Zamyšlení z Božího slova

Byl jsem velice pokořen, Hospodine, podle svého slova mi zachovej život. (Ž 119,107)

I když je Boží dítě rozbité na kousky, velice pokořené nebo všelijak jinak ubyté, má díky oběti Pána Ježíše neustále přístup před Boží tvář a do Boží přítomnosti. Může vždycky volat k Bohu a trpělivě čekat na Boží odpověď. A Bůh odpovídá, Bůh zachraňuje, Bůh posiluje a obnovuje. Když je člověk vyčerpán, Bůh dodává síly, Bůh zachovává život. On je věrný a nemůže zapřít sám sebe. Jestliže se jednou kvůli Kristu zavázal, že bude odpouštět všem, kdo v Pána Ježíše Krista věří, nemůže nyní jednat sám proti sobě. Ze své ohromné milosti nás nejenom zachraňuje, ale také posvěcuje, proměňuje a zachovává. Proto je pro nás útočištěm, pevnou skálou a nedobytným hradem.

Byl jsem velice pokořen, Hospodine, podle svého slova mi zachovej život. (Ž 119,107)

Nevíme, čím a jak byl žalmista pokořen, ale nebylo to nic hezkého ani příjemného. Člověk může být sevřen tlakem okolností, lidí, ale také třeba hříchem, který nás pokořuje a zahanbuje. Může být zkoušen samotným Bohem jako Jób, i když Bůh zde použil jako svůj nástroj satana, nebo může být tříben jako Petr, jehož si satan dokonce  vyžádal, aby ho směl tříbit. Boží dítě může být zkoušeno a přetavováno jako drahý kov – vždy je to součást Boží výchovy, kdy nás Bůh chce posílit a vybudovat náš charakter, kdy nás chce očistit od všeho, co do našeho života nepatří a čeho bychom se jinak jenom těžko vzdávali. Proto nás Jakub povzbuzuje k tomu, abychom se radovali, když na nás přicházejí rozličné zkoušky.

Co jsem přísahal, to splním, držím se tvých spravedlivých soudů. (Ž 119,106)

Držím se tvého Slova, proto podle něj jednám – i tak bychom mohli číst žalmistova slova. Chce splnit všechno, co odpřisáhl – nejen Bohu, ale i lidem. Touží po tom, aby na jeho slovo bylo spolehnutí. Drží se Božích spravedlivých soudů a hrozí se jich – nechce dopadnout jako svévolníci, kteří měli Boží slovo za nic, takže Bůh obrátil v nic jejich slova. Nebylo na ně spolehnutí, nehrozili se Božích soudů ani se jich nedrželi. Proto byli vydání napospas, zatímco žalmista, jehož srdce bylo očištěno z milosti skrze víru, je přitahován k Bohu a jeho Slovu. Hle, jaké je to požehnání, že máme zapsané Boží slovo, že Bůh se nám dává poznat ve svém Synu, který je pravdivě zjeven v Písmu.

Co jsem přísahal, to splním, držím se tvých spravedlivých soudů. (Ž 119,106)

Bůh ve svém Slově říká svým dětem, že jejich slovo má být „ano, ano“ a „ne, ne“. Na slovo křesťana by mělo být spolehnutí. Není třeba se nějak zapřísahat, slibovat nebo se něčeho dovolávat. Stačí být věrný tomu, co bylo řečeno. Prostě splnit své slovo. To není žádná velká a vznešená ctnost – to je prostě jenom věrnost a poctivost. Cokoliv Pán řekl, splnil. My nejsme jako on, my selháváme a nejsme věrní. To nás však nemůže odradit od toho, abychom přestali usilovat o tento jednoduchý cíl. Kolik věcí by se změnilo, kdyby bylo možné se spolehnout na naše slovo? Jak by vypadal náš křesťanský život? Naše vztahy? Naše následování Pána Ježíše Krista?

Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119,105)

Jak vzácným darem je Boží slovo! Osvěcuje cestu každému, kdo ho přijímá, kdo se na něj spoléhá, kdo podle něj jedná. Když Bůh dává člověku nově se narodit shůry, součástí tohoto díla Ducha svatého je také neochvějná důvěra v pravdivost Božího slova, které jediné v tomto světě neomylně zjevuje Pána Ježíše Krista. Ale světlo, které z Písma vychází, není automatické. Je třeba ho „zažehnout“ rozjímáním a promýšlením toho, co Boží slovo říká, jak ukazuje na Pána Ježíše Krista, jak promlouvá do mého vlastního života. Teprve potom svítí na cestu a v jeho světle vyniká Slovo, které se stalo tělem, Pán Ježíš Kristus, který sám je světlem světa. Kdo ho následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. 

Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119,105)

Boží slovo je světlem, které nám svítí na cestu. Obvykle není reflektorem, který by svítil na míle daleko – tuto roli plní ve vztahu k hříšníkům, kterým ukazuje cestu, jako maják na břehu moře vede lodi do přístavu. Pro křesťana je Boží slovo jako svíce, která svítí na jeden nebo dva kroky, ale dál nikoliv. To však úplně stačí – je potřeba pouze vykročit a potom dělat jeden krok za druhým. Jinými slovy začít dělat to, co nám Bůh ve svém Slově ukazuje. Jednu jedinou věc, kterou nám klade před oči, na naši stezku. Když se podle ní zachováme, přidá nám další. A potom zase další. Krok za krokem se odvíjí stezka následování Pána v jeho milosti a lásce.

Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119,105)

Boží dítě musí chodit – nemůže ležet ani sedět, ale musí chodit ve víře, žít vírou, následovat Pána Ježíše Krista, tedy jít za ním. Potřebujeme světlo na každý další krok, který je před námi. A obvykle ho dostáváme jen na ten další krok. Ale když je nám Pán světlem, spatřujeme světlo (Ž 36,10) a je radostí jí krok za krokem zá Pánovým světlem a v tiché důvěře a ve spočinutí v něm samotném ho následovat. Jeho Slovo je úžasným nástrojem, který stojí za to používat v tomto světě, jak k poznání Pána samotného, tak v jeho následování. Ale důležité je, že to je světlo pro nohy, nikoliv pro hlavu – je třeba ho následovat, jednat podle něj, ne si jím jenom plnit mysl. 

Z tvých ustanovení jsem nabyl rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu. (Ž 119,104)

I když by to někdo mohl popírat, Boží slovo mluví jasně o tom, že nenávist patří ke křesťanskému životu. Láska a nenávist jsou dvě strany jedné mince. Láska k Pánu Ježíši Kristu se pojí s odmítnutím těch, kdo by si chtěli dělat nárok na jeho místo v životě křesťana. Milovat dobré znamená ošklivit si (nenávidět) zlé. Láka ke svatosti vede k nenávisti vůči hříchu. Zamilovat si pravdu znamená nenávidět každou stezku klamu. Přijímat s radostí Pánova ustanovení a uchovávat je ve svém srdci, znamená milovat je, milovat pravdu, právo a spravedlnost, a čím více rostou v našem životě, tím více si musíme ošklivit lež, nenávidět ji, vyhýbat se jí v našich vlastních životech i v životech druhých lidí.

Z tvých ustanovení jsem nabyl rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu. (Ž 119,104)

Bůh je zdroj moudrosti a on je také její dárce. Je věrný a štědrý a každého, kdo k němu volá s prosbou o moudrost, hojně obdarovává. Svou moudrost zjevuje ve svém Slově. Jeho ustanovení, jeho příkazy, soudy a úradky jsou plné moudrosti a kdo v nich přebývá, sytí se jeho věděním, poznáním, pravdou a spravedlností. V plnosti potom se potom jeho moudrost stala tělem a přebývala mezi námi v jeho Synu, který je vtěleným Slovem. V něm se stala moudrost dostupnou pro každého, kdo věří, protože v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Plnost nebeské moudrosti, kterou byly učiněny světy, sestoupila k nám do světa a my ji můžeme přijmout, když věříme v něj samotného. 

Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš! Sladší než med je to pro má ústa. (Ž 119,103)

Všechno, co Bůh říká, je lahodné. I když se jedná o slova soudu nebo o nařízení zákona – vždycky je to slovo pravdy a když ho čteme s pohledem upřeným na Krista a na jeho dílo, na kříž, potom dává jasný smysl a je pro nás skutečným potěšením a sladkostí. Je jako med, který rozjasňuje oči a dodává sílu pažím. Není jen vybranou lahůdkou a pochoutkou, ale je opravdovým a hutným pokrmem, je to domácí strava pro naši duši, která jím sílí a upevňuje se ve víře v Pána Ježíše Krista. Měli bychom Bohu bez ustání děkovat za to, že nás obdařil takovou milostí, že máme jeho Slovo ve svém vlastním jazyce a pro každého je dokonce více než dostupné.

Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš! Sladší než med je to pro má ústa. (Ž 119,103)

Jak lahodné je Boží slovo! Je to pokrm pro lidskou duši, je to jako chléb života a nad to vše je srovnatelný jen s tou nejvzácnější pochoutkou, která se kdy dotkla lidského jazyka. Sladší než med, říká David, vzácnější než zlato, říká jeho syn Šalomoun, ostřejší než meč, dodává Pavel. Proč je tak lahodné pro naši duši? Protože dává moudrost ke spasení, a to skrze víru v Pána Ježíše Krista. Proč je tak posilující a sladké? Protože celé svědčí o Kristu a nikdo a nic není lepší, lahodnější a sladší než Pán Ježíš. Jdeme do Božího slova, abychom se setkali s Pánem. Sytíme se jeho Slovem, aby on sám v plnosti přebýval v nás.

Neodchyluji se od tvých soudů, neboť ty mi ukazuješ cestu. (Ž 119,102)

Bůh sám nám ukazuje cestu. Dělá to nejrůznějšími prostředky, ale nejčastěji skrze své soudy. Ať už skrze ty, které jsou zapsané v jeho Slově neb o ty, do nichž nás staví. Když ve svém srdci uvažujeme o jeho soudech, které pro nás nechal zapsat v Písmu, a následně skrze tuto optiku rozsuzujeme situace, do kterých nás Pán staví a uvádí, přijímáme světlo a vidíme cestu, po které nás Bůh vede. To je chození s Bohem. Znamená to pevně se držet jeho Slova a ve víře v něj samotného, v jeho dobrotu, milost, lásku a moc chodit tímto světem a procházet každou situací, kterou nám připravil a do níž nás uvedl. Tak je jeho Syn oslaven v nás, kteří v něj věříme. 

Neodchyluji se od tvých soudů, neboť ty mi ukazuješ cestu. (Ž 119,102)

Žalmista se pevně drží Pánova slova a neodchyluje se od Božích soudů. Bůh nám dává poznat své soudy ve svém Slově a také v okolnostech našeho života a ve všem dění po celém světě. Můžeme číst o jeho soudech, o rozhodnutích, o jeho právu a spravedlnosti, o jeho dobrotě a milosrdenství, o jeho záměrech a úradcích – to všechno jsou jeho soudy, o nichž se nemáme odchylovat. A Boží dítě s Bohem obnoveným srdcem se od nich neodchyluje – rozhodně ne záměrně a bezbožně – a pokud se to děje, je to z nedbalosti nebo kvůli slabosti či pokušení. Jeho soudy nám ukazují cestu a vedou nás po úzké cestě následování Krista. Jeho soudy jsou požehnáním pro náš život.

