A Bůh mu ve snu odvětil: „I já vím, že jsi to učinil v bezúhonnosti srdce a sám jsem ti zabránil, aby ses proti mně neprohřešil; proto jsem ti nedovolil dotknout se jí. (Gn 20,6)
Mnoho můžeme rozpoznat, když budou naše smysly cvičením v Božím slově vycvičené k rozpoznání pravdy a lži (Žd 5,14). Ale nakonec vždycky narazíme na hranice a za ně už se nedostaneme a musíme se spoléhat na to, že Bůh nás ve své milosti zachovává a očišťuje od každé nepravosti. Abímelek říká Bohu, že se Sáry ani nedotkl. A co říká Bůh? Byl jsem to já, kdo ti nedovolil, aby ses jí dotkl. Můžeme si být jistí, že když budeme hledat Boží tvář a jeho vůli, nikdy nás nepovede do hříchu, ale povede nás přímou cestou. Nemusí být snadná, ale bude jednoduchá. Je to cesta zapření sebe sama a následování Pána Ježíše Krista.
Pán Bůh skrze ústa zlých lidí vykonal mnoho dobrého. Například Kaifáš, když byl toho roku veleknězem, prorokoval: „Je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, a ne aby zahynul celý národ.“ To však neřekl sám od sebe, ale protože byl toho roku veleknězem. Duch svatý použil ústa tohoto kněze, ale Boží milost se jeho poskvrněného srdce nedotkla; neprorokoval totiž díky svým zásluhám, ale kvůli důstojnosti svého úřadu.
Pokračujeme ve výkladu prvního Pavlova listu Timoteovi, jsme ve třetí kapitole a zabýváme se jedním z nejdůležitějších praktických aspektů života církve – a tím je vedení církve. Z prvního verše už jsme si ukázali, že povolání ke službě starších má tři nohy, na kterých pevně stojí, tři části kvalifikace, které musí být v souladu. Jednoduše řečeno je zde vnitřní povolání, tedy touha být starším, být dohlížitelem Božího lidu, je tu odpovídající charakter a je tady rozpoznání církve.
Připomeňte si, co jsme četli: Když přišli z Babylonu, hned druhého roku chtějí stavět chrám na hoře Moria! Vyhledají ty staré základy. Hned obětovali a položili základní kámen, že budou stavět, a ti staří se dají do pláče kvůli tomu, jaké je to všecko chatrné! Jak nám můžeš mluvit o hvězdách, jaké jsem dosud neviděl? Tolik předesílám, a teď se obracím k našemu textu: „‚Já jsem s vámi, je výrok Hospodinův.‘ A Hospodin probudil ducha judského místodržitele Zerubábela, syna Šeltíelova, a ducha velekněze Jóšuy, syna Jósadakova, i ducha celého pozůstatku lidu. I přišli a dali se do díla na domě Hospodina zástupů, svého Boha.“
První cestou k jednotě je milost vnitřní, opravdové zbožnosti. V kom bude Duch Boží, ten se nepochybně těmito důvody a prosbami Ducha Božího pohne a svou mysl k jednotě skloní. Jaká je však k tomu cesta? Zastaralé nemoci se hojí nesnadno.
Odpověď: Rozdělovaly nás tři věci: sektářství, rozdílné názory na některé články víry a rozdílnost církevních řádů. Pokud se podaří stranám v těchto třech bodech porozumět, ukáže se snadná cesta k jednotě. Než k tomu přikročím, ukážu nejprve z Písma, že naše lidská dokonalost před Bohem záleží více v prostotě a upřímnosti prostého srdce než v nějaké bystré obratnosti mozku.
Bůh nejenom bdí nade vším stvořením, ale také všechno v něm vede a řídí ke svému cíli, jímž je dokonalá jednota v Kristu. Tato jednota by měla být zjevná tam, kde je nyní zjevná Kristova vláda, tedy v církvi. A právě nad tím se zamýšlí Jan Amos Komenský hned v následujícím článku. Na něj navazuje kázání Jana Karafiáta s provokativní otázkou ve svém názvu: Kdo bude stavět?
„Mami,“ řekla jednou malá holčička, „já tomu nerozumím; paní Smithová říká, že jí hodně pomáhám. Chudinka paní Smithová přišla o manžela, mami, a je z toho velmi smutná. Sedí a pláče, a já k ní přiběhnu, přiložím svou tvář k její tváři, pláču a říkám, že ji mám ráda, a ona mi pak řekne, že mě má ráda a že ji utěšuji.“
Přesně tak. To je ta nejryzejší forma útěchy, že ano? „Plačte s těmi, kdo pláčou.“ Právě takto mě Bůh, můj Bůh, slyší, cítí se mnou a soucítí se mnou. „Ve všech jejich souženích byl soužen i on, a anděl jeho přítomnosti je zachránil.“ To nám je zaručeno, ale to není vše: „Já jsem s tebou, praví Pán.“
