Proč žena nemá být pastýřem Kristovy církve
Zbožná žena nemůže být pastýřem církve Ježíše Krista, protože Ježíš Kristus to zakazuje. Debaty kolem této otázky – včetně nedávné debaty jižních baptistů o dodatku ústavy – se skutečně točí kolem této jednoduché skutečnosti. Pán církve rozhodl, koho nechá sloužit jako pastýře v místních církvích. Vyjádřil svou vůli jednoduchými a jasnými slovy a ti, kdo nemají touhu zastírat jeho význam, to ochotně uznávají.
Jiní, kteří se řídí spíše feministickým duchem doby než jasným učením Písma, někdy naznačují, že ve skutečnosti jde o hodnotu žen. Pokud církev není ochotna mít ženy za kazatelky, pak podle této úvahy utlačuje ženy. Takový argument je nesmyslný.
Bůh stvořil muže i ženy ke svému obrazu (Gn 1,26–27). Muži i ženy jsou tedy hodni důstojnosti, úcty a respektu. Druhé londýnské baptistické vyznání víry říká přesně toto: „Stvořil člověka, muže a ženu, s rozumnou a nesmrtelnou duší, ... jsouce stvořeni podle obrazu Božího v poznání, spravedlnosti a pravé svatosti ...“ (4.2). Stejně tak Baptistická víra a poselství uvádí: „Člověk je zvláštním Božím stvořením, stvořeným k jeho obrazu. Stvořil je jako muže a ženu jako vrcholné dílo svého stvoření. Dar pohlaví je tedy součástí dobroty Božího stvoření“ (čl. 3).
Podřízení se požadavku Písma, že pastýři mohou být pouze kvalifikovaní muži, nepopírá cenné služby v Božím království, které mohou vykonávat a vykonávaly ženy. Ve Starém zákoně, jak napsal zesnulý Roger Nicole, „prorokyně Miriam, sestra Mojžíšova, napsala píseň zaznamenanou v Písmu (Ex 15,21). Po ní následovaly Debora (Sd 4,4), Chulda (2Kr 22,14; 2Pa 34,22), Izajášova žena (Iz 8,3), ... všechny byly také nazývány prorokyněmi“ (Priscilla Papers, Vol. 20, No. 2; Spring 2006, p. 5).
Podobně v Novém zákoně čteme o Anně, „prorokyni“ (Lk 2,36), a o čtyřech Filipových dcerách, „které prorokovaly“ (Sk 21,9). Když k nim přidáme Marii, Martu, Euodii, Syntyché, Fébé, Priscillu, Tryfénu, Tryfósu, Persidu, Rufovu matku, Junii a další, hned vidíme, že ženy hrály v prvotní církvi důležitou roli. Tento vzorec se udržel po celé dějiny. Perpetua, Felicitas, Anthusa, matka Jana Zlatoústého, a Monika, neúnavná, modlící se matka Augustina, jsou představitelkami mocných Božích žen, které v dějinách dobře sloužily Kristu. Není divu, že pohan Libanius ve čtvrtém století řekl: „Jaké mají ti křesťané ženy!“
Jako otec pěti zbožných dcer (a jedné zbožné snachy) a manžel zbožné manželky mám možnost vidět v první řadě, jak důležité role byly ženám v Božím království přiděleny. Všechny tyto ženy jsou odvážně zbožné, teologicky bystré, úžasně nadané a radostně odhodlané sloužit Kristu v místní církvi. Protože jsou silné, duchovně vyspělé a biblicky založené, žádná z nich nikdy netoužila být kazatelkou ani se nikdy necítila jakkoli znevážená kvůli tomu, že pro ni tato práce není určena. Těší je být Božími ženami a radují se z rozdílů mezi sebou a svými bratry v Pánu.
Kristus nemluvil nejasně o tom, kdo může sloužit jako pastýř v církvi, která nese jeho jméno. Velmi mu záleží na tom, jak jsou jeho církve organizovány a jak fungují. Vidíme to v jazyce, kterým apoštol Pavel poučuje Timoteje o předávání vedení v církvi v Efezu. Píše: „Ale píši ti to pro případ, že bych se opozdil, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy“ (1Tm 3,14–15). Bohu záleží na tom, jak se jeho lid v jeho domě chová. Jinými slovy, jeho dům – jeho pravidla.
