Biblická rozprava o reakci církve na mimobiblické příkazy (část 2)

Rozbor listu Římanům 13: přehodnocení vládní autority ve světle biblického kontextu

Ve svém předchozím úvodním článku jsem hovořil o problému „křesťanství v kostce“ a jeho tendenci izolovat verše (nebo dokonce jen části veršů) a ignorovat širší kontext. Řekl jsem, že Římanům 13,1a („Každý člověk má být podřízen vládnoucím autoritám“) je příkladem tohoto izolovaného přístupu. Typické chápání, které z takového izolovaného textu vyplývá, je, že máme dělat vše, co nám vláda nařídí, pokud to není přímo hřích.

Základní předpoklad je zde nepopiratelně biblický – Bůh má veškerou autoritu, a proto když nám říká, abychom se podřídili lidské autoritě, podřizujeme se (nebo nepodřizujeme) ve výsledku jemu. Tuto zásadu bychom měli posunout ještě dále - jestliže veškerá autorita patří Bohu, pak jakákoli lidská autorita je ve skutečnosti jen autoritou Boží, která na ni byla delegována. Není to o nic víc jejich autorita, než když se auto z půjčovny stane naším, i když si ho jen pronajímáme – autorita je Boží a my ji pouze vykonáváme jeho jménem.

Pokud se na tom shodneme, jak bychom mohli nesouhlasit s výkladem izolacionistů/etatistů, kteří říkají: „Bůh delegoval vládě svou autoritu, pak odmítnutí poslušnosti znamená odmítnutí poslušnosti Bohu.“ No, do jisté míry je to pravda – máme odevzdávat císaři, co je císařovo (Mt 22,21). Ale co je císařovo a co mu máme odevzdávat? Nebo jinak řečeno, jakou pravomoc Bůh delegoval na vládu? To je klíčová otázka, která se tak často opomíjí. Etatismus slepě předpokládá, že vláda si může přisvojit jakoukoli autoritu – ale připustili bychom stejný rozsah pro jiné delegované autority?

Každá delegovaná pravomoc je nějakým způsobem omezená – nejsme přece Bůh. Je omezena osobou, sférou (nebo oblastí) a rozsahem. Například člen církve nemá autoritu nad ostatními členy církve, ale pastor ano; pastor nemá autoritu nad členy jiných církví, pouze nad svou vlastní; pastor nemá autoritu nad každou oblastí života členů církve. Příkaz „poslouchejte své vedoucí a podřizujte se jim“ (Žd 13,17) lze tedy chápat a aplikovat pouze v kontextu této otázky: „Jaká je sféra (oblast) a rozsah jejich autority?“

Totéž platí pro vládu. Protože Bůh má veškerou autoritu, jedinou autoritu, kterou vláda má, je ta, kterou na ni delegoval. Stejně jako bychom tedy nepřijímali pastora, který nám říká, že máme nosit červenou barvu pouze v úterý, nebo že máme sledovat/poslouchat pouze schválený seznam médií, nebo že se máme oženit pouze s jím vybraným protějškem, neměli bychom přijímat ani žádnou autoritu, o které vláda tvrdí, že ji má, ale spíše se musíme podívat na to, čemu učí Písmo ohledně toho, jakou autoritu jí Bůh udělil.

A kde bychom takovou pasáž našli? Římanům 13! Právě pasáž, kde najdeme půlku verše, který se izolovaně používá k tvrzení „dělejte, co vám řeknou“, je ve skutečnosti pasáží, která učí o účelu a omezeních vlády.

V několika příštích článcích tuto pasáž pečlivě rozebereme v celém kontextu. Prozatím vám však řeknu několik klíčových principů, které uvidíme, až pasáž rozebereme:

1) Vlády jsou Božími služebníky – nemohou rozhodovat o tom, co budou dělat, ale musí být poslušné Bohu, který na ně delegoval svou pravomoc. Pokud se tedy pohybují mimo tuto delegovanou pravomoc, nemají vůbec žádnou legitimní autoritu.

2) Účel a pravomoc vlády jsou omezeny na oblast její působnosti. Jejich úkolem je převážně vládnout v rámci této sféry a trestat zlo a jeho pachatele. Dnes vidíme mnoho příkladů, kdy vlády dělají to, co je mimo jejich sféru ‚delegované pravomoci‘.

3) Vláda nemá pravomoc určovat, co je dobré a co zlé - to je Boží sféra a ona jako Boží služebník je povinna trestat zlo, jak ho definuje Bůh.

Pro moderní evangelikály jsou to šokující závěry. Domnívají se, že se podřizují Bohu, když dělají, co jim vláda nařídí, zatímco ve skutečnosti jsou často skrytými etatisty, kteří se nebezpečně blíží modloslužbě tím, že přijímají dalšího „boha“, který si falešně nárokoval autoritu, kterou mu Bůh nikdy neudělil, a klade na ně požadavky, které Bůh nikdy neklade.

V příštím článku začneme podrobně rozebírat Římanům 13, přičemž začneme jedním zásadním slovem: „dobro“.

Anthony Forsyth je pastorem baptistického sboru Calvary (Calvary Bap­tist Church) v Burbanku v Kalifornii. Do Ameriky se přestěhoval z Velké Británie v roce 2013 a se svou ženou Jenny je ženatý již více než 25 let. Mají pět dospělých dětí a jedno vnouče.

Pozn. red.: Dá-li Bůh, někdy kolem Velikonoc začne předprodej autorovy knihy Císař a církev, která výše uvedené téma důkladně rozebírá.