Zamyšlení

Ze všech zvířat čistých vezmeš s sebou po sedmi párech, samce se samicí, ale ze zvířat, která nejsou čistá, jen po páru, samce se samicí. Také z nebeského ptactva po sedmi párech, samce a samici, aby zůstalo naživu potomstvo na celé zemi. (Gn 7,2–3)

Noemovi dal Bůh prostředek záchrany před fyzickým soudem – to byla archa, do které měl vejít i se svou ženou, se svými třemi syny a jejich ženami. A protože se Boží soud týkal celé země, měla spolu s nimi nastoupit všechna zvířata – vždy pár od každého druhu, resp. od čistých zvířat sedm párů a od nečistých zvířat po jednom páru. Čistá zvířata jsou přežvýkavci s rozdělenými kopyty a nečistá jsou všechna ostatní zvířata včetně těch, co mají tlapy – tedy všichni predátoři, a všechna havěť hemžící se  po zemi (viz Lv 11). Také draví ptáci byli nečistí. Archa byla Bohem určeným prostředkem fyzické záchrany lidí i všeho živého, a víra, se kterou Noe archu stavěl a s níž Boha poslouchal, byla nástrojem záchrany duchovní.

I řekl Hospodin Noemu: „Vejdi ty a celý tvůj dům do archy, neboť vidím, že ty jsi v tomto pokolení jediný můj spravedlivý. (Gn 7,1)

Kdo je v Bibli spravedlivý? Je to ten, kdo se chová slušně, nikdy nikoho nezabil, nic neukradl, a pokud něco, tak maximálně papír do kopírky svého zaměstnavatele, který mu vynahradil tím, že pracoval pět minut přes čas? Ten, kdo dělá spoustu, nebo aspoň trochu dobrých skutků a snaží se o to, aby jich bylo v jeho životě víc, než těch špatných? Rozhodně ne! Spravedlivý je ten, koho Bůh prohlašuje za spravedlivého. A to je jenom ten, kdo se spolehne na něj, na Boha, na dílo jeho milosti, a uvěří, že je to Bůh sám, kdo může člověka zachránit a nikoliv člověk. Noe byl spravedlivý. Noe chodil s Bohem (Gn 6,9). Noe dělal všechno tak, jak mu Bůh přikázal (Gn 6,22).

Noe udělal všechno přesně tak, jak mu Bůh přikázal. (Gn 6,22)

Noe byl oddaný Bohu a byl naprosto věrný. Stavitelé lodí tvrdí, že aby takové plavidlo obstálo, musí být trámy pospojované destičkami – ve dvou trámech, které navazují na sebe, jsou drážky, kam jsou vložené dřevěné destičky spojené s oběma trámy čepy, které jdou skrz trámy i destičky. Kdyby takové destičky měly 25 × 25 cm, byly by jich potřeba na stavbu archy víc než tři miliony. Kdybyste na výrobu jedné destičky potřebovali jednu minutu, strávili byste výrobou pouze těchto destiček šest let čistého času. Bůh přikázal a Noe na základě Božího slova jednal – to je víra, která se opírá o neviditelné a staví na tom, co je zaslíbené. Ve stejné víře se dnes opíráme o Pána Ježíše Krista, který nás předešel do nebeské svatyně. 

S tebou však učiním smlouvu. Vejdeš do archy a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů. (Gn 6,18)

Bůh učinil s Noem smlouvu. Toto byla smlouva o záchraně Noema jeho rodiny. Noe musel poslechnout Boha, postavit archu a potom do ní vejít i se svou ženou, se svými syny a jejich ženami. Protože poslechli, byli zachráněni. Úplně stejně Bůh volá dnes lidi k tomu, aby přišli ke Kristu a uvěřili v něj, uvěřili v jeho dílo, které dokonal na kříži. Už nemusí nic stavět, nemusí dokonce ani nikam chodit – stačí jen věřit. Spolehnout se na Boží slovo, poslechnout ho, vložit svou důvěru v Boží slib a jsou zahrnuti do smlouvy. A tato smlouva je zpečetěná Kristovou krví, je nezrušitelná a neodvolatelná. Bůh sám je jejím garantem i tím, kdo, všechno udělal. 

Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zhyne. (Gn 6,17)

Já uvedu … já zahladím .. všechno zhyne … Bůh jedná. Bůh je aktivní a vykonává soud. Bůh je spravedlivý a jedná podle práva. Bůh se rozhodl zahladit všechno tvorstvo, v němž byl duch života. Ve skutečnosti toto Bůh dělá bez přestání po celé dějiny lidstva – pouze v tuto chvíli to udělal v jediném „okamžiku“. Úplně všechno tvorstvo v úplně každé generaci je nakonec úplně zahlazeno. Není nikdo, kdo by přežil. Mzdou hříchu je smrt. A to, že Boží stvoření, tedy ti všichni, v nichž je duch života, umírají, je jednoznačným důkazem toho, že všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. Boží milost, Boží život a záchranu před soudem, lze nalézt jenom na místě, které Bůh určit – v Pánu Ježíši Kristu a v jeho díle dokonaném na kříži Golgoty.

A uděláš ji takto: Délka archy bude tři sta loket, šířka padesát loket a výška třicet loket. (Gn 6,15)

Bůh skrze člověka připravil záchranu pro člověka. Dal Noemu minimálně přesné rozměry lodi, nebo chcete-li krabice (což je význam slova archa). Lidé, kteří se zabývají stavěním lodí, mají představu, jak asi musela archa vypadat, aby vydržela rok na rozbouřeném oceánu, který pokryl celou zemi. Sto padesát metrů dlouhá, dvacet pět metrů široká a patnáct metrů vysoká dřevěná krabice, která měla tři patra uvnitř. Je to gigantická stavba. A celá ze dřeva. Úplně všechno, co tu čteme, ukazuje na Pána Ježíše Krista – archa je obrazem našeho spasení, které zajistil Bůh skrze člověka pro člověka. Naprosto přesně předpověděl, jak to bude vypadat a potom to ve své milosti také naplnil. Bůh věděl … Noe poslouchal … a Bůh jednal.

Udělej si archu z goferového dřeva. V arše uděláš komůrky a vysmolíš ji uvnitř i zvenčí smolou. (Gn 6,14)

Bůh mu zjevil, co má udělat a jak to má udělat. Nevíme, jak přesné zjevení Noe měl, ale nejspíš nebyl profesionální stavitel lodí. Je dokonce možné, že se žádné lodě do té doby nestavěly. Ale Noe musel udělat nějaké plány – nejde totiž vzít nějaké prkýnko a někam ho přibouchat a pak přemýšlet, kam dám druhé a třetí. Musel mít plán – podrobný plán na ohromnou a v mnoha ohledech komplikovanou stavbu. Musel sehnat ohromné množství materiálu. A potom to musel všechno postavit. Noe pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět. To je popis víry. Uvěřil ve svém srdci, pokorně přijal, co mu Bůh řekl – ne to, co viděl, co bylo jeho zkušeností, co znal. 

I řekl Bůh Noemu: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. (Gn 6,13)

Bůh se rozhodl skoncovat … To jsou strašlivá slova. Je tady Boží rozhodnutí, které je v tomto případě rozhodnutím ničivého soudu. Bůh se rozhodl a nikdo nemohl jeho úmysl zvrátit. Úplně stejně, jako když Bůh tvořil, jednalo se o jeho svrchovaný záměr, k němuž nepotřeboval vyjádření někoho jiného. On je Bůh. On rozhoduje. A stejně jako se rozhodl skoncovat se vším tvorstvem, rozhodl se také zachránit – a toto rozhodnutí bylo učiněno dokonce ještě před stvořením světa. Bůh vyvolil ty, které si zamiloval a rozhodl o nich, že je zachrání. Noe patřil mezi ně. Každý, kdo věří v Pána Ježíše Krista, věří proto, že ho Otec přivedl ke Kristu a dal mu poznat pravdu jak o Ježíši, tak o sobě. 

Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu. (Gn 6,12)

Bůh se dívá … „Jeho oči hledí, jeho pohled zkoumá lidské syny“ (Ž 11,4). Fantazie komentátorů se spouští naplno, když přemýšlejí o zkaženosti celé země, i když k naprosté zkaženosti všeho tvorstva stačí jedno jediné – nevěra v Boha. Pán Ježíš říká, že hřích je v tom, že nevěří v toho, koho Bůh poslal (J 16,9). To naprosto stačí. To samo o sobě mluví o naprosté zkaženosti všeho tvorstva, bez ohledu na to, zda se jedná o člověka, zvíře nebo anděla. Pokud nevěří v Krista, jeho cesta je pokažená, je zvrácená, je plná lidské zlovůle (Gn 6,5) a v žádném případě se nemůže líbit Bohu. A Bůh to všechno vidí. Jeho oči pronikají hluboko do srdce každého tvora a rozsuzuje jeho záměry i touhy. 

Ale Noe našel u Hospodina milost. … Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem. (Gn 6,8–9)

Země byla naprosto zkažená, ale! Ale Noe našel … Ale Bůh dal … Noe našel u Hospodina? Doslova je tam „nalezl milost v očích Hospodina (JHVH)“. Bůh se díval a Bůh dal milost. Bůh se smiloval. Bůh zachránil. Boží milost zachraňuje. A nejprve přichází milost, a teprve potom spravedlnost. Noe našel u Hospodina milost, a proto byl Noe spravedlivý. Byl ospravedlněn z milosti skrze víru. Bůh udělal všechno a ze své milosti zachránil Noema. Noe byl ospravedlněn z milosti skrze víru – tedy úplně stejně, jako jsme ospravedlněni my. Spasení nikdy nebylo jiné – nikdy nebyla doba, kdy by lidé mohli být spaseni na základě svých dobrých skutků nebo jakkoliv jinak, ale vždycky byli lidé spaseni z milosti skrze víru.

Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ (Gn 6,7)

Bůh vyhlašuje svůj hněv kvůli zlu, které se rozmnožilo na zemi. Bůh řekl, že smete člověka z povrchu zemského (v. 7) a že všechno bylo skutečně doslova smeteno ze země (Gn 7,23). A v sedmé kapitole se mluví o tom, jak se strhl lijavec (Gn 7,12), vody mohutněly a stále jich přibývalo (Gn 7,18), převelice zmohutněly (Gn 7,19) a mohutně stály na zemi po sto padesát dnů (Gn 7,24). Po sto padesáti dnech Bůh způsobil, že nad zemí zavanul vítr a vody se uklidnily (Gn 8,1). Když si tato slova poskládáte dohromady, dostanete ve výsledku něco podobného divoké bouři na moři, kdy se obrovské vlny převalují přes lodi. To je fyzický obraz Božího hněvu, před kterým může zachránit jenom víra v Pána Ježíše Krista.

Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. (Gn 6,6)

Bůh litoval … Bůh se trápil ve svém srdci … To jsou velmi silná slova, jimiž chce Písmo vyjádřit Boží pohled na věc. Ve skutečnosti nemůžeme Bohu přisuzovat lidské vlastnosti, protože Bůh není jako člověk. A i když se je autoři Písma snaží vyjádřit slovy, která se týkají také nás, je to jen proto, abychom více rozuměli tomu, kdo je Bůh a jak se projevuje, jak jedná. A tento text nám velmi jednoduše říká dvě věci – Bůh je naprosto spravedlivý a Bůh je také plný milosti a slitování. Bůh nemohl nechat hřích nepotrestaný, nemohl se déle dívat na hříšnost člověka, a musel zasáhnout. Nedělal to s radostí, ale s bolestí. Bůh nemá radost ze smrti svévolníka, přesto každého svévolníka nakonec spravedlivě odsoudí.

I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. (Gn 6,5)

Je tady zlo člověka, zlovůle, výtvor mysli i srdce. A nejenom některý výtvor lidské mysli a srdce, ale každý výtvor. A nejenom někdy, ale v každé chvíli. Svědectví Božího slova je v tomto ohledu velmi jasné od začátku až do konce, a velmi konzistentní. Pán Ježíš říká lidem, včetně svých učedníků, že jsou zlí (Mt 7,11; Mt 12,34). A mladému vládci, který za ním přišel s touhou po věčném životě, a oslovil ho slovy „mistře dobrý“, odpověděl, že nikdo není dobrý, jenom Bůh (Lk 18,18–19). Jediný Bůh je dobrý! Snaha být jako Bůh, řídit svůj život a v tom lepším případě ještě životy lidí kolem sebe, v tom ideálním případě být ředitelem zeměkoule – to je trvalá snaha každého člověka, jakkoliv to navenek popírá.

