Zamyšlení

Uvidíš-li muže, který si připadá moudrý, věz, že hlupák má víc naděje než on. (Př 26,12)

Hle, jaká pošetilost! Jaké bláznovství! Jaká pýcha! Muž, který si připadá moudrý – to je muž, který dávno přestal chodit nohama po zemi, ale vznáší se v oblacích. Nesmýšlí o sobě střízlivě, což je známka moudrosti, ale je veliký ve svých vlastních očích. Je na tom hůř než hlupák, který má alespoň nějakou naději – zde není žádná naděje, protože jsou zde zaslepené oči, zacpané uši, zatvrzelé srdce, domýšlivost a pýcha blázna, který lichotí sám sobě. Hlupák má víc naděje, protože je jenom hloupý a nežije v sebeklamu, nesnaží se být moudrý a spravedlivý ve svých vlastních očích.. Může jít k Pánu Ježíši Kristu, který přišel proto, aby zachránil hříšníky, a pravda jeho Slovo ho učiní svobodným.

Oblaka s větrem, ale bez deště, to je muž, který klame slibováním darů. (Př 25,14)

Když vítr přižene těžké mraky, zdá se, že přichází vytoužený déšť a s ním tolik potřebná vláha i osvěžení. Jaké však zklamání pro rolníka, který vyhlíží tuto nutně potřebnou závlahu, když se potemnělá obloha znovu rozjasní a země zůstane suchá. Stejně je to s mužem, který slibuje, ale nejedné. Nezáleží na tom, zda jde o dary či cokoliv jiného – pokud neplní své slovo, není hoden žádné důvěry a přináší jen zklamání a vyprahlost. Chvála buď Bohu za jeho pravdomluvnost, za to že vždycky plní své sliby, že ta nejvzácnější zaslíbení – o našem spasení a odpuštění hříchů – podpořil přísahou a smlouvou a není žádná síla – ani v něm ani mimo něj, která by to mohla změnit.

Jasný důkaz božského původu Písma je v tom, že nám přináší obraz dokonalého člověka. Ježíš je bez hříchu v myšlení, slovech i skutcích. Jeho nepřátelé na něm nedokážou najít chybu, nic navíc, ani žádný nedostatek. Nikde jinde na světě nemáme takový podobný obraz člověka. Bylo by zbytečné říkat, že ani nikde jinde nemůžeme najít takového dalšího člověka. Ježíš je jedinečný, je originální, se zvláštnostmi sobě vlastními, ale bez jakéhokoli vybočení z přímé linie mravních ctností. Není to samotář, který by měl málo vztahů, a tudíž i málo zkoušek, ale je to člověk, který žije mezi lidmi v jasném světle jako král, a vstupuje do vztahu se světem tisícerými způsoby.

Můj synu, jez med, je dobrý, plástev medu je tvému patru sladká. Právě tak poznávej moudrost pro svou duši. Když ji najdeš, máš budoucnost, tvá naděje nebude zmařena. (Př 24,13–14)

Jako je med lahodou pro ústa, je moudrost lahodou a potěšením pro duši. Med je dobrý nejenom jako sladká pochutina, ale může dobře posílit zemdleného jako Jonathana v boji proti Pelištejcům, může nasytit hladového jako Jana Křtitele na poušti. Právě tak je dobrá moudrost – nejenom pro duši, kterou naplní, potěší a uspokojí, ale pro celý život člověka, pro každou oblast lidského bytí, pro jeho zdárnou budoucnost. Získat moudrost, která začíná bázní před Hospodinem, znamená získat naději – je to dokořán otevřený přístup do Božího království skrze víru v Pána Ježíše Krista. V něm je naše naděje ukotvená v nebesích, v Boží blízkosti, na Božím trůnu, v něm je naše budoucnost zajištěná a nic jí nemůže zmařit.

