Zamyšlení

Důvěrně jsem se s ním sblížil… (Gn 18,19)

Abraham je Hospodinův prorok a ve dvacáté kapitole je to jasně potvrzeno. Bůh svému příteli a prorokovi ohlašuje, co hodlá učinit s bezbožnými městy. A když už tu  tedy přemýšlíme nad otázkou, proč vlastně Bůh tyto věci oznamuje Abrahamovi, musíme kromě tohoto důvěrného vztahu a prorockého poslání přidat ještě něco dalšího – řekl bych, že to je další zkouška, kterou musí Abraham projít. Bůh mu zjevuje svůj záměr – jak bude Abraham reagovat? Co s tím udělá? Bůh přišel za Abrahamem, aby viděl, jak se postaví k Božímu soudu nad bezbožníky. Bůh promlouvá k nám  a dělá to z úplně stejného důvodu – aby viděl, jak se postavíme k jeho soudu nad bezbožníky v naší zemi. Postavíme se do mezery jako Abraham?

Důvěrně jsem se s ním sblížil … (Gn 18,19)

Bůh zjevně nechtěl pominout Abrahama kvůli vztahu, který s ním měl. Abraham chodil s Bohem. Všimněte si, jak o tom mluví Bůh: Důvěrně jsem se sblížil s Abrahamem. Abraham byl cele oddělený pro Boha. Nikoliv pouze formálně nebo prohlášením z Boží strany – jako tomu bylo u jeho synovce Lota, který je sice nazýván spravedlivým, ale rád žije uprostřed bezbožníků. Abraham se oddal Bohu v praktickém každodenním životě. A Bůh doslova říká: „Poznal jsem ho.“ Je to tak důvěrný vztah, že je to Bůh, kdo nechce obejít Abrahama – ať už je to pro nás jakkoliv šokující. V Kristu Ježíši jsme byli poznáni (Ga 4,9) přesně tímto důvěrným způsobem – Bůh sám skrze svého Ducha přišel do našeho života, aby v něm zformoval Krista.

Abraham se jistě stane velikým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny pronárody země. (Gn 18,18)

Abraham je tady jako důvěryhodný Boží partner, jako ten, komu Bůh svěřuje své plány. Přesně to řekl Pán svým učedníkům – nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od Otce. Poznáváme celou radu Boží. Bůh nám sdělil svůj plán. Neznáme všechny detaily tohoto plánu, stejně jako Abraham neznal všechny detaily ohledně Sodomy a Gomory. Ale známe dost na to, abychom – stejně jako Abraham – podle toho zařídili své životy. A to je nakonec důkaz toho, že jsme skutečně Božími přáteli. Nejde o to, zda říkáme, že známe Pána – skutečně jde o to, zda Pán zná nás! Jde tedy o to, zda jsme pouhými posluchači, nebo zda naplňujeme Boží vůli. Jde o naše srdce – je to srdce naplněné láskou k Pánu a k nebeským věcem? 

Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit?“ (Gn 18,17)

Bůh sám přemítal nad tím, jestli má nějakému člověku odhalit své plány, protože se s tím člověkem tak důvěrně sblížil. Vypadá to, jako kdyby to byl Bůh sám, kdo stojí o to mít vztah s Abrahamem, komu by to bylo nepříjemné – ačkoliv je Bůh a jedná jako Bůh – kdyby si Abraham měl myslet, že ho Bůh obešel. Tohle je předzvěst Božího jednání, k němuž to všechno nakonec spěje – to je předobraz vtělení Božího Syna. Stal se člověkem, aby přebýval mezi námi. Stal se jedním z nás. Stal se služebníkem. On myl učedníkům nohy. On trpělivě snášel jejich tvrdost, tupost, nevěru, a dokonce i zradu. Ale on přišel proto, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10).

Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: »Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?« Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ (Gn 18,13–14)

Zaslíbený dědic se narodí Sáře a nebude to trvat ani rok. Z celého kontextu se zdá, že Abraham se Sárou asi nemluvil o těchto detailech, které mu Bůh řekl, když se mu zjevil v 17. kapitole. Jistě jí něco řekl – součástí smlouvy byla obřízka, kterou Abraham provedl na všech mužského pohlaví ještě týž den, kdy k němu Bůh promluvil. Ale myslím si, že neřekl Sáře všechno. Jsem přesvědčený o tom, že jí neřekl detaily, které se týkaly narození Izáka. Proto se celá historie opakuje. Ačkoliv Abrahamova víra rostla a zrála a vedla Abrahama k pokorné a obětavé službě, tak měla i své mezery – stejně jako víra každého z nás.

Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ (Gn 18,11–12)

Abraham před třemi měsíci provedl krvavý obřad obřízky v celém svém domě, včetně sebe samotného. Tehdy si možná Sára řekla, že se na stará kolena musel zbláznit. Ale Abraham říká, že mluvil s Bohem a Bůh mu řekl, že naplní to, co zaslíbil a že bude mít ještě dalšího syna s ní, se Sárou. Co asi Sáru napadlo? Teď jsi tomu s tou obřízkou asi moc nepomohl, co? Sára říká: Já jsem sešlá, on je stařec – má se mi dostat takové rozkoše? To není víra. To nejsou ani pochybnosti – to je prostě racionální zhodnocení situace. Ale Bůh promluvil. Bůh odhalil tyhle skryté věci a promluvil přímo do jejího života a ona přijala to slovo do svého života a spolu s ním také moc od Boha, aby se stala matkou. 

I řekl jeden z nich: „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. (Gn 18,10)

Bůh znovu opakuje své zaslíbení syna. Tentokrát však mluví k Sáře. Abraham je přítomen a je také součástí tohoto rozhovoru, ale jde o Sáru. Bůh zde opakuje to, co řekl v předchozí kapitole, při předchozím setkání s Abrahamem. Zaslíbený dědic se narodí Sáře a nebude to trvat ani rok. Sára jedná úplně stejně, jako jednal v předchozí kapitole Abraham. Když jí Bůh říká o narození syna, tak jedná se stejnou nedůvěrou, jako předtím Abraham. Je to nevěra, za kterou se skrývá pýcha. Sára to ví přece lépe! Bůh vůbec nechápe její situaci – možná si nevšiml, že už jí je devadesát a že už nemůže mít děti. Možná přehlédl, že Abraham je stařec, je mu sto let a nemůže mít děti. Ale Boží plány jsou vždycky lepší, než ty lidské!

Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“ (Gn 18,5)

Abrahama bychom mohli popsat jako člověka, který stále uctívá Boha. Abraham neustále někde stavěl oltáře, aby uctil Boha, klaněl se Bohu a přinášel Bohu oběti – ze všeho svého jmění dal Bohu desátek (Gn 14,20). Nyní Abraham vidí, že se blíží Bůh a nečeká na nic a běží Bohu vstříc. Abraham je stoletý muž. Rozhodně není nejmladší, i když je teprve kousek za polovinou svého života. Přesto běží Bohu vstříc. Je to velmi bohatý muž, který měl svou důstojnost. I jeho jméno tomu naznačovalo – Abram, Vznešený otec, Abraham, Otec národů. To není jen tak někdo. Ale když vidí ty tři muže, vstává a nic nedbá na své postavení, na to, co si asi pomyslí jeho otroci a služebníci – běží vstříc Bohu. To ukazuje na srdce, které má Boha na prvním místě.

Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. (Gn 18,2–3)

Abraham jednal podle toho, čemu věřil. A taková víra má zaslíbení od Pána Ježíše Krista. Kdo jedná podle toho, co slyší v Božím slově, pozná, že to je od Boha. Bude upevněn a ujištěn v tom, že Bůh k němu mluví. A to je další krok rozlišování. Čím více jednáme podle Božího slova, tím snazší je znovu podle něj jednat, protože mnohem jasněji rozpoznáváme, že to je Bůh, kdo k nám mluví. A tohle způsob, jak se nám Bůh dává poznat, jak se nám zjevuje, což je ta třetí věc, kterou chtěl zmínit. Rozlišování se děje na základě pravdy, na které stavíme, podle které následně jednáme a skrze kterou se nám Bůh dává poznat.

