Zamyšlení z Božího slova

Bez důvodů mě pronásledují velmožové, mé srdce má strach jen z tvého slova. (Ž 119,161)

Pronásledování, které je namířené proti víře v Pána Ježíše Krista a lásce k němu, nepotřebuje důvod – víra v Pána Ježíše a láska k němu jsou samy o sobě důvodem. Boží slovo je v této věci nadmíru jasné – kdokoliv chce žít zbožně v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. Stačí jen víra v Krista a láska k němu. Svět ho nenáviděl a bez důvodu. Když přišel do světa, svět ho nepřijal. Měli bychom snad očekávat něco jiného? Nějaké lepší zacházení? Pán nám jasně říká, že ne – když pronásledovali jeho, budou pronásledovat i nás. Bylo to tak od samotného stvoření světa – Kain zabil svého bratra Ábela. Proč? Protože Ábel věřil, zatímco Kainovo srdce bylo naplněné závistí (1J 3,12).

To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný. (Ž 119,160)

Veškeré Boží soudy jsou pravdivé a spravedlivé. Bůh nikomu nestraní, vůči nikomu nejedná nečestně nebo pokřiveně a každého soudí podle pravdy, která je v Kristu Ježíši. Proto musí být on sám naší spravedlností, moudrostí i posvěcením. Každý Boží soud je věrný, protože je založený na Kristu. On je plností člověka. Podle něj bude Bůh jednoho dne soudit každého člověka – podle míry Kristovy plnosti. Nikomu nebude namířeno proti člověku, nikdo nedostane žádné výhody, ale každý dostane přesně to, co je spravedlivé. Proto musíme spěchat k Ježíši, proto musíme volat k Bobu, aby nás skrze své Slovo, které proniká do lidských srdcí, proměnil mocí svého Ducha svatého. On je věrný a na takové volání radostně odpovídá.

To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný. (Ž 119,160)

Už samotná skutečnost, že Boží slovo je pravda, je veliká a slavná. Boží slovo přesně odráží svého původce – Bůh je pravda. Proto Boží slovo nemůže nebýt pravdivé, proto nemůže lhát nebo obsahovat chyby. Jeho autorem je neomylný Bůh. Ale slovo zapsané v tomto textu jde ještě mnohem dále – tvrdí, že pravda je nejenom podstatnou součástí Božího slova, ale je dokonce tím hlavním v celém Písmu. Kéž bychom byli otevřeni vůči autoritě Písma. Kéž bychom ji přijímali a radovali se z ní. A Pán sám, autor Písma, se touto autoritou chlubí a vyzdvihuje ji jako jednu z nejdůležitějších vlastností celé Bible. Nejenom, že je Bible pravdivá, takže nás nikdy nesvede, ale pravda je její nejdůležitější charakteristikou a hlavním tématem. 

Hleď, jak jsem si tvá ustanovení zamiloval, Hospodine, podle svého milosrdenství mi zachovej život. (Ž 119,159)

Bůh odpovídá těm, kdo jsou přímého srdce, kdo jsou očištěni od svých hříchů, kdo se zamilovali do Hospodinova zákona a nyní se ve víře dovolávají Božího milosrdenství. Bůh je věrný a spravedlivý a kdykoliv k němu voláme, sklání se k nám a očišťuje nás od každé nepravosti. Jeho láska k jeho dětem nikdy nevychladne. Drží jejich životy ve své ruce a nikdo je z jeho ruky nemůže vytrhnout. On je plný milosti a slitování. Dal nám věčný život, o který nás již nikdo nemůže připravit a podle svého ohromného milosrdenství se stará také o náš časný život se všemi jeho těžkostmi a zákrutami. Ten nakonec dovede k jeho konci, k odložení fyzického těla a ke vstupu do věčné slávy. 

