Zamyšlení

Když Hospodin viděl, že Lea není milována, otevřel její lůno. Ráchel však zůstala neplodná. (Gn 29,31)

Bůh je ten, kdo způsobuje, že se rodí děti, Bůh je ten, kdo otevírá a zavírá lůno ženy. Bůh viděl, že Lea není milovaná a otevřel její lůno. Bůh požehnal Leu, takže rok za rokem rodila Jákobovi syny. A potom je tam zvláštní věta – a přestala rodit. Bůh otevírá i zavírá lůno matky podle toho, jak on sám chce. Vidíme, že Lea hledala pomoc u Hospodina a našla jí. Bůh se nad ní smiloval. Lea chtěla podobně jako mnoho žen před ní i po ní získat svého muže tím, že mu dá syna. Dnešní doba je v tom možná trochu výjimkou, protože je mnoho žen, které chtějí získat muže tím, že s nimi děti mít nebudou. Obojí je důsledkem lidské převrácenosti, lidského hříchu a v konečném důsledku se jedná o lidské sobectví.

Jákob se tu zavázal slibem: „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem. (Gn 28,20–21)

Kdekoliv se lidé shromažďují ve jménu Pána Ježíše Krista, kdekoliv jsou ti, kdo Pána Ježíše milují, tam je on sám uprostřed nich, tam je církev Kristova, dům Boží, místo, kde se svatý a živý Bůh setkává s člověkem. Bůh je hoden chvály, protože je svatý a dokonalý. A opravdoví křesťané Boha uctívají kvůli tomu, kdo Bůh je. Teprve potom kvůli tomu, co pro ně Bůh udělal. Jákob zde postavil oltář – neotesaný kámen, který svrchu polil olejem. To bylo znamením, že toto místo je zasvěcené Bohu. Setkání s Bohem, bázeň před Bohem a uctívání Boha – to jsou věci, které vždy nakonec vedou k závazku, k novému životu. Milost proměňuje život člověka.

Bál se a řekl: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ (Gn 28,17)

Společně s poznáním Boha přichází něco, co do té doby Jákob nepoznal: strach. Jákob se setkává s Bohem a padá na něj hrůza. Jákob se zhrozil (K), padla na něj hrůza (B21). Jákob porozuměl, kdo je to Bůh. Tato hrůza z Boha se nazývá bázeň, a je to strach, který pramení z poznání toho, kdo Bůh doopravdy je. Pramení z poznání jeho svatosti. Tato hrůza pramení z poznání Boží slávy, jako to bylo u pastýřů, kterým anděl zvěstoval narození Spasitele. Tato bázeň pramení z porozumění tomu, co je to Boží odpuštění (Ž 130,4). Tato bázeň je počátkem moudrosti (Př 1,7). Toto je pravá zkušenost setkání s Bohem. Hrůza a bázeň, úcta a úžas, pokoření, přemožení od Boha, pokora a vyvýšení Boha.

Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ (Gn 28,16)

Jákob se probouzí, procitá jak fyzicky, tak duchovně. Sen byl natolik živý, že se Jákob probudil. Ale nebylo to jenom fyzické probuzení – Jákobovi se dal poznat samotný svatý Bůh a to je duchovní probuzení. Nemůžeme na tom trvat nějak dogmaticky, ale nemáme žádný důvod myslet si, že Jákob znal Boha již dříve. Věděl o Bohu, ale neměl s ním osobní vztah. Teprve nyní do jeho života přichází světlo, teprve nyní ho Bůh probouzí. Cesta k proměně Jákobova života bude ještě dlouhá, přesto tady můžeme vidět začátek jeho duchovního života – je to jeho duchovní narození. I nás Boží slovo volá k tomu, abychom hledali světlo, protože „kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus“ (Ef 5,14).

Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ (Gn 28,15)

Bůh bude střežit Jákoba všude, kam půjde. To neznamenalo, že Jákobův život bude jednoduchý nebo v něm nebude nebezpečí. Podobným způsobem jedná Bůh také s námi. Dává nám své požehnání a svou ochranu. Vždyť nám daroval svého Syna – jak by nám spolu s ním nedaroval vše (Ř 8,31). Proč je tak těžké tomu věřit? Proč tolik křesťanů pochybuje o Boží lásce, o Boží přízni, o Boží dobrotě? Proč je naše víra tak slabá? Jedním z důvodů je, že jsme si nechali zpochybnit Boží slovo a nepřistupujeme k němu jako k Božímu slovu. Bůh nám slibuje, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne (Žd 13,5). Dal nám svého Ducha svatého, kterého vložil do našeho nitra a jímž jsme zapečetěni (Ef 1,13).

Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země. (Gn 28,14)

Bůh se zjevil Abrahamovi, Bůh se zjevil Izákovi, Bůh se zjevil nevěřícímu Jákobovi a uzavřel s ním smlouvu. Dal mu požehnání jeho dědečka Abrahama. Totéž požehnání, které dal Jákobovi jeho otec – nyní je toto požehnání potvrzeno samotným Bohem (v. 13–15). Bůh dává Jákobovi totéž, co předtím dal Abrahamovi a Izákovi. Bůh se stal Bohem Jákobovým a zahrnul Jákoba do své smlouvy, kterou zpečetil ve svém milovaném Synu, potomku Abrahama, Izáka a Jákoba. I lstivý Jákob bude praotcem zaslíbeného Mesiáše, v němž dojdou požehnání všechny čeledi země. Lidé ze všech národů, jazyků, kmenů i ras dojdou požehnání v potomku Jákoba, v Ježíši Kristu, a naleznou v něm vykoupení, pokoj, odpuštění, ospravedlnění, přijetí za syny a věčný život.

Nad ním stojí Hospodin a praví: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. (Gn 28,13)

Jákob viděl Boha, a poznal, že to je Bůh jeho otce, protože tento Bůh se mu představil. Znovu tady můžeme vidět, že Jákob ještě neznal Boha, protože Bůh se mu představuje jako Bůh jeho otce a jeho dědečka, ale nikoliv jako jeho Bůh. Takže se jedná o přelomovou událost v Jákobově životě. Jákob tady vstupuje na Boží cestu. Jestli chce někdo následovat Pána Ježíše Krista, nepůjde to jinak, než že vstoupí na Pánovu cestu, na tu úzkou cestu poznání Boha a oddělení se od hříchu a světa. Ale je to Bůh, kdo se mu musí zjevit. Bez zjevení není poznání Boha. Člověk se nemůže setkat s Bohem, pokud se mu Bůh nejprve nezjeví. Musí otevřít jeho srdce a dát se mu poznat.

Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. (Gn 28,12)

Jákob se zastavil, aby přenocoval. A na místě, kde se zastavil, měl sen. Viděl nebesa otevřená a anděly Boží, jak sestupují nahoru a dolů. I když Bůh používá úplně všechno v našem životě, aby k nám promluvil, je jenom jedno bezchybné a neomylné Slovo, Písmo. Veškeré Písmo je vdechnuté Božím Duchem (2Tm 3,16–17). Jestli chcete poznat Boha, Božího syna, Boží vůli a získat moudrost ke spasení, musíte jít právě sem, do Bible. Jako křesťané nestavíme na snech nebo nějakých zážitcích, ale stavíme na tom, co je nezpochybnitelní – na zapsaném Božím slově, Bibli. To je měřítko našeho života. Zde a pouze zde se Pán Ježíš Kristus zjevuje a dává poznat v nezpochybnitelné pravdě. 

