Jak se naučím modlit?

Jak se naučím modlit?

Při pohledu na tuto vznešenost, velebnost a drahocennost modlitby se snad mnozí zarmoutí a zaleknou. Snad ti tvé srdce vyčítá, že si ho nikdy nedal naladit, že proto nikdy s Bohem tvým se nesešlo, že nikdy v modlitebné náladě nebylo, rty tvé ti vyčítají, že mluvily slova, jejichž význam jsi neznal, a o nichž v hlubinách duše tvé nebylo zdání a slechu; paměť vyčítá ti, že jsi nikdy řádně myšlenek rozptýlených nesvolal — a ty naříkáš: Já se tedy modlit neumím. Já jsem se tedy nikdy nemodlil!

Jen kdyby Duch svatý každého, kdo se proti modlitbě prohřešil, osvítil svým světlem a přivedl jej k poznání, že se opravdově nemodlil a naplnil ho touhou po modlitbě.

Kdokoli cítí, že se modlit neumí, staň se učedníkem Ježíšovým, a svěř se mu se svým přáním a řekni mu jako ten učedník v evangeliu: Pane, nauč nás modlit se; nauč mne! Ten učedník nevěděl, že už tato slova byla modlitbou – a Pán jeho slova, jeho modlitbu vyslyšel.

Z toho se můžeme naučit toto:

1. Chce-li se někdo umět modlit, musí se stát učedníkem Pána Ježíše.

2. Musí se k němu modlit, aby se uměl modlit.

3. Musí se od něho naučit modlit.

1. Jestli chce tedy někdo mít blahoslavené obecenství se svým Pánem a Bohem, a s ním všechno sdílet a u něho nabírat a vážit vše dobré, musí se nejprve stát učedníkem Pána Ježíše. Musí tomu radostnému poselství, že Pán Ježíš za něj umřel a dobyl mu pokoj a smíření, uvěřit. Musí v té smrti na kříži nalézt svůj život, a ve víře pohlížet na rány Beránkovy a jeho jizvy a nalézt v něm uzdravení pro svou duši. První krok k požitkům modlitby je tedy víra v Pána Ježíše, neboť pro hříšnou a zahynulou duši není žádoucí setkat se se svatým a spravedlivým Bohem. Ale uvěřila-li v Pána Ježíše, Bůh se jí podává jako Otec; vírou v Krista stává se dítětem Božím, a přichází k té blahoslavené jistotě, že Bůh v Kristu je její milý Otec. – A se nikdo nediv, že ses ještě nenaučil modlit. Snad jsi ještě neudělal první a nejdůležitější krok; snad jsi své hříchy nesložil u nohou Spasitelových; snad jsi vírou nepřišel k blahoslavené jistotě, že Bůh je tvůj milostivý Otec. Snad jsi také nebyl žádostiv setkat se s ním, neboť jsi cítil oblak nesmazaných hříchů stavějících se mezi tebe a Boha. Nuže uvěř, že krev Ježíšova shladila tvůj hřích, uvěř, že v ranách Spasitelových je tvé uzdravení, přijmi jeho milost – a vše, co se ti dosud stavělo do cesty, takže ses nemohl modlit, bude odstraněno, a ty ho pak jako učedník Ježíšův můžeš, smíš a budeš prosit, aby tě naučil modlit se.

2.   Učedník se modlil, aby se dovedl modlit. Tak chceš-li se naučit modlit se, modli se, byť by tvá modlitba byla sebeslabší, sebebídnější, a neobratnější. „Hlavním pravidlem vždy je, že kdo chce, by se mu modlitba podařila, musí nejprve opravdu chtít modlit se, a tak nejdříve se modlit o ducha modlitebného a pravou způsobilost k modlení. Tím modlitebník bojuje proti roztržitosti, tuposti, vyprahlosti a omezenosti mysli, přiznávaje se, že všemu tomu je poddán, že však za odstranění toho žádá.“ Přemáhej tedy svou roztržitost a modli se, aby ses dovedl modlit, abys byl naplněn duchem modlitebným a měl obecenství s Otcem v Kristu. – Učedník obrátil se na pravou osobu, neboť věděl, že jen Ježíš, ten modlící se Ježíš, ho může naučit modlit se. Tak je to i dnes. My můžeme o modlitbě kázat, můžeme o ní poučovat a doporučovat ji, avšak naučit jí dovede jen Pán Ježíš skrze Ducha svatého. A jestliže se od svého Spasitele nenaučíš modlit se, nenaučíš se modlitbě od nikoho. Pojď, pros ho, byť by tvá modlitba vypadla sebehůře, i kdybys jen žvatlal jako dítě a neuměl říkat krásné a obdivuhodné věty – pojď jako dítě, prostě, neuměle, ale pojď a řekni Pánu Ježíši, že se chceš modlit.

