Identita a svoboda

Nedávno jsem měl to potěšení setkat se s vynikajícím mladým člověkem. Ve škole byla o několik let napřed a pohybovala se na takové intelektuální úrovni (alespoň ve vědeckých disciplínách), že jsem si připadal jako ignorant. K tomu se pojila přátelskost a otevřenost ke všemu – dokonce i k mé víře –, která byla přemáhající a podmanivá.

Tato brilantní mladá osoba je biologicky žena, ale sama se označila za „homosexuála“. Stejně jako mnoho jiných translidí přijala mužské jméno, aby se přizpůsobila své nové pohlavní identitě (a já si uvědomuji, že kdybych ji oslovil ženským zájmenem, jak to dělám zde, urazil bych ji i mnoho dalších).

Abych byl upřímný, jsem hluboce vděčný, že nechápu, jaké to je pro tohoto mladého člověka. Byl jsem typicky neohrabaný a neforemný teenager (když se ohlédnu na staré fotografie, vypadá to, jako by mi tělo ještě úplně nesedělo), ale prostě nemám vhled do toho, jaké to je cítit se tak zásadně nesvůj kvůli svému přirozenému pohlaví. Nevím, jak je těžké cítit se tak nepatřičně nebo špatně ve svém vlastním těle.

Ale spolu s vírem dalších myšlenek ve mně celé setkání rozvířilo úvahy o otázkách identity a svobody – protože pro tuto mladou osobu je její identita zabalena do slovního spojení „homosexuál“.

Pro ni je to to, čím je. To ji definuje a popisuje. Popírat jakoukoli její část (jak to, přiznávám, dělám svým používáním ženských zájmen) by podle ní znamenalo násilí na její bytostné identitě a svobodě jako lidské bytosti.

V průběhu lidských dějin bylo přirozené, že se identity utvářely v souvislosti s omezenými svobodami. „Heterosexuálové“ často nevnímají „heterosexualitu“ jako základní součást své identity, protože nikdy nebyla nezákonná. U „homosexuálů“ však byla zákonná svoboda navazovat vztahy mezi osobami stejného pohlaví omezena, a proto tvoří mnohem důležitější součást toho, kým se vnímají být.

Další příklad: Norská vlajka je pro většinu Norů cennější než britská vlajka pro většinu Britů – protože byla za nacistické okupace zakázána.

Svoboda a omezení

„Svoboda“ je však obtížný pojem. O svobodě obvykle hovoříme jako o politické nebo právní: o svobodě od právních omezení. A tak mohou dospělí homosexuálové nyní svobodně (bez právního postihu ve Spojeném království) navazovat vztahy s osobami stejného pohlaví za vzájemného souhlasu.

Svoboda má však i další rozměry. Vnitrostátní právo není jediným omezením. Existují praktická a přirozená omezení svobody. Zákony Spojeného království mi sice nebrání vznášet se nad zemí, ale gravitační zákon ano!

Z právního hlediska mám sice svobodu mít sex s jakýmkoli dospělým člověkem, který s tím souhlasí – ale jeho vyžadovaný souhlas neznamená, že moje právní svoboda je svobodou absolutní, protože dotyčné osobě se nemusí chtít.

Jako křesťan také vím, že pro stejný příklad existují další omezení, protože Boží zákon mi zakazuje sexuální jednání mimo biblické manželství. Jako svobodný dospělý jsem byl osvobozen od právních omezení. Za předpokladu, že bych si našel ochotného partnera, byl jsem osvobozen od praktických omezení – ale nebyl jsem svobodný, protože moje duše a svědomí byly omezeny Božím slovem.

Identita

A přesto jsem právě díky této skutečnosti, že identita tolika lidí je spjata s jejich svobodou definovat své pohlaví nebo se zapojit do sexuálních aktů, velmi vděčný za to, že jsem takto omezený.

Bylo by nesprávné tvrdit, že moje sexualita nehraje žádnou roli v mé identitě nebo sebepojetí – zejména to, že jsem ženatý muž, je součástí mentální sítě osoby, za kterou se považuji. Stejně tak by však bylo nesprávné tvrdit, že se jedná o absolutní nebo zásadní součást mé identity.

Dokážu si snadno představit, že bych o tuto svobodu přišel (například kdyby mi vzali manželku nebo kdybych utrpěl nějaký vážný úraz či měl zdravotní potíže), a přestože bych se považoval za člověka, který ztratil něco důležitého, jako křesťan mám svou identitu zabalenou – především – v Kristu. Je v jeho osobě, v jeho životě, v mém duchovním spojení s ním.