Hleď, jak jsem si tvá ustanovení zamiloval, Hospodine, podle svého milosrdenství mi zachovej život. (Ž 119,159)

Na rozdíl od věrolomných si Boží dítě zamilovalo Pánovo slovo, Boží ustanovení. A v době těžkostí může dokonce svému Bohu předkládat, jak moc miluje jeho Slovo a jeho samotného. Křesťan si miluje Boží slovo a poslouchá ho, protože má nové srdce, které je poslušné, které je masité a měkké, kde se chce řídit Hospodinovým zákonem. Je to radost, když se může podřídit Písmu, a ta je znásobená Pánovým slibem, že kdokoliv bude jednat podle jeho Slova, k tomu s Otcem přijde a učiní si u něho příbytek.  Proto můžeme s chloubou vyzdvihovat Pánovo slovo a svou lásku k němu, proto ji můžeme připomínat Bohu a tak se ujišťovat o jeho vzácné a svaté přítomnosti ve svých vlastních životech. 

Na věrolomné se dívám s ošklivostí, nedrží se toho, co jsi řekl. (Ž 119,158)

Věrolomní se odklonili od pravdy, takže se nemohou držet slova pravdy. Nestaví na Písmu a vyhýbají se mu. Proto na ně nemůže Boží dítě s láskou, ani je nemůže přijímat. Jdou po cestách nepravosti a nespravedlnosti, jejich životy, jednání i smýšlení jsou pokřivené hříchem. Proto se od nich musí Boží dítě oddělit. Přesto je tady naděje. Stále trvá doba milosti, kdy Bůh otevírá dveře všem, kdo zbloudili daleko od jeho slávy (a my všichni jsme takoví byli), stále platí zaslíbení evangelia, že každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. Proto můžeme s radostí dokonce i Božím nepřátelům zvěstovat Boží slovo s nadějí na jejich záchranu. Kéž Pán pohne srdcem věrolomných a obrátí je k sobě.

Na věrolomné se dívám s ošklivostí, nedrží se toho, co jsi řekl. (Ž 119,158)

Tady je jeden z veršů, které mnohým křesťanům působí těžkou hlavu. Copak se křesťan může na někoho dívat s ošklivostí? Nemá snad milovat své nepřátele? Ano má, o tom není pochyb. Ale současně se může s ošklivostí dívat na věrolomné, tedy na zrádce a podrazáky. Jejich hřích je odporný. Pán Ježíš si na takové dokonce upletl bič a potom  je vyhnal z chrámu a zpřevracel jejich stoly. Nejde o to, snažit se oddělit hříšníka od jeho hříchu – to je nemožné, protože hřích přebývá v člověku a jenom člověk je jeho vykonavatelem. Ale jde o to spojovat svatost s milosrdenstvím, jak je to spojené v Bohu a učit se pravdivě pojmenovávat to, co je Bohu odporné.

Mnoho je těch, kdo mě pronásledují a souží, já se však od tvých svědectví neodchýlím. (Ž 119,157)

Pavel vysvětloval Timoteovi, že každý, kdo chce žít zbožně v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování (2Tm 3,12). Je jisté, že svatí to nebudou mít lehké uprostřed svévolníků. Ano, byly nám odpuštěny všechny naše hříchy, byli jsme očištěni převzácnou krví Kristovou a přijati na místo, které náleží jenom Božím dětem, do samotné Boží přítomnosti, doslova k Pánovu stolu. Patříme Pánu, protože nás vykoupil svou obětí, proto tu budeme neustále nacházet protivenství a protivníky. Ale nic z toho nás nemůže oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, ani od Božího slova, které se chceme věrně a neochvějně držet. To Slovo je světlem pro naše nohy, osvěcuje naši cestu. Co bychom si bez něj počali?