3. A myslíš, že mě to naučí? Ó, naučí! Naučí tě jásat, jako jásají andělé, naučí tě prosit, jako naučil nesčíslné zástupy svých svatých, naučí tě, jako naučil mnohé, jejichž modlitby slýcháš, a naučí tě modlit se, jako se modlívají jeho učedníci, když je nikdo nevidí. Naučí tě modlit se, jako se modlil on sám. Jeho celý život byl život modlitby. Jeho všechna práce měla hluboké kořeny v jeho srdci, které bylo stále připravené rozmlouvat s Otcem. On na svém životě ukázal, jak je zapotřebí stále se modlit a neochabovat (Lk 18,1).

A nyní pojďme se učit tak, že se podíváme na toho Ježíše, který se modlí. Ač byl vždy spojen s Otcem, cítil potřebu věnovat určité doby a chvíle vřelé modlitbě. A často věnoval dlouhý čas opravdové modlitbě. Modlitba ho posilovala, potěšovala. Jednou v sobotu učil v synagoze v Kafarnaum a uzdravil tam posedlého. Ze synagogy pak šel do domu Šimonova, a tam zbavil Šimonovu tchýni zimnice. Zatím se nachýlil den, a sobota skončila. I sešlo se veškeré město k Šimonovu domu, a přinesli nemocné, na které Ježíš vkládal ruce a uzdravoval je. Pozdě do noci Pán pracoval, a hle, ráno před rozedněním velmi záhy vstal, odešel na pusté místo a tam se modlil (Mk 1,35). Odpočinek těla ho nevábil, ale raději vstal záhy, aby se jeho duše posilovala v Bohu.

A nyní se od něho učme i my: Nebuďme líní si raději přivstat, abychom se těšili v obecenství s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem.

Jindy se Pán odebral se svými učedníky na pusté místo, ale mnohé zástupy šly za nimi. Pán jim dlouho kázal, nasytil je, k večeru poslal pryč učedníky, a sám šel na horu, aby se modlil a setrval v modlitbě skoro do rána (Mt 14,13), což byla příprava na jeho zásadní řeč v Kafarnaum (J 6).

Jako náš Pán tak i my se máme posvěcovat a připravovat se na vše modlitbou. Když měl vyvolit apoštoly, celou noc strávil na modlitbách (Lk 6,13). A když mu mělo být z nebe dosvědčeno od Otce: toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte – čteme o něm, že se modlil, a při modlitbě byla jeho tvář proměněna, a jeho oděv byl bílý a zářící (Lk 9,29). A když měl být pomazán plností Ducha sv., Ježíš se modlil, a otevřelo se nebe a Duch sv. na něj sestoupil a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný, v tobě jsem našel zalíbení“ (Lk 3,21–22).

Jeho zvykem bylo odcházet na poušť a modlit se, a když napomínal k modlitbě skryté, sám zakusil, jaké z ní plyne požehnání (Lk 5,16; Mt 6,6). – Modlil se sám v soukromí, modlil se i před jinými. Dobrořečil za dary vezdejší (J 6,11), chválil Otce, že spasení zjevil nemluvňatům (Mt 11,25; Lk 10,21).

