Zamyšlení

Shlédni na mne, smiluj se nade mnou podle toho, jak soudíváš ty, kdo milují tvé jméno. (Ž 119,132)

Je to velmi krátká modlitba, ale velmi hluboká a mocná. „Shlédni na mne!“ Dívej se na mě s milosrdenstvím a slitováním. Chci vidět tvůj pohled, Bože, jako když ses podíval na Petra, který utíkal ze dvora velekněze. Chci zakoušet tvé soudy, jimiž soudíš ty, kdo tě milují. Nechci nic menšího, protože to by mi nebylo k prospěchu, ani nic většího, protože nic takového nemůže být – tvá láska k těm, kdo milují tvé jméno je dokonalá, stejně jako tvé soudy vůči nim. Vychováváš je tím nejlepším způsobem v plnosti své milosti, v záři své svatosti, v moci své spravedlnosti – tvoje láska k tvým dětem je neskonalá. Shlédni na mne, Pane, a dopřej mi potěšení z této tvé lásky.

Shlédni na mne, smiluj se nade mnou podle toho, jak soudíváš ty, kdo milují tvé jméno. (Ž 119,132)

Boží dítě volá po Otcově pohledu a dohledu. Prosí o milost, protože je v zoufalé situaci a potřebuje, aby Bůh pohlédl z nebe a smiloval se. Bůh vysvobozuje. Kam se zadívá, tam přichází světlo, které jedny zachraňuje a ty, kdo ho odmítají, dovádí do záhuby, protože chtějí zůstat ve tmě. Křesťan je zapečetěn Duchem svatým v nové smlouvě a může si být jistý tím, že Bůh se ho nikdy nevzdá ani nezřekne, že ho nikdy neztratí z dohledu. Dobrý pastýř zná své ovečky jménem a nikdy je nespustí ze zřetele. A i když se některá z nich třeba zatoulá, bude ji hledat tak dlouho, dokud ji nenalezne a nepřivede zpátky do svého ovčince. Jeho oko na nás spočívá.

Dychtivě otvírám ústa, toužím po tvých přikázáních. (Ž 119,131)

Boží dítě hladoví po Božím slově a po Božích přikázáních. Do jeho srdce Duch svatý rozlil lásku Boží, tedy lásku k Bohu i lásku k člověku a láska chce dělat jenom to nejlepší pro toho druhého, tedy pro Boha i pro člověka. Proto dychtí po Božích přikázáních, protože nikde jinde se nedozví, jak potěšit Boha a být užitečný druhému člověku a slovem nebo činem mu přinést to, co by pomohlo a bylo dobré. Boží dítě otevírá ústa jako člověk, který lapá po dechu, když se zadýchá, protože se potřebuje nasytit Pánovým slovem, hladoví po něm. Celou svou duší ho chce přijímat, celým svým srdcem ho chce poslouchat, celou svou myslí ho chce promýšlet, svými ústy ho chce vyhlašovat.

Dychtivě otvírám ústa, toužím po tvých přikázáních. (Ž 119,131)

Jako laň dychtí po bystré vodě, jako novorozené dítě touží po mateřském mléku, tak duše křesťana hladoví po Božím slově. Pánova přikázání jsou hutným pokrmem pro každé znovuzrozené srdce. Duch svatý, který inspiroval svaté Slovo, dává Božímu dítěti svatou horlivost, se kterou hltá každičké slovo, které vychází z Božích úst. Je chlebem života, protože svědčí o Pánu Ježíši Kristu. Je vodou života, protože občerstvuje, povzbuzuje i napomíná. Je zrnem, které padá do dobré půdy a přináší hojnou úrodu. Je pročišťujícím ohněm, který vyplavuje nečistoty a pročišťuje poklad vložený do hliněné nádoby. Dychtivě otevírám ústa, protože skrze Boží slovo mohu přicházet až před Boží tvář a s radostí se sytit Božím zjevem.

Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti. (Ž 119,130)

Boží slovo je světlem, je lampou pro naše nohy, je světlem, které osvěcuje člověka v temnotě. Boží slovo je slovo pravdy, proto je světlem, Boží slovo svědčí o Kristu, proto nemůže být ničím jiným, než světlem, protože Pán je světlo světa. On svítí skrze své Slovo. Nikde jinde v tomto světě nenajdeme pravdu o Božím Synu, než v Písmu. A kam proniknou slova Písma, tam nezkušení nabývají rozumnosti, tam hříšníci přicházejí ke svatosti, tam bezbožníci poznávají Boha a svévolníci přijímají Boží vůli za svou vlastní. Boží slovo je mečem Ducha svatého a kamkoliv přijde, tam neodchází s prázdnou, ale vždycky vykoná to, k čemu ho Bůh poslal – přináší milost a pasení skrze Krista nebo soud a odsouzení kvůli němu. 

Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti. (Ž 119,130)

Kam až může proniknout Boží slovo? Je ostré jako dvousečný meč a proniká na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce (Žd 4,12). Boží slovo proniká do nejhlubších temnot lidského nitra a přináší světlo, osvěcuje duši. Vydává svědectví o tom, který je tím pravým světlem a všude, kde vzchází toto světlo, tam přichází život – věčný život, pravý život, ne život v umírání, ale život, který přemáhá smrt. Světlo, které přemáhá a zahání temnotu, zlo i hřích a život, který přináší radost a pokoj. Kéž by v nás Kristovo Slovo přebývalo v celé své plnosti, aby naše srdce byla proměněna jeho milostí a láskou a naše ústa přetékala chválou a dobrořečením. 

Tvá svědectví jsou divuplná, proto je má duše zachovává. (Ž 119,129)

Žalmista zachovává Hospodinova přikázání a všechna jeho svědectví ve svém vnitřním člověku, ve své duši. Na co přesně odkazuje? Na celý obětní a kněžský systém, který Bůh dal Mojžíšovi? I když je to takto možné, mnohem více to odkazuje na přikázání nové smlouvy, která se týkají srdce – na lásku k Bohu a lásku k člověku. To jsou věci, které je možné z moci Boží zachovat a které přinášejí skutečný život, protože na nich stojí celý zákon a proroci. Když Bůh dá člověku nové srdce a svého Ducha, přesně tohle to, k čemu Duch Boží člověka vede a co v něm působí – nejsou to přikázání o obětech, ale je to přinášení sebe sama za oběť živou svatou a Bohu milou. 

Tvá svědectví jsou divuplná, proto je má duše zachovává. (Ž 119,129)

Radost z Božích svědectví naplňuje žalmistovo srdce. Je to srdce člověka, který se setkal s Bohem a poznal jeho milosrdenství a dobrotu, který byl zachráněn jeho milostí a láskou. Pánova svědectví zahrnují všechno, co Bůh dělá. Nejsou to jenom jeho skutky, která nám předkládá v Písmu, ale je to úplně všechno, co se o Bohu dozvídáme, včetně jeho přikázání, každé slovo, které vychází z jeho úst. A to znal žalmista oproti nám jen zlomek toho všeho, díval se vpřed a upínal se s vírou k událostem, které byly teprve před ním. My jsme jejich svědkové, protože se tyto události staly skutečností. Jeho svědectví o tom, jak se Slovo stalo tělem, jak na sebe Pán vzal naše hříchy, jak z nás učinil chrám Ducha svatého, jsou skutečně divuplná.

Všechna ustanovení chci ve všem správně plnit, nenávidím každou stezku klamu. (Ž 119,128)

Milovat Boha a plnit jeho přikázání neznamená nic menšího, než také nenávidět každou stezku klamu. Láska k dobrému se neobejde bez odmítnutí zlého. Do života ve světle se nevejde žádná tma, protože kde je světlo, tam tma nemůže mít žádné místo. Kdo chce být učedníkem Pána Ježíše Krista, který je světlem světa, nemůže zůstávat ve tmě ani následovat tmu, tedy tento svět, zlo, ďábla i s jeho skutky. Kde je pravda, tam není místo pro žádnou lež. Žádná stezka klamu nemůže zůstávat ve světle, protože světlo ukazuje, jak je pokřivená, záludná a zlá. Být Kristovým učedníkem znamená žít černobílým životem, kde je na jedné straně pravda a na druhé straně lež, na jedné straně dobro a na druhé zlo.

