Zamyšlení z Božího slova

Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl.

Bůh dal člověku život a životu dal smysl, když přikázal člověku (Adamovi), aby střežil zahradu, do níž ho postavil a staral se o ni. Člověk se může a také má radovat z plodů své práce, z toho, co koná. Když Adam nechal vstoupit do světa hřích svou vzpourou proti Bohu, dostala se i práce – spolu se vším na tomto světě – pod prokletí, které hřích přináší. Od té chvíle je práce těžká a musí být konaná v potu tváře. Přesto je stále požehnáním, které Bůh dal člověku a které člověku přináší kromě námahy i uspokojení a radost. Je to jeho podíl na této zemi. V plnosti přináší radost, když je vykonávaná v Kristu, pro něj (Ef 6,7), pro jeho království a jeho slávu.

Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi? (Kaz 3,21)

Tato otázka velmi připomíná otázky, které Bůh kladl Jóbovi, když ho navštívil ve větrné smršti. „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi. Pověz, víš-li něco rozumného o tom“ (Jb 38,4). Jak je to s duchem lidským a s duchem zvířat? Kdo o tom něco může povědět? Jenom Pán sám nám může zjevit, jak to je. Jenom jeden jediný zemřel a vstal z mrtvých, jenom Ježíš nám může říci, co je to smrt a co bude po ní. Ale neukájí naši zvědavost ohledně zvířat – pouze varuje naši pýchu v tom, co se týká člověka. Bez víry v Krista sestupuje duše do podsvětí, kde v trápení čeká na Boží soud (Lk 16,22nn). Ale duše věřících směřují přímo do Pánovy náruče (Fp 1,23).

Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. (Kaz 3,20)

Skrze hřích toho, jehož Bůh stvořil z prachu země, Adama, vešla do světa smrt a spolu s ní rozklad a zkáza. I když byl člověk stvořený pro život a vložený do prostředí, které podporovalo život, rozhodl se pro vzpouru proti Bohu, a tím pro smrt. Proto všechno spěje k jednomu místu, všechno směřuje ke stavu, který nespotřebovává žádnou energii, tedy k rozkladu. Jedinou možností, jak zvrátit tento proces, je obrátit se k původci a dárci života, k Ježíši Kristu a ve víře v něj začít nový život. Kristův život je život věčný, a i když je naše tělo – pokud se nedožijeme Pánova příchodu – odsouzeno k zániku, vnitřní člověk už žije novým životem a den za dnem se obnovuje ke stále větší slávě Pána Ježíše Krista.

Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. (Kaz 3,19)

Z hlediska pomíjitelnosti je úděl a lidí skutečně stejný – žádný člověk ani žádné zvíře tady nebudou věčně. Jsou to jenom stvoření vzešlá z prachu země a v tomto smyslu člověk nemá žádnou přednost před zvířaty. Je prachem a v prach se obrátí. Bůh však stvořil člověka jako korunu svého stvoření a na rozdíl od zvířat ho stvořil ke své podobě, podle svého obrazu. Dal člověku vládu nad stvořením a dokonce dal člověku zvířata za pokrm. Bůh také poslal svého Syna, aby se stal člověkem a aby tak člověk mohl být zachráněn. Jenom člověk, nikoliv zvíře a dokonce ani anděl, může přijít k Pánu Ježíši Kristu, činit pokání, věřit v něj a mít v něm život věčný. 