Kéž ti dá požehnání Abrahamovo, tobě i tvému potomstvu, abys obdržel zemi, v níž jsi hostem a kterou Bůh dal Abrahamovi. (Gn 28,4)

Lstivý Jákob je nositelem Abrahamova požehnání. Zní to jako paradox, ale přesně tak to je. To je Boží dílo s námi, hříšníky. Pán Ježíš nepřišel proto, aby hledal spravedlivé, ale aby zachránil hříšníky. Přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Obětoval se za nás, když jsme ještě byli mrtví ve svých hříších. Na Jákobovi vidíme obraz Boží milosti. Bůh se pro něj rozhodl ještě dříve, než se narodil a Bůh s ním jedná. Jákob se narodil jako hříšník a příliš se nelišil od svého bratra Ezaua. Navenek sice nejednal tak hříšně jako Ezau, ale uvnitř, ve svém srdci byl úplně stejný. Byl stejně zkažený, stejně sobecký, mnohem lstivější než Ezau, byl to stejný hříšník, jako jsme my všichni. Ale Bůh se rozhodl, že s ním bude jednat.

Kéž ti Bůh všemohoucí požehná, rozplodí tě a rozmnoží. Bude z tebe společenství lidských pokolení. (Gn 28,3)

Nyní Izák dává svému synovi požehnání, které je skutečně požehnáním Abrahamovým. Zatímco v předchozím požehnání, které Jákob lstivě vzal Ezauovi, se ozývalo Abrahamovo požehnání tak trochu vzdáleně, jako by Izák ani nechtěl naplno toto požehnání svému synovi dát, tak nyní – potom, co se Izák opět pokořil před Bohem, zní toto požehnání v podstatě tak, jak ho dostal Abraham a po něm i Izák. Nyní stejné požehnání dostává také Jákob. Je zde jak zaslíbení potomstva, tak také zaslíbení země. Už zde vidíme jasnou linii – Abraham – Izák – Jákob. Mohli bychom ji vidět již mnohem dříve, protože Rebeka dostala od Hospodina jasné slovo o tom, že to bude právě Jákob, kdo bude nositelem Abrahamova požehnání. Po 77 letech svého života toto požehnání také od svého otce dostává.

I zanevřel Ezau na Jákoba pro požehnání, jímž mu jeho otec požehnal. A řekl sám k sobě: „Mému otci se blíží dny truchlení; zabiji svého bratra Jákoba.“ (Gn 27,41)

Ezauovo srdce bylo naplněno pomstou. Jákob byl oddělen od své rodiny a poslán do Cháranu. Požehnání bylo uděleno tomu pravému, ale cena za to všechno byla ohromná. Rebeka milovala svého syna víc než svého muže. Chtěla poslat Jákoba pryč na „krátkou dobu“, ale už ho nikdy nespatřila. Izák měl pocit, že je na prahu smrti, ale žil ještě dalších čtyřicet let. Lidský hřích nikdy nemůže změnit Boží vůli, ale vždycky ji naplní. I lidský hřích – a zdůrazňuji, že to je lidský hřích – Bůh používá k tomu, aby dovedl své záměry přesně tam, kam chce. Člověk je však za své hříchy zodpovědný – Bůh nestvořil hřích, ale používá ho ke své slávě. Proto se modlíme: „Neuveď nás do pokušení, ale zbav nás od zlého.“

Jeho otec Izák tedy odpověděl: „Tvé sídliště bude bez žírnosti země, bez rosy shůry, rosy nebeské. Bude tě živit meč, avšak svému bratru budeš sloužit. Jen když se budeš toulat bez domova, setřeseš jeho jho ze své šíje.“ (Gn 27,39–40)

Ezau je pro nás varováním před nevěrou a bezbožností. Jeho srdce bylo zatvrzelé a neschopné činit opravdové pokání. Jeho slzy byly slzami lítosti nad sebou samým a jeho křik nebyl křikem nad vlastním hříchem, ale křikem nad ztrátou, kterou utrpěl, když přišel o požehnání prvorozeného. Hle, jak toužil po požehnání prvorozeného. Ale pohrdl svým prvorozenectvím a prodal ho za misku čočky, když měl hlad. Právě tak jedná svět, právě takové jsou jeho způsoby a přesně taková je Ezauova odplata. Toužil po tom, co dává svět, chtěl nasytit své tělo, své oči, své způsoby života a skončil s pláčem a s hrozným křikem, protože pro něj už požehnání nebylo.