Všechna ustanovení chci ve všem správně plnit, nenávidím každou stezku klamu. (Ž 119,128)

Věřící staré smlouvy, Izraelec, touží po Bohu a svou lásku k němu vyjadřuje úplně stejně jako věřící nové smlouvy, křesťan – závazkem ve všem správně plnit všechna Pánova ustanovení. Ale zatímco pro žalmistu to znamenalo brát ohled na desítky a možná i stovky nejrůznějších nařízení a předpisů, které se týkaly celého života člověka, nyní je tady jednoduché přikázání lásky rozdělené na dvě části – milovat Hospodina, svého Boha a milovat svého bližního. V tom je celý zákon i proroci. V tom je nové přikázání, které Pán dal svým učedníkům, aby se navzájem milovali, jako on miloval nás. Podle toho všichni poznají, že jsme jeho učedníci! Pane, otevři nám oči, ať každý den vidíme tvou lásku k nám a můžeme ji předávat dál.

Ano, miluji tvá přikázání víc než zlato, víc než zlato ryzí. (Ž 119,127)

Boží slovo je vzácné a pro ty, kdo Boha milují je skutečně vzácné. Ještě více samotná Boží vůle, která se zjevuje v Božích přikázáních. Boží slovo je ryzí (Ž 12,7) a je vzácnější, než nejryzejší zlato (Ž 19,11). Milující srdce touží po tom nejvzácnější od osoby, kterou miluje – a Pánova přikázání jsou přesně touto vzácností. Ano, Boží dítě miluje Pánovo slovo – je mu vzácnější víc než zlato – a kdyby dnes bylo dostupné to ofírské, nebylo by to jinak. Křesťan touží po každém slově, které vychází z Pánových úst, protože v tomto světě nemá nic jiného, čím by mohl lépe a radostněji uctít svého Pána a vykupitele, než poslušností jeho Slova. 

Ano, miluji tvá přikázání víc než zlato, víc než zlato ryzí. (Ž 119,127)

Pán Ježíš řekl, že kdo ho miluje, bude zachovávat jeho přikázání. A dal svým učedníkům jediné nové přikázání – aby se navzájem milovali tak, jako je miloval on. To má být charakteristickým rysem Kristových učedníků. Tato jejich vzájemná láska má být svědectvím pro okolní svět, a podle ní mají lidé poznat, že mají před sebou Pánovy učedníky. Tato láska začíná u lásky k Bohu a k Pánu Ježíši Kristu a vede přes lásku k jeho přikázáním. Kdo nemiluje jeho přikázání, těžko může milovat jeho samotného. Tohle je to místo, na které se musíme stále znovu a znovu vracet – láska k Bohu, která je přetavená do lásky k jeho Slovu a odtud vede k lásce k bližnímu.

… ta první smlouva … (Žd 8,7)

Stará smlouva byla uzavřena na hoře Sínaj, kde byl vydán zákon. Nebyla bez nedostatku, praví list k Židům. Měla své bohatství, své světlo, ale také stíny. Většinou byla předobrazem. Jednoho dne měla být vystřídána smlouvou lepší, která přišla v Ježíši Kristu.

Ale jakkoli byla jen předobrazem, ať měla nedostatky, přece se jí nemůžeme zříci. Obsahuje určité bohatství a někdy bychom ani nechápali novou smlouvu, kdybychom neznali onu první, neboť i k otcům mluvil Bůh. Ona první je cenná, ale druhá je slavnější. Smlouva, potvrzená krví Spasitelovou.

Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk. Každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto musel i Ježíš nutně přinést oběť. Na zemi by nemohl být knězem, protože zde už byli kněží, kteří přinášeli dary podle zákona. Ti však sloužili ve svatyni, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské. Vždyť Bůh uložil Mojžíšovi, když měl zřídit stánek: ‚Hleď, ať uděláš vše podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.‘ Avšak Ježíš dosáhl vznešenější služby, právě tak jako je prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních. Kdyby totiž ta první smlouva byla bez vady, nebylo by třeba připravovat druhou. Ale když Bůh kárá svůj lid, říká: „Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem izraelským i s domem judským uzavřu smlouvu novou, ne jako byla ta smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské. Neboť oni nezůstali v mé smlouvě, a já jsem se jich zřekl, praví Hospodin. A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: ‚Poznej Pána‘, protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího. Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu.“ Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku. (Žd 8,1–13)

Hospodine, je čas jednat, tvůj Zákon se porušuje. (Ž 119,126)

Boží zákon se porušuje, což znamená, že Bůh je znevažován, lidé ho obcházejí, nechtějí o něm slyšet, vzdorují mu, bojují proti němu. Žalmista nemohl mít na mysli jiný zákon, než ten Mojžíšův, ale ve světle nové smlouvy musíme tato slova vztáhnout na zákon Kristův, zákon lásky. Lidé nevěří v Krista, což je podle Pána Ježíše podstatou hříchu (J 16,9), lidé nemají lásku jedni k druhým, což má být základním rozlišovacím znakem Kristových učedníků (J 13,35). Není to nic nového pod sluncem. Ale je to důvodem, aby Boží děti volaly k Bohu, aby povstal a začal jednat, aby se ujal soudu, aby otřásal vším na nebi i na zemi, aby zůstalo jen to neotřesitelné. 

Hospodine, je čas jednat, tvůj Zákon se porušuje. (Ž 119,126)

Žalmista naléhá na Boha a vyzývá ho, aby jednal, aby prokázal, že je živým Bohem. Může se to zdát troufalé, ale Božím dětem a Božím služebníkům to není cizí – v Písmu vidíme celou řadu příkladů, kdy věřící naléhají na Pána, aby  se ukázal jako Pán. Je to prosté volání víry, je to víra samotná, která se obrací k Bohu s žádostí, aby Bůh potvrdil, že je tím, za koho se prohlašuje, aby obhájil ty, které nazývá svými dětmi. Křesťané nemusejí být ustrašení ani malověrní, ale mají se opřít o svého Boha, spolehnout se na něj, volat k němu a důvěřovat mu, že on sám bude jednat. On je náš Otec a my jsme jeho milované děti. 

Jsem tvůj služebník, učiň mě rozumným, abych poznal tvá svědectví. (Ž 119,125)

Bez Božího zásahu zůstává člověk nerozumným a nemůže poznat Boží svědectví. Pouze Bůh dát člověku uši ke slyšení, oči k vidění a srdce k věření. V tomto textu máme slova Božího služebníka, což nijak nepopírá skutečnost, že Bůh musel nejprve zachránit, aby mohl dát růst. Bůh nepoužívá dvojí metr! Bůh jedná s lidmi na základě své milosti a slitování. A své služebníky vede k tomu, aby rozuměli, aby se spolehli na jeho Slovo, aby toužili po Božím synu, Pánu Ježíši Kristu, aby ho poslouchali a radovali se z něj. Kéž bychom ho znali víc! Tento verš, tato modlitba, by měla být součástí každodenního života Božího dítěte. Teprve potom budeme moci spolu s učedníky říci: „Což nám srdce nehořela, když nám otevíral Písma?“

Jsem tvůj služebník, učiň mě rozumným, abych poznal tvá svědectví. (Ž 119,125)

Žalmista připomíná Pánu, kým je a na čem staví. Je jenom služebníkem Pána. Není ničím víc. Je Pánovou ovečkou, která potřebuje stejnou péči jako jakákoliv jiná ovečka. Každé Boží dítě potřebuje, aby ho Bůh učinil rozumným. Každé Boží dítě vstupuje do života, do spasení, do Božího království v naprosto neproměněném stavu – jako hříšník obrácený Boží milostí, znovuzrozený z Ducha svatého, povolaný láskou Kristovou a přitahovaný Boží mocí. A v tomto stavu potřebuje, aby ho Bůh učinil rozumným, aby mu dal uši ke slyšení, oči k vidění a srdce k věření – musí se naučit bázni Hospodinově, která je počátkem moudrosti. A potom bude neustále volat: „Učiň mě rozumným!“, protože bude chtít znát Pána Ježíše Krista stále víc.

Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,124)

To je nádherný popis života křesťana – je založený na Božím milosrdenství a je o naprosté vydanosti Bohu. To je a musí být naše každodenní záležitost, kdy se vydáváme Bohu do rukou s důvěrou, že on bude jednat, že se nad námi slituje a prokáže nám své milosrdenství, že nás použije jako své nástroje ke své slávě. Skrze to nás potom Bůh vyučuje. Ze svého Slova nás vyučuje o svých příkazech a nařízeních a skrze okolnosti našich životů a naši odevzdanost jemu samotnému nás učí závislosti na něm, bázni před ním, poslušnosti jemu a jeho Slovu, lásce k němu. V tom všem spatřujeme jeho velikost a jsme přemáháni jeho slávou, jeho mocí, jeho trpělivostí a laskavostí.

Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,124)

Další volání žalmisty z hlubin lidského zoufalství, v němž se nacházíme kvůli svým hříchům. Musíme se dovolávat Božího milosrdenství. Sami nemáme nic, čím bychom mohli usmířit planoucí Boží hněv. V nás samotných není nic, co bychom mohli Bohu nabídnout jako dostatečnou satisfakci za naše hříchy. Jsme skrz naskrz zkažení. I když se tato zkaženost neprojevuje v plné míře, přesto zasahuje úplně všechny oblasti lidského života. Proto nám nezbývá nic jiného, než volat k Bohu a prosit ho jeho milosrdenství a slitování. A Bůh odpovídá! Poslal svého Syna, abychom ve víře v něj měli věčný život v jeho jménu. Ze své milosti nás Bůh zve, abychom šli ke Kristu, abychom v něj vložili svou důvěru a měli život.

Zrak mi slábne, vyhlížím tvou spásu, výrok tvé spravedlnosti. (Ž 119,123)

Do umdlení žalmista vyhlížel spásu od Hospodina. Bůh je spasitel svého lidu. Zachraňuje nás skrze svou spravedlnost. Jsme spaseni z milosti a udělení milosti je dílem spravedlnosti, byť se zdá být velmi nespravedlivé. Kromě toho tato milost nebyla zadarmo – stála život Božího Syna. Pán Ježíš Kristus nesl plnou váhu Božího hněvu, který byl namířen na naše hříchy. Právě tyto hříchy na sebe Ježíš vzal a vynesl je na kříž, kde je Bůh spravedlivě odsoudil – nikoliv na nás a spolu s námi, ale na svém Synu. Spravedlnosti bylo učiněno zadost. Za hříchy bylo zaplaceno podle spravedlnosti, smrtí. Pro žalmistu to byla daleká a mlhou zahalená budoucnost, kterou nepřestával vyhlížet. Pro nás se stala skutečností a můžeme ji skrze víru žít.

Zrak mi slábne, vyhlížím tvou spásu, výrok tvé spravedlnosti. (Ž 119,123)

Od neustálého vyhlížení mi slábne zrak … Toužím po tobě, Bože, chci vidět tvojí slávu, zakoušet tvou přítomnost, zachytit vanutí tvého Ducha, proto neustále vyhlížím. Nechci propásnout ten okamžik, kdy se ve své milosti a moci objevíš, kdy budeš procházet kolem, kdy budeš klepat na dveře mého srdce. Vyhlížím tvou spásu, dychtím po ní. Bože, zachraň svého služebníka. Nechci, a ani nemohu volat k někomu jinému – ty jsi můj Bůh, od tebe mi vzejde spása. Hospodin je spasitel svého lidu, Bůh odpovídá, když k němu Boží děti volají. Bůh se slitovává a navštěvuje, posílá vysvobození i vykoupení. Poslal svého Syna, abychom skrze něj a v něm poznali Boha samotného. Proto mu patří naše věčná chvála. 

