Bůh skončil rozmluvu s Abrahamem a vystoupil od něho. (Gn 17,22)
Ačkoliv Bůh vystoupil od Abrahama, jeho milost s Abrahamem zůstala. Bůh neponechává nic náhodě, ale je věrný. Skončil svou promluvu k Abrahamovi a nedal mu na vybranou – vystoupil od něj, aniž by Abraham mohl cokoliv namítnout. A že by toho měl Abraham mnoho co namítat! Ale Bůh od něj vystoupil a ponechal Abrahama, aby se sám popasoval s Božím slovem, s Božím slibem i s Božím příkazem. Někdy prostě Bůh odstoupí, ale jeho milost zůstává – a pro věřícího v nové smlouvě – jeho Duch zůstává (a bude s námi na věky). V těch, kteří ho milují, on sám působí chtění i činění (Fp 2,14) a vede své děti k tomu, aby se stále více podobaly Pánu Ježíši Kristu.
Každý člověk počatý z porušeného semene si musí být vědom dvou věcí: zaprvé, že má hřích hned od přirozenosti, a zadruhé, že se hříchu dopustil právě z této přirozenosti, která je v hříchu počata, jak je psáno: „V nepravosti jsem se zrodil, v hříchu mě počala matka.“ Z tohoto zlého kořene pak roste zlý strom a plodí zlé ovoce.
Celá Píseň Šalomounova vám tak vypisuje to nejvzácnější, čeho může člověk na světě dosáhnout – takový přesladký vztah k onomu nebeskému Pánu a takovou radost z tohoto vztahu. A to vše vypisuje Šalomoun, ale nejen on; to platilo již 3000 let před ním, jak uvidíte. To je dílo Boží.
Kázání v mém sboru je opravdu nudné. Co s tím mohu dělat? Předpokládám, že nejste tím kazatelem, o kterém je řeč, ale pokud se mýlím, následující rada by vám mohla být přesto užitečná. Nudné kázání může být i věrným kázáním. Byla by to tragédie, mělo by to být výjimkou, ale je to možné. Nevzdávejte to s věrným kazatelem, který bojuje o to, aby byl živý a poutavý.
Na prvním místě jsou starší správci (viz Tt 1,7). Starají se o to, co jim bylo svěřeno. Každý křesťan je správce – nikdo z nás nemá nic, co by mu Bůh nedal. Bůh nám svěřil všechno, co máme, ale i všechno, co jsme, co umíme, v čem vynikáme. A my máme být dobrými správci těchto hřiven, které Bůh dal každému – i tomu nejmenšímu z nás. Ovšem starším bylo svěřeno ještě něco vzácnějšího.
Mírný, ale zároveň nekompromisní papež? Papež, jenž se plně věnuje míru a dialogu? Je ještě příliš brzy na to, abychom mohli definitivně zhodnotit pontifikát papeže Lva XIV. Rok po jeho zvolení (8. května 2025) však lze rozpoznat několik klíčových témat, která potvrzují to, co bylo zřejmé již na počátku jeho pontifikátu.
Každému údu církve má být známo, že Bůh od něho žádá, aby ho miloval nade vše. To znamená, že o něm má stále přemýšlet, jej i jeho dobrodiní čím dál více poznávat, a tak se v milování k němu rozpalovat. Měl by v něm nalézat největší zalíbení, v něm mít dokonalé a nejhlubší potěšení a hledět si ho zachovat nade vše stvoření. Měl by znát jeho milostivost k sobě a pokládat ji za největší bohatství a nejdražší poklad. Měl by ztrátu jeho a jeho milosti považovat za tu nejbídnější chudobu a z toho všeho by měla vyvěrat ustavičná péče o něj, dnem i nocí.
