Růst a menšit se

I když jsme všichni jedineční, myslím, že můžeme právem říci, že Jan Křtitel byl naprosto jedinečný. Potvrzuje to mnoho věcí týkajících se jeho narození, okolností, povolání a služby. Dva jedinečné výroky, které pronesl během své veřejné služby, vynikají svým významem pro naše chápání křesťanského života.

Když v Janově evangeliu 1,29 zvolal: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa,“ ukázal nám podstatu toho, co znamená stát se křesťanem. Ale svým prohlášením v Janově evangeliu 3,30: „On musí růst, ale já se menšit,“ nám ukázal podstatu toho, co znamená být křesťanem. Matthew Henry nazývá tento druhý výrok „nejskvělejším vzorem“. Právě o tomto vzoru křesťanského života uvažujeme v tomto článku.

Je významný ve třech ohledech

Za prvé proto, že nám ukazuje, co je jádrem křesťanského života - vztah. Je to výrok „on“ a „já“, protože křesťanský život je životem „on“ a „já“. Křesťanský život má mnoho aspektů, ale žádný není důležitější než můj osobní vztah s Pánem Ježíšem. Za druhé proto, že nám ukazuje imperativ křesťanského života – „musím“! Je pozoruhodné, že řada anglických překladů doplňuje slovo „musím“ i do druhé věty (já se musím menšit – v češtině pouze Petrů). V originále sice není, ale bylo to tam takto vloženo, aby to zdůraznilo důležitost tohoto dvojího „musím“. Za třetí je nám ukázán směr křesťanského života – ubírá se dvěma směry.

V jedné z popových písní mého mládí se zpívala věta o životě: „pořád se hýbeš, ale nikam nejdeš“. To je bohužel obraz mnoha lidí, kteří se hlásí ke Kristu – a někdy i nás všech. William Hendriksen označuje Janův výrok jako „jeho recesi“. Jinými slovy, vyznačuje dobu jeho ústupu ze světel reflektorů a upření pozornosti dějin a biblického zjevení na Ježíše.

Je to však víc než to: říká nám, že středem našeho křesťanského života musí být stále více Kristus, zatímco náš „vlastní život“ by měl ustupovat do pozadí. S obtížemi tohoto „musím“ se setkáváme už nedlouho po začátku naší křesťanské zkušenosti. Všechno se staví proti nám: svět, tělo i ďábel. V samotném výroku však nacházíme skutečnou pomoc. Pro naše povzbuzení se zamyslíme nad pěti takovými věcmi.

Začít na správném místě 

Všimněme si velmi důležitého pořadí věcí – první prioritou je, že „on“ musí růst. Pokud budeme tento příkaz citovat nesprávně a zneužijeme ho a začneme tím, že se budeme snažit „zmenšovat“ sami sebe, zjistíme, že je to cesta k zákonictví a ke kázni bez účelu – je to nudná cesta plná dřiny!

Naproti tomu cestou radosti je poznávat stále více Ježíše. Poslechněte si modlitbu Johanna Lavatera, kterou bychom si měli osvojit: „Ó Ježíši Kriste, vzrůstej ve mně, a všechno ostatní ať ustupuje, mé srdce ať je ti denně blíž, od hříchu ať je každý den svobodnější.“ 

Zůstat v blízkosti prostředků milosti

Pán nám tento příkaz nezanechává bez další pomoci. Myslím, že o ní dobře víme, ale často hledáme zbožnou zkratku – žádná taková však neexistuje! Jedině díky modlitbě, četbě Písma, poslechu dobrého kázání, modlitebnímu shromáždění církve, křesťanskému společenství a stolu Páně nalezneme milost, kterou potřebujeme, abychom se díky všem prostředkům, které nám Bůh dal, mohli vydat oběma směry, kterými se musíme ubírat.

Držet se dál od prostředků sebe sama

Myslím, že také víme, o jaké prostředky se jedná - jsou všude kolem nás. Žijeme ve společnosti, která je zaměřená na sebe a slouží sama sobě. Proto nás Jan (apoštol) varuje, abychom „nemilovali svět“ (1J 2,15). Čteme hesla: „Rozmazluj se“, „Máš jen jeden život – užij si ho“, „Stojíš za to“, a dokonce, i když jíme jídlo z fastfoodu, jsme i po deseti letech od chvíle, kdy se objevilo poprvé, povzbuzováni k tomu, abychom říkali: „Já to miluju!“

Nemít ve svém životě místo, kde by nevládl Ježíš

Chvalozpěvy Frances Ridley Havergalové jsou napsány ze srdce ženy, která reálně projevila naplnění velkého výroku Jana Křtitele. To byla její modlitba – všimněme si jejího „všeho“:

Přijď a kraluj, Ježíši,
vládni všemu cele,
ať jsem ti vždy věrnější
a chválím Spasitele.

Následovat nejlepší příklady

Úplný kontext výroku, o němž uvažujeme (J 3,22–36), je velmi poučný. Jan se na svatbě představuje jako „přítel ženicha“ (dnes bychom řekli, že byl svědek). Na svatbě je veškerá pozornost upřena na ženicha a jeho nevěstu – ne na svědka! Byla by to zvláštní svatba, kdyby fotograf chtěl udělat barevné album fotografií svědka a ignoroval novomanžele.

V tom byl Jan skutečným příkladem. Nejenže mluvil o zásadách růstu a zmenšování se, ale také je žil. Písmo a církevní dějiny jsou plné velkých příkladů, které můžeme následovat, a často jsou v naší vlastní církvi příkladní křesťané, kteří z milosti žijí svůj život tak, že jsou vzorem Janovy zásady.

Martin Luther nazval verš Jan 3,16 „evangeliem v miniatuře“. Možná bychom mohli použít jeho obrat a nazvat tento Janův výrok („On musí růst a já se menšit“) „křesťanským životem v miniatuře“.