Zamyšlení

Ty jsi, Hospodine, spravedlivý, přímý ve svých soudech. (Ž 119,137)

Tady máme vyznání člověka, který poznal Boha a jeho milost, protože jenom díky Boží milosti může člověk pochopit, kdo je Bůh a kdo je člověk. Bez poznání Boží milosti má člověk pocit, že mu Bůh křivdí (a ostatní lidé také), že Bůh nemůže být spravedlivý, protože člověk přece umí rozpoznat dobré a zlé – jak by tedy mohl být Bůh dobrý, když se stále dějí zlé věci, jak by mohl být spravedlivý, když se kolem děje tolik nespravedlnosti? Ale když Bůh sešle své světlo a člověku se otevřou oči, rozumí své vlastní bídě a zkaženosti, pýše a troufalosti s jakou se stavěl proti Bohu. Poznává Boží svatost i jeho soudy a nemůže vyznat nic jiného, než že Bůh je ve všech svých soudech naprosto spravedlivý!

Ty jsi, Hospodine, spravedlivý, přímý ve svých soudech. (Ž 119,137)

Bůh ve svých soudech neotálí, ani nechodí kolem horké kaše. To je důvod, proč se Boží hněv stále zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí (Ř 1,18nn). Bůh je ve svých soudech naprosto jednoznačný, není rozpolcený, nejasný, nejistý. Jeho soudy jsou přímé, protože vycházejí z jeho spravedlnosti a jsou postavené na pravdě. Proto je Bůh také tím nejlepším soudcem. Jeho soudu nikdo neunikne. Žádná nepravost – i kdyby v tomto světě byla dokonale skrytá – Bohu neunikne a často ji dokonce soudí už v tomto čase. Jeho soudy znamenají konec zla a jeho odstranění. Proto můžeme říci, že všechny jeho soudy jsou dobré a můžeme se z nich jako Boží lid radovat.

Ty jsi, Hospodine, spravedlivý, přímý ve svých soudech. (Ž 119,137)

Bůh je spravedlivý. Bůh ví, co dělá. Bůh vždycky jedná správně, dobře, milosrdně. Bůh je jediný spravedlivý soudce. On je vševědoucí, proto ví o všech okolnostech, zná všechny úhly pohledu, ví o každém motivu a každé pohnutce. Dokáže se na věc podívat ze všech stran. A protože je také svatý a čistý nemůže udělat chybu při vyřčení verdiktu. Do své spravedlnosti dokáže promítnout i své milosrdenství a dobrotu, což však neznamená, že by někdy slevil ze svých měřítek. Jeho spravedlnost je děsivá, protože je naprosto dokonalá. Nic jí nemůže uniknout. Jedinou možností, jak odvrátit nevyhnutelný Boží soud, je ukrýt se v díle smíření, které náš Pán Ježíš Kristus dokonal na kříži Golgoty.

Proudem se mi řinou slzy z očí, že se nedodržuje tvůj Zákon. (Ž 119,136)

Bezbožní lidé a svévolníci nedodržují Hospodinův zákon, což způsobuje takovou bolest zbožným, že se jim řinou slzy z očí. Bůh je urážen každým lidským hříchem a ti, kdo ho skutečně milují, to nemohou přehlédnout nebo nechat bez povšimnutí. Ale ani Boží děti nejsou s to žít přesně podle Božího zákona a milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své mysli a celou svou silou a právě tak milovat i své bližní. Jsme to my sami, kdo porušujeme Hospodinův zákon, což nás na jedné straně vede pláči nad sebou samými a na straně druhé nás to vrhá do náruče Pána Ježíše Krista, našeho prostředníka a zástupce, který nikdy v lásce k Bohu a v lásce k bližnímu neselhal. 