Hospodin však řekl: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.“ (Gn 6,3)

Bůh řekl: „Dost! Už se nebudu zaneprazdňovat s člověkem.“ Přesto dal lidstvu lhůtu a tím prokázal lidem hojné milosrdenství. Našel se někdo, kdo by toho chtěl využít? Nikdo takový nebyl, protože Písmo říká, že nikdo není spravedlivý, není, kdo by hledal Boha, není ani jeden (Ř 3,10–12). A jinde čteme, že se zpronevěřili všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo (Ž 14,3). To jsou velmi silná slova. Země byla před Bohem zkažená – a je pořád. Byla plná násilí – a je pořád. Všechno tvorstvo na zemi zkazilo svou cestu – a je to pořád stejné. Ale vzpomeňte si, co říká apoštol: „Kde se rozhojnil hřích, tam se rozhojnila i milost“ (Ř 5,20).

Dal mu jméno Noe (to je Odpočinutí). Řekl: „Ten nám dá potěšení a odpočinutí od naší práce a od námahy našich rukou, kterou nám přináší země prokletá Hospodinem.“ (Gn 5,29)

Zdá se, že Lámech, otec Noeho, věřil Bohu a těšil se na chvíli, kdy bude překonán hřích, kdy dojde o obnově země, kdy bude poražen ďábel a člověk bude vysvobozen. Vypadá to, že měl nějaké zjevení od Boha, protože jedná ve víře, jedná prorocky, když mluví o svém synu, jemuž dal jméno „Odpočinutí“. Mluví o tom, že dá lidem potěšení a odpočinutí od jejich práce. Tím se Noe stává obrazem a vzorem Pána Ježíše Krista. Přinesl Noe odpočinutí? Přinesl strašlivý soud, který zasáhl celé lidstvo s výjimkou těch, kteří byli před vodami potopy ukryti spolu s Noemem v arše. Přesto je úžasným obrazem toho, který přinesl skutečné odpočinutí, Pána Ježíše Krista.

I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal. (Gn 5,24)

Lidé žili dlouho a je zjevné, že mohli mít děti velmi dlouho, a měli jich hodně. Přesto jejich dlouhý život nebyl zárukou naplněného života. Ale Henoch chodil s Bohem a Bůh naplnil jeho život. Proti svým současníkům žil jenom třetinu života. Neužil si tolik tohoto světa, ale Bohu se zalíbilo vzít ho k sobě. Jeho život byl naplněný chozením s Bohem, vztahem s Bohem. Bůh dal smysl jeho životu a Henoch toužil po životě s Bohem. Proto ho Bůh vzal a nebylo ho. Když Bůh nenaplní lidský život, bude se ten život pyšnit jenom trápením a ničemnostmi, kvapem uplyne 70 nebo 80 let, stejně jako 800 nebo 900. Proto potřebujeme Pána Ježíše Krista, abychom ve víře v něj měli život, a to hojnost života (J 10,10).

… a umřel. (Gn 5,5.8.11.14.17.20.27.31)

Všichni do jednoho zemřeli, kromě jediného – Henocha, který chodil s Bohem a Bůh si ho vzal (Gn 5,24). Ale smrt sama o sobě není tím cílem, je Božím nepřítelem. Nikdy jím nepřestala být. Bůh je život, ale smrt je přímým protikladem života. Proto Bůh nenávidí smrt. Proto nazývá smrt svým nepřítelem. A my bychom měli také. Je to způsob myšlení, který si musíme vštípit hluboko do své mysli – smrt je Božím nepřítelem (1K 15,26). Tento nepřítel byl přemožen na kříži Golgaty, proto se ho už žádné Boží dítě nemusí bát. Pán Ježíš přemohl smrt. A každý, kdo v něj věří, každý, kdo s ním chodí (jako Henoch chodil s Bohem), nezahyne navěky, ale má život věčný.

