Zamyšlení z Božího slova

Moudrost prosvítí člověku tvář, i tvrdost jeho tváře se změní. (Kaz 8,1)

Moudrost se na člověku projeví i navenek, a to nejenom na tváři. Kdo je moudrý, ten se obvykle neprojevuje jako nějaký excentrický podivín, i když právě takoví lidé bývají za moudré považováni a často také jako moudří obdivováni – navzdory tomu, že jejich rady nevedou k bázni před Hospodinem, což je počátek moudrosti, ani k Pánu Ježíši Kristu, v němž přebývá veškerá moudrost. Moudrost rozjasňuje tvář, protože oko moudrého je čisté, takže světlo prosvěcuje celé nitro člověka. Moudrost mění rysy tváře, protože obrušuje tvrdé hrany pýchy a arogance, sebestřednosti a nepochopení. Moudrost naslouchá a rozumí, proto také soucítí a reaguje laskavě, s mírností a s milosrdenstvím. Taková je moudrost shůry, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky (Jk 3,17). 

Kdo se vyrovná moudrému a kdo zná výklad věcí? (Kaz 8,1)

Šalomoun věděl, o čem mluví. Jako mladíček si vyžádal od Boha a dostal jí tolik, jako žádný jiný člověk před ním ani po něm (2Pa 1,12). A přesto tento syn Davidův svými slovy dosahuje ještě dál, kam sám ještě ani neviděl, i když něco z toho zakoušel – ukazuje na toho jediného, v němž je vtělena plnost moudrost, na Ježíše Krista, jemuž se nikdo nevyrovná. Jenom on zná naprosto přesně výklad všech věcí, jemu nikdo nemusel o nikom nic říkat, protože sám věděl, co je v člověku (J 2,25). Pán Ježíš Kristus původem z rodu Davidova, nejmoudřejší z moudrých, Král králů a Pán pánů – každý, kdo v něj věří, má život věčný a má v něm plnost moudrosti, spravedlnosti i radosti. 

Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky. (Kaz 7,29)

  Bůh stvořil člověka jednoduchého a přímého, ale člověk by chtěl něco víc – chtě by být jako Bůh a znát dobré i zlé. Adam s Evou podlehli lákání satana, který jim nabízel nemožné, sliboval jim uspokojení smyslů, za nímž stálo samotné zlo. A když toto přijali, přinesli toto zlo okamžitou úrodu v podobě výmluv a svádění viny na někoho druhého. Lidé ztratili svou nevinnost a s ní i spravedlnost, svatost a pravdu a od té chvíle vyhledávají jenom samé smyšlenky, nepravdy a lži. Potomci Adama s Evou nevymýšlejí jen špatné věci, ale celou škálu dalších, které by pro ně znamenaly štěstí, bohatství, slávu a rozkoš. Nic však nemůže nahradit pravdu od Boha a přímost, kterou přináší nové narození v Kristu Ježíši. 

Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého … (Kaz 7,29) 

Zdá se, jako by moudrý Kazatel nepřišel na příliš mnoho věcí. Přišel „jenom“ na to, že Bůh učinil člověka přímého. Přišel jenom na to, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, Adama a Evu, tedy muže i ženu. Oba byli stvořeni podle Boží podoby a Pavel to vysvětluje, že se jedná o spravedlnost a svatost pravdy (Ef 4,24). To je přímost – pravda, která chodí oblečená do hávu spravedlnosti a svatosti a která vždycky jedná v lásce (Ef 4,15). Přímý člověk je ryzí a jde rovnou cestou (Př 21,8.29), a tak se skutečně podobá Bohu, jemuž jsou cizí všechny záludnosti a neupřímnost, pokrytectví a podlost. Šalomoun se dívá ke Stvořiteli a vidí nádheru jeho díla. 

