Za co se máme modlit

Za co se máme modlit

  • Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen. (Mt 6,9–13)

Otčenášem nás Spasitel učí, ne jen jak se máme modlit, ale učí nás také, za co se máme modlit. Nezáleží tolik na způsobu jako na věci samé, ačkoliv věc musí mít vhodnou formu. Forma se musí přizpůsobovat obsahu. Forma Otčenáše je dokonalá, poněvadž obsah Otčenáše je dokonalý. Jeho obsah má naplňovat všechny naše modlitby. Není tím řečeno, že všechny prosby Otčenáše jsou pro každý okamžik života našeho stejné důležité. Jednou přijde chvíle, kdy nebudeme tak lkát o chléb vezdejší jako o zbavení od zlého. Mnohdy nám bude odpuštění hříchů věcí nejžádostivější, jindy v zanícení svaté lásky budeme volat především o posvěcení jména Otcova, jindy v touze po Spasiteli, v kazatelské a misionářské horlivosti budeme prosit zvlášť za příchod království Božího. Jindy zas uštváni soužením budeme vzdychat: buď vůle tvá, a v bojích s hříchem budeme křičet: Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Jindy pak rozjařeni radostí budeme chválit Boha za jeho milost a pravdu. V různé době tedy pro nás bude některá prosba důležitější než jiná – ale v každé prosbě, v každé naší modlitbě ať patrný duch Otčenáše, který se jako v každé pravé modlitbě projevuje těmito čtyřmi znaky:

1. Prosba

Pravá modlitba v sobě obsahuje prosbu, kterou žádáme o dary Boží, ať už se vztahují k věcem vezdejším nebo k věčným a duchovním. Musíme pak žádat o konkrétní dary. Je to známka slabého modlitebního života, když se modlíme jen tak všeobecně a neurčitě. Je to důkaz, že si vlastně ani nejsme vědomi, čeho se nám nedostává. Ve všeobecných slovech můžeme rozpoznat také veliký nedostatek našeho přemýšlení a rozjímání, a je to známka naší hrozné povrchnosti a mělkosti. V Otčenáši nás Pán učí modlit se za konkrétní věci a věci opravdu důležité. A dále nás Pán učí, že nemáme chodit okolo, ale jít přímo k věci a věc pojmenovat. Potřebujeme-li nějaké konkrétní věci, máme také s touto svou záležitostí přicházet k Otci, neboť jen tak se utuží a upevní naše obecenství s Otcem. Máme pak k němu přicházet s důvěrou, že nás milostivě vyslyší. Konkrétní věci v Otčenáši pak jsou: posvěcení jména Božího, příchod jeho království, uskutečnění jeho vůle; každodenní chléb; odpuštění hříchů, zbavení se pokušení a zlého. Modlíme-li se za odpuštění svých nebo cizích hříchů, stává se naše prosba pokorným vyznáním, bez něhož modlitba postrádá opravdovou vroucnost a pokoru.

2. Přímluva

Pravá modlitba v sobě obsahuje přímluvu za jiné. Toho je krásným vzorem Otčenáš, kde jednotlivec mluví k Bohu za celý sbor věřících, a žádá od něho nejen pro sebe, ale pro všechny, kteří mají právo nazývat Boha svým Otcem, dary a milosti. Pravá modlitba je beze všeho sobectví. Sobec přeje jen sobě a nedbá na jiné. Ne tak pravý modlitebník. Také si přeje Boží milost, ale nezapomíná, že ji potřebují i jiní, a proto v bratrské lásce zahrnuje sebe s nimi. Pokorně vyznává, že i jiní mají nároky na Otcovu lásku, a raduje se z toho, že je údem velikého bratrstva. Prosba za jiné posvěcuje i nás samotné. Stáváme se podobnějšími Spasiteli, jenž se modlil i za nepřátele, kteří ho křižovali (Lk 23,34), i své učedníky přinášel ve vřelé modlitbě před Otce (Jan 17. kapitola). Stáváme se soucitnějšími s bídami jiných a jsme ochotnější snášet to, co Bůh na nás vložil.