Před každou zlou stezkou jsem zdržel své kroky, držel jsem se tvého slova. (Ž 119,101)

Boží slovo je světlem pro naše nohy, pokrmem naší duše a radostí pro naše srdce. Když se pevně držíme Pánova slova, naše kroky budou bezpečné, protože půjdou po dobré cestě a nesejdou na tu zlou. Cesta je úzká a brána je těsná, ale není to cesta nijak komplikovaná. Prorok Izajáš o ní říká, že ani ti nejhloupější na ní nezabloudí (Iz35,8 KRAL). Jak je to možné? Protože tou cestou je sám Pán, který řekl, že nikdo nemůže vyrvat jeho vyvolené z jeho ruky, on nikdy nikoho nevyžene, ale v každém, v němž začal své dobré dílo, toto dílo dovede až do úplně konce. Jako dobrý pastýř chrání a vede své ovečky a stará se o ně.

Před každou zlou stezkou jsem zdržel své kroky, držel jsem se tvého slova. (Ž 119,101)

Ze své milosti učí Bůh své děti rozpoznávat, co ej dobré a co je zlé. Chce, aby jeho milovaní chodili v tom, co je dobré, co on sám označil za dobré, a vyvarovali se všeho, co je zlé. Zlo už nemá mít v životě křesťana místo. Byli jsme přeneseni z temnoty do světla, ze lži do pravdy, ze smrti do života, ale stále ještě zůstáváme v těle, které je propadlé hříchu. Byli jsme vysvobozeni z moci hříchu, ale ještě jsme nebyli zachráněni z jeho přítomnosti. Skrze víru v Pána Ježíše Krista se vyhýbáme každé zlé stezce, ale ještě nejsme schopni, chodit jen po těch dobrých cestách. Ale blíží se den, kdy budeme dokonale proměněni a nebudeme schopni se ani jen dotknout čehokoliv zlého.

Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám. (Ž 119,100)

Rozumnost, moudrost, pochopení věcí úzce souvisí s Božími přikázáními. Ale nejde o to, všechna Boží ustanovení znám, mít jich plnou hlavu, ale jde o to je zachovávat, držet se jich. V předchozím verši to byli učitelé, předtím nepřátelé, v tomto verši jsou to starci, kteří mají letité zkušenosti a měli by mít mnoho rozumu. A přece ten, kdo se drží Pánových slov, kdo podle nich jedná, bude rozumnější než oni. Když uvádíme Boží slovo do svého života, stává se naší součástí a my mu můžeme začít rozumět. Nejprve ho v tichosti přijímáme, dále o něm rozjímáme, rozvažujeme nad ním a uvádíme ho krok za krokem do svého života – tehdy přichází světlo a s ním i rozum.

Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám. (Ž 119,100)

Jak může Bůh člověka obdařit svou modrostí? Skrze naprosto výjimečný a nadpřirozený Boží zásah jako to bylo u Šalomouna nebo skrze nadpřirozeně „přirozené“ působení Božího slova, jak o tom mluví Jakub. Bůh dává svou moudrost všem, kdo k němu volají a prosí ho o ni. Nikoho nevynechá ani neobejde. Ve své milosti a lásce nás vede ke svému Synu, v němž je vtělena plnost moudrosti a poznání, který je odleskem Boží slávy a výrazem Boží podstaty (Žd 1,3), abychom se učili moudrosti u něj samotného. On je víc než jakýkoliv jiný člověk, proto díky němu můžeme mít víc moudrosti než starci. Pro žalmistu to bylo zachovávání Božích ustanovení, pro nás je tímto ustanovení ten, jehož Bůh ustanovil za smlouvu pro nás, Boží syn, Pán Ježíš Kristus.

Jsem prozíravější než všichni moji učitelé, neboť přemýšlím o tvých svědectvích. (Ž 119,99)

Bůh nám dal své Slovo, abychom nebyli hloupí, ale učili se moudrosti, abychom ho mohli poznávat a vidět veliké věci, které Bůh dělá. Nadto přišla moudrost, která je shůry, která je „čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky“ (Jk 3,17). Tato moudrost k nám sestoupila v osobě Ježíše Krista, protože on je naší moudrostí. Tato moudrost není automatická, ale souvisí s přemýšlením. Když křesťan přemýšlí o velikých věcech Božích, o Bohu samotném, o jeho díle, o spasení a o Boží milosti, stává se moudřejším nad své učitele. Rozjímání je způsob, jak v nás Boží slovo přebývá ve své plnosti a přináší hojnost Božího požehnání. 