Ezau otci odpověděl: „Což máš jen to jediné požehnání, otče? Požehnej mně, také mně, otče!“ A Ezau zaúpěl a rozplakal se. (Gn 27,38)

Když Ezau viděl svého otce, tak mu pomalu začalo docházet, že o všechno přišel. Muselo to být hrozné procitnutí – ještě před chvílí měl naději, že se mu podaří zvrátit špatné rozhodnutí z minulosti, kterým připravil sám sebe o své prvorozenectví. Ještě před chvílí si radostně vykračoval s úlovkem a těšil se na otcovo požehnání, ale nyní se ho zmocňuje zděšení. Začal křičet a naléhat na svého otce. A když otec – který mezitím rozpoznal Boží ruku za tím vším jednáním – odmítl dát mu požehnání, které dal Jákobovi, tak se Ezau hořce rozplakal. Muž, který se oženil se dvěma pohankami, které způsobovaly jeho otci i matce hořké trápení, muž, který pohrdl svým prvorozenectvím pro pomíjivý pokrm, najednou začíná plakat a domáhat se požehnání. Proto musíme dávat pozor, abychom nepromeškali Boží milost (Žd 12,15).

Dej ti Bůh z rosy nebes a ze žírnosti země, i hojnost obilí a moštu. (Gn 27,28)

Izák, který byl požehnaný od Boha, požehnal svému synu. Ve svém požehnání ho zahrnul vším pozemským požehnáním. Nebeská rosa napájí Izraelskou zemi po většinu roku a vede k hojnosti obilí i moštu. Kéž by i na nás Bůh každodenně sesílal nebeskou rosu Ducha svatého, aby naše životy přinášely hojnou úrodu obilí i moštu, abychom byli plodní a svými životy mu vzdávali chválu. My nejsme jako Jákob, nepřišli jsme ukrást otcovo požehnání, ale byli jsme přivedeni k Otci skrze Syna Duchem svatým a hojnost nebeského požehnání je nám zaslíbena právě v Pánu Ježíši Kristu. Kéž by ty proudy živé vody plynuly z našeho nitra, jak to Pán ve své milosti a dobrotě zaslíbil (J 7,37–39).

Přistoupil tedy a políbil ho. Když Izák ucítil vůni jeho šatu, požehnal mu slovy: „Hle, vůně mého syna jako vůně pole, jemuž žehná Hospodin. (Gn 27,27)

Izák nevěřil Jákobovi. Znovu se chtěl ujistit tím, že si na syna sáhl. Kozí kůži považoval za lidské chlupy a Jákob ho znovu ujistil v tom, že je Ezau. Nakonec otce políbil a otec ucítil vůni Ezauových šatů. Ale i tento Jákobův polibek byl lží, pokrytectvím, protože Jákob přišel s jediným cílem: získat požehnání, které otec slíbil jeho bratrovi. Izák už nic dál neřešil a Jákobovi požehnal. Požehnal mu vším materiálním požehnáním. Ezau měl dostat všechno, ale dostal to Jákob. Tak Bůh obrátil Izákovu pomýlenou lásku k Ezauvi vzhůru nohama a začal ho znovu učit, že nemůže stavět na tom, co vidí, slyší nebo cítí, ale musí žít z víry, která se spoléhá na Boha.

