Každodenní pomoc od Charlese Spurgeona

Něžná láska našeho Boha k jeho služebníkům ho nutí starat se o stav jejich vnitřních pocitů. Přeje si, aby byli stateční. Někteří považují za maličkost, když věřícího trápí pochybnosti a obavy, ale Bůh si to nemyslí. Náš Mistr nepovažuje naši nevíru za tak lehkou jako my. Náš Pán nemá rád, když vidí naši tvář smutnou. Podle Achašveróšova zákona nesměl nikdo přijít na královský dvůr oblečený do smutečního oděvu. To není zákon Krále králů, protože my můžeme přijít zarmouceni tak, jak jsme, ale přesto by chtěl, abychom odložili „ducha beznaděje“ a oblékli si „závoj chvály“ (Iz 61,3), protože máme mnoho důvodů k radosti.

Jak obsáhlá je Ježíšova láska! Neexistuje žádná oblast zájmů jeho lidu, na kterou by nebral ohled, a není nic, co by se týkalo jejich prospěchu a nebylo to pro něj důležité. „Hospodin činí krok muže pevným, našel zalíbení v jeho cestě“ (Ž 37,23). Křesťane, buď si jistý, že Ježíšovo srdce se stará i o tvé všední záležitosti. Šíře jeho něžné lásky je taková, že se na něj můžeš obrátit ve všech záležitostech, neboť ve všech tvých trápeních se trápí on. „Jako se nad syny slitovává otec“ (Ž 103,13), tak se i on slitovává nad tebou. Na svých širokých ramenou nese Boží Syn i ty nejprostší starosti všech svých svatých.

Je plný pravdy. Jeho sliby jsou pravdivé, žádný z nich nikdy neporušil. Kromě něj nechci nikoho jiného. V životě je mým životem a ve smrti bude smrtí smrti. V chudobě je Kristus mým bohatstvím, v nemoci mi ustele, v temnotě je mou hvězdou a v jasu mým sluncem. On je manou tábora na poušti a bude novým obilím zástupů, až přijdou do Kanaánu. Ježíš je pro mě samá milost a žádný hněv, samá pravda a žádná lež, a pravdy a milosti je plný, nekonečně plný. Má duše, dnes ze všech sil žehnej jedinému milovanému Synovi.

Usiluj o to, abys poznal Otce. Pohřbi svou hlavu na svá prsa v hlubokém pokání a vyznej, že nejsi hoden nazývat se jeho dítětem. Přijmi polibek Jeho lásky. Nech si na prst navléknout prsten, který je znamením jeho věčné věrnosti. Posaď se k jeho stolu a nech své srdce rozveselit jeho milostí. Potom se protlač dopředu, a co nejvíce se snaž poznat Božího syna. Poznej ho jako věčného Boha i jako trpícího, omezeného člověka. Vyjdi za ním na hladinu rozbouřených vod, kde ukazuje své božství, posaď se s ním u studny v únavě jeho lidství. Neustávej, dokud nebudeš Ježíše Krista znát jako svého přítele, bratra, manžela, nebuď spokojený, dokud ti nebude vším. 

Myslíš si, křesťane, že můžeš změřit Kristovu lásku? Přemýšlej o tom, co ti jeho láska přinesla – ospravedlnění, synovství, posvěcení, věčný život! Bohatství jeho dobroty je nevyčíslitelné! Ó, jak široká je Kristova láska! Může být taková láska v našem srdci jenom napůl? Copak by se mohla Ježíšova úžasná laskavost a citlivá péče spokojit s vlažnou reakcí a neochotným porozuměním? Ó, má duše, rozezvuč se radostnou písní vděčnosti! Radostně procházej dnem – vždyť nejsi žádný zpustlý poutník, ale milované dítě, které střeží, sytí, chrání a o které pečuje tvůj Pán.