Jsem prozíravější než všichni moji učitelé, neboť přemýšlím o tvých svědectvích. (Ž 119,99)

Pán Ježíš řekl svým učedníkům, že stačí, když je učedník jako jeho mistr. Je jasné, proč to Pán Ježíš řekl – je-li mistrem Pán Ježíš, učedník nikdy nebude jako jeho mistr. Dokonce i v tom nejlepším scénáři, o němž Písmo mluví, mu budeme podobní (1J 3,2), ale nebudeme zcela jako on. On je plně Bůh a Pán, je dokonale dokonalý a jeho nekonečnost nikdy nebudeme schopni plně obsáhnout. Proto je nutné, abychom byli učedníky jeho samotného a nikoliv učedníky lidí. Když je on naším vzorem a cílem, nikdy nebudeme moci přestat růst. Žalmista před sebou ještě neměl tento dokonalý vzor, měl jenom dokonalé Slovo – a i to mu umožňovalo mít větší moudrost a prozíravost, než všichni jeho učitelé.

Nad nepřátele mě činí moudřejším tvá přikázání, navěky jsou moje. (Ž 119,98)

Žalmista měl nepřátele a každý dobrý člověk bude nějaké mít. Často jsou to lidé lstiví a prohnaní – rozhodně ve špatnostech. V přirozených věcech, ve věcech světa, obchodu, společnosti a politiky mají často vír zručnosti než děti Boží. Přesto však Boží děti mají navrch, když se pevně drží Božího slova. Jsou moudřejší než jejich nepřátelé – a to především v těch nejdůležitějších věcech, v otázce spasení a věčného života, v otázkách posvěcení a chození s Bohem, v milosti, radosti a pokoji. Křesťan ví, co to znamená poslouchat Boha a žít v závislosti na jeho přikázáních. Jsou navěky vložena do jeho srdce. Bůh je tam vylil skrze svého Ducha, kterého do nás vložil. Proto se může radovat i uprostřed svých nepřátel a chválit Boha.

Nad nepřátele mě činí moudřejším tvá přikázání, navěky jsou moje. (Ž 119,98)

Boží slovo dává moudrost – jak slovo zapsané, tak především to vtělené. Pro žalmistu (tedy před příchodem Pána Ježíše Krista) byla všechna moudrost v Hospodinově zákoně, v jeho přikázáních. Jozuovi Bůh přikázal, aby se slova zákona nevzdálila z jeho rtů – tak bude jednat prozíravě (Joz 1,8). To vedlo Jozua k víře, odvaze i moudrosti a síle, takže mohl porazit nepřátele a uvést Boží lid do zaslíbené země. S příchodem Pána Ježíše Krista, s jeho vtělením a s dokonáním jeho díla se naší moudrostí stal on (1K 1,30; Ko 2,3). To neznamená, že v Písmu už nenajdeme moudrost – je tam stále a my z ní stále čerpáme, ale přistupujeme k ní skrze Pána Ježíše Krista, ve víře v něj a s láskou k němu.

Jak jsem si tvůj Zákon zamiloval! Každý den o něm přemýšlím. (Ž 119,97)

Blahoslavený muž přemýšlí každý den o Hospodinově zákoně (Ž 1,2). Nestačí Boží slovo číst, i když to je dobré a užitečné, ale skutečné požehnání plyne teprve z přemýšlení nad Božím slovem, z rozjímání, rozvažování. Pokud byl autor tohoto žalmu králem, nejspíš měl k dispozici Boží slovo, takže ho mohl každý den číst, ale pokud ne, mohl ho číst jenom jednou za nějaký čas. Přesto o něm mohl každý den přemýšlet. A teprve tady je ta duši a život proměňující moc Božího slova. Musí proniknout dovnitř, do našeho života a to je možné tehdy, když se jím budeme ve svém nitru zabývat, když ho budeme promýšlet a duchovně ho „přežvykovat“. Potom v nás vykoná své mocné dílo a my budeme proměněni jeho mocí.

