Otázky, které je třeba si položit

• … a nikdo se nezeptá: „Kde je Bůh, můj Učinitel, který dává člověku i v noci prozpěvovat, vyučuje nás a nikoli zvířata zemská a činí nás moudřejší nad nebeské ptactvo?“ (Jb 35,10–11)

Elíhú viděl, jak velmoži země utlačují potřebné, a jejich panovačnou tyranii vysvětloval tím, že zapomínají na Boha: „Nikdo neříká: Kde je Bůh, můj Stvořitel?“ Jistě, kdyby mysleli na Boha, nemohli by jednat tak nespravedlivě. A co hůř, pokud Elíhúovi dobře rozumím, stěžoval si, že i mezi utlačovanými dochází ke stejnému odklonu srdce od Hospodina – volají kvůli paži mocných, ale běda, nevolají k Bohu, svému Stvořiteli, ačkoli on ke všem takovým přistupuje milostivě a vykonává spravedlnost a soud kvůli všem utlačovaným. Jak u velkých, tak u malých, u utlačovatelů i utlačovaných je jedna společná vada naší přirozenosti, kterou popisuje apoštol v listu Římanům: „Nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha.“ Dokud nepřijde Boží milost a nezmění naši přirozenost, není nikoho, kdo by řekl: „Kde je Bůh, můj Učinitel, který dává člověku i v noci prozpěvovat?“ To je velmi vážný problém, o kterém budeme mluvit několik minut, a Duch svatý kéž požehná tomuto slovu.

I. Otázky, které zanedbáváme

A nejprve se zamysleme nad těmito opomíjenými otázkami, počínaje otázkou: „Kde je Bůh, můj Učinitel?“ V textu jsou čtyři otázky, z nichž každá nám připomíná pošetilost zapomínání. Za prvé: Kde je Bůh? Především na něj bychom měli na světě myslet. Papež řekl: „Správným studiem lidstva je člověk.“ Mnohem pravdivější však je, že správným studiem lidstva je Bůh. Člověk ať studuje člověka až na druhém místě, ale Bůh musí být na prvním. Je smutné, že i když je Bůh všechno ve všem, za všechno mu vděčíme a jsme mu podřízeni, přesto ho zanedbáváme.

Někteří lidé myslí na každou osobu kromě Boha. Mají místo pro všechno ostatní, ale pro Boha nemají v srdci místo. Jsou nanejvýš precizní v plnění svých příbuzenských povinností, a přesto zapomínají na svého Boha! Považovali by se vskutku za podlé, kdyby nedávali každému to, co mu náleží, a přitom okrádají Boha. Okrádají ho o jeho čest, na kterou nikdy nepomyslí. Okrádají ho o poslušnost, protože jeho zákon na ně neplatí. Okrádají ho o chválu, neboť denně přijímají z jeho rukou, a přesto svému velkému Dobrodinci neprojevují žádnou vděčnost. „Nikdo neříká: Kde je Bůh?“

Můj drahý posluchači, usvědčuje tě to? Procházel ses sem a tam po tomto velkém domě a nikdy jsi nepožádal o setkání s králem, jehož je to palác? Užíval sis na této velké hostině a nikdy jsi nechtěl vidět svého hostitele? Toulal ses po různých koutech přírody a nikdy jsi netoužil poznat toho, jehož dech je cítit z vůně květin, jehož tužka maluje mraky, jehož úsměv vytváří sluneční světlo a jehož zamračený výraz vyvolává bouři? Ach, to je zvláštní, smutná skutečnost – Bůh je nám tak blízko a my ho tolik potřebujeme, a přesto ho nehledáme!

Další bod zní: „Nikdo neříká: Kde je Bůh, můj Učinitel?“ Ó, nemyslící člověče! Bůh tě stvořil! Vytvořil tvou podivuhodnou kostru a každou kost umístil na její místo. Jako jehlou vyšil každý nerv, každou žílu a každou šlachu. Stvořil tuto podivuhodnou harfu s dvakrát deseti tisíci strunami – je podivuhodné, že tak dlouho vydržela naladěná – ale jen on mohl zachovat její harmonii. On je tvůj Učinitel! Jsi jen prach a v tuto chvíli by ses opět rozpadl na prach, kdyby odvolal svou ochraňující moc - jen promluví a ty se rozpadneš do země, po které šlapeš. Copak nikdy nemyslíš na svého Stvořitele? Nepřemýšlel jsi o tom, bez něhož bys vůbec nemohl myslet? Ach, podivná zvrácenost a šílenství, že člověk zjišťuje, že je takto podivně stvořen a že ve svém těle nosí to, co z něj udělá buď blázna, nebo uctívače - a přesto žije, jako by se svým Stvořitelem neměl nic společného – „Nikdo se nezeptá: ‚Kde je Bůh, můj Učinitel?‘“ 

