Zamyšlení

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ (Gn 22,1)

Bůh není bezmocný. Bůh není jenom divák. Bůh není nezaujatý pozorovatel. Bůh jedná! Bůh chce svoje děti vyzkoušet podobně jako Abrahama. Bůh přichází a říká: „Dej mi to, co miluješ nejvíc!“ Jak by to bylo jednoduché, kdyby nám Bůh řekl, abychom mu dali svou modlu. Hned bychom se jí zbavili. Nechtěli bychom ji, protože máme nové srdce a nenávidíme modlářství. Ale Bůh to říká jinak … Dej mi svého syna, kterého miluješ. Dej mi svůj majetek, své peníze, své dítě, svého manžela nebo manželku, dej mi svůj dům, své auto, svého koníčka, svůj oblíbený pořad v televizi, svou milovanou politickou stranu, svůj oblíbený sport, svou práci, své touhy, své cíle, své představy …

Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl. (Gn 21,2)

Sára porodila syna! Je to skutečně zvláštní, že si Bůh vybral právě tuto chvíli pro naplnění svého slibu. Abraham i Sára to měli už o třináct let dříve vymyšlené jinak, ale nebylo to ono. Tohle byl Boží plán. Takhle Bůh ukazuje svou moc a svou milost. Bůh požehnal Sáře a otevřel její lůno. A je možné, že Bůh použil všechny tyto okolnosti, aby probudil víru Sáry, aby se spolehla na Boží slovo, na zaslíbení, která od Boha dostala. Sára se smála, když jí Bůh řekl, že bude mít syna. Ale hned následující den po těchto svých pochybnostech, po to skrytém a zapíraném smíchu, viděla zničená bezbožná města a jenom pár dní potom se její manžel Abraham modlil za pohanské ženy a otrokyně a ony začaly rodit.

Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil. (Gn 21,1)

Používáme frázi, která se týká těhotné ženy – že je v očekávání. To trvá devět měsíců. U Sáry to trvalo dvacet pět let. Byla těhotná devět měsíců, ale čtvrt století čekala na to, až Bůh splní, co slíbil. Ve světle předchozí kapitoly není až tak překvapující, že čteme o Sáře a nikoliv o Abrahamovi. Hospodin navštívil Sáru přesně tak, jak jí to slíbil. Bůh řekl Abrahamovi: „Po obvyklé době se k tobě vrátím a Sára bude mít syna“ (Gn 18,14). Navzdory tomu, že „Sára byla neplodná“ (Gn 11,30), že „Abrahamovi nerodila“ (Gn 16,1), že ona i Abraham „byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský“ (Gn 18,11). Když se se Abraham modlil, Bůh požehnal abímelekovu domu, ženy v jeho domě opět rodily a … Sára porodila syna!

Hospodin totiž kvůli Abrahamově ženě Sáře uzavřel v abímelekově domě každé lůno. (Gn 20,18)

Bůh žehná skrze Abrahama Pelištejcům v Geraru a je to navzdory Abrahamovu selhání, navzdory jeho nevěře, navzdory jeho slabosti a hříchu. I když byl Abraham nevěrný, Bůh zůstal věrný a zastal se svého služebníka. I když byl Abraham tím nejhorším svědectvím, jak pro svou ženu, jak pro svůj dům, tak také pro nevěřící lidi kolem sebe, Bůh se k němu přiznává, protože si ho zamiloval před stvořením světa, protože Abraham je Hospodinův vyvolený. To je dílo Boží milosti. Milostí jste spaseni, milostí jste zachováni v pravdě a v lásce, navzdory všem vašim pádům. Bůh přišel do našich životů a ze své milosti nás zachránil. Odpustil nám naše hříchy, naší vzpouru proti němu, náš vzdor, zlomil naše nepřátelství a dal nám nové srdce.

