Boží dílo smíření – Gn 33,1-17

Ve 33. kapitole se po dvaceti letech setkávají dva rodní bratři, dvojčata. Nalezneme zde mnoho podobných věcí – na nich samotných, na tom, co říkají, na tom, co dělají i na okolnostech, v nichž se nacházejí. A přestože se jedná o dvojčata, přestože je zde tolik podobností, tak zde nalezneme i diametrální rozdíly. Střetnutí končí pokojným rozchodem obou bratří – a každý z nich se nakonec ubírá svou cestou. Každý z bratrů je úplně jiný – připomeňme si některé věci, které jsme už v našem studiu zaznamenali:

Rozdíly

1. Fyzický vzhled – ačkoliv tito bratři byli dvojčata, jejich vzhled byl úplně jiný. Ezau byl červenohnědý, chlupatý jako kožíšek (Gn 25,25). Jákob byl holý a hladký.

2. Vztahy k rodičům – zatímco Izák miloval Ezaua, Rebeka milovala Jákoba. Láska k dětem od sebe oddělila jejich rodiče.

3. Záliby – Ezau našel zálibu v lovu, v toulkách krajinou, byl to muž pole, zatímco Jákob zůstával doma, ve stanech. Držel se matčiny sukně, takže zatímco Ezau byl již ženatý, Jákob žil stále v otcově domě.

To jsou fyzické rozdíly mezi oběma bratry, ale byly zde také rozdíly duchovní, a i ty musíme zmínit:

4. Boží vyvolení – ještě před narozením obou chlapců Bůh oznámil jejich matce, že vyvolil Jákoba. Jákob měl dostat Abrahamovo požehnání, Jákob se měl stát nositelem Božího požehnání, skrze něž Bůh požehná všem národům ve světě. Proroci Starého zákona i apoštolové v Zákoně novém tomu rozumí tak, že Bůh vyvolil Jákoba ke spasení, zatímco Ezaua odmítl. A rozhodně od Jákobova setkání s Bohem v Bételu můžeme jednoznačně vidět rozdíl mezi oběma bratry v rovině „zbožný vs. bezbožný“. Jákob je ten, kdo chodí s Bohem, Ezau je ten, kdo žije podle sebe a Boha neposlouchá, nehledá a nemá s ním žádný vztah.

Podobnosti

Vedle řady rozdílů, jsou tady také věci společné oběma bratrům.

1. Požehnání – oba bratři dostávají požehnání. Ještě před jejich narozením Bůh řekl Rebece, že z obou budou velké národy. Oba také dostali požehnání od svého otce Izáka. Jákob ukradl svému bratrovi požehnání, které měl dostat Ezau – a to byl hlavní důvod, proč chtěl Ezau Jákoba zabít. To nás vede k další podobnosti, kterou je:

2. Hřích – oba bratři byli stejní hříšníci. Jákob nebyl vyvolen Bohem pro svoji dobrotu, skvělost a vynikající charakter. Jákob byl hříšník stejně jako Ezau. V některých ohledech dělal i horší věci než Ezau. Byl Jákob = Lstivý.

Nové stvoření

Bylo to Boží rozhodnutí, Boží láska, Boží dobrota, která vyvolila Jákoba, takže neskončil stejně jako Ezau, ale setkal se s Bohem a od samotného Krista a skrze něj získal požehnání a milost. Viděli jsme, že do 33. kapitoly vstupuje Jákob s novým jménem – Izrael, Zápasí Bůh. Jákob se setkal s Bohem a byl jím proměněn. Proměna to nebyla nijak jednoduchá, bezbolestná nebo nekomplikovaná – trvala dlouhých dvacet let – a ještě zdaleka nebyla u konce! – a byla završena Jákobovým zápasem s Hospodinovým andělem, s Ježíšem Kristem, v závěru předchozí kapitoly. Nyní jde Jákob vstříc svému bratru Ezauovi. Modlí se k Bohu, protože má strach z Ezaua. Hledá Boží milost. A hledá milost také u svého bratra.

