Magna charta spasení (Ef 2,8-10)

Magna charta spasení (Ef 2,8-10)

Milostí jste spaseni! Jak mocné zvolání! Jak prostá zpráva! Jak přímé vysvětlení evangelia! Zde je řečeno všechno. Přesto je stále toto mocné evangelium, které je Boží mocí ke spasení, zaměňováno za něco úplně jiného.

31. října 1517 Martin Luther zveřejnil svých 95 tezí proti odpustkům a zapálil oheň reformace v celé Evropě. Jeho teze jsou obžalobou tehdejší církve a stojí na jednom jediném – na evangeliu o Boží milosti. Spasení z milosti bylo pro Martina Luthera východiskem a pevnou základnou, ze které se nemohl a ani nechtěl pohnout. Dnešní situace není o mnoho jiná. Liší ale v tom, že dnes nejde o náboženství římské církve, jak to bylo v době reformace, protože římská církev své názory, které Luther kritizoval, upevnila na tridentském koncilu, prohloubila, pokračuje v nich a tak se vzdaluje evangeliu o Boží milosti, ale jde o náboženství a víru lidí, kteří se nazývají křesťany – evangelickými nebo evangelikálními (podle evangelia). Ale když vezmete jejich „evangelium“ a do hloubky ho prozkoumáte, a potom ho postavíte vedle „evangelia“ římské církve, zjistíte, že se jedná o jedno a totéž, a jde o něco, co stále stojí v přímém protikladu k evangeliu o spasení z milosti. Nevlastní bratr Pána Ježíše Krista, Juda, napsal církvi:

  • Milovaní, velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu. Vloudili se totiž mezi vás někteří bezbožní lidé, zapsaní už dávno k odsouzení, kteří zaměňují milost našeho Boha v nezřízenost a zapírají jediného vládce a našeho Pána Ježíše Krista. (Ju 3-4)

Evangelium o Boží milosti bylo vždycky pod tlakem. Od prvních chvil mladé církve zde byli lidé, kteří zaměňovali milost za něco, co milostí vůbec není. Neměli bychom proto být překvapení, že k tomu dochází i dnes. To, co nás možná naplňuje děsem, je, v jak širokém měřítku k tomu dnes dochází. Dnes můžete slyšet z kazatelen křesťanských sborů všechno možné – často uslyšíte o spasení z víry, můžete slyšet o spasení z horlivosti, spasení z vědomosti nebo naopak spasení z nevědomosti, o spasení z dobrých skutků, o spasení z rozhodnutí, o spasení z modlitby, o spasení skrze zachovávání nějakých pravidel nebo něčeho podobného. Nic z toho není spasení z milosti. A to je důvod, proč se musíme zabývat spasením z milosti. Jenom spasení z milosti je takovým evangeliem, které je Boží mocí ke spasení. Jenom spasení z milosti přináší život, naději, jistotu, pokoj, radost, lásku, touhu, horlivost a cokoliv dalšího v křesťanském životě. Proto musíme mluvit o milosti a o spasení z milosti. Začneme tím nejdůležitějším – milost je především:

I. Nezasloužená

Nejjednodušší a nejlepší definice milosti říká, že milost je ničím nezasloužená přízeň. V kontextu čtvrtého a sedmého verše druhé kapitoly bychom mohli tuto definici ještě doplnit o jedno slovo – milost je ničím nezasloužená laskavá přízeň. Bůh je bohatý v milosrdenství, zamiloval si nás velikou láskou a ve své dobrotě nás zahrnul nesmírným bohatstvím své milosti. Proč to udělal? Jenom ze své dobroty a lásky k nám. Není žádný jiný důvod. Když se podíváte na první tři verše druhé kapitoly, tak je to naprosto jasné. Jasně zde stojí, že jsme:

  • …všichni žili v žádostech svého těla, dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli, a tak jsme byli svou přirozeností děti hněvu tak jako ostatní. ( Ef 2,3 ČSP)