Mnoho je těch, kdo mě pronásledují a souží, já se však od tvých svědectví neodchýlím. (Ž 119,157)

V tomto světě Boží dítě nenajde mnoho útěchy a bezpečí – opak je pravdou. Svět leží ve zlém a křesťan, i když je ve světě, není z tohoto světa, jeho občanství je nebeské a jeho domov je u Pána, v jeho blízkosti. Pán Ježíš řekl svým učedníkům, aby se nedivili, když je svět bude pronásledovat, protože stejně pronásledovali i jeho. Takže je obvykle mnoho těch, kteří pronásledují zbožné věřící, kteří je souží. Je to Boží milost, pokud to tak není, ale je to také Boží požehnání, když to tak je. Vždyť na věrnosti následovníků Pána Ježíše Krista se oslaví jejich nebeský Otec a v jejich vytrvalosti může svět vidět velikost oddanosti jejich lásky k Bohu. 

Nesmírné je, Hospodine, tvoje slitování, podle svých soudů mi zachovej život. (Ž 119,156)

Také do života Božího dítěte přicházejí chvíle a situace, kdy volá k Bohu a prosí ho o život – zachovej mi život! To je legitimní prosba, která se týká jak časného tak věčného života. Obojí je v rukou Božích. Bůh je dárce a udržovatel věčného života, který dává všem, jejichž jména jsou zapsaná od stvoření světa v Knize života. On dává také časný život a je jenom v jeho ruce, kdy a komu ho zase odebere. Protože všichni zhřešili, musí všichni také zemřít, přesto může Boží dítě volat k Bohu, aby ho Bůh zachoval při životě, kdykoliv jeho nepřátelé o jeho život ukládají, kdykoliv je v nebezpečí nebo kdykoliv na Boží lid dopadá pronásledování. A Bůh se vždy věrně oslaví na svých milovaných.

Nesmírné je, Hospodine, tvoje slitování, podle svých soudů mi zachovej život. (Ž 119,156)

Hospodin je Bůh, který se slitovává. A jeho slitování je nesmírné – cele odráží jeho samotného, tedy jeho velikost, nekonečnost, jeho dobrotu a lásku – jenom Bůh je dobrý a on je láska. Láska a dobrota z něj vytékají ven jako proudy obrovské řeky. Protože je to trojjediný Bůh, může skutečně milovat a prokazovat dobro, které se takto přelévá mezi jednotlivými osobami Boží trojice a vylévá ven na celé stvoření. Proto je jeho slitování tak veliké, proto nepomíjí, ale stále trvá. Veškeré stvoření je dílem jeho dobroty a spasení hříšníků je dílem jeho milosti a slitování – Otec poslal svého Syna, aby byl Spasitelem hříšníků, aby ze vzbouřenců a nepřátel, učinil nejenom přátele, ale dokonce své milované děti. 

Svévolníkům je vzdálena spása, protože se nedotazují na tvá nařízení. (Ž 119,155)

Svévolníkovi jsou vzdáleny všechny Boží cesty, nezajímají ho, neptá se na ně, nehledá Boží vůli, nechce se řídit podle Božích nařízení. Jeho srdce je nakloněno jenom k tomu, co je zlé. Nejedná se o ty nejhorší věci, ale jedná se o cokoliv, co je v rozporu s Bohem a jeho vůlí. Je v příkrém rozporu s Bohem, ignoruje jeho nařízení, a i kdyby je chtěl nakrásně plnit, bude to dělat jenom pro své vlastní uspokojení a vyvýšení. Svévolník není schopen žádného dobrého činu, tedy takového, který by potěšil Boha, který by ho oslavil a vyvýšil, který by ukázal na něj – Bůh a jeho sláva rozhodně nejsou tím prvním v jeho životě.  Proto je mu spása vzdálena.

Svévolníkům je vzdálena spása, protože se nedotazují na tvá nařízení. (Ž 119,155)

Svévolní na soudu neobstojí, jejich cesta vede do záhuby (Ž 1,5–6). Svévolí se nikdo nezajistí (Př 12,3). Svévolník vzdoruje Bohu i jeho slovu – jeho smýšlení i jeho skutky jsou nepřátelské vůči Bohu a jeho milosti. Jedná podle své zlé vůle, proto je to svévolník. Nechce, a ani se nemůže podřídit vůli Boží. My všichni jsme byli právě takoví, ale Bůh se nad námi smiloval a místo srdce kamenného nám dal srdce nové, masité, poslušné, které nejenom že slyší, ale také poslouchá Boží slovo, Boží přikázání a s radostí plní Boží vůli. Je to cele dílo jeho milosti, které odlišuje Boží dítě od svévolníka. Proto mu za to patří naše chvála. 

