Pán miluje své děti a je k nim velmi shovívavý, jak jen to je pro ně bezpečné – ale nebude je rozmazlovat! Jejich nemoc z hříchu vyžaduje silné léky, přičemž některé z nich mohou být opravdu nepříjemné. Když si je však náš případ vyžaduje, žádné naše krátkozraké prosby nás neochrání před tím, abychom si vzali to, co nám Bůh připravil pro naše dobro.
Může zavrhnout na čas, ale ne navždy. Žena může na několik dní odložit své šperky, ale nezapomene na ně a neodhodí je na hnojiště. Pánovi se nepodobá, aby zavrhl ty, které miluje, neboť „miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.“ Někteří o tom mluví tak, jako bychom byli tu v milosti, tu mimo ni, jako bychom byli jako králíci, kteří přebíhají do své nory a zase z ní vybíhají; ale ve skutečnosti tomu tak není. Pánova láska je mnohem vážnější a trvalejší záležitost než tato.
Jak prostá je pravda zde vyslovená, a přece jak hluboká! Mluví se tu o zraněných srdcích, o vyhaslých nadějích, o ztrátách, zkouškách a trápeních, někdy lehčích, jindy těžších, ale ve všech je pravda stále stejná. Oblíbená květina uvadá a usychá, památeční dárek se ztratil, drahý člen rodiny zemřel. Jak často to trhá srdce a vždycky to bolí, když člověk přepočítá své poklady a zjistí, že mu nějaký chybí!
Knihu si můžete objednat na tomto odkazu: https://eshop.solideogloria.cz/p/zalmy-pro-poteseni-srdce/
V Písmu je Kristus jako hlava spojen s církví, která je jeho tělem (Ef 1,22–23; 4,15–16; Ko 1,18). Musíme si uvědomit, že církev není pouhý klub vedený podle dávno stanovených pravidel. Církev má právo na toto jméno pouze tehdy, pokud existuje živé duchovní spojení s živým Pánem, jako mají naše těla živé spojení s našimi hlavami. Totéž nás učí i Pánův obraz spojení mezi vinným kmenem a jeho ratolestmi (J 15,1–8).
Jeden autor shrnuje třetí význam slova „sekta“ takto: „Skupina nebo hnutí (často náboženského charakteru), které vyžaduje, aby se jeho stoupenci zcela podřídili jeho vůdcům/učitelům, a která používá manipulativní techniky k přesvědčování a ovládání svých členů.“
Jaké jsou znaky církve, která se stává sektou? Uvedu jich šest. Nemusí se vyskytovat všechny dohromady. Když však uvidíte, že se některá z těchto tendencí rozvíjí, je jasné, že daná církev směřuje k sektářství.
Pavel povzbuzuje Timotea tím, že mu ukazuje, jak sám jednal s těmi, kteří selhali ve víře, kteří se odvrátili od pravdy a učili falešné věci. Druhá polovina devatenáctého a dvacátý verš nám ukazují vývoj hříchu, genezi hříchu – popisují, co se děje v člověku a s člověkem a tak nám ukazují, na co si musíme sami dávat dobrý pozor a kam musíme napřít své úsilí v boji víry.
To je Kaifáš, nejvyšší kněz nebo biskup, ale veskrze světský člověk. A co řekl? Že by bylo dobré, aby zahynul ten člověk a nezahynul celý národ. Tento světský člověk že by prorokoval? Dá mu to jeho kněžství něco zvláštního? Nic mu nedá, ale když se Pánu Bohu zlíbí, tak bude mluvit jako prorok a nemá ani tušení, jakou hlubokou pravdu říká. Všichni jste jako loutky před Pánem Bohem, které on sám řídí neviditelným drátkem; figurky jste na šachovnici!
Do úvodu tohoto čísla jsem vložil dva úryvky za kázání od dvou českých radikálů, Jana Želivského (1380–1422) a Jakoubka ze Stříbra (1371–1429). Byli to oba kněží a kazatelé, současníci, Pražané, radikálové, bratři v Kristu, i když nakonec stáli proti sobě jako nepřátelé, neboť Jakoubek ze Stříbra stál za předvoláním Jana Želivského před městskou radu, která ho ještě v tu hodinu odsoudila k smrti a okamžitě ho nechala popravit.
A protože jsme plní nečistoty, nejsme hodní poznávat větší věci. A kdyby se chtěl nezpůsobilý člověk všetečně vztahovat po těch dokonalejších věcech, měl by se bát, aby nepadl. Kdyby se dobytče dotklo té hory, bude ukamenováno (Ex 19,12–13). Tito nezpůsobilí, v duši nečistí, kteří se vztahují po nebeských věcech, padají nakonec hlouběji a s větším břemenem, do větší temnoty a horšího pokrytectví.
Hle, co nám píše pravý bojovník Ježíše Krista Pavel, jenž pro jméno Ježíšovo vytrpěl mnohé strasti, v míře snad větší, než jiní po Ježíši Kristu. Mluví, maje na paměti odměnu za strasti tohoto pocestného života. Můžeme mu spolehlivě věřit, jako muži, jenž zakusil strázně i slávu. Proto praví: Tak zato mám, že nejsou rovná utrpení nynější oné budoucí slávě, která se má zjevit na nás.
