Každodenní pomoc od Charlese Spurgeona

Ó, jak šťastný je to způsob zahlazení zármutku, když můžeme říci: „Budeme čekat jen na Boha.“ Rozrušený křesťane, neopovažuj se znevážit své náboženství tím, že budeš pořád vypadat ustaraně. Pojď a vlož své břemeno na Pána. Vidím tě úpět pod váhou, kterou on ani nepocítí. Co tobě připadá jako zdrcující břemeno, bude pro něj jako smítko prachu na rameni váhy. Pohleď! Všemohoucí sklání svá ramena a říká: „Sem vlož své starosti.“

„Pojďte ke mně … a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28)

Kristus je kočárem, v němž se duše veze do nebe. Pánův lid je na své cestě k nebi. Je nesen ve věčné náruči a tato náruč je náručí Kristovou. Kristus ho nese do svého domu, na svůj trůn. Byla to právě jeho modlitba – „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já“ (J 17,24), která dochází svého dokonalého naplnění. Kříž je smlouvou ustanoveným prostředkem, který navzdory bouřím dosahuje vytouženého nebe. To je ten kočár. Jeho konstrukce je ze zlata a je potažená purpurem oběti smíření našeho Pána Ježíše Krista.

Kdybych toužil po místě, kde bych se mohl setkat s Pánem, kam bych se vydal? Měl bych jít do modlitebny, protože největší požehnání je v kázání Slova? Neměl bych si právě tak přát jít do Písma? Vždyť bych se mohl zastavit u každého verše, protože každý byl požehnáním pro tolik duší. Proč by neměl být i pro mě? Nebo se zastavím alespoň u rybníku Bethesda. Procházím se jeho sloupořadím, a kdo ví, třeba sestoupí anděl a rozvíří vodu Slova, zatímco já bezmocně ležím stranou a čekám na požehnání.

Kdybych toužil po místě, kde bych se mohl setkat s Pánem, kam bych se vydal? Měl bych jít do modlitebny, protože největší požehnání je v kázání Slova? Neměl bych si právě tak přát jít do Písma? Vždyť bych se mohl zastavit u každého verše, protože každý byl požehnáním pro tolik duší. Proč by neměl být i pro mě? Nebo se zastavím alespoň u rybníku Bethesda. Procházím se jeho sloupořadím, a kdo ví, třeba sestoupí anděl a rozvíří vodu Slova, zatímco já bezmocně ležím stranou a čekám na požehnání.

Většinu velkých Božích pravd se musíme naučit skrze těžkosti. Musí se do nás vpálit rozžhaveným železem utrpení, jinak je nebudeme doopravdy přijímat. Žádný člověk není schopný posuzovat záležitosti království, pokud nebyl nejdřív vyzkoušen, protože je mnoho věcí, které je možné se naučit pouze v hlubinách, a které nikdy nepoznáme na výšinách. Ten, kdo sám toužil, nejlépe poslouží těm z Božího lidu, kteří také touží. Ten, kdo byl sám potěšen, bude nejlépe poskytovat útěchu Božímu Izraeli. Ten, kdo zakousil skutečnou potřebu záchrany, ji bude nejlépe kázat.

Dojít k poznání, že jsem hlupák, znamená postavit se na práh chrámu moudrosti. Porozumět, že něco je špatně, znamená být na půli cesty k nápravě. Být si zcela jistý tím, že naše sebedůvěra je hříšná a hloupá a je urážkou Boha, je tou největší pomocí k úplnému odhození sebedůvěry a k přivedení duše – v teorii i praxi – k naprostému spolehnutí se na moc Božího Ducha svatého.

Nikdo se nesplete na cestě k Bohu, pokud se rozhodne jít touto cestou. Duch Boží povede ty, jejichž srdce se upínají k Bohu.