Proudem se mi řinou slzy z očí, že se nedodržuje tvůj Zákon. (Ž 119,136)

Jenom ten, kdo je velice blízko Bohu, kdo poznává jeho svatost, slávu, spravedlnost, pravdu, vznešenost a velikost, může plakat, když se nedodržuje Hospodinův zákon. Každá vzpoura proti Bohu, každá nevěra v Božího syna a jeho dílo, je urážkou a snahou o pošpinění dokonale čistého a laskavého Boha. Něco takového by mělo zarmucovat srdce každého Božího dítěte, protože Bůh do nás vložil svého Ducha a jeho láska je rozlita do našich srdcí – je to láska k Bohu i láska k bližním. Proto by také naše oči měly být zalité slzami bolesti, když lidé odmítají tu nejlepší zprávu pod sluncem o spasení z milosti skrze víru. Kéž se nad námi Pán smiluje a otevře naše oči, mysl i srdce. 

Svou jasnou tvář ukaž svému služebníku, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,135)

Zjevení Pánovy tváře je vždycky vyučováním. Učí nás bát se Boha, protože světlo jeho tváře vzbuzuje bázeň, o sám je plný moci a důstojnosti. Učí nás o jeho nádheře, dokonalosti a slávě, protože jeho tvář je vznešená a krásná. Pánův zjev nás učí poslušnosti, protože Pán je plný svatosti, spravedlnosti a moci. Z jeho úst vycházejí slova pravdy a učí nás svým nařízením, svému přikázání lásky k němu i k bližnímu. Pán sám dává sílu a schopnost poslechnout všechno, co nařizuje, protože do nás vložil svého Ducha. Dal nám nové srdce, které není zatvrzelé, ale je masité a ochotné jednat podle všeho, co Bůh nařizuje. To je slavné požehnání, jímž Bůh zahrnul své děti v nové smlouvě.

Svou jasnou tvář ukaž svému služebníku, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,135)

Jak by mohl člověk vidět Boží tvář a zůstat živ? Jak by se člověk mohl setkat se svatým Bohem a nedojít úhony? Může se temnota potkat se světlem a zůstat nezměněná? To není možné! Temnota se musí stát světlem, aby mohla obstát ve světle, aby mohla být vystavena světlu, aby s ním mohla společně existovat. Právě tak hříšník musí být ospravedlněn svatým Bohem, jestliže má mít společenství se Svatým. Bez milosti Pána Ježíše Krista nemůžeme vidět tvář svatého Boha. Ale kvůli němu a jeho oběti můžeme nyní přicházet až před Boží tvář a mít opravdové společenství se svatým Bohem. Ten přístup nám umožnila Pánova krev prolitá na kříži Golgoty.

Vykup mě z útlaku lidí, chci se tvých ustanovení držet. (Ž 119,134)

Bůh vykupuje člověka z útlaku duchovních mocností a sil, z moci hříchu a smrti a také z útlaku lidí. Někdy jsou lidé nástrojem Boží výchovy nebo dokonce soudu, ale často jsou také osidlem, z něhož Bůh vysvobozuje. Když se Boží dítě spoléhá na Boží slib, když se chce držet Božích ustanovení, když chce své srdce naplňovat láskou, milostí, milosrdenstvím a soucitem, Bůh ho často vede tak, aby vyvázlo z nástrah lidských pastí. Bůh je dokonalým útočištěm a křesťan k němu může utéci jako do hradu a nalézt v něm svou skrýš i ochranu. Srdce, které touží po Božím slově, nechce jít nikam jinam, než k Pánovu kříži, než nalézt úkryt v Pánových ranách a v jeho vykupující smrti.

Vykup mě z útlaku lidí, chci se tvých ustanovení držet. (Ž 119,134)

Bůh vykupuje! Bůh sám dává cenu za záchranu člověka. On určil její výši, která se rovná výši urážky, která byla způsobená člověkem, který se obrátil proti svému Stvořiteli. Ta cena je měřena jeho hodnotou, proto je nekonečná. Nikdo jiný, než ten, kdo je sám nekonečný, nemohl tuto cenu zaplatit. Proto se Ježíš musel stát člověkem a na lidském těle zaplatit za hřích. Kdokoliv menší než Bůh sám by byl nedostatečný. Proto musí Boží soud postihnout bezbožné na celou věčnost, protože jinak by nemohla Boží sláva přijmout dostatečné zadostiučinění za svou urážku. Jenom Bůh sám může vykoupit člověka, kterého stvořil a jenom on sám se mu může stát nedobytným hradem.

