Každodenní pomoc od Charlese Spurgeona

Bible je žilou ryzího zlata, neznečištěnou křemenem ani jinou pozemskou látkou. Je hvězdou bez poskvrny, sluncem bez flíčku, světlem bez temnoty, měsícem bez jeho bledosti a slávou bez mlžného oparu. Bible! O žádné jiné knize nelze říct, že je dokonalá a čistá, ale o Bibli můžeme prohlásit, že je v ní sesbírána všechna moudrost bez částečky bláhovosti. Je soudcem, který ukončuje spor tam, kde důvtip a rozum selhávají. Je to kniha neposkvrněná žádnou chybou. Je čistou, ryzí, dokonalou pravdou.

„Ach,“ pláče kdosi, „kéž bych mohl uniknout hněvu zákona! Ach, kdybych si jen mohl být jist, že Kristus dodržel zákon za mě!“ Přestaň a já ti to povím. Cítíš se dnes provinile, ztracený a zničený? Vyznáváš se slzami v očích, že nikdo kromě Ježíše, to nemůže napravit? Jsi ochoten vzdát se všeho, v co doufáš, a cele se spolehnout na toho, který zemřel na kříži? Můžeš pohlédnout na Golgotu? Vidíš ho, jak trpí a je celý zbrocený krví? Pak tedy slyš, že za tebe dodržel zákon a že zákon nemůže odsoudit ty, které Kristus zprostil viny.

Někteří jste ztratili své přátele. Pojďte ke hrobu svého nejlepšího přítele – svého bratra, ano, toho, kdo „přilne víc než bratr“ (Př 18,24) Pojď ke hrobu svého nejdražšího příbuzného, křesťane, vždyť Ježíš je tvůj manžel: „Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je HOSPODIN zástupů…“ (Iz 54,5). Netáhnou tě city? Nevábí tě sladké rty lásky? Není snad posvěceno místo, kam vkročila osoba tolik milovaná, i když jen na okamžik? Jistě ti není třeba výřečnosti. Jsi schopen jednoduše, ale opravdově opakovat slova: „Pojďte se podívat na místo, kde ležel Pán.“ (Mt 28,6)

Smrt svatých je v očích našeho Pána vzácná. V takových případech máme spíše důvod se radovat než plakat. Ano, jsme radostného a pevného přesvědčení, že jejich již vykoupené duše vystoupaly k věčnému trůnu. Věříme, že se v tomto okamžiku připojují ke chvalozpěvu nebes, hodují na ovoci stromu života a procházejí se kolem řeky, která svými toky oblažuje město Boží (Ž 46,5). Víme, že jsou nanejvýš požehnaní. Přemýšlíme o nich jako o oslavených duších dlících v přítomnosti Pána Ježíše.

Ó, jak vzácný je Kristus! Jak je možné, že na něj myslím tak málo? Jak je možné, že hledám svou radost a uspokojení jinde, když on je tak plný, tak bohatý a tak uspokojující? Příteli, křesťane, uzavři smlouvu se svým srdcem a požádej Pána, aby ji potvrdil. Požádej ho, aby tě učinil pečetním prstenem na své ruce a pancířem ve své zbroji. Vrabec si udělal hnízdo tam, kde vyrostl a vlaštovka se vrací tam, kde se prožila své mládí. Stejně i já bych chtěl zahnízdit a udělat si svůj domov v tobě, Ježíši. Ať se od tebe nikdy nevzdálí duše tvé hrdličky, ale ať hnízdí blízko tebe, můj Ježíši, protože jenom v tobě mohu doopravdy spočinout.

Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. (Fp 4,6-7)

Nestarejte se, ale za všechno se modlete. Nemějte strach, ale mějte radostné společenství s Bohem. Předneste své touhy Pánu svého života, strážci své duše. Jděte k Pánu se dvěma díly modlitby a jedním dílem voňavé chvály. Nemodlete se s pochybností, ale s vděčností. Pamatujte na to, že kvůli tomu, že máte své žádosti, můžete děkovat Bohu za jeho milost.