Další věta má velkou sílu – „Který dává člověku i v noci prozpěvovat.“ To znamená, že Bůh je náš Utěšitel. Milovaní přátelé, vy, kteří znáte Boha, jistě dosvědčíte, že i když jste prošli velmi těžkými zkouškami, vždy jste v nich byli podpíráni, když vám byl Bůh nablízku. Někteří z nás byli nemocní – blízko smrti –, ale téměř jsme si zamilovali svou komnatu utrpení a sotva jsme si přáli z ní vyjít, tak jasnou se ta místnost stala díky Boží přítomnosti! Někteří z nás zde poznali, co je to pohřbívat své nejdražší přátele, a jiní měli nedostatek chleba a byli nuceni každé ráno vzhlížet ke každodenní maně. Ale když byl váš nebeský Otec s vámi – mluvte, vy, Boží děti – neměli jste ve svých příbytcích radost, veselí a světlo?

Když noc byla velmi temná, přesto ohnivý sloup osvětloval poušť! Žádné sténání noc neohromilo, ale vy jste zpívali jako slavíci uprostřed nejčernějších stínů, když byl Bůh s vámi. Sotva vám mohu vylíčit, jakou radost, jakou důvěru, jaký vnitřní pokoj dává člověku Boží přítomnost! Přiměje ho snášet a odvážit se, odpočívat a zápasit, ustupovat a přesto vítězit, umírat a přesto žít! Bylo by proto velmi smutné, kdybychom my ubozí trpící zapomněli na svého Boha, na svého Utěšitele, na svého Dárce písní!

Dva malí chlapci spolu jednou mluvili o Eliášovi, který jel v ohnivém voze do nebe. Jeden z nich řekl: „Myslím, že měl dost odvahy. Já bych se v takovém voze bál jet.“ „ Ach! Ach!“ řekl druhý, „Ale kdyby ho řídil Bůh, tak by mi to nevadilo.“ Tak to říkají křesťané! Nevadí jim, když jsou povoláni nasednout do ohnivého vozu, pokud ho řídí Bůh! Mluvíme jako upřímní lidé o tom, co víme a cítíme, a říkáme všem svým bližním, že dokud je Bůh s námi, je nám opravdu jedno, co se s námi stane – jestli se budeme trápit, nebo radovat! Naučili jsme se chlubit se i v souženích, když je naše duše potěšena Boží přítomností.

A pak je tu čtvrtý bod. „Nikdo neříká: Kde je Bůh, můj Učinitel, který vyučuje nás a nikoliv zvířata zemská zvěř a činí nás moudřejší než nebeské ptactvo.“ Zde se nám připomíná, že Bůh je naším Učitelem. Bůh nám dal rozum. Ne náhodou, ale díky jeho daru se odlišujeme od zvířat a ptactva. Jestliže se tedy zvířata neobracejí k Bohu, nedivíme se, ale má snad na něj zapomínat člověk? Kupodivu mezi zvířaty a ptáky nedošlo ke vzpouře proti Bohu. Zvířata poslouchají svého Boha a sklánějí svou šíji před člověkem. Neexistuje dobytek, který by miloval hřích, ani odpadlé ptactvo, ale jsou tu padlí lidé!

Pomysli, ó člověče, možná by pro tebe bylo lepší, kdybys byl stvořen jako žába nebo ropucha, než abys žil jako člověk, když budeš žít a zemřeš, aniž by ses smířil se svým Stvořitelem. Chlubíš se, že nejsi zvířetem – dej si pozor, aby tě zvířata neodsoudila. Myslíš si, že jsi mnohem lepší než vrabci, kteří se slétávají na tvé obydlí – dej pozor, abys konal lépe a povznesl se k ušlechtilejším věcem. Myslím, že kdyby si ptáci vybírali a přebývaly v nich duše, byl by jejich zpěv stejně čistý jako nyní – opovrhovali by zpívat nevázané a povrchní písně jako lidé! Zpívali by Bohu věčně líbezné žalmy chvály.

Myslím, že kdyby v některém ze stvoření byly duše, věnovaly by se Bohu stejně jistě jako andělé. Proč tedy, ó člověče, proč musíš být se svými vyššími schopnostmi jediným rebelem, jediným tvorem pozemské formy, který zapomíná na Pána, který tě stvořil a vyučuje? Máme zde tedy čtyři body. Člověk se neptá po svém Bohu, po svém Učiniteli, po svém Utěšiteli, po svém Učiteli – není tedy naplněn čtyřnásobným bláznovstvím? Na co se může vymlouvat?

