Syrofenická žena

• Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ On odpověděl: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“ Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva. (Mt 15,21–28)

Svaté evangelium, jak zní jeho slova, je celkem srozumitelné. Týr a Sidon byla města ležící dříve v zaslíbené zemi; ale protože Židé nemohli všechny pohany z této země vyhnat, v těchto městech a v této oblasti žili v době Ježíšově pohané. Tato žena tedy, když vyšla z těch krajin, přišla nejprve do domu, aby mluvila s Ježíšem, jak píše svatý Marek v 7. kapitole; ale protože ji tam neposlouchal, běžela za ním po cestě a neustále prosila, aby se nad ní smiloval a uzdravil její dceru, kterou trápil zlý duch. Milostivý Kristus ji ani učedníky, kteří za ni prosili, neposlouchal až do pravého času a řekl důvod: že není poslán od Boha, aby uzdravoval nemocné, ale pouze lidi z domu izraelského, tedy jen Židy. A ačkoli Kristus přímo nazval pohanský lid psy, ona si Kristova slova vypůjčila a dodala, že i psi jedí z drobků, které padají ze stolů pánů; a protože byla vytrvalá, pokorná a měla velkou víru, obdržela od Krista chválu pro svou víru a v tom, oč prosila, byla vyslyšena. 

Proto svatý Beda říká: „Nejmilejší bratři, slyšeli jsme z tohoto svatého evangelia, které se nyní četlo, že se chválí veliká víra ženy, její trpělivost, vytrvalost a pokora; a je ještě podivuhodnější její zbožnost, že ona, ač pohanka, která neslyšela svatá Písma, měla tyto ctnosti, které svaté Písmo ukazuje.“ Tolik Beda. 

Z jeho slov a z příkladu této pohanky máme poučení, abychom tuto drahou pohanku následovali ve víře, v trpělivosti, ve vytrvalosti a v pokoře, a tak byli milostivým Spasitelem vyslyšeni a chváleni. O něm evangelium říká: „Ježíš odtud odešel,“ totiž ze země Genezaretské, a opustil mistry a zákoníky, protože reptali a pohoršovali se nad tím, že jeho učedníci přestupují přikázání starších, protože jedli, aniž by si umyli ruce, proto „odešel“. A jak říká výklad, „odešel“, aby vírou pohanské ženy káral nevěru mistrů. Hle, proto „odešel“ Ježíš a šel do krajin týrských a sidónských.

„A hle, jedna kananejská žena,“ tedy z pokolení pohanů, kteří se nazývali Kananejci, volala nebo křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův!“ Tato její řeč je krátká, ale plná moudrosti; proto svatý Jan Zlatoústý říká: „Slyš a viz moudrost ženy, všímej si, co říká její duch: ‚Smiluj se nade mnou,‘ neboť tak si v sobě řekla kananejská pohanka, nevím o sobě nic dobrého; utíkám se k milosrdenství, tam kde je nevýslovné zdraví! Dále viz, koho prosí o smilování, že říká: ‚Smiluj se nade mnou!‘“ Zde Zlatá ústa takto mluví: „‚Co potřebuješ, ženo?‘ A ona: ‚Hledám milosrdenství.‘ ‚Pro koho hledáš?‘ A ona opět: ‚Pro sebe.‘ ‚Co potřebuješ?‘ A ona: ‚Má dcera je zle posedlá.‘ ‚Proč tedy neprosíš: Smiluj se nade mnou a nad dcerou?‘ A ona odpovídá: ‚Ukrutný osten, nejhorší přirozený hřích, zrušil milosrdenství.‘“ 

Opět říká svatý Jan Zlatoústý: „‚Viz moudrost ženy! Neříká: Smiluj se nad mou dcerou! Ale: ‚smiluj se nade mnou!‘ Neboť ona necítí bolest, já všechno cítím, já sama mám bídnou bolest, já nešťastná a každý den vidím své útrapy! Kam půjdu? Kam se poděju? ‚Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.‘ Ó, přeslavné vyznání! Žena pohanka vyznává i Boží i lidskou přirozenost Kristovu: Boží přirozenost proti ďáblu, když říká: ‚Pane!‘ Lidskou přirozenost, aby se ráčil smilovat, že jako Bůh chtěl být člověkem proto, aby milosrdně vysvobodil od ďábla; proto říká: ‚synu Davidův.‘ Ukazuje, co jí škodí, když říká, že ‚mou dceru zle trápí ďábel‘, ukazuje svou bolest: ‚dceru‘, ukazuje, jak je veliká, že ji ďábel zle ‚trápí‘, a také hrozná, že ji ‚ďábel‘ trápí.“