Nepřipravuj chlapce o trest! Nezemře, když mu nabiješ holí. (Př 23,13)

Rodič s láskou kázní své dítě (Př 13,24) a nebojí se ani neváhá použít i hůl, je-li to třeba, protože hůl ho na rozdíl od hříchu nezabije duši ani nezničí a nepokřiví charakter. Může naopak narovnat cestu chlapce a vrátit ho na stezku pravdy, přímosti, spravedlnosti a poctivosti. Bude-li vykonán ten první trest, možná unikne tomu druhému trestu, věčnému, protože se skrze kázeň naučí moudrosti, která vede ke spasení skrze víru v Pána Ježíše Krista. Bude-li mu odepřen ten první trest, bude veden dál k cestě svévole a hlouposti, takže bude směřovat k tomu druhému trestu, jemuž neunikne nikdo, kde svůj život nevydal do rukou Božích a nespolehl se na dokonané dílo Pána Ježíše na kříži.

Háky a osidla jsou na cestě falešníka; kdo střeží svůj život, vzdaluje se od nich. (Př 22,5)

Falešník, zvrácený (ČSP, B21) nebo také převrácený (KRAL, Pavlík) je lhář, podvodník, pokrytec, který je plný nepoctivosti, nečestnosti a neupřímnosti. Na jeho slovo se nedá spolehnout, co slíbí, nesplní. Je to svévolník, který nechodí po Boží cestě, ale vzdoruje jí – proto je trnitá a zrádná, jsou na ní pasti a háky, které číhají nejen na něj samotného, ale na každého, kdo se vydá po jeho cestě, kdo ho následuje. Ale kdo se stará o svou duši, kdo střeží své srdce, protože ví, že z něj vychází život (Př 4,23), nevstupuje na cestu hříšných (Ž 1,1), ale následuje úzkou a přímou cestu Kristovy spravedlnosti, takže se vzdaluje od všech nástrah falešníka, od jeho pastí a trnů.

Křesťan by měl být těšitelem s laskavými slovy na rtech a soucitem v srdci. Měl by nést sluneční světlo všude, kam jde, a šířit kolem sebe štěstí. Pokud se budete dívat na Ježíše a nepřetržitě setrvávat ve světle jeho tváře, vaše tvář, váš charakter a váš život se rozzáří, aniž byste o tom věděli. Jestliže nás navštívilo něžné Boží milosrdenství a udělalo pro nás mnohem víc, než mohu vyprávět já nebo než můžete slyšet vy, projevujme sami něžné milosrdenství v jednání s našimi bližními. Kdo je nástrojem předávání duchovního života druhým, ten žije nejvíce a nejlépe.

Plány jsou pilnému k užitku, ale každý, kdo se ukvapuje, bude mít nedostatek. (Př 21,5)

Píle je obvykle v kontrastu s leností, ale zde stojí v protikladu k ukvapenosti. A ukvapenost je lenost v oblasti myšlení a plánování. Často je důsledkem hlouposti, která nespoléhá na Boha  na jeho vedení. Plány ani promýšlení budoucích kroků nejsou v protikladu k vedení Ducha. Je to přesně naopak – kdo plánuje a promýšlí své kroky, je připraven nechat se použít Bohem. Rozvážnost znamená klidné přemýšlení, spočítání nákladů, hledání cesty. Není to jenom chladná kalkulace, ale je to cesta víry. Zatímco ukvapenost je důkazem spoléhání se na sebe, na svou sílu, na své schopnosti. Ukvapený vystavuje na odiv svou pošetilost (Př 14,29), ale muž rozumný hledá na kolenou Pánovu tvář a pod jeho dohledem promýšlí své kroky.