Nejvyšším stupněm lidství je nemít žádná přání, žádné myšlenky ani touhy, ale Krista. Znamená to pocítit, že zemřít bylo blažené, bylo-li to pro Krista, že žít v nedostatku a nářku, v opovržení, pohrdání a trápení pro Krista bylo lahodné, pocítit, že nezáleží na tom, co se stane s někým, jako jsem já, neboť jenom náš Mistr je vyvýšený, pocítit, že i když jsme unášeni větrem jako uschlý list, nemusíme si dělat starosti o to, kam směřujeme, pokud cítíme, že nás Mistrova ruka vede podle jeho vůle.

„Na oblaku se ukáže duha“ (Gn 9,14).

Kdy můžeme očekávat, že uvidíme znamení smlouvy? Duhu lze vidět vymalovanou pouze na oblaku. Milovaní, náš Bůh, který je pro nás jako slunce, vždy září, ale ne vždy ho vidíme. Oblaka zahalují jeho tvář, ale bez ohledu na to, jaké kapky mohou padat nebo jaké mraky mohou hrozit, jestliže on bude zářit, okamžitě bude duha. Říká se, že když vidíme duhu, je po dešti. Je jisté, že když přichází Kristus, naše potíže jsou pryč. Když pohlédneme na Ježíše, naše hříchy mizí, naše dluhy i obavy se ztrácejí. Když Ježíš kráčí po vodách moře, jak hluboký je klid!

Drazí přátelé, poslední píseň tohoto světa, píseň o vítězství, bude plná Boha a nikoho jiného. Tady na zemi chválíte nástroj. Dnes se díváte na tohoto nebo onoho muže a říkáte: „Díky Bohu za tohoto služebníka a za tohoto muže!“ Ale tehdy budou jejich jména na chvíli zapomenuta. Bude to, jako když hvězdy odmítají zářit, jakmile se objeví samo slunce. Tehdy bude znít píseň jen o Bohu a pouze o něm: „Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů… jemu sláva i moc navěky. Amen.“ (Zj 1,5-6)

V dálce vidíte loď. Po dlouhé plavbě se přiblížila k přístavu, ale je hodně poničená, plachty má celé potrhané. Je to jako se spravedlivým, který byl stěží zachráněn. Vidíte také tu druhou loď? Vrací se z úspěšné cesty a nyní si naložená až po okraj, s bělostnými plachtami naplněnými větrem, radostně a vznešeně razí cestu do přístavu. A přístav jako by se takové lodi zeširoka otevíral. Jestliže vám a mně pomáhá Boží Duch připojit k naší víře ctnost a tak dále (viz 2Pt 1,5–7), pak nám nakonec bude přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista široce otevřen (2Pt 1,11).

Nespasí mě, že vím, že Kristus je Spasitel. Spasí mě, že mu důvěřuji jako svému Spasiteli. Od přicházejícího hněvu mě nezachrání víra, že jeho vykoupení je dostatečné. Budu zachráněn tím, že se na toto vykoupení spolehnu a učiním z něj své útočiště a své všechno. Jádro, podstata víry spočívá v tomto: spolehnout se na zaslíbení. Když se člověk topí, není to záchranný kruh na palubě lodi, co ho zachrání. Nezachrání ho ani jeho víra, že je to skvělý a účinný vynález. Ne! Musí ho mít kolem svého trupu nebo se ho musí držet, jinak se utopí.

Kdo změří výšku Spasitelovy dostatečnosti ve všem? Nejprve řekněte, jak vysoký je hřích, a potom si vzpomeňte, že stejně jako Noemova potopa vystoupala nad vrcholky pozemských hor, tak se záplava Kristova vykoupení přelévá přes vrcholky hor našich hříchů. Na nebeském dvoře jsou dnes lidé, kteří byli kdysi hříšníci, ale byli obmyti – byli posvěceni. Zeptejte se jich, odkud se bere záře jejich šatu a kde dosáhli své čistoty, a oni jedním dechem vypovědí, že své šaty vyprali a vybělili v krvi Beránka.

