu. Jenom tak může být naše srdce hluboce proměněno tou jednoduchou pravdou Písma, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha (Ř 8,28). Abychom mohli tuto pravdu uchopit, abychom ji mohli pochopit a vložit do ní své životy, potřebujeme jí nejdříve porozumět, tady poddat se tomu, že Bůh je neskonale dobrý a vždycky to s námi myslí dobře. Jeho smýšlení s námi je o pokoji. On je láska a život, v něj je naše útočiště, v něm nacházíme úkryt i pomoc. 

Kéž mé bědování dolehne až k tobě, Hospodine, dej mi rozum podle svého slova. (Ž 119,169)

Někdy to vypadá, jako kdyby Bůh neslyšel, jako kdyby byl daleko, jako kdyby se nad námi nebe zavřelo. Důvodů, proč to tak je, nebo proč nám to tak připadá, může být celá řada. Ale důležitou radou je, abychom vytrvali, abychom nepřestávali volat k Bohu. David v Žalmu 13 říká: „Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš?“ Přesto pokračuje ve volání k Bohu, k dovolávání se jeho přízně, staví na Božích zaslíbeních. Kéž i naše bědování dolehne až k Bohu, protože jeho ruka není krátká na spasení a jeho ucho není neochotné slyšet a vyslyšet. Ale volá nás k vytrvalosti a k tomu, abychom ho prosili tak dlouho, dokud neodpoví.

Tvých ustanovení a tvých svědectví se držím, máš před sebou všechny moje cesty. (Ž 119,168)

Boží dítě nemůže udělat nic lepšího, než se držet Božích ustanovení a svědectví, prostě Božího slova. I když to pro žalmistu znamenalo něco jiného, než pro nás, podstata je stejná – jde o to držet se toho nejlepšího zjevení, které nám Bůh o sobě dává, což je svědectví jeho Slova, Bible. A zatímco my jen po malých krůčcích poznáváme velikého Boha, on má před sebou všechny naše cesty. Není nic, co by ho mohlo v našem životě překvapit, s čím by nepočítal nebo čím by byl zaskočen. Má náš život před sebou jako na dlani. Zná každý záhyb našeho srdce, ví, co se skrývá za každým závojem jednoho každého motivu. Přesto se k nám stále sklání a přijímá každého, kdo je v Kristu.

Tvých ustanovení a tvých svědectví se držím, máš před sebou všechny moje cesty. (Ž 119,168)

Bohu nemusíme říkat, jak na tom jsme. On to ví ze všech nejlíp. Ale je to dobré, pro nás samotné, abychom si stále znovu připomínali realitu toho, v čem a jak žijeme. Křesťan dostal nové srdce, takže touží po tom, držet se Pánových svědectví celým svým srdcem. Chce poslouchat všechno, co mu Bůh říká a k čemu ho vede, protože miluje Boha. Boží láska je vylitá do jeho srdce skrze Ducha svatého, který mu byl dán a jímž je zapečetěn. I když se naše stará přirozenost vzpouzí a bouří a nechce se jí následovat Pána Ježíše Krista, máme skvělý prostředek, jímž můžeme umlčet tohoto starého křiklouna – a to je Kristův kříž. Na něm jsme byli ukřižováni spolu s Kristem, tam je naše vítězství.

Má duše se drží tvých svědectví, velice jsem si je zamiloval. (Ž 119,167)

Může si člověk zamilovat Hospodinova svědectví? Přirozený člověk rozhodně ne. Vždyť se narodil jako vzbouřenec proti Bohu s nenávistí v srdci i v mysli a velice záhy po narození i ve skutcích. David vyznal, že byl hříšný už od svého početí (Ž 51,7). Ale když se Bůh dotkne lidského nitra, když ze své milosti přitáhne člověka k sobě, dá mu nové srdce a novou přirozenost – člověk se stane novým stvořením. A začne milovat Boha, jeho Slovo, jeho děti a dokonce i své nepřátele. Pak může s radostí vyznávat, že si velice zamiloval Pánova svědectví, že dychtí po jeho Slově a po jeho přítomnosti. Celá jeho duše se obrací k Pánu, spoléhá na něj, spočívá v něm, spokojí se s ním a raduje se z něj.