Ujmi se mé pře a zastaň se mne, zachovej mi život, jak jsi řekl. (Ž 119,154)

Jak jsi řekl? Ano! Přesně tak. Bůh zaslibuje život každému, kdo se spolehne na jeho milost. Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Když se naplnil stanovený čas, zjevil Bůh svého Syna, který přišel, aby vysvobodil svůj lid z jeho hříchů. Každý, kdo v něj věří, má život věčný a kdo vzývá jeho jméno, nebude zahanben. Proto může každé Boží dítě volat k Bohu, aby se ho Bůh zastal, aby mu zachoval život, aby se Bůh ujal jeho pře. Někdy ta pře vyžaduje fyzický život křesťana, aby byl Bůh oslaven, ale současně to znamená korunu slávy pro věčný život takového mučedníka. I to je dílo Boží milosti, z něhož se můžeme v Kristu radovat. 

Ujmi se mé pře a zastaň se mne, zachovej mi život, jak jsi řekl. (Ž 119,154)

Ach, jaká úleva, že nemusím svou při řešit sám, ale mohu ji předat někomu, kdo má mnohem větší moc, autoritu, spravedlnost, svatost, moudrost a slitování než mám já. Každou svou při mohu předat Pánu, který ji bude řešit – a na rozdíl ode mne ji bude řešit správně. A to je něco, co se mi nemusí vždycky líbit. Přesto je to lepší řešení, než abych svou při řešil sám. Mohu se s důvěrou obrátit na toho, který ví všechno a má vhled do nejhlubších zákrutů mého hříchem pokrouceného srdce. Mohu to dělat s vědomím toho, že on je také ten, kde mne miluje neskonalou láskou – vždyť dal svého Syna jako oběť smíření za mé hříchy! 

Pohleď na mé pokoření, braň mě, vždyť na tvůj Zákon nezapomínám. (Ž 119,153)

Pán Ježíš říká, že ho miluje ten, kdo zachovává jeho přikázání – a takového bude i on milovat a učiní si u něj příbytek. Boží dítě má nové srdce, takže nezapomíná na Hospodinova přikázání, na jeho řády a jeho soudy. A Bůh nezapomíná na své děti, ale brání je a zastává se jich. Ne vždycky a ne nutně v tom fyzickém slova smyslu. Ale naprosto vždycky v tom duchovním slova smyslu. Bůh je věrný a kde začal své dobré dílo, tam ho dovede až do konce. Bůh se svých dětí nikdy nevzdá a nikdo je nevytrhne z jeho ruky. A i když někdy jejich fyzický život vydá na pospas nepřátelům, dělá to s ohledem na větší slávu toho duchovního. 

Pohleď na mé pokoření, braň mě, vždyť na tvůj Zákon nezapomínám. (Ž 119,153)

Žalmista se dovolává Božího pohledu! Přirozený člověk se chce skrýt před Božím zrakem jako Adam v zahradě, protože dobře ví o svém hříchu, o své vzpouře proti Bohu, ale Boží dítě touží po tom, aby se Bůh díval, aby na něm spočinulo jeho oko. Jeho pohled znamená ujištění, pokoj, znamená vědomí Boží přítomnosti a jeho přízně. Křesťan je jako malé dítě, které chce vědět, že o něm jeho rodič ví, že se na ně jeho rodič dívá, že jeho láska ho střeží. „Pohleď na mé pokoření“, zastaň se mě, braň mě, vždyť patřím tobě. Jako Boží děti se můžeme ve víře dožadovat Boží pomoci a Božího zastání – a Bůh je věrný a odpovídá. Nenechá nás bez pomoci. Vždyť neváhal a dal nám svého Syna!