I. Smíření (v. 1-4)

33. kapitola začíná příznačně – všechny české překlady kromě E říkají:

• Jákob pozvedl oči, a hle, viděl… (Gn 33,1 ČSP)

Předtím pozvedl Jákob oči ve snu (Gn 31,10) a viděl Boží dílo. Nyní pozvedl Jákob oči a spatřil přicházet svého bratra. Ale podívejte se do 10. verše 33. kapitoly – Jákob znovu viděl Boží dílo.

• …vždyť smím vidět tvou tvář, a to je jako bych viděl tvář Boží. (Gn 33,10)

Toto nás vede k prvnímu a zásadnímu bodu, který se týká smíření:

Smíření je Božím dílem (v. 1)

Smíření se na prvním místě týká vztahu mezi Bohem a námi. Ať už se jedná o náš vztah s Bohem nebo náš vztah s druhým člověkem, smíření je vždycky cele Božím dílem. Je to Bůh, kdo ho iniciuje, kdo ho začíná a je to také Bůh, kdo jedná v životech lidí a vede je ke smíření. Jákob pozvedl oči a spatřil Boží dílo. Pozvedl oči a viděl, jak Bůh jedná. A přesně to musíme udělat také my.

• Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš. (Ž 123,1)

• K tobě, Panovníku Hospodine, pozvedám své oči, utíkám se k tobě, nevydej mě smrti… (Ž 141,8)

Prorok Daniel se tři týdny modlil a postil, a potom:

• Pozvedl jsem oči a spatřil jsem, hle, jakýsi muž oblečený ve lněném oděvu. (Dn 10,5)

Daniel se setkal se Synem člověka, s Ježíšem Kristem. Když byli učedníci na hoře proměnění společně s Pánem:

• Pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného. (Mt 17,8)

Proto nás Boží slovo vybízí:

• …hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. (Ko 3,1)

Jenom tam, u Krista, začíná veškeré dílo smíření. Jenom tam a nikde jinde nalezneme pokoj a milost. Jákob pozvedl oči a viděl. To, co viděl, ho možná v první chvíli vyděsilo – jeho bratr přicházel se čtyřmi sty muži. Nespatřil hned v první chvíli Ezaua jako Božího posla – a to nás vede k tomu, že:

Smíření vyžaduje odvahu a víru (v. 1-3)

Když Jákob viděl přicházet Ezaua, seřadil svou rodinu. Tady si můžeme všimnout, že vztahy v rodině nebyly v pořádku – byli zde členové rodiny, které Jákob miloval více a jiní, které miloval méně. Možná tady sehrály svou roli vztahy v Jákobově rodině, kde matka milovala Jákoba a otec Ezaua. V obou případech je to hřích upřednostnit někoho na úkor druhého.

Ovšem třetí verš ukazuje na odvážného Jákoba, který ve víře jde vstříc svému bratru Ezauovi. Postavil se před svoji rodinu, aby čelil nebezpečí jako první. Jákob nevěděl, s čím Ezau přichází a mohl počítat s tím nejhorším.

Na druhé straně si musíme uvědomit, že ani Ezau nevěděl, s čím Jákob přichází – po cestě vstříc Jákobovi potkal několik skupin – velká stáda s pastýři, kteří prohlašovali, že jsou Jákobovo darem pro Ezaua. Ezau si klidně mohl klást otázku, zda to není jen další Jákobova lest, jak proniknout k Ezauovi a zbavit se ho. Oba bratři potřebovali k vzájemnému setkání odvahu. Oba totiž čelili rozkolu, oba si nesli svá zranění z minulosti a pro oba bylo toto setkání velikou výzvou. Ezau byl více horkokrevný, a proto si možná méně uvědomoval všechny tyto věci, Jákob byl více bázlivý a tak vyléval před Bohem svůj strach.

