1. Být zcela závislý na díle Pána Ježíše Krista a rozjímat o něm jako o jediném základu každého požehnání, o které žádáme.
2. Oddělit se ode všech hříchů ve svém srdci. Pokud bychom vědomě nechali nepravost ve svém srdci, Pán nám neodpoví, protože by tím schvaloval hřích.
V dnešní době jsme pod velkým tlakem ze strany vlády, společnosti a médií, abychom se nechali naočkovat proti Covidu-19. Běží rozsáhlé vládní kampaně za peníze daňových poplatníků, které mají být informační, nicméně informací v nich najdete poskrovnu – místo toho se jedná o směs působení na emoce (především jde o vyvolávání strachu) a vedlejších výhod, které budete mít, když se necháte naočkovat (možnost cestovat, chodit do divadla nebo na koncerty). Dochází k rozdělování lidí na očkované a neočkované a k těmto skupinám se potom přistupuje různě.
38. kapitola Genesis je o strašlivém Božím soudu nad jednotlivci. Je to ale také kapitola o Božím milosrdenství, které vítězí nad soudem a konečně je to kapitola o zaslíbení. Je zde výhled do budoucnosti, výhled k něčemu mnohem lepšímu, než co dneska uvidíme ve 38. kap.
Pokud Boží přítomnost budila hrůzu, už když se na Sínaji projevila zemětřesením, o co strašnější to bude, až Bůh otřese celým stvořením? My však „dostáváme neotřesitelné království“ a „náš Bůh je oheň stravující“, takže jedinou patřičnou reakcí je vytrvalá a věrná služba Bohu v bázni před ním a v úctě k němu. Protože máme veliké výsady a velikého Boha, musíme mu sloužit s poslušností, vděčností a úctou v srdci. Máme veliké výsady, máme velikého Boha, a tudíž máme velikou zodpovědnost.
Kristovou obětí jste se vy, kteří jste kdysi byli vzdálení, stali blízkými. Každý, kdo v něho věří, bude spasen. Každý, kdo v něho věří, byl vykoupen a očištěn Kristem, stal se Božím vlastnictvím a zvláštním, odděleným Božím lidem. Tento Boží lid je charakterizován jako lid horlivý v dobrých skutcích.
Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (J 15,5)
Já znám, milí v Kristu přátelé, tento text od malička a stejně tak vy všichni. Tu bychom my mohli tomu textu dobře rozumět a já doznám, když přijdu znovu k tomuto textu, jako bych stále viděl něco nového. To nejsem jen já, to každý člověk Boží, a příčina není ve mně, nýbrž v jeho věcech. Tak se to má s jeho věcmi, že když vidíš, tak málo vidíš.
Rudolfův Majestát z roku 1609 zaručoval evangelíkům mnohé svobody. Ale katolická strana se s jeho závěry nechtěla smířit a interpretovala některá místa zcela protichůdně (a v rozporu s dosavadním chápáním i praxí) než strana protestanská. Šlo především o článek, v němž byla povolena svoboda vyznání pro poddané na královských statcích – jednou z podstatných věcí byla možnost postavit si kostel a mít v něm nekatolické bohoslužby.
Především si všimněte, co má říkat lidem. Má to být příběh osobní zkušenosti. „Jdi domů k svým a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval“ (Mk 5,19). Nemluv o tom, čemu jsi uvěřil, ale řekni, co se ti stalo. Nevykládej o velkých věcech, o kterých jsi četl, ale o velkých věcech, které pro tebe udělal Pán. Nemluv jen o tom, co se děje v tom úžasném sboru a jak se hříšníci obracejí k Bohu, ale mluv o tom, co Bůh udělal s tebou.
V minulém článku jsme si ukázali řadu příkladů z Písma a několik příkladů z historie, na kterých jsme viděli, že autorita vládců a těch, kteří mají v rukou moc, není neomezená, ale jsou situace, kdy se křesťané mají (a někdy dokonce musí) této autoritě vzepřít. V tomto článku, který je takovým úvodem do výkladu Římanům 13, se podíváme na to, jaké autority Bůh lidem dal a na to, že všechny tyto Bohem ustanovené autority mají svá omezení.
Příběh Josefa promlouval k Izraelcům, které Mojžíš vyváděl z egyptského otroctví. Zasazoval jejich život do širšího kontextu a ukazoval jim Boží plány v jejich životě. Tento příběh ale promlouvá také k nám – nejenom, že nás učí o historii Izraele, ale učí nás o tom, jak vytrvat ve zkouškách, jak se spoléhat na Boha, když už není žádná viditelná naděje, a především nám ukazuje na Krista.
Když nevíte, co vlastně máte, snadno se stane, že to nedoceníte nebo to zahodíte kvůli něčemu, co má hodnotu mnohem menší. Tohle udělal Ezau – nechápal cenu svého prvorozenství, z něhož mu plynul nárok na požehnání, která Bůh slíbil Abrahamovi, a tak ho vyměnil za misku guláše. Vzdal se věčných požehnání za okamžité uspokojení. To na tom tedy moc nevydělal!
Čtrnáctý verš je korunou celé druhé kapitoly listu Titovi. Jednoduše shrnuje podstatu, základ evangelia, ukazuje na práci, dílo evangelia a nakonec jde k působení, k důsledkům evangelia. Je to verš, který je zaměřený cele na Pána Ježíše Krista a nás dovádí k pokornému uctívání v bázni Boží.
