V míře, v jaké pýcha převládá v srdci, nás nutí, abychom nechtěli vidět nad sebou žádného Boha, neuznávali žádný zákon kromě naší vlastní vůle a neřídili se žádnými pravidly kromě našich vlastních sklonů. Tak pýcha vedla satana k vzpouře proti jeho Stvořiteli a naše první rodiče k touze být jako bohové.
Weissman představil pět případových studií osob, které během klinických studií vakcíny proti covidu utrpěly závažné nežádoucí účinky, a porovnal je s optimistickými titulky médií, které vakcíny ohlašovaly jako „svítání naděje“ a „injekci do paže pro Británii“. Titulky jako „Konečně naděje“ a „Velký den pro lidstvo“ vykreslovaly vakcíny jako mesiášské nebo monumentální úspěchy. Weissman však argumentoval, že realita byla mnohem ponuřejší, a citoval následující případy.
Je smutné, když vidíme, jak se dva křesťané rozcházejí. Víme, že by se to nemělo stávat, protože jsme jedno v Pánu Ježíši. A přirozeně se ptáme, čí je to vina a na čí straně bychom měli stát? Je však možné, že vina není na žádné straně. Podívejme se do Skutků 15,36–41, kde čteme o takové události, která nás při prvním čtení možná šokuje.
Každý křesťan je nakonec povolán k tomu, aby měl duchovní domov. Chodit každou neděli do jiné církve není totéž jako být součástí stejné skupiny věřících. Lidé se mě ptali, co bylo nejtěžší na změně povolání. Odpověděl jsem, že to bylo, jako by zmizelo sto mých nejlepších přátel. Bydlím ve stejném domě. Nakupuji ve stejných obchodech. Ale tolik lidí, které jsem miloval a kteří byli součástí mého života, už tam není.
Především co se týče učení: když nám Bůh skrze naše předky postavil na svícen světlo svého evangelia, neudrželi jsme se v mezích střídmé moudrosti. Namísto toho, abychom v tomto Božím jasu kráčeli pokorně a smýšleli střízlivě podle míry víry, kterou každému Bůh udělil, propadli jsme vyhledávání složitých metod, jak vykládat teologii. Začali jsme zkoumat a vysvětlovat všemožné jemné otázky, na nichž spása vůbec nezávisí, a u každé z nich jsme vymýšleli nekonečné důvody „pro a proti“.
V tomto světě nakonec vždy zvítězí progresivisté. Vím, že to nezní příliš optimisticky. To proto, že to optimistické není. Říkám to proto, že mnoho lidí, kteří se hlásí ke konzervativcům, často postupně, kousek po kousku, slevuje ze svých principů a podléhá agendě progresivistů.
Ježíš často mluvil o vedoucích – ať už v tom smyslu, že káral špatné vedoucí mezi Židy – zákoníky a farizeje, nebo v tom smyslu, že vysvětloval svým učedníkům, jak má vedení vypadat mezi nimi, přičemž jim často dával sám sebe za příklad.
Není to zvláštní, až překvapivé, že musíme být k modlitbě vybízeni? Zdálo by se, že k modlitbě budeme tíhnout sami od sebe. Pravdou však je, že modlitba je pro učedníky tou nejtěžší věcí. V 8. verši vidíme předpověď, že v posledních dnech, až Syn člověka přijde, bude jen málo těch, kdo se skutečně modlí. Ukažte mi člověka na kolenou a já vám ukáži někoho, kdo přemáhá mocnosti pekla.
To, co Bůh připravuje pro svůj lid na tomto světě, je něco skutečně výjimečného: chce, aby naše srdce byla upevněna milostí! Jde o to, abys měl naprostou, nezvratnou jistotu, že je všechno v pořádku – že to s tebou nevypadá zle, i kdyby se všem ostatním zdálo, že se ti nedaří. Ve skutečnosti je to totiž naopak, protože máš na své straně někoho, komu na tobě záleží a kdo všechno zvládne.
Naslouchej, dcerko, dívej se a pozorně vnímej, neboť je správné, abys poznala své svědomí. Věz, že své hříchy nemůžeš skrývat navždy; v soudný den je budeš muset vyznat před všemi lidmi, anděly i ďábly. Uvědom si, že kamkoli se obrátíš, tvé svědomí si uchovává vše, co jsi do své duše vložila – ať už dobré, nebo zlé. Bude tě doprovázet, dokud budeš naživu, a vydá ti počet, až zemřeš.
Také toto číslo Soli Deo Gloria je o velikém Bohu, který vládne a jemuž se nebude nikdo vysmívat, kterého milujeme a jemuž sloužíme. Jako vždy se jedná o směsici starších i nových textů. Z těch nejstarších je tu krátký článek Jana Husa O svědomí upravený do současné češtiny.
„Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato?“ Vystupte na nejvyšší možný vrchol. Naplňte své poslání v největší míře. Nedělejte jen to, o čem jste si jisti, že to dokážete, ale zaměřte se na něco, co je zatím mimo váš dosah. Řekněte si: „Kdo ví?“ To je to, co říká ambiciózní člověk, když touží být velký. Nemám žádný zájem o to, aby někdo toužil po ubohých trůnech, poctách a bohatství tohoto světa, ale rád bych, abyste všichni horlivě toužili ctít Boha a žehnat lidem. Kdo ví? Ví někdo, co Bůh skrze vás může učinit? Ví někdo, jaké schopnosti dřímou ve vašem nitru?
