Zamyšlení z Božího slova

Dej mi rozum a budu tvůj Zákon zachovávat, budu se ho držet celým srdcem. (Ž 119,34)

Člověk bez Boha je člověkem bez rozumu (Ž 14,1). Proto by každý člověk měl volat k Bohu, aby mu dal rozum. A kdo přišel k Bohu z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, dosáhl toho požehnání, že se dostal k plnosti Boží moudrosti, která je v Kristu. Díky němu ti, kteří v něm jsou, mají rozum a jsou schopni rozpoznat pravdu od lži a prosit Boha o moudrost. Kéž se nad námi Bůh slituje a nenechá nás napospas hlouposti! Je to tak snadné stát se ignorantem, být lhostejný k tomu, co se kolem nás děje (Př 1,32). Bez rozumu člověk nemůže zachovávat Kristův zákon, protože neví nic o lásce, kterou Bůh miluje své děti a není schopen takto milovat své bližní. 

Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat. (Ž 119,33)

Pohleďte na malé, ale velmi silné slovíčko – „důsledně“. Opravdu žalmista ví, o čem mluví? Chce skutečně důsledně zachovávat všechna Boží nařízení, která nachází v zákoně Mojžíšově? Je jisté, že nemůže mít na mysli nic jiného. Přesto nemůžeme jeho slovům rozumět jinak, než že z moci Ducha svatého touží po tom, co je vrcholem a cílem celého zákona – a tím je samotný Pán Ježíš Kristus. Jinak by nemohl mluvit o důsledném zachovávání Pánových nařízení. Vždyť nikdo není schopen je plnit, natož důsledně! Jenom ten, který je dal, je schopen podle nich žít – a pouze tehdy, když on žije v nás (Ga 2,20), můžeme důsledně plnit jeho zákon a milovat ho z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí (Lk 10,27).

Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat. (Ž 119,33)

Kdokoliv byl kdy Bohem z jeho milosti zachráněn, stal se novým stvořením jenom na základě vykupujícího díla Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty. Bylo a je to z milosti a skrze víru, která se dívala buď dopředu na zaslíbení Krista, nebo zpět na zjevení Krista a jeho dokonané dílo. Vykoupené srdce je nové srdce, masité, které je obnovené Bohem a má schopnost zachovávat Boží přikázání. To je jediný důvod, proč se může žalmista ptát na cestu Božích nařízení. Tady je srdce, které je vyučené Bohem (Jr 31,34), které bylo očištěné Kristovou krví a nyní chce chodit po Pánových cestách. Chce je poznávat, proto volá: „Pane, nauč mě znát tvou vůli, nauč mě cestě zbožnosti, abych po ní mohl chodit ke tvé slávě.“

Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat. (Ž 119,33)

Každá duše, která byla z Boží milosti zachráněná, okamžitě volá: „Ukaž mi cestu!“ Chce jít za Pánem a Pán se jí dává poznat – on sám je ta cesta, pravda i život (J 14,6). „Ukaž mi cestu“ znamená, dej mi poznat sám sebe, ukaž mi, jak mám s tebou chodit v tomto světě, jak můžu žit v pokoji a v radosti z Ducha svatého. Kéž se Bůh nad námi smiluje a den za dnem nám ukazuje cestu, po níž ho máme následovat. Je to cesta kříže, cesta zapření sebe sama, cesta zemření sobě a žití pro něj. Je to cesta, která nás stojí celý náš život. Ale současně je to cesta, která – jako jediná – znamená skutečný a naplněný život. 

Poběžím cestou tvých přikázání, dal jsi mému srdci volnost. (Ž 119,32)

Evangelium vysvobozuje! I když můžeme říct, že autor tohoto Žalmu ještě neviděl evangelium v takové plnosti, v jaké ho známe dnes, nebyl zachráněn jinak než my – z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. V jeho případě to bylo skrze Krista zaslíbeného. Ale o nic méně mocného. Tento Kristus se ze své milosti dával poznat i v době Starého zákona a jeho pravda činila lidi svobodné stejně, jako je tomu dnes. I žalmista byl vysvobozen z otroctví hříchu a smrti stejně jako z otroctví zákona. Proto mluví o tom, že Bůh dal jeho srdci volnost, takže může běžet cestou jeho přikázání. Byl zachráněn skrze stín Krista, který viděl v zákoně, který mu byl dán a toužil k postavě, která ten stín vrhala, k Pánu Ježíši Kristu.

