Každodenní pomoc od Charlese Spurgeona

„Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše“ (1Kr 17,16). Ty, milý čtenáři, máš své každodenní potřeby, a protože přicházejí tak často, máš sklon obávat se, že džbán s moukou bude jednoho dne prázdný a olej v lahvi dojde (viz 1Kr 17,14). Buď si jistý, že podle Božího slova se tomu tak nestane. Každý den, i když přináší své trápení, přinese svou pomoc. I kdyby ses měl dožít více let než Metuzalém a i kdyby tvých potřeb bylo tolik jako písku na mořském pobřeží, Boží milost a slitování pokryjí všechny tvé potřeby a ty nikdy nepoznáš skutečný nedostatek.

Tak jako Boží Duch sestoupil na Pána Ježíše, Hlavu, sestupuje v určité míře i na údy jeho těla. Jeho sestoupení na nás probíhá stejným způsobem, jakým sestoupil na našeho Pána. Často je v něm zvláštní rychlost, a jakmile si to uvědomíme, jsme nad všechna očekávání poháněni vpřed a do nebe. Působení Ducha Božího na propastnou tůni nejprve vyvolalo řád a život a v našich srdcích způsobuje a podporuje nový život a světlo. Požehnaný Duchu, jako jsi spočinul na našem drahém Vykupiteli, tak spočívej i na nás od této chvíle až navěky.

Požehnaný Pane Ježíši, buď se mnou, zjev se mi a zůstaň se mnou celou noc, abych, až se probudím, byl stále s tebou. Připomínám si, že holubice přinesla v ústech utrženou olivovou ratolest, památku minulosti a proroctví budoucnosti. Nemám snad i já nějaké potěšující svědectví, které bych přinesl domů? Nějaký příslib a závdavek dobroty, která má ještě přijít? Ano, můj Pane, předkládám ti své vděčné poděkování za něžná milosrdenství, která se obnovují každého rána a každý večer jsou čerstvá (Pl 3,22–23). Nyní, prosím, vztáhni svou ruku a vezmi svou holubici do své náruče.

Kristus vás miloval nikoliv až tehdy, kdy jste se narodili na svět, ale jeho zalíbení bylo v lidských synech dříve, než vůbec nějací lidští synové existovali. Často na ně myslel; od věků do věků k nim upínal své city (viz Jr 31,3). Jsem si jist, že by mě nemiloval tak dlouho, kdyby nebyl neměnným milovníkem. Kdyby se mě mohl nabažit, už dávno by se mě nabažil. Kdyby mě nemiloval láskou hlubokou jako život a silnou jako smrt, dávno by se ode mě odvrátil. Ach, je to radost nad všechny radosti, vědět, že jsem jeho věčným a nezcizitelným dědictvím, které mu dal jeho Otec.  

„Jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných“ (Mich 5,2). Pán Ježíš předstupoval jako zástupce svého lidu před trůn dávno předtím, než se objevil na jevišti času. Bylo to „odpradávna“, kdy uzavřel smlouvu se svým Otcem, že za svůj lid zaplatí krví za krev, utrpením za utrpení, agónií za agónii a smrtí za smrt. Bylo to „ode dnů věčných“, kdy se vydal bez reptání. Jeho „vystoupení vzhůru“ jako našeho obhájce bylo „ode dnů věčných“. Zastav se, má duše, a žasni! V Ježíšově osobě vystupuješ vzhůru „ode dnů věčných“.

Když se nejvíc zdá, že Bůh opouští svou církev, jeho srdce vůči ní zůstává vřelé. Historie nám dokládá, že kdykoli Bůh použije metlu k potrestání svých služebníků, vždy ji poté zlomí, jako by se mu tato metla, která působí jeho dětem bolest, hnusila. „Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí“ (Ž 103,13). Jeho rány nejsou důkazem nedostatku lásky. Možná se obáváte, že vás Hospodin pominul, ale není tomu tak. Tomu, kdo počítá hvězdy a nazývá je jejich jmény (Ž 147,4), nehrozí, že by zapomněl na své vlastní děti. Zná tvou situaci tak důkladně, jako bys byl jediným tvorem, kterého kdy stvořil, nebo jediným svatým, kterého kdy miloval. Přistupte k němu a naleznete pokoj.

