Hlas ubohé církve

Hlas ubohé církve v této době zní: „Syny jsem vychovala a vykrmila, ale oni mnou pohrdli. Pohrdali mnou a poskvrňovali mne mrzkým životem, mrzkým ziskem, mrzkými změnami, kupeckým hrátkami, které se děly potají. Nad to potom zjevným ďábelským sváděním uprostřed církve, i když ti, kteří jsou v Kristu, si ještě zachovávají svou čistotu. Ďábel už pohltil syny moudrých i proudy mocných a má dokonce naději, že i Jordán vteče do jeho úst, totiž pokorní a čistí, kteří jsou v církvi. Je to nepochybně Antikrist, který nejenom že se vydává za den, ale z temnoty lži se prohlašuje světlem.“

Z podobných řečí zaznívají obavy, že kněží i biskupové, už nepřijímají moc svého úřadu od sv. Petra, ale že ji přijímají od oné hvězdy, které byl dán klíč od propasti, jak to píše sv. Jan ve Zjevení (9,1–3): „Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti; otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší. Z dýmu se vyrojily kobylky na zem.“

Je zjevné, že sv. Jan míní křesťanské správce a učitele, biskupy a kněží, kteří mají být nejenom hvězdy v noci, ale podle slov Pána Krista, jako slunce ke svícení ve dne, když říká: „Vy jste světlo světa.“ A jinde: „Vy jste sůl země.“ Takoví učitelé mají být světlem v učení, solí v příkladu dobrých mravů. A když se pak takoví učitelé odvracejí od Boha a skrze hříchy a nepravosti od nebeských věcí k pozemským, tehdy padají jako hvězdy z nebe na zem a upadají do temnoty bludů. A jak přijímají své úřady jedni od druhých, přijímají klíče od jícnu propasti, protože nezdravým učením slouží lidem více k zatracení než ke spasení. 

Ze spisu jednoho z prvních kněží (a později biskupa) Jednoty bratrské urozenému pánu Albrechtovi ze Štemberka z r. 1502.