Jsme jeho služebníci vykoupení jeho krví a přísahající věrnou oddanost. Můžeme se tedy zcela konzistentně zaplétat do zábav a radovánek světa, který je i dnes stejného ducha, jako když Ježíše vyhnal ze svého tábora a ukřižoval? Vždyť to vypadá ošklivě, když se věrní vojáci bratříčkují se vzbouřenci. Jsme jeho údy, kost z jeho kostí, tělo z jeho těla, které živí a o které pečuje.
Pavel byl velkým obdivovatelem Krista. Netoužil znát nic jiného než Krista, a to Krista ukřižovaného.
Jako je život hříšného člověka tvořen hříchem, tak byl Pavlův život tvořen Kristem; byl plný Krista.
Naše slabosti bychom měli vnímat jako prostor pro Boží sílu. Možná bychom nikdy nepoznali, jak mocná milost je, kdybychom nezakusili slabost vlastní přirozenosti. Pán budiž požehnán za osten v těle a za satanova posla, když nás přivádějí k Boží síle.
V Bibli není nic, co by hovořilo o členství v církvi v moderním slova smyslu, jako je absolvování kurzů, potvrzení doktrinálního postoje církve a podepsání nějaké smlouvy. To však neznamená, že by církev nemohla mít nějaký postup, kterým se členové připojují k místnímu sboru. V mnoha denominacích se členství v církvi stalo jakousi tradiční nutností. Někteří jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že pravý křesťan by měl patřit do místní církve až poté, co prošel kurzy členství.
Když mluvím na konferencích ve světě o římském katolicismu a o tom, jaký vztah k němu mají mít evangelikálové, často se objevuje otázka: „A co společná modlitba? Mohou se nebo měli by se evangelikálové modlit společně s římskými katolíky?“ Dovolte mi, abych vám nabídl svá pravidla, jak se s touto otázkou vypořádat.
(Představitelé dvaceti křesťanských vyznání, včetně generálního tajemníka Světové evangelikální aliance Thomase Schirrmachera, se modlí s papežem Františkem na Svatopetrském náměstí (Vatikán) během ekumenické modlitební vigilie 30. září 2023. / Foto: Facebook Gathering Together.)
Jednou z největších výzev, kterým čelí každý pastor, je odvaha zůstat věrný svému přesvědčení. To platí zejména tehdy, když se toto přesvědčení, ačkoli je hluboce a jasně zakořeněné v Písmu, rozchází s obecným míněním nebo převládajícími přáními vlivných členů církve. Jsem si jistý, že nejsem jediný pastor, kterému vedoucí církve vyhrožovali „vyhazovem“, pokud jsem trval na tom, že budu učit a kázat podle jasného významu některých pasáží Písma. Ještě častější je nenápadný nátlak, který pastoři často pociťují, aby v zájmu klidu ustoupili ze svého přesvědčení.
Jak by měli křesťané reagovat na hnutí „woke“ (toto slovo používám spíše jako volné označení kulturního vyjádření „kritické rasové teorie“ a tzv. „kulturního marxismu“)? Tento relativně nový způsob myšlení zaplavuje společnost a je hrozbou nejen pro sekulární kulturu zrozenou osvícenstvím, ale i pro církev.
Pavlovy dopisy Timoteovi (a stejně tak list Titovi) jsou určené nejenom jemu samotnému, ale skrze Timotea také církvi, v případě Timotea církvi v Efezu, v případě Tita církvi na Krétě a v obou případech církvi obecně, tedy i nám. Církev je hlavním příjemcem těchto listů. Na začátku druhé kapitoly prvního listu Timoteovi volá Pavel církev k modlitbám. A důraz je tam položený na prvním místě na církev nikoliv na jednotlivé křesťany. Mluví o společné modlitbě Božího lidu.
Nemyslete si, že mne odstrašíte cizími slovy. Jestli to zde je panteismus, pak jen, aby ho bylo víc! Dřevo není Pán Bůh, ale že dřevo povídá o Pánu Bohu, to máte pravdu. A mně nejde o dřevo ani o cedry, a mně nejde o kámen, ani o ten, ve kterém je zlato, ale vy jste lidé, a vy jste na to, aby Pán Bůh ve vás přebýval.
Milí bratři, milé sestry, naše děti se často rozčilují, když jim někdo bere jejich hračky. S pláčem křičí: To je moje! Přetahují se se sourozenci, nebo s kamarády o autíčko či panenku a my slyšíme ten nervy drásající spor: To je moje. Já jsem to dostal k narozeninám. Ale ty sis taky půjčoval moje hračky. A já jsem ji teď měl první. Ani dospělí lidé se čas od času takovému slovnímu a žel i ručnímu přetahování nevyhnou. Hádky o dědictví po předcích jsou běžné i mezi lidmi, kteří se jinak mají docela rádi.
Jan Theofil Elsner, potomek českých exulantů, byl kazatel reformovaného sboru českých exulantů v Berlíně. Narodil se v Polsku a pocházel z rodiny, která se hlásila k polské větvi Jednoty bratrské, které však na začátku 18. století už byla přičleněna k reformované církvi. Po studiích v polském Lešně, pruském Berlíně, holandském Leydenu působil nejprve jako učitel na gymnáziu v Lešně, po dvou letech se stal kazatelem Heyersdorfu v Poznaňsku a od roku 1747 byl až do své smrti kazatelem českého reformovaného sboru v Berlíně.
Jak často jsme viděli, že se Slovo stalo účinným pro útěchu! Jak to vyjádřil jeden bratr v modlitbě, je těžké jednat se zlomenými srdci. Jak bláznivě jsem si připadal, když jsem se snažil vyvést vězně z hradu Obra zoufalství! Jak těžké je přivést sklíčenost k naději! Kolikrát jsem se pokoušel polapit svou zvěř všemi mně známými způsoby, ale když už jsem ji měl téměř na dosah, vyhrabala si ta potvora další díru! Už jsem jí vykopal z dvaceti, ale pak jsem musel začít znovu.