Vzpomínáš si, věřící, na ten vzrušující den, kdy sis poprvé uvědomil odpuštění skrze Ježíše, který na sebe vzal naše hříchy? Nemůžeš radostně vyznat a říci: „Má duše s radostí vzpomíná na den svého vysvobození. Obtěžkán vinou a pln obav jsem spatřil svého Spasitele jako svého Zástupce a opřel jsem se o něj. Ach, jak nesměle zpočátku, ale postupně jsem nabýval odvahy a posiloval svou důvěru, až jsem na něm spočinul celou svou duší. Nyní je mou neutuchající radostí vědomí, že mé hříchy mi již nejsou připisovány, ale jsou vloženy na něj. Totéž, co dobrý Samaritán řekl o dluzích zraněného pocestného, řekl i Ježíš o všech mých budoucích hříších: ‚Připište to na můj účet.‘“

Bůh si nás nevyvolil ani nepovolal proto, že bychom byli svatí. Povolal nás, abychom byli svatí, a svatost je krása, kterou v nás vytváří on sám. Vynikající vlastnosti, které vidíme u věřícího, jsou stejně tak Božím dílem jako samotné vykoupení. Tak se velmi půvabně odhaluje plnost Boží milosti. Spasení musí být z milosti, protože jeho původcem je Pán. Spasení musí být z milosti, protože Pán působí tak, že naše spravedlnost je navždy vyloučena. Toto je výsada věřícího – přítomné spasení. A svatý život je důkazem, že je ke spasení povolán.

Když oba učedníci dorazili do Emauz a občerstvovali se u večeře, tajemný cizinec, který je na cestě tak nadchl, vzal chléb, lámal ho, dal se jim poznat a pak jim zmizel z očí. Přinutili ho, aby s nimi zůstal, protože den už značně pokročil, ale nyní, ačkoli bylo mnohem později, byla jejich láska světlem pro jejich nohy, ano, i křídly. Zapomněli na temnotu, jejich únava byla pryč. A tak se vydali na zpáteční cestu dlouhou šedesát stadií, aby zvěstovali radostnou novinu o vzkříšeném Pánu, který se jim zjevil na cestě.

Ježíš obléká veškerou slávu, kterou mu může propůjčit nebeská nádhera a se kterou mu může posloužit deset tisíc krát deset tisíc andělů. Jeho nesmírnou velikost si nedokážeš představit ani v nejbujnější fantazii, nicméně dojde k jeho dalšímu zjevení, až sestoupí z nebe s velikou mocí a se všemi svatými anděly: „Posadí se na trůnu své slávy“ (Mt 25,31). Ach, ta nádhera té slávy! Ani to není konec, neboť věčnost bude znít jeho chválou. „Tvůj trůn, ó božský, bude stát věčně a navždy“ (Ž 45,7). Čtenáři, chceš-li se radovat z Kristovy slávy na onom světě, musíš ho oslavovat už teď. Děláš to?

Spravedlivým se daří dobře - dobře na základě Boží autority. Boží ústa hovoří o potěšující jistotě. Požehnán buď Bůh za víru, která nám umožňuje věřit v Boha, když se stvoření staví proti němu. Za všech okolností bude spravedlivému dobře, říká Slovo (viz Iz 3,10); pakliže to, milovaní, nevidíte, ať Boží slovo stane vašima očima. Ano, důvěřuj Boží autoritě více, než tomu, co ti říkají tvé oči a tvůj pocity. Komu Bůh žehná, je vskutku požehnaný, a to, co prohlašují Boží ústa, je pravda nejjistější a nejpevnější.

Každý z nás má své vlastní dary a specifické projevy, ale jediný cíl, který má Bůh na mysli, je zdokonalení celého Kristova těla. Proto musíme přinést své duchovní vlastnictví, položit je k nohám apoštolů a rozdělit vše, co nám Bůh dal. Žádnou část vzácné pravdy si nenechávej pro sebe, ale mluv o tom, co víš, a vydávej svědectví o tom, co jsi viděl. Ať na misce vah ani na okamžik nepřeváží obtíže, temnota nebo případná nevíra tvých přátel. Vstaň a jdi na místo, které je ti určeno ke službě; tam vyprávěj, jaké velké věci Bůh ukázal tvé duši. I my musíme vydat své svědectví o Ježíši.

Ježíš za nás dal svou krev; co mu dáme my? Patříme mu my i všechno, co máme, neboť nás koupil do svého vlastnictví – můžeme se tedy chovat, jako bychom patřili sami sobě? Ó, kéž bychom se mu více odevzdali! A kéž bychom kvůli tomu měli více lásky! Požehnaný Ježíši, ty laskavě přijímáš i ten nejmenší upřímný projev náklonnosti! Přijímáš naše ubohé pozornosti a projevy lásky, jako by byly samy o sobě vzácné, ačkoli jsou ve skutečnosti jen jako kytice polních květin, kterou dítě přináší své matce. Odevzdáme ti prvotiny své úrody a odvedeme ti desátky ze všeho, a pak vyznáme: „Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou“ (1Kr 29,14).

