Zamyšlení

Abraham byl stařec pokročilého věku. Hospodin mu ve všem požehnal. (Gn 24,1)

Bůh dal Abrahamovi syna, jak zaslíbil. Bylo mu sto let, když mu jeho devadesátiletá žena porodila syna. To bylo Boží požehnání. Bůh se nad ním smiloval. Ale pokročilý věk s sebou nese také další věci – Abrahamova žena Sára umírá a Abraham se stává vdovcem. Jeho synu Izákovi je čtyřicet let a navzdory tomu, že Bůh řekl, že z něj vzejdou národy, stále nemá nejenom děti, ale dokonce ani manželku. Jak chce Bůh naplnit svá zaslíbení? Izák se bude muset oženit a mít děti, jinak to nebude možné. Proto Abraham hledá ženu pro svého syna Izáka. Promýšlí Boží zaslíbení a nevidí jinou cestu, než že se Izák ožení a bude mít děti. A nezůstává pasivní. To je víra požehnaného Abrahama. 

… a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu. (Gn 22,18)

Je tady zaslíbení, které je dané tomu jednomu potomku Abrahama. V našem překladu se mluví o potomstvu, v jiných překladech se mluví o semeni – v originále je jednotné číslo, to jediné símě, ten jediný potomek. V něm dojdou požehnání všechny národy na zemi. Z Nového zákona víme dobře, že řeč je o Kristu. On je tím zaslíbeným potomkem. Jenom v něm docházejí požehnání pohanské národy, když se spolehnou na jeho dílo, když uvěří, že je tím zaslíbeným Spasitelem a Pánem, když se mu cele odevzdají. On je ten zaslíbený potomek, ten, v němž docházíme požehnání i my, kteří jsme dříve Boha neznali, ale byli jsme Bohem nalezeni a poznáni. V něm docházejí požehnání všichni, kdo v něj věří!

…jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel … (Gn 22,17)

Abraham jednal se vší poslušností a Bůh mu díky této poslušnosti mocně požehnal. Bůh rozmnoží jeho potomstvo – bude jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Abrahamova potomstva bude nepočítaně. Nebude možné ho sečíst. Ale co z tohoto požehnání Abraham viděl na vlastní oči? V podstatě vůbec nic! Viděl své dva vnuky, kteří se narodili až pár let před jeho smrtí. Slyšel o požehnání, které bylo dané Jákobovi, ale neměl už mnoho  sil, aby se ze svých vnuků potěšil, aby toto požehnání nějak významně zasáhlo do jeho života. Jeho život byl ukotven v tom, co mu Bůh zaslíbil. Na tom stavěl celý svůj život, toho se pevně držel. To byla jeho naděje, nikoliv to, co viděl svýma očima a na co si mohl sáhnout.

„Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna… (Gn 22,16)

Potom, co Abraham obětoval berana, Bůh k němu promluvil znovu. Hospodinův posel zavolal na Abrahama z nebe … Zdá se, že to musel být slyšitelný hlas, který se ozval z nebe, podobně jako když Bůh promluvil ve chvíli, kdy byl pokřtěný Pán Ježíš Kristus. Bůh dal zaslíbení Abrahamovi – a následně toto zaslíbení několikrát zopakoval a potvrdil. V našem textu ujišťuje Abrahama, že mu skutečně, jistotně požehná. Že všechna slova, která mu řekl, se naplní, žádné z nich se nevrátí s prázdnou. Bůh sám mu řekl, že jeho naděje je úplně jistá. Proč? Protože to už předtím Bůh slíbil. A cokoliv Bůh slíbí, to se stane. Cokoliv Bůh řekne, je pravda, tedy skutečnost. A je úplně jedno, jestli se to týká minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti. 