Poběžím cestou tvých přikázání, dal jsi mému srdci volnost. (Ž 119,32)

Pro srdce zasažené Boží láskou a proměněné Boží milostí jsou Boží přikázání radostí. A i když žalmista mluví o příkazech staré smlouvy, jeho srdce bylo obnovené mocí smlouvy nové, která byla zpečetěna Kristovou krví. On sám by to tak jistě nemohl říci, ale když se na to díváme z perspektivy kříže, není jiné vysvětlení. Kristova láska zasáhla jeho srdce a dala mu nový život a spolu s ním i pomyslná křídla, takže letí, aby udělal všechno, co vidí na očích toho, který ho vykoupil. Poznal cestu spasení – z milosti skrze víru – a nyní chce běžet touto cestou lásky a vylévat Boží požehnání na všechno kolem sebe. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo“, řekl Pán Ježíš (J 14,23).

Přimkl jsem se k tvým svědectvím, nedej, Hospodine, abych byl zahanben! (Ž 119,31)

Mohlo by se zdát, že žalmista se tady dovolává svých zásluh – tedy že se přimkl k Božím svědectvím – a chce na nich postavit Boží přízeň – aby nebyl zahanben. Ale myslím si, že se spíš jedná o volání po Boží milosti, prosbu o Boží slitování. „Nedej, Bože, aby byl zahanben“ – rozhodl jsem se svěřit se tobě, vložit se do tvých rukou, proto jednej se svým služebníkem ke své slávě. „Kdo v něho věří, nebude zahanben“ (Ř 10,11). To je dílo Boží milosti, to je Bůh, který zachraňuje a působí v životech svých dětí, že se přimknou k jeho svědectvím, a následně své děti obhajuje, takže žádné z nich nebude zahanbeno. Bůh je věrný a my se mu můžeme cele odevzdat.

Přimkl jsem se k tvým svědectvím, nedej, Hospodine, abych byl zahanben! (Ž 119,31)

To je krásné a požehnané svědectví! Žalmista se přimkl k Hospodinovým svědectvím. Doslova k nim přilnul, přilepil se na ně – ale ne jako na něco cizorodého, ale přivlastnil si je a ztotožnil se s nimi, přijal je za své a nyní na nich bude stavět. Drží se jich a nic ho od nich nemůže oddělit. A přilnul k Pánovým svědectvím – tedy k tomu všem, co říká a dělá v tomto světě, co je zapsané v Božím slově i k tomu, na čem zjevně spočívá jeho ruka. Bůh dosvědčuje sám sebe jak svým Slovem, tak také svými skutky – těmi minulými zapsanými v Písmu, tak těmi přítomnými, které vidíme. A především dosvědčil sám sebe ve svém Synu, kterého vydal za naše hříchy. 

Zvolil jsem si cestu věrnosti, stavím si před oči tvé soudy. (Ž 119,30)

Žalmista se rozhodl jít po cestě věrnosti, protože viděl Boží soudy a stavěl si je před oči. Přesně tohle se potřebujeme naučit – stavět si před oči Boží soudy – ať už ty, které vidíme přímo před sebou, tedy jak Bůh aktuálně jedná nebo ty, o nichž píše ve svém Slově. Ukazuje nám to, jak velký a mocný je náš Pán, jak svaté a spravedlivé je jeho jednání a učíme se z toho bázni před ním. Musíme k němu volat, aby nás učil vidět jeho soudy, vidět jeho ruku v událostech kolem nás, vidět jeho soudy v Božím slově a radovat se z nich. To je motivace pro každého z nás, abychom zůstali věrní a drželi se pevně úzké cesty následování Pána Ježíše Krista. 