Řekl jsem si v srdci: To se stane kvůli synům lidským, aby je Bůh tříbil, aby nahlédli, že je to s nimi jako se zvířaty. (Kaz 3,18)

Veškeré stvoření směřuje ke svému konci a jednoho dne se každé stvoření bude muset před Boha. Bůh je spravedlivý soudce. Ale do dne soudu nezůstává Bůh bez prostředků, a to  jak jednat s lidskými syny a jak je dokonce nechá hynout i  fyzicky. Proto Bůh dává člověku nahlédnout za oponu, aby viděli, že jednoho dne budou muset stanout před živým Bohem. Jenom ten, kdo je skrytý v Božím synu, v Bohu samotném, je uchráněn ode všeho zlého a není už tříben, ale vychováván jako syn, jako milované dítě Boží. Bůh sám takového člověka vede k tomu, aby chránil a střežil své srdce, aby hledal především Boží království a jeho spravedlnost a ve všem a vždycky usiloval o vyvýšení Pána Ježíše Krista a o jeho slávu. 

Řekl jsem si v srdci: Spravedlivého i svévolníka bude soudit Bůh, nastane čas soudu nad vším děním, nad vším, co se koná. (Kaz 3,17)

Bůh je spravedlivý soudce. Bude soudit živé i mrtvé, bude soudit ty, kdo se v tomto světě zdají být spravedliví i ty, kdo jsou zjevnými svévolníky. A každého spravedlivě odsoudí podle jeho skutků. Na Božím soudu nebudou stát proti sobě dobré a špatné skutky člověka, ale na jedné misce vah budou všechny skutky člověka a na druhé misce dokonalost Božího syna, protože on je tím měřítkem, podle něhož bude všechno posuzováno. Nejenom každý skutek a slovo, ale i každý motiv a záměr – to vše bude odhalené ve světle Ježíšova lidství a jeho překypující dobroty. Pouze ti, kdo jsou skryti v Kristu, na soud nepřijdou, protože už přešli ze smrti do života a za všechny jejich hříchy bylo zaplaceno Kristovou převzácnou krví. 

Dále jsem pod sluncem viděl: na místě práva svévole, na místě spravedlnosti svévole. (Kaz 3,16)

Jako kdyby Šalomoun popisoval dnešní svět – je zjevné, že ani v této věci není nic nového pod sluncem. Moudrý král spatřuje, kolik hříchu na zemi je. Nevidí nic dobrého pod sluncem, ale místo spravedlnosti i práva vidí jen vzmáhající se svévoli. Narůstající svévole byla úplně všude. Spravedlnost a právo byly a v tomto světě zaměněny za to, že si každý dělá to, co uzná za dobré ve svých očích. V tomto temném světě, který se pomalu, ale jistě propadá stále hlouběji do temnoty, je církev Kristova sloupem a oporou pravdy – tedy pokud na ní staví a drží se jí. A každý jednotlivý křesťan je světlem a solí tohoto světa, tedy šíří pravdu v lásce a staví se za spravedlnost a právo. 

Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo; a Bůh vyhledá, co zašlo. (Kaz 3,15)

Pod sluncem není nic nového. Všechno, co se děje, už tady bylo – nebyli tu konkrétní lidé, ani konkrétní věci, ale byly tu stejné principy, které lidi vedly, stejné touhy lidského srdce, stejné motivy, myšlenky a z nich vyplývající jednání. Člověk je padlé stvoření a to znamená, že vždycky bude jednat hříšně a bezbožně. To by nikoho nemělo překvapit. Jednoho dne Bůh vynese na své světlo všechno, co by si lidé přáli, aby zůstalo v temnotě, ve skrytosti. Jenom Kristova prolitá krev má moc zahladit všechny hříchy, jednou provždy přikrýt všechny nepravosti a už je nikdy nevytahovat a nepřipomínat. Jenom když člověk uvěří v Pána Ježíše Krista je očištěn a jeho hříchy nebudou vytahovány na světlo Boží. 

