Zamyšlení z Božího slova

Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ (Gn 32,29)

Kdo to tady zápasí s Bohem? Kdo je to Jákob? Jeho jméno znamená lstivý! A byl lstivý. Byl úskočný. Byl sobecký. Chtěl získat požehnání jakýmkoliv způsobem. Stále před něčím utíkal. Nechtěl řešit problémy, bylo pro něj snazší vzít nohy na ramena. Nechal se koupit, když s ním jeho ženy obchodovaly. Byl ochotný ke kompromisu. Nepřipomíná vám někoho? Jákob byl úplně stejný jako my! Stejný člověk jako vy nebo já! Jákob dostává požehnání! Jákob jako kníže zápasil s lidmi i s Bohem a obstál. Byl to jeho poslední boj o požehnání. Ale zdaleka to nebylo poslední požehnání, které Jákob od Pána dostal. Stal se naprosto závislým na Boží milosti. A to je to nejlepší Boží dílo pro nás.

Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. (Gn 32,25)

Co mohl Jákob vědět? Co tušil? Věděl, že se setká s Bohem? Věděl, že bude muset zápasit? Tomu muži bylo 97 let! Šlo mu o život? Ano! Každé setkání s Bohem je setkáním, které je na hranici života a smrti. Bůh je dárce života, ale Bůh je také ten, kdo život bere. On povolává i odvolává. Setkání s jeho svatostí a slávou se může stát katastrofou. Kolikrát jen vyšlehl oheň od Hospodina a zničil ty, kdo proti němu hřešili? Jákob bude bojovat s Bohem! Jákob bude znovu bojovat o požehnání. Celý jeho život byl bojem o požehnání. Ale až doteď chtěl získat požehnání svým vlastním způsobem, podle svých vlastních představ! Ale požehnání je něco, co přichází od Boha (shůry), k nám na zem, nyní!

Jákob šel svou cestou. Tu se s ním srazili Boží poslové. (Gn 32,2)

V okamžiku, kdy se Jákob od Lábana oddělil, potkává posly Boží, anděly Boží. Bůh dovedl Jákoba k Božímu táboru. Pro Jákoba to mělo být další potvrzení Boží přízně a Boží přítomnosti. Ačkoliv utekl před Lábanem – i přes předchozí ujištění, že Bůh bude s ním (Gn 31,3), Bůh je stále s Jákobem. Toto setkání má být opětovným ujištěním o Boží milosti, o tom, že co Bůh slíbil, to také splní. Jákob se rozhodl následovat Boží slovo a Bůh mu potvrdil, že je s ním. Ujištění nedostaneme ve společenství s hříchem, s hříšnými lidmi, nedostaneme ho na vlastní cestě, nebo když budeme svým životem zapírat pravdu, kterou vyznáváme. Ale jakmile se oddělíme od těchto věcí pro Boha a pro jeho slávu, tak narazíme na tábořiště Boží.

Ať mezi námi soudí Bůh Abrahamův a bůh Náchorův, bůh jejich otce!“ A Jákob se zapřisáhl při Strachu svého otce Izáka. (Gn 31,53)

Staré rčení říká: Podle sebe soudím tebe. Zde je to dobře vidět. Jákob znal Boha. Znal ho čím dál lépe – a je zajímavé, že v tuto chvíli si připomíná Boha slovy Strach Izákův. Myslím, že mu pomalu docházelo, že to všechno bylo Boží dílo a znovu si připomněl tu bázeň, kterou měl při svém prvním setkání s Bohem v Bét-elu. Bůh není sladký usměvavý dědeček, který sedí někde na obláčku. Bůh je svrchovaný a svatý! Bůh vzbuzuje bázeň. Jak věřící, tak také nevěřící lidé to potřebují vědět, poznat na vlastní kůži a následně to ve svých životech trvale zakoušet. A vždy je to Bůh, který se staví na stranu svého lidu.