Jákob řekl otci: „Já jsem Ezau, tvůj prvorozený. Učinil jsem, co jsi mi uložil. Nuže, posaď se prosím a pojez z mého úlovku, abys mi mohl požehnat.“ (Gn 27,19)

Když přišel Jákob ke svému otci, tak hned na první otázku svého otce odpovídá lží spojenou s polopravdou (že je prvorozený). A roztáčí kolotoč dalších lží. Izák se ptá – kdo jsi? A Jákob lže. Jsem Ezau. Hlas byl Jákobův, ale představuje se Ezau. Izák byl slepý, ale nebyl hluchý! Můžeme to dobře vidět hned z následující Izákovy otázky (v. 20). Lež následuje za lží. Jákob lhal o tom, že splnil otcovo přání, lhal o tom, že připravil pokrm, lhal o tom, že kůzle je jeho úlovek. To je klasická spirála hříchu. Jedna lež spouští další, jeden hřích vede k dalšímu. A nakonec Jákob nelže jenom o sobě, ale lže také o Bohu. Používá Boží jméno k tomu, aby zamaskoval svůj vlastní hřích, což je rouhání. 

Izák řekl: „Hle, jsem už starý a neznám den své smrti. Vezmi si nyní zbraně, toulec a luk, vyjdi na pole a něco pro mě ulov. Připrav mi oblíbenou pochoutku a přines mi ji, ať se najím, abych ti mohl požehnat, dříve než umřu.“ (Gn 27,2–4)

Izák je slepý a cítí se být na prahu smrti. Ale žil ještě skoro půl století a zemřel deset let předtím, než jeho syn Jákob s celou rodinou sestoupil do Egypta. Co bylo jeho největší touhou, když si myslel, že se blíží den jeho smrti? Dobře se najíst a požehnat synovi. Ale kterému synovi to chce žehnat? Neřekl snad Bůh, který syn bude požehnaný? To vypadá, jako by Izák chtěl vzít věci do vlastních rukou. Dohodl se se svým oblíbeným synem, že mu udělí otcovské požehnání. Hledal vlastní cestu, která byla cestou neposlušnosti. Ale světská moudrost nakonec vždycky skončí v nesnázích. Jenom moudrost shůry je čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky.

Izák jim vystrojil hody, i jedli a pili. Za časného jitra se zavázali vzájemnou přísahou. Potom je Izák propustil a oni od něho odešli v pokoji. (Gn 26,30–31)

Bůh potvrdil svou smlouvu s Izákem a stvrdil ji tím, že přivedl i jeho nepřátele, aby se s ním smířili, aby s ním uzavřeli smlouvu, protože viděli, že je Hospodinův požehnaný. Neviděli to snad předtím? Viděli – a byl to důvod, proč Izáka vyhnali. Nyní ze stejného důvodu přicházejí, aby s ním uzavřeli smlouvu. A my na Izákovu jednání s těmito lidmi můžeme znovu vidět jeho pokoru, prostotu, jednoduchost jeho víry a lásky. Vystrojil jim hody, jedli a pili a za časného jitra se zavázali vzájemnou přísahou. A potom se v pokoji rozešli. To je novozákonní výzva, která nám říká, abychom, pokud je to možné a pokud to záleží na nás, žili se všemi v pokoji (Ř 12,18).

Neučiníš nám nic zlého, jako jsme se ani my nedotkli tebe. Prokazovali jsme ti jen dobro a propustili jsme tě v pokoji. Jsi přece Hospodinův požehnaný! (Gn 26,29)

Co to tedy bylo, že Pelištejci rozeznali Boží přítomnost na Izákovi? Tato slova jsou napsaná v kontextu uctívání, takže to byla jedna z těch věcí – Izák neustále uctíval Pána a ukazoval na něj. Druhou věcí byl nepochybně jeho způsob života, kdy se snažil najít pokoj s lidmi. Byla to pevnost jeho charakteru a jeho postojů. A konečně to bylo Boží dílo – Bůh otevřel oči Pelištejců a dal jim pochopit, že je to on sám, kdo Izáka chrání. Podobně jako později naplnil strachem pronárody v Kenaánu, když byli Izraelci vyvedeni z Egypta. Pelištejci uzavřeli pakt o neútočení, zavázali se přísahou a rozešli se s Izákem v pokoji. Bůh splnil Izákovi své slovo, když mu řekl: „Neboj se!“ A totéž říká i nám: „Neboj se!“