Když uzdravoval, pohlédl k nebi a vzdychl (Mk 7,33–34) a děkoval, že ho Otec slyší (J 11,41), prosil za Petra, aby jeho víra nezahynula (Lk 22,32), za učedníky i za nás (J 17) i za své nepřátele na kříži (Lk 23,34). Modlil se k Otci ve svých hrůzách v Getsemane (Mt 26,36.39.42.44; Mk 14,32.35; Lk 22,41.44), modlil se k němu ve svém utrpení na kříži (Mt 27,46), a když umíral, poroučel mu svého ducha (Lk 23,46; Mt 27,50). – Celý život našeho Pána Ježíše byl nepřetržitá vroucí modlitba k Otci. V epištole Židům 5,7 čteme: „Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel.“

Můžeš pochybovat o tomto Ježíši, že by tě nenaučil modlit se? Muž modliteb a pokorných proseb – pohleď na tohoto Syna Božího, který byl bez hříchu, a tudíž nepřinášel svůj hřích Otci a nemusel s nějakým svým nepokojem utíkat se k němu – on se modlil, a tím nám zároveň ukázal, jak mocná, jak účinná, jak slastná a vzácná je modlitba, jaké má požehnané a radostné následky. A tak buď posílen ve svých modlitbách, těš se, že Ježíšem posvěcená modlitba nemůže být nikdy zbytečná a marná.

Proto také Spasitel napomíná své k bedlivým modlitbám. K modlitbě pravé má napomáhat bdělost. Buďme střízliví a bdělí, nedůvěřujme svým silám, ale vždy hledejme Pána – neboť, kdo hledá, nalézá. Bděte a modlete se, napomíná Pán (Lk 22,40.46; Mt 26,41; 24,42; Lk 21,36; Mk 13,33). Pokušení nespí, proto ani my nespěme ve své duši, ale buďme vždy hotovi se ozbrojit modlitbou a zvítězit vírou.

Že pak modlitby věřících nejsou marné, může vyzkoušet každý sám. Staň se učedníkem Páně, nauč se od něho modlit, a modli se. A uvidíš, že mnoho zmůže vroucí modlitba spravedlivého (Jk 5,16).

Starozákonní muži Boží to zažili. Apoštolově, učedníci a učednice Páně zůstávali jednomyslně v modlitbě a v pokorné prosbě (Sk 1,14) a dočkali se toho, že byli oblečeni mocí z výsosti (Sk 2,1). Petr vymodlil Tabitě vyhaslý život (Sk 9,40), a modlitby Kornéliovy vstoupily na paměť Boží (Sk 10,4), církev pak vyprosila od Pána ohrožený a téměř již zmařený život Petrův (Sk 12,5.12). A že modlitby sboru antiochijského, který vyslal Pavla a Barnabáše na misii, nebyly marné, víme všichni (Sk 13,3). – Proto když ze zkušenosti znali hodnotu modliteb a jejich užitek, modlili se věrně za bratry (Ko 1,3; Sk 20,36; 21,5.; Ko 1,9), prosili za jejich přímluvy (Ř 15,30; Žd 13,18; 1Te 5,25; 2Te 3,1; Ko 4,3) a napomínali je a spolu s nimi i nás k modlitbám (Ef 6,18; 1Te 5,17; 1Tm 2,8; Ju 20; Fp 4,6–7; Ko 4,2; 1J 3,19–22; Ř 8,26; Jk 5,13–18; 1,5–7), takže již z toho vidíme, že Duch Ježíše Krista, ten duch modlitby, v nich přebýval.

Bratří, ten Duch, který byl mocný v apoštolech a který původní církev shromažďoval k modlitbám, ten Duch je tentýž i nyní. I dnes Bůh vyslýchá prosby dítek svých – a jestli někdo nemůže poukázat ze svého života na moc modlitby, má zajisté nejvyšší čas, aby se obrátil na Pána Ježíše, aby ho naučil pravé a živé modlitbě. Modlitba, jíž Pán Ježíš žádostivého učedníka naučí, je modlitba vřelá, upřímná, srdečná, určitá, toužebná, bez vrtkavosti a sobectví, je to modlitba Bohu milá a příjemná; mocná a účinná. Modlitba však, jíž nenaučil Pán Ježíš, která nejde z hlubin duše, ale pouze na rtech sídlí, je modlitba, která nikdy nepotěší, nerozvlaží, neposilní a k trůnu milosti nedojde. Proto buďme učedníky Ježíšovými a modleme se s žádostí a s touhou: „Pane, nauč nás modlit se. Amen.“