Jsou chvíle, kdy se Boží služebníci vyhýbají svým povinnostem. Jaký je však důsledek? Ztrácejí pocit přítomnosti Boží lásky a příjemného požitku z ní. Když posloucháme našeho Pána Ježíše tak, jak by věřící měli, náš Bůh je s námi, a i když máme proti sobě celý svět, pokud je s námi Bůh, co na tom záleží? Jakmile však začneme couvat a hledat své vlastní výmysly, jsme na moři bez lodivoda. Pak můžeme jen hořce naříkat a vzdychat: „Ach, můj Bože, kam ses poděl? Jak jsem mohl být tak pošetilý a ztratit jasnou záři tvé tváře? To je příliš vysoká cena! Dej, ať se vrátím ke své věrnosti, abych se mohl radovat z tvé přítomnosti.“

Nemusíš si vyrábět svůj vlastní kříž. Tvůj kříž je pro tebe připraven a předurčen Boží láskou a ty ho máš radostně přijmout. V tento den tě Ježíš vyzývá, abys poddal svá ramena jeho lehkému jhu. Ježíš byl nositelem kříže; vede vás po cestě plné strastí. Lepšího průvodce si jistě nemůžeš přát! A jestliže on sám nese kříž, jaké vznešenější břemeno by sis mohl přát? „Via Crucis“ je cesta bezpečí; neboj se kráčet po jejích trnitých stezkách.

Je to dřevěný kříž a člověk ho může nést, neboť Muž bolesti si vyzkoušel, jaké je to břemeno. Vezmi svůj kříž a z moci Božího Ducha si ho brzy zamiluješ.

„Hospodin je pomalý k hněvu, avšak velký v moci“ (Nah 1,3 ČSP). Jeho velikost nám přináší milosrdenství. Milý čtenáři, v jakém stavu se dnes nacházíš? Dokážeš v pokorné víře pohlédnout na Ježíše a říci: „Můj zástupce, ty jsi má skála, má naděje“? Pak se, milovaný, neboj Boží moci, neboť nyní, když je ti odpuštěno a jsi přijat, nyní, když ses ve víře uchýlil ke Kristu jako do svého útočiště, tě Boží moc nemusí děsit více, než štít a meč bojovníka děsí ty, které miluje. Spíše se raduj, že ten, který je „velký v moci“, je tvým Otcem a Přítelem.

Kdybychom se snažili lépe porozumět Božímu slovu, byli bychom schopnějšími učiteli druhých a méně bychom podléhali každému závanu učení. Protože Duch svatý, autor Písma, je jediným učitelem, který nás může správně osvítit, abychom mu rozuměli, měli bychom ho neustále žádat o vyučování a uvádění „do veškeré pravdy“ (J 16,13).

Pokud tedy pro svůj vlastní prospěch i pro prospěch druhých toužíš „plně se vší moudrostí a duchovním pochopením poznat jeho [Boží] vůli“ (Ko 1,9), pamatuj, že modlitba je vaším nejlepším prostředkem ke studiu. Pomocí páky modlitby můžeš prosadit cokoli.

Je zcela jisté, že ti, kteří jsou obmyti Kristovou drahocennou krví, už nemusí vyznávat své hříchy před Bohem soudcem jako viníci nebo zločinci, protože Kristus od nich jednou provždy odstranil všechny jejich hříchy, aby nepřišli na soud, kde by mohli být odsouzeni. Nicméně když se stali dětmi a urážejí Boha jako děti, neměli každý den přicházet před svého nebeského Otce, vyznávat své hříchy a rozpoznávat svou vinu? Přirozenost učí dítě, že když se proviní proti svému pozemskému otci, přizná se mu. Boží milost v našich srdcích učí nás, křesťany, že stejnou povinnost máme vůči svému nebeskému Otci.

„Vyhledal nejprve svého bratra Šimona“ (J 1,41). Vaše náboženství musí začínat doma; dbejte na to, abyste ve své vlastní rodině vydávali co nejlahodnější plody duchovního života a svědectví. Sami můžete být velmi málo nadaní, a přesto můžete být prostředkem, který přitáhne ke Kristu někoho, kdo se stane vynikajícím v milosti a službě. Ach, drahý příteli, málo víš, jaké všechny možnosti se v tobě skrývají. Stačí říci dítěti jediné slovo a toto dítě může být nositelem ušlechtilého srdce, které bude v příštích letech hýbat křesťanskou církví. Ondřej měl jen dva talenty, ale našel Petra. „Jdi a jednej také tak“ (Lk 10,37).