Hospodinův posel zavolal pak z nebe na Abrahama podruhé. (Gn 22,15)

Hospodinův anděl mluví jako Bůh sám. Když Bůh promlouval ústy svých proroků, žádný z proroků se nikdy neodvážel říct: „Já, Bůh, říkám …“, ale vždycky říkali: „Toto praví Hospodin…“ Toto je Boží slovo. Ale tady je anděl, který říká: „Já jsem poznal, že jsi bohabojný, mně jsi neodepřel svého syna, já jsem přisáhl při sobě, já ti požehnám, protože jsi uposlechl mého hlasu.“ Jsou jenom dvě vysvětlení tohoto textu – buď Bůh řekl stvořené bytosti, aby mluvila jako on sám, nebo je to Bůh sám, kdo mluví jako Hospodinův anděl. A z hlediska všech textů Starého i Nového zákona můžeme říct, že tady je druhá osoba Boží trojice, která se vždy dávala zjevně poznat lidem, a která se v určený čas stala člověkem, Pán Ježíš Kristus.

A nazval Abraham jméno místa toho: „Hospodin opatří“. Odkudž říká se do dnes: „Na hoře Hospodinově opatří se.“ (Gn 22,14 KRAL)

Bůh zná každičký detail. On ví o každém vlase na vaší hlavě. Hospodin opatří, Bůh se postará. Abraham zde byl zcela závislý na Bohu. Jenom na Bohu. Služebníky poslal zpátky, Sára zůstala doma. Když přicházejí zkoušky, tak býváme vděční za přátele, za rodinu, za všechny, kteří nás povzbuzují a případně nám pomohou nést břemena. Ale někdy přicházejí zkoušky, kdy musíme jít úplně sami a cele se spolehnout na to, Bůh se postará. Jenom tehdy totiž můžeme poznat, co s námi náš nebeský Otec zamýšlí. Abraham se spolehl na Boží sliby. Pravděpodobně neměl žádnou předchozí zkušenost se vzkříšením z mrtvých, přesto počítal s tím, že Bůh křísí mrtvé a že se vrátí zpět se svým synem Izákem.

Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. (Gn 22,13)

Pro Abrahama Bůh připravil berana, který uvízl v houští, chytil se tam svými rohy a nemohl se ani hnout. Ale Abraham nešel na tu horu s očima na stopkách, jestli náhodou neuvidí nějakého berana, kterého by mohl obětovat Bohu místo svého syna Izáka. Ne, dokud ho Bůh nezadržel, Abraham si toho berana ani nevšiml. Navzdory tomu, že tam ten beran byl uvízlý nejspíš už ve chvíli, kdy Abraham na to místo přišel. Ale Abrahamovy oči se soustředily na Boha, jeho srdce bylo odevzdané poslušnosti Bohu, takže místo hledání berana hledal kameny, aby mohl postavit Bohu oltář! Ale Bůh ve své milosti zajistil pro Abrahama všechno, co bylo nakonec potřebné. Kde to Bůh zajistil? Přesně tam, kde to Abraham potřeboval, na místě, které Bůh určil.

A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ (Gn 22,12)

Bůh nenechal Abrahama dokonat toto dílo. Izák by nikdy nemohl být takovou obětí, která by uspokojila Boha. A protože byl Abraham zkoušen, Bůh viděl jeho srdce, nechal i Abrahama samotného uvidět jeho vlastní odhodlání, ale zastavil ho, protože Bůh nechce lidské oběti. Bůh chce naše srdce a to mu Abraham cele dal. Bůh chce vidět naší oddanost až do konce, chce, abychom postavili oltář, abychom na něj narovnali dřevo a abychom spálili to, co je nám skutečně nejdražší. Mnohdy zadrží naši ruku s nožem a vrátí nám zpátky to, co jsme mu dali. Ale už to není stejné. Protože naše srdce se změnilo. Už jsme to vydali Bohu. Ale někdy nás také nechá dokonat toto dílo, abychom usekli to, co do našeho života nepatří.

I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. (Gn 22,10)

Otec sám vybudoval oltář, na němž byl Syn člověka obětován za naše hříchy. A stejně jako v případě Abrahama to byl sám Otec, kdo vztáhl ruku po noži. Ale na rozdíl od Abrahama, Bůh Otec také vylil svůj hněv na svého Syna. Nebyl nikdo, kdo by mohl zadržet jeho ruku, jako se to stalo v případě Abrahama. Otec zahalil celou scénu do temnoty, aby se nikdo nemohl dívat na agónii jediného milovaného Syna a potom na něj udeřil svým nožem a vydal ho do spárů smrti. Ježíš na sebe vzal naše hříchy a zaplatil za ně svou smrtí. Proto každý, kdo v něj věří, nezahyne navěky, ale má život věčný. Na lidském těle byl odsouzen náš hřích! Ježíš už zaplatil. Je dokonáno.

Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. (Gn 22,9)

Je to velmi strohý popis podobný tomu, co čteme v evangeliích o ukřižování Pána Ježíše Krista. Žádné velké detaily tu nejsou. Nic o tom, jak kladivo římského vojáka buší do hřebů a proniká masem Pánových rukou a nohou. To jenom naše fantazie takhle pracuje. Bůh naopak takové věci zakrývá. Během toho nejhoršího Pánova utrpení na kříži se celá scéna na tři hodiny zahalila do tmy. To bylo zjevné znamení od Boha. Kdo měl oči k vidění, viděl a uvěřil. Jako římský setník, který vyznal, že ten ukřižovaný muž musel být Boží syn (Mk 15,39). Pán Ježíš byl ve svém lidství položen na dřevo kříže jako zápalná oběť. Otec sám přinesl tuto oběť! Otec dal svého syna, aby byl obětí smíření za naše hříchy.

Nato Abraham řekl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ A šli oba spolu dál. (Gn 22,8)

Bůh Abrahamovi řekl, že má obětovat Izáka jako beránka. Svým služebníkům odpověděl ve víře, že se s Izákem vrátí. Co tedy chtěl Abraham říct těmito slovy Izákovi? Byl si Abraham vědom toho, že je potřeba lepší oběti, než byl jeho vlastní syn Izák? Rozuměl tomu, že Izák nemůže být obětí, která snímá hříchy světa? O Abrahamovi čteme, že spatřil Kristův den a zaradoval se (J 8,56). Možná to byla právě tato chvíle, kdy mu Bůh otevřel okno věčnosti a dal mu tu milost pohlédnout do budoucnosti, spatřit Beránka, který snímá hříchy světa a získat tak ujištění, které se týkalo jeho vlastního syna. A přesně o tom je víra, která se spoléhá na to, v co doufá a je si jistá tím, co nevidí (Žd 11,1).

Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ (Gn 22,7)

Abraham měl tři dny na to, aby nějak zpracoval Boží slovo, zkoušku, do které ho Bůh postavil. Jak těžké musely být ty tři dny cesty k hoře Mórija. Teď odchází od svých služebníků jenom s Izákem a otázky začínají vyvstávat Izákovi. Začíná mu docházet, co se asi děje. Do této chvíle vůbec netušil skutečný záměr této cesty a ani v nejmenším ho nenapadlo, že má být tou obětí on sám. Je však zřejmé, že byl na oběti zvyklý, byl v nich vychován, viděl, jak se vykonávají, znal jejich podstatu a věděl, co je k nim zapotřebí. Proto hledá beránka a obrací se na svého otce. Hle, jak něžný dialog: „Otče.“ „Synu.“ Abrahamovo srdce bylo drceno na padrť, ale jeho víra a naděje rostly.

Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. (Gn 22,3)

Abraham byl věrný Bohu. Abraham jednal podle Božího slova. Kdykoliv mu Bůh řekl, co má udělat, Abraham to udělal. Viděli jsme, že byly i chvíle, kdy naprosto selhal, kdy zapřel svou ženu kvůli strachu o svůj vlastní život, kdy lhal, aby sám sebe ochránil. Ale můžeme také vidět, že kdykoliv – skutečně kdykoliv – mu Bůh řekl, aby něco udělal, Abraham jednal přesně podle toho, co mu Bůh řekl. Když mu Bůh řekl, aby odešel ze své země a šel do země, kterou mu Bůh ukáže, Abraham se zvedl a šel. Když mu Bůh řekl, aby obřezal sebe a celý svůj dům, Abraham neváhal a ještě týž den udělal to, co Bůh chtěl.