Všech dnů Adamova života bylo devět set třicet let, a umřel. (Gn 5,5)

Bůh naplnil své Slovo – slíbil Adamovi, že když bude jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, zemře. A v okamžiku, kdy ze stromu pojedl, kdy dokonal hřích, který byl již předtím započatý v duši, zemřel duchovní smrtí, byl oddělen od Boha i od bližního (Evy), schoval se. To byla první smrt, která Adama potkala. A potom žil dalších neuvěřitelných devět set třicet let, plodil syny a dcery, aby nakonec … umřel. Jak Bůh řekl (Gn 2,17). Do světa vešla skrze hřích smrt a člověk se stal smrtelníkem stejně, jako všichni jeho potomci. Člověk se rodí duchovně mrtvý, bez vztahu s Bohem a od svého narození směřuje neodvratně k smrti. Jenom skrze víru v Ježíše Krista může překonat toto prokletí a získat život věčný. 

Šétovi se narodil syn; dal mu jméno Enóš. Tehdy se začalo vzývat jméno Hospodinovo. (Gn 4,26)

Bůh je plný slitování. To je Bůh, kterého vidíme od samotného počátku. Je stále tentýž, včera, dnes i na věky. Nechce, aby někdo zahynul, ale volá lidi k pokání. Volá i nás. Volá nás k tomu, abychom se spolehli na dílo Pána Ježíše Krista, abychom se obrátili k němu, tomu jedinému prostředníku mezi námi a Bohem, abychom ho vzývali, abychom svým jazykem vyznali, že on je Pán. V nikom jiném není spásy a není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, v němž bychom mohli být spaseni. Pán Ježíš se procházel v zahradě Edenu a mluvil s Adamem. Pán Ježíš domlouval Kainovi, Pán Ježíš byl vzýván v době Enóše. S ním chodil Henoch a nebylo ho, protože byl vzat.

I poznal opět Adam svou ženu a ta porodila syna a dala mu jméno Šét (to je Do klína vložený). Řekla: „Bůh mi vložil do klína jiného potomka místo Ábela, kterého zabil Kain.“ (Gn 4,25)

Adama zplodil Šéta ve 130 letech. Eva vzdává chválu Bohu. S prvorozenými to v Bibli není vždy úplně jednoduché. Abrahamův prvorozený byl Izmael, který pronásledoval syna zaslíbení, Izáka. Izákův prvorozený byl Ezau, který chtěl zabít svého bratra Jákoba. Jákobův prvorozený byl Rúben, který spal se svou nevlastní matkou, Áronův prvorozený Nádab, který se svým bratrem Abíhúem přinesl cizí oheň před Hospodina a Bůh je zabil. Davidův prvorozený Amón znásilnil svou nevlastní sestru a jeho nevlastní bratr ho za to zabil. Adamův prvorozený byl vrah. Teprve z třetího (?) syna se mohl radovat. A teprve Adamův vnuk, Enóš, narozený 235 let po stvoření Adama, začal uctívat Hospodina. Chvála buď Bohu za jednorozeného syna Božího, v jehož jménu mohou být spaseni všichni, kdo v něj věří.

Také Sila porodila, a to Túbal-kaina, mistra všech řemeslníků obrábějících měď a železo. Sestrou Túbal-kainovou byla Naama. (Gn 4,22)

Předpotopní společnost nebyla primitivní. Evoluční teorie nám říká, že lidé byli primitivní a pomalu se postupně vyvíjeli. Bible tento názor nepodporuje. Osmý od Adama, Túbal-kain, byl mistrem v obrábění mědi a železa. Měli technologie k získání těchto kovů! A uměli je zpracovat. Bůh dává své dary a žehná i lidem, kteří mu vzdorují. Důkazů můžeme dodnes vidět bezpočet. Ti nejúspěšnější jsou obvykle – ne vždy – lidé bezbožní. Největší malíři nebo sochaři – někteří z nich byli lidmi zbožnými, ale většina z nich byli rouhači. Hudebníci, vynálezci, objevitelé, vědci … Bůh je štědrý ve svém milosrdenství a dává svítit svému slunci na dobré i zlé, obdarovává dobré i zlé. A nakonec poslal svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Ale Hospodin řekl: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.“ A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil. (Gn 4,15)