Upevni mé kroky tím, cos řekl, dej, ať žádná ničemnost mě neovládne. (Ž 119,133)

Jak se upevňují kroky na Hospodinově cestě? Jsou to dva způsoby, které patří k sobě, jdou ruku v ruce a nelze je od sebe oddělit. Je to každé slovo, které vychází z Božích úst, tedy naslouchání Božímu slovu, rozvažování nad Písmem a sycení se jím. Spolu s tím je tu také jednání podle toho Slova – kde chybí jednání podle Písma, tam jen těžko může být člověk upevněn – zůstává teoretikem, a v případě takového člověka nelze jeho kroky upevnit. Boží dítě jde do Písma, kde se setkává s Boží velikostí a nádherou, a potom se snaží vyvarovat všeho, co Boha uráží, tedy hříchu, a tak je jeho srdce upevňované Boží milostí a láskou.

Upevni mé kroky tím, cos řekl, dej, ať žádná ničemnost mě neovládne. (Ž 119,133)

Boží slovo je světlem, které osvěcuje stezku spravedlivého. Boží slovo posiluje a dává moudrost. Bůh používá své Slovo, dal odvahu do srdce, aby učinil člověka rozhodným. Když Boží dítě rozjímá nad Božím slovem, aby mohlo plnit všechno, co Bůh chce, potom ho na jeho cestě bude provázet zdar a bude jednat prozíravě (Joz 1,8). Nejde však o nějakou mechanickou záležitost – to si mysleli farizeové a zákonici – ale jedná se o volání k Bohu: „Upevni mé kroky svým Slovem!“ Znovu je to modlitba toho, kdo miluje Boha, kdo chce jednat podle jeho vůle, ale je si vědom toho, že se neobejde bez jeho pomoci. Jenom Bůh sám může upevnit mé kroky každým slovem, které vychází z jeho úst.  

Shlédni na mne, smiluj se nade mnou podle toho, jak soudíváš ty, kdo milují tvé jméno. (Ž 119,132)

Je to velmi krátká modlitba, ale velmi hluboká a mocná. „Shlédni na mne!“ Dívej se na mě s milosrdenstvím a slitováním. Chci vidět tvůj pohled, Bože, jako když ses podíval na Petra, který utíkal ze dvora velekněze. Chci zakoušet tvé soudy, jimiž soudíš ty, kdo tě milují. Nechci nic menšího, protože to by mi nebylo k prospěchu, ani nic většího, protože nic takového nemůže být – tvá láska k těm, kdo milují tvé jméno je dokonalá, stejně jako tvé soudy vůči nim. Vychováváš je tím nejlepším způsobem v plnosti své milosti, v záři své svatosti, v moci své spravedlnosti – tvoje láska k tvým dětem je neskonalá. Shlédni na mne, Pane, a dopřej mi potěšení z této tvé lásky.

Shlédni na mne, smiluj se nade mnou podle toho, jak soudíváš ty, kdo milují tvé jméno. (Ž 119,132)

Boží dítě volá po Otcově pohledu a dohledu. Prosí o milost, protože je v zoufalé situaci a potřebuje, aby Bůh pohlédl z nebe a smiloval se. Bůh vysvobozuje. Kam se zadívá, tam přichází světlo, které jedny zachraňuje a ty, kdo ho odmítají, dovádí do záhuby, protože chtějí zůstat ve tmě. Křesťan je zapečetěn Duchem svatým v nové smlouvě a může si být jistý tím, že Bůh se ho nikdy nevzdá ani nezřekne, že ho nikdy neztratí z dohledu. Dobrý pastýř zná své ovečky jménem a nikdy je nespustí ze zřetele. A i když se některá z nich třeba zatoulá, bude ji hledat tak dlouho, dokud ji nenalezne a nepřivede zpátky do svého ovčince. Jeho oko na nás spočívá.