I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. (Gn 18,1)

Bůh přichází k Abrahamovi. Bůh k Abrahamovi mluvil v nočním vidění, Bůh k němu mluvil uprostřed noci, nyní se mu ukazuje za denního horka. Abraham už znal pravdu. Už se s Bohem setkal, už s Bohem mluvil, už svůj život postavil na pravdě, na skále, na Bohu samotném. A otázka pravdy je tou zásadní otázkou. Potřebujeme znát pravdu, potřebujeme se ujišťovat, že stojíme na pravdě a žijeme v pravdě. Jenom když poznáme pravdu, můžeme jít dál a poznávat pravdu do její hloubky a šířky. Jenom poznání pravdy nás může učinit svobodnými (J 8,32) – a tou pravdou, která vysvobozuje, je Boží syn, Pán Ježíš Kristus (J 14,6). V poznávání Pána Ježíše Krista a toho, který ho poslal, tkví věčný život (J 17,3).

Abraham tedy vzal svého syna Izmaela a všechny zrozené ve svém domě i všechny koupené za stříbro, všechnu svou čeleď mužského pohlaví, a obřezal jejich neobřezané tělo hned toho dne, kdy k němu Bůh promluvil. (Gn 17,23)

Bůh od Abrahama vystoupil. A co Abraham? Okamžitě, hned ten den, kdy k němu Bůh promluvil, Abraham obřezal své neobřezané tělo, obřezal svého syna i všechnu svou čeleď mužského pohlaví! Jakkoliv byla jeho víra slabá a jeho pochybnosti silné, když slyšel, co má udělat, tak šel a udělal to. To je chození před Boží tváří. To je Boží dílo v nás – kdykoliv jednáme v poslušnosti jako Abraham. Bůh nás volá k tomu, abychom nebyli jenom posluchači, ale abychom podle Slova také jednali (Jk 1,22). Máme poslouchat Boha i ve chvílích, kdy už dopředu víme, že nás to bude bolet – tak jako Abraham, kdy víme, že to bude nepříjemné – jako v případě Abrahama, kdy musel obřezat všechny muže ve svém domě, kdy se možná setkáme s protivenstvím, s problémy.

Bůh skončil rozmluvu s Abrahamem a vystoupil od něho. (Gn 17,22)

Ačkoliv Bůh vystoupil od Abrahama, jeho milost s Abrahamem zůstala. Bůh neponechává nic náhodě, ale je věrný. Skončil svou promluvu k Abrahamovi a nedal mu na vybranou – vystoupil od něj, aniž by Abraham mohl cokoliv namítnout. A že by toho měl Abraham mnoho co namítat! Ale Bůh od něj vystoupil a ponechal Abrahama, aby se sám popasoval s Božím slovem, s Božím slibem i s Božím příkazem. Někdy prostě Bůh odstoupí, ale jeho milost zůstává – a pro věřícího v nové smlouvě – jeho Duch zůstává (a bude s námi na věky). V těch, kteří ho milují, on sám působí chtění i činění (Fp 2,14) a vede své děti k tomu, aby se stále více podobaly Pánu Ježíši Kristu.

Ale svoji smlouvu ustavím s Izákem, kterého ti porodí Sára příštího roku v tomto čase. (Gn 17,21)

Bůh odpovídá na prosbu Abrahamovy malé víry, resp. nevěry! Kdykoliv se snažíme Bohu radit, kdykoliv mu dáváme nějaké návrhy, jak by to bylo nejlepší, pokaždé uslyšíme jeho „ne“. Jak přemáhající je ta milost, kterou ho Bůh zahrnuje, s jakou láskou, péčí a laskavostí Bůh jedná! Čím se o to Abraham zasloužil? Vůbec ničím! Byl slabý muž, stejně jako my jsme slabí. Byl to pohan stejně jako jeho otec a jeho rodina (Joz 24,2), uctívač měsíce, když ho Bůh zavolal v Uru. Hříšný člověk, kterého Bůh volá ke svatosti, stejně jako my jsme hříšníci, které Bůh volá ke svatosti. To, co zde vidíme, je dílo Boží milosti, nikoliv nějaký výkon víry. Jsme spaseni z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, nejsme spaseni silou nebo velikostí víry.