Dávno je mi z tvých svědectví známo, žes jim dal navěky pevný základ. (Ž 119,152)

Všechna Boží svědectví mají pevný základ – je jím Bůh sám, nestvořený, živý, mající život sám v sobě, pravdivý Bůh. Dosvědčuje sám sebe svému stvoření, které žije v temnotě hříchu a vzpoury proti Bohu. Jeho svědectví vidíme v celém stvoření, nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. V každém detailu Božího stvoření najdeme jeho ruku – stačí jen otevřít oči dívat se, přemýšlet o jeho díle. Každý Boží soud, který dopadá na tuto zem, je jasným prohlášením o tom, kdo je tady králem. Celé Boží slovo svědčí o něm a vyzdvihuje pravost a pravdivost Božích svědectví. A nad to vše poslal svého Syna, abychom na něm viděli, kde je pravý Bůh a jak jedná. 

Dávno je mi z tvých svědectví známo, žes jim dal navěky pevný základ. (Ž 119,152)

Hospodinova svědectví vedou ke známosti, k poznání. Člověk může poznat mnoho věcí z toho, co Bůh zjevuje skrze své dílo – nejenom to, že Bůh je a že se dává poznat, ale také že je veliký a mocný, že je svatý a spravedlivý, že je dobrý a s láskou pečuje o své stvoření. Stačí, když jeden přemýšlí o Božím díle, o tom, co vidí, co má přímo před očima. Oč dokonalejší je Boží svědectví, které je zaznamenané v Božím slově – odtud může poznat nejenom svého Stvořitele, ale může se dozvědět pravdu o svém vykupiteli, Pánu Ježíši Kristu a o cestě spasení – o Boží milosti a víře, skrze kterou Boží milost přijímáme. 

Ty jsi, Hospodine, blízko, všechna tvá přikázání jsou pravda. (Ž 119,151)

Bůh je pravda, on sám je zdrojem všeho. Protože jenom Bůh je nestvořený, je jedinou věčnou a nepohnutelnou realitou. Bůh se nikdy nezhroutí. Bůh také nemůže lhát – z jeho úst nikdy nevyšlo nic jiného než pravda, Každé jeho přikázání, každé jeho slovo, jsou pravda. Pánova přikázání nejsou těžkou pro nikoho, kdo miluje Pána Ježíše Krista – a je to především proto, že ti, kdo milují Pána Ježíše, mají nové srdce, které jim Bůh dal. To je srdce, které se vždycky raduje z pravdy, které po ní touží a doslova se jí sytí. Proto je každé Pánovo přikázání pro Boží dítě vzácné, takže jím chce naplnit nejen své vlastní srdce, ale celý svůj život. 

Ty jsi, Hospodine, blízko, všechna tvá přikázání jsou pravda. (Ž 119,151)

Bůh nemůže být nikdy daleko, protože je všudypřítomný. Všechno, co existuje, se nachází v Bohu a nikde jinde. On stvořil všechno svým mocným Slovem a tak všemu dal hranice i původ. Všechno pochází od něj a je vymezeno jím samotným. Nemůže být nikdy vzdálen od svých dětí. Bdí nad nimi a střeží je jako zřítelnici svého oka. Bůh není nikdy od nikoho vzdálen. Jedinou bariérou mezi člověkem a Bohem jsou lidské hříchy, které však nevyhánějí Boha pryč ze scény – „pouze“ nedovolují člověku mít společenství s tím, kdo je svatý. A protože  se všichni rodíme hříšní, odsouzení kvůli Adamovi, musel Bůh poslat svého Syna, aby se stal mostem, tedy prostředníkem mezi námi a svatým Bohem. 