Zvolil jsem si cestu věrnosti, stavím si před oči tvé soudy. (Ž 119,30)

Každý člověk se dříve nebo později dostane ve svém životě na rozcestí – na jedné straně se někdy více a někdy méně zřetelně rýsuje úzká cesta, která vede k životu skrze víru v Pána Ježíše Krista, zatímco na druhé straně je široká cesta, která vede do záhuby. Na jedné straně je cesta pravdy, na druhé straně je cesta lži, na jedné straně je poddání se Bohu a jeho Slovu a na druhé straně je vzpoura proti němu. A i když může být zpočátku ta úzká cesta skutečně nezřetelná, pokud se po ní člověk rozhodně jít, nakonec se vyjasní a dovede ho až do náruče Pána Ježíše Krista, dovede ho k pokoji ve smíření s Bohem a k radosti z odpuštění hříchů. Kterou cestu zvolíš, čtenáři?

Odvrať ode mne cesty klamu, podle svého Zákona se nade mnou smiluj. (Ž 119,29)

„Pane, smiluj se nade mnou!“ To by měla být asi jedna z nejčastějších proseb křesťanů. Ano, Pán se smiloval, stal se člověkem a na lidském těle zaplatil za hříchy svého lidu, je dokonáno a každému, kdo uvěřil ve vzkříšeného Ježíše Krista a vyznal ho svými ústy jako Pána, byly jeho hříchy odpuštěné, byl očištěn Kristovou krví a je Božím dítětem. Přesto stále znovu tak snadno zabloudíme, odbočíme na cestu klamu nebo zatouláme a ztratíme. Myslím, že není den, kdy bychom nepotřebovali volat k Bohu a prosit ho o smilování. Smiluj se nade mnou podle svého Zákona, podle své spravedlnosti. Petr, který se zahleděl do vln, když šel po vodě, a začal tonout, volal: „Pane, zachraň mě!“ Stejně voláme i my. A on zachraňuje. 

Odvrať ode mne cesty klamu, podle svého Zákona se nade mnou smiluj. (Ž 119,29)

Život hříchu je život lži – od začátku až do konce. Je to lež o Bohu, lež o sobě (i sobě), lež o druhých (a druhým), lež o světě (a světu). Ale poznání pravdy vysvobozuje z moci klamu. Nové narození z Ducha pravdy staví nohy Božího dítěte na cestu pravdy, doslova do toho, který sám sebe nazývá Pravdou. Přesto je naše inklinace ke klamu stále velká a proto musíme volat k Bohu, aby nás vysvobodil, aby od nás odvrátil cestu lži. A nejenom z našeho vlastního života, ale i z našeho okolí. Křesťan nechce, aby na něm ulpěla ani kapka falše, pokrytectví, bludu, pošetilosti nebo modlářství. Vysvobození je ovšem jenom u Pána. „Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme“ (Pl 5,21).

Moje duše se rozplývá žalem, pozvedni mě podle svého slova. (Ž 119,28)

Také žalmista byl jenom člověkem. I on procházel nejrůznějšími těžkostmi a došlo i na chvíle, kdy se jeho rozplývala žalem. Také takové chvíle nechává Bůh dopadnout do životů svých dětí. Není to proto, že by je nemiloval, ale často je to proto, aby jim mohl svou lásku ještě více ukázat, aby jejich duše ještě více přilnula k Bohu samotnému a hledala svou útěchu u něj, v jeho osobě, v Božích činech a v jeho Slově. Můžeme si být jisti, že Bůh s námi nejedná metodou „pokus – omyl“, ale vždycky dobře ví, co dělá, takže „všechno napomáhá dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28). Vždyť neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás! Jak by nám tedy spolu s ním nedaroval všechno?