Zasloužili jsme si Boží hněv, ale dostali jsme milost. Falešná prorokyně adventistů, Ellen Whiteová, v knize o milosti[1], tvrdí, že náš hřích, pád člověka, donutil Boha prokázat milost. Kdybychom prý nepadli, tak bychom nikdy nepoznali milost. To je naprostý nesmysl. Efezským 2,3 jasně ukazuje, že hřích vyvolává jediné – a to je Boží hněv. Ale milost nelze vyvolat, nelze si jí nijak zasloužit – ani hříchem. Boží slovo říká:

  • …kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost… (Ř 5,20)                     

Ale apoštol hned vzápětí také dodává vysvětlení:

  • Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít? (Ř 6,1)

Podstatnou věcí na milosti je, že je nezasloužená. A z toho vyplývá, že je také nevymahatelná. Milost si nemůže nikdo nárokovat. V dnešní společnosti mají lidé pocit, že mají na všechno právo. Dokonce se mluví o právu štěstí. Je to naprosto absurdní. Z hlediska Písma a ve vztahu k Bohu nemáme právo vůbec na nic – dokonce ani na život. Všechno je jenom a pouze darem Boží milosti. Podívejte se, co Bůh říká Bárukovi, který byl pomocníkem proroka Jeremjáše. 

  • Řekl jsi: ‚Běda mi, neboť Hospodin přidal k mé bolesti ještě starost. Do zemdlení vzdychám, a odpočinutí nenalézám.‘ Toto mu povíš: Toto praví Hospodin: Hle, bořím, co jsem vybudoval, vyvracím, co jsem zasadil, celou tuto zemi! A ty bys chtěl pro sebe usilovat o veliké věci? Neusiluj. Neboť hle, já uvedu zlo na všechno tvorstvo v ní, je výrok Hospodinův, ale tobě dám jako kořist život na všech místech, kamkoli půjdeš. (Jer 45,3-5)

Bůh se smiloval nad Bárukem a jako kořist mu dal život. Báruk dostal od Boha život jako výsadu, jako něco, na co ostatní neměli právo. A to platí dodnes. Jenom my si myslíme, že máme právo, že jsme pupek světa a všechno se bude točit kolem nás, že na náš povel budou lítat andělé a na naše slovo se bude Bůh, Stvořitel vesmíru, otáčet a kmitat, jako kdyby to byl nějaký „hej nebo počkej“. Jediné právo, které má každý člověk ve vztahu k Bohu, je právo na spravedlivý soud, nebo ještě lépe řečeno, na spravedlivé odsouzení. To je to jediné, co každý člověk může vyžadovat. Všechno ostatní je milost!

Z hlediska lidské společnosti a vztahu k lidem máme samozřejmě právo na život. Má ho každý člověk hned od svého početí. A pokud mu ho někdo bere, je to vražda a nezáleží na tom, zda se to stalo tři týdny po početí, tři měsíce, nebo sedmdesát let. Ale ve vztahu k Bohu jsme závislí na jeho milosti a tu si nemůžeme nijak zasloužit a nemůžeme jí na Bohu vymáhat.

Milost je tedy naprosto nezasloužená. Je důležité to vědět a připomínat si to, protože naše vlastní stará přirozenost je plná pýchy a tíhne k tomu, aby se zviditelnila a přinesla něco, čím se bude moci sama pochlubit. Ale Písmo nás ujišťuje, že „spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“ (Ef 2,9).

Spasení z milosti jde proti lidské chloubě. Spasení z milosti přímo napadá lidskou pýchu a to jeden z důvodů, proč spasení z milosti v tomto světě nikdy nebylo a nikdy nebude populární. Pokud slyšíte, že je někde evangelium populární, je to buď Boží zázrak a znamená to, že Bůh seslal své probuzení na lidi – a potom také uvidíte, že lidé milují Krista, jeho Slovo a jeho církev víc, než cokoliv jiného, a bude to naprosto zřetelně vidět na jejich životech, nebo se jedná o falešné evangelium. Spasení z milosti nelechtá lidem uši, ale drtí jejich pýchu a vzdor, a naprosto ničí touhu po zásluhách, protože milost je nezasloužená. A s tím velmi úzce souvisí další charakteristika milosti, kterou si musíme připomenout:

