Ženě učit nedovoluji: 2. Zdůvodnění

• Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. (1Tm 2,13–14)

Potom, co ve verších 11 a 12 Pavel napsal, že nedovoluje ženě učit a mít moc nad mužem, pokračuje v následujících dvou verších k vysvětlení toho, proč to tak má být. Jak to vysvětluje?

Nikde v textu – ani na tomto místě, ani jinde v celém dopise – nenajdeme odkaz na nějaké kulturní problémy v dané společnosti nebo na rabínské tradice či pohanské kulty a gnosticismus. Místo toho nás Pavel vede do prvních kapitol knihy Genesis. A všimněte si, jak se staví k prvním kapitolám Bible, které jsou dnes tolik napadány. Mnozí říkají, že to je jenom „teologické“ vysvětlení vzniku světa a člověka, ale nemá to nic společného se skutečností – jinými slovy říkají, že to je taková pohádka, přičemž pravým zdrojem autority a pravdy je evoluční věda. Ale co dělá Pavel? Pavel bere příběh první, druhé a třetí kapitoly Genesis a staví na nich svůj praktický argument. Bere ten příběh naprosto vážně a velmi doslovně. Muž má vést ženu, protože muž byl stvořen první a teprve potom žena. Žena nemá učit muže, protože žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. To je Pavlovo vysvětlení. Pokud přijmeme evoluční vysvětlení vzniku světa a původu člověka, potom tyto argumenty přestávají mít smysl. Zpochybnění prvních kapitol Genesis vede ke zpochybnění rozdílů mezi mužem a ženou, vede to k destrukci řádu ve stvoření, ve společnosti i v církvi, vede to ke zneplatnění Pavlových argumentů v prvním Timoteovi, které se týkají fungování církve, takže církev je následně budována spíše podle lidských představ než podle jasného vzoru, který nám dává Písmo. Nehledě na to, že zpochybnění prvních kapitol Genesis ničí také celý koncept spasení, protože podobný argument, jako používá Pavel na tomto místě, používá také v Římanům 5:

• Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. … Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista. (Ř 5,12.17)

Zpochybněním Genesis nezůstane kámen na kameni – otázky spasení, hříchu, smrti, manželství i církve – to všechno má svůj kořen v prvních kapitolách knihy Genesis. Řádem ve stvoření a tím, co stalo při pádu člověka, Pavel zdůvodňuje svůj zákaz, aby ženy vyučovaly muže. 

Muž byl stvořen z prachu země a vdechl do něj dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. Byl stvořen jako vrchol stvoření. Potom Bůh vysadil zahradu v Edenu a tam postavil člověka, kterého vytvořil (Gn 2,7–8). 

• I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ … I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. (Gn 2,18.21–22)

Vidíme, že žena byla stvořena z muže a pro muže. Muž byl stvořen, aby vedl, vyučoval a staral se, sloužil. Žena byla stvořena jako pomoc muži rovná. Proto žena nemá vést, nemá vyučovat, ale má se nechat vyučovat. Proto je zodpovědností a povinností muže, aby vedl a vyučoval. Proto také Písmo mluví o Adamově selhání, Adamově pádu, o tom, že to byl Adam, skrze koho vešla do světa smrt – ačkoliv to byla Eva, která byla oklamána a ocitla se v přestoupení. Eva byla oklamána hadem, Adam byl sveden ženou. Dobře to můžeme vidět ve třetí kapitole Genesis, kde se snaží všichni hodit vinu na toho druhého – Adam vyčítá Bohu, že za jeho hřích může ta žena, kterou mu Bůh dal, žena říká, že to byl had, kdo jí svedl… Je to typické a myslím, že to všichni velmi důvěrně známe, protože je to něco, co je nám vlastní, co stále znovu děláme, když se dopustíme nějakého přestoupení, provinění nebo hříchu. „Já nic, já muzikant.“