Kánon je uzavřený, ke zjevení už není co dodat. Bůh nedává nové zjevení, ale oprašuje to staré. Když na něj zapomeneme a zastrčíme ho na zaprášenou půdu svých vzpomínek, přinese ho zpátky, opráší ho a vyčistí ho jako starý obraz, ale nemaluje ten obraz znovu. Duch svatý nás nepotěšuje skrze nové zjevení. Je tu proto, aby nám stále znovu připomínal ty staré věci. Čerstvě osvětluje poklady skryté v Písmu. Odemyká pevné zámky, které dlouho ukrývaly vzácné pravdy a vede ke skrytým pokladnicím naplněným nevýslovným bohatstvím – ale nevytváří nové, protože už bylo uděláno dost.

Nebesa jsou místem úplného vítězství a triumfu. Tady je bojiště, tam triumfální procesí. Tady je země meče a kopí, tam je země věnce a koruny. Ach, jaký záchvěv radosti pronikne srdcem všech požehnaných, až jejich vítězství bude v nebi dokonáno, až sama smrt – poslední nepřítel – bude zabita, až zajatého satana povlečou u kol Kristova vozu, až svrhne hřích a ze srdcí všech zachráněných zazní veliký pokřik konečného vítězství!

Někteří lidé říkají, že nevydrží ani hodinu o samotě. Nemohou v takovém případě nic dělat, dokonce ani přemýšlet. Ovšem žádný křesťan takto mluvit nemůže. Stačí, když mu dám jedno slovo k přemýšlení – Kristus. Ať ho vyslovuje znovu a znovu. Nebo mu dám slovo Ježíš. Jen ho nechte, ať nad ním přemýšlí a zjistíte, že hodina utekla jako nic a že ani celá věčnost nebude dostatečná k tomu, abychom vyjádřili chválu svému Spasiteli.

Z lahodného pramene myšlení proudí sladká voda mluvení. Jak lahodné je spočinout v pomyšlení na toho, koho milujeme.

Svatí, víte, jak moc vás Duch svatý miluje? Dokážete změřit lásku Ducha? Víte, jak velké jsou jeho city k vám? Jděte a změřte šířku nebe svým pravítkem, zvažte hory na váze, spočítejte všechny kapky v oceánu, sečtěte zrnka písku pobřeží moře – když to všechno uděláte, můžete říci, jak moc vás miluje. Miloval vás odedávna, miloval vás skvěle, miloval vás v každé chvíli a bude vás milovat bez ustání. Je skutečným Utěšitelem, protože vás miluje.

Evangelium je souhrnem moudrosti, ztělesněním poznání, pokladnicí domu pravdy a zjevením skrytých tajemství. Naše rozjímání o něm rozšiřuje naši mysl, a jak se otevírá naší duši v postupných záblescích slávy, stojíme v úžasu nad hlubokou moudrostí, která se v něm ukazuje. Ach, milí přátelé, jestli hledáte moudrost, uvidíte ji vystavenou ve vší její velikosti. Obraťte se a uvidíte ten veliký div – vtělený Bůh na kříži, zástupná oběť za smrtelnou vinu, oběť, která utišuje nebeské rozhořčení a vysvobozuje vzpurného hříšníka. Zde je základ vší moudrosti, posazený na trůn, korunovaný a oslavený.

Jsou chvíle, kdy naše oči září radostí, a můžeme říci, že jsme plně přesvědčeni, že máme pevnou důvěru a jistotu. Tím nechci znepokojit nikoho, kdo je v pochybnostech. Ovšem často převažují chmurné pochybnosti. Jsou období, kdy se obáváte, že jste nebyli povoláni, kdy pochybujete o opravdovosti svého zájmu o Krista. Pohleď, co je skutečné milosrdenství! Nezachraňuje tě to, že ty jsi uchopil Krista, ale že on uchopil tebe. Jak lahodná je skutečnost, že tě nezachránilo to, že ses chytil jeho ruky, ale že on chytil tebe.