Běžný, příliš běžný je hřích zapomínání na Ducha svatého. Je to pošetilost a nevděčnost. On si zaslouží naši úctu, protože je dobrý, svrchovaně dobrý. Jako Bůh je dobrý už ze své podstaty. Podílí se na trojí chvále „Svatý, svatý, svatý“ (Iz 6,3), která stoupá k trojjedinému Bohu Hospodinu. On je nesmírná čistota, pravda a milost. On je dobrotivě laskavý, něžně snáší naši nestálost, bojuje s naší vzpurnou vůlí, oživuje nás z naší smrti v hříchu a pak nás vychovává pro nebe tak, jako milující chůva vychovává dítě. Jak velkorysý, odpouštějící a něžný je tento trpělivý Boží Duch!

Je-li Hospodin s námi po celý život, nemusíme se při svém umírání bát o svou naději, protože až přijde smrt, zjistíme, že „zde je Hospodin“ (Ez 48,35). Tam, kde jsou vlny nejbouřlivější a voda nejchladnější, nahmatáme dno a poznáme, že je to dobré; až čas pomine, naše nohy budou stát na Skále věků. Milovaní, od prvního do posledního okamžiku křesťanova života je jediným důvodem, proč nezahyne, to, že „zde je Hospodin“. Až se Bůh věčné lásky změní a nechá své vyvolené zahynout, pak může být Boží církev zničena, ale do té doby ne, protože je psáno, že „zde je Hospodin“.

„Pro radost tobě“ (Ž 45,8). Ale kdo má takovou výsadu dělat Spasiteli radost? Jeho církev – jeho lid. Ale je to vůbec možné? On nám dělá radost, ale jak my můžeme dělat radost jemu? Svou láskou. Podívej se, milující srdce, jak se z tebe raduje. Když si opřeš hlavu o jeho hruď, nejenže přijímáš, ale také ho obdarováváš radostí; když s láskou hledíš na jeho velebnou tvář, nejenže získáváš útěchu, ale také mu předáváš potěšení. Také naše chvála mu přináší radost - není to jen píseň rtů, ale melodie hluboké vděčnosti srdce. On nás miluje ne pro hodnotu toho, co dáváme, ale kvůli pohnutkám, ze kterých tento dar vyvěrá.

Nevidíme ho tak jasně, jak bychom si přáli. Neznáme výšiny ani hlubiny jeho lásky, ale s jistotou víme, že je až příliš dobrý na to, aby odňal rozechvělé duši dar, který byla schopna získat. Máme-li „víru jako zrnko hořčice“ (Mt 17,20), je spása naším nynějším i věčným vlastnictvím. I když nemůžeme držet Pána v náručí jako Simeon, i když se neodvažujeme opřít hlavu o jeho hruď jako Jan, přesto se můžeme odvážit jít v zástupu za ním a dotknout se lemu jeho roucha, a tak být uzdraveni. Odvahu, bázlivý! „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji“ (Lk 7,50). „Ospravedlněni z víry máme pokoj s Bohem“ (Ř 5,1).

Svrchovaná Otcova volba, kterou nás vyvolil k věčnému životu, je záležitostí nesmírně dávnou, a proto si ji lidská mysl nedokáže představit. Byli jsme vyvoleni ještě před založením světa (viz Ef 1,4). S vyvolením šla ruku v ruce věčná láska. Nebyl to pouhý akt Boží vůle, kterým jsme byli odděleni, ale šlo o Boží city. Otec nás miloval na počátku a od počátku. Zde je téma pro každodenní rozjímání. Věčný záměr vykoupit nás z naší předvídané zkázy, očistit nás a posvětit a nakonec oslavit, byl nekonečně dávný a jde ruku v ruce s neměnnou láskou a naprostou svrchovaností.