Dvojí závaží a dvojí míra, obojí je Hospodinu ohavností. (Př 20,10)

Bůh nikdy neměří dvojím metrem, nikomu nestraní a nedopouští se žádného bezpráví nebo nespravedlnosti. Ale člověk ve své chamtivosti nebo jakékoliv jiné snaze získat nějaký prospěch, ukázat se v lepším světle, srovnávat se s druhými (a tedy naházet trochu špíny na druhé) používá stále dvojí míru a dvojí závaží. Zlehčit to, co získávám, abych nemusel platit tak vysokou cenu, přidat k tomu, co prodávám, aby to vypadalo těžší a vyneslo to víc – to je podvodné jednání v obchodě a pokrytectví v životě. Proto se Pán Ježíš tolik stavěl proti farizeům, neboť jejich pokrytectví pro něj bylo ohavností stejně jako dvojí závaží a dvojí míra. Kdo se uchyluje k takovým věcem, toho stihne Boží hněv.

Lenost uvede do mrákot; zahálčivá duše bude hladovět. (Př 19,15)

Ne každý hlupák je lenoch, ale každý lenoch je hlupák. Lenost je zhoubná a přináší trpké ovoce do životů těch, kdo jí propadnou. Ale není to jenom tělo, co trpí. Celý život člověka je obrácen naruby – je jako v mrákotách, napůl ve spánku, napůl v bdění, trochu ve snění a trochu v realitě. Život je rozmazaný a nejasný, všechno je podivné a nezdá se to být reálné. Ale tento stav se netýká jen fyzického života, ale i duchovního! Duše lenocha hladoví. Kdo je duchovně líný, zajde na úbytě. Bude se potácet jako v mrákotách, usínat a snít, ale nebude skutečně žít a bude hladovět. Proto Písmo říká: „Probuď se, kdo spíš! Vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus.

Modlitba je žvatláním věřícího nemluvněte, jásotem bojujícího věřícího, rekviem umírajícího svatého, který usíná v Ježíši. Je to dech, ochrana, útěcha, síla a čest křesťana.

Duchovní milosti jsou dobré věci, a nejen dobré, ale ty nejlepší, takže o ně můžete dobře prosit. Neboť jestliže „žádné dobro neodepře“ (Ž 84,12), potom o to více nebude odepřena žádná z nejlepších věcí.

Chceš-li mít sílu v modlitbě, musíš mít čistotu v životě.

Má-li naše víra nesmírně růst, musíme mít nepřetržitý důvěrný vztah s Bohem.

Ten, kdo při své práci otálí, je bratrem zhoubce. (Př 18,9)

Ó, jak mrazivá je pravda, která je obsažená v těchto slovech! Kdo při své práci otálí … Kdo nejedná ve své práci se vší horlivostí a zápalem … Kdo si chce trochu zdřímnout a maličko poležet … Prostě kdo není horlivý ve svém díle, ve své práci, v tom, co dělá, ať již pro svou obživu, nebo proto, že ho P8n k takovému dílu povolal … je bratrem zhoubce! Zhoubce je ďábel, který přišel proto, aby kradl, zabíjel a ničil. Člověk může být jeho bratrem, i když se zjevně nepostaví na stranu zla – stačí jen trochu polevit, maličko zdřímnout a poležet si, stačí jen nebýt tím, k čemu Bůh člověka povolal a strašlivá proměna je dokonaná!

Raději potkat medvědici zbavenou mláďat než hlupáka s jeho pošetilostí. (Př 17,12)

Jen máloco je nebezpečnější, než připravit matku o dítě. Připravit o mládě medvědici znamená vystavit se jejímu hněvu, její síle a zuřivosti. Tím spíše jde-li o tak silnou a nebezpečnou šelmu, jakou je medvěd. A přece jsou ještě nebezpečnější věci – jednou z nich je potkat hlupáka s jeho pošetilostí. Hlupák je nebezpečný sám o sobě (a nejvíce sám sobě), ale kromě toho nezná a nemá Boží bázeň, takže na něm spočívá Boží hněv. Potkat hlupáka znamená pocítit vůni ohnivého jezera. Dát se do spolku s hlupákem je zničující! Boží dítě nevyhledává společnost hlupáků, a střeží své kroky i před tím, aby se s nimi nepotkalo. Křesťan chce získat moudrost, proto spěchá tam, kde je dostatek, k Pánu Ježíši Kristu.