Dychtivě otvírám ústa, toužím po tvých přikázáních. (Ž 119,131)

Boží dítě hladoví po Božím slově a po Božích přikázáních. Do jeho srdce Duch svatý rozlil lásku Boží, tedy lásku k Bohu i lásku k člověku a láska chce dělat jenom to nejlepší pro toho druhého, tedy pro Boha i pro člověka. Proto dychtí po Božích přikázáních, protože nikde jinde se nedozví, jak potěšit Boha a být užitečný druhému člověku a slovem nebo činem mu přinést to, co by pomohlo a bylo dobré. Boží dítě otevírá ústa jako člověk, který lapá po dechu, když se zadýchá, protože se potřebuje nasytit Pánovým slovem, hladoví po něm. Celou svou duší ho chce přijímat, celým svým srdcem ho chce poslouchat, celou svou myslí ho chce promýšlet, svými ústy ho chce vyhlašovat.

Dychtivě otvírám ústa, toužím po tvých přikázáních. (Ž 119,131)

Jako laň dychtí po bystré vodě, jako novorozené dítě touží po mateřském mléku, tak duše křesťana hladoví po Božím slově. Pánova přikázání jsou hutným pokrmem pro každé znovuzrozené srdce. Duch svatý, který inspiroval svaté Slovo, dává Božímu dítěti svatou horlivost, se kterou hltá každičké slovo, které vychází z Božích úst. Je chlebem života, protože svědčí o Pánu Ježíši Kristu. Je vodou života, protože občerstvuje, povzbuzuje i napomíná. Je zrnem, které padá do dobré půdy a přináší hojnou úrodu. Je pročišťujícím ohněm, který vyplavuje nečistoty a pročišťuje poklad vložený do hliněné nádoby. Dychtivě otevírám ústa, protože skrze Boží slovo mohu přicházet až před Boží tvář a s radostí se sytit Božím zjevem.

Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti. (Ž 119,130)

Boží slovo je světlem, je lampou pro naše nohy, je světlem, které osvěcuje člověka v temnotě. Boží slovo je slovo pravdy, proto je světlem, Boží slovo svědčí o Kristu, proto nemůže být ničím jiným, než světlem, protože Pán je světlo světa. On svítí skrze své Slovo. Nikde jinde v tomto světě nenajdeme pravdu o Božím Synu, než v Písmu. A kam proniknou slova Písma, tam nezkušení nabývají rozumnosti, tam hříšníci přicházejí ke svatosti, tam bezbožníci poznávají Boha a svévolníci přijímají Boží vůli za svou vlastní. Boží slovo je mečem Ducha svatého a kamkoliv přijde, tam neodchází s prázdnou, ale vždycky vykoná to, k čemu ho Bůh poslal – přináší milost a pasení skrze Krista nebo soud a odsouzení kvůli němu. 

Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti. (Ž 119,130)

Kam až může proniknout Boží slovo? Je ostré jako dvousečný meč a proniká na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce (Žd 4,12). Boží slovo proniká do nejhlubších temnot lidského nitra a přináší světlo, osvěcuje duši. Vydává svědectví o tom, který je tím pravým světlem a všude, kde vzchází toto světlo, tam přichází život – věčný život, pravý život, ne život v umírání, ale život, který přemáhá smrt. Světlo, které přemáhá a zahání temnotu, zlo i hřích a život, který přináší radost a pokoj. Kéž by v nás Kristovo Slovo přebývalo v celé své plnosti, aby naše srdce byla proměněna jeho milostí a láskou a naše ústa přetékala chválou a dobrořečením. 

Tvá svědectví jsou divuplná, proto je má duše zachovává. (Ž 119,129)

Žalmista zachovává Hospodinova přikázání a všechna jeho svědectví ve svém vnitřním člověku, ve své duši. Na co přesně odkazuje? Na celý obětní a kněžský systém, který Bůh dal Mojžíšovi? I když je to takto možné, mnohem více to odkazuje na přikázání nové smlouvy, která se týkají srdce – na lásku k Bohu a lásku k člověku. To jsou věci, které je možné z moci Boží zachovat a které přinášejí skutečný život, protože na nich stojí celý zákon a proroci. Když Bůh dá člověku nové srdce a svého Ducha, přesně tohle to, k čemu Duch Boží člověka vede a co v něm působí – nejsou to přikázání o obětech, ale je to přinášení sebe sama za oběť živou svatou a Bohu milou. 