A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním. (Kaz 3,14)

Bůh činí veliké a mocné věci, aby je lidé viděli a žili v bázni před ním. Mít bázeň před Bohem jednoduše znamená bát se Boha, mít z něj strach. Bůh je tak veliký, mocný, slavný, svatý, spravedlivý, strašlivý ve svém hněvu, nezměrný ve svém odpuštění, že vzbuzuje bázeň. Ve světle Božího díla vidíme svou vlastní nicotnost a malost. Tehdy si klademe otázku, jak je to možné, že se Bůh zajímá o tak nepatrné stvoření, jako jsem já sám. Jak je možné, že tak veliký a svatý Bůh se rozhodl, že mi odpustí mou vzpouru proti němu, očistí mě ode všech mých hříchů a přijme mne jako jedno ze svých dětí. Žasneme nad jeho dobrotou a vzdáváme mu chválu skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Vše, co činí Bůh, zůstává navěky, nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. (Kaz 3,14)

Bůh všechno tvoří přesně a na čas. Každá věc pod nebem má svůj čas, své přesné místo, svou vlastní dokonalost v Božím plánu. To jenom my, hříšníci, máme pocit, že věci nejsou na svém místě nebo že potřebují nějak dokončit, doplnit, dotvořit. Místo abychom se spoléhali na Hospodina a na jeho moudrost, snažíme věci změnit podle své vlastní „moudrosti“, podle vlastních záměrů a plánů. A přitom nejsme schopni říct, co s námi bude už v příští minutě. Boží dílo je naprosto dokonalé a úplné. Když na sebe Boží syn vzal naše hříchy a snášel kvůli nim Boží hněv, nakonec zvolal: „Je dokonáno!“ Je hotovo – ke spasení nelze nic přidat. Lze ho jenom ve víře přijmout a spolehnout se na jeho dokonalost. 

Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky. (Kaz 3,14)

Bůh je věčný a pracuje přesně, dokonale a efektivně. Bůh nemrhá ničím, co stvořil – všechno má svůj čas, který tomu Bůh vyměřil, všechno to má své místo, které tomu Bůh určil a všechno je stvořeno k tomu nejvyššímu cíli – k oslavě Boha a jeho velikosti. Nejde o jednotlivé detaily Božího díla, ale o jejich podstatu. „Nebesa vypravují o Boží slávě a obloha hovoří o díle jeho rukou“ (Ž 19,2) – blíží se den, kdy „nebesa s rachotem zaniknou“ (2Pt 3,10), ale Bůh stvoří všechno nové – nové nebe i novou zemi. A jenom nové stvoření bude mít své místo tam, kde Bůh bude přebývat uprostřed svého lidu. Proto voláme všechny k pokání a k víře v Pána Ježíše Krista, aby v něj uvěřili a byli zachráněni. 

A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. (Kaz 3,13)

Bůh je neskonale dobrý, je plný milosti a slitování. Dává svému stvoření neustále zakoušet mnoho ze své dobroty. Dokonce i člověku, který se proti němu vzbouřil a žije ve vzdoru proti Bohu, dává Bůh své dary – může jíst a pít a při veškerém svém pachtění okoušet dobrých věcí. Kvůli svým vyvoleným Bůh žehná celému lidstvu, dokonce i těm, které nakonec kvůli jejich skutkům odsoudí na věky do ohnivého jezera. Přesto mohou v tomto světě poznávat tolik projevů Boží dobroty. Ale i když je to tak jasné svědectví o Bohu a jeho lásce ke stvoření, nevěřící srdce si raději myslí, že na takové projevy má nárok, a dokonce i mnohé věřící srdce zapomíná vzdávat Bohu díky a chválit ho. 

Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. (Kaz 3,12)

Navzdory veškeré marnosti tohoto světa je tady naděje – i když člověk nevystihne začátek ani konec Božího díla, přece se v tomto světě může radovat a činit dobro. Bůh sám dává radost lidskému srdci a člověk se může radovat jak ze stvoření kolem sebe, tak ze všeho, co mu Bůh dává, hmotného i nehmotného. A k této radosti může přispívat ještě navíc tím, že bude konat v životě dobro, že zahrne druhé tím požehnáním, jímž byl sám požehnán. I ten, kdo nezná Boha, může takto prožít pokojný a požehnaný život. Oč více se pak může radovat ten, kdo poznal Boha skrze Pána Ježíše Krista, poznal plnost radosti, která je v Kristu a potěšení z toho, když žije v dobrých skutcích, které mu Bůh připravil. 