V Kristu

Existují i další věci, které dělám a kterými jsem, které tvoří složitou síť mé identity, a některé z nich jsou pro mě velmi důležité: Mám své vlastní koníčky, jsem turista, rád hraju na trombon, jsem nadšený čtenář, jsem blonďatý a modrooký, jsem běloch, miluji kávu, mám rád kočky, jsem biologický muž, heterosexuál, mám anglo-norské kořeny, jsem bilingvní, jsem manžel, kazatel, otec (ačkoli dcera se nám ještě nenarodila).

Přestože jsem křesťan, všechny tyto věci jsou součástí obrazu toho, jak se vnímám a jak očekávám, že mě budou vnímat ostatní. A přesto je však mou nejpodstatnější součástí to, že jsem v Kristu: je to můj „nejvyšší jmenovatel“ – je to hlavní část mé identity, která ovlivňuje všechny ostatní a působí na ně. K seznamu svých identifikátorů bych mohl přidat: hříšník, rouhač, ten, kdo závidí, reptal – i když tyto aspekty jsou ty, které se mi nelíbí.

Moje identita v Kristu s nimi pracuje, a říká mi, že se k nim nehodí, a tak je skrze moc Ducha svatého, když pomalu chodím se svým Spasitelem, opracovává a odstraňuje ze mě. Snadno bych si mohl představit aspekty identity, které jsou mi drahé, a přesto mi Kristus přikazuje, abych se jich zbavil. Spolu s Augustinem bych mohl říci: „Pane, učiň mě čistým … ale teď ještě ne.“

Bezpečná identita

Proč to všechno říkám? Protože ve složité síti mé identity budou existovat aspekty – i ty důležité – které už nemohu svobodně (z důvodu zákonných nebo přirozených omezení) uplatňovat. Když nemám čas, nemohu si přečíst knihu (běžný jev). Pokud si zlomím nohu, nemohu se vydat na túru. Pokud mě moje církev už nebude chtít, nebo pokud mi v tom bude bránit věk či zdravotní stav, nemohu už být kazatelem. Moje světlé vlasy už začínají bělat. Cokoli z toho – nebo něco významnějšího, jako je ztráta dítěte nebo manželky – může způsobit krizi identity: Kdo jsem? Jsem to ještě já? Mám ještě nějakou hodnotu nebo smysl?

A to je ta opravdu úžasná věc, že moje základní, nejvýznamnější identita je v Kristu: protože mám jistotu plynoucí z Písma, že tuto svobodu nemohu nikdy ztratit.

• Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? … Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 8,35.37–39)

Můžeme si dobře představit, jak jako křesťané přicházíme o svobody, jak se to dělo od nejstarších dob církve. Mohli bychom ztratit svobodu slova nebo chráněný status charitativní organizace, dokonce i svobodu shromažďování nebo bohoslužeb. Vlády by mohly (opět) přijmout zákony, které by naše setkávání právně omezovaly – v mnoha zemích to již dělají.

Mohou existovat skutečná fyzická omezení, která nám brání v důležitých aspektech našeho křesťanského života – můžeme být uvězněni nebo zabiti – a přesto se nic z toho, jakkoli to může ovlivnit naši svobodu a ano, i naši vlastní identitu, nemůže dotknout naší identity v Kristu. Této svobody se nemohou dotknout. Nejdůležitější součástí naší identity je svoboda od jakéhokoli násilí.

Laciná identita

A právě toto mi dělá největší starost ohledně mé skvělé mladé přítelkyně: Byla jí prodána laciná identita, která je příliš zranitelná a snadno omezitelná vnějšími silami.

Nakonec to není identita, která by přinášela radost a odměnu. V porovnání s identitou, kterou mám v Kristu – „jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce“ (Zj 1,5b–6a) – je to příliš dočasná a příliš pozemská identita. Připomínám, že „sobecké vášně … vedou boj proti [naší] duši“ (1Pt 2,11, zvýraznění doplněno).

Nacházíme svou identitu a svobodu v Ježíši Kristu? Samozřejmě, že naše identita se bude utvářet ze všech možných dalších aspektů – některých významných, jiných nepodstatných – některých spravedlivých a hodných pěstování, jiných hříšných, jichž je třeba se zbavit – ale je jádro toho, kým jsme, zabaleno do toho, kdo je Ježíš a co udělal?

• Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. (J 8,34–36)

Evangelical Times