Pavel ukazuje na řád, který Bůh dal do svého stvoření – Bůh je ten, kdo stvořil autoritu – a to je něco, co vychází z Boží přirozenosti i z řádu, který je uvnitř Boží trojice: Otec miluje Syna, Syn se podřizuje Otci a dokonale ho poslouchá, Otec dává Synovi Ducha a Syn posílá Ducha a Duch, který vychází z Otce, zvěstuje všechno, co přijímá od Syna. Vidíme princip autority a podřízenosti uvnitř Boha, uvnitř Boží trojice – při současném zachování rovnosti všech osob Boží trojice. To je způsob, jak Bůh stvořil svět. Všechno stvořil podle řádu. Zřizuje autority v institucích, které ustanovil – vládce ve státě a my se máme podřizovat vládám, které máme (Ř 13,1–2), ustanovuje vedoucí v církvi, starší, jimž se máme podřizovat:

• Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. (Žd 13,17)

Všichni křesťané jsou královským kněžstvem, jsou si před Bohem všichni rovni, jsou jeden v Kristu Ježíši, mají stejný přístup k Bohu, ale mají rozdílnou míru zodpovědnosti, kterou jim Bůh svěřil. Starší nejsou vyšší třídou křesťanů, ale jsou většími služebníky ostatních křesťanů. 

Stejně tak Bůh ustanovil muže, aby byl hlavou ženy – ačkoliv muž a žena jsou jedním tělem, jsou jedno, mají stejný přístup k Bohu, jsou si rovni před Bohem, jsou zodpovědní za své hříchy a svůj vztah s Bohem. Přesto Bůh každému z nich svěřil jinou míru zodpovědnosti a určil každému z nich jinou roli. Podívejte se do Efezským 5, kde se tím Pavel zabývá podrobněji:

• V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. (Ef 5,21–27)

To je řád, který Bůh ustanovil pro vztah mezi mužem a ženou. Je to něco, co vidíme v celém Písmu od Genesis po Zjevení. Je to svědectví, které zní jednohlasně, zní stále stejně, není to něco, co by bylo závislé na kultuře, na podmínkách, ve kterých žijeme nebo na vnějších okolnostech. Je to něco, co platí pořád – a zároveň je to něco, co bylo vždy nějakým způsobem převraceno a překrucováno. Muži zneužívali autoritu, kterou jim Bůh svěřil a místo toho, aby ochotně sloužili ženám a obětovali se pro ně, zotročovali je a dělali z nich své služky. Ženy, místo toho, aby se pokojně poddávaly svým mužům jako Kristu, snažily se všemožným způsobem získat autoritu nad muži a ovládat je, být tím „krkem, který kroutí hlavou“, jak můžete občas slyšet. 

Náš text (1Tm 2,11–14) neříká nic ani o hodnotě mužů a žen, ani o inteligenci mužů a žen, neříká nic ani o náchylnosti k hříchu mužů a žen – Pavlův argument vychází z historických událostí a na nich staví. Je to stejné, jako když Písmo říká, že spása je ze Židů (J 4,22), protože Ježíš je potomek z rodu Davidova (2Tm 2,8). Nemusí se vám líbit, že spása je ze Židů – copak by stejně dobrý spasitel nemohl být Čech nebo Číňan? Můžete být proti tomu, ale nic s tím neuděláte, protože tak to Bůh ustanovil. Je to historický fakt, ze kterého vyplývají závažné důsledky. Totéž platí o ženách a mužích. Žena není horší ani lepší než muž, není méně ani více inteligentní, není více náchylná k hříchu, protože muž i žena jsou naprosto zkažení ve své přirozenosti a mrtví ve svých vinách a hříších. Ale je tady řád stvoření ustanovený Stvořitelem, podle kterého máme žít a jednat.

To je jednoduché zdůvodnění Pavlova prohlášení, že nedovoluje ženě učit ani mít moc nad mužem.