Dej mi porozumět cestě svých ustanovení, chci přemýšlet o tvých divuplných činech. (Ž 119,27)

Když člověk začíná rozumět cestě Božích ustanovení, což je možné jenom díky novému narození z Ducha svatého, vidí, jak veliká je Bůh, jak divuplné jsou jeho činy. Pomalu se přibližuje k Božímu smýšlení a chápání tohoto světa. Bez Ducha Božího to nejde a není to možné ani bez znovuzrození. Bez toho zůstává jenom tělesná mysl, která chápe všechno tělesně a nerozumí duchovním věcem v tom Božím slova smyslu. Taková mysl za duchovní vydává opravdu kde co, ale pravé rozlišení nemá. Nemůže žasnout nad Božími divuplnými činy, protože jim nerozumí a nerozumí tomu, že jsou od Boha. Kéž skutečně pochopíme, kdo je Bůh a co je od něj, kéž rosteme v tom, co je duchovní v tom pravém slova smyslu, a co není.

Dej mi porozumět cestě svých ustanovení, chci přemýšlet o tvých divuplných činech. (Ž 119,27)

Následování Pána Ježíše Krista není otázkou pocitů, dojmů nebo nějakých mysticky neuchopitelných věcí – žalmista říká: „Dej mi porozumět … chci přemýšlet.“ Bůh nás stvořil jako rozumné bytosti, což je jedna z věcí, v nichž jsme stvořeni K Božímu obrazu. Naše mysl je padla, ale když se narodíme z Ducha svatého, začínám se proměňovat obnovou své mysli (Ř 12,2). Teprve potom můžeme začít rozumět duchovním věcem. Mnohé z nich sice přijímáme jenom skrze víru, protože jsou tak hluboké, že jim nelze porozumět, přesto o nich můžeme přemýšlet a žasnout nade všemi cestami Božích ustanovení. Bůh dal svá ustanovení, abychom podle nich žili, a když nad nimi přemýšlíme, vidíme, jak velkého Boha máme a jak slavný je náš Vykupitel.

Vyprávěl jsem o svých cestách, tys mi odpověděl, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,26)

S jak jednoduchým procesem se tady setkáváme! Vyprávěl jsem o svých cestách, o svém životě s tebou, Bože, a ty jsi mi odpověděl, požehnal jsi mým slovům a dal jsi mi zakusit ještě více z tvé milosti a přítomnosti. Proto k tobě volám a chci vědět víc o tobě samotném i o tvém díle, o tvých přikázáních a o všem, co nařizuješ. Když Bůh dá člověku nové srdce, je tady úplně nová touha, která už se nechce zabývat hříchem a světskými věcmi, ale chce přemýšlet o všem, co „pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu“ (Fp 4,8). To je dílo Boží milosti v životě člověka.

Vyprávěl jsem o svých cestách, tys mi odpověděl, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,26)

Bůh slyší, Bůh vyslýchá. Bůh dobře ví o naší situaci a nikdy nás nepouští ze zřetele. Není mu ale lhostejné, co děláme a co říkáme. Někdy dokonce neodpovídá přímo na naše modlitby, ale jedná na základě našeho vyznání a svědectví, když vyprávíme o svých cestách s ním. Nemusí se nutně jednat o výšiny života s Bohem, ale mohou to být naše pády, které vedou k vyznání naší bídy, našeho hříchu a následně k Božímu milosrdenství, v němž se Bůh nad námi slitovává. Poslal svého Syna, aby nás očistil ode všeho hříchu a aby byl věrný, kdykoliv se k němu obracíme – ať už s vyznáním svých hříchů, nebo v našich prosbách. Můžeme s radostí vyprávět o naší cestě s Bohem.

Do prachu je přitisknuta moje duše, zachovej mi život podle svého slova. (Ž 119,25)

Bože, ty jsi stvořil člověka z prachu země a vdechl jsi mu život. Zachovej nyní tento život podle svého Slova. Žalmista se dovolává Božího slova, možná i dalších slibů pro ty, kteří žijí bezúhonně před svým Bohem, tedy ve víře v něj a jeho Mesiáše. Skrze víru v Pána Ježíše Krista jsme byli zproštěni svých hříchů, protože Pán je vzal na sebe a vynesl je na golgotský kříž, kde za ně zaplatil svou vlastní smrtí. Stal se smírnou obětí za naše hříchy, utišil Boží hněv, který byl namířený proti nim, takže nyní můžeme i my skrze víru v něj chodit před svým Bohem v bezúhonnosti srdce. A kdykoliv je naše duše přitištěná do prachu, můžeme se dovolávat Božích slibů.

