Bůh se zjevil v těle

• Bůh zjeven jest v těle. (1Tm 3,16 KRAL)

Jak vzácným tajemstvím se jeví vtělení našeho Pána, když se na něj podíváme jako na prostředníka nejdražších požehnání pro Boží církev! Spojení božského a lidského v Immanuelovi je sjednocením Boha skrze druhého Adama s padlým člověkem. První Adam nás oddělil od Božské přirozenosti – druhý Adam nás znovu sjednocuje. Vtělení je velkolepým spojovacím článkem mezi těmito dvěma krajnostmi bytí. Tvoří zelené místo, oázu v poušti zničeného vesmíru, kde se mohou společně setkat Bůh a hříšník. Zde se v podivuhodném spojení mísí chmurné mraky lidského utrpení a jasné paprsky Boží slávy – Bůh a člověk se spojují! A ty, který spoléháš na svůj rozum, bys mě chtěl o tuto pravdu připravit kvůli jejímu tajemství? Odmítneš ji snad ty sám, protože ji rozum nedokáže pochopit? Pak bych tě mohl okrást o tvého Boha (kterého v neznalosti uctíváš) pro jeho nepochopitelnost, jehož jedinou vlastnost nedokážeš pochopit ani vysvětlit. Ne! Ta pravda je příliš vzácná, než abychom se s ní tak snadno rozloučili. Bůh v mé přirozenosti – můj Bůh – můj bratr – můj přítel – můj rádce – můj vůdce – můj vykupitel – můj vzor - moje všechno! Bůh v mé přirozenosti, má moudrost, má spravedlnost, mé posvěcení, mé vykoupení!

Jak by mohl svatý Bůh přistoupit ke mně nebo já k němu, kdyby nebylo této komunikace z nebe, jejímž symbolem a předobrazem byl patriarchův žebřík? On si totiž bere mou přirozenost, aby ke mně mohl sestoupit, a dává mi svou přirozenost, abych k němu mohl vystoupit. On se sklání, protože já bych nemohl povstat! Ó, tajemství milosti, moudrosti a lásky! Mám o tom pochybovat? Jdu k betlémským jeslím a hledím na malého Spasitele. Má víra je ohromena a já volám: „Je to Boží Syn?“. Odcházím a sleduji kroky toho dítěte na jeho budoucí cestě. Pozoruji moudrost, kterou projevoval, a sleduji zázraky, které konal. Zaznamenávám zjevení, která odhalil, učení, které hlásal, příkazy, kterým učil, velkodušnost, kterou projevoval. Následuji Ho do Getsemane, do soudní síně a pak na Kalvárii a jsem svědkem závěrečné scény plné úžasu. Vracím se do Betléma a s důkazy, které má váhavá víra takto shromáždila, volám spolu s ohromeným a věřícím setníkem: „To je opravdu Syn Boží!“ Veškeré tajemství jeho pokorného vtělení mizí a má zbožňující duše objímá vtěleného Boha ve své náruči. Nedivíme se, že nebeský chór, vznášející se nad místem, kde se toto velké tajemství zbožnosti odehrálo, v nočním tichu rozezněl po betlémských pláních takové tóny hudby, jaké nikdy předtím nebylo slyšet. Opustili říši slávy, aby doprovodili Pána slávy při jeho příchodu na naši zem. Opustili říši slávy, aby doprovodili Pána slávy při jeho příchodu na naši zem. S jakou radostí se kolem něho tísnili, houfovali se na jeho podivuhodné cestě a jejich laskavá srdce se rozšiřovala v souznění s velkolepým cílem jeho poslání. A toto bylo poselství anděla udiveným pastýřům: „‚Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.‘ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: ‚Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.‘“ Mají se snad andělé radovat z vtělení Božího Syna a naše srdce zůstat chladná a nedojatá? Nedovol to lásce, nedovol to vděčnosti, nedovol to, ó má duše!