Odvětili: „Shledali jsme, že je s tebou Hospodin. Proto jsme si řekli: Ať nás stihne kletba, nás i tebe, porušíme-li smlouvu, kterou s tebou chceme uzavřít. (Gn 26,28)

Bůh potvrdil svou smlouvu s Izákem a stvrdil ji tím, že přivedl i jeho nepřátele, aby se s ním smířili, aby s ním uzavřeli smlouvu, protože viděli, že je Hospodinův požehnaný. Neviděli to snad předtím? Viděli – a byl to důvod, proč Izáka vyhnali. Nyní ze stejného důvodu přicházejí, aby s ním uzavřeli smlouvu. A my můžeme znovu vidět Izákovu pokoru, prostotu, jednoduchost jeho víry a lásky na jednání s těmito lidmi. Vystrojil jim hody, jedli a pili a za časného jitra se zavázali vzájemnou přísahou. Vidíme tady Božího muže, který se nechává vést Bohem a Bůh mu žehná. Bůh mu ze své milosti otevírá dveře, a je to mimo jiné kvůli jeho věrnosti a zachovávání Božího slova.

Tu k němu přišel z Geraru abímelek se svým přítelem Achuzatem a píkol, velitel jeho vojska. Izák se jich otázal: „Proč jste ke mně přišli? Vždyť jste mě nenáviděli a vypověděli jste mě.“ (Gn 26,27)

Tentýž abímelek, který ho vyhnal, za ním nyní přichází a chce s ním uzavřít smlouvu. Nebudeme ti dělat nic zlého a nic zlého jsme ti neudělali – jenom jsme tě vyhnali. Mohli jsme tě zabít, ale neudělali jsme to … Vidíme, že Bůh ti žehná, že jsi Hospodinův požehnaný, tak bychom chtěli uzavřít smlouvu. Chceme zavázat k tomu, že na nás nebudeš útočit, že s námi nenaložíš zle. Ale Izáka nějaký Gerar vůbec nezajímal. Bůh mu zaslíbil celou kenaánskou zemi a Izák se nemusel starat o to, co měl aktuálně před očima, místo toho se upínal k tomu, co mu Bůh zaslíbil – upínal se k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.

Izák tam vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Postavil tam také svůj stan a jeho služebníci tam vyhloubili studni. (Gn 26,25)

Bůh se zjevil Izákovi, a co udělal Izák? Izák vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Abraham neustále stavěl oltáře. Izák byl položen na oltář. Teprve nyní Izák sám staví oltář a vzývá Hospodinovo jméno, oslavuje Pána. To neznamená, že do té doby nebyl věřící – svou víru prokázal mnoha způsoby a v mnoha věcech. Přesto teprve nyní dělá to, co pravidelně dělal jeho otec – buduje oltář a vzývá Pána. Přesně to máme udělat i my. Už tady nemáme kamenné oltáře, na které bychom pokládali oběti zvířat a spalovali je jako libou vůni pro Hospodina. Bůh po nás chce úplně jinou oběť – a tou jsme my sami. Máme sami sebe přinášet jako oběť živou, svatou a Bohu milou. To je naše pravá bohoslužba.

Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.“ (Gn 26,24)

Bůh obnovuje svou smlouvu s Izákem. Kdyby Bůh neobnovil svou smlouvu s Izákem, nikdy bychom nemohli mluvit o Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba. A i když obnovuje svou smlouvu na základě toho, co slíbil Abrahamovi, říká to Izákovi. Říká mu to po smrti Abrahama, říká to přímo jemu, mluví přímo s ním a jedná jenom s ním. Bůh nás už v knize Genesis, v podstatě od samotného začátku, učí, že je osobním Bohem. Bůh je Bohem, který jedná s konkrétním člověkem. Uzavírá svou smlouvu s konkrétní osobou, s konkrétním jedincem. Bůh není paušálním Bohem. Bůh nevyhlásil nějaký paušál, neudělal amnestii, jako to u nás dělá prezident, ale jedná naprosto konkrétně s jednotlivým člověkem. Bůh jedná s vámi a se mnou. 