Pokud malé věci dělají velké, pojďme se také pokusit dělat velké věci. Pokuste se o to vírou a i ten nejmenší z vás může být mocný skrze Boží sílu. A budete-li důvěřovat Bohu, že vám udělí milost… nedá se vypovědět, co pak dokážete. Duchu živého Boha! Chceme tě. Ty jsi život, duše a zdroj úspěchu svého lidu. Bez tebe nemůžeme dělat nic. S tebou dokážeme všechno (viz J 15,5, Fp 4,13). „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.“ (Za 4,6).

Ach, jak se nebe podivilo! Jak hvězdy zůstaly ohromením nehybně stát! A jak si andělé zachovali své chvály v okamžik, kdy Bůh poprvé ukázal, jak spravedlivý a zároveň milostivý může být! „Ach, hříšníku, moje srdce to vyřešilo. Můj syn, nevinný a dokonalý, se postaví na tvé místo a bude prohlášen za vinného a ty, vinný, se postavíš na místo mého Syna a budeš prohlášen za spravedlivého!“ Uchváceni bychom vyskočili na nohy, kdybychom tomu důkladně rozuměli – tomu úžasnému tajemství záměny Krista a hříšníka.

Pohleďte na klenbu nebe, jak ji nic nepodpírá. Vizte, jak se klene ve své obrovské šíři, a přesto se nezhroutí, ačkoliv ji nenesou žádné sloupy, není ničím podložená. „… nad nicotou zavěsil zemi“ (Jb 26,7). Co je to za řetěz, který upevňuje hvězdy a brání jim spadnout? Křesťan by měl být odrazem Božího vesmíru. Jeho víra by měla být nepodepřenou důvěrou spočívající na minulosti a na věčnosti, která teprve přijde jako jistý základ její klenby. Jeho víra by měla být jako zeměkoule. Neměla by viset na ničem jiném než na Božím zaslíbení a on by neměl potřebovat k podpírání nic než pravici svého Otce.

Spasení je Boží nejvyšší slávou. Bůh je oslaven v každé kapce rosy, která se třpytí v ranním slunci. Je vyvyšován každou květinou, co se skví v lesním podrostu, i když roste jen pro to, aby se zbarvila nespatřena a svou sladkou vůni vyplýtvala v ovzduší lesa. Avšak zpívej si, vesmíre, zpívej, třeba až dokud se nevyčerpáš, a stejně nenajdeš píseň tak sladkou, jako je píseň vtělení. V něm se nachází víc než ve stvoření. V Ježíši v jesličkách je více melodie než ve všech těch světech, co se valí svou velkolepou dráhou kolem trůnu Nejvyššího.

Ach! Vy laskavá a milující srdce, která nejste bohatá majektem, ale která jste bohatá v lásce, což je to nejlepší bohatství světa. Vložte tuto zlatou minci mezi ty ostatní stříbrné a ona je posvětí.

Kristova láska nevyžene lásku k příbuzným, ale posvětí tuto naši lásku a učiní ji mnohem lahodnější. Láska mužů a žen je překrásná. Oč krásnější je láska Kristova, která je silnější než smrt a mocnější než hrob.

To nejsilnější ovšem je, že On nás miloval, ačkoliv v nás nebylo vůbec nic dobrého.

Pohleď na toho, kterého nevidíš! Pozdvihni oči k nebi a podívej se na toho, který rozprostřel nebesa jako stan, aby v nich přebýval, a zlatou jehlou vetkal do jejich tapisérie hvězdy, které se ve tmě třpytí. Všimni si toho, který vytvořil zemi a stvořil člověka. Nikoho nepotřebuje, je věčný, existuje sám o sobě a je neměnný! Neměl bys ho uctívat? Je dobrý, milující, je laskavý a plný milosti! Podívej se na štědrost jeho prozřetelnosti a rozsah jeho milosti! Neměl bys milovat Hospodina jen proto, že je Hospodin?