Jak jsem si tvůj Zákon zamiloval! Každý den o něm přemýšlím. (Ž 119,97)

Je vůbec možné zamilovat si zákon? Záleží na tom kdy a jaký. Žalmista si nepochybně zamiloval ten zákon, který měl k dispozici, tedy Mojžíšův zákon, i když to bylo ze srdce, které bylo proměněno Duchem svatým, takže ten zákon, který znal, se mu stal zákonem Kristovým, který naplňuje život člověka a nepřináší odsouzení. Je to zákon lásky, který nám byl zjeven skrze Pána Ježíše Krista a v něm samotném. Proto můžeme i my s radostí volat, že jsme si zamilovali Hospodinův zákon, Kristův zákon, zákon dokonalé svobody, který nás zmocňuje k životu Božích dětí. Je to zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši a který je zapsaný do našich srdcí a zrcadlí se na naší odhalené tváři. 

Vidím, že vše spěje k svému konci, přikázání tvé má nekonečný prostor. (Ž 119,96)

Boží slovo je věčné. Proto má nekonečný prostor. Nikdy ho nevyčerpáme. Celou věčnost budou moci kazatelé vykládat Pánovo slovo – a budou to moci dělat pravdivě, ve vší plnosti a moci, a přeci nikdy nedospějí na konec a nebudou si moci říci, že už všechno vyčerpali. Tak hluboké, tak plné, tak dokonalé je Pánovo slovo. Tak široká a daleká jsou jeho přikázání. Tak mocná je jeho láska, která je naplněním jeho přikázání. Zde je nejvíce vidět ten nekonečný prostor, který nejsme schopni naplnit. Proto se spolu s Pavlem modlíme, abychom mohli pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka, abychom poznali Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání (Ef 3,14–21).

Vidím, že vše spěje k svému konci, přikázání tvé má nekonečný prostor. (Ž 119,96)

Zdá se, že žalmista zahlédl nějakou dokonalost v tomto světě (viz např. ČSP), ale současně s ní uviděl i její hranice, její omezení. Všechno v tomto světě má svůj konec – něco dříve a něco později. Protože je každý člověk propadlý hříchu, musí zemřít. Smrt je důkazem lidské hříšnosti. Zánik, konec, rozklad je důkazem konečnosti tohoto světa. Všechno má své hranice, svůj konec. A potom bude soud. Boží slovo je v tom velmi jasné a nekompromisní. Bůh bude soudit tento svět, bude soudit každý lidský skutek a dokonce každé slovo, které vyšlo z našich úst. Jediná záchrana před nutným soudem a odsouzením je milost zjevená v Ježíši Kristu. Kdo v něho věří, nebude souzen, ale přešel už ze smrti do života. 

Svévolníci na mě čekají, aby mě zahubili, já se snažím porozumět tvým svědectvím. (Ž 119,95)

Zatímco touhou svévolníků je ničit a hubit, Boží touhou je budovat a dávat život. Svévolníci svědčí proti spravedlivým, ale spravedliví se snaží porozumět Božím svědectvím, protože jenom v nich je jejich život. Bůh poslal svého Syna, aby byl Spasitelem světa. Kéž bychom dobře porozuměli tomuto Božímu dílu, kéž bychom si vtiskli do srdce toto Boží svědectví. Víra v evangelium znamená milost, spravedlnost a život, ale nevěra v něj znamená záhubu. Bůh k nám promlouvá skrze svá svědectví – skrze stvoření, které mluví o jeho slávě, skrze své zapsané Slovo, které je pravdivým svědectvím o Božích skutcích i skrze vtělené Slovo, v němž poznáváme Boha samotného a jeho život. Kéž bychom mu porozuměli, přijali ho a měli život věčný v Kristově jménu.

