Budu prosit Boha, aby nás milostivě chránil. A potom půjdu a budu vykuřovat [pozn. používalo se jako dezinfekce], čistit vzduch, roznášet léky a podávat je nemocným. Vyhnu se každému místu a každé osobě, kde má přítomnost není nutná, abych se nenakazil a nerozšířil nákazu na ostatní a svou nedbalostí tak nezapříčinil jejich smrt. Pokud si mě Bůh přeje odvolat, nepochybně si mě najde.
S rostoucím počtem případů koronaviru mimo Čínu se mnoho věřících ptá, jak reagovat na rostoucí paniku. Co Bůh chce, abychom dělali v narůstající mezinárodní zdravotní krizi? Měli by naše církve zavřít dveře ze strachu z šíření nemoci? Měli bychom přestat žít normální životy? Jak můžeme pomoci světu, který se pomalu utápí do panické hrůzy?
Od tohoto okamžiku začíná Jákobova výchova – výchova Božího muže, proměna, která má oslavit Boha a nikoliv člověka. Do této chvíle řešil Jákob věci svým vlastním způsobem, hledal jednoduchá a snadná řešení, šlo mu jenom o sebe. Nyní nastupuje na cestu Boží kázně.
Autor hodlá v této kapitole ukázat těmto věřícím, jimž hrozily zkoušky, že víra překonává všechny překážky, i když se zdá, že okolnosti jsou v rozporu s Božími sliby. Víra dosáhne slíbeného požehnání – když ne v tomto životě, tak na věčnosti – tím, že se dívá na Boha a ne na okolnosti.
Boží trpělivost se týká především Boha - je to zdrženlivost, kterou uplatňuje na své skutky prostřednictvím své vůle. Jeho milosrdenství se naopak zcela zaměřuje na stvoření. Boží trpělivost je dokonalostí, která způsobuje, že Bůh strpí velká zranění.
Prosím tě z celého srdce, abys věnoval pozornost předmětu, který před tebe teď předkládám. Neříkej, že moje otázka je příliš osobní. Pokud je tvoje srdce před Bohem v pořádku, není nic, čeho by ses měl bát. Neodbývej moji otázku odpovědí, že své modlitby odříkáváš.
Závěr desátého verše je završením celého oddílu od prvního verše. Je to něco, co je přímo řečeno otrokům, na straně jedné, ale zároveň to patří všem skupinám, které byly v tomto oddíle zmíněné. Svým jednáním máte být ozdobou učení, zdravého učení našeho Spasitele Boha.
Z vrcholu Golgoty, kde Ježíš volá „Je dokonáno!“ (J 19,30), slyším zvolání: „Obrať se, a budeš spasen.“ Ale slyším také volání své duše: „Ne! Podívej se na sebe!“ Ó, dívej se na sebe a budeš ztracen.
Jak máme jako křesťané reagovat na takovou krizi? Odpověď: S vírou se nemusíme bát. Máme se podívat do oka bouře a zeptat se: „Pane, co se mám naučit? Jak mě chceš změnit?“ Následujících osm věcí by nás měl tento děsivý koronavirus naučit nebo by nám je měl znovu připomenout.
Ke čtyřem vlastnostem, o nichž jsme přemýšleli v minulém článku, připojuje Ernie Baker čtyři další a vysvětluje, jak nás pravá spásná víra proměňuje do Kristovy podoby.
Jákob byl milovaný syn své matky. Boží slovo o něm říká, že to byl muž bezúhonný, mírný, spořádaný. Jeho bratr Ezau byl muž pole, lovec, který se rád toulal a hledal svou kořist. Relativně brzy – tedy ve srovnání s Jákobem – když mu bylo 40 let, tak si našel dvě pohanské ženy, s nimiž se oženil a tyto ženy způsobovaly hořké trápení jeho otci i jeho matce.
Věřící se na zemi nemohou pohodlně zabydlet, protože se tu nikdy nebudou cítit doma. Vyznávají, že „jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci“ (11,13). A místo aby nebe vnímali jako vítaný bonus poté, co si užili života tady dole, ukazuje, že věřící po nebi touží. Stýská se jim „po lepší vlasti, po vlasti nebeské“ (11,16).
