A Bůh mu ve snu odvětil: „I já vím, že jsi to učinil v bezúhonnosti srdce a sám jsem ti zabránil, aby ses proti mně neprohřešil; proto jsem ti nedovolil dotknout se jí. (Gn 20,6)
Mnoho můžeme rozpoznat, když budou naše smysly cvičením v Božím slově vycvičené k rozpoznání pravdy a lži (Žd 5,14). Ale nakonec vždycky narazíme na hranice a za ně už se nedostaneme a musíme se spoléhat na to, že Bůh nás ve své milosti zachovává a očišťuje od každé nepravosti. Abímelek říká Bohu, že se Sáry ani nedotkl. A co říká Bůh? Byl jsem to já, kdo ti nedovolil, aby ses jí dotkl. Můžeme si být jistí, že když budeme hledat Boží tvář a jeho vůli, nikdy nás nepovede do hříchu, ale povede nás přímou cestou. Nemusí být snadná, ale bude jednoduchá. Je to cesta zapření sebe sama a následování Pána Ježíše Krista.
Každý starší je pastor, pastýř. A každý pastýř je také strážce. Proto máme v Písmu jenom jednu (komplexní) kvalifikaci, která se týká charakteru a schopnosti učit. Každý starší, každý pastýř, „kazatel“ (což je slovo, které Písmo o vedoucích církve nepoužívá) musí naplňovat tuto kvalifikaci – jinak nemůže být pastýřem, starším.
Ježíš varoval před konflikty během svého pozemského působení, když řekl: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát.“ Žádná církev nemůže přežít, pokud je rozdělena a ovládána frakcemi. Jednota je zásadní pro přežití církve a její schopnost naplňovat Boží povolání v moci Ducha.
Opět používáme pojem, který se na stránkách Písma svatého sám o sobě neobjevuje. Ačkoli však jeho zvuk není slyšet, jeho smysl a podstata tam zcela jistě jsou – a je to pojem, jehož použití se stěží můžeme vyhnout, máme-li se vyjádřit přesně a rozumně. Zatímco všichni lidé jsou ze své podstaty „zákoníci“, nikdo kromě těch, pro které se Kristovo evangelium stalo Boží mocí ke spasení, není obdařen skutečným duchem „evangelia“. Tyto pojmy jsou protikladné, stejně jako jsou protikladné tma a světlo, otroctví a svoboda.
Pohleďte znovu na náš text: „Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: ‚Hle, váš Bůh! ‘“ (Iz 40,9). Zde vidíte hned ten Sijón, Jeruzalém, judská města, ale co je kolem? To je svět. Ten je právě tak dobře jeho jako to ostatní, to jste vy a to jsem já. A tu vidíte ty převelice útěšné Boží věci: Hle, váš Bůh, který stačí na své plány. To jsou ty útěšné věci a tu vidíte ty zvěstovatele útěšných věcí.
Bůh pamatuje, napomíná a prosí, jako například skrze Mojžíše: „Rozpomeň se, lide můj, že jsem si tě vyvolil, abys byl mým lidem. Proč jsi tedy opustil Boha, svého stvořitele, a nevážíš si své spásy?“ A skrze Ezechiela říká: „Odvraťte se od svých zlých cest. Proč máte zemřít, ó lide izraelský?“ Podobně skrze Micheáše: „Lide můj, co jsem ti udělal, že mě popouzíš? Rozpomeň se, že jsem tě vykoupil, abys poznal mou hojnou spravedlnost.“
Slyš, dcerko! Pohleď a nakloň své ucho, neboť je pro tebe nezbytné, abys poznala bídu nynějšího života. A věz, že bída je nedostatek dobrých věcí, a tak se projevuje v duši i v těle. V duši bída nastává tehdy, když postrádá Boží milost, a tedy když Boha správně nezná. Proto je smrtelný hřích pro duši největší bídou, ačkoliv si to bídní lidé neuvědomují.