K Aramejci Lábanovi však přišel v noci ve snu Bůh a řekl mu: „Měj se na pozoru! Mluv s Jákobem jen v dobrém, ne ve zlém!“ (Gn 31,24)

Pohan a uctívač model Lában se tady setkává s Bohem. Lában měl duchovní zkušenost, kterou by mu dnes závidělo mnoho křesťanů. Byla hrůzostrašná duchovní zkušenost, protože vidíme, že Lában se skutečně bojí cokoliv udělat. Ale nebylo to proměňující setkání s Bohem – Lában zůstal stejným pohanem jako předtím. Dál hledá své modly a neuctívá Hospodina. Bůh tedy Lábana zastavil a zabránil mu, aby Jákobovi udělal něco zlého. A Lában takové úmysly skutečně měl. My to můžeme dobře vidět z jeho slov. Kromě toho – Bůh nedělá věci „co kdyby náhodou“. Kdyby nebylo potřeba zastavit Lábana, tak by se k němu Bůh nepromluvil. A i přesto, že s ním Bůh mluvil a varoval ho před špatným jednáním, tak Lában nejedná tím nejlaskavějším způsobem.

I rozpomenul se Bůh na Ráchel, vyslyšel ji a otevřel její lůno. (Gn 30,22)

Boží milost se nakonec projevuje také v životě Ráchel. Po sedmi letech čekání, po sedmi letech různých pokusů, po sedmi letech, kdy Lea porodila sedm dětí, tak Bůh vyslyšel její prosby a otevřel také její lůno. Sára čekala 25 let, Rebeka 20 a Ráchel sedm. I tady můžeme vidět, jak se projevuje Boží dobrota a Boží milost. Bůh se slitovává. To je naše naděje, moji milí. U Boha je milost, u něho je odpuštění, tak vzbuzuje bázeň (Ž 130,4). I v tak hrozné záplavě hříchu, jaká je v tomto textu, se Bůh dává poznat jako ten, kdo je dobrý a kdo přichází se svým požehnáním a se svou milostí. Ráchel našla milost, ale její srdce zůstalo neproměněné.

A Bůh Leu vyslyšel; otěhotněla a porodila Jákobovi pátého syna. (Gn 30,17)

Bůh otevírá i zavírá lůno matky podle toho, jak on sám chce. Lea skutečně milovala svého manžela – můžeme to dobře vidět na tom, jak vysvětluje jména svých synů. „Hle-syn“ (v. 32) – to je ten první, Rúben. Pojmenovala ho tak kvůli pokoření, jehož se jí dostávalo – „Nyní, mě už bude manžel milovat“ (v. 32), Šimeon „Hospodin uslyšel, že nejsem milována“ (v. 33), Lévi, „Můj muž se přidruží (nebo přilne) ke mně“ (v. 34), Juda „Tentokrát bude můj muž zůstávat se mnou“ (v. 20). Vidíme, že Lea hledala pomoc u Hospodina a našla jí. Bůh se nad ní smiloval. Bůh se k ní sklonil. Nenaklonil k ní srdce jejího muže, ale požehnal jí jako právoplatné manželce Jákoba.

Když Hospodin viděl, že Lea není milována, otevřel její lůno. Ráchel však zůstala neplodná. (Gn 29,31)

Bůh je ten, kdo způsobuje, že se rodí děti, Bůh je ten, kdo otevírá a zavírá lůno ženy. Bůh viděl, že Lea není milovaná a otevřel její lůno. Bůh požehnal Leu, takže rok za rokem rodila Jákobovi syny. A potom je tam zvláštní věta – a přestala rodit. Bůh otevírá i zavírá lůno matky podle toho, jak on sám chce. Vidíme, že Lea hledala pomoc u Hospodina a našla jí. Bůh se nad ní smiloval. Lea chtěla podobně jako mnoho žen před ní i po ní získat svého muže tím, že mu dá syna. Dnešní doba je v tom možná trochu výjimkou, protože je mnoho žen, které chtějí získat muže tím, že s nimi děti mít nebudou. Obojí je důsledkem lidské převrácenosti, lidského hříchu a v konečném důsledku se jedná o lidské sobectví.

Jákob se tu zavázal slibem: „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem. (Gn 28,20–21)

Kdekoliv se lidé shromažďují ve jménu Pána Ježíše Krista, kdekoliv jsou ti, kdo Pána Ježíše milují, tam je on sám uprostřed nich, tam je církev Kristova, dům Boží, místo, kde se svatý a živý Bůh setkává s člověkem. Bůh je hoden chvály, protože je svatý a dokonalý. A opravdoví křesťané Boha uctívají kvůli tomu, kdo Bůh je. Teprve potom kvůli tomu, co pro ně Bůh udělal. Jákob zde postavil oltář – neotesaný kámen, který svrchu polil olejem. To bylo znamením, že toto místo je zasvěcené Bohu. Setkání s Bohem, bázeň před Bohem a uctívání Boha – to jsou věci, které vždy nakonec vedou k závazku, k novému životu. Milost proměňuje život člověka.