Do prachu je přitisknuta moje duše, zachovej mi život podle svého slova. (Ž 119,25)

Má duše ulpěla v prachu a nemůže se zvednout. Je zavalená prachem, zabořená do bahna tohoto světa, patří smrti stejně jako tělo, které z prachu povstalo a do prachu se vrátí. Proto volá k Bohu pro obživení. Zachovej mi život! Má duše přilnula k prachu a nemůže se od něj odtrhnout – Bože, zachraň! Bože, oživ! Bože, smiluj se! To je úpěnlivé volání zoufale zdrcené duše. Jediné východisko je v Ježíši Kristu, který sám je životem (J 14,6), původcem života (Sk 3,15). Jenom jeho život může pozvednout duši přitištěnou do prachu, jen skrze víru může dojít k novému narození, pouze touto milostí může být člověk obnoven, obživen a zachován pro věčnost. Jedinému Bohu takto vzejde sláva.

Do prachu je přitisknuta moje duše, zachovej mi život podle svého slova. (Ž 119,25)

Prach se vrací prachu. Nejenom na konci fyzického života, kdy tělo, původně z prachu stvořené, se do něj zase vrací, ale také během něj, kdy jsme pokořováni na nejvyšší možnou úroveň, doslova až k smrti. Duše se tiskne do prachu země, protože je tlačena tíhou hříchu nebo tíhou okolností, pronásledování, tlakem nepřátel. Sklání se tak před svým Stvořitelem a volá k němu: „Pane, smiluj se! Pane, zachraň!“ Ve svém čase a podle své vůle Bůh odpovídá a mocí své milosti pozvedá duši z prachu, když jí dává poznat svého milovaného Syna, který dal sám sebe jako oběť smíření za naše hříchy. Tehdy je duše povznesena do nebeských výšin, kde Kristus sedí po pravici Boha Otce všemohoucího. 

… tvá svědectví budou nadále mým potěšením, jsou to moji rádci. (Ž 119,24)

Člověk bez Boha není člověk rozumný, ale člověk bezradný, a Písmo dokonce říká, že to je člověk hloupý, bloud (Ž 14,1). Abychom se mohli orientovat v tomto světě, potřebujeme Boha, který tento svět stvořil a určil, jak má fungovat. Proto jsou jeho svědectvím potěšením pro každé Boží dítě, protože skrze ně přichází k porozumění nejenom tomu, jak věci fungují, ale také kdo je jejich tvůrcem. Boží svědectví svědčí především o Bohu – tak to řekl Ježíš Židům, kteří zkoumali Písma a mysleli si, že v nich mají věčný život: „Písma svědčí o mně“ (J 5,39). Proto přináší Boží slovo křesťanovi tolik potěšení, neboť v něm nachází toho, kterého tolik miluje, svého vykupitele a Pána Ježíše Krista. Proto chce mít Bibli za svého rádce.

… tvá svědectví budou nadále mým potěšením, jsou to moji rádci. (Ž 119,24)

Jen v Bohu se může ztišit lidská duše, jenom od něj může přijít skutečná blaženost.  Srdce Božího dítěte je usazené v Bohu, takže se může radovat (a nemůže jinak) z Božích svědectví a přikázání. Z Boží milosti to tak je navzdory všem možným těžkostem, komplikovaným okolnostem, i když se spolu smlouvají vládcové země nebo zlé jazyky tupí Boží dítě – stále je zde radost, která plyne z toho, co Bůh dělal a dělá. V tomto smyslu sahají Boží svědectví od věčnosti minulé do věčnosti budoucí, od toho, co Bůh činil před stvořením světa (vyvolení a celý plán Boží prozřetelnosti) až po to, co Bůh učiní ve věčnosti budoucí, kdy bude v plnosti přebývat uprostřed svého lidu a setře mu každou slzu z očí. 

