Výzva ke zbožnosti pro muže a ženy

• Chci tedy, aby se muži všude ve shromáždění modlili, pozvedajíce ruce v čistotě, bez hněvu a hádek. Rovněž ženy ať se oblékají slušně a zdobí se prostě a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty, nýbrž dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se rozhodly pro zbožný život. (1Tm 2,8–10)

Náš text mluví o zbožnosti mužů a žen, mluví o tom, že máme přistupovat k modlitbám s určitým postojem srdce a máme se vyvarovat některých věcí v našich životech. Jak u mužů, tak u žen jsou zmíněné jak pozitivní věci, tak negativní věci. Podívejme se tedy zvlášť na zbožnost mužů a na zbožnost žen, jak je představená v našem textu a mějme stále na paměti, že se na prvním místě týká modlitebního života.

Zbožnost mužů

Náš text říká, že když se muži modlí, mají ‚pozvedat svaté ruce‘. Co tím chce Boží slovo říci? Znamená to, že záleží na tom, jakou polohu těla zaujmu při modlitbě? Pokud bychom na to přistoupili, našli bychom v Bibli hodně materiálu. Lidé se modlí a leží na tváři před Hospodinem, nebo klečí, nebo se klanějí, klečí a mají pozdvižené ruce, modlí se skloněnou hlavou, stojí, pozvedají ruce a oči atd. Co v Písmu nenajdeme je modlitba se sepjatýma rukama a zavřenýma očima… Znamená to, že se modlíme špatně, když máme při modlitbě zavřené oči a sepjaté ruce? Už jsem se mezi křesťany setkal s názorem, že každý postoj těla něco znamená a vyjadřuje, a my bychom se měli modlit v různých polohách podle toho, za co se modlíme a co chceme vyjádřit. Ale takový názor je čistě pohanský – je to opět o vnějších věcech. Ale Hospodinu jde o srdce: 

• Hospodinu je ohavností oběť svévolníků, kdežto v modlitbě přímých má zalíbení. … Hospodin je daleko od svévolníků, kdežto modlitbu spravedlivých vyslýchá. (Př 15,8.29)

Pozdvižené ruce v našem textu nejsou o nějaké poloze při modlitbě, ale mají vyjadřovat postoj srdce. Důkazem je podle mě přídavné jméno, které je vztažené k rukám – muži mají pozdvihovat svaté ruce. Co to jsou svaté ruce? Jsou to omyté ruce? Může nějaká voda omýt hřích? Může cokoliv učinit ruce vnějšně svatými? Svatost rukou musí vycházet ze svatého srdce, tedy ze srdce, které je očištěné obětí Ježíše Krista na kříži Golgoty. Svaté ruce jsou známkou výkupného, které bylo zaplaceno za hříšníka (viz 1Tm 2,6). A pozdvižené svaté ruce odkazují na závislost na Bohu, čekání na Boha, odkazují na pokoru před Pánem… Jinými slovy ukazují na to, jaké je srdce muže, který se modlí. Ukazuje to, jestli se jedná o srdce, které je očištěné Kristovou krví, jestli je to srdce pokorné a ne hříšné, jestli je to srdce, které je vydané Bohu a jeho vůli. Je to rozdíl mezi svévolníkem a spravedlivým! Muži, bratři, jak se modlíte? Skutečně nezáleží na tom, jestli máte fyzicky zvednuté ruce nahoru nebo ne – naprosto zásadní je to, jaké je vaše srdce. Posvěcené a posvěcované srdce povede k posvěceným rukám, k posvěceným očím, k posvěceným krokům, slovům, myšlenkám. A to je také důvod, proč Pavel dodává, že muži se mají modlit ‚bez hněvu a hádek‘. To je negativní stránka, která je v našem textu. To je něco, čeho by se muž měl za každou cenu vyvarovat. Nejde o to, že by se muž v modlitbě hádal nebo že by svou modlitbou vyjadřoval svůj hněv – i když jsou lidé, kteří takové věci také dělají. 

Jsou lidé, kteří se modlí, a vyprávějí Bohu – i když vlastně ostatním, co se jim stalo během dne, jsou jiní, kteří se modlí a vlastně kážou ostatním, jsou lidé, kteří se modlí a chtějí svou modlitbou usvědčit nebo zasáhnout někoho nebo něco někomu vysvětlit – tak vlastně zneužívají modlitbu, která je rozhovorem s Bohem k tomu, aby možná skryli svou zbabělost, protože možná by měli jít za bratrem nebo sestrou a vysvětlit jim, co je špatně, možná je napomenout nebo povzbudit. Ale místo toho „použijí“ (zneužijí) modlitbu. Někdy se tak lidé snaží zamaskovat své sobectví a svou pýchu, kdy si třeba myslí, že ten nebo onen řekl něco špatně a já to teď svou modlitbou uvedu na pravou míru. K tomu ale není modlitba určena. Modlitba je určena Bohu a v modlitbě se přimlouváme, prosíme, děkujeme, vyléváme své srdce, vyznáváme své hříchy, chválíme Boha a vyvyšujeme jeho svaté jméno. To je modlitba. 