Má duše se drží tvých svědectví, velice jsem si je zamiloval. (Ž 119,167)

Duše žalmisty přilnula k Božímu slovu, k Božím svědectvím, drží se jich a nechce se jich vzdát. To je důkaz Božího díla v člověku. Bůh dává nové srdce, které miluje Boha i jeho Slovo, jeho zákon, jeho přikázání a nařízení, jeho soudy i jeho svědectví. Boží dítě s radostí a dychtivě otevírá Písma, protože Písma svědčí o Kristu, protože Písma jsou pravdivým svědectvím o Bohu i o člověku. A každý křesťan z vlastní zkušenosti ví, že jenom pravda nás může učinit svobodnými (J 8,32). Žít v pravdě znamená žít ve světle, v upřímnosti a přímosti srdce jak k Bohu, tak k sobě, tak i k ostatním lidem. To čerpáme ze slova Božího svědectví. 

S nadějí vyhlížím tvoji spásu, Hospodine, a tvá přikázání plním. (Ž 119,166)

Naděje je vzácná, takže každý, kdo ji má v plném biblickém slova smyslu, je požehnaný. Takový člověk byl zastaven Bohem uprostřed své bezbožnosti a marnosti a Bůh ho odvrátil od jeho zlé cesty k sobě, ze své milosti mu dal nové srdce, které má zalíbení v Hospodinově zákoně a které chce plnit Boží slovo. Kdo jiný, než člověk s novým srdcem, má touhu plnit Hospodinova přikázání? Kdo jiný, než člověk naplněný Duchem svatým, může skutečně naplňovat Pánovy příkazy? Jak by mohl milovat ten, do jehož srdce není vylita Boží láska? Jak by člověk mohl vyvyšovat Pána Ježíše Krista, pokud by nejdříve nezemřel spolu s ním? Jak by mohl zapřít sám sebe a vzít svůj kříž, kdyby nejdřív nepřišel k Pánovu kříži a nevložil svůj život do jeho rukou?

S nadějí vyhlížím tvoji spásu, Hospodine, a tvá přikázání plním. (Ž 119,166)

Žalmista má naději na spásu, proto ji vyhlíží. Spolehl se Boží slovo a jeho zaslíbení, že kdo uvěří jeho slibu, tomu bude víra počítána za spravedlnost. A kdo v něj věří, nebude zahanben, protože jeho sliby nejsou jako sliby lidské – jeho sliby se nepohnou a nezmění. Proto je křesťanská naděje jistá. Ještě není vidět, ještě se nestala skutečností, přesto se na ni můžeme spolehnout a můžeme ji spolu s žalmistou vyhlížet. Naše naděje je zakotvená v nebesích, a tou pevnou kotvou, která je tam upevněná, je Pán Ježíš Kristus. Zaplatil za hříchy svého lidu, ve své osobě nás smířil s Bohem, očistil nás od našich vin a dal nám nové srdce, které naplnil vírou v jeho dokonané dílo. S nadějí vyhlížíme naši spásu.

Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj Zákon, o nic neklopýtnou. (Ž 119,165)

Boží dítě může zakoušet hojnost pokoje od Pána. Je to pokoj, který zaslíbil, pokoj, který vyplývá z odpuštění hříchů a ze smíření s Bohem. Jedním z důsledků tohoto pokoje je, že Boží dítě o nic neklopýtne, protože se drží Pánova slova. Písmo je pro ně světlem, které osvěcuje jeho stezku. Skrze Slovo poznává Pána na všech svých cestách, a on sám potom napřimuje cesty křesťana (Př 3,6). To neznamená nějaké umetání cestičky, ale znamená to postavení všech věci na správné místo, kde mají být, uvedení života do pořádku a řádu, který pro něj Bůh připravil. A je to důsledek lásky k Božímu zákonu, k Pánovu slovu, které je slovem milosti a pravdy.

Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj Zákon, o nic neklopýtnou. (Ž 119,165)

Svět nepotřebuje nic více než skutečný pokoj. Ale svět nemůže nabídnout takový pokoj, který by utišil hlad duše a neklid srdce. Jenom ti, kdo milují Boha a tedy také jeho Slovo, jeho zákon, pouze ti mohou dojít takového pokoje, který znamená odpočinutí pro duši. Je to plné spočinutí v Kristově zachraňujícím díle, v odpuštění hříchů, v odstranění nepřátelství mezi člověkem a Bohem, ve smíření s Bohem a v přijetí do Boží rodiny. To je možné jen z Boží milosti a jedině skrze víru v Pána Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých. Žalmista ještě nemohl znát Božího syna, ale znal Boží zaslíbení, na která se spoléhal. Ale nyní byl Boží syn zjeven a nabízí hojný pokoj pro všechny, kdo k němu ve víře přicházejí. 

Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy. (Ž 119,164)

Bůh je hoden chvály. On je plný slávy, milosti, dobroty, svatosti, spravedlnosti atd. Boha můžeme chválit bez přestání. Podobně můžeme chválit jeho dílo, jeho skutky, jeho soudy – prostě všechno, co Bůh dělá. Žalmista chválí Boha sedmkrát denně za jeho spravedlivé soudy. Boží soudy jsou strašlivé, protože Bůh je ve svém hněvu jako spalující oheň. Boží soudy vzbuzují bázeň. Ale všechny Boží soudy jsou také správné a spravedlivé, a proto za ně můžeme Boha chválit. Mezi Boží soudy můžeme řadit nejenom všechny projevy jeho hněvu, ale i všechna rozhodnutí jeho vůle, všechno, co se děje jak s námi, tak kolem nás. Za to všechno náleží Bohu chvála, protože to všechno je Božím nástrojem, jímž nás Bůh formuje do podoby Božího syna, Pána Ježíše Krista.

Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy. (Ž 119,164)

Chvála je jako pramen čisté vody, která očišťuje nitro člověka. Chvála je výrazem vděčnosti, která pramení ze srdce proměněného Boží milostí. Chvála znamená porozumění tomu, kdo jsem já a kdo je Bůh, a co všechno pro mě Bůh udělal a stále dělá. Chvála je vyjádřením lásky křesťana k Bohu. Chvála je výrazem úžasu nad Boží velikostí a dobrotou, nad jeho milostí a milosrdenstvím. Chvála je prostředkem, jak uznat, že Bůh je mnohem větší, lepší, dokonalejší a mocnější než jsem já. Boží dítě nemůže přestat chválit Boha. Bůh mu dal nové srdce a přenesl ho ze smrti do života, ze tmy do světla, z nenávisti a hněvu do lásky a pokoje. Toto vědomí nemůže zůstat skryto, ale musí ven. Ústa mluví, čím srdce přetéká.

Nenávidím klam, hnusí se mi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,163)

Láska k dobrému jde ruku v ruce s odporem (nenávistí) vůči zlému. Když Bůh dá člověku nové srdce, vloží do něj svou lásku – je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5). Spolu s touto láskou k Bohu a ke všemu, co je z Boha, je do našich srdcí vložena také nenávist vůči všemu, co je Bohu odporné – ke hříchu, ke zlu, k ďáblu a ke všemu, co vzdoruje Bohu a jeho Slovu. Žalmista se radoval z Božího zákona, což v jeho době byl zákon daný skrze Mojžíše. Křesťan se také raduje z Božího zákona, tedy z celého Božího slova, protože toto Slovo svědčí o Kristu a zjevuje ho. 

Nenávidím klam, hnusí se mi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,163)

Láska k pravdě je prostě a jednoduše nenávist vůči lži. Bůh je pravda, proto v něm není nejmenší lži, on je světlem, proto v něm nemůže být nejmenší temnoty. Bůh nemůže lhát. Kdyby se to stalo, bylo by to přímo proti jeho přirozenosti a musel by se „zevnitř“ zhroutit. Křesťan se narodil ze slova pravdy, skrze Ducha pravdy, je povolaný k tomu, aby žil v pravdě, mluvil pravdu a následoval Pravdu. Lež by byla jeho zkázou. Je to jeho práce a skutečnost. Přesto může  být i křesťan oklamán a žít s trámem lži ve svém oku, žít v sebeklamu, který pokřivuje úplně všechno, co vidí. Nutnou potřebou je vydávat sebe a všechna svá rozhodnutí Bohu samotnému. 