Blíží se už, kdo se ženou za mrzkostmi, vzdalují se od Zákona tvého. (Ž 119,150)

Ti, kdo se ženou na spravedlivého a mají srdce naplněné svými mrzkostmi, jsou lidé, kteří se vzdalují od Pánova zákona. Čím více baží po svévoli, tím více propadají zlu a zkáze. Tím více se také vzdalují Božího slova, Božích činů, Boží vůle – tím méně lásky můžeme najít v jejich životech, slovech i jednání, tím méně milosti spočívá na nich samotných, tím méně milosrdenství jsou schopni prokazovat druhým. Zvučí jako dunění prázdného plechu, protože nemají nic, co by je naplňovalo – je to přesně naopak, protože jejich hřích, jejich zvůle je vyprazdňuje a zplošťuje. Jsou jako mraky bez deště, jako divoké mořské vlny, které vyvrhují své vlastní hanebnosti. Pryč od nich!

Blíží se už, kdo se ženou za mrzkostmi, vzdalují se od Zákona tvého. (Ž 119,150)

Svévolníci neustále obklopují spravedlivé, nelze před nimi uniknout. Svět leží ve zlém a Boží děti zde byly ponechány, aby svítily jako hvězdy v pokolení pokřiveném a zvráceném (Fp 2,15). Není tedy divu, že se neustále blíží ti, kdo se ženou za mrzkostmi, lidé bezuzdní, zlí, nevděční, sobečtí, kteří zraňují nejenom svým jazykem, ale také svými činy a někdy dokonce přímo svýma rukama. Vždyť i my jsme takoví byli, dokud se nad námi Pán nesmiloval a nedal nám nové srdce. Pouze díky jeho milosti můžeme nyní vidět všechno to zlo, v němž jsme žili a můžeme vzdávat chválu Pánu za to, že nás vysvobodil nejenom z tohoto zla, ale i z Božího hněvu, který je proti němu namířen.

Podle svého milosrdenství mě vyslyš, Hospodine, podle svého soudu mi zachovej život. (Ž 119,149)

Bůh vyslýchá a zachovává život, protože je milosrdný a spravedlivý. Božího milosrdenství je plná celá země a totéž platí o Božích soudech. Některé soudy jsou ke zkáze těch, proti nimž je Bůh zjevuje, zatímco jiné jsou plné jeho milosrdenství a vedou k zachování života. V plnosti můžeme kombinaci Božího soudu a jeho milosrdenství vidět na kříži Pána Ježíše Krista, kde Bůh odsoudil hříchy svého lidu a přibil je spolu se svým Synem na kříž, takže tentýž kříž přináší milosrdenství a spásu všem, kdo věří v Krista. Na kříži byl poražen ďábel se všemi svými anděly, byla zde přemožena smrt i hřích – Boží syn na sobě nesl plnost Božího hněvu, aby přinesl milost těm, kdo se na něj spoléhají. 

Podle svého milosrdenství mě vyslyš, Hospodine, podle svého soudu mi zachovej život. (Ž 119,149)

Náš Bůh je milosrdný, soucitný, slitovává se. Hospodin ze své milosti a lásky odpouští hříchy všech, kteří k němu volají a prosí ho milost a slitování. Poslal svého Syna, aby se stal smírnou obětí za naše hříchy, abychom byli očištěni jeho krví a naplněni jeho Duchem. On je největším důkazem Boží lásky a Božího slitování. Položil svůj život za hříchy svého lidu a nyní na základě svého milosrdenství vyslýchá volání svých dětí, které k němu pozvedají svůj hlas. On je naší jistotou – když skrze něj přistupujeme k Bohu, můžeme si být jisti jeho milosrdenství a lásky, a tudíž můžeme také počítat s tím, že nás vyslyší a bude jednat ke své slávě a k našemu spasení. 

Mé oči se budí dřív než noční hlídky a přemýšlím o tom, co jsi řekl. (Ž 119,148)

Pán Ježíš nás učí, že máme milovat Boha mimo jiné celou svou myslí (Mt 22,37). Mysl musí být zapojena do uctívání Boha. Mysl je proměňována Božím slovem a začíná přemýšlet úplně jinak, než přemýšlela dříve – rozjímá nad Písmem, nade vším, co Bůh řekl. Bible je Božím slovem, které bylo vydechnuto z Božích úst – je to nejvlastnější Boží slovo, jaké v tomto světě máme. A Bůh se skrze ně dává poznat, když o něm přemýšlíme. V tomto ohledu by mysl křesťana nikdy neměla zahálet nebo být nečinná – ve dne v noci má rozjímat nad jeho zákonem, nad jeho Slovem, zaobírat se jím a skrze mysl tak sytit svou duši. To je ten pravý duchovní pokrm každého křesťana.