Požehnám ji a dám ti také z ní syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů.“ (Gn 17,16)

Co přesně tady Bůh Abrahamovi říká? Říká mu tytéž věci o Sáře, které před chvílí řekl jemu samotnému, je to totéž zaslíbení, které Bůh dal jemu – nové jméno, požehnání, potomek – syn, pronárody, králové. A je to naprosto pochopitelné, vždyť Sára byla jeho vlastní žena. Bůh jasně ukazuje, že ze Sáry bude zaslíbený dědic. Bůh svou mocí způsobí to, co bylo z lidského pohledu naprosto nemožné – nejen, že Sára byla neplodná, ale – jak říká Písmo – ustal její ženský běh. Pokud z ní mají vzejít králové, musí Bůh udělat zázrak. A Bůh ho skutečně udělal. Bůh je Bohem zázraků a je stále stejný, včera, dnes i navěky.

Bůh také Abrahamovi řekl: „Svou ženu nebudeš už nazývat Sáraj, její jméno bude Sára (to je Kněžna).“ (Gn 17,15)

V patnáctém verši Bůh mění téma své promluvy. Ukazuje mu, že smlouva se netýká jenom jeho a jeho potomků, ale týká se také Sáry. Do této chvíle si Abraham mohl myslet, že Izmael bude tím zaslíbeným, že z něj budou ty národy, že kvůli němu ho Bůh nazval Otcem národů. Ale najednou do toho Bůh začíná vtahovat také Sáru. Co ta s tím má mít společného? Všechno! Bůh vede Abrahama k jeho manželce – bude ji nazývat kněžnou, a bude se k ní také tak chovat, protože ona bude matkou zaslíbeného potomka. Bůh anuloval Abrahamův (a Sářin) tělesný pokus zajistit si svého potomka „nějak jinak“. Bůh je věrný a na jeho Slovo se můžeme vždycky spolehnout. 

Neobřezanec, který by nedal své neobřezané tělo obřezat, bude ze svého lidu vyobcován; porušil mou smlouvu. (Gn 17,14)

Po mnoha zaslíbeních, která Abraham dostal, je tady první varování od Boha. Abraham ještě neslyšel žádné varování od Boha. Slyšel příkazy, slyšel zaslíbení, ale nikoliv varování. Kdo nebude obřezán, bude vyloučen. Jestliže se někdo nedal obřezat, tak to ukazovalo, že nepatří a nikdy nepatřil do Božího lidu. Podobně člověk, který zapírá Krista a žije jako bezbožník, který odpadl od víry, svým životem ukazuje nejen to, že nevěří, ale že také nikdy skutečně nevěřil, jeho srdce nebylo obřezáno Duchem svatým. Stejně jako Abraham potřebujeme vytrvalost a odvahu. Buďte odvážní ve víře! Buďte odvážní v modlitbách! Buďte odvážní ve vyznání Pána! Buďte odvážní a moudří v prosazování spravedlnosti, pravdy a práva! Buďte odvážní a silní v lásce! 

Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. (Gn 17,11)

Obřízka byla v tehdejší době běžná i mezi okolními národy. Většinou se prováděla při dosažení určitého věku jako rituál dospělosti. Pro Izraelce to ale mělo být jinak. Měli být obřezáni osmého dne po narození. Od nejútlejšího věku měli být vedeni k tomu, že patří Bohu, že Bůh s nimi uzavřel smlouvu. Na co ukazuje osmý den v Písmu? Je to první den týdne, den vzkříšení Pána Ježíše Krista, ukazuje na nové stvoření, které dělá Bůh v lidských životech. Stejně jako se osmidenní novorozenec nemohl rozhodnout, zda bude patřit do Izraele a uctívat Hospodina, právě tak jsme se ani my nemohli rozhodnout, když nás Bůh svou mocí přitáhl k sobě, ale byli jsme jeho rukou začleněni do Božího lidu, Kristovou krví očištěni, Duchem svatým naplněni a od té chvíle posvěcováni.