A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gn 22,2)

Bůh nepožadoval po Abrahamovi nic, co by nebyl ochoten udělat sám. A to, co Bůh přikázal Abrahamovi, mělo ukazovat vpřed, do budoucnosti k tomu, co se o dva tisíce let později stalo na Golgotě. Jenom v tomto světle – ve světle toho, že obětování Izáka bylo obrazem budoucích věcí – můžeme rozumět tomu, že tento Boží příkaz byl svatý, čistý a spravedlivý. Abrahamova ochota obětovat svého syna nám na lidském příkladu ukazuje lásku Boží k nám, lidem, tu lásku, která vedla Boha k tomu, že dal svého jediného Syna za naše hříchy. Bolest, kterou zakoušel Abraham, nám ukazuje na to, jak zlomené bylo srdce Boha Otce, když na svého milovaného Syna vyléval svůj hněv kvůli našim hříchům. Poslušnost Izákova nám ukazuje poslušnost Pána Ježíše Krista naplnit vůli Otce.

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ (Gn 22,1)

Bůh není bezmocný. Bůh není jenom divák. Bůh není nezaujatý pozorovatel. Bůh jedná! Bůh chce svoje děti vyzkoušet podobně jako Abrahama. Bůh přichází a říká: „Dej mi to, co miluješ nejvíc!“ Jak by to bylo jednoduché, kdyby nám Bůh řekl, abychom mu dali svou modlu. Hned bychom se jí zbavili. Nechtěli bychom ji, protože máme nové srdce a nenávidíme modlářství. Ale Bůh to říká jinak … Dej mi svého syna, kterého miluješ. Dej mi svůj majetek, své peníze, své dítě, svého manžela nebo manželku, dej mi svůj dům, své auto, svého koníčka, svůj oblíbený pořad v televizi, svou milovanou politickou stranu, svůj oblíbený sport, svou práci, své touhy, své cíle, své představy …

Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl. (Gn 21,2)

Sára porodila syna! Je to skutečně zvláštní, že si Bůh vybral právě tuto chvíli pro naplnění svého slibu. Abraham i Sára to měli už o třináct let dříve vymyšlené jinak, ale nebylo to ono. Tohle byl Boží plán. Takhle Bůh ukazuje svou moc a svou milost. Bůh požehnal Sáře a otevřel její lůno. A je možné, že Bůh použil všechny tyto okolnosti, aby probudil víru Sáry, aby se spolehla na Boží slovo, na zaslíbení, která od Boha dostala. Sára se smála, když jí Bůh řekl, že bude mít syna. Ale hned následující den po těchto svých pochybnostech, po to skrytém a zapíraném smíchu, viděla zničená bezbožná města a jenom pár dní potom se její manžel Abraham modlil za pohanské ženy a otrokyně a ony začaly rodit.

Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil. (Gn 21,1)

Používáme frázi, která se týká těhotné ženy – že je v očekávání. To trvá devět měsíců. U Sáry to trvalo dvacet pět let. Byla těhotná devět měsíců, ale čtvrt století čekala na to, až Bůh splní, co slíbil. Ve světle předchozí kapitoly není až tak překvapující, že čteme o Sáře a nikoliv o Abrahamovi. Hospodin navštívil Sáru přesně tak, jak jí to slíbil. Bůh řekl Abrahamovi: „Po obvyklé době se k tobě vrátím a Sára bude mít syna“ (Gn 18,14). Navzdory tomu, že „Sára byla neplodná“ (Gn 11,30), že „Abrahamovi nerodila“ (Gn 16,1), že ona i Abraham „byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský“ (Gn 18,11). Když se se Abraham modlil, Bůh požehnal abímelekovu domu, ženy v jeho domě opět rodily a … Sára porodila syna!

