Zamyšlení z Božího slova

Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. (Ž 119,9)

Jak si kdokoliv může udržet svou stezku čistou? Odpověď je jednoduchá – musí se vždy držet Božího slova. Bez Božího slova to prostě nejde a nepůjde. Boží slovo je světlem, které osvěcuje naši stezku. Nesvítí nijak daleko, obvykle osvěcuje jenom ten další krok, který je potřeba udělat, ale pro náš život víry je to naprosto dostatečné. To jediné, co je třeba udělat, je, držet se tohoto Slova. Mít ho ve svém srdci, mít ho na svých rukou a na svém čele, stavět si ho před oči a vyznávat ho svými ústy, nevzdalovat se od něj. Jak se můžeme držet? Jenom vírou v něj, vírou v to, že to je Slovo samotného Boha, které je pravdivé a pravé, které nás nikdy nesvede a povede nás vždycky dobře. 

Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. (Ž 119,9)

Máme tady otázku, která se týká mladíka a jeho stezky. Proč právě mladíka? Copak někdo ve středním věku nebo dokonce nějaký stařík nemá problém zachovat svou stezku čistou? Skutečně je to problém člověka každého věku i obou pohlaví. Ale v případě mladíka je to o to vážnější, že je teprve na začátku své cesty, takže je jednak mnohem náchylnější ke svodu a dále také si svým jednáním utváří nějaký návyk. Pokud si zachová svou cestu čistou, bude tu velká naděje, nikoliv jistota, že se od ní neodchýlí, ani když zestárne (Př 22,6). A tak je dobré konfrontovat touto otázkou mladíky a je nezbytné tuto otázku klást sám sobě bez ohledu na věk. Pouze Kristova krev očišťuje od každé nepravosti a jeho Slovo nás vede přímou cestou.

Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. (Ž 119,9)

Začíná druhé osmiverší tohoto žalmu. Každý verš zde začíná druhým písmenem hebrejské abecedy, hebr. „bét“, stejně jako každý verš v předchozím osmiverší začíná v hebrejštině písmenem prvním („álef“). Na rozdíl od předchozích velkých prohlášení a blahoslavenství, zde máme otázku, kterou si klade mladý čtenář tohoto žalmu. Je to otázka mladého srdce, které touží po Boží blízkosti, které miluje Boha a chce být s ním. Jak může takové srdce zůstat čisté? Jak mohou cesty člověka zůstat ve světle a neponořit se do temnoty? Odpověď je jednoduchá – musí se držet Pánova slova. Což není nic jiného, než dílo Boží milosti, která zjevila v Pánu Ježíši Kristu, která nejenom zachraňuje, ale také posvěcuje a zachovává (Tt 2,11–14).

Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj! (Ž 119,8)

To vypadá jako zoufalá prosba žalmisty, který sice touží dodržovat Hospodinovo slovo, ale současně nemá jistotu a pokoj v tom, zda Bůh bude s ním. Chce jednat podle Slova, a touží po tom, aby Bůh byl s ním. Jaký kontrast s účastníkem nové smlouvy, která zaslibuje, že Bůh své dítě nikdy neopustí a nikdy se ho nezřekne (Žd 13,5)! Dnes můžeme mít skutečnou jistotu, že tam, kde Bůh začal své dobré dílo, dovede ho až do úplného konce (Fp 1,6). Jan napsal svůj dopis Božím dětem proto, aby věděly, že mají život věčný (1J 5,13). Součástí nové smlouvy je nová jistota, která nebyla daná účastníkům smlouvy staré – jistota Boží blízkosti, jistota Božího požehnání, jistota Božího pokoje a spolehnutí se na dokonané dílo Pána Ježíše Krista.

Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj! (Ž 119,8)

Je úžasné vidět, jak se radostná chvála přetavuje v pevné odhodlání – chci tvá nařízení dodržovat. To je dílo Boží moci ve znovuzrozeném člověku. Z vděčnosti za to, že se smí učit Božím spravedlivým soudům (v. 7), vyrůstá závazek – je to závazek lásky k Pánu Ježíši Kristu motivovaný jeho láskou k vykoupenému člověku a naplňovaný láskou vykoupeného člověka. Všechna jeho nařízení jsou v nové smlouvě shrnuta do jediného přikázání: „Abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás“ (J 13,34). To je skutečný důkaz nového narození, to je viditelné ovoce Ducha svatého, to je zjevný doklad přítomnosti Ducha svatého v životě takového člověka. Není to jen „chci tvá nařízení dodržovat“, ale je to „láska skrze víru konající“ (Ga 5,6).

