Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. (Gn 12,5)
Abraham věřil, a proto se vydal na cestu. Uposlechl, jak mu Hospodin přikázal. Víra bez poslušnosti je mlácením prázdné slámy. Jakub o ní říká, že taková víra je mrtvá. Je stejná jako víra démonů. Ví o Boží velikosti, ví o Boží dobrotě, ví o zaslíbeních, ale nijak se to neprojevuje v životě, v praxi. Abraham se tady řadí do řady velkých Božích mužů z knihy Genesis – Ábel, Henoch, Noe, Abraham. Každý jednotlivý život je úplně jiný – Ábel obětoval, Henoch chodil s Bohem, Noe stavěl a kázal, a Abraham vyšel a došel. Je tady víra, která je poslušná. Je třeba, abychom se naučili tuto jednoduchou poučku – činy mluví víc než slova.
V tomto textu ukazuje sv. Lukáš, jak se Ježíš zjevil již popáté. Stalo se to v neděli, když se dva učedníci vrátili z Emauz a řekli ostatním, jak ho potkali na cestě a jak ho poznali při lámání chleba. A milý Spasitel dokazuje svým učedníkům své zmrtvýchvstání pomocí tří smyslů: zrakem, hmatem a chutí, a nakonec to ještě uzavírá Písmem ke slyšení, když jim řekl: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi.“
Pán Bůh zná slabost a křehkost našeho ubohého padlého rozumu. Ví, že i po obrácení je naše vnímání dobra a zla nesmírně nejasné. Ví, jak rafinovaně dokáže Satan pozlatit omyl zdánlivou pravdou a obléknout zlo do věrohodných argumentů, až vypadá jako dobro. Vědom si toho všeho, milosrdně nám poskytl neomylný standard pravdy a omylu, dobra a zla, a postaral se o to, aby tento standard byl zaznamenán v písemné podobě – v Písmu svatém.
Moc evangelia je naprosto úžasná, protože osvobozuje člověka z pout hříchu, smrti, ale také z pout pověr a tradic, a současně nám dává svobodu uctívat Boha uprostřed vlastní kultury, uprostřed vlastních tradic, pokud tedy nejsou přímo hříšné. Pán Ježíš Kristus svou smrtí zasadil smrtelnou ránu smrti a svou obětí na kříži přemohl smrt. Jasným důkazem je jeho zmrtvýchvstání.
Mnoho lidí nemá zájem o věčné věci. Více se starají o své kočky a psy než o své duše. Je velkým milosrdenstvím, když jsme přivedeni k zamyšlení nad sebou samými a nad tím, jak to máme s Bohem a s věčným světem. Často je to znamením, že se k nám blíží spása. Ze své přirozenosti nemáme rádi úzkost, kterou v nás vyvolávají duchovní starosti, a snažíme se, jako lenoši, znovu usnout. To je velká pošetilost, neboť je to nebezpečné pohrávat si s tím, když je smrt tak blízko a soud tak jistý.
Slovo kříže je ve skutečnosti zvěst o kříži, kázání o ukřižovaném Synu Božím. Je to zvěst o onom ponížení Syna Božího až k smrti, a to k smrti na kříži; o tom, co touto smrtí bylo vykonáno: o smíření s Bohem, odpuštění hříchů, vykoupení, ospravedlnění, spasení a Božím synovství. Význam Kristova kříže se nám zde předkládá jako něco, za čím stojí sám Bůh, v čem se projevuje jeho moc a síla a v čem se soustřeďuje veškerá láska k padlému lidskému pokolení i k hříchem porušenému a rozvrácenému vesmíru. Slovo kříže je jádrem a vrcholem evangelia.
To je strohý popis událostí z Golgoty. Lidé v Janově době dobře znali ukřižování. Věděli, co to obnáší. Nikdo nepotřeboval dlouhé výklady. A konec konců nejde o samotný akt ukřižování. Ježíšova smrt má mnohem více duchovní než fyzický význam. Ježíš se stal hříchem místo nás. V našem textu Jan prostě konstatuje, že ho ukřižovali. Stačí mu jenom tři slova: „Tam ho ukřižovali.“