Zasaď se za svého služebníka k jeho dobru, aby mě opovážlivci neutlačovali. (Ž 119,122)

Všechno, co Bůh dělá, pro dobro těch, kdo ho milují. Když se zasazuje za své služebníky, je to pro jejich dobro, když ponechává své služebníky v rukou opovážlivců, je to pro jejich dobro. Pánovi služebníci získávají korunu slávy, když Bůh dovolí svévolníkům, aby je utlačovali, pronásledovali nebo dokonce připravili o život. Je to Boží milost pro Božího služebníka a je to projev Boží dobroty vůči opovážlivcům, kterým Bůh skrze to ukazuje, že on sám je soudcem všech věcí a že soud začíná od Božího domu. Je to varování pro bezbožné a výzva, aby činili pokání a věřili v Pána Ježíše Krista, který jediný je může zachránit před přicházejícím soudem. 

Zasaď se za svého služebníka k jeho dobru, aby mě opovážlivci neutlačovali. (Ž 119,122)

Zde máme každodenní volání křesťanské duše, která je cele závislá na Bohu. Zasaď se, Bože, zasáhni, jednej, zastaň se, ochraňuj, ujmi se pře, Panovníku. Každý den potřebujeme zastání od Boha. Každý den potřebujeme ochranu před ďáblem a jeho pomocníky, před zlými lidmi i před sebou samými se všemi našimi slabostmi, pády a hříchy. Každý den se tak snadno vzdalujeme od Boha a proto musíme stále znovu volat: Zastaň se svého služebníku, smiluj se nade mnou, Bože, pro své velké milosrdenství, které jsi nám prokázal ve svém milovaném Synu, který přišel, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a postavil neposkvrněné před tvář tvé slávy. Kvůli němu samotnému se mě zastaň a oslav se na mém životě. 

Vykonávám soud a spravedlnost, neponechej mě těm, kdo mě utlačují. (Ž 119,121)

Neponechej mě … To jsou slova volajícího, který se neustále ohlíží za sebe, který je pronásledován a utlačován. Ale Bůh ho neponechá. Bůh se svých dětí nikdy nevzdá ani se jich nikdy nezřekne. Kde začal dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). Bůh je věrný. To jenom my jsme malověrní a nedůvěřiví. A zvláště v těch těžkých chvílích, kdy zakoušíme útlak nebo pronásledování, je pro nás obtížné spolehnout se na Boží dobrotu a lásku. Ale copak nás něco může oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši a která byla skrze Ducha svatého vylita do našich srdcí? Vždyť za nás dal svého vlastního Syna! Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno (Ř 8,32)?

Vykonávám soud a spravedlnost, neponechej mě těm, kdo mě utlačují. (Ž 119,121)

Kdokoliv vykonává soud a spravedlnost, bude se potýkat s řadou nepřátel. A nemusí to nutně být ani křesťan. Ale Boží dítě má být zakořeněné ve spravedlnosti a má soudit spravedlivým soudem, má se starat o pravdu a právo. A to vždycky povede k nevoli. A leckdy dokonce k útlaku. Bůh však nikdy nedovolí utlačovatelům jít dál, než on sám chce, aby šli. Mohou trýznit druhé jen do té míry, do jaké jim je k tomu dána moc shůry. Proto také nevoláme k lidem o vysvobození, ale k Bohu. Víme, že jsme v jeho rukou, že jsme v dobrých rukou, a i když se svévolníci vzmáhají, Bůh je vždycky naše útočiště a pomoc velmi osvědčená. 

Vykonávám soud a spravedlnost, neponechej mě těm, kdo mě utlačují. (Ž 119,121)

Bůh vyzývá svůj lid, aby jednal podle spravedlnosti, pravdy a práva. Je to výsada, kterou Bůh svým dětem dává. Každé Boží dítě poznalo pravdu, když poznalo toho, který je zdrojem veškeré Pravdy, Pána Ježíše Krista. Každé Bož dítě zná a zakouší spravedlnost, protože ta je zjevená v evangeliu, které zachraňuje (Ř 1,16). Proto může každý křesťan vyhlašovat spravedlivý soud – a nejenom, že může, nýbrž také musí. Nejde to jinak. Kde je bezpráví a nespravedlnost, tam není pravda ani láska, tam není evangelium ani spasení, tam není možné hledat Pána Ježíše Krista, tam není nový život. Ale každé nové stvoření narozené z Ducha svatého vykonává soud a spravedlnost podle práva a pravdy.