Když se tedy muži mají modlit bez hněvu a hádek, není to o tom, že by svou modlitbou projevovali svůj hněv nebo se na modlitbách hádali s druhými. Je to o srdci. Je to o tom, že v srdci muže není hněv, že není rozhádaný s dalším mužem, nebo s ženou, že nemá nic ve svém srdci proti svému bratru. Modlitba je uctívání Boha, na modlitbách přinášíme sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou. A Pán Ježíš o tom říká:

• Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Mt 5,23–24)

Uctívej Boha s čistým srdcem, uctívej Boha v Duchu a v pravdě. Takové uctívače Bůh hledá a takové uctívače z nás dělá. Proto se mají muži modlit s pozdviženýma svatýma rukama a bez hněvu a hádek. Bratři, když přicházíte k modlitbám, vaše srdce musí být očištěné krví Ježíše Krista, smířené s Bohem a smířené s lidmi. To je zbožnost, která stojí za modlitbami, které mají velkou moc. To je zbožnost mužů, podle našeho textu. Jaká má být zbožnost žen, které jsou povolané k modlitbám?

Zbožnost žen

Tradiční překlad a tradiční výklad těchto dvou veršů klade důraz na oblečení žen. Nemohu souhlasit s tím, že jde na prvním místě o něco takového. Můžete se setkat s názorem, že ženy neměly rušit muže svým vyzývavým oblečením. Ale nesmíme zapomenout na pár věcí – myslím, že i když jsou všechny ženy hříšné (stejně jako jsou všichni muži hříšní), naprostá většina žen se nechce oblékat vyzývavě. Když pojedete metrem, potkáte desítky, možná stovky žen, podle toho kdy a jakou linkou pojedete. Potkáte nejrůznější lidi a jistě potkáte i nějaké ženy, které budou vyzývavě oblečené. Ale naprostá většina žen, bude oblečená úplně normálně. 

Neměli bychom také zapomínat na to, že Pavel píše do církve. Je fakt, že nedávno se na koncertu pro mládež jedné velmi oblíbené křesťanské skupiny objevil stripter, ale takový exces je výjimkou a nikoliv pravidlem, kvůli kterému by bylo potřeba psát církvi. A v souvislosti s nevhodným oblečením žen bych chtěl připomenout ještě jednu velmi důležitou věc, která se týká mužů – žádný muž nemá co koukat na cizí ženy! Jádro problému není mimo mě, ale ve mně! Je to otázka srdce. Jestliže je srdce čisté a svaté, budou svaté nejenom ruce, ale i oči. A bude svatý také pohled na ženy. Pavel připomíná Timoteovi, jak má vést pastoraci v Efezu – a možná dost překvapivě mu neříká, aby se vyvaroval pastorace žen, ale co mu říká?

• Proti staršímu člověku nevystupuj tvrdě, nýbrž domlouvej mu jako otci, mladším jako bratrům, starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám, vždy s čistou myslí. (1Tm 5,1–2)

Tím rozhodně nechci říct, že se máme vystavovat pokušení nebo bychom sami měli být pokušením pro druhé – to rozhodně ne. Ale chci zopakovat, co už jsem řekl – jde o srdce, jde o čistou mysl. To je jádro křesťanské zbožnosti – a týká se stejně mužů, jako žen. 

Pojďme zpátky do našeho textu nejprve k negativní stránce zbožnosti, kde jsou věci, kterých se mají ženy vyvarovat. Doslova je v našem textu, čím se mají zdobit a jsou tam věci, které jsou postavené do kontrastu. Zdobte se, ne účesy a zlatem, ani perlami ani drahocennými oděvy, ale … 