Co Pán zaslíbil, nikdy nevezme zpět.

Je lepší mít dvě světla než jedno. Světlo stvoření je zářivé světlo. Boha je možné vidět ve hvězdách. Jeho jméno je napsáno pozlaceným písmem na obočí noci. Můžete odhalovat jeho slávu ve vlnách oceánu nebo ve stromech v lese, ale je lepší číst dvě knihy než jen jednu. Ve Svatých Písmech najdete ještě jasnější zjevení, protože Bůh napsal tuto knihu o sobě, a pokud máte Ducha svatého, dává vám klíč k jejímu porozumění. Ó, milovaní, děkujme Bohu za tuto Bibli. Kéž ji milujeme a kéž je nám vzácnější než „množství ryzího zlata“ (Ž 19,11).

Kdybychom měli požehnání, aniž bychom o něj žádali, považovali bychom ho za něco obyčejného. Ale modlitba proměňuje obyčejné oblázky dočasných Božích odměn v něco vzácnějšího než diamanty. Duchovní modlitba brousí diamant a zvyšuje jeho lesk.

Když jako Jákob zápasíte s andělem a jste na pokraji svých sil, požádejte Ducha svatého, aby posílil vaše paže. Duch svatý je jako kola u vozu modlitby. Modlitba je jako vůz, touha je silou, která se ho snaží táhnout, ale jenom Duch je těmi koly, díky kterým se vůz hýbe.

Z kříže Golgoty, odkud se vylévá milost z krvavých rukou Ježíše, ze zahrady Getsemane zní volání: „Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země“ (Iz 45,22). Z vrcholu Golgoty, kde Ježíš volá „Je dokonáno!“ (J 19,30), slyším zvolání: „Obrať se, a budeš spasen.“ Ale slyším také volání své duše: „Ne! Podívej se na sebe!“ Ó, dívej se na sebe a budeš ztracen. Dokud se budeš dívat na sebe, nebudeš mít žádnou naději. Nezáleží na tom, kdo jsi ty, ale záleží na tom, kdo je Bůh, a kdo je Ježíš Kristus, který jediný tě může zachránit.

Dnes ráno naše touhy směřují k tomu, abychom rostli v poznání Pána Ježíše. Tato poznání bylo dokonalé dávno předtím, než jsme o něm měli sebemenší tušení. Dříve, než jsme se narodili, měli už místo v jeho srdci. Když jsme byli jeho nepřáteli, už nás znal se vší naší bídou a špatností. Když jsme hořce plakali v zoufalém pokání a viděli jsme ho jenom jako soudce a vládce, díval se na nás jako na své milované bratry. Nikdy neudělal chybu ohledně svých vyvolených, ale vždycky jim prokazoval svou nekonečnou náklonnost. „Pán zná ty, kdo jsou jeho“ (2Tm 2,19).

V našem světě působí dvě síly. Odstředivá vytlačuje všechno od sebe na oběžnou dráhu, zatímco slunce dostředivou silou přitahuje všechno k sobě. Ó křesťane, nikdy nebudeš správně chodit v pravdě a držet se na její oběžné dráze, pokud tě Kristův vliv nebude vytrvale přitahovat do středu. Kristus tě přitahuje k sobě, ke své osobě, ke svému charakteru, ke své lásce, do svého lůna. Takto jsi chráněn před svou přirozenou tendencí odletět a ztratit se v široširém poli hříchu. Dobrořeč Bohu, že Kristus přitáhl všechny k sobě (J 12,32).

Ó, jak lahodné to muselo být žít s Ježíšem. Nepochybně byl každý zármutek jenom maskovanou radostí, protože byl příležitostí přijít s ním za Ježíšem, aby ho sňal. Ach Bože, kéž by někteří z nás mohli položit své unavené hlavy na Ježíšova prsa, kéž bychom se mohli narodit v té době, kdy zazněl jeho laskavý hlas se slovy „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi“ (Mt 11,28). Ale poslouchejte, s jakou láskou Ježíš prohlašuje: „Nezanechám vás osiřelé … požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky“ (J 14,18; J 14,16).

