Proti nepravé naději

• A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Ř 5,5)

A kde je, milí přátelé v Kristu, taková láska a taková naděje, tam je veselo. A teď si představte, že nejste veselí a nejste šťastní. Jestlipak víte, proč nejste veselí a proč nejste šťastní? Nečekáte nic lepšího, slunce vám zhaslo. Kdybyste měli naději, tak byste byli šťastní, a i ty věci kolem byly by lepší. Copak vás musejí všecky vaše naděje vždycky zklamat? To mně vede k té první části:

I. Naděje neklame

Copak naděje musí klamat? „A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Ale vy všichni říkáte: „Naděje klame.“ Arciže, podle toho, jaká ta vaše naděje je. Když ta má naděje je taková, že zklamat musí, pak se zklameš. Tím je řečeno, že tu je dvojí naděje: Jedna, která musí zklamat, druhá, která nezklame.

Copak je naděje? Naděje je blahoslavené očekávání něčeho pěkného. V tom jsme za jedno. Strach, úzkost, je neblahoslavené očekávání něčeho nepěkného. A strach vám podlamuje sílu, ale naděje dává sílu. Ale kde najdu takovou naději, která by nezklamala?

Musíme nejprve vyložit to, že všichni jsme stejně tělesní, a nemůžeme mít v Pánu Bohu žádnou pěknou naději. Ducha svatého ve svém srdci nemáme, ale hřích v srdci máme. Ať se vám to líbí nebo ne, takové to je, a proto nemůžeme mít v Pánu Bohu naději. Nechte Pána Boha raději na pokoji! Ze své přirozenosti nemám k Pánu Bohu důvěru, naopak, mám nedůvěru, což je horší.

Pak mi na světě nezbývá nic, než co na světě je: Lidé a ostatní přirozené věci. Nu, jaké si děláte naděje?

Když pojímáte život, jak ho přirozeně pojímáte všichni, tak se musíte zklamat. Oni tu už jsou; já jsem přišel na svět a dívám se na ně. Myslím si: „Oni se mají náramně dobře a jsou tak rádi, že jsem přišel a oni mně budou dobrotou obsypávat!“ Vy to neřeknete, ale v srdci to máte! Však počkej, až dorosteš! Co uvidíš? To uvidím, že oni mají sami sebe rádi, a ty máš sám sebe rád. Oni nemají co dát, není tu žádná ochota, ti lidé nejsou šťastní. Jak se to má s člověkem? Podívejte se, prosím, do Žalmu 116,11: „Ukvapeně jsem si říkal: Každý člověk je lhář.“ V ukvapenosti jsem to řekl, ale byla to pravda.

To nemusí znamenat, že slibovali a že nedali, ale že žádný není tím, čím má být. Já jsem shledal, že jeden jediný není na té čáře Boží, na které máme býti. Oni nemají co dát a nemají žádnou ochotu, aby co dali. Jak se to má s člověkem, tak se to má s ostatními věcmi. Co Pán Bůh do nich nedal, to v nich není. Vzduch je na to, abyste dýchali, ale ne na to, abyste byli šťastní. Pán Bůh zamýšlel dát štěstí zcela jiným způsobem. Ale považ, že by ses na věci díval jinak: „Já si myslím, že na mě čekají. Myslí si, že jim něco pěkného nesu!“ Představte si, že je vám to do srdce dáno, že si řeknete: „Já jsem na to, abych jim něco pěkného zanesl.“ A vám se to zdá být moc? To není nic moc, když si rodiče myslí, že má být jejich synům lépe. Otevřete si, prosím, Genesis 5,28–29: „Ve věku sto osmdesáti dvou let zplodil Lámech syna. Dal mu jméno Noe (to je Odpočinutí). Řekl: ‚Ten nám dá potěšení a odpočinutí od naší práce a od námahy našich rukou, kterou nám přináší země prokletá Hospodinem.‘“ Tu to máte, narodí se syn a on mu dá jméno. „Odpočinutí.“ V knize Soudců čteme, že rodiče nazvali svého synáčka „Samson“, sluníčko. Proč ho pojmenovali „Sluníčko“? To víte všichni sami. To je krásný životní úkol pěkně svítit a být všem sluníčkem. A teď si představte historii z Nového zákona, kterou znáte, ale ne tak, jak ji znáte, ale jak ji neznáte. Ten marnotratný syn jde do světa a myslí si, že ho lidé budou obsypávat dobrotou. Ne tak. Ale představte si to takhle: Doma již všechny láskou obsypal a jde do jiné země a raduje se, že se snad někdo najde, kdo by měl radost z jeho lásky. „To se ani do cizí krajiny nedostaneš, protože těch lidí je dost u nás.“ To se nezklameš, pokud jsme lidé, jaké popisuje kniha Přísloví 30,15. Co tam čteme? „Upír má dvě dcery: „Dej, dej!“ Vy si myslíte, že vám Slovo Boží popisuje upíra? To je omyl. Slovo Boží nepopisuje upíra, ale nás. My jsme ti upíři. Máme v srdci dvě dcery: Jedné se říká ‚dej‘, a druhé také ‚dej, dej‘! Nu, tu je vaše neštěstí zpečetěno! Tu musíte býti všichni velmi nešťastní.

Ale kdybyste rozuměli tomu, že jste na světě proto, abyste něco pěkného dali, to se nezklamete. Vy budete třeba plakat, že to nejlepší od vás nechtějí, ale mnoho od vás chtít budou.