Je pozoruhodné, že ti lidé, kteří se ze všeho nejvíc staví proti víře, se vyznačují povrchní důvěřivostí. Nestarali se o to, aby měli Boha ve svých srdcích, opustili zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, které jsou rozpukané a vodu neudrží. Kéž by každý z nás byl natolik moudrý, aby neopustil tu starou dobrou cestu a nesešel ze stezky, kterou pro nás Bůh připravil. Není divu, že procházíme trním a bodláčím a drásáme své vlastní tělo, nebo ještě hůře, že padáme mezi temná skaliska a jsme ztraceni v jejich propastech, když opovrhujeme pokyny našeho neomylného Otce.

Existují lidé, kteří jsou jako pověstná labuť. Říkalo se, že během svého života labuť nikdy nezpívá, ale zpívá jenom tehdy, když umírá. Existuje mnoho sklíčených Božích dětí, které vypadají, že celý svůj život tráví pod bouřkovým mrakem, které však před smrtí zazpívají labutí píseň. Řeka jejich života je strhává do temnoty a hořkosti jejich trápení, a když se jich začne dotýkat bílá pěna mořských vln, objevuje se v jejich vodách záblesk této písně. Milovaní, i když můžeme být velmi zdeptaní kvůli břemenům, která neseme, až dosáhneme cíle, budeme zpívat líbezné písně.

Stane se, že během kázání dva lidé poslouchají stejnou pravdu. Oba poslouchají stejně pozorně a oba si pamatují totéž. Přesto je jeden z nich pohnut k slzám a zasažen vážností myšlenek. Ten druhý, i když byl stejně pozorný, nevidí v kázání nic zvláštního – možná kromě několika důležitých pravd, které vynikly. Ale srdce toho prvního je zlomené a jeho duše je pohnutá.

Ptáte se mně, jak je to možné, že stejná pravda má tak odlišný dopad na každého z nich – protože tajemný Duch živého Boha přináší pravdu do srdce toho prvního, ale do srdce toho druhého nikoliv.

Kniha přírody vyjadřuje Boží smýšlení. Ukazuje na strašlivé Boží myšlenky v hromu a blesku, na Boží láskyplné myšlenky v slunečních paprscích a v osvěžujícím vánku, na Boží velkorysé, rozvážné a důkladné myšlenky v hojné sklizni a v rozkvetlé louce. Spatřujeme ohromující Boží myšlenky ve velkolepých scenériích přírody, které jsou vidět z vrcholků hor a hloubi údolí. Setkáváme se s lahodnými a příjemnými Božími myšlenkami v nádheře nepatrných kytiček, které rozkvétají u našich nohou. „Ať doufají v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme.“ (1Tm 6,17)

Křesťan nikdy nic neztratí, když postaví Boha na první místo. Pokud ale na první místo postavíš cokoliv jiného, potom i kdyby ses namáhal ze všech svých sil a snažil se, jak nejlépe umíš, nezískáš cenu vítěze. A i kdybys dosáhl toho, po čem toužíš, nedostaneš vavřín, a budeš na zemi beze cti. „Jen zmlkni před Bohem, duše má, vždyť on mi naději vlévá“ (Ž 62,6). Kdo takto slouží Bohu svým tělem, duší i duchem ze vší své síly, nachází novou sílu, kterou dostává hodinu za hodinou, protože Bůh mu otevírá čerstvé prameny.

Křesťan je oživován životem, který pramení v Bohu a žije pro Boha.

Jestliže nejsi spasen, můžeš donekonečna promýšlet nějakou doktrínu a přesto z toho nemít žádný užitek. Ale když budeš přemšlet o Kristu, dá ti to víru. Vezmi ho s sebou všude, kamkoliv jdeš, a pokoušej se rozjímat o jeho osobě, když budeš mít volnou chvíli. Zjeví ti sám sebe a dá ti svůj pokoj.

Kdybychom byli více sami, my všichni více znali Boha, žili blíž k němu a rostli v milosti. Rozjímání přežvykuje sousto a z duševní stravy shromážděné jinde přijímá skutečnou výživu.

Pečlivě čtěte Bibli a potom rozjímejte, rozjímejte a rozjímejte.

Pracujte na tom, abyste byli radostní. Do té míry, nakolik to záleží na vás, snažte se vždy mít na tváři úsměv (viz J 16,33). Připomínejte si, že se jedná o Boží příkaz, který je stejně vážný jako ten, který říká: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem!“ (Mt 22,37).