Veselím se z toho, co jsi řekl, jako ten, kdo našel velkou kořist. (Ž 119,162)

Boží dítě se raduje z Božího slova, protože je to převzácný dar od Boha. Není to dar, který by byl vítaný pro přirozeného člověka, ale znovuzrozené srdce ho přijímá jako kořist, které se zmocňuje. Dychtí po Božím slově, protože je to Slovo pravdy a Duch pravdy, který způsobil nové narození, neodolatelně přitahuje křesťana k Písmu. Zde je to jediné místo, kde je možné bezchybně poznávat Boha, které mluví pravdivě o Pánu Ježíši Kristu, které odhaluje Boží vůli, které je skutečným duchovním pokrmem a nápojem. Všechno, co Bůh říká, jsou slova ryzí, je to stříbro přetavené v kadlubu v zemi, sedmkráte protříbené (Ž 12,7). Která duše by nedychtila po takovém pokladu?

Veselím se z toho, co jsi řekl, jako ten, kdo našel velkou kořist. (Ž 119,162)

Boží slovo přináší radost do života toho, kdo ho poslouchá. Je to slovo samotného Boha, jeho vlastní slovo, které vyřkl, takže naplňuje srdce nejenom radostí, ale také bázní a moudrostí. Je to slovo, které je živé a přináší život, takže ruku v ruce s ním jde i radost. Je to slovo, které má moc, takže proměňuje každého, kdo se mu poddá, kdo ho přijme a poslechne – tato proměna je kvalitativní, morální, proto způsobuje radost v životě posluchače. Je to slovo lásky, které mluví o velikém Bohu, který si zamiloval hříšného člověka, takže vydal svého Syna, aby tento člověk mohl mít život věčný ve víře v Božího syna – to je nejenom dobrá zpráva, ale je to také zpráva plná radosti, pokoje a požehnání. 

Bez důvodů mě pronásledují velmožové, mé srdce má strach jen z tvého slova. (Ž 119,161)

 I uprostřed pronásledování se může srdce Božího dítěte radovat a nacházet pokoj. Žalmista měl strach jenom z Božího slova – to ho naplňovalo bázní. Nemusí se bát dokonce ani velmožů, kteří ho pronásledují – může se směle postavit jejich moci, protože on sám se opírá o něco mnohem jistějšího a pevnějšího, o Boží slovo. Kdo staví na Božím slově a jedná podle něj, je moudrý muž, kterým nepohne ani příval a povodeň. Kéž nás Pán zachovává ve víře a učí nás spoléhat na jeho zaslíbení. Kéž buduje naši víru, aby byla pevná, protože jenom skrze ni přemáháme tento svět. Ve víře se držíme jak zapsaného Slova, tak vtěleného Slova a nemusíme se bát nikoho z těch, kdo nás bezdůvodně pronásledují. 

Bez důvodů mě pronásledují velmožové, mé srdce má strach jen z tvého slova. (Ž 119,161)

Pronásledování, které je namířené proti víře v Pána Ježíše Krista a lásce k němu, nepotřebuje důvod – víra v Pána Ježíše a láska k němu jsou samy o sobě důvodem. Boží slovo je v této věci nadmíru jasné – kdokoliv chce žít zbožně v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. Stačí jen víra v Krista a láska k němu. Svět ho nenáviděl a bez důvodu. Když přišel do světa, svět ho nepřijal. Měli bychom snad očekávat něco jiného? Nějaké lepší zacházení? Pán nám jasně říká, že ne – když pronásledovali jeho, budou pronásledovat i nás. Bylo to tak od samotného stvoření světa – Kain zabil svého bratra Ábela. Proč? Protože Ábel věřil, zatímco Kainovo srdce bylo naplněné závistí (1J 3,12).

To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný. (Ž 119,160)

Veškeré Boží soudy jsou pravdivé a spravedlivé. Bůh nikomu nestraní, vůči nikomu nejedná nečestně nebo pokřiveně a každého soudí podle pravdy, která je v Kristu Ježíši. Proto musí být on sám naší spravedlností, moudrostí i posvěcením. Každý Boží soud je věrný, protože je založený na Kristu. On je plností člověka. Podle něj bude Bůh jednoho dne soudit každého člověka – podle míry Kristovy plnosti. Nikomu nebude namířeno proti člověku, nikdo nedostane žádné výhody, ale každý dostane přesně to, co je spravedlivé. Proto musíme spěchat k Ježíši, proto musíme volat k Bobu, aby nás skrze své Slovo, které proniká do lidských srdcí, proměnil mocí svého Ducha svatého. On je věrný a na takové volání radostně odpovídá.

