Zamyšlení z Božího slova

V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, (Kaz 2,10)

Ačkoliv Šalomoun zmiňuje pouze oči, nepochybně myslí všechny lidské smysly (zrak, sluch, čich, chuť, hmat), jimž nebránil v ničem dobrém. Bůh stvořil svět a člověka tak, aby člověk mohl zakoušet Boží dobrotu svými smysly, aby se mohl dívat na nádheru stvoření, slyšet tóny, které oslavují Boha, cítit vůně, které plynou z rozmanitých květů, ochutnat nejrůznější lahůdky, které Bůh stvořil pro radost lidskému srdci a nahmatat veškerou krásu Božího stvoření. Veškerá rozmanitost celého Božího díla svědčí o něm a ukazuje na něj a Boží člověk se může radovat z každé jednotlivosti, kterou mu Bůh dává. Přesto se lidské smysly nemohou naplnit těmito vnějšími věcmi a potřebují být uspokojeny samotným Bohem, který se nám zjevil v Pánu Ježíši Kristu (1J 1,1). 

Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. (Kaz 2,9)

Co to bylo za moudrost, která stála při Šalomounovi? Byla to Boží moudrost, kterou si Šalomoun vyžádal od Boha a kterou ho Bůh ve své dobrotě zahrnul – a kromě ní mu dal také velikou slávu a bohatství (1Kr 3,11–13). Boží moudrost je dostupná pro každého, kdo by ji chtěl mít – neskrývá se, ale volá na nárožích na lidské syny, zve je k sobě, ale oni nechtějí přijít. Plnost Boží moudrosti se zjevila v Pánu Ježíši Kristu – to on stál se Šalomounem, který je jeho předobrazem, v každém jeho velkolepém díle. A úplně stejně stojí s každým, kdo se na něj spolehne, kdo se sytí jeho Slovem, aby poznal jeho osobu a jeho dílo, kdo věří a ve víře jedná.

Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. (Kaz 2,9)

Šalomoun se pustil do díla – chtěl prozkoumat všechnu lidskou moudrost a všechno lidské umění. Nezačínal od nuly, protože jeho otec David udělal mnoho příprav, jak pro stavební práce, tak i v otázce podmanění si okolních království. Moudrý syn stavěl na tom, co mu zanechal jeho otec. A Bůh mu v tom všem mocně požehnal. Stal se tak velikým, jako nebyl nikdo z Izraele před ním a nikdo po něm. Svou velikostí a slávou jasně ukazoval a stále ukazuje na jiného potomka Davidova, který byl vyvýšen nad všechny mocnosti a síly a jemuž bylo dáno jméno, nad každé jméno, jak v tomto světě, tak v tom budoucím – na Božího Syna a našeho Spasitele, Pána Ježíše Krista.

Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice. (Kaz 2,8)

Šalomoun poznává všechno, co je v tomto světě považováno za dobré – nahromadil veliké bohatství, zabral vlastnictví králů a opatřil si ty, kteří způsobovali rozkoš přímo jemu. Udělal skutečně všechno, co mohl, aby poznal, co dobrého je na všech věcech, které lidi v tomto světě dělají. Ale konec toho všeho byl: „Pomíjivost, samá pomíjivost!“ I kdyby člověk získal celý svět, ale ztratil svou duši, za co by ji mohl získat zpět, ptal se Pán Ježíš. Duše je nad všechno stříbro a zlato, nad všechno bohatství králů, nad všechny lidské rozkoše. Zachránit svou duši znamená spolehnout se na kříž Pána Ježíše Krista a na jeho zástupnou oběť a z jeho milosti mít skrze víru věčný život v jeho jménu.

Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou. (Kaz 2,7)

Všechno pod nebem má svůj čas a všechno má sloužit k Boží slávě. To je výzva z Nového zákona, který nám říká, že všechno, co děláme, máme činit k Boží slávě (1K 10,31). Šalomoun konal velkolepá díla nikoliv pro svou vlastní oslavu, ale ke slávě Boží. Dokonce nakupoval otroky a otrokyně, získával nejrůznější služebníky pro svůj dům a pro svou potřebu ke slávě Boží. Všechny tyto služebníky podřídil zákonu Božímu a vedl je k tomu, že mají sloužit Hospodinu. V tom je nádherným obrazem Pána Ježíše Krista, který nás koupil za cenu svého vlastního života, abychom byli jeho majetkem, jeho otroky, jeho vlastnictvím, a abychom skrze něho a v něm sloužili Bohu, našemu Otci a jeho na věky oslavovali.

… zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. (Kaz 2,6)

Moudrý hospodář dobře ví, že bez vody se neobejde. Zahrady, vinice, sady a dokonce i louky a lesy potřebují dostatek vody. Bez vody se země mění v poušť. Ale vodní nádrže mohou přinášet ještě další užitek v podobě chovu ryb. Šalomoun nechal vybudovat mnoho různých nádrží a mnohé z nich sloužily k tomu, aby lesní porosty udržely svou vláhu. Znovu zde vidíme ohromnou moudrost tohoto Bohem obdarovaného vládce a současně můžeme přemýšlet nad tím, odkud získáváme závlahu pro svůj vlastní život, pro svou duši. Nemají to být naše vlastní rozpukané cisterny, které vodu neudrží, ale musí to být samotný Duch svatý, který bude pramenem v našem životě a způsobí, že proudy živé vody poplynou z našeho nitra. 

… založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví … (Kaz 2,5)

Staré rčení říká, že muž má zasadit strom, postavit dům a zplodit dědice – Šalomoun vysadil zahrady a sady a v nich kdejaké stromoví. Bůh postavil člověka (Adama) do zahrady (Edenu) a přikázal mu, aby se o zahradu staral. A i když byl člověk kvůli svému hříchu ze zahrady vyhnán, stále se má starat o zemi, kterou mu Bůh dal. Nechávat úrodnou půdu ladem a nezúrodňovat neúrodnou je nejenom projevem hlouposti a lenosti člověka, ale také vzpourou proti Bohu. Úroda ze zahrad a ovoce ze sadů může nasytit mnoho lidí. Bůh dokonce zaslíbil, že „až na vás bude z výše vylit Duch, poušť se stane sadem“ (Iz 32,15). Bůh ve své milosti dělá úrodnou zahradu a sad ze skalnaté půdy našich srdcí.

Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, (Kaz 2,4)

Šalomoun se rozhodl zjistit, co dobrého mají lidé ze svého díla, které pod sluncem konají, takže se sám pustil do práce. Nešlo mu o poznání marností nebo hloupostí, nelelkoval ani nechytal mouchy, ale podnikal velkolepá díla. Nesnažil se o to, aby vystavěl sám sobě nějaký pomník, ale aby udělal něco, co bude užitečné a současně povznášející a veliké. Vybudoval si palác, jemuž nebylo rovno v tehdejším světě, postavil chrám svému Bohu, který byl naprosto jedinečný a ohromující. Vysázel vinice, které přinášejí užitek nejenom v podobě vína a rozinek, ale také jako místo, kde se člověk může potěšit zelení a občerstvit hrozny. Kéž bychom i my mohli budovat velkolepé dílo k Pánově slávě ve vlastních životech a být dobrými dělníky na jeho vinici. 

Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života. (Kaz 2,3)

Každému člověku je dán vyměřený čas a nikdo neví, kolik mu ho ještě zbývá. Obvykle teprve s přibývajícím věkem si ho člověk začne víc vážit. A tento může strávit špatně nebo dobře, leností, neužitečnými a prázdnými činnostmi, hloupostmi nebo dokonce zlým jednáním – nebo může stavět na dobrém základu, jímž je Pán Ježíš Kristus ze zlata, stříbra a drahého kamení skutků, které Pán připravil pro ty, kteří ho milují. Užitečná díla vykonaná v Kristu, k jeho slávě a podle jeho vůle vedou k požehnání a k radosti, k pokoji v srdci i k pokoře, protože jsou vykonané s vědomím toho, že to je Pán sám, kdo skrze člověka jedná. Neužitečné činnosti vedou k odsouzení a k uvržení do temnot, kde je pláč a skřípění zubů.

Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života. (Kaz 2,3)

Šalomoun se rozhodl osvěžit se vínem, které smísila paní moudrost (Př 9,2). Nechtěl se opíjet, ale najít osvěžení pro své tělo, potěšit se chutí vína. Z toho, co zakusil předtím, nevykřesal žádný velký plamínek naděje, nenašel nic, co by ho potěšilo a utěšilo jeho duši. Proto hledá osvěžení těla, aby mohl dělat další kroky k hledání a zkoumání moudrosti. Kéž bychom se i my občerstvovali „novým vínem“ (Lk 5,38), tedy novou smlouvou, která byla zpečetěná Kristovou krví a kterou si připomínáme, když se jako církev scházíme, lámeme chléb a pijeme víno, jak nám Pán přikázal, dokud on nepřijde. Kéž je toto „víno“ neustálou posilou do našeho každodenního chození s Pánem Ježíšem Kristem.

O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš? (Kaz 2,2)

Lidský smích bývá jen výjimečně svatým a zbožným smíchem. Bůh se směje svévolníkům, když kují své pikle proti němu a chtěli by ho sesadit z jeho trůnu (Ž 2,2–4). Tento smích je skutečně svatý. Ale lidský smích je obvykle ztřeštěností. Může být Bohem danou milostí, tedy únikem a ulehčením v těžkostech, ale častěji je posměchem, výsměchem, radostí z cizího neštěstí. Je zajímavé, že nikde v Písmu nečteme o tom, že se Pán Ježíš smál. Přesto je to právě on, kdo opravdu hodně mluví o radosti, dokonce přikazuje svým učedníkům, aby se radovali. Ale skutečná radost je jenom v něm, z něj a skrze něj, v té požehnané pravdě, že moje jméno je zapsané v nebesích.

Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! (Kaz 2,1)

Kazatel to chtěl zkusit s radovánkami a popřát si dobrého … Na tom není nic špatného – Bůh stvořil celou řadu věcí pro radost lidskému srdci, k potěšení a uspokojení. Ale nic stvořeného nakonec nemůže v plnosti uspokojit lidskou duši. Do žádné radosti tohoto světa není možné vložit své srdce tak, aby bylo cele naplněno pokojem a požehnáním, aby bylo uspokojeno a přestalo toužit po další radosti a dobrotě. Ale nekonečný Bůh má tu moc – když srdce odpočine v Bohu, když duše spočine v jeho pokoji a v radosti, potom má člověk všechno, po čem tolik toužil, potom je uhašena žízeň duše, která dychtí po věčnosti. V Ježíši Kristu nachází odpočinek, uspokojení, utišení, pokoj, radost a nekonečné dobro. 

Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! (Kaz 2,1)

Každé lidské předsevzetí začíná v srdci. Šalomoun promlouvá ke svému srdci, radí se s ním a zkoumá, jakou cestou se má vydat. Ale může být lidské srdce dobrým rádcem? Copak o něm Pán neříká, že je nepřevrácenější věcí pod sluncem a nevyléčitelné (Jr 17,9)? Přirozená moudrost i vědění selhaly a nepřinesly žádné uspokojení, proto se Šalomoun obrací jinam. Kam nás to ale může dovést, když se obrátíme sami k sobě, do svého nitra, ke svým pocitům a domněnkám? Také to je pomíjivost! Pouze Boží slovo stojí pevně v nebesích na věky (Ž 119,89) a to hlavní v něm je pravda (Ž 119,160). Sem je třeba se obrátit, tohoto Slova se musíme držet, abychom došli k tomu, co je nepomíjitelné – život v Pánu Ježíši Kristu.

… neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti. (Kaz 1,18)

Nabývání poznání o tomto světě a o všem, co je na něm, přináší mnohé užitky, požehnání a občas i nějakou radost, ale ruku v ruce s tímto věděním jde také bolest, protože všechno je únavné a jednotvárné a směřuje to k marnosti. To nás ovšem nesmí odradit od touhy po smysluplném vědění, potřebujeme však mnoho trpělivosti, abychom překonali zármutek a bolest, které se s ním spojují. Jediné poznání, které přináší skutečnou a věčnou radost je poznání Boha a toho, kterého poslal, jeho syna, Pána Ježíše Krista. Když poznáváme jeho dílo a jeho osobu, nacházíme v tom potěšení, útěchu a radost, které nenajdeme nikde v tomto světě – z takového poznání budeme mít užitek po celou věčnost.

… neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti. (Kaz 1,18)

Touha po moudrosti je dobrá a může člověka skutečně nakonec přivést k Boží moudrosti. Její začátek je bázeň před Hospodinem a vede k tomu, že člověk počítá náklady. Cena za moudrost je opravdu vysoká. Je s ní spojené mnohé hoře. Šalomoun velmi dobře ví, o čem mluví. Jak mu asi bylo, když musel nařídit, aby mečem rozetli napůl novorozeně, o něž se hádaly dvě nevěstky, aby tak zjistili, která z nich je jeho matkou (1Kr 3,16–28). Navzdory tomu, že ten příkaz byl zkouškou, musel mu trhat srdce! Přesto byl nejvyšším projevem Boží moudrosti v jeho životě. Přesně totéž platí o kříži – zde je všechna Boží moudrost, z níž se radujeme, a přece nám to drásá srdce, když se díváme na ukřižovaného Pána.

Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem. (Kaz 1,17)

I dobrá předsevzetí se v tomto světě mohou snadno stát marností a honičkou za větrem. Vítr nelze chytit a ani moudrost ani hloupost také nelze uchopit a dohonit. Má-li být moudrost dobrá jenom pro tento svět, nikdy se k ní člověk nepřiblíží natolik, aby si jí mohl užít. Jediná moudrost, která má skutečný užitek, je ta, která začíná v bázni před Hospodinem. A jediné poznání ztřeštěnosti je to, které ji odhaluje ve světle Pánovy svatosti. Ve světle jeho slávy vyniká ohavnost a hrůza hříchu a ve slávě jeho milosti září odpuštění, které vede k bázni. Kříž Pána Ježíše Krista zjevuje obojí – u něj končí veškerá marnost i honička, u něho nacházíme odpočinutí a plnost života, pokoje, lásky i požehnání.

Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, (Kaz 1,17)

Kromě moudrosti se Šalomoun rozhodl poznat také ztřeštěnost a pomatenost. Někdo by mohl pochybovat, zda je to opravdu moudré pouštět se do něčeho takového, ale pokud k tomu přistoupíme z pozice moudrosti, potom poznání pomatenosti nepovede k hlouposti, ale jenom k tomu, že moudrost zazáří na tomto temném podkladě jako slunce. Je dobré, když rozumíme tomu, jak špatný, zlý a hříšný je hřích, ale nemusíme kvůli tomu ještě hřešit. Je součást růstu ve svatosti, je to cesta poznávání Pána Ježíše Krista, na které vyniká hrůza a odpornost hříchu, stejně jako zoufalá ubohost pomatenosti, která nerozpoznává pravdu a lež, dobro a zlo, právo a bezpráví, spravedlnost a svévoli. Čím více rosteme v poznání Pána Ježíše, tím více chápeme tyto rozdíly a žijeme k jeho slávě.

Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, (Kaz 1,17)

Ten, který byl obdarován moudrostí nad všechny jiné, si předsevzal, že pozná moudrost. Počátkem moudrosti je totiž snaha získat moudrost (Př 4,7) – to jsou slova téhož Šalomouna, jimiž vyučoval své syny. Neučil je něco, co sám nedělal. Rozhodl se poznat moudrost, dal si to jako předsevzetí a dělal pro to všechno, co bylo potřeba. Především poznával toho, který se sám stal moudrostí pro nás, Pána Ježíše Krista, i když to bylo před jeho vtělením a jeho zjevením. V něm jsou všechny poklady moudrosti i poznání, on je cesta pravdy, on je pravda sama, v něm je život, jenom skrze něj a v něm se člověk může naučit bázni před Hospodinem, protože skrze něj jsou nám odpuštěny naše hříchy. 

Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. (Kaz 1,16)

Kazatel mluví o tom, že nabyl mnohé moudrosti a mnohého vědění, ale nebyla to jeho hlava, která by byla naplněná, ale bylo to jeho srdce, které bylo naplněné moudrostí a poznáním, které překypovalo bázní před Hospodinem, protože to je počátek moudrosti. Bylo to nové srdce, které dostal od Pána, a i když se v určitém období od Boha vzdálil, jeho srdce zůstalo stále obnovené, znovuzrozené. Nebyly to nějaké nadpřirozené vědomosti, jimiž by Bůh naplnil jeho mysl, ale byla to zkušenost poznání Boha samotného v jeho vnitřním člověku, která ho vyučila moudrosti, naučila ho dívat se kolem sebe, pozorovat a vidět věci pravdivě. Kéž bychom i my byli takto prodchnuti pravdou, kterou jsme poznali, tedy Božím synem, Pánem Ježíšem Kristem.

Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. (Kaz 1,16)

Šalomoun rozmlouval se svým srdcem, které Bůh sám naplnil svou modrostí a svým požehnáním. Střežil své srdce a chránil ho, takže jeho srdce skutečně oplývalo moudrostí více, než srdce kohokoliv jiného před ním i potom. Proslavil se jako nejmoudřejší král, který kdy žil. Byl moudřejší, než všichni jeho rádcové a vládcové okolních národů se přicházeli podívat na jeho nesmírnou moudrost i slávu, která s ní byla spojená. Tuto moudrost, která má svůj původ v Bohu samotném, vetkl do přísloví, která vyslovil, i do knihy, která je nyní před námi. Je to moudrost shůry, která nás vede k tomu, který se nám stal moudrostí a v němž jsou skryty všechny poklady poznání, k Pánu Ježíši Kristu. 

Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. (Kaz 1,16)

Tentýž Šalomoun, který napsal tato slova, psal svému synovi v knize Přísloví, aby na prvním místě střežil a chránil své srdce, protože z něj vychází život (Př 4,23). Moudrost vešla do jeho srdce (Př 2,10), takže nyní může rozmlouvat se svým srdcem. Není to něco samozřejmého, protože lidské srdce je velmi zrádné, dokonce je nejúskočnější ze všeho na světě a je nevyléčitelné (Jr 17,9). Jenom v bázni Boží, která je počátkem moudrosti, ho lze poznat, je možné ho ochránit před hloupostí a převráceností a potom s ním také rozmlouvat. Přesto musí být člověk vždy ve střehu a všechno konfrontovat zapsaným Božím slovem, v němž je zjevena plnost moudrosti, protože celé Písmo svědčí o Pánu Ježíši Kristu. 

