Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím. (Gn 17,2)
El Šaddaj, Všemohoucí Bůh promluvil k Abrahamovi, jeho hlas zazněl do lidské bídy, do nevěry, do temnoty chození ve vlastní síle. Po třinácti letech mlčení promluvil všemohoucí Bůh a jeho slovo bylo velmi, nadmíru jasné! Bůh říká Abrahamovi, že je všemohoucí Bůh, je Bohem, který naplní každé zaslíbení, a to i přes to, že bylo třináct let ticho, že jeho lid bude 400 let pokořován, i přes to, že Boží církev bude po celá staletí pronásledovaná – brány pekel ji nikdy nepřemohou. I když přijdou posměvači a budou se ptát, kde je ten jeho zaslíbený příchod, tak můžeme zůstat v klidu, protože Bůh je všemohoucí Bůh, El Šaddaj, Bůh, který splní, co slíbil.
Na prvním místě jsou starší správci (viz Tt 1,7). Starají se o to, co jim bylo svěřeno. Každý křesťan je správce – nikdo z nás nemá nic, co by mu Bůh nedal. Bůh nám svěřil všechno, co máme, ale i všechno, co jsme, co umíme, v čem vynikáme. A my máme být dobrými správci těchto hřiven, které Bůh dal každému – i tomu nejmenšímu z nás. Ovšem starším bylo svěřeno ještě něco vzácnějšího.
Mírný, ale zároveň nekompromisní papež? Papež, jenž se plně věnuje míru a dialogu? Je ještě příliš brzy na to, abychom mohli definitivně zhodnotit pontifikát papeže Lva XIV. Rok po jeho zvolení (8. května 2025) však lze rozpoznat několik klíčových témat, která potvrzují to, co bylo zřejmé již na počátku jeho pontifikátu.
Každému údu církve má být známo, že Bůh od něho žádá, aby ho miloval nade vše. To znamená, že o něm má stále přemýšlet, jej i jeho dobrodiní čím dál více poznávat, a tak se v milování k němu rozpalovat. Měl by v něm nalézat největší zalíbení, v něm mít dokonalé a nejhlubší potěšení a hledět si ho zachovat nade vše stvoření. Měl by znát jeho milostivost k sobě a pokládat ji za největší bohatství a nejdražší poklad. Měl by ztrátu jeho a jeho milosti považovat za tu nejbídnější chudobu a z toho všeho by měla vyvěrat ustavičná péče o něj, dnem i nocí.
Poznej tři nepřátele každého člověka na světě, kteří chtějí zahubit jeho duši. Jsou to tělo, svět a ďábel. Kvůli nim musí každý člověk, který zde žije v smrtelném těle, volat k Bohu: „Pomoz mi, Pane, Bože můj! Neboť nepřátelé obklíčili mou duši.“ Mé tělo je z bláta, proto z něho pocházejí blátivé, nečisté a rozkošnické myšlenky; od světa mám marné a podivné myšlenky a od ďábla lstivé a zlé.
Oko je světlem těla člověka (Lk 11,34). Proto má zůstat oko čisté, tedy jinými slovy, je důležité, na co se díváme a na co se nedíváme. Náš pohled hraje významnou roli v našem duchovním životě. Podobně nás Pán Ježíš varuje, abychom dávali pozor na to, co slyšíme (Mk 4,24). Naše uši, oči i ústa se podílejí na našem duchovním růstu. Proto máme volat spolu se žalmistou, aby Pán odvracel naše oči od šalebnosti, od špatných a pokroucených věcí.
Možná jste už viděli krásný obraz s názvem „Čekání na rozsudek“. Jaký zájem se zračí v každé tváři! Jaký strach a chvění na tváři obžalovaného! Jaká úzkost je patrná u jeho manželky a přátel kolem něj! „Čekání na rozsudek“ je smutný obraz; ale jaký jiný by se dal namalovat na téma „Přijetí příznivého rozsudku“! Obžalovaný je zproštěn viny! Ó, jaká radost! Není možné vynést verdikt „nevinen“ pro vás a pro mě, neboť jsme nepochybně vinni; přesto je však možné prostřednictvím procesu zastoupení a Boží milosti vynést spravedlivý rozsudek, jímž se dosvědčuje, že „nyní již není žádného odsouzení.“