I když vládci zasednou a umluví se na mě, tvůj služebník bude přemýšlet o tvých nařízeních, (Ž 119,23)

Hle, jaké odhodlání, jaké rozhodnutí, jaký závazek. Boží slovo bude neustále v centru pozornosti – ať se děje, co se děje. I když přijdou těžkosti ze strany okolí a dokonce vládci se budou umlouvat na Božího služebníka, jeho mysl nebude zatížena starostmi o tento život nebo zkoumáním toho, jak vyváznout z intrik, ale bude naplněna zájmem o Boží slovo, touhou znát Boží přikázání a nařízení. Takových věcí je člověk schopen jenom tehdy, pokud je nově narozený z Ducha svatého, pokud je v Kristu a má nové srdce, které je od Boha. Potom už jeho život není o něm samotném, ale je o Pánu Ježíši, není o pozemských věcech, ale o těch nebeských, není o tomto světě, ale o Božím království. 

I když vládci zasednou a umluví se na mě, tvůj služebník bude přemýšlet o tvých nařízeních, (Ž 119,23)

I když přijdou těžké chvíle – a takové chvíle rozhodně přijdou, a dost možná, že v lidském životě nejednou, žalmista chce přemýšlet o Božích nařízeních. Jak vysvobozující je, když uprostřed víru zkoušek a všemožných nesnází, tváří v tvář nepřátelství a pomluvám, může Boží dítě zaměřit svou pozornost na Pána Ježíše Krista. Potom se mnohem snadněji dá porozumět slovům Jakuba, abychom se z toho vždycky radovali, když na nás přicházejí zkoušky (Jk 1,2). Zkoušky nás vrhají přímo do Pánovy náruče. I když zasednou vládcové nebo lidé, kteří mají v rukou moc a budou se domlouvat na tom, jak zničit Boží lid, mohou být naplňováni pokojem, protože jejich nebeský Otec je s nimi – nikdy je neopustí a nikdy se jich nevzdá.

Sejmi ze mne potupu a pohrdání, neboť tvá svědectví zachovávám. (Ž 119,22)

Žalmista se dovolává Boží spravedlnosti. Zachovává Hospodinova svědectví, chodí po jeho stezkách, raduje se z Božích soudů i z jeho přikázání. Jeho svědomí je před Bohem čisté. Přesto je lidmi štván a tupen jako člověk vzpurný a rouhač. Nebojuje však s lidmi, ale utíká se k Bohu, který jediný ospravedlňuje, který snižuje pyšné a pokorným dává milost. Bůh je spravedlivý soudce. Kdo se k němu utíká, dojde – dříve nebo později – spravedlnosti a práva. Bůh se zastává všech, kdo jsou utlačování, kdo se nemohou domoci vlastní spravedlnosti a práva. Ujímá se vdovy i sirotka a staví se proti aroganci a útlaku mocných, ať již jsou to lidé ze světa nebo lidé z církve. „Bohu se nikdo nebude posmívat“ (Ga 6,7).

Sejmi ze mne potupu a pohrdání, neboť tvá svědectví zachovávám. (Ž 119,22)

Pro křesťana není obtížné být potupen a pohrdán – a to nejenom od světa, ale dokonce i od svých vlastních, bratrů a sester. Pomluvy, podsouvání myšlenek a názorů nebo jen obyčejná závist – to všechno a mnoho dalších věcí, které vycházejí z padlé lidské přirozenosti, snadno a rychle vedou k pohrdnutí bratrem nebo sestrou a dokonce i k jejich hanění. Bůh to ví a dopouští takové věci do životů svých dětí, aby je pokořoval a učil spoléhat pouze na jeho milost, na jeho slitování, na jeho hodnocení, na jeho lásku. Jednoho dne Bůh srovná všechno bezpráví a nespravedlnost, sejme potupu z těch, kdo byli neprávem haněni a místo pohrdání zahrne své milované jasem své slávy a ti, kdo tupili, budou sami potupeni.. 