II. Svrchovaná

Co tím chci říct? Chci tím říci jednu jedinou věc – milost vždycky záleží jenom na jedné straně, na tom, kdo milost uděluje. Ten, kdo milost dostává, s tím nemůže vůbec nic udělat, ale je naprosto závislý na tom, kdo mu milost prokazuje. Představte si vzbouřence proti králi, který je odsouzen k smrti za vlastizradu a spiknutí proti králi. Ale těsně před popravou dostane od krále milost. Co může udělat? Vůbec nic. Nezáleží na něm, ale na králi, který milost udílí. Je to jeho rozhodnutí a jeho vůle. Dobrým příkladem svrchované Boží milosti je známý text z knihy proroka Ezechiele. Je to příklad, který velmi úzce souvisí se spasením. Je to dokonalá ilustrace spasení z milosti. V Ezechielovi 37 čteme o tom, že Bůh přivedl proroka doprostřed pláně plné kostí, které byly velmi suché. A řekl mu:

  • Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: ‚Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo! … Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.‘ (Ez 37,4-6)

Prorok prorokoval podle Hospodinova příkazu a:

  • Ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží. (Ez 37,7-8)

Nakonec ty kosti ožily. To je přesně ilustrace svrchované Boží milosti. Bůh promlouvá k hříšníkům své slovo – slovo milosti a Duch svatý to slovo v jejich životech oživuje. Co mohou hříšníci udělat? Nic. Je to svrchované dílo Boží. Je to stejné, jako s narozením dítěte, když se spermie spojí s vajíčkem a vznikne život. Ten nový človíček, který takto vzniká, nemá naprosto žádnou zásluhu ani podíl na tom, že vzniká. Stejně to funguje duchovně. Je tady hříšník, ve kterém působí Duch svatý a otevře mu uši, aby slyšel Boží slovo. Duch svatý to Slovo, které je v 1Pt 1,23 nazváno semenem, oživí a dochází k novému narození. Velmi jasně to Bůh říká Mojžíšovi:

  • Mojžíšovi řekl: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9,15-16)

To je o Boží milosti, moji milí. O Boží svrchované milosti. Toto je milost, kterou jsme spaseni. To je také milost, která je mnoha lidmi, kteří se prohlašují za křesťany, naprosto odmítaná. Lidé říkají: „Musíme mít přece nějaký podíl na spasení. Bůh přece nemůže rozhodovat za nás.“ To je důvod, proč si musíme ujasnit velmi důležitou věc – Boží milost neruší lidskou zodpovědnost. Je povinností každého člověka činit pokání a věřit Bohu. Problém je v tom, že člověk nechce. Přirozený člověk nenávidí Boha a všechno, co je s ním spojené. Písmo jasně říká, že „není, kdo by hledal Boha“ (Ř 3,11). To je něco, co budou lidé stále zpochybňovat a popírat. Budou tvrdit, že mohou hledat Boha a hledají ho. Ale milost znamená, že nemáme žádný podíl na spasení. Milost je o tom, co říká Ježíš:

  • Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (Lk 19,10)

Většina křesťanů v naší zemi dnes popírá svrchovanou Boží milost. Ale je to trochu absurdní postoj. Na jedné straně tvrdí, že jsme spaseni pouhou milostí a všechna sláva za naše spasení patří jen Bohu, ale na druhé straně říkají, že člověk musí mít svůj podíl na spasení. Bůh udělal svou práci a teď musí člověk udělat svůj díl. Pomiňme nyní všechny další hloupé věci, které z takového názoru vyplývají, a podívejme se na jedno jediné: Komu patří sláva? Ze svého dětství si pamatuji pohádku „O veliké řepě“: Žili, byli děda s babkou. Jednoho dne děda zasadil řepu, která mu po čase vyrostla a byla převeliká. Snažil se ji vytáhnout. Tahal, tahal, ale nevytáhl. Přivolal si tedy na pomoc babku. Bába se chytla dědka, dědek řepy a tahali, tahali, ale nevytáhli. Babka na pomoc přivolala vnučku. Vnučka se chytla babky, babka dědka, dědek řepy a táhli, táhli, ale nevytáhli. Zavolali pejska, zavolali kočičku a pořád nic. Kočka tedy zavolala myš. Myš se chytla kočky, kočka psíka, psík vnučky, vnučka babky, babka dědka, dědek řepy a táhli, táhli a najednou řepa udělala „rup“ a byla venku…

Moje otázka zní: Kdo vytáhl řepu? Komu patří sláva za její vytažení? Ti, kdo říkají, že máme na spasení nějaký podíl, obvykle tvrdí, že všechna sláva ale patří Bohu. Jak je to v naší pohádce? Patří všechna sláva dědečkovi? Ne! Patří všem – každý se podílel jinak, ale podíleli se všichni. Ale co říká Písmo?

  • Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,9)

A na jiném místě Pavel říká, že Boží zákon nás všechny – každého člověka – usvědčuje z hříchu a z pýchy před Bohem, aby „aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny“ (Ř 3,19). Před Bohem jsme viníci a potřebujeme milost. Nejsme schopní pro své spasení udělat vůbec nic. Jenom Bůh nás svou milostí může zachránit. Nikdy to nebylo jinak, a proto také prorok Jonáš vyznává: „U Hospodina je spása!“ (Jon 2,10).

Milost je naprosto svrchovaná a nezávislá na nás a na našem jednání. Milost není, nikdy nebyla a nemůže být spojena s žádnou podmínkou. Neexistuje nic takového jako podmíněná milost. Kdyby milost byla vázaná na podmínky, stala by se zásluhou, odměnou, mzdou. Ale Bůh v popisu evangelia říká:

  • A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,26–27)

Všimněte si tohoto Božího svrchovaného jednání. Bůh se neptá Izraelců (ani pohanů, na které se toto zaslíbení vztahuje také, jak o tom káže apoštol Petr o letnicích ve Sk 2,39), zda mu dovolí udělat něco s jejich srdcem. Bůh je nežádá o to, aby se mu dali k dispozici nebo aby byli svolní s tím, co Bůh chce udělat. Bůh oznamuje, co udělá. A udělá to přesně tak, jak on sám chce, protože on je Bůh. Něco podobného napsal Martin Luther Erasmovi, když spolu diskutovali o tom, zda člověk má svůj podíl na spasení, jak tvrdil Erasmus, či nikoliv, jak tvrdil Martin Luther. Luther říká: „Ty chceš, aby Bůh přestal být Bohem.“ Pokud milost přestane být svrchovanou milostí, nejen že přestává být milostí vůbec, ale Bůh, který by něco takového udělal, přestává být Bohem. Proto mluvíme o tom, že Boží milost je svrchovaná. Je tady rozdíl mezi Starou a Novou smlouvou. Ve Staré smlouvě stojí:

  • …budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. (Ex 19,5)

Je zřejmé, že aby se Izraelci stali Božím lidem, musí nejprve poslouchat Boha a dodržovat Jeho smlouvu. K tomu také směřují všechny starozákonní výzvy o poslušnosti. To je základ Staré smlouvy a ukazuje na skutky a zásluhy. Jaký je ale charakter Nové smlouvy? Je to smlouva, která se obejde bez poslušnosti? To rozhodně ne! Slova Ezechiela jsou v tom naprosto jasná. Poslušnost je neoddělitelnou součástí Nové smlouvy. Ale na rozdíl od Staré smlouvy není poslušnost podmínkou Nové smlouvy, ale jejím důsledkem. Proto se mluví o smlouvě z milosti. Bůh nejprve vloží do nitra člověka nové srdce a do něj dá svého Ducha a teprve potom je člověk schopen poslouchat, řídit se Božími nařízeními, zachovávat Boží řády a jednat podle nich. Teprve když má nové srdce, je schopen věřit v Boha, činit pokání a obrátit se. A to nás vede k poslední charakteristice Boží milosti – Boží milost je:

III. Účinná

  • Milostí tedy jste spaseni skrze víru. (Ef 2,8)