II. Ale kde by se tohle u člověka vzalo? Přirozeně nikde!

Přirozeně budeš vždycky zahanben a vždy zklamán. Ten váš přirozený úmysl může být velice šlechetný, ale neosvědčí se. Když jste přirození lidé a začnete prokazovat lásku, brzy toho necháte. Když je člověk misionář a je neobrácený, ten se musí zklamat. Když jsem farář a diakonka a učitel, ale neobrácený, tak se musíme zklamat. Když ta má šíje je světská šíje, tak to nebude pěkně chodit ve jhu Pána Ježíše. Ale bude-li v mém srdci rozlita láska Boží, bude všechno jiné.

Láska Boží v srdci mém musí být. A představte si, že naše srdce je plné lásky Boží. Ten nebeský Pán na mě neustále myslí. Jak si to můžeš představit, co si o sobě představuješ? To je jeho starost, jak to může dělat, ale fakt to je. „Kdy ti to budeme věřit?“ „Až uvidíme, že miluješ.“ „My milujeme jej, protože On miloval nás.“ To nám nepovídej! „Jestliže ho milujeme, budeme zachovávat jeho Slovo.“ „Budeš milovat Pána Boha svého z celého svého srdce, celou svou duší a celou svou myslí, a bližního svého jako sebe samého.“ A četli jsme dnes 1. Janův: „Ať někdo neříká, že má rád Pána Boha, když nemá rád člověka.“ Když budeš mít lásku Boží ve svém srdci, ó, to není pochyby, že budeš mít lidi rád. Rozběhneš se do cizí krajiny, ale možná, že tam nedoběhneš.

III. Kde by se vzala taková láska v mém srdci?

Na to odpovídá náš text: „N neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého.“ Jestliže má dojit v našich srdcích na Boží lásku, pak tu musí být Duch svatý. Pokud tu Duch svatý není, pak se žádná přirozená láska neosvědčí. „Ne mocí ani silou, ale mým Duchem, praví Hospodin.“ Já vám mohu krásně malovat lásku Boží, ale nic z toho nebude. Ten návod bude velmi vzácný, ale jestli nemáte Ducha svatého, nic z toho nebude. Lepší než návod je příklad: Oni jej vidí, ale nic jim to nedá. Byl vzácnější příklad na světě, než je váš, byli tu apoštolové a nebeský Pán. Nebylo lepšího příkladu. To byl jeho podíl krásně sloužit! Lidé to viděli a změněn nebyl nikdo, protože Pán Bůh usoudil, aby to nešlo touto cestou. Musíte mít Ducha svatého.

On není daleko. Každé skutečné přání mít Ducha svatého je dílo Ducha svatého. Žádný si ho nedá sám, ale on ho dává, komu ráčí. Pán Ježíš je neskonalé milosrdenství. Pro neskonalé milosrdenství vám ho Pán Bůh dává. Rád to připomínám, že žádný na věčnosti nebude moci naříkat: „Já jsem si tak velice přál Ducha svatého, a nebyl nám dán.“ Tak to nemůže být. Pokorná prosba za Ducha svatého je dílo Ducha svatého. Jinak se to má s jinými lidmi. Když já pokorně za tebe volám, tu nemohu říci, že ho budeš mít, ale znamená to, že se to Pánu Bohu líbí, ale také, že vás mám rád; ale tu já vidím, že vás má Pán Bůh více rád než já. Pán Bůh vám více přeje, protože je neskonalá dobrota. On dává Ducha svatého.

Představte si, že ho máte; zde vždycky dojde na obrácení.

Teď konečně víte, že jsme všichni hříšní lidé a že on je svatý. To je proto, abyste byli šťastní. On se chce ukázat ve své věčné lásce. On přišel, dobrý pastýř, aby mě hledal. Krev Krista Ježíše, Syna Božího, očisťuje ode všeho hříchu a on vám to dá do srdce, že se ho chytíte. Ať se vám to logicky v dogmatice srovnává nebo nesrovnává, vy to zakoušíte. To je to hlavní, abyste to zakoušeli. Já mám rád reformovanou církev, protože lepší neznám, ale když mluvím o Pánu Ježíši, tak se mi církev ztrácí. Když to zakoušíte, tak jste evangelíky. Nedávno bylo řečeno, že svatá Tereza byla evangeličkou. Proč by ne? Ona o evangelické církvi neměla tušení, ale poznala svůj hřích a našla Pána Ježíše.

IV. Naděje v Bohu

Když vás takto Duch svatý obrátil a vybavil k milování Pána Boha, nu, pak neskládejte naději v lidech a v těch přirozených věcech, ale začněte skládat naději v Pánu Bohu, a ta vás nezklame nikdy. To je to jádro. Vy se držíte toho, čeho se můžete držet: Jeho svatých slibů. A teď pro vás začne slovo Boží mít cenu. Nebe a země mohou pominout, ale jeho slova nepominou. Když jste měli srdce plné nepravosti, tak jste nemohli mít důvěru k Pánu Bohu, ale když máte odpuštění hříchů, tak máte i dětinnou důvěru k Pánu Bohu. On nám přeje, s námi je po všechny dny. Teď se ho držíš. Kdyby se vám všechno slovo Boží vytratilo, jedno vám zůstává: On je láska, neskonalé milosrdenství! Kdybys přišel s jakoukoliv těžkostí a řval nad sebou, on tě neodmítne. U něho je milosrdenství, třebaže nerozumíme proč. On ví, proč! Pro Pána Ježíše. Ať se stane, co se stane, konec bude jeho milosrdenství, to je pro mě to nejlepší. Pak se nebojíš ničeho.

Lidé jsou na to, aby se jim posloužilo. V nich není žádná naděje, ale v Pánu Bohu je všechna naděje.

Když skládáme naději v lidech, musíme se zklamat, žádná chytrost nepomůže. Ale když mně k sobě obrátí a ukáže, že mám na něm dost a lidé že jsou zde na to, abychom jim posloužili, nebudete zahanbeni. „A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Amen.

Kázáno 8. května 1910.