Hospodin totiž kvůli Abrahamově ženě Sáře uzavřel v abímelekově domě každé lůno. (Gn 20,18)

Bůh žehná skrze Abrahama Pelištejcům v Geraru a je to navzdory Abrahamovu selhání, navzdory jeho nevěře, navzdory jeho slabosti a hříchu. I když byl Abraham nevěrný, Bůh zůstal věrný a zastal se svého služebníka. I když byl Abraham tím nejhorším svědectvím, jak pro svou ženu, jak pro svůj dům, tak také pro nevěřící lidi kolem sebe, Bůh se k němu přiznává, protože si ho zamiloval před stvořením světa, protože Abraham je Hospodinův vyvolený. To je dílo Boží milosti. Milostí jste spaseni, milostí jste zachováni v pravdě a v lásce, navzdory všem vašim pádům. Bůh přišel do našich životů a ze své milosti nás zachránil. Odpustil nám naše hříchy, naší vzpouru proti němu, náš vzdor, zlomil naše nepřátelství a dal nám nové srdce.

I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. (Gn 20,17)

Za co se Abraham dvacet čtyři let modlil? Modlil se za to, aby Bůh otevřel lůno jeho ženy Sáry, která byla neplodná, modlil se za syna, kterého mu Bůh zaslíbil, modlil se za naplnění požehnání, které mu Bůh dal. Den za dnem a rok za rokem. Nyní se má modlit za jiné ženy, za ženy toho, který si vzal jeho ženu, za jiný lid, který nebyl jeho lidem, má se modlit za to, aby jejich ženy rodily a za to, aby se lůna těchto žen otevřela. Co asi Abraham prožíval, když měl veřejně vystoupit a modlit se za tyto lidi, za jejich plodnost, za jejich požehnání, za jejich potomstvo? Ř Bůh Abrahamovi uděluje velmi pokořující lekci. A skrze Abrahama znovu přichází požehnání na okolní národy.

Teď však ženu toho muže navrať, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Nevrátíš-li ji, věz, že určitě zemřeš se všemi, kteří jsou tvoji.“ (Gn 20,7

Abímelek dostává zaslíbení spojené s varováním. Musí vrátit Sáru. Už předtím mu Bůh řekl, že Sára je vdaná a nyní velmi jasně přikazuje, že jí musí vrátit. Ale nejenom to, musí požádat o modlitby Abrahama. Toto je skutečně šokující. Není to řečeno v našem textu takto přímo, ale je to popsáno jinými slovy. Sám Bůh říká abímelekovi, že i když ho Abraham podvedl, tak je to prorok, který abímelekovi zprostředkuje záchranu od Boha. Bůh tady znovu vyzdvihuje Abrahama, ačkoliv Abraham vystupuje jako podvodník a lhář.  Bůh vyvyšuje Abrahama před očima abímeleka. Je dost možné, že by abímelek Abrahama zabil, kvůli potupě, kterou mu Abraham svým jednáním způsobil. Ale Bůh Abrahama ochránil takovým způsobem, který nám vyráží dech. Přesně to je způsob, jak se Bůh staví za své děti.

A Bůh mu ve snu odvětil: „I já vím, že jsi to učinil v bezúhonnosti srdce a sám jsem ti zabránil, aby ses proti mně neprohřešil; proto jsem ti nedovolil dotknout se jí. (Gn 20,6)

Mnoho můžeme rozpoznat, když budou naše smysly cvičením v Božím slově vycvičené k rozpoznání pravdy a lži (Žd 5,14). Ale nakonec vždycky narazíme na hranice a za ně už se nedostaneme a musíme se spoléhat na to, že Bůh nás ve své milosti zachovává a očišťuje od každé nepravosti. Abímelek říká Bohu, že se Sáry ani nedotkl. A co říká Bůh? Byl jsem to já, kdo ti nedovolil, aby ses jí dotkl. Můžeme si být jistí, že když budeme hledat Boží tvář a jeho vůli, nikdy nás nepovede do hříchu, ale povede nás přímou cestou. Nemusí být snadná, ale bude jednoduchá. Je to cesta zapření sebe sama a následování Pána Ježíše Krista.