Boží spasitelná milost je takovou milostí, která jedná, je aktivní, činná, není neplodná, ale stoprocentně účinná. Buď jste spaseni, a to znamená, že jste spaseni milostí, tedy že Boží milost ve vás působila, a způsobila, že jste byli přeneseni ze tmy, do království Božího syna, nebo spaseni nejste. V nebi nebude žádný člověk, který by nebyl spasen milostí. A v pekle nebude žádný člověk, který by obdržel Boží milost. Všichni, kdo obdrželi milost, jsou spaseni. Milostí jste spaseni. Kdyby spasení záviselo na lidském rozhodnutí – a pozor, já nepopírám, že by lidské rozhodnutí nemělo své místo ve spasení, ale není tím, na čem spasení závisí – ale kdyby to tak bylo, jak tvrdí někteří lidé, potom by v pekle byli lidé, kteří dostali Boží milost a odmítli ji. A v nebi by byli lidé, kteří dostali Boží milost a přijali ji. Jaký by byl ten podstatný a zásadní rozdíl mezi spasenými a nespasenými? Dobré rozhodnutí jedněch a špatné rozhodnutí druhých. Tím rozhodujícím faktorem, na kterém závisí spasení člověka, by bylo lidské rozhodnutí. Ale to není evangelium o spasení z milosti!

  • Spasení není z vás, je to Boží dar. (Ef 2,9)

Boží milost, která se projevu v díle Kristova kříže, je tím, co způsobuje onen zásadní rozdíl mezi spasenými a nespasenými. Kristova smrt na kříži, která přináší milost, je tím, co odlišuje obě skupiny. Jedna skupina milost má, zatímco druhá nikoliv – a musíme dodat, že nikdy také milost neměla. Je jenom obtížně představitelné, že by Bůh dal někomu milost ke spasení, a potom člověka nedovedl až do cíle, že by Kristus někoho získal a potom ho ztratil. Že by Otec někoho přivedl ke Kristu – což je milost – a potom by ho odmítl a nepřijal na věčnost. K čemu by takové evangelium bylo?

Už jsem zmínil, že stav člověka je takový, že nechce přijít k Bohu. A Pán Ježíš dokonce mluví o tom, že člověk je na tom morálně tak špatně, že k němu přijít ani nemůže. Je duchovně neschopný, mrtvý a potřebuje milost. „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec“ (J 6,44). Přesně to je spasení z milosti a právě toto je milost, která je účinná. Není to nějaká pasivní milost, která by závisela na člověku, není to ani paušální milost, ale je to milost, kterou Bůh přitahuje ke Kristu ty, které předurčil k synovství.

Když mluvíme o tom, že Boží milost je účinná, vyplývají z toho dvě důležité věci, které se týkají našeho současného života. Především to ukazuje na poslušnost – a to na poslušnost až do úplného konce, tedy věrnost a vytrvalost, které jsou známkou opravdového křesťana. Ze zaslíbení Nové smlouvy v Ezechielovi 36,26-27 jednoduše vyplývá, že kdo nevytrvá do konce, nikdy nezakusil spasitelnou Boží milost. Takový člověk mohl zakusit řadu dobrodiní, které Bůh ze své milosti dává všem lidem, ale nezakusil tu aktivní sílu a moc Boží milosti, která vede ke spasení. Takový člověk není a nikdy nebyl znovuzrozený z Ducha svatého, protože kdyby to tak bylo, vytrval by až do konce. O tom, že křesťan vytrvá, nerozhoduje on sám, ale je to dílo Boží milosti, která aktivně působí v životě křesťana. Je to dílo Pána Ježíše Krista, který křesťanům dal svého Ducha a řekl, že Duch svatý s nimi zůstane navěky. Proto křesťan s bázní a třesením uvádí ve skutek své spasení (Fp 2,12). Nikoliv proto, aby byl spasen, ale proto, že byl spasen. Ne proto, aby dostal milost, ale proto, že milost Boží v něm již jedná.

  • Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Fp 2,13)

Boží milost v životě člověka přináší ovoce. A to znamená, že ten, kdo je z milosti zachráněn, usiluje o svatost, čistotu, dobré skutky, protože ví, že „jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“ (Ef 2,10). To je popis křesťana. Ten, kdo nečiní Boží vůli, kdo neposlouchá Boha a jeho Slovo, může být jenom těžko nazýván křesťanem. Pokud někdo žije v hříchu, pokud má zalíbení v hříchu a nechce se ho vzdát, potom musíme pochybovat o pravosti víry a spasení takového člověka. A vůbec nezáleží na tom, jak moc si onen člověk myslí, že je křesťanem, jak hlasitě svou víru vyhlašuje, nebo co díky takové víře zakouší, jaké má zkušenosti, zážitky nebo pocity. Protože důkazem nejsou slova, ale skutky. Často jsme obviňováni, že kážeme milost, kterou budou lidé zneužívat. Že si řeknou: „Jsem spasen z milosti, tak už nemusím nic řešit, nic dělat a mohu si dál žít, jak chci.“ Ale to je naprosté nepochopení toho, co je to milost. Skutečná milost vás nenechá stejné. Účinná Boží milost bude vidět na vašem proměněném životě.

Druhou věcí, která je s účinnou Boží milostí spojená, je jistota a s ní spojený pokoj, které tato účinná milost přináší. Apoštol v listu do své milované církve ve Filipech hned v úvodu ujišťuje tamní křesťany (a s nimi i nás), že si je „jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista“ (Fp 1,6). To je účinná Boží milost, která přináší jistotu a pokoj do srdcí všech opravdových křesťanů. Takovou jistotu a pokoj nemůže přinést tzv. „evangelium“, v němž spasení záleží na člověku, na lidském jednání, rozhodnutí, skutcích, na vytrvalosti člověka nebo čemkoliv podobném. Takové „evangelium“ nemá absolutně žádnou moc dovést někoho až do dne Ježíše Krista. Takové „evangelium“ nemá moc uchránit před pádem a postavit neposkvrněné před Boží tvář. Takové „evangelium“ ve skutečnosti není evangeliem – je to falešné evangelium, které dává lidem falešný pocit jistoty – jistoty, která stojí cele na nich samotných a nikoliv na Boží milosti, na díle Pána Ježíše Krista, na jeho kříži, na jeho oběti!

Skutečnou jistotu a pokoj dává jenom evangelium o spasení z milosti: z ničím nezasloužené, naprosto svrchované a tedy na nás nezávislé a plně funkční, tedy účinné milosti. To je milost, která doopravdy zachraňuje a která přináší pokoj. To je milost, ve které můžete spočinout a s radostí jít vstříc svému Spasiteli. Protože jenom evangelium o spasení z milosti je Boží mocí ke spasení. Jenom spasení z milosti nestaví na nás a na našich skutcích, ale cele a vždy na Bohu a na díle jeho milosti – a to znamená na tom, co udělal Pán Ježíš Kristus na Golgotě. A pokud je to takhle, potom nemusíme pochybovat, ani se nemusíme strachovat, že by nás někdo mohl vytrhnout z Boží ruky nebo nás oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši. Tohle, a jenom tohle je spasení z milosti, veliké a slavné spasení, které se zdarma nabízí všem. Pojďte a naberte si vodu života zdarma a pijte. Ježíš Kristus nás zve, abychom šli k němu samotnému a měli život ve víře v něj.

Závěr

Ukázali jsme si spasení z milosti, což nás vede k jedné jediné otázce, která se týká nebe. Ale není to otázka o tom, jestli chcete být v nebi. Každý chce být v nebi. I ti hlupáci, kteří tvrdí, že budou raději v pekle, protože tam je teplo a budou si tam užívat, mají představu o nebi a chtějí být v tom svém nebi. Proto se nechci ptát, zda chcete být v nebi, ale moje otázka zní, jestli chcete být s Bohem, kterého nám představuje Boží slovo, jestli chcete být v takovém nebi, kde je tento Bůh králem a vládcem. Kde je Bůh, který je dokonale svatý, Bůh, který je naprosto svrchovaný, a kde budeme moci být jenom díky jeho nezasloužené, svrchované a účinné milosti. Toto je ta zásadní otázka. Nejde o nebe našich představ, nejde o záchranu podle nás a našich plánů, ale jde o Boha, jde o jeho slávu, jde o jeho milost, která jediná má moc nás zachránit. Je to skutečně to, co chceme ve svém životě víc, než cokoliv jiného?

 

 

[1] Ellen Whiteová, Úžasná Boží milost, s. 4