On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. (Kaz 3,11)

Bůh je naprosto přesný – všechno dělá ve správný čas a nikdy se neopozdí. Ovšem člověk je ve své hříšnosti zaslepený a otupělý. I když mu Bůh dal do srdce touhu po věčnosti, člověk není schopen vystihnout Boží čas ani Boží dílo ani Boží nádheru. Místo toho se obrací k sobě a k němým modlám. Touhu po věčnosti popírá ze všech svých sil, aby si nemusel přiznat, že jednoho dne se bude muset postavit před živým Bohem, který ho bude soudit. Přesto té touze nelze uniknout, protože Bůh sám ji vepsal do lidského srdce, které utkal v lůně matky. Srdce, svědomí i stvoření svědčí o Bohu a jeho nároku na lidský život a jenom víra v Pána Ježíše Krista může upokojit tuto touhu srdce.  

On všechno učinil krásně. (Kaz 3,11)

Bůh všechno učinil krásně. Bůh je Bohem skutečné krásy. V dnešní bezbožné společnosti mnoho krásy nenacházíme, a to dokonce ani tam, kde bychom ji hledali nejvíce, v umění. Zdá se, že se bezbožná společnost přiklání k ošklivosti, a to kam se jen podíváme. Ale Bůh se nám dává poznat jako Trojice, harmonie tří osob v jednom – a odtud vyplývá všechna krása. Bůh dělá všechno v souladu se svým charakterem, v dokonalém souladu osob, v souladu sám se sebou. Bůh sám je nádherný a krásný a spolu s ním také všechno, co dělá – stvoření, i když je padlé, je stále krásné, spasení je harmonické a nádherné, Boží slovo je plné pravdy a krásy a nové stvoření, které očekáváme … pro jeho nádheru nemáme v tomto těle slov. 

Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. (Kaz 3,10)

Vzpoura Adama uvedla do světa živých smrt a zmar. Zmar se projevuje v prokletí země, která vydává trní a hloží a lidské lopotě, která musí v potu tváře dobývat svůj chléb ze země. Člověku je uloženo lopotit se, namáhat se, dřít – bez toho není život. Ale plánem pro člověka nebyla lopota, nýbrž odpočinutí, tedy spočinutí v Bohu a v jeho díle, v jeho skutcích, v zásluhách Pána Ježíše Krista. On přišel, aby ti, kdo se namáhají a jsou obtíženi, odpočinuli, vložili svá břemena na něj, odložili u jeho kříže všechnu svou lopotu a spolehli se na jeho dílo. Ježíš vzal na sebe všechny naše hříchy a zaplatil za ně svým životem, dal sám sebe za nás, abychom mohli pokojně žít v jeho jménu. 

[Je] čas boje i čas pokoje. (Kaz 3,8)

To platí jak pro jednotlivce, tak pro národy, jak ve fyzické rovině, tak v té duchovní. Někdy je čas bojovat – za sebe, za svou rodinu, nebo za svou zemi. Ale přes to nakonec toužíme po pokoji. I v duchovním slova smyslu stojíme v boji – je to boj o pravdu v obecném slova smyslu, a o pravdu evangelium tom specifickém. A i zde toužíme po pokoji. Proto se máme modlit za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti (1Tm 2,1–2), i když víme, že skutečný pokoj můžeme mít jenom v blízkosti našeho Spasitele. Pokud jsme s ním a on je s námi, můžeme být v jámě se lvy jako Daniel a přesto budeme zakoušet pokoj. 