Líbí-li se Hospodinu cesty člověka, vede ku pokoji s ním i jeho nepřátele. (Př 16,7)

Hospodin se dívá na každého člověka a sleduje jeho cesty. Bůh má moc učinit z nepřátel přátele, z protivníků spojence. On naklání i srdce králů podle toho, jak se mu zlíbí. Dovede k pokoji zavilé nepřátele, varuje Lábana, aby se bál zkřivit vlásek Jákobovi, obměkčí Ezaua, aby padl svému bratru, jehož chtěl dlouhá léta zabít, do náruče. Bůh chce vidět, jestli člověk žije podle jeho vůle, jestli se pevně drží jeho Slova, protože přesně to je cesta, která se Bohu líbí – když člověk miluje Boha celým svým srdcem, z celé své duše, celou svou myslí a ze vší své síly. V takovém životě má Bůh zalíbení a přivádí na cestu pokoje i nepřátele takového člověka. Je to i tvá cesta, čtenáři?

Nejlepší zjištění o Ježíšově podivuhodné lásce a milosti jsou věřícím nejcitlivěji dopřána ve chvílích zármutku. Tehdy je zvedá od svých nohou, u nichž, podobně jako Marie, s oblibou sedávají, a pozdvihuje je na místo oblíbeného Jana, tiskne je na svá prsa a vybízí je, aby se opřeli o jeho hruď.

Kristova láska ve své lahodnosti, plnosti, velikosti a věrnosti přesahuje veškeré lidské chápání.

Nebe na zemi – to je překypující láska k Ježíši. To je první a poslední skutečná rozkoš – milovat toho, který je „první i poslední“ ( Zj 22,13). Milovat Ježíše je jiné pojmenování pro ráj.

I podsvětí, říše zkázy, je na očích Hospodinu, tím spíše srdce synů lidských. (Př 15,11)

Jak často se chceme ukrýt před Boží tváří, protože jsme jako kůň nebo mezek bez rozumu a místo Pána následujeme svou vlastní hloupost, tělesnost, svůj hřích a vzdor. Stále propadáme hříchu prvního Adama a chceme se před Bohem schovat někam do křoví (Gn 3,8). Máme pocit, že listy fíkovníku mohou zakrýt hříšnou zkaženost našeho srdce. Ale Bůh je světlo – před jeho očima se nemůže skrýt ani říše podsvětí, natož pak srdce lidských synů. Bůh zná každý záhyb našeho srdce, proto není nutné před ním cokoliv skrývat. Bůh lépe než kdokoliv jiný chápe naše pohnutky a touhy. To neznamená, že je schvaluje – ty hříšné vždy odsuzuje! Ale nejsou mu neznámé a nemá cenu je před ním skrývat.

Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti. (Př 14,12)

Lidské srdce je nevyléčitelně převrácené (Jr 17,9) a jako takové je neustále náchylné k sebeklamu. Je zjevné, že cesta bezbožnosti a hříchu vede ke smrti, ale co jiné cesty? Co široká cesta spokojenosti se světem? A co cesta skromného a slušného člověka? Nevypadá jako přímá? Někdo jiný zase může navenek zachovávat všechny náboženské zvyky a znát všechny správné odpovědi a dobrá vyznání víry, takže jeho cesta bude vypadat přímá, ale i tak může nakonec dovést k smrti. Jenom Pánova cesta vede k životu! Je to úzká cesta následování Pána Ježíše Krista, zapření sebe sama a nesení jeho kříže, chození s Bohem a láska k němu z celého srdce – to je cesta života v moci Ducha svatého.