Tady můžeme také vidět to, že Jákob hledá svou odvahu u Boha. Jákob byl odvážný a sám Bůh to potvrzuje na konci předchozí kapitoly, když Jákobovi říká, že zápasil jako kníže s Bohem i s lidmi (v. 32,29). Svůj strach z Ezaua vyléval před Bohem na modlitbách, hledal Boží tvář, hledal Boží milost a Boží požehnání, usiloval o ně a zápasil o ně. Jinak to ani nejde. Pokud chceme odvahu víry, budeme muset zápasit. Budeme muset bojovat na modlitbách, se vším úsilím jít na kolena a hledat Boží tvář. Hledat, prosit, tlouct! Čas strávený v Boží blízkosti nás potom dovede k tomu, že:

Smíření znamená pokoření se (v. 3)

Jákob – bojovník, padá před svým bratrem na kolena a klaní se. Někteří lidé, dokonce i někteří komentátoři v tom vidí projev zbabělosti. Říkají, že Jákob měl jít jako Izrael, „Zápasí Bůh“ a neklanět se před Ezauem. Jsem ale přesvědčený o tom, že Jákob zde jedná správně. Jákob se totiž pokořuje před bratrem. Jeho jednání ukazuje na to, že činil pokání a že si je vědom své viny, že si je vědom toho, že Ezau je rozhněvaný oprávněně. Jeho postoj je prosbou o odpuštění za to, co svému bratra provedl. A bez odpuštění se neobejde žádné smíření.

Odpuštění může být záležitostí pouze jedné strany, a je znovu známkou pokoření se před Bohem i před člověkem.  V odpuštění jde daleko více o záležitost srdce a postoje vůči druhému člověku – můžete (jako křesťané jste dokonce povinni) odpustit i svým nepřátelům, ale vaši nepřátelé mohou dál žít v nepřátelství proti vám. Ježíš říká:

• Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. (Mt 6,14-15)

Není to tak, že by Boží odpuštění záviselo na nás, ale skutečnost, zda a jak my sami odpouštíme, ukazuje na to, zda nám samotným bylo odpuštěno. Jestliže vám byly odpuštěny hříchy, potom i vy budete odpouštět. Bude to bolet, bude to vyžadovat modlitby, odvahu a pokoření se. Ale bude to součást vašich životů. Ale pokud neodpouštíte druhým, potom to ukazuje, že vaše srdce není proměněné Bohem, že tady není Boží odpuštění, jinými slovy: ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. A to nás vede k poslednímu bodu, který se týká smíření: Zatímco odpuštění se může týkat jenom jedné strany:

Smíření se týká obou stran (v. 4)

Když Ezau viděl svého bratra Jákoba, tak:

• … se k němu rozběhl a objal ho, padl mu kolem krku a políbil ho; oba zaplakali. (Gn 33,4)

Toto je velmi dojemná scéna, velice dojemný verš. Představte si to: Dva bratři, kteří spolu celý život bojovali, kteří soupeřili o přízeň svých rodičů, kteří na sebe rozhodně nebyli milí, ale jeden chtěl zabít druhého, dva bratři, kteří se posledních dvacet let neviděli, tak nyní přicházejí k sobě a objímají se. Tohle je Boží dílo smíření. Viděli jsme, že Bůh jednal s Jákobem, ale Bůh jednal také s Ezauem. Ezau vytáhl s vojskem proti svému bratrovi, ale nyní běží jako kluk, aby svého bratra objal. Bůh svou milostí působí i v životech nevěřících lidí, aby obměkčil jejich srdce, aby ho naklonil, tak jak se to líbí Bohu. Dokonce i srdce králů, o nichž v Př 25,3 čteme, že je nelze prozkoumat, stejně jako hlubiny země a výšiny nebes, Bůh naklání podle své vůle:

• Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí. (Př 21,1)

Bůh může naklonit srdce lidí, kam se mu zachce. Připomeňme si, co stálo za tímto smířením obou bratrů – Jákob vyléval své srdce před Bohem, modlil se, zápasil s Bohem o Boží milost a požehnání a Bůh sám naklonil srdce jeho bratra, takže si bratři padli do náruče a radovali se.