Bál se a řekl: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ (Gn 28,17)

Společně s poznáním Boha přichází něco, co do té doby Jákob nepoznal: strach. Jákob se setkává s Bohem a padá na něj hrůza. Jákob se zhrozil (K), padla na něj hrůza (B21). Jákob porozuměl, kdo je to Bůh. Tato hrůza z Boha se nazývá bázeň, a je to strach, který pramení z poznání toho, kdo Bůh doopravdy je. Pramení z poznání jeho svatosti. Tato hrůza pramení z poznání Boží slávy, jako to bylo u pastýřů, kterým anděl zvěstoval narození Spasitele. Tato bázeň pramení z porozumění tomu, co je to Boží odpuštění (Ž 130,4). Tato bázeň je počátkem moudrosti (Př 1,7). Toto je pravá zkušenost setkání s Bohem. Hrůza a bázeň, úcta a úžas, pokoření, přemožení od Boha, pokora a vyvýšení Boha.

Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ (Gn 28,16)

Jákob se probouzí, procitá jak fyzicky, tak duchovně. Sen byl natolik živý, že se Jákob probudil. Ale nebylo to jenom fyzické probuzení – Jákobovi se dal poznat samotný svatý Bůh a to je duchovní probuzení. Nemůžeme na tom trvat nějak dogmaticky, ale nemáme žádný důvod myslet si, že Jákob znal Boha již dříve. Věděl o Bohu, ale neměl s ním osobní vztah. Teprve nyní do jeho života přichází světlo, teprve nyní ho Bůh probouzí. Cesta k proměně Jákobova života bude ještě dlouhá, přesto tady můžeme vidět začátek jeho duchovního života – je to jeho duchovní narození. I nás Boží slovo volá k tomu, abychom hledali světlo, protože „kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus“ (Ef 5,14).

Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ (Gn 28,15)

Bůh bude střežit Jákoba všude, kam půjde. To neznamenalo, že Jákobův život bude jednoduchý nebo v něm nebude nebezpečí. Podobným způsobem jedná Bůh také s námi. Dává nám své požehnání a svou ochranu. Vždyť nám daroval svého Syna – jak by nám spolu s ním nedaroval vše (Ř 8,31). Proč je tak těžké tomu věřit? Proč tolik křesťanů pochybuje o Boží lásce, o Boží přízni, o Boží dobrotě? Proč je naše víra tak slabá? Jedním z důvodů je, že jsme si nechali zpochybnit Boží slovo a nepřistupujeme k němu jako k Božímu slovu. Bůh nám slibuje, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne (Žd 13,5). Dal nám svého Ducha svatého, kterého vložil do našeho nitra a jímž jsme zapečetěni (Ef 1,13).

Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země. (Gn 28,14)

Bůh se zjevil Abrahamovi, Bůh se zjevil Izákovi, Bůh se zjevil nevěřícímu Jákobovi a uzavřel s ním smlouvu. Dal mu požehnání jeho dědečka Abrahama. Totéž požehnání, které dal Jákobovi jeho otec – nyní je toto požehnání potvrzeno samotným Bohem (v. 13–15). Bůh dává Jákobovi totéž, co předtím dal Abrahamovi a Izákovi. Bůh se stal Bohem Jákobovým a zahrnul Jákoba do své smlouvy, kterou zpečetil ve svém milovaném Synu, potomku Abrahama, Izáka a Jákoba. I lstivý Jákob bude praotcem zaslíbeného Mesiáše, v němž dojdou požehnání všechny čeledi země. Lidé ze všech národů, jazyků, kmenů i ras dojdou požehnání v potomku Jákoba, v Ježíši Kristu, a naleznou v něm vykoupení, pokoj, odpuštění, ospravedlnění, přijetí za syny a věčný život.

Nad ním stojí Hospodin a praví: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. (Gn 28,13)

Jákob viděl Boha, a poznal, že to je Bůh jeho otce, protože tento Bůh se mu představil. Znovu tady můžeme vidět, že Jákob ještě neznal Boha, protože Bůh se mu představuje jako Bůh jeho otce a jeho dědečka, ale nikoliv jako jeho Bůh. Takže se jedná o přelomovou událost v Jákobově životě. Jákob tady vstupuje na Boží cestu. Jestli chce někdo následovat Pána Ježíše Krista, nepůjde to jinak, než že vstoupí na Pánovu cestu, na tu úzkou cestu poznání Boha a oddělení se od hříchu a světa. Ale je to Bůh, kdo se mu musí zjevit. Bez zjevení není poznání Boha. Člověk se nemůže setkat s Bohem, pokud se mu Bůh nejprve nezjeví. Musí otevřít jeho srdce a dát se mu poznat.

Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. (Gn 28,12)

Jákob se zastavil, aby přenocoval. A na místě, kde se zastavil, měl sen. Viděl nebesa otevřená a anděly Boží, jak sestupují nahoru a dolů. I když Bůh používá úplně všechno v našem životě, aby k nám promluvil, je jenom jedno bezchybné a neomylné Slovo, Písmo. Veškeré Písmo je vdechnuté Božím Duchem (2Tm 3,16–17). Jestli chcete poznat Boha, Božího syna, Boží vůli a získat moudrost ke spasení, musíte jít právě sem, do Bible. Jako křesťané nestavíme na snech nebo nějakých zážitcích, ale stavíme na tom, co je nezpochybnitelní – na zapsaném Božím slově, Bibli. To je měřítko našeho života. Zde a pouze zde se Pán Ježíš Kristus zjevuje a dává poznat v nezpochybnitelné pravdě. 

Kéž ti dá požehnání Abrahamovo, tobě i tvému potomstvu, abys obdržel zemi, v níž jsi hostem a kterou Bůh dal Abrahamovi. (Gn 28,4)

Lstivý Jákob je nositelem Abrahamova požehnání. Zní to jako paradox, ale přesně tak to je. To je Boží dílo s námi, hříšníky. Pán Ježíš nepřišel proto, aby hledal spravedlivé, ale aby zachránil hříšníky. Přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Obětoval se za nás, když jsme ještě byli mrtví ve svých hříších. Na Jákobovi vidíme obraz Boží milosti. Bůh se pro něj rozhodl ještě dříve, než se narodil a Bůh s ním jedná. Jákob se narodil jako hříšník a příliš se nelišil od svého bratra Ezaua. Navenek sice nejednal tak hříšně jako Ezau, ale uvnitř, ve svém srdci byl úplně stejný. Byl stejně zkažený, stejně sobecký, mnohem lstivější než Ezau, byl to stejný hříšník, jako jsme my všichni. Ale Bůh se rozhodl, že s ním bude jednat.

Kéž ti Bůh všemohoucí požehná, rozplodí tě a rozmnoží. Bude z tebe společenství lidských pokolení. (Gn 28,3)

Nyní Izák dává svému synovi požehnání, které je skutečně požehnáním Abrahamovým. Zatímco v předchozím požehnání, které Jákob lstivě vzal Ezauovi, se ozývalo Abrahamovo požehnání tak trochu vzdáleně, jako by Izák ani nechtěl naplno toto požehnání svému synovi dát, tak nyní – potom, co se Izák opět pokořil před Bohem, zní toto požehnání v podstatě tak, jak ho dostal Abraham a po něm i Izák. Nyní stejné požehnání dostává také Jákob. Je zde jak zaslíbení potomstva, tak také zaslíbení země. Už zde vidíme jasnou linii – Abraham – Izák – Jákob. Mohli bychom ji vidět již mnohem dříve, protože Rebeka dostala od Hospodina jasné slovo o tom, že to bude právě Jákob, kdo bude nositelem Abrahamova požehnání. Po 77 letech svého života toto požehnání také od svého otce dostává.

I zanevřel Ezau na Jákoba pro požehnání, jímž mu jeho otec požehnal. A řekl sám k sobě: „Mému otci se blíží dny truchlení; zabiji svého bratra Jákoba.“ (Gn 27,41)

Ezauovo srdce bylo naplněno pomstou. Jákob byl oddělen od své rodiny a poslán do Cháranu. Požehnání bylo uděleno tomu pravému, ale cena za to všechno byla ohromná. Rebeka milovala svého syna víc než svého muže. Chtěla poslat Jákoba pryč na „krátkou dobu“, ale už ho nikdy nespatřila. Izák měl pocit, že je na prahu smrti, ale žil ještě dalších čtyřicet let. Lidský hřích nikdy nemůže změnit Boží vůli, ale vždycky ji naplní. I lidský hřích – a zdůrazňuji, že to je lidský hřích – Bůh používá k tomu, aby dovedl své záměry přesně tam, kam chce. Člověk je však za své hříchy zodpovědný – Bůh nestvořil hřích, ale používá ho ke své slávě. Proto se modlíme: „Neuveď nás do pokušení, ale zbav nás od zlého.“