… ale ženu jsem mezi těmi všemi nenalezl. (Kaz 7,28)

Je snad ženám skrytá moudrost? Rozhodně ne. Každý, kdo prosí Boha o moudrost a nepochybuje, ji dostává, bez ohledu na to, zda se jedná o muže nebo ženu. V knize Přísloví, kterou také napsal Šalomoun, je dokonce moudrost představena jako žena. Jakou ženu tedy nenalezl? Takovou, jejíž srdce by nebylo sítí a léčkou. To neznamená, že by žádná taková nebyla. Vždycky zde byly zbožné ženy a je možné, že jich bylo dokonce i víc, než mužů, ale mezi Šalomounovými ženami a konkubínami takovou nenalezl. Byly to naopak právě ony, které ho svedly k tomu, že odvrátil své srdce od Boha. Jenom jeden jediný člověk je dokonalý a cele zbožný, a to je Boží syn, Pán Ježíš Kristus.

… abych se dopídil smyslu, jejž jsem stále hledal a nenalézal: Mezi tisíci jsem našel jednoho člověka … (Kaz 7,27–28) 

Kazatel hledal moudrost, hledal smysl věcí, porozumění tomu, jak Bůh tento svět uspořádal a nenalézal. Něco však přece nalezl – mezi tisíci nalezl jednoho! Je skutečně vzácností nalézt člověka, který je plný moudrosti a poznání, který kráčí po úzké cestě následování Pána Ježíše Krista, který přináší milost a pokoj. Možná bychom mohli jít ještě o něco dál a mluvit o tom, že Šalomoun nalezl toho jednoho, u něhož můžeme najít pravou moudrost, který jediný smiřuje hříšníky s Bohem, který přináší skutečný pokoj a radost, protože v něm samotném je vykoupení a život. Každý, kdo se k němu obrátí, bude zachráněn, nikdo nebude vyhnán, ale bude přijat. Každá duše, která horlivě hledá Pána, ho nalezne!

… abych se dopídil smyslu, jejž jsem stále hledal a nenalézal… (Kaz 7,27–28)

 Kazatel hledal smysl a nenalézal. To není příliš povzbudivé – zní to jako marnost a honba za větrem. Ale nakonec přece jen na něco přišel. Oč smutnější je situace, kdy lidé hledají smysl a žádný nenalézají, protože odmítají Boha. Zakoušejí prázdnotu života bez Boha, zakoušejí zoufalství takového stavu, přesto nechtějí přijít k Bohu a vzdát mu chválu, vyznat ho jako Pána a být mu vděční. Raději zůstávají ve své zatvrzelé pýše a žijí své prázdné životy s litováním sebe sama, že nemají pro co žít a že život nemá smysl. Ale Bůh nám smysl dal – věčný život je v tom, abychom neustále poznávali, kdo je Bůh a kdo je ten, kterého poslal, Boží syn (J 17,3). Kdo má Syna, má život, smysl, radost i pokoj.

Hleď, na to jsem přišel, řekl Kazatel, když jsem porovnával jedno s druhým, abych se dopídil smyslu … (Kaz 7,27)

Kazatel nebyl povrchním pozorovatelem. Pídil se po smyslu věcí, snažil se dopátrat podstaty a nespokojil se s rychlou odpovědí. Nestačilo mu to, co mu někdo řekl v televizi nebo na internetovém kanále, ale chtěl si udělat svůj vlastní názor. Proto porovnával jedno s druhým a hledal smysl věcí. Zkoumal, jak je to s ženou, když je léčkou a nestačilo mu podívat se na jednu ženu, aby si udělal paušální úsudek o všech ženách, ale porovnával jednu s druhou mezi svými několika sty manželkami, kriticky a soustředěně o nich přemýšlel, aby došel k samotné podstatě a porozuměl tomu, proč je žena trpčí než smrt, je-li léčkou a jak jí může člověk uniknout. Odpověď nalezl v samotné Boží milosti. 

A přicházím na to, že trpčí než smrt je žena, je-li léčkou, je-li její srdce síť a ruce pouta. Kdo je Bohu milý, unikne jí, hříšník jí však bude lapen. (Kaz 7,26)

Bůh se stará o své děti. Někdy nás sice nechá vymáchat se v hříchu, do něhož jsme se rozhodli svévolně jít, ale i to patří k jeho dobré a požehané výchově. Přesto své děti nikdy nevydá zkáze. Kdokoliv patří Bohu, kdo je mu milý, toho bude držet ve své ruce, a je to jak Otcovo, tak Synovo sevření. Nadto je každé Boží dítě zapečetěno Ducha svatého pro den vykoupení. Duch chrání to, co do nás bylo vloženo, poklad, který spočívá v hliněné nádobě. A kde Bůh začal své dobré dílo, tam ho dovede až do dne Pána Ježíše Krista. Ale ti, kdo Bohu nepatří, neuniknou. Budou lapeni do léčky hlouposti, která zaslepuje oči a ponechává hříšníka napospas jeho hříchu a konečnému Božímu soudu. 