A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem.“ (Gn 17,8)

Znovu dává Bůh Abrahamovi zaslíbení země – opakuje mu ho dvacet pět let poté, co mu ho řekl poprvé, co ho přivedl do zaslíbené země (Gn 12,1–4). Nyní mu vysvětluje, že tuto zemi dostane skrze své potomky, jak už mu to řekl v Gn 15. Čtyři sta let budou pod útlakem (v otroctví), ale potom zemi získají. A přesně tak se to také stalo. Apoštol nám říká, že po 430 let od zaslíbení dal Bůh Izraeli zákon, k čemuž došlo krátce po vyjití z Egypta. Boží slovo je naprosto přesné – když byl syn zaslíbení odstaven, začalo pronásledování Abrahamova potomstva, které pokračovalo celých čtyři sta let, z nichž více než polovinu Izraelci strávili v Egyptě. 

Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. (Gn 17,7)

Bůh jedná. On je všemohoucí Bůh, on jedná podle svého rozhodnutí. Abraham a jeho potomci, s nimiž je tato smlouva také uzavírána, jsou pasivní součástí této smlouvy. Ne že by se jich to netýkalo, ne že by to pro ně nic neznamenalo, ale oni nejsou těmi, kdo tuto smlouvu uzavírá – to dělá Bůh sám. Všimněte si slov, která Bůh používá – kromě onoho prohlášení „Já jsem“, je tady „staneš se“, „tvoje jméno bude“, „určil jsem tě“, „rozplodím tě“, „dávám ti“ – tady není žádné místo pro lidskou svévoli. Tady je Bůh, který jedná, Bůh, který zaslibuje a který své sliby také splní – Bůh všemohoucí, El Šaddaj. Bůh se nám dává poznat. Bůh chce, abychom ho poznávali a proto k nám promlouvá.

Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. (Gn 17,6)

Bůh je ve svém zaslíbení Abrahamovi velmi konkrétní. Zaslibuje mu množství potomků, dokonce to, že ho učiní praotcem pronárodů. To je něco, na co nestačí jeden lidský život. To přesahuje hranice generací. Proto je tady naprosto nezbytná víra. Abraham nemohl udělat nic jiného, než věřit Bohu, spolehnout se na jeho slovo. A skutečně z něj vzešly mnohé národy. Vzejdou z tebe králové. Z Izmaela vzejdou knížata, z Izáka vzejdou králové. Králové vzešli jak z Ezaua, tak z Jákoba. A kromě krále Saula to byla především Davidova královská linie, která vzešla z Abrahama, a nakonec Pán sám – Král králů a Pán pánů! Bůh dává své zaslíbení a na nás je, abychom se na ně ve víře spolehli. 

Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. (Gn 17,5)

Už nebudeš „Vyvýšený otec“ (tj. Abram), ale budeš „Otec národů“ (tedy Abraham). Bůh mění život Abrahama – mění všechno v jeho životě. Vzal ho z jeho země, z jeho rodného domu a přivedl ho do země, kterou mu chce dát. Mění jeho jméno, mění jeho vztah, proměňuje jeho oddanost – právě to je to, co znamená změna jména. Kolik má v tuto chvíli Abram se Sárou dětí? Žádné! Má jednoho jediného syna, který je synem otrokyně, který byl zplozen z vůle člověka. Přesto od Boha dostává jméno „otec národů“. Proč? Protože Bůh to tak určil a rozhodl! To úplně stačí! Víc není potřeba. A Abraham do toho teď musí vstoupit. Skrze víru se musí chopit Božího slibu a postavit se na něj, stejně jako my.

Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. (Gn 17,4)

Bůh začíná razantním prohlášením – Já jsem. Na to není žádná odpověď, proti tomu neexistuje žádná námitka, k tomu není co dodat. Bůh je. Tečka. Abraham bude praotcem, zakladatelem davu pronárodů. Nesčetné zástupy jsou jeho potomky: „Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil“ (Ga 3,29). Zde jsou potomci a dědicové Abrahama – všichni, kteří věří v Pána Ježíše Krista. Bůh je věrný a všemohoucí (El Šaddaj) – kdykoliv se podíváte na své bratry a sestry v místní církvi – to jsou dědicové Abrahama, dědicové Abrahamova požehnání, účastníci nové smlouvy. Přesně toto říká Bůh ve svém Slově! Skrze Toho potomka Abrahama, Pána Ježíše Krista (viz Mt 1,1) jsme se stali dědici smlouvy, dědici požehnání, milovanými Božími dětmi. 

Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil. (Gn 17,3)

Když Bůh mluví, padněte na tvář. To je známka pokorného srdce. I my se potřebujeme naučit sklánět svá kolena před Pánem. Jsme pyšní lidé moderního západního světa a není to pro nás zvykem klečet před někým na kolenou. O to více se potřebujeme naučit také takto uctívat svého Boha. To je praktická rada – modlete se na kolenou, tváří k zemi. Když Abraham padl na tvář, Bůh k němu začal mluvit. Bůh opakuje své sliby a mění některé věci, které z lidského pohledu změnit nejdou. Bůh chce, abychom si připomínali jeho slova, abychom si připomínali jeho zaslíbení, jeho Slovo má být v našem srdci, má v nás plnosti přebývat (Ko 3,16), Izraelci si ho měli přivázat na ruku a na čelo, máme zůstávat v jeho Slově. 

Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím. (Gn 17,2)

El Šaddaj, Všemohoucí Bůh promluvil k Abrahamovi, jeho hlas zazněl do lidské bídy, do nevěry, do temnoty chození ve vlastní síle. Po třinácti letech mlčení promluvil všemohoucí Bůh a jeho slovo bylo velmi, nadmíru jasné! Bůh říká Abrahamovi, že je všemohoucí Bůh, je Bohem, který naplní každé zaslíbení, a to i přes to, že bylo třináct let ticho, že jeho lid bude 400 let pokořován, i přes to, že Boží církev bude po celá staletí pronásledovaná – brány pekel ji nikdy nepřemohou. I když přijdou posměvači a budou se ptát, kde je ten jeho zaslíbený příchod, tak můžeme zůstat v klidu, protože Bůh je všemohoucí Bůh, El Šaddaj, Bůh, který splní, co slíbil.

Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný!“ (Gn 17,1)

Bůh promlouvá k Abrahamovi. Nejenom, že se mu zjevuje v nějaké podobě, byť nevíme v jaké, ale také se mu představuje mnohem důkladněji než kdykoliv předtím. Bůh promlouvá přesně do situace, v níž se Abraham nachází. Do jeho situace, kdy se smířil s tím smutným stavem, do něhož se dostal díky svému úsilí udělat si věci po svém. Byl přesvědčen, že Izmael je syn zaslíbení. Bůh přichází a do této temné a smutné situace říká: Já jsem Bůh všemohoucí. Boží slovo vždycky začíná Bohem a nikoliv člověkem. Já jsem Bůh všemohoucí. Toto Boží jméno znamená naději. Bůh, který má moc udělat všechno, co slíbil a všechno, co si usmyslí. Bůh se představuje jako ten, kdo může úplně všechno.

I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, „Bůh vševidoucí“, neboť řekla: „Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?“ (Gn 16,13)

Hagar dochází k duchovnímu poznání. Setkává se s Bohem a rozpoznává, kdo je. Vidí jeho velikost, vidí jeho moc. Vidí, že Bůh vidí. Jako nikdy předtím neviděla, tak nyní vidí a rozumí. Chápe duchovní věci, což je dílo Boží v srdci člověka. Rozumí tomu, že posel Hospodinův je Bůh sám. Hagar ho nazvala Bůh vševidoucí. Tady se setkáváme s Kristem ještě před tím, než se narodil z Marie, než na sebe vzal lidské tělo. Anděl Páně, anděl Hospodinův nebo posel Hospodinův – to je časté označení, které se ve Starém zákoně vztahuje právě na Božího Syna. Je popisován jako anděl, ale zároveň se o něm mluví jako o Bohu. Je posílán jako anděl (tzn. poslaný), ale mluví jako Bůh.