I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. (Gn 20,17)

Za co se Abraham dvacet čtyři let modlil? Modlil se za to, aby Bůh otevřel lůno jeho ženy Sáry, která byla neplodná, modlil se za syna, kterého mu Bůh zaslíbil, modlil se za naplnění požehnání, které mu Bůh dal. Den za dnem a rok za rokem. Nyní se má modlit za jiné ženy, za ženy toho, který si vzal jeho ženu, za jiný lid, který nebyl jeho lidem, má se modlit za to, aby jejich ženy rodily a za to, aby se lůna těchto žen otevřela. Co asi Abraham prožíval, když měl veřejně vystoupit a modlit se za tyto lidi, za jejich plodnost, za jejich požehnání, za jejich potomstvo? Ř Bůh Abrahamovi uděluje velmi pokořující lekci. A skrze Abrahama znovu přichází požehnání na okolní národy.

Teď však ženu toho muže navrať, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Nevrátíš-li ji, věz, že určitě zemřeš se všemi, kteří jsou tvoji.“ (Gn 20,7

Abímelek dostává zaslíbení spojené s varováním. Musí vrátit Sáru. Už předtím mu Bůh řekl, že Sára je vdaná a nyní velmi jasně přikazuje, že jí musí vrátit. Ale nejenom to, musí požádat o modlitby Abrahama. Toto je skutečně šokující. Není to řečeno v našem textu takto přímo, ale je to popsáno jinými slovy. Sám Bůh říká abímelekovi, že i když ho Abraham podvedl, tak je to prorok, který abímelekovi zprostředkuje záchranu od Boha. Bůh tady znovu vyzdvihuje Abrahama, ačkoliv Abraham vystupuje jako podvodník a lhář.  Bůh vyvyšuje Abrahama před očima abímeleka. Je dost možné, že by abímelek Abrahama zabil, kvůli potupě, kterou mu Abraham svým jednáním způsobil. Ale Bůh Abrahama ochránil takovým způsobem, který nám vyráží dech. Přesně to je způsob, jak se Bůh staví za své děti.

A Bůh mu ve snu odvětil: „I já vím, že jsi to učinil v bezúhonnosti srdce a sám jsem ti zabránil, aby ses proti mně neprohřešil; proto jsem ti nedovolil dotknout se jí. (Gn 20,6)

Mnoho můžeme rozpoznat, když budou naše smysly cvičením v Božím slově vycvičené k rozpoznání pravdy a lži (Žd 5,14). Ale nakonec vždycky narazíme na hranice a za ně už se nedostaneme a musíme se spoléhat na to, že Bůh nás ve své milosti zachovává a očišťuje od každé nepravosti. Abímelek říká Bohu, že se Sáry ani nedotkl. A co říká Bůh? Byl jsem to já, kdo ti nedovolil, aby ses jí dotkl. Můžeme si být jistí, že když budeme hledat Boží tvář a jeho vůli, nikdy nás nepovede do hříchu, ale povede nás přímou cestou. Nemusí být snadná, ale bude jednoduchá. Je to cesta zapření sebe sama a následování Pána Ježíše Krista.

Proto se k ní abímelek nepřiblížil a řekl: „Panovníku, což vybiješ pronárod, i když je spravedlivý? (Gn 20,4)

Abímelek říká, že jednal v bezúhonnosti srdce, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Přesto se dopustil hříchu! Byl podveden, přesto to nic nemění na skutkové podstatě věci. Dokonce i s těmi nejlepšími záměry a motivy se můžeme dopouštět hříchu. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. V knize Přísloví se dvakrát opakuje tentýž text: „Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede ke smrti“ (Př 14,12; 16,25). Bůh ho zopakoval hned dvakrát, abychom si ho dobře zapamatovali. Nutně potřebujeme Boží slovo, abychom rozsoudili, co je pravda a co je lež, abychom poznali, co je hřích, a potřebujeme Boží milost, tedy Pána Ježíše Krista, aby z nás naše hříchy sňal, kdykoliv se hříchu dopustíme, a dokonce i tehdy, když o něm nevím.