Svévolníci na mě čekají, aby mě zahubili, já se snažím porozumět tvým svědectvím. (Ž 119,95)

Svévolníci nenávidí spravedlivé a mnohdy jde jejich zloba tak daleko, že chtějí spravedlivého zahubit. Nemůžeme se tomu divit – právě takto naložili s tím Spravedlivým, s Pánem Ježíšem Kristem. Jestliže jeho pronásledovali, i nás budou pronásledovat, jestliže jeho zabili, i nás, jeho následovníky, budou chtít zabít a budou usilovat o naši záhubu. Jsme světlem světa a solí země, proto se nemůžeme divit, že svět, který chce zůstat v temnotě, bude usilovat o naše umlčení. Ale naše světlo není z nás, ani naše stát a obstát tváří v tvář útlaku a pronásledování. Je to Kristus v nás, který nás posiluje a který žije svůj život ve všech, kteří mu skrze víru odevzdali své životy.

Tobě patřím, buď má spása, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,94)

Prorok Jonáš v hloubi moře v nitru veliké ryby, kterou pro něj Bůh nastrojil, vyznal, že „u Hospodina je spása“ (Jon 2,10). Bůh zachraňuje. V nikom jiném není spásy než v Kristu a pod nebem není jiného jména, než je jméno Ježíš, v němž bychom mohli být spaseni. On je naším Spasitelem a Pánem, vlastníkem a průvodcem – proto se neustále dotazujeme na jeho ustanovení, proto hledáme jeho vůli a jeho tvář. Patříme mu, takže můžeme směle vyznávat, že je naší spásou a důsledkem tohoto našeho nového postavení je, že se chceme řídit jeho Slovem, že se dotazujeme na jeho vůli, na jeho plány pro naše životy, na konkrétní vedení v každodenních situacích, do nichž se dostáváme.

Tobě patřím, buď má spása, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,94)

Celé stvoření patří Hospodinu. Každý člověk by měl s plnou vážností vyznat to, co žalmista: „Tobě patřím.“ A celé stvoření kromě vzbouřeného člověka právě toto vyznává. Jenom člověk vzdoruje, protože ve svém praotci Adamovi padl. Jsme padlá stvoření, která si nárokují vládu nad vlastními životy. Nejsme sice schopni zajistit ani tak nepatrnou věc, jako je to, aby nám nespadl vlas z hlavy, ale máme pocit, že vládneme sami nad sebou, nad vlastním životem (pro který jsme se nerozhodli a který jsme si nevybrali), nad okolnostmi (z nichž jsme schopni ovlivnit jen nepatrný zlomek) a obvykle bychom chtěli vládnout i nad druhými. V jak ohromném sebeklamu člověk žije! Ale Boží dítě radostně vyznává, že patří Hospodinu, a že on vládne.

Na tvá ustanovení nezapomenu nikdy, protože mi jimi zachováváš život. (Ž 119,93)

Učedníci vyznávali, že nemají nikoho jiného, ke komu by mohli jít, než je sám Kristus, protože on má slova věčného života. On je dokonce tím Slovem života. V něm je život sám. Jeho Slovo zachovává při životě – on všechno nese svým mocným slovem. Žalmista přistupoval k Bohu se stejnou vírou, jako o staletí později učedníci k Pánu Ježíši Kristu a jako my dneska. Chceme, aby v nás jeho slovo přebývalo ve vší plnosti, protože to slovo občerstvuje, posiluje, povzbuzuje, buduje, napomíná i chrání. Boží slovo a jeho ustanovení jsou plné moci a slávy. Kdo se jich drží a připomíná si je, nikdy nebude zklamán ani zahanben, ale bude v něm i skrze něj oslavován Pán Ježíš Kristus.