Nato Abraham řekl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ A šli oba spolu dál. (Gn 22,8)
Bůh Abrahamovi řekl, že má obětovat Izáka jako beránka. Svým služebníkům odpověděl ve víře, že se s Izákem vrátí. Co tedy chtěl Abraham říct těmito slovy Izákovi? Byl si Abraham vědom toho, že je potřeba lepší oběti, než byl jeho vlastní syn Izák? Rozuměl tomu, že Izák nemůže být obětí, která snímá hříchy světa? O Abrahamovi čteme, že spatřil Kristův den a zaradoval se (J 8,56). Možná to byla právě tato chvíle, kdy mu Bůh otevřel okno věčnosti a dal mu tu milost pohlédnout do budoucnosti, spatřit Beránka, který snímá hříchy světa a získat tak ujištění, které se týkalo jeho vlastního syna. A přesně o tom je víra, která se spoléhá na to, v co doufá a je si jistá tím, co nevidí (Žd 11,1).
V roce 2021 přišla Valerie Kloostermanová o místo ošetřovatelky v nemocnici University of Michigan Health-West (UMHW), poté co z náboženských důvodů vznesla námitky proti doporučování pacientů s nejistotou ohledně pohlaví k operaci změny pohlaví nebo proti používání jejich „preferovaných zájmen“.
Reverend Dr. Bernard Randall byl propuštěn ze školy Anglikánské církve i z Trent College a navíc byl Anglikánskou církví zařazen na černou listinu jako osoba představující riziko pro bezpečnost dětí. Kromě toho byl bez svého vědomí nahlášen do vládního protiteroristického programu „Prevent“, ačkoli jeho kázání bylo v souladu s církevní doktrínou. Nyní však, po sedmiletém soudním sporu, dosáhl mimosoudního vyrovnání.
Stuart Olyott (nar. 1942) je v důchodu, ale aktivně káže po celé Velké Británii i v zahraničí.
To, co dělám já, nemusí být pro vás to nejlepší. Možná to ani není možné. Všichni jsme velmi odlišní. Modlitbou a metodou pokusů a omylů musíme zjistit, co funguje právě pro nás osobně. Navíc bych nechtěl vyvolat dojem, že když budete dělat tohle, tohle a tohle, automaticky na vás sestoupí duch modlitby. Cesta s Bohem není o zaškrtávání políček. Je o tom, abychom každý den přicházeli ke kříži a vyznávali své hříchy; a pak o tom, abychom čekali na Pána a zjistili, co chce, abychom udělali dál.
Řada lidí může odmítat myšlenku duchovního zneužívání pouze na základě toho, že samotný termín je relativně moderní. Pokud se nevyskytuje v Bibli (nebo v církevních dějinách), argumentují, nemůžeme jej potvrdit. Ačkoli je motiv takového znepokojení v zásadě oprávněný (Bible je naším nejvyšším měřítkem a církevní historie důležitým vodítkem), tato námitka se dopouští logické chyby spočívající v zaměňování pojmů. Jistě, samotná terminologie může být relativně nová, ale samotný pojem nikoli.
Při výzkumu pro svou knihu mě překvapilo, jak rozšířený je tento názor. Lidé napříč širokým spektrem pravidelně vyjadřovali myšlenku, že autoritářští, panovační pastoři musí být spojeni s církevním zřízením, které buď neexistuje, nebo je nedostatečně rozvinuté. Proto se má za to, že nezávislé církve musí být hlavní živnou půdou pro tyranské pastory.
Ve skutečnosti tomu tak ale není.
Konstantin a Metoděj byli byzantští misionáři, kněží a učenci, kteří se narodili v Soluni do aristokratické rodiny jako dva ze sedmi sourozenců. Jsou známí jako „apoštolové Slovanů“. Příchod soluňských bratří na Velkou Moravu roku 863 představuje jeden z nejdůležitějších milníků v dějinách našich zemí. Tato misie nebyla pouze šířením křesťanství, ale byla také kulturním a jazykovým činem, který zásadně ovlivnil identitu slovanských národů.