Bez něj nemůžeme dělat nic (viz J 15,5), ale díky jeho všemohoucí síle lze dosáhnout těch nejneobyčejnějších výsledků. Vše závisí na tom, zda svou moc projeví, nebo skryje. Vzhlížíme k němu, jak v případě našeho vnitřního života, tak v případě naší vnější služby, vždy s uctivou důvěrou, která mu právem náleží? Neutíkáme příliš často před jeho voláním a nejednáme nezávisle na jeho pomoci? Pokořme se dnes kvůli své minulé nevšímavosti a prosme nyní o to, aby na nás spočinula nebeská rosa, aby nás pomazal posvátný olej a aby v nás vzplanul nebeský plamen. Duch svatý není dočasný dar, ale zůstává se svatými. Musíme ho jen správně hledat a nalezneme ho.

Kdy je křesťan nejvíce náchylný ke spánku? Není to tehdy, když se mu daří v jeho časných poměrech? Nevšimli jste si, že tomu tak je? Když jsi měl každodenní starosti, s nimiž ses musel obracet k trůnu milosti, nebyl jsi bdělejší než nyní? Další nebezpečnou dobou je, když v duchovních záležitostech jde všechno příjemně. Žádné pokušení není ani z poloviny tak nebezpečné jako to, že nejste pokoušeni. Trápící se duše nespí; teprve poté, co vstoupíme do pokojné důvěry a plné jistoty, nám hrozí nebezpečí, že usneme. Učedníci usnuli poté, co viděli Ježíše proměněného na vrcholu hory. Dávej pozor, radostný křesťane; buď šťastný, jak chceš, jen buď bdělý. 

Je pravda, že jsem slabý ve víře a náchylný k pádům, ale právě má slabost je důvodem, proč bych měl být vždy tam, kde Pán pase své stádo, abych byl posílen a zachován v bezpečí u tichých vod. Proč bych se měl odvracet? Není důvod, proč bych měl, ale je tisíc důvodů, proč bych neměl, protože Ježíš mě vybízí, abych přišel. Pokud se trochu vzdálí, je to jen proto, abych si více vážil jeho přítomnosti. Teď, když jsem zarmoucený a ztrápený tím, že jsem od něj daleko, mě opět přivede do onoho chráněného zákoutí, kde jsou ovečky z jeho stáda chráněny před žhavým sluncem.

Pro povzbuzení k radostné přímluvné modlitbě si uvědomte, že právě tato modlitba je tou nejlahodnější, kterou Bůh vyslýchá, neboť právě taková je i modlitba Kristova. Jeho přímluva musí být nejpřijatelnější ze všech proseb, a čím více se naše modlitba podobá Kristově, tím lahodnější bude. A tak zatímco prosby za nás samotné budou přijaty, naše prosby za druhé, které v sobě budou mít více ovoce Ducha – více lásky, více víry, více bratrské laskavosti – budou díky Ježíšovým drahocenným zásluhám tou nejlahodnější obětí, jakou můžeme Bohu přinést, samotným tukem naší oběti. Znovu si připomeňme, že přímluvná modlitba je nesmírně mocná. Jaké zázraky způsobila!

Bůh s dokonalou moudrostí určuje nejvhodnější dobu, po kterou mají vykoupení zůstat dole. Jistě, kdyby bylo možné v nebi něčeho litovat, mohli by svatí truchlit, že zde nežili déle, aby vykonali více dobra. Ó, více snopů na Pánově sklizni! Více klenotů na jeho korunu! Ale jak, pokud není více práce? Když plně sloužíme Bohu a on nám dává rozsévat drahocenné semeno a sklízet stonásobek, mohli bychom i říci, že je pro nás dobré zůstat tam, kde jsme. Bez ohledu na to, zda náš Mistr řekne "pojď", nebo "zůstaň", buďme spokojeni stejnou měrou, bude-li nás těšit svou přítomností.

„Každou ratolest, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce“ (J 15,2). Pokud máš nést ovoce, budeš muset snášet utrpení. Toto soužení však přináší tak vzácné výsledky, že se křesťan, jehož se týká, musí naučit radovat se z něj, protože jak se rozhojňuje jeho soužení, tak se rozhojňuje jeho útěcha díky Ježíši Kristu. Buďte si jisti, že pokud jste Božím dítětem, nebude vám metla cizí. Každý zlatý prut musí dříve či později projít ohněm. Budeš zbaven lpění na přítomnosti a budeš toužit po věčných věcech, které ti mají být tak brzy zjeveny.