Tvá svědectví jsou divuplná, proto je má duše zachovává. (Ž 119,129)

Radost z Božích svědectví naplňuje žalmistovo srdce. Je to srdce člověka, který se setkal s Bohem a poznal jeho milosrdenství a dobrotu, který byl zachráněn jeho milostí a láskou. Pánova svědectví zahrnují všechno, co Bůh dělá. Nejsou to jenom jeho skutky, která nám předkládá v Písmu, ale je to úplně všechno, co se o Bohu dozvídáme, včetně jeho přikázání, každé slovo, které vychází z jeho úst. A to znal žalmista oproti nám jen zlomek toho všeho, díval se vpřed a upínal se s vírou k událostem, které byly teprve před ním. My jsme jejich svědkové, protože se tyto události staly skutečností. Jeho svědectví o tom, jak se Slovo stalo tělem, jak na sebe Pán vzal naše hříchy, jak z nás učinil chrám Ducha svatého, jsou skutečně divuplná.

Všechna ustanovení chci ve všem správně plnit, nenávidím každou stezku klamu. (Ž 119,128)

Milovat Boha a plnit jeho přikázání neznamená nic menšího, než také nenávidět každou stezku klamu. Láska k dobrému se neobejde bez odmítnutí zlého. Do života ve světle se nevejde žádná tma, protože kde je světlo, tam tma nemůže mít žádné místo. Kdo chce být učedníkem Pána Ježíše Krista, který je světlem světa, nemůže zůstávat ve tmě ani následovat tmu, tedy tento svět, zlo, ďábla i s jeho skutky. Kde je pravda, tam není místo pro žádnou lež. Žádná stezka klamu nemůže zůstávat ve světle, protože světlo ukazuje, jak je pokřivená, záludná a zlá. Být Kristovým učedníkem znamená žít černobílým životem, kde je na jedné straně pravda a na druhé straně lež, na jedné straně dobro a na druhé zlo.

Všechna ustanovení chci ve všem správně plnit, nenávidím každou stezku klamu. (Ž 119,128)

Věřící staré smlouvy, Izraelec, touží po Bohu a svou lásku k němu vyjadřuje úplně stejně jako věřící nové smlouvy, křesťan – závazkem ve všem správně plnit všechna Pánova ustanovení. Ale zatímco pro žalmistu to znamenalo brát ohled na desítky a možná i stovky nejrůznějších nařízení a předpisů, které se týkaly celého života člověka, nyní je tady jednoduché přikázání lásky rozdělené na dvě části – milovat Hospodina, svého Boha a milovat svého bližního. V tom je celý zákon i proroci. V tom je nové přikázání, které Pán dal svým učedníkům, aby se navzájem milovali, jako on miloval nás. Podle toho všichni poznají, že jsme jeho učedníci! Pane, otevři nám oči, ať každý den vidíme tvou lásku k nám a můžeme ji předávat dál.

Ano, miluji tvá přikázání víc než zlato, víc než zlato ryzí. (Ž 119,127)

Boží slovo je vzácné a pro ty, kdo Boha milují je skutečně vzácné. Ještě více samotná Boží vůle, která se zjevuje v Božích přikázáních. Boží slovo je ryzí (Ž 12,7) a je vzácnější, než nejryzejší zlato (Ž 19,11). Milující srdce touží po tom nejvzácnější od osoby, kterou miluje – a Pánova přikázání jsou přesně touto vzácností. Ano, Boží dítě miluje Pánovo slovo – je mu vzácnější víc než zlato – a kdyby dnes bylo dostupné to ofírské, nebylo by to jinak. Křesťan touží po každém slově, které vychází z Pánových úst, protože v tomto světě nemá nic jiného, čím by mohl lépe a radostněji uctít svého Pána a vykupitele, než poslušností jeho Slova. 