A dodal: „Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh), neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel. (Gn 16,11)

Bůh promlouvá k Hagar a dotýká se té nejcitlivější struny v jejím životě – mluví o jejím nenarozeném dítěti. Dává jí zaslíbení, že se jedná o syna a že jeho jméno bude spojené s Bohem, který se s ní právě setkává. Bůh ji v jejím pokoření slyšel. Bůh slyší volání utlačovaných, pokořených, zoufalých. Bůh se zastává těch, kteří u nikoho jiného zastání nemají. On slyší. Slyšel Hagar a odpověděl. Slyšel úpění svého lidu v Egyptě a vyvedl je. Slyší i naše volání, když k němu „z hlubin bezedných“ povznášíme svůj hlas. A odpovídá. Dotýká se bolestivých míst, uzdravuje je a vrací nás zpátky na šachovnici tohoto světa, abychom byli jeho svědky, jeho světlem, abychom na místě Kristově volali svět ke smíření s Bohem.

Dále jí řekl: „Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.“ (Gn 16,10)

Také Hagar dostala zaslíbení. Narodí se jí syn, prvorozený Abrahamův syn. Není to ten zaslíbený syn, na toho bude muset Abraham ještě čekat, ale je to prvorozený syn. A jako prvorozený syn bude také zahrnut požehnáním. Hagar dostala stejné požehnání jako Abraham, co se týče potomstva (Gn 15,5). Synů Izmaela je skutečně nespočetně – a to můžeme mluvit jen o tělesných potomcích Izmaela, o Arabech. Stejně je to s potomky Abrahama – a zde můžeme mluvit také o duchovních potomcích, jimiž jsou křesťané. v Kristu získáváme všechno duchovní požehnání. Není nic z nebeského požehnání, co by nám náš Bůh odepřel. A ještě jinak – žádné skutečné duchovní požehnání nelze najít nikde jinde kromě Krista.

Hospodinův posel jí řekl: „Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“ (Gn 16,9)

Bůh je spravedlivý. Když nás dovede k poznání pravdy, vede nás také k tomu, abychom ji začali uplatňovat ve svém vlastním životě. Nezakrývá pravdu, nekroutí spravedlností, nechce nic zamést někam pod koberec, a rozhodně se netváří, jako že se nic nestalo. Jestliže jsme něco pokazili, máme to napravit. Jestliže jsme druhým lidem ublížili, máme se jim omluvit, jestliže jsme způsobili škodu, máme ji napravit. To je Boží spravedlnost, která se bude projevovat v životech Božích dětí. To je křesťanský život. Boží láska není opičí láskou – Bůh nám nebude foukat na naše bolístky a bebíčka, která jsme si způsobili svým vlastním hříchem. Není jiná cesta než napravit, co jsem zkazil. Znamená to pokořit se, znamená to omluvit se, znamená to snášet důsledky svého jednání.

Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, a otázal se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Odvětila: „Prchám od své paní Sáraje.“ (Gn 16,7–8)

U pramene vody nalezl Hagar Hospodinův anděl. Bůh sledoval všechno, co se dělo a nyní přichází chvíle, kdy je třeba jednat s Hagar. Bůh takto nalezl také nás – ne, že by o nás nevěděl, nebo bychom byli pro něj ztracení, takže by po nás musel pátrat – to rozhodně ne. Ale když přišel Boží čas, tak k nám přišlo evangelium, Bůh nám otevřel uši, abychom slyšeli, dal nám nové srdce, abychom rozuměli, a my jsme byli nalezeni. Byla to chvíle, kdy jsme pochopili svou bídu a své zoufalství v životě bez Boha a kdy jsme porozuměli tomu, že bez Ježíše Krista nemůžeme před Bohem obstát. Došli jsme slitování stejně jako Hagar. Bůh se nad ní slitoval a zastavil jí v jejím vzdoru.