Nikájský koncil II. – „Císař správcem církve“

V letošním roce si připomínáme tisíc sedm set let od uplynutí prvního ekumenického koncilu církve. Tento koncil svolal císař Konstantin, zvaný Veliký, v roce 325 do Nikáji (lat. Nicaea, dnešní Iznik v Turecku). Koncil trval od 20. května do 25. července a zúčastnilo se ho údajně 318 biskupů z římské říše (údaj Athanasia, ostatní účastníci uvádějí účastníků méně).

Na začátku čtvrtého století se římská říše potácela v obrovském zmatku, na všech stranách čelila nájezdům okolních národů a zmítala se ve víru občanských válek. Také mezi křesťany zuřily urputné boje a to navzdory mnoha pronásledováním, jimž museli čelit (především na přelomu třetího a čtvrtého století za vlády Diokleciána). Roku 313 se vládcové východní a západní části římské říše, Licinius a Konstantin dohodli na tzv. milánském ujednání, které vyhlašovalo svobodu vyznání v obou částech římské říše. Ale ani to nevedlo k úplnému pokoji a spory mezi křesťany, které se týkaly především Kristova Božství, neutuchaly. Politicky situaci vyřešil Konstantin, který se roku 324 stal jediným vládcem celé římské říše. A aby vyřešil i náboženské spory mezi křesťany, svolal do Nikáje všeobecný koncil. 

Do Nikáje přijeli biskupové z celé římské říše, ale biskupové mimo římskou říši (např. z Persie) pozváni nebyli. Nicméně dějiny píší vítězové, takže se tento koncil zapsal do historie jako první ekumenický (tedy všeobecný) koncil. Každopádně se však jednalo o první setkání biskupů v takovém rozsahu. Faktem také je, že před rokem 313 by k takovému setkání pravděpodobně dojít nemohlo. Byla to náboženská svoboda garantovaná císařem a také podpora křesťanů ze strany císaře, která toto setkání umožnila.

Koncil se odehrál v císařském paláci v Nikáji a císař měl úvodní a také závěrečnou řeč. Byl to také on, kdo stanovil řád koncilu. Byl to jeho politický zájem, aby se křesťané přestali mezi sebou dohadovat a štěpit a aby v říši konečně zavládl klid. Vzal prostě věci církve do svých rukou. Tady bychom mohli vidět kořeny toho, co známe z pozdější doby pod názvem boj o investituru, tedy o to, kdo bude koho ustanovovat, kdo nad kým vládne – zda světská moc vládne nad církví nebo zda je církev nadřazena světské moci. Je vidět, že zmatek v této otázce se netýká jenom posledních let, ale táhne se celými dějinami církve. 

Např. Westminsterské vyznání víry z r. 1647, které je základem věrouky presbyterních církví v článku 23 (O světských autoritách), ve 3. odstavci uvádí, že „nositelé světské autority mají moc svolávat církevní sněmy, být na nich přítomni a zajišťovat, aby všechno, co na nich bude ujednáno, bylo v souladu s Boží myslí.“ Podobná prohlášení nejsou v historii ojedinělá. 

Ale Pán Ježíš ustanovil jiný princip: „Co je císařovo, odevzdejte císaři, co je Boží, Bohu“ (Lk 20,25). Mluví o dvou sférách, které se sice stýkají, ale jinak jsou striktně oddělené. Na jedné straně je církev a na druhé straně je stát. Církev má být oddělená od světské moci a musí být na ní nezávislá. Jenom to je biblicky funkční model vztahu státu a církve. 

Císař Konstantin měl jistě dobrý úmysl a chtěl vyřešit rozkoly v církvi a v nějaké míře se mu to možná i povedlo – i když spory o Božství Pána Ježíše Krista se táhly ještě dlouho. Nicméně neměl to být císař, kdo bude řešit duchovní otázky, musí to být vždy ti, jimž jsou tyto otázky svěřeny – a to jsou křesťané. 

Z dnešního úhlu pohledu bychom možná mohli říct, že Konstantin chtěl vytvořit z církve korporát (a de facto k tomu skutečně došlo). Ale z biblického hlediska musíme církví rozumět místní společenství křesťanů, které je autonomní, které spravuje samo a samo také rozsuzuje věci víry. 

Bůh ve své svrchovanosti, prozřetelnosti, moudrosti a milosti použil Konstantina ke své slávě, ale jeho příklad by nám měl sloužit více jako varování, než jako to, co bychom měli následovat. 

Příště se podíváme na hlavní téma Nikájského koncilu, což byla otázka Kristova Božství.