Simeon nazýval Ježíše „potěšením Izraele“ (Lk 2,25) a on jím skutečně je. Předtím, než se nám dal poznat v současné podobě, jeho jméno bylo „Hvězda Jitřní“ – proniká temnotou a předpovídá východ slunce. Vyhlíželi ho se stejnou nadějí, s níž noční hlídka sleduje z vrcholu osamělého hradu vzdálené hvězdy a vítá je jako ohlašovatele jitra. Když byl na zemi, musel být potěšením všech, kteří měli tu výsadu být jeho společníky. Mluvili s ním o svých strastech a přistupovali k němu jako děti ke svému otci.

Neříká Ježíš správně i o nás: „Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku“ (Zj 2,4)? Běda! Jak málo jsme toho dosud udělali pro slávu našeho Pána. Naše zima trvá příliš dlouho. Dáváme Bohu jen drobné, ačkoliv si zaslouží tisíce – ba co víc, zaslouží si, aby krev v našich žilách tepala ve službě jeho církvi a jeho pravdě. Budeme to tak dělat? Ó Pane, budeme i potom, co jsi nám tak bohatě požehnal, nevděční a budeme se stavět lhostejně k tvým dobrým věcem a k tvé práci? Probuď nás, abychom se mohli vrátit k té první lásce a k prvním skutkům! Slunce spravedlnosti, sešli na nás opravdové jaro!

Svatý Boží Duch nemůže žít v pokoji spolu s hříchem člověka. Oba sice mohou být v jednom srdci, ale nemohou tam oba vládnout. Ani tam nemohou být zticha, neboť „tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu“ (Ga 5,17 KRAL). Nemohou dát pokoj, ale vedou trvalou válku v duši, takže křesťan volá: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Ř 7,24). Ale v pravý čas Duch odstraní všechny hříchy a neposkvrněné a překypující radostí nás postaví před trůn jeho Majestátu.

Přichází hodina, a dokonce už může být zde, kdy Svatý Duch bude znovu vylit tak nádherným způsobem, že „mnozí budou zmateně pobíhat, ale poznání se rozmnoží“ (Da 12,4). Zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře (Iz 11,9). Přichází hodina, kdy jeho království přijde a jeho vůle se stane na zemi stejně jako v nebi (Mt 6,10) a kdy jeden každý uvidí, že Duch je skutečně vyléván jako voda, jako déšť, který sestupuje shůry. Modleme se za to, bez ustání na tom pracujme a vyhlížejme to od Boha.

Představivost někdy vzlétne k Bohu s takovou silou, že křídla orlů jsou proti tomu ničím. Někdy má takovou sílu, že skoro vidí Krále v jeho nádheře, i zemi, která je velmi vzdálená. Ale je-li to možné v tomto směru, je to možné i v opačném, takže představivost nás může zavést také do nejhlubších propastí země. Ale já se raduji a přemýšlím o tom, že mohu plakat, když se takové myšlenky objeví. Tak je to s křesťanem. Jestliže může plakat, je tu naděje. Můžete spoutat představivost? Ne! Ale Duch svatý může. A svou mocí to udělá! A dokonce už to dělá, nyní, zde, na této zemi. 

Přátelství s Bohem Otcem je nejvíce potřebné k tomu, abyste byli šťastní v životě, který přijde, a štěstí v tomto životě závisí na přátelích. Skutečné přátelství však může vzniknout pouze mezi opravdovými muži. Srdce je duší cti. Mezi špatnými muži nemůže být trvalé přátelství. Špatní muži mohou předstírat, že se milují, ale jejich přátelství je jako provaz z písku, který se může rozpadnout v jakémkoliv okamžiku. Pokud však má člověk upřímné srdce a je pravdivý a čestný, můžeme mu důvěřovat.