A přicházím na to, že trpčí než smrt je žena, je-li léčkou, je-li její srdce síť a ruce pouta. Kdo je Bohu milý, unikne jí, hříšník jí však bude lapen. (Kaz 7,26)

Šalomoun popisuje hořkost vztahu k cizoložnému člověku (ženě nebo muži, podle toho tento vztah prožívá). Srdce cizoložníka je jako síť a past – viz Př 5 a 7, kde je popisovaná cizoložná žena, která je léčkou a která svádí člověka k smrti. Je hořká víc než sama smrt. Způsobuje nesmírně mnoho bolesti a trápení, ničí vztah lásky fyzicky, duševně i duchovně. V duchovním slova smyslu je to svádění k hříchu a odvádění od Pána Ježíše Krista, které vede nejenom k smrti, ale které je hořké víc než sama smrt, protože je tu jisté poznání pravdy skryté v Pánu, které je lahodné a dobré a současně její odmítnutí, které vede hlubokému zatvrzení srdce. Kéž nás Pán zachová v tom, abychom byli pravdiví v lásce a ve všem dorůstali v Krista.

Zaměřil jsem se cele na to, abych poznal a prozkoumal a vyhledal moudrost a smysl všeho, abych poznal i hloupou svévoli a ztřeštěnou pomatenost. (Kaz 7,25)

Je ohromující, jak veliké bylo Šalomounovo odhodlání – rozhodl se, že prostuduje všechno, co může, všechno, co je v jeho dosahu, že prozkoumá všechny okruhy poznání, aby zjistil, co je pravá moudrost a jaký je smysl všech věcí. A současně chce poznat věci v jejich padlém stavu, v jejich ubohosti a nízkosti, hloupou svévoli a ztřeštěnou pomatenost, lidské bláznovství a hříšnost hříchu. Čím více jsme oslněni paprsky moudrosti, tím více poznáváme temnotu a špínu hříchu. A jedinou pravou moudrostí v tomto světě, je Pán Ježíš Kristus a všechno duchovní poznání jeho samotného a veškerého jeho díla. Skrze něho a pro něho bylo stvořeno všechno, co jest a jenom v něm všechno nachází svůj smysl. Proto mu patří naše chvála.  

Daleko je to, co se stalo, hluboko, přehluboko; kdo to nalezne? (Kaz 7,24)

To, co Bůh ve své moudrosti a prozřetelnosti učinil, to, co Bůh počítá k moudrosti tohoto věku, je daleko od nás a bylo to daleko také od Šalomouna – skutky stvoření a veškeré Boží prozřetelnosti jsou nám vzdálené. Boží myšlení není jako myšlení naše (Iz 55,8–9). Nelze je nalézt jinak, než skrze víru v Pána Ježíše Krista, spolehnutím se na Slovo jeho milosti, na Bibli. Kdo odmítá toto zjevení, nikdy nedojde moudrosti, i kdyby byl vzdělaný sebevíc. Ale kdo se spolehne na jeho Slovo, přichází k samotnému zdroji moudrosti, k Bohu samotnému, který se nám dává poznat skrze své Slovo. Kdo vzdoruje Písmu, vzdoruje samotnému Bohu a nikdy nedojde moudrosti, která je shůry. 

To všechno jsem chtěl vyzkoušet moudrostí; řekl jsem si: Budu moudrý. Ale moudrost se ode mne vzdalovala. (Kaz 7,23)

Uprostřed všech bojů a těžkostí se Šalomoun rozhodl, že bude ještě víc poznávat Boží moudrost. To je skutečně jedno z nejlepších rozhodnutí, které člověk může udělat. Čím více však člověk poznává zázraky Boží moudrosti, ať už ty ve stvoření nebo ty ve spasení, tím více je mu jasné, že skoro nic neví. „Lenoch si připadá moudřejší než sedm zkušeně odpovídajících“ (Př 26,16) a jestliže si někdo připadá moudrý, „hlupák má víc naděje než on“ (Př 26,12). Moudrosti se žádný člověk nemůže zmocnit, nemůže ji vlastnit. Může v ní přebývat a držet se jí, ale když to udělá, vidí a rozumí tomu, jak málo moudrosti má, jak moc se mu moudrost vzdaluje a jak zoufale ji potřebuje. 