Bůh stanovil pravidlo, že pastýři v jeho církvi mohou být pouze kvalifikovaní muži. To je zcela zřejmé z jasného učení Nového zákona jak v příkladech, které máme k dispozici (žádnou církev nevedly ženy jako pastýřky), tak v kvalifikaci předepsané pro pastýře – „má být … jen jednou ženatý“ (μιᾶς γυναικὸς ἄνδρα, „muž jedné ženy“; důraz přidán), 1Tm 3,2. Kromě toho se apoštol Pavel touto otázkou zcela otevřeně zabývá v 1. Timoteovi 2,9–14.
Verše 11–12 jsou prosté a jasné: „Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést.“ Tento zákaz pro ženy učit nebo vykonávat autoritu nad muži přichází uprostřed Pavlových pokynů, jak se mají věřící chovat „na každém místě“ (v. 8 ČSP), což je odkaz buď na domácí sbory v Efezu, nebo dost možná na všechny sbory, kde Pavel učil. S moderním nástupem feministické hermeneutiky je tato pasáž v moderní době stále častěji podrobována kritice a reinterpretaci. Předtím však panovala pozoruhodná shoda v jejím chápání napříč celými církevními dějinami.
Pavel uvádí dvě pozitivní činnosti, které ženám nedovoluje vykonávat ve vztahu k mužům – vyučování a vykonávání autority. Někteří to chápou jako jednu činnost – vyučování mužů s autoritou – a domnívají se, že takový výklad umožňuje ženám vyučovat muže v církvi, pokud to nedělají autoritativním nebo „způsobem jako starší“. Slovo „učit“ (διδάσκειν) se však v Novém zákoně běžně používá k označení přesného vyučování evangeliu. Douglas Moo říká, že označuje „autoritativní hlásání Boží vůle věřícím“. V pastorálních epištolách se „vyučování“ vždy vztahuje k „autoritativnímu učení“, jak je vidět například v 1 Timoteovi 4,11: „To přikazuj a tomu uč.“
Druhou činností, kterou tato pasáž zakazuje ženám, je „vykonávání autority“ nad muži v církvi. Slovo, které Pavel používá (αὐθεντεῖν), bylo v posledních čtyřiceti letech předmětem mnoha výzkumů. Mnoho badatelů z řad egalitariánů se snažilo dokázat, že z etymologického hlediska má slovo silně zabarvený nebo dokonce až pejorativní význam, takže by mělo být chápáno jako „přebírat autoritu“ nebo „vládnout“. Vzhledem k tomu, že se toto slovo používá pouze zde v Novém zákoně a jinde v řečtině jen zřídka, jsou etymologické studie přinejlepším chabé. Mnohem užitečnější je všimnout si toho, jak ho Pavel používá v daném kontextu.
Všimněte si, na jakém zdůvodnění zakládá svůj apoštolský zákaz ve v. 13–14. „Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení.“ Tento zákaz nezdůvodňuje kultem Artemidy ani ničím jiným, co by mohlo být jedinečné pro kulturní prostředí Efezu, kde Timoteus pobýval. Spíše říká, že důvodem, proč ženy nemají v církvi učit nebo vykonávat autoritu nad muži, je to, jak to bylo při stvoření a co se stalo při pádu.
Pavel se odvolává na Bohem stvořený řád, který Bůh ustanovil na počátku. Adam byl podle Božího plánu stvořen jako hlava Evy. Když byla Eva oklamána ďáblem, bylo to proto, že se Boží stvořený řád zvrátil. Vzala na sebe odpovědnost, kterou neměla, a Adam se zřekl odpovědnosti, kterou podle Božího záměru měl.
Stejně jako byl na počátku řád mezi muži a ženami – podle Božího záměru –, má být i v církvi řád, opět podle Božího záměru. Viděli jsme ničivé důsledky opuštění tohoto řádu v zahradě. Neměli bychom se divit ještě těžším následkům, když je jeho řád opuštěn v církvi. Pokud by někdo chtěl příklady z nedávné doby, stačí se podívat na poslední století Jednotné metodistické církve a Presbyterní církve v USA. Nestalo se to ze dne na den, že jsou z nich církve, které oslavují LGBTQIA+. Jejich postupný úpadek začal právě odmítnutím Božích pravidel pro jeho dům.
Jakmile je Boží slovo odmítnuto ve věcech uspořádání Boží církve, dopadne na Boží lid Boží soud. Ti, kdo milují Krista a bojí se Boha, by nikdy neměli nečinně a bez boje přihlížet takovému překrucování Božího slova.
Přidat komentář