II. Obdarování (v. 5-11)

Smíření je vždycky ziskem pro obě strany. Znamená to odstranění stávajícího nepřátelství a napravení vztahu. Musíme také ale rozumět tomu, že každé smíření znamená obnovení toho, co bylo rozbité, zničené. Jakmile je něco rozbitého, tak i když to opravíme, už to nikdy není stejné jako to původní. Tak je to i s našimi vztahy. Pokud je rozbijeme, tak smířením můžeme dosáhnout určité nápravy, ale nikoliv obnovení do původního stavu. To je něco, co může udělat jenom Bůh svým nadpřirozeným zásahem. A někdy to udělá, jindy nikoliv. Je to jako když rozbijete sklenici a potom ji slepíte. Už nikdy nebude tak krásná – bude opravená – to je smíření, ale už to nebude tatáž sklenice jako předtím. Přesto nás Bůh volá k tomu, abychom usilovali o smíření s druhými lidmi a o nápravu našich vztahů. Někdy to může dlouhá léta jako v případě Jákoba a Ezaua. Zde bylo zranění a bolest nejenom dvacet let – dvacet let uplynulo od jejich posledního incidentu, který byl jenom onou pověstnou poslední kapkou, díky které pohár přetekl. Jednou ze známek opravdového smíření je štědrost, ochota podělit se s druhým, která vyvěrá z proměněného charakteru.

Bůh je dárce

Podívejte se do pátého verše. Znovu tam můžeme vidět Jákobovu pokoru, a také můžeme vidět zdroj Jákobova požehnání – je jím Bůh sám. Jákob jasně ukazuje Ezauovi, že Bůh mu požehnal. Před dvaceti lety to byl Jákob, kdo chtěl ukrást Ezauovo požehnání a také jej ukradl. Jákob chtěl mít požehnání svým vlastním způsobem. Nyní tentýž – ale Bohem proměněný – Jákob vzdává chválu Bohu a vyznává: On je zdrojem. On je mým požehnáním. Podívej se, jak mi Bůh požehnal. Dává svému bratru dar ze svého požehnání. To bylo něco, co patřilo k tehdejší tradici – přinést dar tomu, koho si vážíme, o kom jsme přesvědčeni, že nás převyšuje, kdo je mocnější, větší. Zde to ukazuje na to, jak se Jákob pokořil před svým bratrem a jak ho považuje za přednějšího než sebe. Dokonce v desátém verši naléhá na bratra, aby přijal tyto dary. Vidíte, co mu Jákob říká – znovu odkazuje na Boha – vidět tvoji tvář, je jako vidět tvář Boží. Přijal jsi mě přívětivě. Jákob vyznává, že vidí Boží dílo za tímto smířením. Vidí, jak Bůh jedná, vidí, že Bůh je dárce tohoto setkání. A z vděčnosti nabízí bratrovi sebe i dary. Nazývá sám sebe bratrovým otrokem – opět a znovu se před svým bratrem pokořuje – a dává svému bratrovi jako dar vděčnosti, jako dar na usmířenou, jak čteme v našem textu. Mimochodem – v tehdejší tradici nepřijmout tyto dary znamenalo pohrdnout druhým, pohrdnout dárcem, nepřijmout usmíření. Myslím, že Ezau nechtěl nepřijmout usmíření. Vždyť běžel k Jákobovi, ke svému bratrovi a padl mu kolem krku. Prostě a jednoduše říká:

Bezbožný má dost

Mám dost, bratře. Všimněte si toho, kdo tato slova pronáší – je to bezbožný Ezau! Jak je vzácné slyšet z úst Božích dětí taková slova. O to vzácnější je slyšet je z úst nevěřících. Boží dítě je spokojené s tím, co má. K tomu ho vede Bůh ve svém Slově, k tomu ho vede Duch svatý, který v něm přebývá a dává mu zakoušet veškerou plnost v Kristu.