To všechno jsem chtěl vyzkoušet moudrostí; řekl jsem si: Budu moudrý. (Kaz 7,23)

Ve své moudrosti, kterou dostal od Boha darem, se Šalomoun rozhodl, že bude moudrý. Řekl si, že chce následovat moudrost a nikoliv pošetilost. To je jedno z nejlepších rozhodnutí, které člověk může udělat – postavit moudrost na první místo ve svém životě, před slávu, bohatství a moc. Na takové jednání Bůh odpovídá svým požehnáním a zjevením, které dává moudrost. Taková touha nemá svůj původ nikde jinde, než v Bohu samotném, který v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13). A Otec ji mocí svého Ducha přivádí ke kříži svého milovaného Syna, v němž je vtělena všechna plnost moudrosti. Soustředit se na moudrost znamená soustředit se na Pána Ježíše Krista a na jeho kříž. 

Sám v srdci víš, žes i ty častokrát zlehčoval druhé. (Kaz 7,22)

Svědomí je nástroj, který Bůh vložil do každého člověka, a i když může být v tomto čase otupené nebo dokonce vypálené, přesto ho Bůh jednoho dne probudí k životu a bude svědčit proti těm, kdo se nepoddali Bohu skrze Pána Ježíše Krista. Srdce přirozeného člověka je převrácené, a právě tak i jeho jazyk. Kdo ovládá svůj jazyk, je dokonalý muž (Jk 3,2), ale kromě Pána Ježíše se z ženy nenarodil nikdo, kdo by dokázal cele ovládnout svůj jazyk. Proto je dobré nevšímat si zlehčování, abychom nebyli souzeni stejným soudem, jakým sami soudíme. Vždyť i my svým jazykem mnoho chybujeme. Kéž Hospodin postaví stráž k mým ústům, aby z nich vycházelo jen dobré slovo ke chvále našeho Spasitele Ježíše Krista.

Nevšímej si všech řečí, které se vedou, abys neuslyšel, jak tě zlehčuje tvůj otrok. (Kaz 7,21)

Kazatel nás ve své moudrosti učí, abychom byli v některých ohledech tak trochu hluší. Žijeme v padlém světě a i ten nejmoudřejší a nejzbožnější člověk se čas od času projeví jako hříšník, který není schopen jednat správně a dobře, která nedokáže ovládnout svoje ústa a říká to, co by říkat neměl. A co teprve ti, kdo moudří a zbožní nejsou! Člověk by neměl zvědavě zjišťovat, co říkají a co si myslí, neměl by si všímat toho, co o něm říkají druzí, neměl by k tomu dosl. přikládat srdce ani tomu odevzdávat svou mysl, protože jinak uslyší věci, které ho budou zraňovat a snižovat. K takovým slovům má být člověk nedbalý a lhostejný, ale slovo pravdy musí být jeho pokrmem, aby vzdával Bohu chválu. 

Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil. (Kaz 7,20)

Jeden z mnoha naprosto univerzálně platných veršů z knihy Kazatel. Apoštol Pavel ho cituje v listu Římanům, když říká, že „nikdo není spravedlivý, není ani jeden“ (Ř 3,10). Není pod sluncem takového člověka, který by jenom konal dobro a nehřešil. Všichni potomci Adama a Evy jsou na tom stejně a nikdo z nich nedosahuje nároků Boží spravedlnosti. Proto musel Bůh přijít v lidském těle, stát se člověkem, narodit se z ženy, aby nám ukázal, jak má vypadat člověk podle Božího obrazu, člověk, který je spravedlivý, který koná za všech okolností dobro a nikdy nehřeší. Na svém vlastním životě nám Pán Ježíš ukázal, jak má vypadat pravé lidství, které není poskvrněné hříchem, nýbrž cele žije pro Boží slávu. 