Té noci však přišel k abímelekovi ve snu Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, zemřeš; vždyť je provdaná.“ (Gn 20,3)

Abraham jaksi neřekl, že Sára je jeho manželka a zdá se, že ani nijak neprotestoval, když pro ni abímelek poslal. Ale Bůh protestoval! Té noci měl abímelek sen, který mu nedovolil se vyspat. Té noci k němu přišel ve snu Bůh a řekl mu: „Zemřeš!“ A nejenom, že zemřeš ty, ale všichni, kdo jsou tvoji, což jak se zdá abímelek pochopil tak, že se to vztahuje na všechen jeho lid (v. 4).  Jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jeho záměry byly čisté. Ale přesto se dopustil hříchu! Byl podveden, přesto to byl vinen – vzal ženu jinému muži a proto mu Bůh říká, že zemře. Ale je tu i milost, dobrá zpráva, že skrze toho, kterého Bůh poslal, si může zachránit život.

O své ženě Sáře Abraham řekl: „To je má sestra.“ Abímelek, král gerarský, poslal pro Sáru a vzal si ji. (Gn 20,2)

Abraham neříká celou pravdu. Neexistuje nic takového jako poloviční pravda. Jestliže někdo zatají část informace, takže není zjevné všechno, co má být zjevné, je to lež. A je jedno, jestli to dělá Abraham ohledně Sáry, nebo farmaceutická firma ohledně svých produktů, nebo to dělají média ohledně dění ve společnosti či vláda, protože občané nemohou slyšet všechny informace, nebo že to dělají křesťané, když říkají lidem něco ve stylu „Bůh tě miluje a má pro tvůj život úžasný plán“ – pokaždé to je lež. Jestliže neřekneme hříšníkovi, že je hříšník a kvůli své vzpouře proti Bohu a nevěře v dílo Pána Ježíše Krista si zaslouží spravedlivé odsouzení v hořícím jezeře, potom všechny řeči o Boží lásce a dobrotě a plánu a čemkoliv dalším jsou „polopravdou“, tedy celou lží.

Abraham táhl odtud do krajiny negebské a usadil se mezi Kádešem a Šúrem; pobýval jako host v Geraru. (Gn 20,1)

Po nějakých zhruba dvaceti letech, které Abraham strávil na pozemku Mamreho, se najednou dává do pohybu. Skoro to vypadá, že to, co se stalo se Sodomou, jím otřáslo natolik, že už nemohl zůstat na tom místě, kde do té doby žil. Dozvěděl se Abraham, že Bůh zachránil Lota? Nevíme, ale nevypadá to tak. Lot nešel za Abrahamem, ale usadil se v jeskyni. A potom, co ho jeho dcery zneužili, by to bylo možná ještě těžší jít za Abrahamem. Proč šel na jih, do Geraru, což bylo skoro na hranicích Egypta? Copak zapomněl, jak musel z Egypta odejít? Zdá se, že Abraham prochází určitou krizí víry. Ale navzdory přicházejícímu selhání, je Bůh stále s Abrahamem a nevzdá se ho, stejně jako žádného ze svých dětí.

Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž se Lot usadil. (Gn 19,29)

Jen co Lot vyšel ze Sodomy, začal soud. Sodoma i okolní města byly zničeny, ale Bůh pamatoval na … svého přítele Abrahama a zachránil Lota, poslal ho pryč ze středu zkázy, když vyvracel město, v němž se Lot usadil. To skoro zní, jako kdyby Lot nebyl důležitý, ale Abraham byl ten, o koho Bohu šlo. Bůh nechtěl Abrahamovi zamlčet, co hodlá udělat. A Abraham nehodlal mlčet, když zjistil, co chce Bůh dělat, ale přimlouval se za ta hříšná města, ačkoliv v hloubi jeho srdce byla jeho láska k Lotovi. To je pro nás výzva, abychom se přimlouvali – nejenom za své nejbližší, ale také za své okolí a zemi, do které nás Bůh postavil. Bůh přichází a bude soudit tuto zem a jeho soud už se zjevuje.

Lotova žena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup. (Gn 19,26)

To, o co tu opravdu nejde, je zvědavost. Bůh nepotrestal Lotovu ženu proto, že byla zvědavá a ohlédla se zpátky. Ona se dívala zpátky proto, že v tom městě bylo její srdce. I když ji andělé vyváděli ven, její srdce bylo stále uvnitř. Ani křesťané se nemají ohlížet zpátky do světa, vzhlížet zpátky k hříchu, ke starému způsobu života, k tomu, co opouští, když se vydávají na cestu následování Pána Ježíše Krista. On je tou vzácnou perlou, kvůli které jdeme a prodáme všechno, co máme, on je tím pokladem v poli, který stojí za to, abychom kvůli němu získali celé to pole. On je zdrojem života, on je to největší dobro, jaké nás v životě mohlo potkat.

Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích. (Gn 19,25)

Tělesnost, materialismus, lhostejnost … všichni tak žili. Normy chování se posunuly a zvrhlost byla naprosto normální. Nikdo si ani v nejmenším nepřipouštěl Boží soud. Ale v ten den, kdy Lot vyšel, přišel soud a zahubil nejen všechny živé, ale také všechno, co rostlo na polích. „Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka“ (Lk 17,30). Pán Ježíš tady nabádá k bdělosti. Nenechte se ukolébat tím, že se máte dobře, tím, že život plyne a všechno je tak nějak v pohodě. Prostě nějaké starosti jsou a nějaké budou, ale proč se stresovat? Pozor! Pán tady varuje učedníky před duchovní otupělostí, lhostejností, před tím, aby se nechali unášet společně s proudem.

Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. (Gn 19,24)

Hospodin, který mluvil s Abrahamem v lidské podobě, začal chrlit síru a oheň od Hospodina z nebe. Bůh zničil města toho okrsku, Sodomu, Gomoru, Admu a Sebójim (Dt 29,22). Na Lotovu zoufalou přímluvu, která byla motivovaná strachem o vlastní život, Bůh ve vší své milosti odpověděl – nepodvrátil to maličké město Sóar, které také patřilo do tohoto zkaženého společenství, ale dovolil Lotovi, aby tam vešel. Bůh je stále soudce vší země a čím dál více se blíží den, kdy bude Bůh soudit celý svět podle jeho skutků, přičemž měřítkem těchto skutků budou skutky našeho Pána Ježíše Krista. Kdo nebude skrytý v Pánu Ježíši, skončí v ohnivém jezeře.

Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery - to shovívavost Hospodinova byla s ním -, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem. (Gn 19,16)

Toto je skutečná rána pro moderní humanisty, kteří hlásají nezávislost člověka na Bohu a nezávislou svobodu lidské vůle. „Bůh by nikdy nejednal proti vůli člověka!“ „Bůh nikdy nebude znásilňovat člověka!“ To můžete opakovaně slyšet. Mohu s tím souhlasit, ale musím žádat důkladné vysvětlení. Zde jasně vidíme, že je to Bůh, kdo zachraňuje, a že skutečně zachraňuje tak, jak chce, kdy chce a koho chce. A že záleží především na jeho rozhodnutí a nikoliv na rozhodnutí člověka. Bůh nechal Lota doslova vytáhnout ze Sodomy. Dva andělé měli čtyři ruce a vytáhli ven jenom čtyři lidi. A ti čtyři lidé vyšli ven s prázdnýma rukama. Byli vysvobozeni, ale jako skrze oheň (1K 3,15). Jsme vychváceni z tohoto světa a nemáme vůbec nic.

Dříve než ulehli, mužové toho města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: „Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? (Gn 19,4)

Muži ze Sodomy chtěli sexuálně zneužít ty dva příchozí, které Lot přijal do svého domu. Byli to muži ze všech koutů Sodomy, staří i mladí. Nebyli to všichni muži ze Sodomy, ale bylo to všeobecné a Boží slovo to tady vztahuje na podstatnou část sodomské populace. Byli to zvrácení lidé, kteří se oddali smilstvu a propadli zvrhlosti (Ju 7). Tady jsou lidé, kteří vystavují na odiv svůj hřích a neskrývají ho, chlubí se jím a chtějí být tímto hříchem známí – to je význam slova vystavovat. Teď to vidíme na konkrétním příkladu. A řekl bych, že Lot už podobné situace viděl nebo o nich slyšel. Proto tak naléhal. Špatná společnost kazí dobré mravy (1K 15,33), ale Boží milost vítězí nad soudem. 