Znovu kopal studně, které vykopali za dnů jeho otce Abrahama a které po Abrahamově smrti Pelištejci zasypali. Pojmenoval je stejně jako jeho otec. (Gn 26,18)

Pelištejci viděli, že Bůh je s Izákem (v. 28). Že mu Bůh žehná, že je Hospodinův požehnaný (v. 29). Jak to viděli? Nejspíš na jeho dobrých skutcích, na tom, jak pracoval, jak obdělával pole, jak choval dobytek, jak obnovoval zasypané studny, jak mu Bůh ve všem žehnal. Kéž by i na nás lidé viděli takové světlo, takové skutky, takovou milost a takové požehnání. A kromě tohoto fyzického slova smyslu bychom měli obnovovat také ty duchovní studny, ukazovat lidem, že tady jsou zasypané zdroje živé vody, která tu dlouho tryskala ze země, ale moderní „Pelištejci“ (modláři, bezvěrci atd.) je zasypali smetím a prachem bezbožnosti, pověrčivosti a ateismu. Kéž Pán dá svou milost a obnoví svůj lid v této zemi.

Abímelek řekl Izákovi: „Odejdi od nás, neboť jsi mnohem mocnější než my.“ (Gn 26,16)

Bůh požehnal Izákovi. Požehnal mu tak, že se vzmohl nad všechny Pelištejce. Ale to přineslo problémy. Pelištejci začali Izákovi závidět (v. 14). Řekl bych, že s tím souvisí také následující verš, který mluví o tom, že zasypali studny, které vykopal jeho otec Abraham. Takže znovu přichází abímelek, a tentokrát Izáka vyhání. Odejdi od nás. Nechceme tě tady, jsi mocnější než my. Proč Izáka vyhnali? Protože byl mocnější než oni. A teď psi štěkají na lva? Vypadá to tak. Ale Izák je plný pokoje a milosti. Prostě jde dál. To je důsledek Božího požehnání, důsledek poddání se pod mocnou ruku Boží. Ví, že mu Bůh zaslíbil zemi a tak se nemusí dohadovat ani přít, nemusí ani bojovat o ty studny. Trpělivě čeká, až mu Bůh sám připraví prostor.

Pelištejci zasypali všechny studně, které vykopali Abrahamovi služebníci za Izákova otce Abrahama, a naplnili je prachem. (Gn 26,15)

Co je to za jednání, které zasype studny v zemi, kde voda je tak vzácná? To je čirá hloupost a čiré zlo. Ale Izák obnovuje zasypané studny a dává jim stejná jména, jimiž je pojmenoval jeho otec. Vytrvale a neúnavně pracuje. Zasypali studnu, tak jí obnoví. Vytlačili ho od ní, tak jde o kus dál, k další zasypané studni a znovu kope, znovu obnovuje, znovu pojmenovává a označuje. I my máme být horliví v dobrých skutcích, máme se učit činit dobro všude tam, kde je to zapotřebí, abychom nebyli neužiteční (Tt 3,14–15). Bůh nás zachránil ze své milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, abychom žili v dobrých skutcích, které pro nás připravil (Ef 2,8–10).