II. Otázky, které nám klade Bůh

Předpokládejme, že si tyto otázky nepokládáte. Dovolte mi tedy, abych vám připomněl, že existují otázky, které vám položí Bůh. Když Adam porušil Boží zákaz, neřekl: „Kde je Bůh, můj Učinitel?“ Nechal ho proto Hospodin na pokoji? Ne, Hospodin vyšel ven a mezi stromy zazněl hlas postříbřený Boží milostí, přesto však strašlivý Boží spravedlností: „Adame, kde jsi?“ Takový hlas uslyšíš i ty, kdo zanedbáváš Boha. Tvůj Soudce se tě zeptá: „Kde jsi?“ I kdyby ses schoval na vrcholku Karmelu nebo se s křivolakým hadem ponořil do mořských hlubin, uslyšíš ten hlas a budeš nucen odpovědět!

Tvůj prach dávno rozptýlený větrem se shromáždí a tvá duše vstoupí do tvého těla a ty budeš muset odpovědět: „Tady jsem, neboť jsi mě povolal.“ Pak uslyšíš druhou otázku: „Proč jsi žil a zemřel beze mne?“ A další takové otázky na tebe budou silně doléhat: „Co jsem udělal, že jsi mě znevážil? Což jsem ti nedal nesčetná milosrdenství? Proč jsi na mě nikdy nepomyslel? Což jsem ti nepředložil spasení? Nežádal jsem tě snad? Nevyzýval jsem tě, aby ses ke mně obrátil? Proč jsi mě odmítl?“ Na tyto otázky nebudeš mít odpověď, a pak přijde další otázka – ach, jak bych si přál, aby přišla, dokud je čas na ni odpovědět – „Jak unikneme, když zanedbáváme tak veliké spasení?“

Dnes večer vám nabízím, abyste vymysleli způsob, jak uniknout, pokud vám vaše představivost dovolí tento úkol zvládnout. Už teď budete bezradní, když se budete snažit vymyslet únik, ale o co víc, až přijde váš skutečný soudný den! Pokud zanedbáváte Boží záchranu v Kristu, nemůžete být spaseni. Jak v onom světě odpovíte na otázku: „Jak unikneme?“ Budete žádat skály, aby vás skryly, ale ony vám odmítnou dát tento hrozný odpustek. Budete je prosit, aby vás rozdrtily, abyste už neviděli strašlivou tvář Krále na trůnu, ale i to vám bude odepřeno. Ach, buďte moudří a dříve než se opovážíte vystavit se hněvu věčného Krále a vrhnete na něj pod hustým krunýřem svých štítů, obraťte se a čiňte pokání! Proč byste měli zemřít?

III. Odpovědi

Pokud někdo hledá odpověď na vážné otázky tohoto textu a upřímně se ptá: „Kde je Bůh, můj Učinitel?“, dejme mu odpověď. Kde je Bůh? Je všude! Je nyní všude kolem vás. Pokud ho chcete, je zde. Čeká, aby vám mohl být milostiv. Kde je Bůh, tvůj Stvořitel? Je na dosah tvého zraku. Ty ho nevidíš, ale on tě vidí. Čte každou myšlenku a každé hnutí tvého ducha a také je zaznamenává. Je ti na doslech. Promluv a on tě uslyší! Ano, šeptej – ne, nemusíš ani formulovat slova svými rty, stačí, když budeš mít myšlenku ve své duši, vždyť je ti tak blízko! Vždyť v něm žiješ, pohybuješ se a máš své bytí - on ví, co je ve tvém srdci, dříve než to víš ty sám!

Kde je tvůj Utěšitel? Je připraven se svými „písněmi noci“. Kde je tvůj Učitel? Čeká, aby tě učinil moudrým ke spasení. „Kde se s ním tedy mohu setkat?“ ptá se někdo. Nemůžeš se s ním setkat – nesmíš se o to ani pokoušet – leda skrze Prostředníka. „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ Když přijdeš k Ježíši, přišel jsi k Bohu. „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření“, které takto zvěstujeme. Uvěř v Ježíše Krista a tvůj  Bůh je s tebou! Svěř svou duši Ježíši Kristu a našel jsi svého Stvořitele a už nikdy nebudeš muset říkat: „Kde je Bůh, můj Stvořitel?“, protože budeš žít v něm a on bude žít v tobě!

Nalezl jsi svého Utěšitele a budeš se v něm radovat, zatímco on se bude radovat v tobě. V Ježíši Kristu jsi také našel svého Učitele, který tě povede životem a dovede tě k dokonalosti v zářivém světě nahoře. Kéž Duch svatý kvůli Kristu použije toto malé kázání jako krátký meč, který zabije tvou lhostejnost!