Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli. (Gn 11,7)
Bůh, který je Bohem řádu a pořádku, přináší soud v podobě zmatku, chaosu. Bůh, který je Bohem srozumitelnosti a jasného slova, přináší soud v podobě zmatení jazyků a vzájemného neporozumění. Lidé si nebudou rozumět, nebudou spolupracovat, nebude mezi nimi jednota, bude vládnout nedorozumění a nepořádek. Tohle je důsledek Božího soudu. Bůh sestoupil mezi lidi a zmátl jim jazyky. To asi nebylo nic složitého – Bůh jednoduše změnil něco v mysli člověka, takže jeho hlasivky vydávaly jiné zvuky než dřív. Lidé hledají vlastní cestu, jak se sjednotit, jak dosáhnout do nebe, jak si udělat jméno, jak překročit hranice národů, jak se podstavit pod jeden prapor. A tahle snaha neskončí, dokud Pán nepřijde.
To je strohý popis událostí z Golgoty. Lidé v Janově době dobře znali ukřižování. Věděli, co to obnáší. Nikdo nepotřeboval dlouhé výklady. A konec konců nejde o samotný akt ukřižování. Ježíšova smrt má mnohem více duchovní než fyzický význam. Ježíš se stal hříchem místo nás. V našem textu Jan prostě konstatuje, že ho ukřižovali. Stačí mu jenom tři slova: „Tam ho ukřižovali.“
Podivná volba Mojžíše; ale o kolik podivnější je volba toho, který je prorokem podobným Mojžíšovi a větším než on. Náš Pán, který je krásný jako lilie, uzavřel manželský svazek s těmi, kteří se přiznávají, že jsou zkažení a poskvrnění hříchem. Je to zázrak pro anděly, že Ježíšova láska směřuje k ubohým, ztraceným a vinným lidem!
Vidíte, v čem spočívala vada tohoto mladého muže? Neměl víru, která přemáhá svět. Chtěl spojit dvě naprosto neslučitelné věci: lásku k Bohu a lásku k penězům. Chtěl sloužit dvěma pánům: Bohu a mamonu. Ze všech falešných bohů je nejčastěji navštěvována svatyně mamonu. Právě z tohoto modlářského chrámu vede nejširší a nejvíce vyšlapaná cesta do bezedné propasti.
Bylo by to smutné, kdybychom byli odsouzeni žít v tomto ubohém světě navěky. Kdo z nás by si přál prožít na vlastní kůži legendární osud věčného Žida, nebo dokonce kněze Jana? Kdo by chtěl bloudit mezi lidmi po dva tisíce let? Kdyby Nejvyšší řekl: „Žijte zde navěky,“ bylo by to spíše prokletí než požehnání. Dozrát a být odnesen domů jako snop obilí v čas sklizně, není snad taková věc správná a spravedlivá? Pracovat po celý požehnaný den a pak při západu slunce jít domů a přijmout mzdu milosti – je na tom snad něco temného a ponurého? Bůh vám odpusť, že jste si to kdy mysleli! Jste-li Božím dítětem, vybízím vás, abyste se tomuto odchodu domů podívali do očí, aby se vaše myšlení změnilo a neviděli jste v něm již temnotu a strach, ale skutečné nebe naděje a slávy.
Byla to jen drobná odchylka v jednom písmenu, ale znamenala smrt pro muže, který se jí dopustil. Jedno malé písmeno a celý zázrak a krása lidského života byly ztraceny. Pokoj celé země byl v ohrožení jen kvůli háčku nad písmenkem. Tato scéna se stala příslovečným příkladem pro ty, kdo vyžadují splnění nějakého svévolného testu, než přijmou své bližní do své sekty či církve.
Křesťanská víra nesmí stát na lidské moudrosti, složitých teologických systémech ani na vnějších skutcích, ale pouze na prosté zprávě o tom, co Bůh vykonal v Kristu.
