Povinnosti Kristova služebníka (Tt 2,15)

Povinnosti Kristova služebníka (Tt 2,15)

  • Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem. (Tt 2,15)

Pavel završuje své vyučování ve druhé kapitole výzvou Titovi, ve které mu opakuje, co má dělat a jak to má dělat. Můžeme se tady zaměřit na dvě věci – jednak je to obsah toho, co má Titus, a spolu s ním také každý křesťanský služebník, říkat a dále je to činnost, kterou má dělat a která je v patnáctém verši popsaná třemi příkazy – mluv, napomínej, přesvědčuj.

Obsah povinností Kristova služebníka

Co přesně by tedy každý Kristův služebník měl říkat? Měl by mluvit hlavně o tom, že Bůh je láska? Nebo by naopak měl mluvit hlavně o tom, že kdo neuvěří, skončí v ohnivém jezeře, kde stráví věčnost v samotě, temnotě, bolesti a trápení? Nebo by měl své posluchače taky trochu bavit nebo možná vysvětlovat, jak souvisí poslední film, který viděl v kině s tím, co čteme v Písmu? Co přesně by mělo být obsahem toho, co zní z kazatelny v křesťanských církvích? V našem textu můžeme najít dobré vodítko. Podívejte se na výzvu v patnáctém verši. Tato výzva přímo navazuje na první verš druhé kapitoly a tím je také vymezen rozsah výzvy:

  • Ty však mluv, co odpovídá zdravému učení. … Tak mluv, napomínej a přesvědčuj. (Tt 2,1.15)

Doslova čteme na začátku patnáctého verše „toto“ nebo „tyto věci“, prostě to, co bylo řečeno mezi prvním a patnáctým veršem, to uč, takto mluv, takto napomínej a přesvědčuj. Co přesně tedy je obsahem druhé kapitoly? Máme zde celou řadu praktických napomenutí, která směřují jediným směrem – ke svatosti. Starší muži, starší ženy, mladší ženy, mladší muži, otroci – ti všichni mají žít tak, aby dělali čest učení našeho Spasitele Boha, aby Boží slovo nebylo kvůli způsobu jejich života znevažováno, aby protivník byl zahanben a nemohl o nás povědět nic špatného. Všechna praktická napomenutí se týkají charakteru jednotlivých skupin lidí, mluví o jejich zbožnosti ve vztahu k různým situacím a okolnostem v životě. Všechna také souvisí s Božím slovem a se zdravým učením. Vést ke zbožnosti je zdravé učení. Ale tato zbožnost musí být založena na Kristu.

  • Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy. (1Tm 3,16)

Křesťanovou zbožností je Kristus – nic více a nic méně. Pán Ježíš Kristus je normou, měřítkem, ale také mocí křesťanského života. Pokud zbožnost člověka neukazuje na Krista a na jeho dílo, ale na člověka a na to, jak je člověk dobrý, potom je to marná a prázdná zbožnost. Celá zbožnost popsaná v Titovi 2 je o Kristu a jeho slávě, je o vyvýšení Pána Ježíše Krista na životě křesťana a skrze něj. Je to o tom, jak Kristus skrze víru proměňuje lidský život, jak se mění charakter křesťana a jak se stále více připodobňuje Pánu Ježíši Kristu. V tomto směru musí být každé kázání, každé vyučování, napomínání, kárání nebo přesvědčování velmi praktické a konkrétní. Stejně konkrétní, jako je to v textu druhé kapitoly, která promlouvá adresně ke všem věkovým skupinám křesťanům a ukazuje jim, kde mají napnout síly.

Ale kázání o proměně lidského života by nemělo smysl, kdybychom nevysvětlili důvody, proč je to nutné a jak je to možné. A to dělá Pavel ve verších 11-14, kde mluví o Boží milosti. Mluví o milosti, která nejenom zachraňuje, ale také vychovává, tedy proměňuje. Mluví o Boží milosti, která je aktivní a účinná. To není milost, která by čekala, až se nad ní nějaký hříšník smiluje, a zaktivuje jí, až se rozhoupe a přijme jí jako dar. Nic takového. Milost, která je popsaná v našem textu, je účinná milost. Je to milost, kterou uděluje Bůh svým svrchovaným rozhodnutím. Tato milost se zjevila v Kristu a došla svého naplnění na kříži Golgoty. Tato milost i v tuto chvíli působí a volá všechny, kteří ještě svůj život nepodřídili Kristu, aby činili pokání a věřili v Ježíše. Tato milost působí v životech křesťanů a vede nás k tomu, abychom se poddávali pod mocnou ruku Boží, abychom se upínali ke Kristu, abychom odložili starý způsob života a oblékli nové lidství, oblékli Krista samotného. Tato milost vede křesťany k očekávání druhého příchodu Pána Ježíše Krista, kdy si přijde pro svůj lid, pro svou nevěstu a bude svatba Beránkova a my už budeme navždy s ním, v jeho svaté přítomnosti, v jeho slávě a v jeho radosti.

To je obsah křesťanského vyučování. Takové vyučování nebude omezené jenom druhou kapitolou listu Titovi, ale bude tímto způsobem vykládat celé Písmo, protože celé Písmo svědčí o Kristu (J 5,39) a to znamená, že celé Písmo vede křesťany ke zbožnému životu, ke svatosti. A právě toto je něco, co musí církev vyžadovat od svých služebníků. Každý, kdo stojí na kazatelně, každý, kdo vyučuje, kdo promlouvá k Božímu lidu, musí stavět na Božím slově a ne na lidské moudrosti, musí vycházet z Písma a vést ke Kristu a ke zbožnosti.

  • Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. (1Pt 4,11)

Kdo nezvěstuje slovo Boží, nemá právo kázat ani učit Boží lid. Je jedno, jestli o takovém člověku mluví jiní s nadšením, nebo že se nám samotným líbí jeho slova – pokud zjevně nevychází z Písma, neměli bychom takovému člověku dopřávat sluchu. Nikdy totiž nemůžete vědět, jestli vás hned v další větě nesvede. Proto Pavel napsal Titovi na Krétu, že má ustanovit za starší v církvích jenom takové muže, kteří jsou pevní ve zdravém učení. S tím souvisí ta druhá věc, která se týká povinností Kristova služebníka.

Činnosti Kristova služebníka

  • Tak mluv, napomínej a přesvědčuj … (Tt 2,15)

Tři slovesa, tři příkazy. Je tu úplně stejný příkaz jako v prvním verši druhé kapitoly – mluv, co odpovídá zdravému učení – a nyní – toto mluv! Přestože si někteří lidé myslí opak, kázat Krista, kázat evangelium, zvěstovat dobrou zprávu, svědčit o Kristu nelze jinak, než slovy, mluvením (nebo v odvozeném případě slovy převedenými do písma, tedy psaním). Proto se tu dvakrát (v 1. a v 15. verši) opakuje „mluv“. Mluv zdravé učení. Mluv evangelium. Toto slovo je jedním ze slov, která se v Novém zákoně používají pro kázání evangelia nebo pro svědectví o Kristu nebo o pravdě. Někdy je to ve smyslu rozmlouvání o Božích věcech, někdy je o promlouvání k někomu. Je to slovo, které má široké možnosti použití, ale vždycky je to o tom, že použijeme slova k vysvětlení cesty spasení, k vysvětlení evangelia. Proč to zdůrazňuji? Můžete se totiž setkat s názorem, že je možné kázat evangelium i jinak než slovy – třeba skutky, nebo tancem, pantomimou, hraním na hudební nástroje, jednáním atd. Ale Boží slovo říká: „Mluv!“ Jistě si vzpomenete na slova Pavla z listu Římanům:

  • Tedy víra z slyšení, a slyšení skrze slovo Boží. (Ř 10,17 KRAL)

Aby někdo mohl uvěřit, musí nejprve slyšet. Nechci popřít svědectví skutků – druhá kapitola Tita takové svědectví jenom dosvědčuje, ale musíme rozumět tomu, že život křesťana je potvrzením toho, co hlásá svými ústy. Jestliže se život křesťana neliší od pohana, potom budou všechna jeho slova o Kristu, o spasení, o svatém životě, o zbožnosti nebo o soudu úplně prázdná. Naše skutky mají dosvědčovat pravdivost našich slov. Je to stejné jako s evangeliem. Pán Ježíš Kristus říkal, že bude trpět, bude ukřižován a zemře. Jak dosvědčil pravdivost svých slov? Tím, že třetího dne vstal z mrtvých. Slova budou přesvědčivá, pokud za nimi budou vidět také činy. Ale činy samy o sobě nepřesvědčí nikoho a nikomu nevysvětlí evangelium. Proto na prvním místě stojí – mluv! Když došlo k prvnímu pronásledování, kdy Petr s Janem byli bičováni kvůli Kristu, sešli se spolu s církví a modlili se, aby jim Bůh dal sílu mluvit směle o Kristu. Bůh udělal mnohem více:

  • Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží. (Sk 4,31)

To je text, který mimochodem velmi dobře ukazuje, co to znamená být plný Ducha svatého – s odvahou mluvit slovo Boží. Kromě mluvení ale Pavel píše také o napomínání a přesvědčování, povzbuzování a kárání (ČSP), napomínání a trestání (KRAL). Jedná se o slova, která jsou na tomto místě do velké míry synonyma a mají za úkol zdůraznit práci Kristova služebníka. Povinností Kristova služebníka – a můžeme to velmi dobře zobecnit a říci, že mluvíme o jakémkoliv Kristovu služebníku, tedy o každém křesťanovi, o každém z nás, kdo věříme v Pána Ježíše Krista, takže povinností každého z nás je mluvit zdravé učení, povzbuzovat i napomínat zdravým učením, přesvědčovat zdravým učením, tedy čistým Božím slovem. Vezmi Boží slovo, mluv Boží slovo, uč Boží slovo, napomínej Božím slovem, povzbuzuj Božím slovem, přesvědčuj Božím slovem. Boží slovo je mečem Ducha svatého – je to jediný meč Ducha svatého, kterým Duch svatý proniká až na rozhraní duše a ducha člověka, kterým odhaluje nejskrytější myšlenky srdce. To neudělá žádné lidské slovo. To neudělá zábava, to neudělají hry ani hudba. Víme, že Bůh může použít, cokoliv si přeje, může použít oslici, aby promluvil k falešnému prorokovi Bileámovi, může použít osla, aby mluvil ke své církvi. Ale ona oslice i tento osel musí mluvit Boží slovo – potom to zastaví falešného proroka, potom to může zbudovat Kristovu církev. To je povinností každého Kristova služebníka. A je to také povinností Kristovy církve, vyžadovat ode všech služebníků čisté a jasné slovo Boží.

Přidat komentář