Jmění snadno nabyté se zmenšuje, kdežto kdo shromažďuje vlastní prací, tomu přibývá. (Př 13,11)

Boží zákony jsou v principu velmi jednoduché a jasné – cokoliv by člověk rozsíval, to bude také sklízet (Ga 6,7). A to platí v každé oblasti lidského života. Znamená to mimo jiné, že neexistují žádné zkraty – a pokud někdo chce jít zkratkou, což je v našem textu „snadno nabyté jmění“, nebude mu to užitku, ale ve výsledku ho to vzdálí od skutečného cíle. Jmění nebude růst, ale bude se zmenšovat. Ale ten, kdo shromažďuje trpělivou péčí, prací vlastních rukou, krok za krokem, staráním se o to, co Bůh dává, bude možná sklízet i  tam, kde nerozséval a radovat se ze sklizně, kterou nezasel. Bůh s radostí žehná tomu, kdo je věrný a spravedlivý, kdo přináší rty plné poznání

Zamysli se nad dějinami Vykupitelovy lásky a nabídne se ti tisíc okouzlujících projevů náklonnosti, které všechny měly za cíl prolnout srdce s Kristem a propojit myšlenky a city obnovené duše s Ježíšovou myslí. Blízkost života k Beránkovi bude nutně zahrnovat velikost lásky k němu. Jako blízkost slunce zvyšuje teplotu různých planet, tak blízké společenství s Ježíšem zvyšuje žár citů k němu. Jedině to je pravý život křesťana – jeho zdroj, jeho obživa, jeho oblečení, jeho cíl – to vše je obsaženo v jediném jménu: Ježíš Kristus.

Spravedlivý cítí i se svým dobytkem, kdežto nitro svévolníků je nelítostné. (Př 12,10)

Svévole vede k tomu, že člověk je nelítostný, nemilosrdný, tvrdý a krutý. To je stav, do něhož se rodíme úplně všichni. Bůh musí ve své milosti, obřezat srdce a místo toho tvrdého, studeného a kamenného, dát měkké, vroucí a masité. Kdo je ospravedlněn z milosti skrze víru, má pokoj s Bohem a Boží láska je skrze Ducha svatého vylita do jeho srdce – stává se soucitným, vnímavým, milosrdným. Bůh ho proměnil a bude ho dál proměňovat do podoby srdce svého Syna, Pána Ježíše Krista. Hle, jak byl pohnut lítostí, když viděl zástupy jako ovce bez pastýře (Mt 9,36)! Jak mu bylo líto zoufalé vdovy, která právě ztratila jediného syna (Lk 7,13)! Právě tak spravedlivý cítí i se svým dobytkem.

Když je dobře spravedlivým, město jásá, když zhynou svévolníci, plesá. (Př 11,10)

Kdy může být dobře spravedlivým? Jenom tam, kde vládne spravedlnost a právo, a spolu s nimi se přirozeně rozmáhá také pokoj. Nejenom spravedliví, ale celé město jásá a má užitek z toho, když se spravedlivým daří dobře. I bezbožný svět, který je svou přirozeností obrácen proti spravedlnosti a právu, proti zbožnosti a víře, zakouší požehnání v radosti spravedlivých. Dokonce ani ti, kdo se nechtějí znát k Bohu, neodmítají vládu dobrých a zbožných lidí. Boží požehnání spojené s Božím lidem se šíří celou společností a soud nad svévolníky vyvolává porozumění i radost u těch, kteří nechodí cestami práva a pravdy. Prosazení spravedlnosti a práva, stejně jako rychlé odsouzení svévolníka, vede k tomu, že se rozhojňuje Boží milosrdenství a Kristův pokoj.

