Zamyšlení

Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. (Gn 17,6)

Bůh je ve svém zaslíbení Abrahamovi velmi konkrétní. Zaslibuje mu množství potomků, dokonce to, že ho učiní praotcem pronárodů. To je něco, na co nestačí jeden lidský život. To přesahuje hranice generací. Proto je tady naprosto nezbytná víra. Abraham nemohl udělat nic jiného, než věřit Bohu, spolehnout se na jeho slovo. A skutečně z něj vzešly mnohé národy. Vzejdou z tebe králové. Z Izmaela vzejdou knížata, z Izáka vzejdou králové. Králové vzešli jak z Ezaua, tak z Jákoba. A kromě krále Saula to byla především Davidova královská linie, která vzešla z Abrahama, a nakonec Pán sám – Král králů a Pán pánů! Bůh dává své zaslíbení a na nás je, abychom se na ně ve víře spolehli. 

Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. (Gn 17,5)

Už nebudeš „Vyvýšený otec“ (tj. Abram), ale budeš „Otec národů“ (tedy Abraham). Bůh mění život Abrahama – mění všechno v jeho životě. Vzal ho z jeho země, z jeho rodného domu a přivedl ho do země, kterou mu chce dát. Mění jeho jméno, mění jeho vztah, proměňuje jeho oddanost – právě to je to, co znamená změna jména. Kolik má v tuto chvíli Abram se Sárou dětí? Žádné! Má jednoho jediného syna, který je synem otrokyně, který byl zplozen z vůle člověka. Přesto od Boha dostává jméno „otec národů“. Proč? Protože Bůh to tak určil a rozhodl! To úplně stačí! Víc není potřeba. A Abraham do toho teď musí vstoupit. Skrze víru se musí chopit Božího slibu a postavit se na něj, stejně jako my.

Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. (Gn 17,4)

Bůh začíná razantním prohlášením – Já jsem. Na to není žádná odpověď, proti tomu neexistuje žádná námitka, k tomu není co dodat. Bůh je. Tečka. Abraham bude praotcem, zakladatelem davu pronárodů. Nesčetné zástupy jsou jeho potomky: „Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil“ (Ga 3,29). Zde jsou potomci a dědicové Abrahama – všichni, kteří věří v Pána Ježíše Krista. Bůh je věrný a všemohoucí (El Šaddaj) – kdykoliv se podíváte na své bratry a sestry v místní církvi – to jsou dědicové Abrahama, dědicové Abrahamova požehnání, účastníci nové smlouvy. Přesně toto říká Bůh ve svém Slově! Skrze Toho potomka Abrahama, Pána Ježíše Krista (viz Mt 1,1) jsme se stali dědici smlouvy, dědici požehnání, milovanými Božími dětmi. 

Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil. (Gn 17,3)

Když Bůh mluví, padněte na tvář. To je známka pokorného srdce. I my se potřebujeme naučit sklánět svá kolena před Pánem. Jsme pyšní lidé moderního západního světa a není to pro nás zvykem klečet před někým na kolenou. O to více se potřebujeme naučit také takto uctívat svého Boha. To je praktická rada – modlete se na kolenou, tváří k zemi. Když Abraham padl na tvář, Bůh k němu začal mluvit. Bůh opakuje své sliby a mění některé věci, které z lidského pohledu změnit nejdou. Bůh chce, abychom si připomínali jeho slova, abychom si připomínali jeho zaslíbení, jeho Slovo má být v našem srdci, má v nás plnosti přebývat (Ko 3,16), Izraelci si ho měli přivázat na ruku a na čelo, máme zůstávat v jeho Slově. 

Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím. (Gn 17,2)

El Šaddaj, Všemohoucí Bůh promluvil k Abrahamovi, jeho hlas zazněl do lidské bídy, do nevěry, do temnoty chození ve vlastní síle. Po třinácti letech mlčení promluvil všemohoucí Bůh a jeho slovo bylo velmi, nadmíru jasné! Bůh říká Abrahamovi, že je všemohoucí Bůh, je Bohem, který naplní každé zaslíbení, a to i přes to, že bylo třináct let ticho, že jeho lid bude 400 let pokořován, i přes to, že Boží církev bude po celá staletí pronásledovaná – brány pekel ji nikdy nepřemohou. I když přijdou posměvači a budou se ptát, kde je ten jeho zaslíbený příchod, tak můžeme zůstat v klidu, protože Bůh je všemohoucí Bůh, El Šaddaj, Bůh, který splní, co slíbil.

Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný!“ (Gn 17,1)

Bůh promlouvá k Abrahamovi. Nejenom, že se mu zjevuje v nějaké podobě, byť nevíme v jaké, ale také se mu představuje mnohem důkladněji než kdykoliv předtím. Bůh promlouvá přesně do situace, v níž se Abraham nachází. Do jeho situace, kdy se smířil s tím smutným stavem, do něhož se dostal díky svému úsilí udělat si věci po svém. Byl přesvědčen, že Izmael je syn zaslíbení. Bůh přichází a do této temné a smutné situace říká: Já jsem Bůh všemohoucí. Boží slovo vždycky začíná Bohem a nikoliv člověkem. Já jsem Bůh všemohoucí. Toto Boží jméno znamená naději. Bůh, který má moc udělat všechno, co slíbil a všechno, co si usmyslí. Bůh se představuje jako ten, kdo může úplně všechno.

I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, „Bůh vševidoucí“, neboť řekla: „Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?“ (Gn 16,13)

Hagar dochází k duchovnímu poznání. Setkává se s Bohem a rozpoznává, kdo je. Vidí jeho velikost, vidí jeho moc. Vidí, že Bůh vidí. Jako nikdy předtím neviděla, tak nyní vidí a rozumí. Chápe duchovní věci, což je dílo Boží v srdci člověka. Rozumí tomu, že posel Hospodinův je Bůh sám. Hagar ho nazvala Bůh vševidoucí. Tady se setkáváme s Kristem ještě před tím, než se narodil z Marie, než na sebe vzal lidské tělo. Anděl Páně, anděl Hospodinův nebo posel Hospodinův – to je časté označení, které se ve Starém zákoně vztahuje právě na Božího Syna. Je popisován jako anděl, ale zároveň se o něm mluví jako o Bohu. Je posílán jako anděl (tzn. poslaný), ale mluví jako Bůh.

A dodal: „Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh), neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel. (Gn 16,11)

Bůh promlouvá k Hagar a dotýká se té nejcitlivější struny v jejím životě – mluví o jejím nenarozeném dítěti. Dává jí zaslíbení, že se jedná o syna a že jeho jméno bude spojené s Bohem, který se s ní právě setkává. Bůh ji v jejím pokoření slyšel. Bůh slyší volání utlačovaných, pokořených, zoufalých. Bůh se zastává těch, kteří u nikoho jiného zastání nemají. On slyší. Slyšel Hagar a odpověděl. Slyšel úpění svého lidu v Egyptě a vyvedl je. Slyší i naše volání, když k němu „z hlubin bezedných“ povznášíme svůj hlas. A odpovídá. Dotýká se bolestivých míst, uzdravuje je a vrací nás zpátky na šachovnici tohoto světa, abychom byli jeho svědky, jeho světlem, abychom na místě Kristově volali svět ke smíření s Bohem.

Dále jí řekl: „Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.“ (Gn 16,10)

Také Hagar dostala zaslíbení. Narodí se jí syn, prvorozený Abrahamův syn. Není to ten zaslíbený syn, na toho bude muset Abraham ještě čekat, ale je to prvorozený syn. A jako prvorozený syn bude také zahrnut požehnáním. Hagar dostala stejné požehnání jako Abraham, co se týče potomstva (Gn 15,5). Synů Izmaela je skutečně nespočetně – a to můžeme mluvit jen o tělesných potomcích Izmaela, o Arabech. Stejně je to s potomky Abrahama – a zde můžeme mluvit také o duchovních potomcích, jimiž jsou křesťané. v Kristu získáváme všechno duchovní požehnání. Není nic z nebeského požehnání, co by nám náš Bůh odepřel. A ještě jinak – žádné skutečné duchovní požehnání nelze najít nikde jinde kromě Krista.