Pavel píše církvi, kterou tři roky každý den vyučoval. Jak se asi oblékal, když během siesty vyučoval církev? Dopoledne pracoval, vyráběl stany společně s Priskou a Akvilou, a když přišel čas oběda a s tím doba čtyřhodinové pauzy, protože v poledním čase se nedalo pracovat, Pavel vyučoval v přednáškové síni filozofa Tyranna. Jak to asi vypadalo? Sundal si propocenou zástěru a šátek z hlavy, který měl kvůli tomu, aby mu pot nestékal do očí – to víme ze Sk 19, kde se píše, že lidé používali tyto věci a nosili je k nemocným a oni byli uzdraveni – a jak to bylo dál? Dal si sprchu, oholil se, nageloval vlasy, vybral vhodný oblek a kravatu, která se hodila ke košili… Asi ne. Spíš na sebe hodil něco jako čisté tričko nebo košili a šel vyučovat. V čem asi přišla Priska, která se svým manželem Akvilou a spolu s Pavlem šila stany? V čem přišel kovář Alexandr? Nebo hrnčíř Pepa Atanapulos, nebo jak se všichni ti Řekové jmenovali? A když se církev v Efezu scházela po Pavlově odchodu, pravděpodobně se scházela jeden den v týdnu, je možné, že první den v týdnu, ale nesmíme zapomenout, že to byl pracovní den a církev se scházela večer, po práci. Hrnčíř přišel ze své hrnčířské dílny, kovář ze své kovárny, kupec zavřel krám a spěchal do shromáždění, další přišli rovnou z pole, atd. 

Jistě byly v Efezu také bohaté ženy, které nepracovaly (a stejně i muži), které možná strávily dlouhou dobu výběrem „vhodného roucha“, v němž by přišly do shromáždění, ale zcela jistě takových nebyla většina. Ale i těm, které takové byly, Pavel říká, aby se nesnažily zdobit navenek, ale aby především ozdobily své nitro, své srdce a ozdobily svůj život dobrými skutky, které svědčí o jejich zbožnosti. Pavel tady neříká, že žena nesmí mít účes, nesmí mít perly nebo zlaté šperky, ale říká, že zbožnost se neukáže v tom, jak se člověk obléká, ale v tom, co je v jeho srdci. 

Samozřejmě že to, co je v srdci se více nebo méně projeví také navenek. Když si někdo obarví vlasy na zeleno, budu se ptát, proč to dělá – a odpověď je často jednoduchá: Protože chce ukázat na sebe, chce nějak vyniknout mezi ostatními, chce být jiný, což obvykle znamená, že chce upozornit na sebe. I kdyby si nechal na čelo napsat Ježíš, neukazuje tím na Krista, ale daleko více upozorňuje na sebe. Ale to jsou obecné věci a není to, o čem tento text mluví. Ten text ukazuje na zbožnost žen. Je to totéž, o čem mluví apoštol Petr – poslouchejte a všimněte si souvislosti s modlitbou:

• Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním, když uvidí váš čistý život v bázni Boží. Pro vás se nehodí vnější ozdoba – splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy – nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. … Stejně i muži: když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší; a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života. Tak vašim modlitbám nebude nic překážet. (1Pt 3,1–4.7)

Muži se modlí bez hněvu a hádek a ženy v tichém a pokojném duchu. Přesně o tom je náš text. Ne o tom, že ženy mají chodit v nevýrazném oblečení podobném pytli, bez ozdob a neučesané, ale stejně jako muži mají zdobit především svůj charakter zbožností skrze dobré skutky. Když se znovu podíváme na vdovy do páté kapitoly, vidíme přesně totéž. Kromě oddanosti Bohu a modlitbám má být jejich život ozdobený dobrými skutky – mezi zapsané vdovy smí být přijata ta, která je:

• … známá dobrými skutky: jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle. (1Tm 5,10)

Nejde o to, co má žena na sobě, ale jde o to, jak žije. Nepatříme sami sobě – ani muži ani ženy. Proto nejde o zvýraznění nás, ale o zvýraznění Krista v našich životech. Jeho máme zrcadlit. Jeho slavná zář má vyzařovat z našich tváří, z našich slov, z našich postojů, z myšlenek, nápadů, názorů, jednání a dokonce i oblečení. To je skutečná ozdoba ženy – křesťanky, to je skutečná ozdoba muže – křesťana. To je způsob, jakým máme přistupovat k modlitbám, které jsou jádrem křesťanské zbožnosti. Bez hněvu a hádek na straně mužů, protože muži jsou více zpupní, arogantní, tvrdí a vznětliví. V chování čestném, s úctou a mírností na straně žen, ve zbožnosti, která se projeví v dobrých skutcích. 

Milovaní, nesnažte se stavět na vnějších věcech. Všichni, jeden každý z nás, jsme hříšníci, jsme sobci a z podstaty své staré přirozenosti jsme pokrytci, kteří navenek chtějí vypadat mnohem lépe, než jací jsou ve skutečnosti. A to je důvod, proč Pavel zdůrazňuje srdce, proč zdůrazňuje zbožnost. Je to zbožnost, jak mužů, tak žen, která vyplývá z evangelia.