Kéž ti Bůh všemohoucí požehná, rozplodí tě a rozmnoží. Bude z tebe společenství lidských pokolení. (Gn 28,3)
Nyní Izák dává svému synovi požehnání, které je skutečně požehnáním Abrahamovým. Zatímco v předchozím požehnání, které Jákob lstivě vzal Ezauovi, se ozývalo Abrahamovo požehnání tak trochu vzdáleně, jako by Izák ani nechtěl naplno toto požehnání svému synovi dát, tak nyní – potom, co se Izák opět pokořil před Bohem, zní toto požehnání v podstatě tak, jak ho dostal Abraham a po něm i Izák. Nyní stejné požehnání dostává také Jákob. Je zde jak zaslíbení potomstva, tak také zaslíbení země. Už zde vidíme jasnou linii – Abraham – Izák – Jákob. Mohli bychom ji vidět již mnohem dříve, protože Rebeka dostala od Hospodina jasné slovo o tom, že to bude právě Jákob, kdo bude nositelem Abrahamova požehnání. Po 77 letech svého života toto požehnání také od svého otce dostává.
Máme jednat o tom, jakou církev si Bůh na tomto světě přeje a jací máme být i my. Přeje si takovou církev, která by byla Božím královstvím, královstvím nebeským na tomto světě. A leckdo si jistě řekne: My nic takového nevidíme. Kde je taková církev, která by byla nebeským královstvím?
Věz nejdříve, že existuje pokušení dvojího druhu – jedno, kterým někdo pokouší druhého, a druhé, kterým je někdo pokoušen. Pokouší totiž Bůh, pokouší člověk a pokouší ďábel. Bůh pokouší vždycky dobře, neboť když zkouší, činí tak spravedlivě. Člověk někdy pokouší dobře a jindy zle, ale ďábel vždycky jen zle. Jestliže si však člověk sám vezme podnět od nějaké nerozumné věci, aby byl vnitřně pokoušen, pokouší sám sebe, anebo ho ďábel pokouší skrze tu věc, avšak ta věc sama o sobě ho nepokouší.
Jakub 1,14 představuje dokonalou analýzu průběhu pokušení a hříchu, když říká: „Každý člověk je pokoušen, když je sváděn a lákán svou vlastní žádostivostí.“ Slovo „chtíč“ označuje žádostivost nebo touhu srdce po něčem, co je špatné, tedy neúměrnou touhu. Má zlou povahu, i když je skryta v srdci. Vychází z naší zkažené staré přirozenosti a volá po uspokojení. Toto vnitřní pokušení není v žádném případě morálně neutrální ani nevinné a je známé jako „přetrvávající hřích“. Vnitřní pokušení jsou projevem přetrvávající hříchu, který se snaží prosadit.
To, že se síť trhala kvůli množství, nemůžeme chápat tak, že by se síť víry (což je Petrova síť) trhala kvůli velkému počtu věřících. Stejně jako do sítě v opravdovém moři vplouvají i různé cizí a škodlivé věci, tak se i do církve připletou zatracenci, kacíři a lidé působící pohoršení. Ti sice zpočátku vplují do sítě víry, protože se do jisté míry přizpůsobují víře, ale v čase pokušení se pohorší nebo upadnou do bludu a kacířství. A právě takoví lidé síť víry trhají. Čím více takové zkaženosti do sítě víry pronikne, tím víc ji rozedřou, až nakonec mezi nimi pravá Boží víra spojená s Božími slovy docela zanikne. Zůstane jim jen vnější vyznávání Boha a Pána Ježíše Krista ústy a navenek na nich zůstanou posvátná znamení.
Chelčického síť víry, jejíž úryvek je na následující stránce, mluví o tom, že se do ní v tomto světě dostane i leccos nepatřičného, co tuto síť trhá. Jsou to lidé, kteří jsou navenek nábožní, ale uvnitř zkažení a neproměnění Kristovou milostí. Nedbají na Pánův příkaz usilovat být čistí, jako on je čistý (1J 3,3). O tom na konkrétním příkladu mluví také Peter Masters, kazatel v Metropolitan Tabernacle v Londýně. Jeho otázka je, zda může být vnitřní pokušení neutrální a kdy už se stává hříchem. O tom více také Jan Hus v článku O pokušení.
Čteme, že když se povodeň valila na dům moudrého muže, „nespadl“. To je velmi krásné. Nejenže jej nemohla odnést, ale „nespadl“. Vidím toho muže: přišel o své peníze a stal se chudým, ale svou víru nevzdal: „nespadl“. Vysmívali se mu a pomlouvali ho, a mnozí z jeho bývalých přátel se k němu chovali chladně, ale „nespadl“. Ve své velké zkoušce se obrátil k Ježíši a ten ho posílil: „nespadl“. Byl velmi nemocný a jeho duch byl skleslý, ale i tak si zachoval svou důvěru v Krista: „nespadl“. Byl blízko smrti; věděl, že brzy musí opustit tento svět, ale ani všechny bolesti smrti ani jistota zániku jím nemohly otřást. Zemřel tak, jak žil, pevný jako skála, radující se stejně jako vždy, ba dokonce ještě více, protože byl blíž království a naplnění všech svých nadějí. „Nespadl.“ Je to velkolepá věc mít víru, která nespadne.