Kristus má být Pánem srdce a hřích musí být umrtven. Pokud je váš život nesvatý, vaše srdce se nezměnilo; jste nespasený člověk. Pokud vás Spasitel neposvětil, neobnovil, nedal vám nenávist k hříchu a lásku ke svatosti, potom taková milost, která nečiní člověka lepším než ostatní, je bezcenným padělkem. Kristus zachraňuje svůj lid nikoli v hříších, ale od nich. Bez svatosti „nikdo nespatří Pána“ (Žd 12,14). „Ať se odvrátí od nepravosti každý, kdo vzývá jméno Páně“ (2Tm 2,19). Pokud nejsme vysvobozeni z hříchu, jak můžeme doufat, že budeme počítáni mezi jeho lid? Pane, vysvoboď mě už nyní od všeho zlého a umožni mi ctít svého Spasitele.

„Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím …“ (Lk 2,18). Nesmíme přestat žasnout nad velkými divy našeho Boha. Bylo by velmi obtížné stanovit hranici mezi svatým úžasem a skutečným uctíváním, neboť když je duše ohromena majestátem Boží slávy, i když se nemusí vyjadřovat písní nebo ani slovy, které by vyslovila, sklání hlavu a pokorně se modlí, mlčky se klaní. Náš vtělený Bůh má být uctíván jako „Podivuhodný“. To, že Bůh bere ohled na své padlé stvoření, člověka, a sám se zavazuje být Vykupitelem člověka a zaplatit jeho výkupní cenu, je vskutku obdivuhodné!

Je možné věřit v bytost, která by více odpovídala na všechny naše potřeby, více pomáhala našim nejušlechtilejším touhám? Ve spojení s Ježíšem s důvěrou usilujeme o takovou podobnost s naším Stvořitelem, jakou je stvoření schopno unést. Ani v opačném směru nejsou přínosy menší, neboť je zde člověk, který je s námi spojen nejintenzivnějším vztahem a náklonností, a který nejenže je něžný až do nejzazší míry k naší trpící přirozenosti, ale je také stejně moudrý jako bratrský a právě tak mocný, aby zkrotil naše chyby, jako je mírný, aby snášel naše slabosti. Jeho lidství snižuje Ježíše až k nám, ale ve spojení s božskou přirozeností nás pozvedá k Bohu. Pán Ježíš tak neslouží jen našemu utěšení, ale i našemu zvelebení, což je mnohem důležitější.

Jakkoliv je přátelství velmi příjemné a nesmírně požehnané, přináší lidem největší utrpení, když je špatné a nevěrné. Stejně jako je dobrý přítel lahodný, je falešný přítel plný hořkosti. Nevěrný přítel je ostřejší než zmijí zub. Je příjemné se o někoho opřít, ale jak hořké je, když se tato opora zlomí a následkem tvé důvěry přijde těžký pád. Šalomoun prohlašuje, že „kdo miluje, přilne víc než bratr“ (Př 18,24). Předpokládám, že takového přítele nikdy nenašel v okázalosti a marnivosti světa. Vyzkoušel je všechny, ale shledal je prázdnými; všechny jejich radosti opustil.

„Navrať se … k Hospodinu, svému Bohu“ (Oz 14,1). Tam, kde jsme na začátku našli spásu, ji najdeme znovu - u paty Kristova kříže, když vyznáváme hřích. Hospodin kromě toho chce, abychom poslouchali jeho hlas ve všem, co nám přikázal. Musíme to dělat celým svým srdcem a celou svou duší, a pak naše zajetí skončí.

Často se deprese ducha a velká duševní bída odstraní, když opustíme své modly a skloníme se k poslušnosti před živým Bohem. Můžeme se navrátit do sionského občanství, a to rychle. Pane, vysvoboď nás z našeho zajetí!

Větev je nejen stále v blízkosti kmene, ale také z něj stále přijímá život a plodnost. Všichni opravdoví věřící zůstávají v jistém smyslu v Kristu, ale je tu ještě hlubší význam. Ten musíme poznat dříve, než získáme neomezenou moc u trůnu. „Proste, o co chcete“ (J 15,7) platí pro Henochy, kteří chodí s Bohem, pro Jany, kteří leží v lůně Páně, pro ty, jejichž spojení s Kristem vede ke stálému společenství.

Chcete-li být mocní ve svých prosbách, musí sám Pán zůstat ve vás a vy v něm.