To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný. (Ž 119,160)

Už samotná skutečnost, že Boží slovo je pravda, je veliká a slavná. Boží slovo přesně odráží svého původce – Bůh je pravda. Proto Boží slovo nemůže nebýt pravdivé, proto nemůže lhát nebo obsahovat chyby. Jeho autorem je neomylný Bůh. Ale slovo zapsané v tomto textu jde ještě mnohem dále – tvrdí, že pravda je nejenom podstatnou součástí Božího slova, ale je dokonce tím hlavním v celém Písmu. Kéž bychom byli otevřeni vůči autoritě Písma. Kéž bychom ji přijímali a radovali se z ní. A Pán sám, autor Písma, se touto autoritou chlubí a vyzdvihuje ji jako jednu z nejdůležitějších vlastností celé Bible. Nejenom, že je Bible pravdivá, takže nás nikdy nesvede, ale pravda je její nejdůležitější charakteristikou a hlavním tématem. 

Hleď, jak jsem si tvá ustanovení zamiloval, Hospodine, podle svého milosrdenství mi zachovej život. (Ž 119,159)

Bůh odpovídá těm, kdo jsou přímého srdce, kdo jsou očištěni od svých hříchů, kdo se zamilovali do Hospodinova zákona a nyní se ve víře dovolávají Božího milosrdenství. Bůh je věrný a spravedlivý a kdykoliv k němu voláme, sklání se k nám a očišťuje nás od každé nepravosti. Jeho láska k jeho dětem nikdy nevychladne. Drží jejich životy ve své ruce a nikdo je z jeho ruky nemůže vytrhnout. On je plný milosti a slitování. Dal nám věčný život, o který nás již nikdo nemůže připravit a podle svého ohromného milosrdenství se stará také o náš časný život se všemi jeho těžkostmi a zákrutami. Ten nakonec dovede k jeho konci, k odložení fyzického těla a ke vstupu do věčné slávy. 

Hleď, jak jsem si tvá ustanovení zamiloval, Hospodine, podle svého milosrdenství mi zachovej život. (Ž 119,159)

Na rozdíl od věrolomných si Boží dítě zamilovalo Pánovo slovo, Boží ustanovení. A v době těžkostí může dokonce svému Bohu předkládat, jak moc miluje jeho Slovo a jeho samotného. Křesťan si miluje Boží slovo a poslouchá ho, protože má nové srdce, které je poslušné, které je masité a měkké, kde se chce řídit Hospodinovým zákonem. Je to radost, když se může podřídit Písmu, a ta je znásobená Pánovým slibem, že kdokoliv bude jednat podle jeho Slova, k tomu s Otcem přijde a učiní si u něho příbytek.  Proto můžeme s chloubou vyzdvihovat Pánovo slovo a svou lásku k němu, proto ji můžeme připomínat Bohu a tak se ujišťovat o jeho vzácné a svaté přítomnosti ve svých vlastních životech. 

Na věrolomné se dívám s ošklivostí, nedrží se toho, co jsi řekl. (Ž 119,158)

Věrolomní se odklonili od pravdy, takže se nemohou držet slova pravdy. Nestaví na Písmu a vyhýbají se mu. Proto na ně nemůže Boží dítě s láskou, ani je nemůže přijímat. Jdou po cestách nepravosti a nespravedlnosti, jejich životy, jednání i smýšlení jsou pokřivené hříchem. Proto se od nich musí Boží dítě oddělit. Přesto je tady naděje. Stále trvá doba milosti, kdy Bůh otevírá dveře všem, kdo zbloudili daleko od jeho slávy (a my všichni jsme takoví byli), stále platí zaslíbení evangelia, že každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. Proto můžeme s radostí dokonce i Božím nepřátelům zvěstovat Boží slovo s nadějí na jejich záchranu. Kéž Pán pohne srdcem věrolomných a obrátí je k sobě.