Nato řekl: „Ať se Panovník nerozhněvá, promluvím-li ještě jednou: Možná, že se jich tam najde deset.“ Pravil: „Nezahladím je ani kvůli těm deseti.“ (Gn 18,32)

Abraham dobře ví, ke komu se modlí a velmi dobře rozumí tomu, kým je před Bohem on sám – prach a popel. Toto je základ skutečné pokory – vědomí toho, kdo je Bůh a vědomí toho, kdo jsem já před svatým Bohem. Pokora jde ruku v ruce s odvahou, zatímco pýcha a nadutost navenek proklamovaná sebejistým jednáním často skrývá zbabělé srdce. Abraham při vědomí toho, kým je před Bohem, pokračuje ve své přímluvě za spravedlivé. Smlouvá jako obchodník a Bůh přistupuje na tuto jeho hru. Jak často po něčem toužíme, ale modlíme se jednou, dvakrát, možná třikrát a pak na to zapomeneme. Jak málo náš modlitební život připomíná onu vdovu z Ježíšova příběhu, která chodila za vlivným soudcem tak vytrvale, že si myslel, že se z ní zblázní.

I přistoupil Abraham a řekl: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? (Gn 18,23)

Jakmile Bůh domluvil, tak Abraham přistoupil blíž k Bohu a modlil se. Dovolává se Boží spravedlnosti. Vyznává Boha jako Soudce vší země, ale zároveň se dovolává Jeho milosti a slitování. Všimněte si, že se Abraham modlí za celé to místo a prosí o odpuštění celému tomu místu kvůli padesáti spravedlivým, kteří by tam žili. Bůh přistupuje na argumentaci Abrahama. Abraham se dovolával Boží spravedlnosti a přimlouvá se za celé město. Ale tím, o koho jde Abrahamovi na prvním místě, je především jeho synovec Lot. Možná to tak úplně nevyplývá z biblického textu, ale můžeme si všimnout, že ačkoliv Bůh mluví s Abrahamem přinejmenším o Sodomě a Gomoře, tak Abraham mluví o jednom městě. A na srdci má jednoho hříšníka.

Zatímco se muži odtud ubírali k Sodomě, Abraham zůstal stát před Hospodinem. (Gn 18,22)

Abraham věděl, že ho navštívil sám Bůh. Nyní doprovázel Boha, šel s ním, a když se dozvěděl o Božích záměrech se Sodomou, tak zůstal stát před Hospodinem. Také my se potřebujeme zastavit a zůstat stát před Bohem. Měli bychom si najít chvíle ve svém životě, kdy se zastavíme a strávíme čas jenom s Bohem. Budeme stát před Bohem. A věřím, že taková chvíle nás dovede i k tomu, co čteme dál v našem textu – totiž, když stál Abraham před Bohem, tak přistoupil ještě blíž. Tady je tajemství úspěšného modlitebního života. Být blízko Bohu a přiblížit se k němu ještě víc. Padnout k jeho nohám, pokořit se před ním, zakusit velice intimní blízkost Boží.

Hospodin dále pravil: „Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je.“ (Gn 18,20–21)

Bůh se zde Abrahamovi zjevuje v lidském těle. A vypadá to, jako kdyby se také choval jako člověk. Tak by se nám to mohlo zdát při povrchním čtení tohoto textu. Vypadá to, že se Bůh potřebuje podívat do Sodomy, aby se přesvědčil, jak to tam doopravdy vypadá. Ale copak Bůh neví o tom, co se děje? Copak není vševědoucí? Musí Bůh někam sestoupit, aby se přesvědčil na vlastní oči, jak to vypadá? Bůh dokonale zná minulost, přítomnost i budoucnost. Bůh dokonale zná všechny vztahy mezi všemi věcmi a ví, jak spolu tyto věci působí. Boha nemůže nic překvapit ani se nemůže dozvědět něco, co by nevěděl. Ale chce seznámit svého přítele se svými záměry, což je ten hlavní důvod, proč Bůh sestoupil.

Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva, ať Hospodin Abrahamovi splní, co mu přislíbil. (Gn 18,19)

Co má Abraham přikazovat těm, kdo přijdou po něm? Jedná se o cestu důvěrného následování Boha. Mají dbát na Hospodinovu cestu a jednat podle spravedlnosti a práva. Poznávat Boha a činit jeho vůli, chodit s Bohem a bez přestání ho uctívat. Přesně toto Bůh zaslíbil, že učiní v nové smlouvě, která byla zpečetěná krví Božího Syna. Když tedy Bůh jednal s Abrahamem, tak měl na srdci také nás. To je Boží láska. To je Boží milost a Boží zalíbení. Bůh nás vyvolil před stvořením světa, v dávné historii povolal Abrahama, aby se stal praotcem věřících a v určeném čase povolal také nás svou milostí a přivedl nás ke spasení. Vzdejme mu za to chválu!

Důvěrně jsem se s ním sblížil, aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm… (Gn 18,19)

Toto není poprvé, kdy Bůh mluví o Abrahamových potomcích. Ale poprvé a ve skutečnosti pouze zde Bůh mluví o Abrahamových potomcích sám k sobě. Znovu je to potvrzením toho, co již řekl dříve. Bůh přísahal sám při sobě a svou přísahu splní. Bůh se sblížil s Abrahamem, kvůli jeho potomstvu. Udělal to kvůli těm, kdo přijdou po Abrahamovi. Důvěrně se s ním sblížil, aby Abrahamovo potomstvo bylo potomstvem víry, aby je Abraham vyučoval a vedl k Bohu. Syny Abrahamovými jsou lidé víry (Ga 3,7), tedy my. Byli jsme vyučeni Duchem svatým, Bůh Otec nás přitáhl ke Kristu, Bůh Duch svatý nás usvědčil z nevěry a Bůh Syn nás vykoupil svou obětí a očistil svou prolitou krví.

Důvěrně jsem se s ním sblížil… (Gn 18,19)

Abraham je Hospodinův prorok a ve dvacáté kapitole je to jasně potvrzeno. Bůh svému příteli a prorokovi ohlašuje, co hodlá učinit s bezbožnými městy. A když už tu  tedy přemýšlíme nad otázkou, proč vlastně Bůh tyto věci oznamuje Abrahamovi, musíme kromě tohoto důvěrného vztahu a prorockého poslání přidat ještě něco dalšího – řekl bych, že to je další zkouška, kterou musí Abraham projít. Bůh mu zjevuje svůj záměr – jak bude Abraham reagovat? Co s tím udělá? Bůh přišel za Abrahamem, aby viděl, jak se postaví k Božímu soudu nad bezbožníky. Bůh promlouvá k nám  a dělá to z úplně stejného důvodu – aby viděl, jak se postavíme k jeho soudu nad bezbožníky v naší zemi. Postavíme se do mezery jako Abraham?

Důvěrně jsem se s ním sblížil … (Gn 18,19)

Bůh zjevně nechtěl pominout Abrahama kvůli vztahu, který s ním měl. Abraham chodil s Bohem. Všimněte si, jak o tom mluví Bůh: Důvěrně jsem se sblížil s Abrahamem. Abraham byl cele oddělený pro Boha. Nikoliv pouze formálně nebo prohlášením z Boží strany – jako tomu bylo u jeho synovce Lota, který je sice nazýván spravedlivým, ale rád žije uprostřed bezbožníků. Abraham se oddal Bohu v praktickém každodenním životě. A Bůh doslova říká: „Poznal jsem ho.“ Je to tak důvěrný vztah, že je to Bůh, kdo nechce obejít Abrahama – ať už je to pro nás jakkoliv šokující. V Kristu Ježíši jsme byli poznáni (Ga 4,9) přesně tímto důvěrným způsobem – Bůh sám skrze svého Ducha přišel do našeho života, aby v něm zformoval Krista.