Jeho otec Izák tedy odpověděl: „Tvé sídliště bude bez žírnosti země, bez rosy shůry, rosy nebeské. Bude tě živit meč, avšak svému bratru budeš sloužit. Jen když se budeš toulat bez domova, setřeseš jeho jho ze své šíje.“ (Gn 27,39–40)

Ezau je pro nás varováním před nevěrou a bezbožností. Jeho srdce bylo zatvrzelé a neschopné činit opravdové pokání. Jeho slzy byly slzami lítosti nad sebou samým a jeho křik nebyl křikem nad vlastním hříchem, ale křikem nad ztrátou, kterou utrpěl, když přišel o požehnání prvorozeného. Hle, jak toužil po požehnání prvorozeného. Ale pohrdl svým prvorozenectvím a prodal ho za misku čočky, když měl hlad. Právě tak jedná svět, právě takové jsou jeho způsoby a přesně taková je Ezauova odplata. Toužil po tom, co dává svět, chtěl nasytit své tělo, své oči, své způsoby života a skončil s pláčem a s hrozným křikem, protože pro něj už požehnání nebylo.

Ezau otci odpověděl: „Což máš jen to jediné požehnání, otče? Požehnej mně, také mně, otče!“ A Ezau zaúpěl a rozplakal se. (Gn 27,38)

Když Ezau viděl svého otce, tak mu pomalu začalo docházet, že o všechno přišel. Muselo to být hrozné procitnutí – ještě před chvílí měl naději, že se mu podaří zvrátit špatné rozhodnutí z minulosti, kterým připravil sám sebe o své prvorozenectví. Ještě před chvílí si radostně vykračoval s úlovkem a těšil se na otcovo požehnání, ale nyní se ho zmocňuje zděšení. Začal křičet a naléhat na svého otce. A když otec – který mezitím rozpoznal Boží ruku za tím vším jednáním – odmítl dát mu požehnání, které dal Jákobovi, tak se Ezau hořce rozplakal. Muž, který se oženil se dvěma pohankami, které způsobovaly jeho otci i matce hořké trápení, muž, který pohrdl svým prvorozenectvím pro pomíjivý pokrm, najednou začíná plakat a domáhat se požehnání. Proto musíme dávat pozor, abychom nepromeškali Boží milost (Žd 12,15).

Dej ti Bůh z rosy nebes a ze žírnosti země, i hojnost obilí a moštu. (Gn 27,28)

Izák, který byl požehnaný od Boha, požehnal svému synu. Ve svém požehnání ho zahrnul vším pozemským požehnáním. Nebeská rosa napájí Izraelskou zemi po většinu roku a vede k hojnosti obilí i moštu. Kéž by i na nás Bůh každodenně sesílal nebeskou rosu Ducha svatého, aby naše životy přinášely hojnou úrodu obilí i moštu, abychom byli plodní a svými životy mu vzdávali chválu. My nejsme jako Jákob, nepřišli jsme ukrást otcovo požehnání, ale byli jsme přivedeni k Otci skrze Syna Duchem svatým a hojnost nebeského požehnání je nám zaslíbena právě v Pánu Ježíši Kristu. Kéž by ty proudy živé vody plynuly z našeho nitra, jak to Pán ve své milosti a dobrotě zaslíbil (J 7,37–39).

Přistoupil tedy a políbil ho. Když Izák ucítil vůni jeho šatu, požehnal mu slovy: „Hle, vůně mého syna jako vůně pole, jemuž žehná Hospodin. (Gn 27,27)

Izák nevěřil Jákobovi. Znovu se chtěl ujistit tím, že si na syna sáhl. Kozí kůži považoval za lidské chlupy a Jákob ho znovu ujistil v tom, že je Ezau. Nakonec otce políbil a otec ucítil vůni Ezauových šatů. Ale i tento Jákobův polibek byl lží, pokrytectvím, protože Jákob přišel s jediným cílem: získat požehnání, které otec slíbil jeho bratrovi. Izák už nic dál neřešil a Jákobovi požehnal. Požehnal mu vším materiálním požehnáním. Ezau měl dostat všechno, ale dostal to Jákob. Tak Bůh obrátil Izákovu pomýlenou lásku k Ezauvi vzhůru nohama a začal ho znovu učit, že nemůže stavět na tom, co vidí, slyší nebo cítí, ale musí žít z víry, která se spoléhá na Boha.

