Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. (Gn 22,3)
Abraham byl věrný Bohu. Abraham jednal podle Božího slova. Kdykoliv mu Bůh řekl, co má udělat, Abraham to udělal. Viděli jsme, že byly i chvíle, kdy naprosto selhal, kdy zapřel svou ženu kvůli strachu o svůj vlastní život, kdy lhal, aby sám sebe ochránil. Ale můžeme také vidět, že kdykoliv – skutečně kdykoliv – mu Bůh řekl, aby něco udělal, Abraham jednal přesně podle toho, co mu Bůh řekl. Když mu Bůh řekl, aby odešel ze své země a šel do země, kterou mu Bůh ukáže, Abraham se zvedl a šel. Když mu Bůh řekl, aby obřezal sebe a celý svůj dům, Abraham neváhal a ještě týž den udělal to, co Bůh chtěl.
Martin Lupáč (narozen pravděpodobně v Újezdě u Týna nad Vltavou, zemřel 20. dubna 1468 v Chotěboři) patří mezi neprávem opomíjené, avšak klíčové osobnosti husitské doby. Byl to všestranně vzdělaný muž, který jako kněz, teolog, polemik a především diplomat evropského formátu zásadním způsobem ovlivnil dějiny českého utrakvismu.
Pán Bůh skrze ústa zlých lidí vykonal mnoho dobrého. Například Kaifáš, když byl toho roku veleknězem, prorokoval: „Je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, a ne aby zahynul celý národ.“ To však neřekl sám od sebe, ale protože byl toho roku veleknězem. Duch svatý použil ústa tohoto kněze, ale Boží milost se jeho poskvrněného srdce nedotkla; neprorokoval totiž díky svým zásluhám, ale kvůli důstojnosti svého úřadu.
Pokračujeme ve výkladu prvního Pavlova listu Timoteovi, jsme ve třetí kapitole a zabýváme se jedním z nejdůležitějších praktických aspektů života církve – a tím je vedení církve. Z prvního verše už jsme si ukázali, že povolání ke službě starších má tři nohy, na kterých pevně stojí, tři části kvalifikace, které musí být v souladu. Jednoduše řečeno je zde vnitřní povolání, tedy touha být starším, být dohlížitelem Božího lidu, je tu odpovídající charakter a je tady rozpoznání církve.
Připomeňte si, co jsme četli: Když přišli z Babylonu, hned druhého roku chtějí stavět chrám na hoře Moria! Vyhledají ty staré základy. Hned obětovali a položili základní kámen, že budou stavět, a ti staří se dají do pláče kvůli tomu, jaké je to všecko chatrné! Jak nám můžeš mluvit o hvězdách, jaké jsem dosud neviděl? Tolik předesílám, a teď se obracím k našemu textu: „‚Já jsem s vámi, je výrok Hospodinův.‘ A Hospodin probudil ducha judského místodržitele Zerubábela, syna Šeltíelova, a ducha velekněze Jóšuy, syna Jósadakova, i ducha celého pozůstatku lidu. I přišli a dali se do díla na domě Hospodina zástupů, svého Boha.“
První cestou k jednotě je milost vnitřní, opravdové zbožnosti. V kom bude Duch Boží, ten se nepochybně těmito důvody a prosbami Ducha Božího pohne a svou mysl k jednotě skloní. Jaká je však k tomu cesta? Zastaralé nemoci se hojí nesnadno.
Odpověď: Rozdělovaly nás tři věci: sektářství, rozdílné názory na některé články víry a rozdílnost církevních řádů. Pokud se podaří stranám v těchto třech bodech porozumět, ukáže se snadná cesta k jednotě. Než k tomu přikročím, ukážu nejprve z Písma, že naše lidská dokonalost před Bohem záleží více v prostotě a upřímnosti prostého srdce než v nějaké bystré obratnosti mozku.
Bůh nejenom bdí nade vším stvořením, ale také všechno v něm vede a řídí ke svému cíli, jímž je dokonalá jednota v Kristu. Tato jednota by měla být zjevná tam, kde je nyní zjevná Kristova vláda, tedy v církvi. A právě nad tím se zamýšlí Jan Amos Komenský hned v následujícím článku. Na něj navazuje kázání Jana Karafiáta s provokativní otázkou ve svém názvu: Kdo bude stavět?