Čeho se nedostává, nelze spočítat. (Kaz 1,15)

Podívejte se, jak prostá je Šalomounova moudrost, ale jak je současně hluboká. Co člověk nemá, čeho se mu nedostává, co mu chybí, to nelze spočítat, nedá se to vyčíslit, není možné to zhodnotit ani zvážit. Mnohdy to člověku ani nechybí, protože neví, že se mu toho nedostává. Jak by si mohl hlupák spočítat, kolik moudrosti mu chybí, jak by mohl hříšník sečíst, kolik nemá milosti a Božího požehnání, které je s ní spojené? Jak by mohl bezbožný člověk poznat, kolik mu chybí Boží přítomnosti, když o ni ani nestojí? Chvála Bohu za to, že se smiloval nad vyprázdněným člověkem a poslal svého milovaného Syna, aby nás vykoupil z veškeré naší prázdnoty a sám sebou nás doplnil do dokonalosti. 

Co je pokřivené, nelze napřímit. (Kaz 1,15) 

Všechno v tomto světě pomíjí, protože všechno je pokřivené hříchem. Všechno, co je pod nebem, podléhá důsledkům pádu člověka a není v moci žádného člověka to narovnat, napravit, napřímit. Proto Kazatel mluví o marnosti, o lopotě a únavnosti všech věcí. „Kdo může narovnat, co Bůh zkřivil?“ (Kaz 7,13). Jenom on sám! Izajáš mluví o tom, že každé údolí bude vyvýšeno a každý pahorek snížen (Iz 40,4). Přijde zachránce, který dá věci do pořádku a to, co je pokřivené, bude opět napřímeno. Lidská duše, zkroucená a pošpiněná hříchem, bude zase vyrovnaná a očištěná mocí Boží, kterou Bůh prokázal na svém Synu, Pánu Ježíši Kristu, když na něj vložil hříchy Božího lidu, potrestal je na něm smrtí a potom ho slavně vzkřísil z mrtvých. 

Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 1,14)

Šalomoun viděl všechno, co se pod sluncem děje, porozuměl všem principům i myšlenkám stvořeného světa, ve své moudrosti byl schopen uchopit tyto věci a seznámit se s nimi. A ve výsledku došel k závěru, že všechno v tomto světě je marnost. Pokud něco nemá svůj základ v Bohu, který všemu dává smysl, je to pomíjivé, prázdné, marné, neužitečné, zbytečné. Jak aktuální jsou tato slova moudrého krále v dnešní době, kdy vidíme zástupy těch, kdo pouze konzumují své bytí, žijí ze dne na den, od zážitku k zážitku, od jedné věci k druhé, od jedné známosti k další … a nic v celém životě ve výsledku nedává smysl a nemá moc naplnit život člověka. Protože pouze v Kristu člověk nachází plnost lidského bytí. 

Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí. (Kaz 1,13)

Šalomoun předkládá svým čtenářům události zachycené na prvních stránkách Bible. Mluví o pádu člověka a o prokletí, které kvůli tomu přišlo, takže člověk nyní musí v potu tváře dobývat svůj chléb a země mu vydává jenom trní a hloží (Gn 3,17–19). To je úmorná lopota, která byla vložena na všechny potomky Adama. A jedině zaslíbený potomek Evy, Ježíš, může vysvobodit člověka z této úmorné lopoty a dát jeho práci a jeho životu plný smysl. On volá všechny, kteří těžce pracují a namáhají se, aby přišli k němu a nalezli odpočinutí svým duším. Kristus vysvobozuje z prázdnoty, úmornosti a lopoty lidského bytí a uvádí každého, kdo v něho věří do svobody Božího dítěte a radosti spasení z milosti skrze víru.

Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. (Kaz 1,12)

Aby potvrdil svá úvodní prohlášení a ujistil své čtenáře o své důvěryhodnosti, nebojí se jim Kazatel znovu zopakovat, kým je – králem nad Izraelem v Jeruzalémě. Je králem z jedné jediné lidské rodiny, které byla z Božího rozhodnutí dědičně svěřena vláda nad Izraelem. A přestože můžeme říci, že každá vláda je od Boha (Ř 13,1–2), mimo potomstvo Davidovo nemá žádný člověk nárok na to, aby vládl nad druhými lidmi. I potomci Davida v Jeruzalémě měli být králi jen do té doby, dokud nepřijde onen zaslíbený Syn Davidův, který bude Spasitelem světa, Pán Ježíš Kristus. Nyní je to on, kdo je svrchovaným vládcem nad Božím lidem, jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi, a jemu se budou všichni lidé jednoho dne zodpovídat. 

Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. (Kaz 1,11)

Člověk je jako pára nad hrncem, která se na chvilku objeví a hned zase zmizí. A spolu s ním mizí také veškeré dílo jeho rukou, jeho myšlenky, pocity, jeho vztahy. Nikdo nemůže uchovat to, co bylo a ani ti, kdo přijdou po nás, neuchovají to, co je zde nyní a co bude v budoucnosti. Bez Boha, který dává tomu všemu smysl, je celý lidský život jen marnost, koloběh věcí, které jsou samy o sobě velmi nudné a únavné. Ale když Boží pravda zazáří do srdce člověka, chmurné mraky jsou rozehnány a životem prozáří světlo naděje, světlo smyslu, objevuje se budoucnost, která je slavná, krásná, nekonečná a neporušená hříchem – a jako taková může být uchována na věky věků. 

Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. (Kaz 1,11)

Další hořká rána našemu sebevědomí. Kolik z nás je schopno vyjmenovat všech osm svých praprarodičů? Nebo své spolužáky z první třídy? Myslíme si, že jsme tak důležití v tomto světě, že by bez nás nemohl fungovat, ale skutečnost je taková, že se tu jen nakrátko objevíme – stejně jako všichni lidé před námi a kolem nás – a hned zase zmizíme. A budeme zapomenuti stejně, jako všechny ty generace lidí před námi, ačkoliv slunce bude i nadále vycházet a zapadat a vody se budou vlévat do moří a znovu vyvěrat ze svých pramenů. Ale Bůh zná každého jménem a každý se bude muset jednoho dne postavit před jeho tvář. Proto potřebujeme dobrého Obhájce, který řekne: „Za toho bylo zaplaceno, ten je můj!“

Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. (Kaz 1,10)

Koloběh života a smrti, plynutí vody, pohyb nebeských těles – to všechno je stále stejné. A totéž platí o lidském srdci, lidských touhách, motivech, pocitech i o lidském jednání. Dnes, stejně jako v dávné minulosti, se rádi vyhříváme na výsluní lásky, hledáme povzbuzení v naději, jsme zaplavováni vděčností. Můžeme však vidět také stejnou ctižádostivost, chamtivost, pýchu nebo smyslnost. Všechny ctnosti, jichž je možné dosáhnout, právě tak jako hříchy, do nichž je možné se propadnout, jsou tady dnes stejně, jako tomu bylo i v dobách minulých. Je-li něco nového, může to být jenom v Kristu – nové narození, nový život, nová přirozenost, očištění od hříchů, nové smýšlení, nové city, nová spravedlnost, pravda, která nově září jako světlo a proměňuje celý lidský život.

Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. (Kaz 1,10)

Mnoho věcí je skutečně v nějakém slova smyslu nových, protože dříve tady nebyly, ale nyní tady jsou. Žijeme v době překotného technologického rozvoje. Technologie, jimiž dnes disponujeme, zde před několika staletími nebyly, protože zde nebyly zdroje, které máme k dispozici dneska. Ale vypadá to, že zde byly technologie jiné, které dnes neznáme (kdo by byl dnes schopen postavit např. egyptské pyramidy?). Přes to vše musíme říci, že principy života zůstávají stále tytéž. Všechno se stále točí dokola a věci jsou tak únavné, že se to nedá vypovědět. V dávných dobách to bylo stejné, jako je to dneska. Je něco nového, co bychom mohli říci o lidském srdci? Od pádu člověka je stále stejně hříšné a vzpurné, jako bylo tenkrát.