Jákob řekl otci: „Já jsem Ezau, tvůj prvorozený. Učinil jsem, co jsi mi uložil. Nuže, posaď se prosím a pojez z mého úlovku, abys mi mohl požehnat.“ (Gn 27,19)

Když přišel Jákob ke svému otci, tak hned na první otázku svého otce odpovídá lží spojenou s polopravdou (že je prvorozený). A roztáčí kolotoč dalších lží. Izák se ptá – kdo jsi? A Jákob lže. Jsem Ezau. Hlas byl Jákobův, ale představuje se Ezau. Izák byl slepý, ale nebyl hluchý! Můžeme to dobře vidět hned z následující Izákovy otázky (v. 20). Lež následuje za lží. Jákob lhal o tom, že splnil otcovo přání, lhal o tom, že připravil pokrm, lhal o tom, že kůzle je jeho úlovek. To je klasická spirála hříchu. Jedna lež spouští další, jeden hřích vede k dalšímu. A nakonec Jákob nelže jenom o sobě, ale lže také o Bohu. Používá Boží jméno k tomu, aby zamaskoval svůj vlastní hřích, což je rouhání. 

Izák řekl: „Hle, jsem už starý a neznám den své smrti. Vezmi si nyní zbraně, toulec a luk, vyjdi na pole a něco pro mě ulov. Připrav mi oblíbenou pochoutku a přines mi ji, ať se najím, abych ti mohl požehnat, dříve než umřu.“ (Gn 27,2–4)

Izák je slepý a cítí se být na prahu smrti. Ale žil ještě skoro půl století a zemřel deset let předtím, než jeho syn Jákob s celou rodinou sestoupil do Egypta. Co bylo jeho největší touhou, když si myslel, že se blíží den jeho smrti? Dobře se najíst a požehnat synovi. Ale kterému synovi to chce žehnat? Neřekl snad Bůh, který syn bude požehnaný? To vypadá, jako by Izák chtěl vzít věci do vlastních rukou. Dohodl se se svým oblíbeným synem, že mu udělí otcovské požehnání. Hledal vlastní cestu, která byla cestou neposlušnosti. Ale světská moudrost nakonec vždycky skončí v nesnázích. Jenom moudrost shůry je čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky.

Izák jim vystrojil hody, i jedli a pili. Za časného jitra se zavázali vzájemnou přísahou. Potom je Izák propustil a oni od něho odešli v pokoji. (Gn 26,30–31)

Bůh potvrdil svou smlouvu s Izákem a stvrdil ji tím, že přivedl i jeho nepřátele, aby se s ním smířili, aby s ním uzavřeli smlouvu, protože viděli, že je Hospodinův požehnaný. Neviděli to snad předtím? Viděli – a byl to důvod, proč Izáka vyhnali. Nyní ze stejného důvodu přicházejí, aby s ním uzavřeli smlouvu. A my na Izákovu jednání s těmito lidmi můžeme znovu vidět jeho pokoru, prostotu, jednoduchost jeho víry a lásky. Vystrojil jim hody, jedli a pili a za časného jitra se zavázali vzájemnou přísahou. A potom se v pokoji rozešli. To je novozákonní výzva, která nám říká, abychom, pokud je to možné a pokud to záleží na nás, žili se všemi v pokoji (Ř 12,18).

Neučiníš nám nic zlého, jako jsme se ani my nedotkli tebe. Prokazovali jsme ti jen dobro a propustili jsme tě v pokoji. Jsi přece Hospodinův požehnaný! (Gn 26,29)

Co to tedy bylo, že Pelištejci rozeznali Boží přítomnost na Izákovi? Tato slova jsou napsaná v kontextu uctívání, takže to byla jedna z těch věcí – Izák neustále uctíval Pána a ukazoval na něj. Druhou věcí byl nepochybně jeho způsob života, kdy se snažil najít pokoj s lidmi. Byla to pevnost jeho charakteru a jeho postojů. A konečně to bylo Boží dílo – Bůh otevřel oči Pelištejců a dal jim pochopit, že je to on sám, kdo Izáka chrání. Podobně jako později naplnil strachem pronárody v Kenaánu, když byli Izraelci vyvedeni z Egypta. Pelištejci uzavřeli pakt o neútočení, zavázali se přísahou a rozešli se s Izákem v pokoji. Bůh splnil Izákovi své slovo, když mu řekl: „Neboj se!“ A totéž říká i nám: „Neboj se!“