Hospodinův posel jí řekl: „Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“ (Gn 16,9)

Bůh je spravedlivý. Když nás dovede k poznání pravdy, vede nás také k tomu, abychom ji začali uplatňovat ve svém vlastním životě. Nezakrývá pravdu, nekroutí spravedlností, nechce nic zamést někam pod koberec, a rozhodně se netváří, jako že se nic nestalo. Jestliže jsme něco pokazili, máme to napravit. Jestliže jsme druhým lidem ublížili, máme se jim omluvit, jestliže jsme způsobili škodu, máme ji napravit. To je Boží spravedlnost, která se bude projevovat v životech Božích dětí. To je křesťanský život. Boží láska není opičí láskou – Bůh nám nebude foukat na naše bolístky a bebíčka, která jsme si způsobili svým vlastním hříchem. Není jiná cesta než napravit, co jsem zkazil. Znamená to pokořit se, znamená to omluvit se, znamená to snášet důsledky svého jednání.

Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, a otázal se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Odvětila: „Prchám od své paní Sáraje.“ (Gn 16,7–8)

U pramene vody nalezl Hagar Hospodinův anděl. Bůh sledoval všechno, co se dělo a nyní přichází chvíle, kdy je třeba jednat s Hagar. Bůh takto nalezl také nás – ne, že by o nás nevěděl, nebo bychom byli pro něj ztracení, takže by po nás musel pátrat – to rozhodně ne. Ale když přišel Boží čas, tak k nám přišlo evangelium, Bůh nám otevřel uši, abychom slyšeli, dal nám nové srdce, abychom rozuměli, a my jsme byli nalezeni. Byla to chvíle, kdy jsme pochopili svou bídu a své zoufalství v životě bez Boha a kdy jsme porozuměli tomu, že bez Ježíše Krista nemůžeme před Bohem obstát. Došli jsme slitování stejně jako Hagar. Bůh se nad ní slitoval a zastavil jí v jejím vzdoru.

Abram Sáraji odvětil: „Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla. (Gn 16,6)

Co všechno může přinést jediné selhání v rozlišování! Boj v domě, hádky, nepokoj, nevraživost. Boží slovo nás vede k tomu, abychom utíkali od hříchu, abychom rozlišovali a zkoumali, drželi se toho, co je dobré a zlého se chránili v každé podobě (1Te 5,21–22). Nemělo by nás překvapit, že to zlé se obvykle nebude prezentovat jako zlé, ale bude se tvářit jako dobré – stejně jako tady. Abrahame, budeme mít dítě! Není to úžasné? Konečně se naplní ty Boží sliby a to znamená, že také Bůh bude oslaven, ne? Přesně takhle často přichází zlo. Boží slovo jasně říká, že ďábel se maskuje za „anděla světla“ (2K 11,14) a my nemáme být ani hloupí ani naivní, abychom mu skočili na špek.

I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. (Gn 16,4)

Technologie, marketing, obchodní metody, psychologie, zábava, zdravý životní styl … Podstata je stejná jako u toho, o čem je tento text – je to úporná lidská snaha pomoct Bohu splnit jeho slib, že on sám zbuduje svou církev a brány pekel ji nepřemohou (Mt 16,18), pomoci Bohu v tom, že on sám bude pracovat v lidském životě a kde začal své dobré dílo, tam ho dovede až do úplného konce. Místo toho chceme pracovat my. Tohle je cesta Sáry. To je zneužití otrokyně! To je zkouška víry. Abraham měl čekat na Boží slovo, na Boží dílo, na naplnění slibu. Místo toho vzal věci do svých rukou. Kéž se Pán nad námi smiluje, abychom mu své životy vydávali den za dnem.

Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ Abram Sárajiny rady uposlechl. (Gn 16,2)

„Opravdu Bůh řekl…?“ „Abrahame, opravdu máš mít množství potomků se svou ženou?“ Bůh ti zaslíbil potomstvo, ale možná to myslel trochu jinak. My víme a ukazovali jsme si to, že Bůh to myslel také trochu jinak, protože je tady i duchovní potomstvo Abrahama, ale to vůbec nebylo na pořadu dne v době Abrahama. Tady přichází zkouška a přichází velmi nenápadně. Ne, že by to bylo nemožné ji odhalit, ale nebylo to úplně jednoduché. Abraham se ocitl ve zkoušce a nerozpoznal, že jde o zkoušku. Jak je to možné? Církev je sloup a opora pravdy, ale musí stát na Slovu pravdy – a potom může rozpoznat, že přichází zkouška, pozná pokušení a má rozlišení na to, aby poznala, kdy a jak přichází Boží soud. 

Ty vejdeš ke svým otcům v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří. (Gn 15,15)

Proroctví pokračuje Abrahamovou vlastní budoucností a Bůh mu ukazuje, že jeho život dojde naplnění a požehnání. Později o něm čteme, že zemřel stár a sytý dnů. To je nejkrásnější popis lidské smrti, která je prokletím, takže na ní samotné nic krásného není, jaký v Písmu můžeme najít. Ale Abraham zemře v utěšeném stáří. To není otázka dlouhého věku ani stáří samotného – mnohé postavy Bible nám ukazují, že ani stáří se problémy nevyhýbají (Jákob a jeho problémy se syny a hladem, David – a vzpoury jeho syna, …). Přesto je několik málo osob v Písmu, o nichž je řečeno, že zemřeli ve stáří a v sytosti dnů, Abraham, Izák, David, Jójada. A to je Boží požehnání a milost.

V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, Chetejců, Perizejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců.“ (Gn 15,18–21)

Bůh potvrzuje svůj slib. Jeho slovo je nepohnutelné a on sám nás znovu a znovu ujišťuje svou přízní, svou přítomností, svým požehnáním. Nazval nás svými přáteli. Podobně jako Abraham máme spočinout v důvěře a následovat ho v pokoji, s odvahou a s radostí, protože všechna jeho zaslíbení, která nám dal ve svém Slově, se naplní. Bůh s námi uzavřel smlouvu, která je nezrušitelná. Je to věčná smlouva. Byla potvrzena krví – krví Božího Syna. Touto krví jsme byli očištěni, touto krví jsme byli posvěceni, touto krví jsme chráněni před přicházejícím Božím hněvem. Byla to krev Božího Syna, kterou prolil na golgotském kříži. „V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů“ (Ko 1,14).

Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. (Gn 15,17)

Bůh uzavřel smlouvu. Abraham se možná bál toho, co to bude znamenat, když bude muset s Bohem projít mezi rozpůlenými zvířaty, ale Bůh tou cestou prošel sám! Sloup dýmu a sloup ohně, něco jako ohnivá pec. To je smlouva s Bohem. Je to smlouva, kterou  Bůh uzavírá se svým lidem. Bůh sám jedná! On sám je jediným prostředníkem smlouvy! Kam nás to vede? Na koho to ukazuje? Není jiné místo, kam by nás to mohlo vést, než k Pánu Ježíši Kristu, který je obsahem a smyslem Starého zákona! Všechna Písma svědčí o něm. Všechno ukazuje na něj. On je hlavní postavou Starého zákona, o něm jsou všechna Stará Písma. On je naší smlouvou. 

Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ (Gn 15,16)

Jaké povzbuzení musela znamenat tato slova pro Izraelce, kteří vycházeli z Egypta! Bůh promluvil k jejich praotci Abrahamovi a do posledního písmene dodržel svůj slib. Izraelci po čtyřech stech letech otroctví opouštěli Egypt s bohatstvím Egypta a směřovali do země, kterou jim Bůh zaslíbil. Mojžíš jim předčítal o jejich praotci a o zaslíbeních, která dostal od Boha – od stejného Boha, který je vyvedl z Egypta. Pro Abrahama to byla slova ujištění, slova, jimiž s ním Bůh ustavoval svou smlouvu. Odhaloval mu detaily této smlouvy. Ne všechny detaily, ale jenom některé zásadní. Bůh nám zjevuje jenom to, co sám chce a jenom tolik, kolik potřebujeme, nikoliv tolik, kolik bychom chtěli.

Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. (Gn 15,14)

Bůh chce, abychom jednali podle toho, co je zjevné. To je také nejdůležitější princip našeho čtení a studia Božího slova. Co je zjevné a jasné, podle toho se máme zachovat, to máme dělat. To ostatní nám Bůh zjeví ve svém čase. Abraham se nedozvěděl nic o zemi, v níž budou trpět jeho potomci. Nevěděl, že to bude Egypt. Nedozvěděl se nic o Božím trestu, který kvůli zotročení Izraele dopadne na egyptský národ, o deseti ranách, které dopadnou na egyptský lid se zničující silou a destruktivní mocí. Ale na druhé straně by bylo s podivem, kdyby slova „odejdou s velikým jměním“ nepřipomněla Abrahamovi jeho vlastní zkušenost z Egypta. Tomu, kdo hledá, se Bůh dává poznat.

Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. (Gn 15,13)

„Věz naprosto jistě …“ – tohle je smlouva! Věz naprosto jistě! Je to jistota víry, jistota spasení. Bůh sám dává ujištění o tom, koho zachraňuje. Zachraňující víra v sobě nese také ujištění. A myslím, že můžeme říct s velkou mírou jistoty, že kde není ujištění o spasení, není ani zachraňující víra. Musíme se cele a naprosto spolehnout na dílo Pána Ježíše Krista. Boží Slovo nás ujišťuje, že chce, abychom věděli … (1J 5,13). Pro Abrahama to byla slova ujištění, slova, jimiž s ním Bůh ustavoval svou smlouvu. Odhaloval mu detaily této smlouvy. Ne všechny detaily, ale jenom některé zásadní. Bůh nám zjevuje jenom to, co sám chce a jenom tolik, kolik potřebujeme, nikoliv tolik, kolik bychom chtěli. Naše zvědavost je odsunuta stranou.

Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. (Gn 15,12)

Boží přítomnost uvádí Abrahama do hlubokého spánku. Přichází strach a temnota. Tento strach je dílem přítomnosti Boží. Bůh vzbuzuje bázeň. Jeho přítomnost je strašlivá. Izraelci se setkali s Boží svatostí pod horou Sínaj a podobně jako Abraham, i oni uslyšeli Boží hlas a i oni se třásli strachy a řekli Mojžíšovi: „Mluv s ním ty“ (Dt 5,27). Izajáš se třese hrůzou, když k němu ve vidění promlouvá Bůh ze svého svatého trůnu (Iz 6). Jan padl na zem jako mrtvý (Zj 1,17), když spatřil slávu Kristovu, nebo Ezechiel či Daniel. Petr s Janem a Jakubem upadli do mrákoty a zmocnila se jich bázeň, když se Pán před jejich očima proměnil a slyšeli z nebe hlas Otce: Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte (Mk 9,7).

A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ (Gn 15,7)

Já jsem Hospodin! Já jsem tě vyvedl z Uru. Tato slova mají umlčet každou námitku, každou pochybnost. Zde je Bůh, všemohoucí Bůh. Jsou to slova smlouvy, kde jsou obě smluvní strany. Já jsem Bůh a ty jsi Abraham, kterého jsem já vyvedl z Uru a kterému já dám do vlastnictví tuto zem. Je tady jasné prohlášení o tom, kdo je Bůh a kdo je člověk. Bůh je stále na prvním místě. A jenom tak je to správně. Bůh musí být první, musí být v centru. Dostane-li se tam cokoliv jiného, je to modlářství. Bůh jedná v životě člověka. Bůh povolal Abrahama, Bůh ho vyvedl z Uru a nyní je to znovu Bůh, kdo se mu zjevuje a promlouvá k němu.

Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gn 15,6)

Se spasením tomu nikdy nebylo jinak! Vždy se jednalo o dar Boží milosti. Abraham se spolehl cele na Boží slovo, na Boží zaslíbení a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Jinými slovy je tu řečeno, že Abraham byl zachráněn pro věčnost. Vyvstává nám tady ale otázka, jak to bylo s Abrahamem v přechozích kapitolách. Byl už tehdy spasen z víry nebo ještě nebyl zachráněn a ta víra se ukázala až nyní? Odpověď je celkem jednoduchá. Bůh povolal Abrahama a slíbil mu, že skrze něj dojde požehnání celý svět. Nyní vymezil to zaslíbení na Abrahamova potomka – na toho potomka, skrze kterého dojdou požehnání všechny národy země. To je zaslíbení, které ukazuje dopředu na Spasitele, a to daleko lépe než všechna předchozí zaslíbení.

Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ (Gn 15,5)

Bůh nás vede k tomu, že Slovo se stalo tělem, věčný Boží syn na sebe vzal tělo, jako má hříšný člověk. Máme věřit tomu, že panna počala a porodila syna. Máme věřit tomu, že tento Syn jednal v rozporu s přírodními zákony, protože křísil mrtvé, uzdravoval nemocné, vysvobozoval posedlé, sytil hladové – z několika chlebů a dvou ryb nasytil tisíce lidí, chodil po vodě, měnil svůj vzhled, přikazoval počasí, poroučel rybám, kde mají být, aby mohly naplnit sítě rybářů … to je víra. Tento Boží syn zaplatil za naše hříchy … byl ukřižován, zemřel a byl pohřben … třetího dne vstal z mrtvých a žije … vystoupil na nebesa a znovu přijde jako soudce a vládce.

Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Gn 15,1)

Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. Kdyby Abraham přijal nabídku sodomského krále, znamenalo by to určitý souhlas s jeho autoritou, vyjádření jisté poddanosti tomuto králi a s tím také záruku ochrany od tohoto krále. Tak to ostatně bývá – koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Abraham to vše odmítl a Bůh ho ujišťuje o své přízni. Neboj se. Bůh je s tebou. Bůh je tvůj štít. Nemusíš se bát, protože Bohu na tobě záleží (1Pt 5,7). Jsi jeho dítě, jehož se nikdy nevzdá, ani se ho nezřekne (Žd 13,5). Bůh je náš štít, naše záštita, Bůh sám sebe mnohokrát popisuje jako nedobytný hrad, jako pevnost, dnešními slovy jako protiatomový kryt. Kdo je skryt v Bohu, je na tom nejbezpečnějším místě.

Abram však sodomskému králi odvětil: „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: »Já jsem učinil Abrama bohatým.« (Gn 14,22–23)

Abraham nechce udělat žádný závazek vůči králi Sodomy. To nebyl jeho přítel, to nebyl ani Boží přítel. Skutečně s ním nechtěl mít žádné společenství. Nevezmu si od tebe ani nitku. Abrahamův život a myšlení bylo cele poddané Boží slávě. Byl to důsledek jeho věrnosti a byl to také důsledek předchozího společenství s Melchísedechem. Těžko můžeme růst bez společenství, těžko budeme odolávat pokušení bez společenství, těžko se budeme rozhodovat v boji proti hříchu bez společenství svatých. Abraham se zavázal nejvyššímu Bohu, že z ruky sodomského krále si nevezme nic. Postaral se pouze o zajištění nákladů. Udělal to, co bylo správné, když vysvobodil Lota a udělal to, co bylo k Boží slávě, když z toho nechtěl těžit, ale chtěl svým životem oslavovat Nejvyššího Boha.

