Po Abrahamově smrti požehnal Bůh jeho synu Izákovi. A Izák sídlil u Studnice Živého, který mě vidí. (Gn 25,11)
Abrahama pohřbili jeho synové, prvorozený Izmael a Izák, syn zaslíbení a dědic. Synové Ketúry zde nejsou. Je dokonce možné, že Izmael jako prvorozený se chtěl nějakým způsobem ucházet o dědictví, zatímco u těch mladších synů už nic takového nepřipadalo v úvahu. Ale Abraham všechno zařídil před svou smrtí. A Bůh potvrdil svá slova, která dal Abrahamovi, že Izák bude dědicem požehnání (Gn 25,11). Izák dostal požehnání Abrahamova Boha. A spolu s Izákem toto požehnání dostávají také křesťané, protože i oni jsou dědici požehnání (Ga 4,28). Duchovní bohatství Abrahama patří všem, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho zaslíbení. Abraham se držel Božích slibů, držel se toho, co Bůh řekl, jednal podle toho a Bůh se k jeho víře neustále přiznával.
Ten, kdo se chlubí svou dokonalostí, je dokonalý jen ve své pošetilosti. Hodně jsem toho po světě procestoval a nikdy jsem neviděl ani dokonalého koně, ani dokonalého člověka, a neuvidím je, dokud kohout nesnese vejce. Z pytle na uhlí nelze získat bílou mouku, stejně jako z lidské přirozenosti nelze získat dokonalost; kdo ji hledá, měl by raději hledat cukr v moři. Staré přísloví říká: „Co je bez života, je bez viny.“
Než se dostaneme k oběma hlavním charakteristikám druhého verše třetí kapitoly 1. Timoteovi, musíme si znovu všimnout a zopakovat to, co zdůrazňuje a opakuje tento text – a to je naléhavost a vážnost povolání ke službě starších. První verš třetí kapitoly tuto závažnost vypíchl oním souslovím „věrohodné je to slovo“. Je to zdvižený prst, který říká, že teď musíte dávat dobrý pozor, teď přicházíme k životně důležitým věcem.
Jedním z nejčastějších obvinění vůči křesťanům je tvrzení, že křesťanství má hanebnou historii nesnášenlivosti a pronásledování. A co křížové výpravy? Nebo inkvizice?
Jak bychom na to měli reagovat?
Nenechme se těmito tvrzeními zastrašit. Právě biblický pohled na svět poskytuje nejpevnější základ pro práva jednotlivce, včetně práva na náboženskou svobodu.
Jak se dostal k Pánu Ježíši? Každý svou cestou, každý měl svůj vlastní příběh. Zde je nejprve Ondřej. On sám Ježíše nehledal, ale Jan Křtitel na něj ukázal, a tak Ondřej s Janem šli za ním. Koho potom hledají? Své vlastní bratry. Ondřej se ptá: „Kde je náš Petr, kde je náš Šimon! Milý bratře, mám vzácnou novinu!“ – „Copak?“ – „Našli jsme Mesiáše!“ A Petr jde.
„Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ Tiší jsou ti, kteří vytrvají v dobru od začátku až do konce. Tiší jsou ti, kteří se nenechají strhnout ani napravo, ani nalevo. Když je někdo chválí, nepovyšují se nad to a netouží po tom být uctíváni ani se tím neslaví. Neuhnou doleva ani tehdy, když jsou hanobeni nebo když se jim děje jiné bezpráví – nehněvají se a neodplácí zlé zlem. Tiší jsou ti, kteří ani sami nejsou cizím bezprávím vyvedeni z míry k hněvu, ani svým chováním nepodněcují druhé k hněvu.
Pán nám skutečně mnoha způsoby neskutečně žehná a jeho Slovo patří k největším požehnáním, která od něj máme. Proto otevíráme toto číslo Pánovým blahoslavenstvím, jehož výklad je od Petra Chelčického. Po krásném kázání Jana Karafiáta pak následuje další ze série přednášek Sharon Jamesové, která se týká toho, jak křesťanství ovlivnilo svět – konkrétně je o tom, že biblické křesťanství navzdory všem excesům v historii prosazuje náboženskou svobodu.