Od samotného počátku dává Bůh milost. S veškerou milostí, současně však také v pravdě a spravedlnosti jednal Bůh s Adamem a Evou a úplně stejně jedná s jejich synem, s prvním bratrovrahem. Adama a Evu vyhnal Bůh ze zahrady, kterou pro ně připravil, ve které se také nacházel strom života – oddělil je od přístupu k němu. Kaina vyhnal od své tváře, současně ho však označil, aby na něj nikdo nesměl vztáhnout svou ruku. To ukazuje na zjevnou skutečnost, že jenom Bůh je soudcem a jenom on bude soudit. I když svěřil dílčí soudy také do rukou lidí v tomto světě (např. vlád, viz Ř 13,1–6), stále je to jen on, před kým se jednoho dne skloní každé koleno. 

Kain Hospodinu odvětil: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. … Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“ (Gn 4,13–14)

Jeden by nad Kainem skoro zamáčkl slzu. Vypadá jako úplný chudák … tedy ve svých vlastních očích. Bojí se toho, co udělal svému bratrovi. Bojí se toho, že se bude muset skrývat před Boží tváří … Jako kdyby mu Bůh právě neukázal, že se nemá kam skrýt a svůj hřích nemá jak odčinit. Kain je dalším důkazem (po Adamovi a Evě) toho, jak hřích zaslepuje a ohlupuje člověka, který se mu poddá. Ale na druhé straně Pán Ježíš Kristus, který nás vysvobozuje z moci hříchu, se nám také stává moudrostí – kdo v něj věří, může přestat propadat pošetilosti a místo toho se vydat na cestu pravdy, spravedlnosti, milosrdenství, práva a tedy moudrosti.

Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.“ (Gn 4,10)

Bůh chce, aby Kain poslouchal! Má slyšet hlas prolité krve svého bratra, která volá k Bohu. Jednou ze šesti věcí, které Hospodin nenávidí, jsou ruce, které prolévají nevinnou krev (Př 6,17) a sedmou ohavností jsou ti, kdo vyvolávají mezi bratry sváry (Př 6,19). Pán Ježíš vysvětluje (Mt 5,21–22), že jazyk může sloužit jako nástroj krveprolití, bratrovraždy. V tomto světle není těžké podobat se Kainovi. I my musíme dávat dobrý pozor na to, aby za námi nezůstávala krev, která bude volat k Bohu. Proto máme být rychlí k naslouchání a pomalí k mluvení (Jk 1,19). A vždy se skrývat pod moc prolité krve našeho bratra, Pána Ježíše Krista, která nás očišťuje od každého hříchu a posvěcuje naše mluvení i jednání.

Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9)

Já nevím, co s ním je … Slyšíte tu ozvěnu z předchozí kapitoly? To žena … To had … Ale Bůh to ví! Neptal se Adama, kde je proto, že nevěděl, kde Adam je. A právě tak se neptá Kaina na jeho bratra proto, že by nevěděl, co se stalo Ábelovi. Jeho krev křičí ke mně ze země. Prolitá krev vždycky křičí k Bohu ze země. Žádný člověk skutečně není strážcem svého bratra – každý je zodpovědný sám za sebe. Každý bude před Bohem stát sám sebe a zodpovídat se ze svých vlastních činů. Jenom ti, jimž byli svěřeni jiní, ať už to jsou rodiče nebo vedoucí všeho druhu, především pak ti v církvi, se budou zodpovídat také za to, jak naložili s tím, co jim bylo dáno do správy. 