Ústa spravedlivého jsou zdrojem života, kdežto v ústech svévolníků se skrývá násilí. (Př 10,11)

Lidské srdce je tou nejvíce převrácenou věcí pod sluncem a je nevyléčitelné (Jr 17,9) a jenom Bůh je schopen nejenom nahlédnout k motivům a záměrům srdce, on má dokonce naklánět srdce hříšníků, jak se mu líbí, a naplňovat tak skrze ně své záměry. Ale ani my nezůstáváme úplně bezmocní – Pán nám poskytl prostředek, kterým můžeme nahlédnout do srdce člověka – a to jsou jeho ústa. „Ústa mluví, čím srdce přetéká“ (Lk 6,45). V ústech svévolníků je možné odhalit násilí, jímž je naplněno jejich srdce, zatímco v ústech spravedlivého najdeme pramen života – jeho ústa jako vydatný pramen přetékají chválou Boží milosti, protože srdce je naplněné vděčností za spasení a odpuštění hříchů, které je v Kristu Ježíši.

Natolik jsme poctěni Pánem, nakolik nám dá milost trpět pro Krista a trpět s ním. Utrpení nás nemohou posvětit jinak než tak, že je Kristus použije jako své kladivo a dláto. Naše radosti a naše úsilí nás nemohou připravit na nebe jinak než rukou Ježíše, který správně upravuje naše srdce a připravuje nás na podíl na dědictví svatých ve světle. Naše zármutky nemohou zkalit melodii naší chvály; počítáme s nimi jako s basovou partiturou naší životní písně. Toto údolí slz je jen cestou do lepší země; tento svět utrpení je jen odrazovým můstkem do světa blaženosti.

Nedomlouvej posměvači, aby tě nezačal nenávidět. Domlouvej moudrému a bude tě milovat. (Př 9,8)

Posměvač nikdy nechce poslouchat napomínání. Je mu to k smíchu, má pro sebe připravenou zásobu sebeospravedlnění, nevidí žádný problém ani důvod k výtkám, napomenutí nebo pokárání a všechno dovede dobře obrátit proti tomu, kdo mu domlouvá. Nepřijde se zeptat, jestli něco není špatně a co by mohl změnit. Nebo možná i přijde, ale jenom proto, aby slyšel, že je všechno dobře. Ale pokud zmíníte, že je něco špatně, hned se to obrátí proti vám. Hněv, zloba, výčitky, srovnávání s druhými, svalování viny na druhé, výmluvy a hádky – to je výsledek napomenutí posměvače. A kdo domlouvá svévolníkovi, poskvrní se! Moudrost je tu jako Boží milost, která stále a stále více obohacuje ty, kdo ji dostali, ale těm, kteří jí odmítají, nakonec bere i to, co si mysleli, že mají.

Moudrost je lepší než perly, nevyrovnají se jí žádné skvosty. (Př 8,11)

Aby se člověk stal moudrým, musí přijmout moudrost, musí přijmout poznání. Ani moudrost, ani poznání nevycházejí z nás, ale přicházejí z vnějšku, mimo nás. Musíme ji přijímat s radostí a ochotně jako něco vzácného a krásného, jako stříbro, převýborné zlato, perly, žádoucí věci nebo skvosty. Takové věci přijímáme s úžasem a dychtivě – a moudrost je mnohem víc než to. Žádný skvost vyrobený lidskýma rukama se jí nevyrovná. Je neskonale vzácnější, krásnější, vznešenější a čistější. Nemělo by nás tedy táhnout srdce přímo do náruče moudrosti? Veškerá její plnost přebývá v osobě Pána Ježíše Krista. Získat jej, znamená získat moudrost. Být v něm znamená mít doširoka otevřený přístup k Bohu a být zahrnut veškerým duchovním požehnáním nebeských věcí.

Přecházel ulici kolem jejího nároží, vykročil směrem k jejímu domu na sklonku dne, za soumraku, pod záštitou temnoty noční. (Př 7,8–9)

Je mnoho věcí, které samy o sobě nejsou hříchem, přesto za určitých okolností nevedou nikam jinam než k hříchu. Ten pošetilec neodcházel připravený hřešit, ale nebyl ani rozhodnutý nehřešit. Jeho postoj nebyl moudrý, byl prostoduchý – dělal věci jenom proto, že se tak dělaly, jenom proto, že to tak zrovna chtěl, že ho to napadlo, ale více o tom nepřemýšlel. A většina našich problémů začíná právě v naší mysli. Ať již tím, že o věcech nepřemýšlíme, nebo naopak přemýšlíme o špatných věcech, přemýšlíme o hříchu a o tom, kam až můžeme zajít, abychom se zachovali „čistí“. Ale už takové smýšlení je vykročením na cestu hříchu. A jenom vyhlížení Pána, který je na pravici Boží, nás může od takové prostoduchosti odvrátit.