3. Chvála

Modlitba obsahuje též chválu Boha za jeho podivuhodné skutky, jmenovitě pak za skutky, jimiž nám dal své spasení. Dítko Boží má vždy důvod chválit Boha. Kdo nemá ho důvod chválit, ještě Boha nepoznal, ba ani o něm nikdy nepřemýšlel (Gn 24,63). Mnozí lidé nedají si žádnou práci, aby přemýšleli o tom, co pro ně Bůh učinil. Ovšem takoví ho nemohou chválit ani vyvyšovat slovy: tvé je království, tvá je moc, tvá je sláva na věky. Nemohou připomínat Hospodina ani jeho slavné skutky, protože je nezakusili ve svém srdci.

4. Díkůvzdání

Konečně patří k pravé modlitbě díkůčinění za přijatá dobrodiní. V Otčenáši ovšem nenalézáme přímé díkůčinění. Pán Ježíš nechtěl omezovat naši vlastní duchovní činnost, ale přenechal také nám, bychom přemýšleli o jeho díle a děkovali za něj. Avšak i to slovo, jímž Otčenáš končíme, „Amen“, pokud nevychází z vděčného srdce, nemůže být pravou pečetí naší modlitby. Nevděčníku, neočekávej, že Bůh tě bude obdarovávat milostmi, za něž neděkuješ, což ukazuje, že si jich opravdu nevážíš. Vážíme-li si milosti Boží, dovedeme ji ocenit, a zajisté za ni i vřele děkujeme.

Ať má tedy tyto čtyři znaky každá naše modlitba, a jistě je též bude mít, naučí-li nás Pán náš a mistr náš modlit se. Tyto čtyři znaky má též každá modlitba věřících učedníků Páně, i když to na nich ještě není moc vidět, i když jsou tyto modlitby ještě chatrné a slabé. Jen se modli a naučíš se modlit. Kdo však říká, že se neumí modlit a odříkává různé modlitbičky a opakuje něco z knížek, nikdy se modlit nenaučí a přijde o to drahé a vzácné obecenství s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem.

Modlitba Páně je jen pro ty, kteří byli ospravedlněni z víry skrze Ježíše Krista. Jenom ti mohou volat k Bohu: „Otče náš!“ Ale ti, kteří si Boha představují svými smysly a obracejí své oči na jeho nejrůznější zpodobení nebo rytinu, se k němu nemohou doopravdy modlit slovy „Otče náš, který jsi v nebesích.“ Vedle tohoto proslovu obsahuje Otčenáš proseb šest, z nichž první tři se vztahují především na Boží věci, druhé tři pak na naše potřeby. Tím však není řečeno, že by se první tři prosby našich potřeb netýkaly. Ba můžeme směle říci, že bez vyplnění prvních tří proseb, by tři prosby poslední pro nás neměly žádnou cenu.

První prosba: „Posvěť se jméno tvé,“ – se vztahuje na Boha Otce, druhá: „Přijď království tvé,“ na, Boha Syna, třetí: „Buď vůle tvá,“ na Boha Ducha svatého. Prosba čtvrtá „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ –  odpovídá prosbě první; prosba pátá: „Chléb náš každodenní dej nám dnes,“ – prosbě druhé; prosba šestá: „Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás zlého“ – prosbě třetí.

Na nic není zapomenuto, a vše je spojeno v harmonický, krásný celek. Takové také mají být naše modlitby, i když se nemodlíme zrovna těmito slovy. I v našich modlitbách máme myslet na věci nejdůležitější, a zde má první i poslední místo v našich modlitbách zaujímat jednak čest Boží, jednak naše duchovní blaho, a teprve místo podřízené mají naše vezdejší zájmy.

Ostatně každý, kdo si sedne k nohám Spasitele, a požádá ho, „nauč mne modlit se,“ bude vyučen Duchem svatým, jak a za co se má modlit, jak a za co má své prosby přednášet Otci ve jménu Pána Ježíše.

Jeho modlitby pak budou podobnější modlitbám Spasitele, o nichž nám Písmo svaté říká a které s námi sdílí, budou podobnější modlitbě, kterou dal Pán Ježíš za vzor svým učedníkům a kterou je naučil. Jen tak alespoň trochu vystihneme pravdy uchované v Otčenáši.

Přidat komentář