Vezměme čisté zlato vděčnosti a drahokamy chvály a udělejme z nich další korunu, kterou vložíte na hlavu Ježíše. Jestliže se jedná o Pánovo dílo, z něhož se radujeme, nemusíme se bát přílišné radosti. Radost je nejvíce charakteristická pro křesťany. Spokojenost je korunním klenotem šťastného života.

Tak jako člověk nemůže sám sebe duchovně obživit, nemůže sám sebe ani udržet duchovně při životě. Může se sytit duchovní stravou a zachovat si duchovní sílu. Může chodit v přikázáních Páně a užívat si odpočinutí a pokoj v Pánu, přesto ale bude jeho vnitřní život den za dnem záviset na díle Ducha, právě tak jako tomu bylo při jeho znovuzrození. Žádný člověk sám o sobě, dokonce ani obrácený, nemá žádnou moc kromě té, kterou ho Duch každodenně, bez přestání a trvale naplňuje.

Motivací pro jednání věřícího je potom poznání, že Bůh mu kvůli Kristu odpustil jeho nepravosti.

Odhlédnout od sebe a dívat se na Krista znamená poznávat sebe jako hříšníka a Krista jako Spasitele. Jak smutný je pohled na ty, kdo nepochopili evangelium. Myslí si, že spravedlnost jim dává právo přijít ke Kristu, ale ve skutečnosti je to jenom hřích, který je tím jediným důvodem pro to, abychom šli k Ježíši. Starý dobrý Krispus říká: „Spravedlnost mi brání přijít ke Kristu: ‚Ti, kdo jsou zdraví, nepotřebují lékaře, ale jenom ti, kdo jsou nemocní‘ (Mk 2,17). Hřích mě nutí jít k Ježíši. Čím blíž jsem ke Kristu, tím více rozumím, jak moc jsem hříšný, a tím více se také musím spolehnout na milosrdenství.“

Ježíš nás učí, co to znamená mít pokorné srdce. Potřebujeme se to od něj učit každá den. Pohleďte na Pána, jak vzal ručník a myl svým učedníkům nohy! Následovníci Krista, vy se nepokoříte? Pohleďte na něj jako na služebníka služebníků, a už nemůžete být pyšní! „Ponížil se“ (Fp 2,8). Nebylo z něj na zemi strháváno jedno roucho cti za druhým, dokud ho nahého nepřibili na kříž? Nevyprázdnil tam sám sebe a neprolil tam všechnu svou převzácnou krev za nás? Jak hluboko náš drahý Vykupitel sestoupil! Jak bychom potom mohli být pyšní?

Hřích nikdy nemůžete ovládnout a udržet v nějakých mezích, i kdybyste si mysleli, že toho schopni jste. Jestliže se dopustíte hříchu, je to jako když roztaje ledovec v alpském údolí. Po něm bude následovat další, který je nad ním. Je to stejně jisté, jako když jeden den hodíš kámen na jedno místo, další den tam hodíš druhý a děláš to tak dlouho, dokud tam není pyramida. Je to jako když necháš korály, aby rostly. Nezáleží na tobě, kde porostou. A nevytvoří útes přesně tak vysoký, jak ty chceš. Porostou tak dlouho, dokud se na nich nezachytí půda a ta malá stvoření nevytvoří celý ostrov. Hřích nelze strčit do ohlávky ani udržet na uzdě.

Cože? Říkáš, že Kristus je tvůj bratr a žije ve tvém domě? A přesto jsi s ním už měsíc nemluvil? Obávám se, že mezi tebou a tvým bratrem je jen malá láska, když jste spolu tak dlouho nemluvili. Cože? Říkáte, že Kristus je manželem církve, a přesto s ním po dlouho dobu neměla společenství?

Modlitba vychází z naléhavé potřeby, která vyplývá z nového života. Člověk by se nemodlil k Bohu, kdyby necítil, že naléhavě potřebuje požehnání, které může dát jen Pán.

Modlitba je podpis Ducha svatého na znovuzrozeném srdci.