Nikdy nežijeme tak dobře, jako když žijeme prostě pro Pána Ježíše, a ne pro své potěšení a povyražení. Víra nejvíc roste v dobách, které se pro ni zdají být nepříznivé. Když je zbavena zátěže spoléhání se na radosti, zážitky, nálady, pocity a podobně, stoupá vzhůru k nebi. Blahoslavená duše, spolehni se na sílu svého Vykupitele. Využívej víru, kterou máš, a časem se Pán nad tebou pozvedne s uzdravením pod svými křídly. Jdi od víry k víře a dostane se ti požehnání za požehnáním.

Těchto šest věcí Hospodin nenávidí a sedmá je mu ohavností … (Př 6,16)

Ačkoliv je Bůh láska, jsou věci, které Bůh nenávidí a některé jsou mu dokonce ohavností. Ohavností jsou Bohu hlavně různé sexuální úchylnosti, homosexualita a podobné věci (viz Lv 18,22nn), a kromě nich také zvrácené bezpráví, jako např. používání falešných závaží, tady dvojí metr (Př 20,10), označování spravedlivých za svévolníky (Př 17,15), oběti svévolníků (Př 15,28) a vyvolávání svárů mezi bratry. Pokrytectví ani násilí nemohou obstát před svatým Bohem, jeho světle, pravdě a lásce. Všechny takové věci jsou Bohu stejně odporné jako uctívání model, které snižuje jeho samotného na úroveň kusu dřeva. Veškerou svou slávu nám Bůh zjevil ve svém milovaném Synu, Pánu Ježíši Kristu a nebude se o ni s nikým dělit.

Proto, synové, poslyšte mě, neodvracejte se od výroků mých úst. (Př 5,7)

Boží moudrost laskavě napomíná Boží děti, aby nezatvrzovaly svá srdce a neodvracely se od Božího slova. Varuje je před svůdností paní Hlouposti, před její lákavou tajemností, před jejími cestami i jejími slovy. Je to příkaz i naléhavá prosba. Hospodinův zákon je dokonalý, je sladší než med z plástve a dává život, vede k pokoji, spravedlnosti a radosti. Každý, kdo se od něj odvrátí, čeká smrt. Písmo dává moudrost ke spasení skrze víru v Pána Ježíše Krista. Veškeré Písmo svědčí o něm, o Kristu, vede k němu, vykresluje ho v pravdivém světle, ukazuje na něj a sytí Boží děti jím samotným, slovem života, skutečným pokrmem věčnosti a napájí je živou vodou – kdo věří v Ježíše Krista, nezahyne navěky.  

Napomenutí se chop a neochabuj, dodržuj je, to je tvůj život. (Př 4,13)

Ke komu jinému bychom mohli jít než k Pánu – on má slova života. Jeho slova jsou život a Duch. Použil své Slovo k tomu, aby nás vyvedl ze tmy do světla a dal nám nový život skrze znovuzrození způsobené Duchem svatým, udržuje naše životy skrze Slovo pravdy, kterým nás sytí, posiluje a buduje. Slovo osvěcuje naši stezku (Ž 119,105), Slovo chrání před špatnou společností, která svádí do záhuby (Př 7,5; Ž 1), to Slovo naplňuje život člověka, takže přetéká  životem a radostí. Chvála Pánu za jeho moudrost, jíž nás zahrnul a kterou nám dává právě skrze své Slovo. Drž se jeho přikázání a budeš v bázni poznávat svého Stvořitele a mít život věčný.