Z přímého srdce ti vzdávám chválu, že se smím učit tvým spravedlivým soudům. (Ž 119,7)

Abychom mohli chválit Boha, musíme znát jeho spravedlnost a poznávat jeho spravedlivé soudy. Když vidíme velikost a dokonalost jeho spravedlnosti, nemůžeme ho nechválit. Bůh nezametl naše hříchy pod koberec, ale naprosto spravedlivě je odsoudil na svém milovaném Synu, Pánu Ježíši Kristu – „toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2K 5,21). Proto je Kristus naší spravedlností. Nemáme jinou spravedlnost, než je ta jeho, než je on sám. Proto se upínáme k jeho kříži, proto se učíme o jeho spravedlivých soudech, proto chceme znát toho jediného, který soudí spravedlivě. To napřimuje naše srdce a vede nás to k vděčnosti a ke chvále našemu Bohu. 

Z přímého srdce ti vzdávám chválu, že se smím učit tvým spravedlivým soudům. (Ž 119,7)

Blaze člověku, který má přímé srdce. Ale skutečně můžeme o někom takovém mluvit? Copak není srdce tou nejvíce převrácenou věcí pod sluncem a je nevyléčitelné (Jr 17,9)? Ano, je to přesně tak! Proto může Písmo říci, že není nikdo, kdo by hledal Boha, není ani jeden, kdo by se chtěl od něj učit, kdo by byl spravedlivý nebo rozumný (Ř 3,10nn). Náš největší zrádce je vždycky s námi, nosíme si ho s sebou. A proto je blahoslavený každý, kdo dostává nové srdce skrze nové narození z Ducha svatého. Blaze každému, kdo má nové srdce, kdo má přímého ducha, takže může Boha bez ustání chválit z přímého srdce. To je požehnání nové smlouvy a dokonaného díla Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty.

Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. (Ž 119,6)

Co si má člověk stavět před oči? Na co by se měl ve svém životě zaměřit? K čemu upnout svou pozornost? Žalmista má v těchto otázkách jasno – bude brát zřetel na Hospodinova přikázání! Nechce vynechat ani jedno z nich. Vlastně nemůže vynechat ani jedno z nich, protože vynechání jednoho znamená porušení všech. Překročení jediného bodu zákona znamená překročení všech. To je prokletí zákona. Nelze žít podle zákona – to přináší jenom přestoupení a ruku v ruce s ním jde smrt. Abychom mohli žít, potřebujeme milost, která byla zjevena v Pánu Ježíši Kristu a kterou přijímáme jenom skrze víru, nikoliv skrze konání skutků zákona. A milost znamená spolehnout se na Kristovu spravedlnost, nikoliv na svou vlastní.

Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. (Ž 119,6)

Kdo v něho věří, nebude zahanben (Ř 10,11). Bůh sám žehná svému lidu a staví se za něj. A Boží lid hledí na Hospodinova přikázání. Každý, kdo miluje Boha, chce žít podle jeho Slovo. Jeho slovo je živé a svaté, takže každý, kdo se na něj zaměří, bude poznávat jeho Autora a bude vzdávat chválu našemu Spasiteli, Pánu Ježíši Kristu. Bůh žehná svým svatým a jedná s nimi jako se svým Synem, kterého dal jako oběť smíření za jejich hříchy. Proto se můžeme chlubit Ježíšem Kristem, jeho spravedlností, pravdou i milostí, které ze své lásky ke svému lidu, na nás vylévá. On je naším požehnáním i naší chloubou, takže nechceme znát nikoho jiného, než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. (Ž 119,5)

Jaká je to výsada a milost, když může člověk pevně zaměřit své cesty. Člověk je přirovnán k páře nad hrncem, která se na okamžik ukáže a zase zmizí (Jk 4,14) a přesně takové jsou také všechny jeho cesty – jsou křivolaké, motají se sem a tam a jediný cíl, k němuž vedou, je věčná zkáza v ohnivém jezeře. Jak moc potřebujeme poznat pravou cestu, která nás dovede životu! Tím životem i tou cestou není nikdo jiný sám Pán Ježíš Kristus. On je přímou a jednoduchou cestou, on je cestou, z níž ani pošetilci nezbloudí (Iz 35,8). Pouze on má moc přitáhnout člověka velmi pevně k sobě, přitáhnout ho na cestu a zachovat ho na ní. Jemu patří chvála.

Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. (Ž 119,5)

Po chvále Bohu přichází vyznání hříchu. Co jiného totiž může stát za slovy „kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny …“? Je to touha žalmistova srdce, je to jeho vroucí přání – chce, aby celý jeho život byl zaměřen na Boha a na poznávání jeho vůle. Což současně ukazuje, že to tak v jeho životě není, nebo že to přinejmenším není dokonalé. Stále musí zápasit, stále musí volat k Bohu, aby on sám napřímil jeho cesty. A Bůh vyslyšel toto volání žalmisty a dal nám svého Syna, který je pro nás „cestou, pravdou i životem“. Kdo se na něj spolehne, vchází na úzkou cestu následování Ježíše, na cestu, ze které mu Ježíš nedovolí sejít, na cestu, která je přímá, prostá a jednoduchá. 

Ty jsi vydal svá ustanovení, aby se přesně dodržovala. (Ž 119,4)

Žalmista vysvětluje, proč Bůh vydal svá ustanovení – důvod je prostý a souvisí se slovem „ustanovení“ – mají se přesně dodržovat. Samozřejmě má na mysli ustanovení zákona, ustanovení Staré smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Izraelem skrze Mojžíše na hoře Sinaj. A to není něco, čím by byli vázáni účastníci Nové smlouvy. Přesto ani ta není bez ustanovení, a i ta mají být přesně dodržována. Nikoliv proto, že by jejich dodržování přinášelo život, neboť naším životem je Kristus, nikoliv zachovávání skutků zákona. Přesto chceme stejně jako žalmista zachovávat jeho Slovo, protože nám dal nové srdce, které miluje Boha i bližního, což je naplnění zákona. Z lásky k Pánu a ve víře v něj toužíme zachovat jeho Slovo a žít k jeho slávě.

Ty jsi vydal svá ustanovení … (Ž 119,4)

Od blahoslavenství člověka ke chvále Boha. Bůh blahoslaví člověka, jemuž dal nové srdce, takže vede bezúhonný život, žije podle učení Božího slova, zachovává Pánova svědectví a dotazuje se na Boží vůli celým srdcem. Nyní člověk chválí svého Boha, který vydal svá ustanovení. Jsou to Boží ustanovení, proto se jimi chce Duchem naplněné srdce zabývat. Je to Boží slovo, proto ho chce znovuzrozený člověk slyšet, číst a jednat podle něj. Je to Boží řeč, v níž není lži, protože Bůh nemůže lhát, proto o ní chce pravdou obnovovaná mysl přemýšlet. Jsou to ustanovení od milované osoby, v nichž vyjadřuje svou lásku k nám, proto za ně vzdáváme Bohu chválu a radujeme se z nich.

Ti podlosti nepáchají, jeho cestami se berou. (Ž 119,3)

Kdo je blahoslavený v Božích očích, nemůže se dopouštět podlostí, ale touží po tom, aby chodil po Pánových cestách. Zná tu úzkou cestu a drží se na ní v usilovné snaze následovat Pána Ježíše Krista. Bůh sám je na tuto cestu postavil a drží je na ní. Je to jeho cesta, která je přímá, která není komplikovaná, takže ani ten nejhloupější na ní zbloudí (Iz 35,8). Není to cesta rozsáhlého poznání, ale je to cesta prosté víry, jednoduché, dětské, která vyvěrá ze srdce obnoveného Božím duchem. Celým srdcem se dotazuje na Boží vůli, nechce zarmucovat Boha chozením po svých vlastních cestách, ani pácháním nějakých podlostí. To jsou požehané a blahoslavené děti Boží.

Ti podlosti nepáchají … (Ž 119,3)

Blahoslavení jsou ti, kdo zachovávají Pánova svědectví a dotazují se na jeho vůli. Takoví lidé nepáchají podlosti. To neznamená, že by byli zbaveni svého hříchu – hřích v nás stále přebývá a bude až do chvíle, kdy odložíme svá smrtelná těla nebo budeme proměněni při Kristově druhém příchodu. Křesťan je zbaven moci hříchu, ale není vysvobozen z jeho přítomnosti – to je teprve před námi. Ale blahoslavený člověk se nedopouští podlostí, nechce jednat zle, nechce hřešit proti svému Bohu ani proti bližnímu. Byl očištěn krví Pána Ježíše Krista a chce zůstat čistý, jako je čistý jeho Pán. Hledá ve svém životě všechno, co je opakem podlosti, tedy věci pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, hodné lásky, úcty a chvály (Fp 4,8). 