I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. (Gn 4,8)

Kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo. Proto Jan napsal o Kainovi, že byl z ďábla. Nešel ke světlu, nečinil dobro, nevládl nad hříchem – ale hřích ovládl jeho. Ovládl ho natolik, že se neovládl a zanechal na poli bezvládné tělo svého bratra. A ještě dělá, jako že se nic nestalo! Cožpak jsem strážcem svého bratra?  Prolitá krev ukazuje na použití zbraně, minimálně hole, nože nebo kamene, jímž Kain ubil svého bratra. Možná to bylo v afektu, ale nebylo to nevědomě, byl to záměr. Kain se chtěl zbavit svého bratra. A důvodem bylo uctívání Boha, náboženství. Od prvních dětí Adama a Evy jsou tady dva druhy náboženství – pravé a falešné, náboženství skutků a náboženství víry v Pána Ježíše Krista.

Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (Gn 4,7)

Bůh nepřijal Kainovu oběť. Nebylo to kvůli druhu oběti, tady že Ábelova oběť byla krvavá, zatímco Kainova byla z plodin. Nový zákon jasně vysvětluje, že Ábel přinesl oběť s vírou, proto byla lepší než Kainova a proto ji Bůh přijal (Žd 11,4 „Ábel věřil …“). Kainova oběť byla obětí svévolníka, protože jeho skutky byly zlé (1J 3,12). A Boží slovo velmi jasně říká, že „oběť svévolníků je ohavností, tím spíše, když se přináší s mrzkým záměrem“ (Př 21,27). Bůh zná záměry lidských srdcí a zjevně věděl o Kainově hněvu, přesto s ním mluví a vede ho k nápravě, k pokání, k víře a ke konání dobra. Od počátku se Bůh sklání k hříšníkům a chce se jim dát poznat.

Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. (Gn 4,5)

Synové Adamovi reprezentují dva druhy náboženství, které v tomto světě existují dodnes. Přes veškerou rozmanitost můžeme mluvit jenom o dvou zásadních skupinách – na jedené straně je náboženství člověka, vymyšlené člověkem a prosazované člověkem (to byl způsob Adama a Evy, když se pokoušeli zakrýt fíkovými listy) a na druhé straně je náboženství, které je od Boha. To první vždy bylo, je a bude Bohem zavrhované a bude ohavností pro Boha, to druhé vždy bylo, je a bude Bohem přijímané. To první obětuje druhé lidi pro sebe, to druhé obětuje sebe pro Boha. To první vždy pronásleduje to druhé a to druhé vždy prolévá krev pod mečem toho prvního. Kain zabil svého bratra Ábela. Ten, na koho Eva spoléhala, že jí přinese vysvobození, jí přinesl trápení a bolest. 

Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar … Také Ábel přinesl oběť … I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. (Gn 4,3–5)

Adamovi a Evě se narodil prvorozený syn, Kain. A po něm jeho bratr Ábel. Ábel se stal pastýřem a Kain zemědělcem. A další verše nám odhalují, že oba přinesli oběť Hospodinu. Ale jenom jednu z nich Bůh přijal, oběť Ábelovu. Nebylo to proto, že to byla krvavá oběť, zatímco Kainova byla z plodin, ale Nový zákon jasně vysvětluje, že Ábel přinesl oběť s vírou, proto byla lepší než Kainova a proto ji Bůh přijal (Žd 11,4 „Ábel věřil …“). Kain přinesl také oběť, ale byla to oběť svévolníka, protože jeho skutky byly zlé (1J 3,12). „Oběť svévolníků je ohavností, tím spíše, když se přináší s mrzkým záměrem“ (Př 21,27).

I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ (Gn 4,1)

Čtvrtá kapitola začíná příběhem dvou bratrů. V prvním verši je náznak toho, že Eva uvěřila Bohu, že se spolehla na Boží slib, který Bůh dal skrze soud nad hadem, že z lůna ženy povstane muž, který přemůže ďábla a napraví to, co Adam s Evou pokazili (Gn 3,15). Ten text není úplně jednoduchý a jednoznačný, ale tohle může být jeden z jeho možných významů, když Eva říká, že získala Hospodina. Zdá se, že to je vyjádření důvěry v Boha, který zaslíbil,  že muž zrozený z ženy přemůže ďábla. Kéž by to bylo tak Jednoduché! Evu čekalo hořké zklamání, protože její prvorozený se stal prvním vrahem. Bude třeba ještě mnoho generací na to, aby se narodil ten, který rozdrtil ďáblovi hlavu – Pán Ježíš Kristus.