Moudrost dává moudrému více síly, než jakou má deset mocných v městě. (Kaz 7,19)

Moudrost je lepší než síla a v případě extrémů, které popisuje Šalomoun, jako je přílišná spravedlnost a moudrost, přílišná svévole a pomatenost, dává moudrému víc síly, než kolik by jich našel u válečníků, kteří střeží město před útočníky. Moudrost má svůj původ u Boha a začíná u bázně před Hospodinem. Vyučuje člověka, jak se vyhnout krajnostem, jak žít dobře, prozíravě a požehnaně, jak uctívat Boha a následovat Pána Ježíše Krista. Proto je lepší než síla, protože svou sílu hledá v Hospodinově moci, u vzkříšeného Pána, ve kterém je mimo síly a moci také vtělena veškerá plnost Boží moudrosti. Proto musíme spěchat k němu a hledat jeho tvář, jeho přítomnost, jeho lásku a dobrotu a nechat se prostoupit vší plností Boží.

Bude dobře, když se tohoto přidržíš a ono nespustíš ze zřetele; vždyť kdo se bojí Boha, ujde obojímu. (Kaz 7,18)

Buď bdělý, dávej pozor, drž se dobrého a zlého se chraň – to je dobré a vítané u Boha. Jak k tomu dospět? Bázeň před Hospodinem je odpovědí. Kdo se bojí Boha, vyhne se zkáze i smrti. Kdo se bojí Boha, věří v Pána Ježíše Krista, takže nepodléhá soudu a už přešel ze smrti do života (J 5,24). „Bázeň před Hospodinem je zdroj života, pomůže uniknout léčkám smrti“ (Př 14,27). Bázeň před Hospodinem napomíná k moudrosti (Př 15,33), odvrací od zlého (Př 16,6) a vede k životu (Př 19,23). „V bázni před Hospodinem má člověk pevné bezpečí a útočiště pro své syny“ (Př 14,26). Když se člověk bojí Boha, přináší to nesmírný užitek do jeho života. 

Bude dobře, když se tohoto přidržíš a ono nespustíš ze zřetele; vždyť kdo se bojí Boha, ujde obojímu. (Kaz 7,18)

Bůh srozumitelně říká, co je dobré: Člověk se má přidržet toho, aby nebyl příliš spravedlivý ani příliš moudrý a nemá spustit ze zřetele, aby nebyl příliš svévolný a nechoval se jako pomatenec. Dobrého se přidržovat a zlé nespustit ze zřetele. „Spravedlivý prozíravě vede v patrnosti dům svévolníka; svévolníky vyvrací pro jejich zlobu“ (Př 21,12). Proto jsme vybízeni, abychom všechno zkoumali, dobrého se drželi a zlého se chránili v každé podobě (1Te 5,21–22). Potom budeme jednat prozíravě a moudře v tomto světě, nebudeme se ničit ani umírat, než vyprší náš čas, protože půjdeme cestami moudrosti, tedy cestou následování Pána Ježíše Krista a života v plnění jeho svaté vůle. 

Nebuď příliš svévolný a nebuď jako pomatenec; proč bys umíral, než vyprší tvůj čas? (Kaz 7,17)

Svévolník i pomatenec odcházejí z tohoto světa náhle, jako kdyby vypršel jejich čas. Ale Bůh dobře ví, kdy a koho z tohoto světa odvolá a postaví ho před svůj soud. Nikdo neodchází předčasně, i když se to tak lidem kolem může jevit. Každý odchází přesně v tu chvíli, kterou mu Bůh určil. A přesto můžeme říci, že hřích i hloupost zkracují dny člověka, stejně jako platí, že moudrost, která se vyznačuje poslušností Pánovým příkazům, dny člověka prodlužuje (Př 3,2). Kdo je svatý, ať se posvětí, a hříšný, ať setrvá ve svých hříších – to je úděl spravedlivých i bezbožných (Zj 22,11). A přesto každý, kdo nyní slyší jeho hlas, má činit pokání a věřit v Pána Ježíše Krista, aby měl život ve víře v něj. 