Abraham se jistě stane velikým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny pronárody země. (Gn 18,18)

Abraham je tady jako důvěryhodný Boží partner, jako ten, komu Bůh svěřuje své plány. Přesně to řekl Pán svým učedníkům – nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od Otce. Poznáváme celou radu Boží. Bůh nám sdělil svůj plán. Neznáme všechny detaily tohoto plánu, stejně jako Abraham neznal všechny detaily ohledně Sodomy a Gomory. Ale známe dost na to, abychom – stejně jako Abraham – podle toho zařídili své životy. A to je nakonec důkaz toho, že jsme skutečně Božími přáteli. Nejde o to, zda říkáme, že známe Pána – skutečně jde o to, zda Pán zná nás! Jde tedy o to, zda jsme pouhými posluchači, nebo zda naplňujeme Boží vůli. Jde o naše srdce – je to srdce naplněné láskou k Pánu a k nebeským věcem? 

Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit?“ (Gn 18,17)

Bůh sám přemítal nad tím, jestli má nějakému člověku odhalit své plány, protože se s tím člověkem tak důvěrně sblížil. Vypadá to, jako kdyby to byl Bůh sám, kdo stojí o to mít vztah s Abrahamem, komu by to bylo nepříjemné – ačkoliv je Bůh a jedná jako Bůh – kdyby si Abraham měl myslet, že ho Bůh obešel. Tohle je předzvěst Božího jednání, k němuž to všechno nakonec spěje – to je předobraz vtělení Božího Syna. Stal se člověkem, aby přebýval mezi námi. Stal se jedním z nás. Stal se služebníkem. On myl učedníkům nohy. On trpělivě snášel jejich tvrdost, tupost, nevěru, a dokonce i zradu. Ale on přišel proto, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10).

Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: »Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?« Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ (Gn 18,13–14)

Zaslíbený dědic se narodí Sáře a nebude to trvat ani rok. Z celého kontextu se zdá, že Abraham se Sárou asi nemluvil o těchto detailech, které mu Bůh řekl, když se mu zjevil v 17. kapitole. Jistě jí něco řekl – součástí smlouvy byla obřízka, kterou Abraham provedl na všech mužského pohlaví ještě týž den, kdy k němu Bůh promluvil. Ale myslím si, že neřekl Sáře všechno. Jsem přesvědčený o tom, že jí neřekl detaily, které se týkaly narození Izáka. Proto se celá historie opakuje. Ačkoliv Abrahamova víra rostla a zrála a vedla Abrahama k pokorné a obětavé službě, tak měla i své mezery – stejně jako víra každého z nás.

Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ (Gn 18,11–12)

Abraham před třemi měsíci provedl krvavý obřad obřízky v celém svém domě, včetně sebe samotného. Tehdy si možná Sára řekla, že se na stará kolena musel zbláznit. Ale Abraham říká, že mluvil s Bohem a Bůh mu řekl, že naplní to, co zaslíbil a že bude mít ještě dalšího syna s ní, se Sárou. Co asi Sáru napadlo? Teď jsi tomu s tou obřízkou asi moc nepomohl, co? Sára říká: Já jsem sešlá, on je stařec – má se mi dostat takové rozkoše? To není víra. To nejsou ani pochybnosti – to je prostě racionální zhodnocení situace. Ale Bůh promluvil. Bůh odhalil tyhle skryté věci a promluvil přímo do jejího života a ona přijala to slovo do svého života a spolu s ním také moc od Boha, aby se stala matkou. 

I řekl jeden z nich: „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. (Gn 18,10)

Bůh znovu opakuje své zaslíbení syna. Tentokrát však mluví k Sáře. Abraham je přítomen a je také součástí tohoto rozhovoru, ale jde o Sáru. Bůh zde opakuje to, co řekl v předchozí kapitole, při předchozím setkání s Abrahamem. Zaslíbený dědic se narodí Sáře a nebude to trvat ani rok. Sára jedná úplně stejně, jako jednal v předchozí kapitole Abraham. Když jí Bůh říká o narození syna, tak jedná se stejnou nedůvěrou, jako předtím Abraham. Je to nevěra, za kterou se skrývá pýcha. Sára to ví přece lépe! Bůh vůbec nechápe její situaci – možná si nevšiml, že už jí je devadesát a že už nemůže mít děti. Možná přehlédl, že Abraham je stařec, je mu sto let a nemůže mít děti. Ale Boží plány jsou vždycky lepší, než ty lidské!