Mé oči se budí dřív než noční hlídky a přemýšlím o tom, co jsi řekl. (Ž 119,148)

Láska k Bohu je vždycky doprovázena touhou po společenství s ním. Boží dítě často nemůže ani dospat, protože tolik touží po setkání se svým Bohem nebo s jeho lidem. Ó, jak požehnaná a radostná touha to je, i když bude v plnosti naplněna teprve tehdy, až staneme v Pánově přítomnosti. Zatím se budíme dřív a chceme být s Bohem skrze Pána Ježíše Krista. On nám dal nové srdce, které ho zná a chce ho poslouchat, poznávat i následovat. Bez něj je život prázdný a nudný. Ale jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě Bože (Ž 42,2). Kéž nám Pán dává pít z pramenů živé vody, která je v něm samotném, aby i z našeho nitra plynuly proudy známosti Pána.

Dřív než začne svítat, na pomoc tě volám, čekám na tvé slovo. (Ž 119,147)

Kde se duše spoléhá na Pána, kde skládá svou naději v něho, tam čeká na jeho slovo. Je to slovo víry, slovo milosti a lásky, jímž Pán promlouvá ke svému dítěti, které miluje. Je to slovo, které je světlem v temnotách noci i života, slovo, které osvěcuje cestu a dává skutečný život. Je to slovo radosti a povzbuzení na cestě následování Pána Ježíše Krista. Je to slovo, které očišťuje a proměňuje charakter, slovo, které oživuje duši, které mění mysl a dává sílu ke každému dobrému činu. Křesťan čeká na Pánovo slovo. Nemůže bez něj žít. Je pro něj pokrmem i občerstvující vodou. Proto volá k Pánu a čeká na jeho slovo, čeká na jeho přítomnost, na jeho samotného. 

Dřív než začne svítat, na pomoc tě volám, čekám na tvé slovo. (Ž 119,147)

Do života Božího dítěte nejednou vstupují bezesné noci, noci, kdy spánek není v dosahu, a srdce svírají temné mraky pochybností nebo těžkostí. Dřív než začne svítat, volá křesťan k Pánu a prosí ho o vysvobození, o pomoc. Prosí Boha, aby byl jeho světlem, které prozáří temnoty, které ho obklopují. Bůh je často v takových chvílích nablízku a posiluje nás svým Slovem, svou mocí, svou přítomností. Ujišťuje nás, že je s námi, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nevzdá, že za nás dokončí náš zápas. Bůh je věrný a my se můžeme spolehnout na jeho dobrotu i jeho pomoc. I když nás to leckdy stojí dlouhou noc a zoufalé volání o pomoc. Bůh však odpovídá. 

Volám k tobě, buď má spása, chci se tvých svědectví držet. (Ž 119,146)

Bůh bude spásou jen toho, kdo se chce držet jeho svědectví. Jistě jsou i takoví, jako byl například Lot, na němž nevidíme sebemenší náznak toho, že by chtěl zachovávat Pánova svědectví – a přece o něm mluví Písmo jako o spravedlivém. Byl to Bůh sám, kdo ho zachoval ve své milosti a nedovolil mu překročit hranici, která odděluje svaté od bezbožných. Ale i v životě tohoto Lota Bůh působil svou mocí, takže ho trápilo svévolné jednání obyvatel Sodomy, mezi které se nastěhoval. Bůh mu dal nové srdce – nikoliv kvůli tomu, co dělal, ale ze své milosti a svého slitování. Dal mu víru, takže vytrval až do konce a zachoval ho ve víře, takže Lot se doopravdy chtěl držet Pánových svědectví.