Hrbáč nevidí svůj hrb, ale vidí hrb svého souseda

Ukazuje na chlapíka před sebou, ale on sám je o dost větší chlapák. Neměl by se křivému smát, dokud nebude sám rovný, a ani potom. Nerad slyším, když havran křičí na vránu, že je černá. Slepec by neměl vyčítat bratrovi, že šilhá, a ten, kdo přišel o nohy, by se neměl posmívat chromému. A přece je to tak, že shnilá větev praskne první a ten, kdo by měl mluvit poslední, se ozve nejdřív. Rozehnaná prasata obtěžují ostatní, a kdo je plný chyb, ten chyby nachází. O druhých nejčastěji mluví špatně ti, kdo sami dělají nejvíce špatného.

Nejlépe vidíme hrb svého souseda, 
však nedohlédnem na svá vlastní záda.
Velikost hory. jež na nás vzadu dosedá,
tak pro nás zůstává skrytá záhada.

Hodně nám škodí, když soudíme své bližní, protože to lichotí naší domýšlivosti a naše pýcha roste dost rychle i bez toho, abychom ji živili. Obviňujeme druhé, abychom omluvili sami sebe. Jsme takoví blázni, že sníme o tom, že jsme lepší, protože jiní jsou horší, a mluvíme, jako bychom se mohli dostat nahoru tím, že strhneme druhé dolů. K čemu je dobré slídit po dírách v lidských kabátech, když je nedokážeme opravit? Mluvte o mých dluzích, pokud je hodláte zaplatit; pokud ne, nechte si svůj červený hadr za svým hřebenem ze slonoviny. Přítelovy chyby by se neměly inzerovat, a dokonce ani cizí by se neměly zveřejňovat. Kdo se vysmívá oslovi, je sám oslem, a kdo dělá z druhého hlupáka, je sám hlupákem. Neměj ve zvyku se lidem smát, neboť staré přísloví říká: „Oběšení tě natáhne, ale výsměch tě lapí“.

Kdo bez přestání vtipkuje, ten do druhých se strefuje.
A kvůli vlastní radosti, dopustí se i výtržnosti. 
Jen když se dobře pobaví – co na tom, že mnohé poraní.

Žertování se příliš často mění v posměch a to, co mělo lechtat, se stává ranou. Je škoda, když moje veselí je cizím utrpením. Než člověk vyrukuje s vtipem, měl by zvážit, jak by se mu to líbilo jemu samotnému, neboť mnozí, kdo rozdávají drsné rány, mají velmi tenkou kůži. Dávej jen to, co bys byl ochoten přijmout: někteří lidé házejí sůl na druhé, ale mudrují, když špetka soli dopadne na jejich vlastní syrová místa. Když dostanou oko za oko a zub za zub, nelíbí se jim to; nic však není spravedlivějšího. Kdo koušou druhé, zaslouží si být kousáni.

Můžeme přítele pokárat, a tak dokázat své přátelství, ale musíme to udělat velmi jemně, jinak můžeme přítele ztratit kvůli svému trápení. Než druhého pokáráme, musíme zvážit a dát si pozor, abychom se nedopustili téhož, neboť kdo čistí skvrnu prsty od inkoustu, ještě ji zvětšuje. Opovrhovat druhými je horší provinění, než jaké na nich můžeme vidět, a veselit se nad jejich slabostmi ukazuje naši vlastní slabost a také zlobu. Důvtip by měl být štítem k obraně, a ne mečem k útoku. Posměšné slovo sekne víc než kosa a rána se obtížně hojí. Na ránu se zapomene mnohem dříve než na posměch. Zesměšňování je šokující. Náš kazatel říká: „Smát se slabosti nebo znetvoření je zrůdnost.“ Je to člověk, který by o tom měl něco vědět, a jde mu to jako po másle.

Kdo vysmívá se slabosti bližního, 
ten se té své především směje.
Oč moudřejší je, kdo nechá druhého, 
a k vlastní nápravě rychle spěje. 

Z knihy Obrazy Jana Oráče. 

Napsal a ilustroval Charles Spurgeon.