Pak řekl Abramovi král Sodomy: „Dej mi lidi, a jmění si nech.“ (Gn 14,21)

Když se Abraham rozhodl pro Melchísedecha a odmítl krále Sodomy, tak udělal asi takovéto rozhodnutí: Nechci svět, ale chci Krista. Lot se mohl rozhodnout stejně, ale raději se vrátil ke svému životu v kompromisu. Jak se zdá, tak si ještě nenatloukl nos natolik, aby se mu rozsvítilo. Věřím, že kdokoliv ze Sodomy mohl udělat podobný závazek a připojit se k Abrahamovi – jeho dům, stan, byl jistě otevřený pro všechny, kdo by chtěli spolu s ním uctívat jediného Boha – Boha nejvyššího. Nikdo to neudělal. Ani Lot. Nakonec to byl jen Lot a jeho dvě dcery, kdo unikl Božímu hněvu. Král Sodomy přichází k Abrahamovi s nabídkou: Dej mi lidi. Chce jednat jako Bůh. Chce vládnout nad lidmi, nad člověkem.

„Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho. (Gn 14,20)

Melchisedech žehná Abrahamovi a chválí Boha. A ve svém požehnání ukazuje Abrahamovi, kdo byl skutečným vítězem nad těmi králi z východu – byl to Bůh sám, Bůh nejvyšší, kdo vydal Abrahamovi do rukou jeho nepřátele. I tohle je úkol královského kněžstva – ukazovat na biblickou perspektivu všech věcí v našem životě a v tom, co se děje kolem nás. Kdykoliv potom dosáhneme vítězství, máme vzdávat chválu Pánu, protože to bylo jeho dílo a byla to jeho ruka, která nad námi bděla. A jako důkaz opravdovosti své vděčnosti máme být ochotní nejen přinést Bohu oběť chvály a radovat se ve společenství s věřícími, ale také prokázat svou vděčnost ochotnou obětí materiálních věcí.

Požehnal mu: „Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. (Gn 14,19)

Melchisedech se modlí a žehná. To je práce královského kněžstva. Každý křesťan je povolán k této službě a nikdo není vynechán. Máme se modlit za své tělesné blízké, přimlouvat se za ně a žehnat jim, stejně jako za své bratry a sestry v místním sboru. Máme se modlit za svůj lid, za náš národ a za naší zem. Naše země potřebuje tolik modliteb! Vidíme tolik Božího hněvu a Božího rozlícení proti bezbožnosti v této zemi. Nemá smysl se dívat jinam – a je to jedno jestli na západ nebo na východ. Tam i tam mají své problémy. Bůh nás podstavil do této země, do tohoto národa, do tohoto města a naší bohoslužbou před Pánem je, abychom se přimlouvali a žehnali.

A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. (Gn 14,18)

Král pokoje a spravedlnosti se z ničeho nic objevuje a přerušuje setkání sodomského krále s Abrahamem. Vypadá to, jako kdyby najednou vpadl do setkání Abrahama a sodomského krále. Jako kdyby se ti dva již blížili k sobě, když Abrahamovi sodomský král vyšel vstříc v dolině Šáve, a najednou je tu Melchisedech, král pokoje a spravedlnosti, kněz nejvyššího Boha. Melchisedech znal živého Boha, Boha Abrahamova. Jeho oltář byl v Jeruzalémě – na hoře Mórija (2Pa 3,1), kam půjde za nějakých 30 let Abraham obětovat nejvyššímu Bohu svého milovaného syna Izáka. Melchisedech přinesl chléb a víno – skoro to vypadá, jako kdyby spolu slavili Památku Páně. Kristus ještě nebyl obětován, takže to tak určitě nebylo, ale měli spolu obecenství, byla tady jednota Ducha, společně uctívali Boha nejvyššího.