Bůh je láska v nejvyšší možné míře. On je láska, která je víc než láska. Láska není Bůh, ale Bůh je láska. Je plný milosti, je naplněný milosrdenstvím, „oblíbil si milosrdenství“ (Mi 7,18).

Věřím, že každá květina v zahradě, o kterou se stará moudrý zahradník, by mohla vyprávět o zvláštní péči, kterou jí zahradník zahrnuje. Pro jiřinu dělá to, co nedělá pro slunečnici, to co, vyžaduje růže, nevyžaduje lilie a pelargonie si žádá to, co nepotřebuje zimolez. Každá rostlina získává od zahradníka zvláštní péči.

On nás miluje lépe, než my milujeme sami sebe.

Na samotném počátku, když ještě tento ohromný vesmír spočíval v Boží mysli jako nenarozené lesy pod čepičkou žaludu, dávno předtím, než se zvuk rozezněl pustinou, než hory vystoupily vzhůru, dlouho předtím, než světlo zaplavilo oblohu, Bůh miloval své vyvolené. Předtím, než zde bylo jakékoliv stvoření, dříve než nebe proťala křídla andělů, když ještě neexistoval prostor, když nebylo nic než Bůh sám – dokonce i tehdy, v hluboké tichosti a hloubce ojedinělého Boha se jeho láska vztahovala k jeho vyvoleným. Jejich jména byla vepsána do jeho srdce a stali se drahými jeho duši.

Kdybys mohl chodit do nebe a mít tam společenství s nějakou osobou, kterou vroucně miluješ, chtěl bys tam být často. A hle, zde je Ježíš, král nebe, který ti dává to, co otevírá brány nebe a dovoluje ti vejít a být s ním. Ale ty žiješ bez toho, abys rozjímal o jeho díle, bez toho, abys rozjímal o jeho osobě, o jeho úřadech, žiješ bez rozjímání o jeho slávě. Skutečně však není nic, co by mohlo utěšit tvého ducha a zmírnit všechna tvá trápení a tvé problémy, než skutečnost, že nyní můžeš rozjímat o osobě Ježíše Krista.

Je tak dobré být ovcí na Boží pastvině, i když jsme byli zbloudilé ovce. Ztracená ovce má svého majitele, a ať už se od stáda zatoulá jakkoliv daleko, nepřestane patřit svému majiteli. Věřím, že Bůh přivede zpátky do svého stáda každou ovci, která mu patří, a zachrání ji pro věčnost. To je něco, co zakoušíme, když bloudíme, neboť když cítíme, že jsme ztraceni, jistě budeme zachráněni. Pokud cítíme, že bloudíme, nepochybně budeme přivedeni zpět.

Přistupte s odvahou ke Králi králů! Od něj žádný upřímný prosebník nikdy neodešel nevyslyšen. Kdykoliv je srdce naplněné velikým zármutkem, kdekoliv jsou oči zaplavené slzami, kdekoliv jsou rty sevřené bolestí, kdekoliv zní hluboké sténání a vzdychání, tam jsou uši Hospodinovy doširoka otevřené. Vkládá naše modlitby jako lístky růží mezi listy své knihy vzpomínek, a když ji nakonec otevře, bude z ní vycházet převzácná vůně.

Milovaní, aniž bychom zanedbávali vnější věci, které jsou samy o sobě dobré, měli bychom se také postarat o to, abychom si užívali živého a osobního vztahu s Ježíšem. Dejte si pozor na to, abyste nezanedbali čas strávený u Spasitelových, dokonce ani pod záminkou služby Pánu. To nejdůležitější pro zdraví vlastní duše, to nejdůležitější pro jeho slávu a to nejdůležitější pro naši vlastní užitečnost je udržet se v trvalém společenství s Pánem Ježíšem. Vitalita našeho duchovního života musí být důležitější, než cokoliv jiného na světě.