První vyšel celý červenohnědý a chlupatý jako kožíšek; toho pojmenovali Ezau. Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu; ten dostal jméno Jákob. Při jejich narození bylo Izákovi šedesát let. (Gn 25,25–26)
Bůh odpověděl Rebece na její modlitby a připravil jí hned tři překvapení: 1. Má dvojčata, 2. tito chlapci už jsou představeni jako národy, 3. starší bude sloužit mladšímu (ČSP, B21). Boží odpověď uspokojila Rebeku, ale pokoj jí pravděpodobně nepřinesla. Její děti mělo potkat rozdělení a dokonce útlak v tom, že starší se stane služebníkem mladšího. Už na první pohled byli oba bratři hned od svého narození každý jiný – bylo to přesně tak, jak Bůh řekl. Ezau dostal své jméno podle barvy svých vlasů – červený. Jákobovo jméno pochází podle učenců ze zkrácené formy jména Jákob-El a znamená to ‚Bůh tě ochraňuj‘. Vidíme, že oba bratři se hned od začátku rozešli – nejen ve vzhledu, ale i ve jménu a především ve svém údělu. Bůh si zamiloval, vyvolil, Jákoba, Ezaua však odmítl.
Odjakživa lidé hledali pokoj. Jak získám něco, co nebude záviset na citech, pochybnostech, co bude pevnou oporou a pevností ve všech zkušenostech života, a bude mne to držet nad všelijakým zoufáním? Pracovali a bádali, a přes to všemožné úsilí nenalezli pokoj pro lidskou duši. Je jen jediný, který dává pokoj, a o kterém směl napsat apoštol: On je náš pokoj.
Ten, kdo se chlubí svou dokonalostí, je dokonalý jen ve své pošetilosti. Hodně jsem toho po světě procestoval a nikdy jsem neviděl ani dokonalého koně, ani dokonalého člověka, a neuvidím je, dokud kohout nesnese vejce. Z pytle na uhlí nelze získat bílou mouku, stejně jako z lidské přirozenosti nelze získat dokonalost; kdo ji hledá, měl by raději hledat cukr v moři. Staré přísloví říká: „Co je bez života, je bez viny.“
Než se dostaneme k oběma hlavním charakteristikám druhého verše třetí kapitoly 1. Timoteovi, musíme si znovu všimnout a zopakovat to, co zdůrazňuje a opakuje tento text – a to je naléhavost a vážnost povolání ke službě starších. První verš třetí kapitoly tuto závažnost vypíchl oním souslovím „věrohodné je to slovo“. Je to zdvižený prst, který říká, že teď musíte dávat dobrý pozor, teď přicházíme k životně důležitým věcem.
Jedním z nejčastějších obvinění vůči křesťanům je tvrzení, že křesťanství má hanebnou historii nesnášenlivosti a pronásledování. A co křížové výpravy? Nebo inkvizice?
Jak bychom na to měli reagovat?
Nenechme se těmito tvrzeními zastrašit. Právě biblický pohled na svět poskytuje nejpevnější základ pro práva jednotlivce, včetně práva na náboženskou svobodu.
Jak se dostal k Pánu Ježíši? Každý svou cestou, každý měl svůj vlastní příběh. Zde je nejprve Ondřej. On sám Ježíše nehledal, ale Jan Křtitel na něj ukázal, a tak Ondřej s Janem šli za ním. Koho potom hledají? Své vlastní bratry. Ondřej se ptá: „Kde je náš Petr, kde je náš Šimon! Milý bratře, mám vzácnou novinu!“ – „Copak?“ – „Našli jsme Mesiáše!“ A Petr jde.
„Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ Tiší jsou ti, kteří vytrvají v dobru od začátku až do konce. Tiší jsou ti, kteří se nenechají strhnout ani napravo, ani nalevo. Když je někdo chválí, nepovyšují se nad to a netouží po tom být uctíváni ani se tím neslaví. Neuhnou doleva ani tehdy, když jsou hanobeni nebo když se jim děje jiné bezpráví – nehněvají se a neodplácí zlé zlem. Tiší jsou ti, kteří ani sami nejsou cizím bezprávím vyvedeni z míry k hněvu, ani svým chováním nepodněcují druhé k hněvu.