Strachem před tebou se chvěje mé tělo, bojím se tvých soudů. (Ž 119,120)

Boží soudy vzbuzují bázeň. Když Bůh přichází se svými soudy, lidé se třesou. A nejenom lidé – třesou se i nebeské mocnosti, třese se i celá země. Je dobré bát se Božích soudů, je správné bát se Boha, ale to nejlepší je, hledat zachránce, který má moc vysvobodit nás z přicházejícího Božího hněvu. Nikdo jiný nemůže být takovým zachráncem, kromě samotného Božího syna. Jenom on mohl nést břemeno našich hříchů jako náš zástupce, jenom jeho oběť je dostatečná na to, aby utišila Boží hněv a přinesla dobré zadostiučinění za urážku Božímu majestátu, kterou naše hříchy způsobily. Bůh je svatý a jeho soudy jsou spravedlivé. Kéž nám Bůh otevírá oči, abychom viděli jeho ruku ve svých životech i v tom, co se děje kolem nás. 

Strachem před tebou se chvěje mé tělo, bojím se tvých soudů. (Ž 119,120)

Bůh je strašlivý ve své velikosti. Jeho hlas nutí laně k porodu a sloupává z lesních stromů kůru (Ž 29,9). Jeho spravedlnost je naprosto dokonalá a dokonale neúprosná – nikdo a nic nemůže uniknout. Jeho svatost je ostřejší než tisíc laserových paprsků a neobstojí před ní ani sebemenší poskvrnění. Ve své moci Bůh otřásá nebem i zemí, aby zůstalo jenom to, co je neotřesitelné. Jeho sláva je taková, že si i ty nejsvatější andělské bytosti, které jsou před jeho tváří, zakrývají tváře a volají: „Svatý, svatý, svatý!“ Každé tělo se chvěje, když se Bůh jen zdálky přiblíží. Ale v Kristu Ježíši jsme byli přeneseni ze tmy do jeho podivuhodného světla a můžeme směle vcházet do Boží přítomnosti.

Všechny svévolníky v zemi odklízíš jak strusku, proto jsem si zamiloval tvá svědectví. (Ž 119,119)

Žalmista ukazuje, že má dobrý důvod, proč miluje Pánova přikázání a svědectví – jsou spravedlivá a správná. Vedou ke spravedlnosti a přinášejí pokoj, protože odstraní svévolníky z Boží přítomnosti jako strusku. Nezůstane nic zlého, zůstane jenom pravda a pokoj. To je srdce, které je cele zaměřeno na Pána, na jeho svatost, spravedlnost na jeho lásku k pravdě a dobrotu. A i když víme,  že taková slova mluví na prvním místě o nás, protože i my jsme byli Boží nepřátelé, rozumíme také tomu, že Bůh se nad námi smiloval a v Kristu nám daroval svou milost, takže se můžeme na svět dívat jeho očima, skrze jeho spravedlnost, svatost a slávu. Kéž Bůh zjevuje své světlo skrze nás. 

Všechny svévolníky v zemi odklízíš jak strusku, proto jsem si zamiloval tvá svědectví. (Ž 119,119)

Bůh je svatý a naprosto spravedlivý. Kdybychom jen trochu více promýšleli Boží spravedlnost, byli bychom rychle naplněni bázní. Už nyní nechává Bůh dopadat své soudy na všechny, kdo se vzpírají pravdě – vydává je jejich vlastním touhám a žádostem jejich srdcí.  Ale blíží se den, a už klepe na dveře, kdy Bůh zahladí všechny svévolníky, každého, kdo není z milosti a skrze víru skryt v Pánu Ježíši Kristu. Budou odváti jako tráva, odklizeni jako struska. Nezbyde po nich vůbec nic – dokonce i vzpomínka na ně ztrouchniví a nezbyde z ní nic. Jedinou možností, jak tomuto soudu uniknout, je činit pokání, tedy litovat své vzpoury proti Bohu a spolehnout se na dokonané dílo Pána Ježíše Krista.