• Jen v Bohu se ztiší duše má, od něho vzejde mi spása. (Ž 62,2)

Jenom v Bohu může duše nalézt uspokojení, pokoj i dostatek, plnost všeho požehnání, jen v Bohu může duše člověka zakusit milost, která ji odvrací od žádostivosti, od touhy po tom, co mají jiní, od srovnávání. V životech bezbožných všechno toto chybí. Přesto mohou být i takoví, kteří řeknou: Mám dost. Jsem spokojený s tím, co mám. Mohou to být lidé jako Ezau. Určitě si pamatujete, jak prodal své prvorozenectví za misku čočky. Měl dost na tom, že dostal misku jídla, když měl hlad. I nyní říká: Mám dost. Ale připomeňme si, čím mu jeho otec Izák požehnal, co bylo jeho opravdovým dostatkem:

• Tvé sídliště bude bez žírnosti země, bez rosy shůry, rosy nebeské. Bude tě živit meč, avšak svému bratru budeš sloužit. Jen když se budeš toulat bez domova, setřeseš jeho jho ze své šíje. (Gn 27,39-40)

To je ten dostatek? Mám co jíst, mám kde spát? Skutečně je to tak! Za určitých okolností – jak uvidíme za chvilku, to skutečně může být to nejlepší, co člověk má. Pokud je jako David, který říká, že v Bohu se ztiší jeho duše, pokud je jako Pavel, který říká, že když má Krista, tak má všechno a cokoliv jiného může klidně odepsat jako ztrátu. Ale pokud je někdo jako Ezau a říká: Mám dost, bratře, tak nepochopil prázdnotu své duše. Ještě se nezastavil u toho, čím se sytí duchovně, ještě nezatoužil po záchraně své duše pro věčnost. Takový člověk může mít skutečně navenek dost – může být bohatý jako Bill Gates, může dokonce získat za své bohatství celý svět, ale:

• Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? (Mk 8,36-37)

Moji milí, tolik lidí dnes pečuje o své bohatství, starají se o to, co budou jíst, a kde budou spát, ale jak málo lidí se stará o svou duši! Jak málo lidí má starost o to, jak bude vypadat věčnost. Jak málo lidí hledá záchranu u Pána. Celý národ Izrael, jenom krátce potom, co je Bůh vyvedl z Egypta, křičel: „V Egyptě jsme měli dost. Chceme zpátky. Raději budeme otroky, ale nacpeme si břicho, než abychom sloužili Bohu a nevěděli, co budeme jíst zítra.“ My sami se proviňujeme v této věci. Tak často se staráme o to, co budeme jíst a pít, co budeme mít na sebe a kde budeme spát, ale kde je starost o duši? Kde je strach z hříchu? Kde je bolest ze zarmoucení Pána? Kde je touha po službě a po společenství s Bohem? Jak často se my sami podobáme Jákobovu bratru! Ale Ezau není sám, kdo zde říká, že má dost:

Zbožný má dost

Z Jákobových úst vycházejí stejná slova, jako z úst Ezauových. Už jsme si ukazovali na podobnosti i rozdíly těchto dvojčat. Nyní se znovu projevuje společná věc, i kontrast. Také Jákob říká, že má dost. Ale kontext je jiný. Podívejte se do verše 11:

• Bůh se nade mnou smiloval a mám všeho dost. (Gn 33,11)

Jákob znovu vzdává Bohu chválu za všechny dary, které přijal z Boží ruky. Dokonce tady vyznává, že je služebníkem Boží milosti – Bůh se nade mnou smiloval. Jákob tady vyznává, že to není jeho dílo, že má tolik, ale že to je Boží milost. Tady se životy bratrů znovu liší. Jákob je uspokojen samotným Bohem. Jeho srdce už nelpí na věcech, nelpí na Božím požehnání, jako tomu bylo v minulosti, kdy byl kvůli tomu ochoten podvést svého otce a okrást svého bratra. Nyní je Jákob uspokojen Boží milostí. Pamatujete si na apoštola Pavla? Byl mu dán osten do těla, aby se nepovyšoval, a Pavel říká, že kvůli tomu třikrát volal k Pánu, aby ho tohoto ostnu zbavil:

• … ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. (2K 12,9)

Stačí, když máme Boží milost. Nic víc už nepotřebujeme:

• Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo. (1K 15,10)

Všechno, co mám a všechno, co jsem, je jenom Boží milost. Na tomto základě může Boží dítě říci – má dost. Mám dokonce víc, takže můžu z toho, co mám obdarovat druhé, sloužit druhým, mohu se podělit o Boží požehnání, protože to není moje zásluha, ale Boží dílo. Srdce, které je smířené s Bohem, srdce, které se díky tomu smiřuje také s lidmi, přetéká touto milostí. Přetéká touhou sloužit druhým, dávat – dávat sebe i dávat z požehnání, kterým ho Bůh zahrnuje. To patří ke smíření. Není to tak, že teď jsme si podali ruce, mezi námi už nic není, ale už také mezi námi nic nebude. Jákob si s Ezauem padl kolem krku a Jákob chtěl zahrnout Ezaua milostí, kterou od Boha dostal, chtěl se s ním podělit o požehnání, které mu Bůh dal. To je skutečné a viditelné dílo Boží milosti v životě člověka, v srdci věřícího.

III. Pokojný rozchod (v. 12-17)

Dostáváme se k poslední části této kapitoly, která nám ukazuje na další důsledky smíření. Oba bratři se pokojně rozcházejí. Neobešlo se to bez drobných komplikací, ale nakonec to oba vyřešili a každý z nich jde svou cestou. Oba bratři tady tančí takový tanec kolem sebe – zdá se, že chtějí jeden druhého někam natlačit – tam, kde ten druhý nechce být. Tak se nějak přetahují, jak to bude dál – táhněme spolu, nechám ti tu nějaké lidi, mám březí dobytek, nemůžeme táhnout spolu, nepotřebuju tvoje lidi …

Toto je dílo smíření – pokojný rozchod. Jákob se bál, že ho bratr zahubí a vyléval před Bohem své srdce, a Bůh se nad ním smiloval. Spatřil bratrovu tvář, zakusil milost odpuštění, usmíření s bratrem. A nyní se v pokoji rozcházejí a my si musíme uvědomit, že nemohli zůstat spolu. Jákob a Ezau se mohli usmířit, obnovit rozbitý vztah. A bylo to správné, že k tomu došlo. Pán nás k takovému jednání vybízí:

• Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. (Ř 12,18)

Ale Jákob a Ezau nemohli táhnout dál spolu. Museli se rozejít. Ten důvod je naprosto jasný – je tady zbožný Jákob a bezbožný Ezau. Je tady světlo a tma, a ty nemohou být spolu pohromadě. Nelze táhnout společné jho s nevěřícími. Není možné mít blízké společenství s těmi, kteří tupí našeho Pána. Není možné táhnout s nimi za jeden provaz. Bůh nás volá k pokoji, ale zároveň nás také volá k oddělení se. Poslechněte si, co říká Písmo:

• Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘ A proto ‚vyjděte z jejich středu a oddělte se‘, praví Hospodina ‚ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu‘ a ‚budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů‘. (2K 6,14-18)

Jákob má za sebou dvacet let intenzivní Boží výchovy a naučil se opravdu hodně. Proto se nyní pokojně rozchází se svým bratrem, s nímž si jen před pár okamžiky tak krásně poplakal. Možná zavzpomínali na staré časy, na klukovská léta, omluvili se jeden druhému za to, co si provedli a co je rozdělilo, ale potom se rozcházejí.

Nemohou jít spolu dál.

Křesťané, toto je výzva, která přímo vyplývá z Božího slova. Smiřte se, tak kde můžete, dejte do pořádku své vztahy, pokud je to jen trochu možné. Ale oddělte se od hříchu, rozejděte se s bezbožností, opusťte koalice s nevěřícími a hledejte Pána a jeho království.