Tak se ten muž vzmohl a vzmáhal se stále víc, až se stal velice zámožným. Měl stáda bravu a stáda skotu i četnou čeládku. Pelištejci mu proto záviděli. (Gn 26,13–14)

Nevěřící lidé nechtějí vidět velikost Boží milosti a hloubku Božího požehnání, které spočívají na věřících. I když vidí jednotlivá konkrétní požehnání, jejich vzdor vůči původci této milosti je mnohem větší. Když se podíváme do historie církve, můžeme vidět, jak Bůh často otevíral dveře svému lidu a zjednával mu svou přízeň v očích nevěřících lidí, takže např. mnozí páni na našem území chránili Boží lid, protože viděli, že se jedná o lidi věrné, o lidi pracovité, o lidi pokorné, kteří se nepozvedají v hněvu a ve vzpouře proti svým pánům. A chtěli mít tento lid na svých pozemcích navzdory tomu, co vyhlašoval král nebo vládce celé země. Jsme Hospodinovi požehnaní, ale nejsme vítaní mezi lidmi tohoto světa. Jdeme ve šlépějích těch, kdo nás předcházeli ve víře.

Izák začal v té zemi sít a sklidil toho roku stonásobně; tak mu Hospodin požehnal. (Gn 26,12)

Bůh obnovil svou smlouvu s Izákem a poslal ho do Geraru. Zavázel se mu, že mu bude žehnat, že bude s ním a že ho ochrání. A své slovo do písmene splnil. Byl s Izákem v Geraru. Zjednal mu přízeň, a navzdory tomu, že se Izák bál o svůj život, Bůh byl s ním a Izák sklidil toho roku stonásobně. Vzmáhal se víc a víc, měl mnoho skotu i bravu, početnou čeleď, mnoho lidí, kteří pro něj pracovali. A nakonec mu Bůh požehnal skrze jeho nepřátele. Nevěřící lidé nechtějí vidět velikost Boží milosti a hloubku Božího požehnání, které spočívají na věřících. I když vidí jednotlivá konkrétní požehnání, jejich vzdor vůči původci této milosti je mnohem větší. Jsme Hospodinovi požehnaní, ale nejsme vítaní mezi lidmi tohoto světa.

To proto, že Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony.“ (Gn 26,5)

Bůh uzavřel smlouvu s Abrahamem na základě své milosti a svého rozhodnutí – nikoliv kvůli Abrahamovým skutkům, ale skutky Abrahama prokázaly pravost a pravdivost této smlouvy, prokázaly pravost Abrahamovy víry. Nyní totéž Bůh opakuje Izákovi. Smlouva uzavřená s Abrahamem, stejně jako smlouva uzavřená s Izákem byla možná jenom díky Boží milosti a když to dotáhneme až do novozákonního pochopení, tak to bylo možné jenom díky Kristově oběti na kříži. Jenom kvůli Kristu uzavřel Bůh smlouvu s Abrahamem, s Izákem a Jákobem, jenom kvůli Kristu jim Bůh hojně požehnal. A úplně stejně je s vámi! Jenom kvůli Kristu vás Bůh přijal a uvedl vás do smlouvy zpečetěné Kristovou krví a do našich srdcí vepsal svůj zákon.

Tvé potomstvo rozmnožím jako nebeské hvězdy; tvému potomstvu dám všechny tyto země. V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gn 26,4)

Bůh obnovuje svou smlouvu s Izákem. Kdyby Bůh neobnovil svou smlouvu s Izákem, nikdy bychom nemohli mluvit o Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba. A i když obnovuje svou smlouvu na základě toho, co slíbil Abrahamovi, říká to Izákovi. Říká mu to po smrti Abrahama, říká to přímo jemu, mluví přímo s ním a jedná jenom s ním. Bůh nás už v knize Genesis, v podstatě od samotného začátku, učí, že je osobním Bohem. Bůh je Bohem, který jedná s konkrétním člověkem. Uzavírá svou smlouvu s konkrétní osobou, s konkrétním jedincem. Bůh není paušálním Bohem. Bůh nevyhlásil nějaký paušál, neudělal amnestii, jako to u nás dělá prezident, ale jedná naprosto konkrétně s jednotlivým člověkem. Bůh jedná s vámi a se mnou.