Ano, miluji tvá přikázání víc než zlato, víc než zlato ryzí. (Ž 119,127)

Pán Ježíš řekl, že kdo ho miluje, bude zachovávat jeho přikázání. A dal svým učedníkům jediné nové přikázání – aby se navzájem milovali tak, jako je miloval on. To má být charakteristickým rysem Kristových učedníků. Tato jejich vzájemná láska má být svědectvím pro okolní svět, a podle ní mají lidé poznat, že mají před sebou Pánovy učedníky. Tato láska začíná u lásky k Bohu a k Pánu Ježíši Kristu a vede přes lásku k jeho přikázáním. Kdo nemiluje jeho přikázání, těžko může milovat jeho samotného. Tohle je to místo, na které se musíme stále znovu a znovu vracet – láska k Bohu, která je přetavená do lásky k jeho Slovu a odtud vede k lásce k bližnímu.

… ta první smlouva … (Žd 8,7)

Stará smlouva byla uzavřena na hoře Sínaj, kde byl vydán zákon. Nebyla bez nedostatku, praví list k Židům. Měla své bohatství, své světlo, ale také stíny. Většinou byla předobrazem. Jednoho dne měla být vystřídána smlouvou lepší, která přišla v Ježíši Kristu.

Ale jakkoli byla jen předobrazem, ať měla nedostatky, přece se jí nemůžeme zříci. Obsahuje určité bohatství a někdy bychom ani nechápali novou smlouvu, kdybychom neznali onu první, neboť i k otcům mluvil Bůh. Ona první je cenná, ale druhá je slavnější. Smlouva, potvrzená krví Spasitelovou.

Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk. Každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto musel i Ježíš nutně přinést oběť. Na zemi by nemohl být knězem, protože zde už byli kněží, kteří přinášeli dary podle zákona. Ti však sloužili ve svatyni, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské. Vždyť Bůh uložil Mojžíšovi, když měl zřídit stánek: ‚Hleď, ať uděláš vše podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.‘ Avšak Ježíš dosáhl vznešenější služby, právě tak jako je prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních. Kdyby totiž ta první smlouva byla bez vady, nebylo by třeba připravovat druhou. Ale když Bůh kárá svůj lid, říká: „Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem izraelským i s domem judským uzavřu smlouvu novou, ne jako byla ta smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské. Neboť oni nezůstali v mé smlouvě, a já jsem se jich zřekl, praví Hospodin. A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: ‚Poznej Pána‘, protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího. Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu.“ Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku. (Žd 8,1–13)

Hospodine, je čas jednat, tvůj Zákon se porušuje. (Ž 119,126)

Boží zákon se porušuje, což znamená, že Bůh je znevažován, lidé ho obcházejí, nechtějí o něm slyšet, vzdorují mu, bojují proti němu. Žalmista nemohl mít na mysli jiný zákon, než ten Mojžíšův, ale ve světle nové smlouvy musíme tato slova vztáhnout na zákon Kristův, zákon lásky. Lidé nevěří v Krista, což je podle Pána Ježíše podstatou hříchu (J 16,9), lidé nemají lásku jedni k druhým, což má být základním rozlišovacím znakem Kristových učedníků (J 13,35). Není to nic nového pod sluncem. Ale je to důvodem, aby Boží děti volaly k Bohu, aby povstal a začal jednat, aby se ujal soudu, aby otřásal vším na nebi i na zemi, aby zůstalo jen to neotřesitelné. 

Hospodine, je čas jednat, tvůj Zákon se porušuje. (Ž 119,126)

Žalmista naléhá na Boha a vyzývá ho, aby jednal, aby prokázal, že je živým Bohem. Může se to zdát troufalé, ale Božím dětem a Božím služebníkům to není cizí – v Písmu vidíme celou řadu příkladů, kdy věřící naléhají na Pána, aby  se ukázal jako Pán. Je to prosté volání víry, je to víra samotná, která se obrací k Bohu s žádostí, aby Bůh potvrdil, že je tím, za koho se prohlašuje, aby obhájil ty, které nazývá svými dětmi. Křesťané nemusejí být ustrašení ani malověrní, ale mají se opřít o svého Boha, spolehnout se na něj, volat k němu a důvěřovat mu, že on sám bude jednat. On je náš Otec a my jsme jeho milované děti. 