„Rádi bychom viděli Ježíše“ (J 12,21). Nacházíš se, můj čtenáři, v tomto okamžiku v takovém stavu? Máš jen jedinou touhu, a tou je touha po Kristu? Pak nejsi daleko od nebeského království. Máš ve svém srdci jen jedno přání, a to, abys byl Ježíšovou krví obmyt od všech svých hříchů? Můžeš opravdu říci: „Dal bych všechno, co mám, abych byl křesťanem; vzdal bych se všeho, co mám a v co doufám, jen abych mohl pocítit, že mám zájem o Krista?“ Pak navzdory všem svým obavám buď dobré mysli; Pán tě miluje a ty brzy vyjdeš na denní světlo a budeš se radovat ze svobody, „kterou nám vydobyl Kristus“ (Ga 5,1).

Podívej se na svůj majetek, křesťane, a porovnej svůj úděl s údělem svých bližních. Někteří z nich mají svůj úděl na poli. Jsou bohatí a jejich úroda jim přináší zlatavé výnosy, ale co je úroda ve srovnání s tvým Bohem, který je Bohem úrody? Co jsou praskající sýpky ve srovnání s tím, jenž je hospodář a sytí tě nebeským chlebem? Někteří mají svůj úděl ve městě. Jejich bohatství je hojné a proudí k nim ve vytrvalém proudu, dokud se nepromění ve zlatou pokladnici, ale co je zlato ve srovnání s tvým Bohem? „Hospodine, tys můj úděl“ (Ž 119,57).

Láska, kterou první křesťané cítili k Pánu, nebyla tichým citem, který by skrývali v tajné komnatě své duše a o němž by mluvili jen tehdy, když se scházeli první den v týdnu a zpívali chvalozpěvy na počest Ježíše Krista Ukřižovaného. Byla to vášeň, která v nich však byla tak prudká a všepohlcující, že byla viditelná v jejich činech, zaznívala v jejich každodenních hovorech a byla vidět v jejich očích, dokonce i v těch nejobyčejnějších pohledech. Láska k Ježíši byla plamenem, který hořel v nitru a srdci věřícího člověka, a proto se svou vlastní silou propaloval do vnějšího člověka a zářil tam.

Jak blažené je cítit jistotu, že Pán je s námi na všech našich cestách a že se s námi snižuje do našich ponížení a vyhnanství! I za oceánem září láska našeho Otce jako slunce svou silou. Nesmíme váhat jít tam, kde nám Bůh zaslibuje svou přítomnost. „Nebojte se“ je Pánův příkaz a jeho božské povzbuzení pro ty, kdo se na jeho příkaz pouštějí na nová moře; božská přítomnost a ochrana zakazuje byť i jen jedinou nevěrnou obavu. Bez našeho Boha bychom se měli bát pohnout, ale když nám velí vyrazit, bylo by nebezpečné otálet. Čtenáři, jdi vpřed a neboj se.

Přitahuje nás do užšího společenství se sebou samým. Seděli jsme na prahu Božího domu a on nás zve, abychom vstoupili do hodovní síně a povečeřeli s ním. My však tuto poctu odmítáme. Existují tajné místnosti, které nám ještě nebyly otevřeny; Ježíš nás zve, abychom do nich vstoupili, ale my se držíme zpátky. Hanba našim chladným srdcím! Jsme jen ubohými milenci našeho líbezného Pána Ježíše, nehodíme se ani za jeho služebníky, natož abychom se stali jeho nevěstou, a přece nás povýšil, abychom byli kostmi z jeho kostí a tělem z jeho těla, abychom s ním uzavřeli slavnou manželskou smlouvu. V tom je láska!

Žádný křesťan není v bezpečí, když je jeho duše lenivá a jeho Bůh je od něj daleko. Každý křesťan je vždy v bezpečí, pokud jde o jeho postavení v Kristu, ale není v bezpečí, pokud jde o jeho zkušenost ve svatosti a společenství s Ježíšem v tomto životě. Na křesťana, který žije v Boží blízkosti, satan často neútočí. Teprve když se křesťan od svého Boha vzdálí, duchovně vyhladoví a snaží se živit marnostmi, nastává chvíle, kdy ďábel začíná se svým útokem. Někdy se sice může postavit tváří v tvář Božímu dítěti, které je aktivní ve službě svému Mistrovi, ale boj je většinou krátký. Ach, kéž bychom měli milost chodit pokorně se svým Bohem!