Je čas milovat i čas nenávidět. (Kaz 3,8)

Když jsme žili bez Krista, milovali jsme hřích a všechny světské věci, a skutečně jsme nenáviděli Boha a jeho spravedlnost, pravdu a svatost. Když se nad námi Bůh smiloval a my jsme uvěřili v Pána Ježíše, začali jsme všechny ty hříšné věci nenávidět a místo nich jsme si zamilovali Boha a jeho království. Jde o to, co milujeme a co nenávidíme. Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný J 3,16). Ale svévolníka a toho, kdo miluje násilí, Hospodin z duše nenávidí (Ž 11,5). Kéž rosteme do podoby Pána Ježíše Krista a v hlubokém pochopení toho, jaký je rozdíl mezi zachráněným a svévolníkům. 

[Je] čas mlčet i čas mluvit. (Kaz 3,7)

Pán nám dal dvojnásobný čas k mlčení, resp. k naslouchání, protože nás opatřil dvěma ušima, ale jenom jedním jazykem. Proto máme být rychlí k naslouchání a pomalí k mluvení (Jk 1,19). A mnohokrát bychom měli následovat příklad Jóba, který si musel položit ruku na ústa, protože nevěděl, co říká (Jb 40,4). Kéž by nás Pán poučil, jako jeho, kéž bychom uměli rozpoznat čas, kdy máme mlčet a kdy máme mluvit. S evangeliem si nepotřebujeme dělat starosti, protože máme mluvit vhod i nevhod, přesto se však máme modlit, aby nám bylo dáno pravé slovo a abychom mluvili ve správnou chvíli. Pak Bůh může použít jak naše mlčení, tak naše mluvení ke své slávě, k vyvýšení Ježíše Krista a ke spasení druhých lidí. 

Je čas roztrhávat i čas sešívat. (Kaz 3,7)

Roztržené roucho je znamením zármutku, ponížení, pokoření a pokání. Blaze těm, kdo činí pokání, kdo se pokořují před Pánem, protože ti budou povýšeni. Jelikož stále žijeme v těle, které je propadlé hříchu, není den, kdy bychom nepotřebovali činit pokání, kdy bychom nebyli poníženi hříchem, který v nás stále ještě přebývá, kdy bychom se nepotřebovali pokořit před Pánem. Ale každý den je také dnem milosti, dnem sešití roztrženého roucha, protože náš zármutek už skončil, naše hříchy byly Pánem vynesené na kříž, bylo za ně zaplaceno jeho převzácnou krví, a došli jsme odpuštění. Sám Pán z nás sňal nepravost, oblékl nás do neporušeného šatu své spravedlnosti a na hlavu nám vložil čistý turban (Zach 3,5), čelenku chvály a radosti ze spasení (Iz 61,3).

[Je] čas opatrovat i čas odhazovat. (Kaz 3,6)

Báruk, pomocník proroka Jeremjáše, měl velké plány a touhy, chtěl dělat velké věci. Nebyl však čas na to, aby opatroval, aby zachovával, aby takové věci držel – Hospodin se rozhodl bořit a vyvracet, takže slovo Hospodinovo pro Báruka znělo: „Neusiluj!“ Bůh mu dal jako kořist život na všech místech, kam šel (Jr 45,1–5). Je čas starat se, opatrovat, usilovat a je čas takových věcí zanechat. Nutně potřebujeme, aby nám Bůh ukázal svůj čas, abychom rozuměli, v jaké době žijeme a mohli jsme sloužit Bohu a jeho království tím nejlepším způsobem – v době opatrování neodhazovat to, co nám Pán svěřil a v době odhazování neusilovat. Kéž nás Pán zahrne svou moudrostí, abychom rozpoznali časy a žili dobře k jeho slávě.  

