Oživující milost

• Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. (Iz 40,31)

„Cožpak nás, Pane, neoživíš?“ Má duše, jsi si vědoma svého úpadku? Je tvé chození s Bohem méně časté, tvé city méně nebeské? Přibližuješ se ke slitovnici s menší ochotou, ochabuje tvé společenství s tvým Spasitelem? Je modlitba menší výsadou než dříve? Pulz duchovního života je slabší, neznatelný a nárazový? Chléb života už tolik nechutná? Viditelné, časné a hmatatelné vytlačuje neviditelné a věčné? Upadáš do tohoto stavu ospalé spokojenosti se sebou samým, do tohoto souladu svého života se světem, ztrácíš veškeré štěstí pravého náboženství a riskuješ a ohrožuješ lepší život, který přijde? Povstaň! Vzývej svého Boha! „Cožpak nás, Pane, neoživíš?“ Nemohl odpovědět jinak než uštěpačně: „Kolikrát jsem vás chtěl shromáždit, ale nechtěli jste!“ „Spolčencem modlářských stvůr se stal Efrajim, nech ho být.“ Ale „v nepokoji pamatuj na slitování!“ „Vyraší jak obilí.“ „Hospodinova ústa to vyřkla.“ Jak a kde lze nalézt oživující milost? V tomto vzácném zaslíbení ti dává klíč. Je to na tvých kolenou – návratem do tvé opuštěné a neobývané komůrky! „Ti, kdo skládají naději v Hospodina!“ „Čekejte na Pána, buďte dobré mysli a on posílí vaše srdce.“ Říkám: Složte naději v Hospodina!“