„Hospodin je světlo mé a moje spása“ (Ž 27,1). Tady se jedná o můj osobní zájem: „Mé světlo“, „moje spása“. Duše je o tom přesvědčena, a proto to směle prohlašuje. Do duše se při znovuzrození vlévá božské světlo jako předzvěst spásy. Kde není dostatek světla, které by odhalilo naši vlastní temnotu a přimělo nás toužit po Pánu Ježíši, tam není důkaz spásy. Po obrácení je náš Bůh naší radostí, útěchou, průvodcem, učitelem a v každém ohledu naším světlem. On je světlem uvnitř nás, světlem kolem nás, světlem, které se od nás odráží, a světlem, které se nám má zjevit. Kdo se tedy vírou upnul k Bohu, má ve svém vlastnictví všechna smluvní požehnání.

„Zkoumáte Písma“ (J 5,39). Řecké slovo „zkoumat“ zde znamená přísné, důkladné a pečlivé zkoumání, jakému jsou oddáni lidé, kteří hledají zlato, nebo lovci, když usilovně pátrají po zvěři. Nesmíme se spokojit s tím, že si povrchně přečteme jednu nebo dvě kapitoly, ale se svíčkou Ducha svatého musíme cílevědomě hledat hlubší význam Slova. Písmo svaté vyžaduje zkoumání – mnohé v něm lze poznat pouze důkladným studiem. Žádný člověk, který Boží knihu pouze prolistuje, z ní nemůže mít užitek; musíme kopat a dolovat, dokud nezískáme skrytý poklad. Písmo se dožaduje toho, aby bylo zkoumáno.

„Buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi“ (Mt 6,9–10). Ať se vaše modlitby netýkají jen vašich vlastních hříchů, vašich vlastních potřeb, vašich vlastních nedokonalostí a vašich vlastních zkoušek, ale ať stoupají po hvězdném žebříku a stoupají až k samotnému Kristu. Když se pak přiblížíte ke krví potřísněné slitovnici, neustále pronášejte tuto modlitbu: "Pane, rozšiř království svého drahého Syna." Taková vroucně přednášená prosba povznese ducha veškeré vaší zbožnosti. Mějte na paměti, že upřímnost své modlitby prokážete tím, že se budete podílet na šíření Pánovy slávy.

„Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem“ (Iz 66,2). Pokud chceš vystoupit do nebe, musíš se sehnout. Neříkáme snad o Ježíši, že sestoupil, aby mohl vystoupit? (Viz Ef 4,9–10) Totéž musíš udělat i ty. Musíš se snížit, abys mohl stoupat vzhůru, protože nejlahodnější společenství s nebem mají pokorné duše a jenom ony. Bůh neodepře žádné požehnání důkladně pokořenému duchu. Pokora nás připravuje na požehnání od Boha veškeré milosti a uzpůsobuje nás k účinnému jednání s bližními. Ať už jde o modlitbu nebo chválu, ať už jde o práci nebo utrpení, opravdovou sůl pokory není nikdy možné použít přespříliš.

Buď v tomto směru odvážný, křesťane! Nebuď sklíčený, jako by tvé duchovní nepřátele nebylo možné zničit; patříš Kristu a hřích na tebe nemá právo.

Jsi schopen nad nimi zvítězit, ne však svými vlastními silami – i ti nejslabší z nich by na tebe byli až příliš velcí – ale můžeš a zvítězíš nad nimi skrze Beránkovu krev. Neptej se: „Jak je mám porazit, vždyť jsou větší a mocnější než já?“ Jdi k silnému pro sílu, pokorně čekej na Boha a mocný Bůh Jákobův jistě přijde na pomoc. Pak budeš zpívat o vítězství skrze jeho milost.

Pro naši duši je nesmírně prospěšné povznést se nad tento současný zlý svět k něčemu vznešenějšímu a lepšímu. Bylo by dobré, kdyby obyvatelé údolí mohli často opouštět své příbytky mezi bažinami a horečnatými mlhami a vdechovat osvěžující vzduch na výšinách. Právě k takovému výstupu vás nyní zvu. Kéž nám Duch Boží pomáhá opustit mlhy strachu a horečky úzkosti a všechny neduhy, které se shromažďují v tomto pozemském údolí, a vystoupit na hory očekávané radosti a požehnání. Kéž Bůh Duch svatý přetne provazy, které nás drží zde dole, a pomůže nám vystoupat vzhůru.