Je čas hledat i čas ztrácet. (Kaz 3,6)

Nemusí se nutně jednat o dva oddělené časy, kdy jeden střídá druhý, ale oba dva mají své místo v životě křesťana a každý z nich naplno. Spíš jde o předměty, které se k nim vztahují. Je neustále čas hledat – hledat Boží tvář, Boží moudrost, Kristovo království a jeho spravedlnost, hledat Pána samotného a jeho vůli pro svůj život, hledat jeho lásku a způsoby, jak ji vylévat na své bližní. Takové hledání je životní náplní každého, kdo miluje Pána Ježíše Krista. A současně je čas ztrácet – ztrácet svou závislost na sobě samotném, ztrácet svou sebejistotu, která se opírá o jiné věci, než o Krista, ztrácet své hříchy, své špatné návyky a charakterové vlastnosti, ztrácet lásku k tomuto světu a vůbec všechno, co brání v poznání Pána.

[Je] čas objímat i čas objímání zanechat. (Kaz 3,5)

Ve fyzickém slova smyslu má obojí svůj čas – jak objímání, tak zanechání objímání. Může to být krásný projev bratrské náklonnosti či lásky, která se takto projevuje např. dětem nebo blízkým. V duchovním slova smyslu může být ale čas objímání časem trvalým, například při objetí moudrosti (Př 4,8), a podobně to je také se zanecháním nebo vzdálením se objímání – kdo se zamiloval do Pána Ježíše Krista, už nechce dál objímat hřích, ale chce se radovat v objetí Pána Ježíše, sám ho chce objímat a nikdy se ho už nepustit. Čím více rozumíme velikosti odpuštění, tím pevnější a horlivější bude naše objetí Pána Ježíše a podobně jako ženy u hrobu, které ho potkaly vzkříšeného,  budeme se mu i my klanět a objímat ho.

Je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat. (Kaz 3,5)

Jediný krátký verš nám ukazuje, jak vzdálení jsme od života starověké společnosti. Dnes už není zvykem kameny rozhazovat, nebo je sbírat. Ale pro tehdejší lidi byla tato slova jasná a týkala se války a míru. Rozhazovat kameny je velmi blízko slovu „bořit“ a mohli bychom říci, že to znamená, to čemu říkáme „nenechat kámen na kameni“. Znamená to zničit nepřítele, strhnout hradby pyšného města a všeho, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. A sbírat kameny znamená vyčistit pole, vinici, zahradu, vybrat kameny z půdy, aby byla úrodnější a lepší. Shromáždit kameny, jako to udělal David, aby měl jeho syn z čeho stavět chrám Boží. Sám Pán z nás učinil živé kameny a sbírá nás a buduje z nás svatý chrám v Duchu svatém.

Je čas truchlení i čas poskakování. (Kaz 3,4)

Je truchlení, tedy zármutek podle Boží vůle, který vede k pokání, a zármutek podle tohoto světa, který vede ke smrti. Je také radostné poskakování, které je z Boha a vede ke chvále a oslavě Boha, je také poskakování, které je z těla a je ohavností před Bohem. Zármutek a poskakování podle lidské přirozenosti jsou poháněné sobectvím, světem a v některých případech i ďáblem, a ženou lidskou duši po široké cestě vstříc záhubě. Ale truchlení i poskakování podle Boží vůle jsou vedené Duchem svatým, zaměřené výhradně na Pána Ježíše Krista a jeho království, a vedou zkormoucenou duši do hlubin Božího srdce a k výšinám nebeské spásy. Jen těsnou branou následování Krista můžeme vejít do pravého truchlení i radostného poskakování  k Boží slávě. 

Je čas plakat i čas smát se. (Kaz 3,4)

Pláč i smích patří neodmyslitelně k životu. Tomu prvnímu se snažíme spíše vyhnout, zatímco tomu druhému rádi jdeme vstříc. Ale není bez zajímavosti, že Písmo mluví jen vzácně o smíchu, který je spojený s radostí. Mnohem častěji mluví o smíchu posměvačů nebo o výsměchu, který je spojený s Božím soudem. A vzor dokonalého lidství, Pána Ježíše Krista, vidíme několikrát plakat, ale ani jednou nečteme o tom, že by se smál. Přesto i čas smíchu, nikoliv posmívání, patří do našeho života. Kéž bychom uměli soucitně plakat s druhými, zoufale naříkat nad vlastním i cizím hříchem, a pokojně se smát, když nás naplní radost z toho, že naše jména jsou zapsaná v nebesích.