Blaze těm … kdo se na jeho vůli dotazují celým srdcem. (Ž 119,2)

Dotazovat se celým srdcem na Boží vůli neznamená nic jiného, než hledat z celého srdce Pána samotného. Když najdeme jeho, poznáme jeho vůli. Jeho vůle není od něj nějak oddělená nebo na něm nezávislá. Možná to tak trochu bylo v době, kdy žalmista psal tento text, protože tady by zákon, který byl dán skrze Mojžíše a zákon sděloval lidem Boží vůli – mohli ji poznat, aniž by poznali Boha samotného. Ale milost a pravda se staly skrze Ježíše Krista (J 1,17) – Bůh se dal poznat ve svém Synu. Kdo vidí jej, vidí Boha. Kdo jej poznává, poznává Boží vůli. Tak prosté to je. Stačí „jen“ poznávat Pána Ježíše Krista skrze víru a budeme blahoslavení, protože budeme poznávat Boží vůli v celé její plnosti.

Blaze těm, kdo zachovávají jeho svědectví … (Ž 119,2)

Po blahoslavenství prvního verše hned následuje další blahoslavenství? Jak je Bůh dobrý ke svému lidu! Týká se všech, kteří zachovávají Pánova svědectví. Co jsou Hospodinova svědectví? Je to celé Boží slovo od Genesis po Zjevení. To celé je svědectví o Bohu, přičemž evangelium Kristovo v něm má své výsadní místo, protože je to „Boží svědectví, které vydal o svém Synu“ (1J 5,9). Blaze každému, kdo toto svědectví přijímá, kdo se tohoto svědectví drží, kdo na něm staví a kdo ho zachovává. Takový člověk je skutečně požehnaný. Takový člověk se narodil z Ducha svatého a doslal pravomoc být Božím dítětem, skrze Kristovu oběť má dokořán otevřený přístup k Bohu a nachází potěšení v něm samotném i v zachovávání jeho svědectví. 

Blaze těm … kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon. (Ž 119,1)

Pohleďte, jak požehnáni jsou ti, kdo chodí s Bohem. Nikdo jiný není schopen vést bezúhonný život než ten, kdo se cele upnul k naději, která nám byla zjevená skrze Pána Ježíše Krista. Jenom Pán Ježíš je tím zákonem, který nám vzešel ze Siónu, z místa dokonalé slávy, jenom Ježíš nám byl dán za smlouvu, skrze niž jsme obnoveni, vykoupeni, očištěni. Jeho Duch nám vepsal Boží lásku do našich srdcí, den za dnem nás posiluje a obnovuje, takže můžeme žít tak, jak učí Hospodinův zákon. Protože on si nás zamiloval a vylil svou lásku do našich srdcí, i my milujeme jeho, a právě tak jak si nás on sám zamiloval, i my prokazujeme jeho lásku jeho dětem i ostatním bližním.

Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život … (Ž 119,1)

Kdo by před Bohem mohl vést bezúhonný život? Pouze ten, kdo našel milost u Boha, komu Bůh daroval nové srdce naplněné vírou, láskou a nadějí. Člověk, který vede bezúhonný život, je blahoslavený. Je však možné vést skutečně bezúhonný život? Neprovinit se proti Bohu ani proti bližnímu, a to nejenom skutkem, ale ani slovem, pohledem, postojem, myšlenkou nebo motivem? Jenom jeden jediný člověk je schopen žít takový život – a to je Pán Ježíš Kristus. On nám ukázal, jak má vypadat dokonalé lidství. A abychom my mohli žít takovým životem, musíme zemřít sami sobě a nechat jeho, aby žil svůj život v nás, zmenšovat se, aby on mohl růst. Teprve potom můžeme být a také doopravdy jsme blahoslavení.

Blaze těm … (Ž 119,1)

Blahoslavení, šťastní, blažení … To platí už o každém, kdo se dostane ke slovům žalmu 119. Je blahoslavený, protože Bůh ho dovedl až do svého Slova. Ještě není zachráněný, protože spasení je z Boží milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ale takový člověk už je blahoslavený, protože Bůh ho už přivedl ke zdroji poznání, kde svému Slovu, do Bible. Písma dávají moudrost ke spasení, protože pravdivě ukazují na Pána Ježíše, vedou k němu, svědčí o něm. O něco dále v tomto žalmu čteme, že to hlavní v Božím slově je pravda (v. 160). Jenom pravda může člověka osvobodit od hříchu, jenom pravda může dát nový život a tato pravda se stala tělem a přebývala mezi námi. I proto jsme blahoslavení!