Umírání ve víře jednoznačně odkazuje na minulost. Dávní svatí věřili předchozím zaslíbením a byli si jisti, že jejich hříchy jsou díky Božímu milosrdenství smazány. Umírání ve víře souvisí s přítomností. Tito svatí si byli jisti svým přijetím u Boha; těšili se z paprsků jeho lásky a spočívali v jeho věrnosti. Umírání ve víře se týká budoucnosti. Zesnuli s důvěrou, že Mesiáš jistě přijde. Vaše cesta milosti je cestou víry a váš zrak vás zřídkakdy rozveselí; taková byla i cesta těch nejzářivějších a nejlepších.

Jestliže máme bázeň před Pánem, můžeme očekávat včasné zásahy, když je náš úděl nejhorší. Andělé se od nás nedrží stranou kvůli bouřkám ani jim nebrání temnota. Serafové nepovažují za ponížení navštívit nejchudší z nebeské rodiny. Jestliže jsou návštěvy andělů v běžných časech vzácné, v našich nocích plných bouří a zmítání budou časté.

Milý čtenáři, nacházíš se v této chvíli uprostřed soužení? Požádej o zvláštní pomoc. Ježíš je andělem smlouvy, a pokud nyní upřímně usiluješ o jeho přítomnost, nebude ti odepřena. To, co tato přítomnost přináší, je potěšení srdce.

Moudrost je skutečnou silou člověka a pod jejím vedením nejlépe naplňuje smysl své existence. Moudré zacházení se záležitostmi života přináší člověku nejbohatší potěšení a představuje nejušlechtilejší náplň pro jeho síly, a proto díky němu nachází dobro v nejplnějším slova smyslu. Bez moudrosti je člověk jako hříbě divokého osla, které pobíhá sem a tam a plýtvá silami, které by bylo možné využít užitečným způsobem. Moudrost je kompas, podle něhož má člověk kormidlovat po bezcestné pustině života; bez ní je opuštěnou lodí, hříčkou větrů a vln. Člověk musí být v takovém světě, jako je tento, obezřetný, jinak nenajde nic dobrého, ale bude zavlečen do nesčetných neduhů.

Náš Pán Ježíš si svou smrtí nevykoupil právo jen na část z nás, ale na celého člověka. Ve svém utrpení počítal s posvěcením nás celých: ducha, duše i těla. Úkolem znovuzrozené přirozenosti, kterou Bůh dal obnovenému srdci, je uplatňovat práva Pána Ježíše Krista. Má duše, nakolik jsi Božím dítětem, musíš si podmanit celý zbytek sebe sama, který ještě zůstává nepožehnaný. Musíš podřídit všechny své síly a vášně stříbrnému žezlu Ježíšovy milostivé vlády a nikdy nesmíš být spokojená, dokud se ten, který je králem skrze vykoupení, nestane králem také skrze milostivou korunovaci a nebude v tobě svrchovaně kralovat.

Jak nezávislým na vnějších okolnostech může Duch svatý učinit křesťana! Jak jasné světlo může zářit v našem nitru, když je venku tma! Jak pevní, šťastní, klidní a pokojní můžeme být, když se svět otřásá v základech a pilíře země se hroutí! Ani sama smrt se všemi svými strašnými dopady nemá moc utlumit hudbu křesťanského srdce. Naopak, činí tuto melodii lahodnější, jasnější, nebeskou, až nakonec svým posledním laskavým činem, který může smrt učinit, přetaví pozemské napětí v nebeský chór, časnou radost ve věčnou blaženost!

Jsme tak malí, že kdyby Bůh projevil svou velikost bez shovívavosti, byli bychom rozšlápnuti. Ale Bůh, který se musí sklonit, aby viděl nebe, a sklonit se, aby viděl, co dělají andělé, obrací svůj pohled ještě níže, hledí na pokorné a zkroušené a činí je velkými.

„Jeho dobrotivost mne zvelebila“ (2S 22,36 KRAL). Jak úžasná je naše zkušenost s Boží dobrotou! Jak jemné je jeho napravování! Jak laskavé je jeho vyučování! Jak něžně nás vede! Křesťane, rozjímej o těchto věcech. Ať se probudí vděčnost, ať se prohloubí pokora, ať se oživí láska, než skončí dnešní den.