Oboříš se na opovážlivce, na proklatce, kteří pobloudili od tvých přikázání. (Ž 119,21)

Všichni, kteří zbloudili od Božích přikázání, se dostali pod prokletí. To je kletba Mojžíšovy smlouvy – stačí přestoupit jedno přikázání a dochází k přestoupení všech, protože byla porušena smlouva (viz Jk 2,10). Jaká sláva a blaženost spočívá na těch, kteří se stali účastníky lepší smlouvy, nové smlouvy, Kristovy smlouvy. Ti už nejsou pod zákonem Mojžíšovým, ale ani nejsou bez zákona – jejich zákonem je Kristus. Doslova vsazeni do zákona Kristova. Jsou nové stvoření, jsou v Kristu a nic je nemůže oddělit lásky Boží, která je v Kristu Ježíši. Jsou mimo jakékoliv prokletí, protože všechny jejich hříchy – minulé, přítomné i budoucí – omyla Kristova prolitá krev. Takže i když zbloudí, Bůh je věrný a spravedlivý a jakmile vyznají svou opovážlivost, očišťuje je od každé nevěrnosti. 

Oboříš se na opovážlivce, na proklatce, kteří pobloudili od tvých přikázání. (Ž 119,21)

Není radno zahrávat si s živým a svatým Bohem. Bůh je věrný a naprosto spravedlivý. Žádného opovážlivce neponechá bez trestu. Je věrný ve své lásce ke svým milovaným, a je úplně stejně věrný ve svém hněvu vůči všem, kteří se proti němu staví. Ze své milosti z nás, kteří jsme byli opovážliví a vzbouření proti němu, učinil své děti. Jak by se nesmiloval nad dalšími, kteří ještě zůstávají ve své vzpouře? Vždyť jeho slitování se nad námi klene jako obloha a jeho milosrdenství je plná země. Proto ve vší důvěře v jeho dobrotu voláme: „Pane, zachraň!“ „Smiluj se a vztáhni svou ruku ke spasení těch, kteří se vzbouřili proti tobě a vzdorují ti.“ 

V duši se stravuji touhou po tvých soudech v každé době. (Ž 119,20)

Nové stvoření má nové srdce a spolu s ním také nové touhy – vlastně všechno je nové, protože to staré pominulo. Boží dítě bylo přeneseno ze tmy do království Božího syna, z temnoty do podivuhodného světla, z bažiny hříchu a poskvrnění do slávy svatosti a čistoty. Už netouží vrhat se do víru nepravosti společně se světem, ale stravuje se touhou po Božích soudech. Chce vidět Boha v jeho velikosti a moci, v jeho slavných a mocných skutcích. Boží soudy jsou potěšením Božího dítěte, raduje se z nich, protože v nich poznává ruku svého milovaného Spasitele a Pána. V žádném okamžiku svého života už nechce být bez Boží přítomnosti, bez jeho lásky, spravedlnosti, pravdy, nebo bez jeho laskavého milosrdenství. 

V duši se stravuji touhou po tvých soudech v každé době. (Ž 119,20)

Lidská duše, nebo jinak také vnitřní člověk, je tím, co hýbe vnějším člověkem. Neobnovený vnitřní člověk se stravuje touhou po hříchu. Jeho hlavním cílem je vlastní „já“. Je z podstaty svého tělesného narození modlářem a vzbouřencem proti Bohu, je Bohu nepřátelský a nechce ho znát natož ho poslouchat. Ale když Duch svatý obnoví nitro, dá nové srdce a Bůh do nás vloží svého Ducha, zapečetí nás jím, abychom byli už navždy jeho, objeví se úplně nové touhy. To je nové narození, nový život, nové stvoření – staré pominulo a je tu nové. Ne že by se staré touhy už neobjevovaly, ale už byla zlomena jejich moc a den za dnem se blíží okamžik, kdy budeme vyvázáni i jejich přítomnosti.