Odvětili: „Shledali jsme, že je s tebou Hospodin. Proto jsme si řekli: Ať nás stihne kletba, nás i tebe, porušíme-li smlouvu, kterou s tebou chceme uzavřít. (Gn 26,28)

Bůh potvrdil svou smlouvu s Izákem a stvrdil ji tím, že přivedl i jeho nepřátele, aby se s ním smířili, aby s ním uzavřeli smlouvu, protože viděli, že je Hospodinův požehnaný. Neviděli to snad předtím? Viděli – a byl to důvod, proč Izáka vyhnali. Nyní ze stejného důvodu přicházejí, aby s ním uzavřeli smlouvu. A my můžeme znovu vidět Izákovu pokoru, prostotu, jednoduchost jeho víry a lásky na jednání s těmito lidmi. Vystrojil jim hody, jedli a pili a za časného jitra se zavázali vzájemnou přísahou. Vidíme tady Božího muže, který se nechává vést Bohem a Bůh mu žehná. Bůh mu ze své milosti otevírá dveře, a je to mimo jiné kvůli jeho věrnosti a zachovávání Božího slova.

Tu k němu přišel z Geraru abímelek se svým přítelem Achuzatem a píkol, velitel jeho vojska. Izák se jich otázal: „Proč jste ke mně přišli? Vždyť jste mě nenáviděli a vypověděli jste mě.“ (Gn 26,27)

Tentýž abímelek, který ho vyhnal, za ním nyní přichází a chce s ním uzavřít smlouvu. Nebudeme ti dělat nic zlého a nic zlého jsme ti neudělali – jenom jsme tě vyhnali. Mohli jsme tě zabít, ale neudělali jsme to … Vidíme, že Bůh ti žehná, že jsi Hospodinův požehnaný, tak bychom chtěli uzavřít smlouvu. Chceme zavázat k tomu, že na nás nebudeš útočit, že s námi nenaložíš zle. Ale Izáka nějaký Gerar vůbec nezajímal. Bůh mu zaslíbil celou kenaánskou zemi a Izák se nemusel starat o to, co měl aktuálně před očima, místo toho se upínal k tomu, co mu Bůh zaslíbil – upínal se k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.

Izák tam vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Postavil tam také svůj stan a jeho služebníci tam vyhloubili studni. (Gn 26,25)

Bůh se zjevil Izákovi, a co udělal Izák? Izák vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Abraham neustále stavěl oltáře. Izák byl položen na oltář. Teprve nyní Izák sám staví oltář a vzývá Hospodinovo jméno, oslavuje Pána. To neznamená, že do té doby nebyl věřící – svou víru prokázal mnoha způsoby a v mnoha věcech. Přesto teprve nyní dělá to, co pravidelně dělal jeho otec – buduje oltář a vzývá Pána. Přesně to máme udělat i my. Už tady nemáme kamenné oltáře, na které bychom pokládali oběti zvířat a spalovali je jako libou vůni pro Hospodina. Bůh po nás chce úplně jinou oběť – a tou jsme my sami. Máme sami sebe přinášet jako oběť živou, svatou a Bohu milou. To je naše pravá bohoslužba.

Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.“ (Gn 26,24)

Bůh obnovuje svou smlouvu s Izákem. Kdyby Bůh neobnovil svou smlouvu s Izákem, nikdy bychom nemohli mluvit o Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba. A i když obnovuje svou smlouvu na základě toho, co slíbil Abrahamovi, říká to Izákovi. Říká mu to po smrti Abrahama, říká to přímo jemu, mluví přímo s ním a jedná jenom s ním. Bůh nás už v knize Genesis, v podstatě od samotného začátku, učí, že je osobním Bohem. Bůh je Bohem, který jedná s konkrétním člověkem. Uzavírá svou smlouvu s konkrétní osobou, s konkrétním jedincem. Bůh není paušálním Bohem. Bůh nevyhlásil nějaký paušál, neudělal amnestii, jako to u nás dělá prezident, ale jedná naprosto konkrétně s jednotlivým člověkem. Bůh jedná s vámi a se mnou.