Nebuď příliš svévolný a nebuď jako pomatenec; proč bys umíral, než vyprší tvůj čas? (Kaz 7,17)

Skoro by se mohlo zdát, že nás Boží slovo vede k tomu, že můžeme být trochu svévolní, když to nebude příliš a nebudeme jako pomatenci. Ale nic takového tento text neříká. Šalomoun velmi dobře věděl, že máme být svatí, jako je Bůh svatý (Lv 19,2). A zde vybízí každého, aby se odvrátil od svých hříchů a nepokračoval v nich jako pomatenec, aby odložil způsob života, který se propadá stále hlouběji a vede nakonec k záhubě těla i duše. Nebuď jako hlupák, který nechce slyšet, který zatvrzuje své srdce před Pánovými domluvami! Přikloň své srdce k Boží moudrosti, která začíná u bázně před Hospodinem a znamená nenávidět zlo, oddělit se od svévole i svévolníka a přimknout se k Pánu Ježíši Kristu.

Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit? (Kaz 7,16)

Snaha být spravedlivější nebo moudřejší než jiní, s sebou přináší veliké nebezpečí – možnost zničení sebe sama. Ať již tím, že se člověk bude povyšovat nad druhé, nebo tím, že bude do posledního detailu zkoumat věci, které není možné do detailu prozkoumat (jako např. srdce člověka nebo jeho motivy a touhy), nebo dokonce tím, že bude ze vší síly usilovat žít podle své spravedlnosti a moudrost – což vede jenom k vlastní zkáze. Jediná cesta záchrany, je cesta víry v Pána Ježíše Krista, spolehnutí se na jeho oběť, na jeho kříž a na jeho zmrtvýchvstání, hledání jeho tváře, spravedlnosti i moudrosti, která je v něm samotném. Kdo takto jedná, nebude zničen na věky.

Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý … (Kaz 7,16)

K čemu nás tady Boží slovo vybízí? Opravdu může být někdo příliš spravedlivý nebo příliš moudrý? Může být někdy Kristovy spravedlnosti dosažené na kříži, která byla darovaná hříšníkům z milosti skrze víru, příliš mnoho? Může snad být Boží moudrosti, která byla vtělena do Krista a je dávaná těm, kdo o ni ve víře a bez pochybností prosí, nadmíru? Je tedy zjevné, že nejde o morální spravedlnost, tedy o svatost, ale o formální spravedlnost, těch, kteří by se rádi považovali za spravedlivější nebo moudřejší než druzí a jsou velmi přísní a kritičtí v jejich posuzování a povyšují se nad ně. Jedná se o farizejské pokrytectví, v němž by nikdo neměl vynikat, ale měl by se naopak pokořovat skrze následování Krista a nesení kříže. 

To všechno jsem viděl ve dnech své pomíjivosti: Spravedlivý hyne i při své spravedlnosti a svévolník dlouho žije i při své zlobě. (Kaz 7,15)

Boží muži dávnověku jako byl např. Jób (Jb 21,7), David (Ž 37) nebo Asaf (Ž 73) si spolu Šalomounem všímají, že Bůh leckdy dopřává svévolníkům dlouhého života navzdory jejich svévoli a zlobě. Ale spravedliví hynou i při své spravedlnosti. Protože jsou však oblečeni do Kristovy spravedlnosti, nehynou na rozdíl od svévolníků navěky, ale jen v tomto čase. A nejednou je jejich život ukrácen právě kvůli této spravedlnosti, jako např. život Štěpána (Sk 7) nebo Jakuba, bratra Janova (Sk 12). Svatí rozumí tomu, že jejich domov není zde, ale u Pána, a ani život ani smrt je nemůže oddělit od lásky Boží v Kristu Ježíši, proto se mohou spolu s apoštolem těšit z toho, že jejich životem je Kristus a smrt je pro ně zisk (Fp 1,21).  

V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm. (Kaz 7,14)

Bůh ve své milosti a dobrotě po potopě ustanovil, že ve světě bude panovat řád, který bude zjevný na střídání ročních období, který bude zjevný skrze Bohem ustanovené vlády a také národy a hranice lidských sídel. Tento řád je nutný k tomu, aby člověk mohl v tomto světě žít. Bez vnějšího řádu, který je do nějaké míry předvídatelný, se člověk ocitá v nejistotě a potom je snadno ovladatelný, protože následuje kohokoliv – bez jakéhokoliv morálního rozlišování – kdo mu nabídne přijatelný vnější řád, tedy jakýsi pocit bezpečí. Ale ve své prozíravosti Bůh neučinil den jako den, ale jeden je den dobrý a jiný je den zlý, aby skrze tuto nejistotu člověka přitahoval k sobě, ke zjevenému Spasiteli, Pánu Ježíši Kristu. 