[Je] čas bořit i čas budovat. (Kaz 3,3)

Někdy můžeme z Boží milosti začít budovat tzv. na zelené louce, ale většinou je potřeba nejprve bořit, abychom mohli budovat. Obojí má své místo a svůj čas. Platí to jak v našem osobním životě, kdy často musíme nejprve zbořit své představy a výmysly, abychom mohli následně začít budovat na skále, kterou je Kristus. A platí to i v životě církve. Je-li Písmo opravdu měřítkem naší víry a učení, kolik tradic a lidských nápadů je třeba nejprve zbořit, abychom mohli začít stavět ze zlata, stříbra a drahých kamenů? Boříme všechno, co se v pýše pozvedá proti Bohu, abychom mohli budovat to, co vychází z Krista samotného a je dílem Ducha svatého, který v nás přebývá.

Je čas zabíjet i čas léčit. (Kaz 3,3)

Nemáme problém s tím, že je čas léčit, a dokonce si myslíme, že čas léčit je vždycky. Šalomoun to tak neviděl. Někdy už možná čas léčit není a je třeba nechat Pána, aby léčeného odvolal z tohoto života. A opravdu Boží slovo říká, že někdy je čas také zabíjet? Neměl by křesťan být proti jakémukoliv násilí? Křesťan je ten, kdo na prvním místě hledá Boží království a jeho spravedlnost, a to znamená, že bude v Kristově lásce prosazovat spravedlnost, právo a pravdu. Takže někdy nastane čas život vzít. Jde-li o prosazení spravedlnosti, přesně kvůli tomu Bůh ustanovil vládu, aby odměňovala dobré a trestala zlé, jde-li o ochranu života, je to právo každého člověka a křesťan takto může i takto uctívat svého Pána a Spasitele. 

[Je] čas sázet i čas trhat. (Kaz 3,2)

Ve své moudrosti Bůh ustanovil čas setby i sklizně – jak té fyzické, kdy je ten zjevný a rozpoznatelný, tak té duchovní, kdy setba je trvalou aktivitou věřících, zatímco sklizeň přichází z Boží milosti v pravý čas. Kdo nerozsévá, nebude sklízet, kdo se o své pole nestará a nechává ho ležet ladem, bude hladovět (Př 20,4). A totéž platí v duchovním slova smyslu – i když Bůh ustanovil, že jeden bude zasévat a někdo jiný bude sklízet, rozsévání Božího slova, tedy šíření evangelia, je hlavním úkolem každého věřícího. A většina z nich také během svého života uvidí nějakou sklizeň, a to dokonce i tam, kde sami nezasévali. Bůh ustanovil pro všechno svůj čas, čas sázet i čas trhat, rozsévat i sklízet. 

Je čas rození i čas umírání. (Kaz 3,2)

Každý člověk přichází na svět ve svůj čas, který určil Bůh a který si nikdo nemůže vybrat sám. Je cele v Božích rukou, kdy se kdo narodí a je to také Bůh, kdo ustanovil, jak dlouho kdo zůstane v lůně své matky. On určuje takové detaily, jako je okamžik narození i okamžik odchodu z tohoto života. Každý člověk na tomto světě má svůj vyměřený čas a je-li to v jeho silách a možnostech, má ho využít co nejlepším způsobem, tedy v souladu se záměrem toho, kdo ho stvořil a do tohoto světa postavil. Potom může vzdávat chválu Bohu za den, kdy ho přivedl na svět, potom může v pokoji a sytý dnů odejít z tohoto světa a těšit se na setkání se svým Učinitelem.