Proto se k ní abímelek nepřiblížil a řekl: „Panovníku, což vybiješ pronárod, i když je spravedlivý? (Gn 20,4)

Abímelek říká, že jednal v bezúhonnosti srdce, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Přesto se dopustil hříchu! Byl podveden, přesto to nic nemění na skutkové podstatě věci. Dokonce i s těmi nejlepšími záměry a motivy se můžeme dopouštět hříchu. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. V knize Přísloví se dvakrát opakuje tentýž text: „Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede ke smrti“ (Př 14,12; 16,25). Bůh ho zopakoval hned dvakrát, abychom si ho dobře zapamatovali. Nutně potřebujeme Boží slovo, abychom rozsoudili, co je pravda a co je lež, abychom poznali, co je hřích, a potřebujeme Boží milost, tedy Pána Ježíše Krista, aby z nás naše hříchy sňal, kdykoliv se hříchu dopustíme, a dokonce i tehdy, když o něm nevím.

Té noci však přišel k abímelekovi ve snu Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, zemřeš; vždyť je provdaná.“ (Gn 20,3)

Abraham jaksi neřekl, že Sára je jeho manželka a zdá se, že ani nijak neprotestoval, když pro ni abímelek poslal. Ale Bůh protestoval! Té noci měl abímelek sen, který mu nedovolil se vyspat. Té noci k němu přišel ve snu Bůh a řekl mu: „Zemřeš!“ A nejenom, že zemřeš ty, ale všichni, kdo jsou tvoji, což jak se zdá abímelek pochopil tak, že se to vztahuje na všechen jeho lid (v. 4).  Jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jeho záměry byly čisté. Ale přesto se dopustil hříchu! Byl podveden, přesto to byl vinen – vzal ženu jinému muži a proto mu Bůh říká, že zemře. Ale je tu i milost, dobrá zpráva, že skrze toho, kterého Bůh poslal, si může zachránit život.

O své ženě Sáře Abraham řekl: „To je má sestra.“ Abímelek, král gerarský, poslal pro Sáru a vzal si ji. (Gn 20,2)

Abraham neříká celou pravdu. Neexistuje nic takového jako poloviční pravda. Jestliže někdo zatají část informace, takže není zjevné všechno, co má být zjevné, je to lež. A je jedno, jestli to dělá Abraham ohledně Sáry, nebo farmaceutická firma ohledně svých produktů, nebo to dělají média ohledně dění ve společnosti či vláda, protože občané nemohou slyšet všechny informace, nebo že to dělají křesťané, když říkají lidem něco ve stylu „Bůh tě miluje a má pro tvůj život úžasný plán“ – pokaždé to je lež. Jestliže neřekneme hříšníkovi, že je hříšník a kvůli své vzpouře proti Bohu a nevěře v dílo Pána Ježíše Krista si zaslouží spravedlivé odsouzení v hořícím jezeře, potom všechny řeči o Boží lásce a dobrotě a plánu a čemkoliv dalším jsou „polopravdou“, tedy celou lží.

Abraham táhl odtud do krajiny negebské a usadil se mezi Kádešem a Šúrem; pobýval jako host v Geraru. (Gn 20,1)

Po nějakých zhruba dvaceti letech, které Abraham strávil na pozemku Mamreho, se najednou dává do pohybu. Skoro to vypadá, že to, co se stalo se Sodomou, jím otřáslo natolik, že už nemohl zůstat na tom místě, kde do té doby žil. Dozvěděl se Abraham, že Bůh zachránil Lota? Nevíme, ale nevypadá to tak. Lot nešel za Abrahamem, ale usadil se v jeskyni. A potom, co ho jeho dcery zneužili, by to bylo možná ještě těžší jít za Abrahamem. Proč šel na jih, do Geraru, což bylo skoro na hranicích Egypta? Copak zapomněl, jak musel z Egypta odejít? Zdá se, že Abraham prochází určitou krizí víry. Ale navzdory přicházejícímu selhání, je Bůh stále s Abrahamem a nevzdá se ho, stejně jako žádného ze svých dětí.

Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž se Lot usadil. (Gn 19,29)

Jen co Lot vyšel ze Sodomy, začal soud. Sodoma i okolní města byly zničeny, ale Bůh pamatoval na … svého přítele Abrahama a zachránil Lota, poslal ho pryč ze středu zkázy, když vyvracel město, v němž se Lot usadil. To skoro zní, jako kdyby Lot nebyl důležitý, ale Abraham byl ten, o koho Bohu šlo. Bůh nechtěl Abrahamovi zamlčet, co hodlá udělat. A Abraham nehodlal mlčet, když zjistil, co chce Bůh dělat, ale přimlouval se za ta hříšná města, ačkoliv v hloubi jeho srdce byla jeho láska k Lotovi. To je pro nás výzva, abychom se přimlouvali – nejenom za své nejbližší, ale také za své okolí a zemi, do které nás Bůh postavil. Bůh přichází a bude soudit tuto zem a jeho soud už se zjevuje.

Lotova žena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup. (Gn 19,26)

To, o co tu opravdu nejde, je zvědavost. Bůh nepotrestal Lotovu ženu proto, že byla zvědavá a ohlédla se zpátky. Ona se dívala zpátky proto, že v tom městě bylo její srdce. I když ji andělé vyváděli ven, její srdce bylo stále uvnitř. Ani křesťané se nemají ohlížet zpátky do světa, vzhlížet zpátky k hříchu, ke starému způsobu života, k tomu, co opouští, když se vydávají na cestu následování Pána Ježíše Krista. On je tou vzácnou perlou, kvůli které jdeme a prodáme všechno, co máme, on je tím pokladem v poli, který stojí za to, abychom kvůli němu získali celé to pole. On je zdrojem života, on je to největší dobro, jaké nás v životě mohlo potkat.

Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích. (Gn 19,25)

Tělesnost, materialismus, lhostejnost … všichni tak žili. Normy chování se posunuly a zvrhlost byla naprosto normální. Nikdo si ani v nejmenším nepřipouštěl Boží soud. Ale v ten den, kdy Lot vyšel, přišel soud a zahubil nejen všechny živé, ale také všechno, co rostlo na polích. „Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka“ (Lk 17,30). Pán Ježíš tady nabádá k bdělosti. Nenechte se ukolébat tím, že se máte dobře, tím, že život plyne a všechno je tak nějak v pohodě. Prostě nějaké starosti jsou a nějaké budou, ale proč se stresovat? Pozor! Pán tady varuje učedníky před duchovní otupělostí, lhostejností, před tím, aby se nechali unášet společně s proudem.

Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. (Gn 19,24)

Hospodin, který mluvil s Abrahamem v lidské podobě, začal chrlit síru a oheň od Hospodina z nebe. Bůh zničil města toho okrsku, Sodomu, Gomoru, Admu a Sebójim (Dt 29,22). Na Lotovu zoufalou přímluvu, která byla motivovaná strachem o vlastní život, Bůh ve vší své milosti odpověděl – nepodvrátil to maličké město Sóar, které také patřilo do tohoto zkaženého společenství, ale dovolil Lotovi, aby tam vešel. Bůh je stále soudce vší země a čím dál více se blíží den, kdy bude Bůh soudit celý svět podle jeho skutků, přičemž měřítkem těchto skutků budou skutky našeho Pána Ježíše Krista. Kdo nebude skrytý v Pánu Ježíši, skončí v ohnivém jezeře.

Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery - to shovívavost Hospodinova byla s ním -, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem. (Gn 19,16)

Toto je skutečná rána pro moderní humanisty, kteří hlásají nezávislost člověka na Bohu a nezávislou svobodu lidské vůle. „Bůh by nikdy nejednal proti vůli člověka!“ „Bůh nikdy nebude znásilňovat člověka!“ To můžete opakovaně slyšet. Mohu s tím souhlasit, ale musím žádat důkladné vysvětlení. Zde jasně vidíme, že je to Bůh, kdo zachraňuje, a že skutečně zachraňuje tak, jak chce, kdy chce a koho chce. A že záleží především na jeho rozhodnutí a nikoliv na rozhodnutí člověka. Bůh nechal Lota doslova vytáhnout ze Sodomy. Dva andělé měli čtyři ruce a vytáhli ven jenom čtyři lidi. A ti čtyři lidé vyšli ven s prázdnýma rukama. Byli vysvobozeni, ale jako skrze oheň (1K 3,15). Jsme vychváceni z tohoto světa a nemáme vůbec nic.