V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm. (Kaz 7,14)

Bůh je tvůrcem každého dne. Tvoří dny dobré, kdy jde všechno dobře a podle našich představ, kdy jsme naplňováni radostí a pokojem, kdy zakoušíme zdraví i hojnost všeho, co potřebujeme. Jsou to skutečně dny milosti, kdy vzdáváme Bohu chválu za všechno, čím nás zahrnuje, těšíme se z toho a s chválou to předáváme dál. Ale Bůh je tvůrcem také dnů zlých, které jsou naplněné trápením v životech nás samotných i našich blízkých. V takových dnech si mnohem více uvědomujeme přítomnost hříchu i moc ďábla, který přichází, aby loupil a vraždil. Vidíme zlo a trápení, které přichází nejenom na bezbožné, ale také na ty, kteří chodí s Bohem a má nás přitáhnout blíž k němu samotnému a pročistit naše životy k jeho slávě.

Pohleď na Boží dílo! Kdo může narovnat, co on zkřivil? (Kaz 7,13)

Může Bůh něco zkřivit? Copak není dobrý? Může použít svou moc k tomu, aby něco nebylo naprosto dokonalé? Může učinit člověka slepého od narození? Pán Ježíš vysvětlil svým učedníkům, že to je proto, aby se na takovém člověku zjevily skutky Boží (J 9,3). Boží plán je větší než jsme schopni i jen zahlédnout, jeho myšlení není jako naše myšlení! Naším úkolem je hledět na Boží dílo a učit se z něj Boží moudrosti. Naším úkolem není narovnávat, co on pokřivil, protože jenom on ví, co je dobré a proč dělá to, co dělá. Nemáme obhajovat Boha a snažit se napravit to, co si myslíme, že nedělá dobře, ale máme žasnout nad jeho velikostí, slávou, mocí, dobrotou, milostí a láskou. 

Být ve stínu moudrosti je jako být ve stínu peněz, avšak užitečnější je poznat moudrost: ta zachovává život tomu, kdo ji má. (Kaz 7,12)

Užitečnější nade všechno bohatství je moudrost, protože ta zachovává života každému, kdo ji má. Nejedná se o přirozenou moudrost, ale o moudrost shůry, která začíná u bázně před Hospodinem a její plnost je v Pánu Ježíši Kristu. Ta má přednost před veškerým bohatstvím, je lepší než všechno zlato a stříbro, které nemůže uchránit člověka před tělesnou smrtí – naopak, mnohdy člověka uvádí přímo do smrtelného nebezpečí, ať už kvůli pokušení, které kvůli bohatství přichází nebo kvůli množství příležitostí, které nabízí zlým lidem. Ale duchovní moudrost vede k Pánu Ježíši a drží nás v něm, znamená život a pokoj na věky věků. I kdyby naše tělo bylo zničeno, naše duše bude žít a s příchodem Pána Ježíše dostaneme tělo nové!

Dobrá je moudrost, jakož i dědictví, užitečná těm, kdo vidí slunce; (Kaz 7,11)

Moudrost přináší velké požehnání a je dobrá a užitečná jako může být dědictví. Boží moudrost uschopňuje člověka žít v tomto světě dobře a vyhnout se mnoha nástrahám, které na něj čekají. Moudrost evangelia je ale lepší než jakékoliv dědictví, i když je tato moudrost v tomto světě v opovržení. Přesto je tím nejlepším, co může člověk ve svém životě získat, protože mu přináší vztah s Bohem, odpuštění hříchů a věčný život. Je požehnáním pro ty, kdo vidí slunce, kteří vidí slunce vycházet a zapadat, kdo si užívají jeho hřejivých paprsků. Boží moudrost skrytá v Kristu Ježíši je užitečná pro každou věc, která je člověku zapotřebí a ze své podstaty přináší užitek i pro věčnost.