Jsem tvůj služebník, učiň mě rozumným, abych poznal tvá svědectví. (Ž 119,125)

Bez Božího zásahu zůstává člověk nerozumným a nemůže poznat Boží svědectví. Pouze Bůh dát člověku uši ke slyšení, oči k vidění a srdce k věření. V tomto textu máme slova Božího služebníka, což nijak nepopírá skutečnost, že Bůh musel nejprve zachránit, aby mohl dát růst. Bůh nepoužívá dvojí metr! Bůh jedná s lidmi na základě své milosti a slitování. A své služebníky vede k tomu, aby rozuměli, aby se spolehli na jeho Slovo, aby toužili po Božím synu, Pánu Ježíši Kristu, aby ho poslouchali a radovali se z něj. Kéž bychom ho znali víc! Tento verš, tato modlitba, by měla být součástí každodenního života Božího dítěte. Teprve potom budeme moci spolu s učedníky říci: „Což nám srdce nehořela, když nám otevíral Písma?“

Jsem tvůj služebník, učiň mě rozumným, abych poznal tvá svědectví. (Ž 119,125)

Žalmista připomíná Pánu, kým je a na čem staví. Je jenom služebníkem Pána. Není ničím víc. Je Pánovou ovečkou, která potřebuje stejnou péči jako jakákoliv jiná ovečka. Každé Boží dítě potřebuje, aby ho Bůh učinil rozumným. Každé Boží dítě vstupuje do života, do spasení, do Božího království v naprosto neproměněném stavu – jako hříšník obrácený Boží milostí, znovuzrozený z Ducha svatého, povolaný láskou Kristovou a přitahovaný Boží mocí. A v tomto stavu potřebuje, aby ho Bůh učinil rozumným, aby mu dal uši ke slyšení, oči k vidění a srdce k věření – musí se naučit bázni Hospodinově, která je počátkem moudrosti. A potom bude neustále volat: „Učiň mě rozumným!“, protože bude chtít znát Pána Ježíše Krista stále víc.

Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,124)

To je nádherný popis života křesťana – je založený na Božím milosrdenství a je o naprosté vydanosti Bohu. To je a musí být naše každodenní záležitost, kdy se vydáváme Bohu do rukou s důvěrou, že on bude jednat, že se nad námi slituje a prokáže nám své milosrdenství, že nás použije jako své nástroje ke své slávě. Skrze to nás potom Bůh vyučuje. Ze svého Slova nás vyučuje o svých příkazech a nařízeních a skrze okolnosti našich životů a naši odevzdanost jemu samotnému nás učí závislosti na něm, bázni před ním, poslušnosti jemu a jeho Slovu, lásce k němu. V tom všem spatřujeme jeho velikost a jsme přemáháni jeho slávou, jeho mocí, jeho trpělivostí a laskavostí.

Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,124)

Další volání žalmisty z hlubin lidského zoufalství, v němž se nacházíme kvůli svým hříchům. Musíme se dovolávat Božího milosrdenství. Sami nemáme nic, čím bychom mohli usmířit planoucí Boží hněv. V nás samotných není nic, co bychom mohli Bohu nabídnout jako dostatečnou satisfakci za naše hříchy. Jsme skrz naskrz zkažení. I když se tato zkaženost neprojevuje v plné míře, přesto zasahuje úplně všechny oblasti lidského života. Proto nám nezbývá nic jiného, než volat k Bohu a prosit ho jeho milosrdenství a slitování. A Bůh odpovídá! Poslal svého Syna, abychom ve víře v něj měli věčný život v jeho jménu. Ze své milosti nás Bůh zve, abychom šli ke Kristu, abychom v něj vložili svou důvěru a měli život.