„Ale on jí neodpověděl ani slovo.“ Jan Zlatoústý: „Na příčinu jejího křiku se nezeptal, volající neutěšil, ani neutišil křik. Zde teprve pozoruji podivnou věc: viděl jsi ženu pilnou, viděl jsi její statečnost, viděl jsi její vytrvalost, viděl jsi její víru? A přesto jí Ježíš neodpověděl ani slovo! Podivná věc, ó podivná věc v rozličnostech! Žena prosí, modlí se, kvílí, křikem naplnila nebe, naříká nad svým pádem, stupňuje prosby, vypráví o bolesti: a milovník lidí neodpovídá! Slovo mlčí, studnice je zavřená, lékař lék zadržel!“ Tolik Zlatá ústa. A proč ji hned nevyslyšel? Předně proto, že prodlévání a umlouvání Krista jí dalo více ctností a bohatství; za druhé pro příklad, abys i ty, když se modlíš, pokud hned neobdržíš, v modlení nepřestal.

„Jeho učedníci přistoupili a prosili ho: ‚Pošli ji pryč, protože za námi křičí.‘“ Prosili snad za ni z milosrdenství, anebo proto, že se chtěli zbavit jejího křiku? Anebo se styděli lidského sběhnutí k nim kvůli ní? Neboť i předtím, jak říká svatý Marek, běžela, i teď, jak říká evangelium, a křičela. Hle, učedníci řekli: „Pošli ji pryč,“ totiž, učiň jí milosrdenství, nezdržuj se s ní, „vždyť za námi křičí.“ A on odpověděl: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.,“ totiž k těm zbloudilým, jak říká Izajáš v 53. kapitole: „Všichni jako ovce jsme zbloudili.“ A tak nechtěl dát příčinu Židům, aby se nepohoršili, když by viděli, že s Kananejkou jedná velmi lehce, když ji vyslýchá. 

A ona, když přišla blíž, již byla veselá, že k ní promluvil, modlila se k němu, a padla k jeho nohám, jak říká svatý Marek, a řekla: „Pane, pomoz mi!“ Krátké slovo umdlené ženy! Ubohá, která během i křikem umdlela, která měla velikou bolest pro svou dceru; a protože ještě nevidí slitování, omdlela a padla k nohám, a když si trochu oddechla, řekla jen tolik: „Pane, pomoz mi!“ Už nemohu běžet ani křičet, ale nepustím se tvého milosrdenství: „Pane, pomoz mi!“

Všimněte si tří proseb: První je její: „Smiluj se nade mnou!“ Druhá je učedníků: „Pošli ji pryč!“ Třetí je znovu její: „Pane, pomoz mi!“ Ó milosrdný, smiluj se! – to k té první. Ó svobodný, nezadržuj, pošli ji svobodnou od ďábla domů! – to k druhé. Ó Pane všemohoucí, pomoz od veliké ďábelské moci! – to ke třetí. Z toho dále máš, že milosrdenství snímá hřích, odpuštění vinu nebo muka nebo pomstu za hřích, pomoc v pokušení pomáhá. A tak ty tři prosby „smiluj se, pošli a pomoz“ vysvobodily pohanku od hříchu, od trápení a k veliké milosti a ke chvále Kristově jí pomohly.

Dále evangelium říká, že on odpověděl: „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“ Tedy, není dobré vzít slova spasení, která mají být dána nejprve Židům, a dát psům, tedy pohanům, kteří jako psi vždy proti Bohu štěkají a jako psi se zabývají svými modlami. Ó, tvrdá odpověď! Ó, jako meč ostrá slova! Ó, těžká rána od Pána té nebohé uštědřená! Nejprve přišla k němu do domu, a on před ní odešel; běží za ním, a on před ní utíká, křičí za ním, a on mlčí; učedníci za ni prosí, a on odpovídá; a již zemdlená, když leží u jeho nohou a říká: „Pane, pomoz mi!“, jak ji těší? Že ji pokládá za psa, když říká: „Není dobré vzít chleba synům a dát psům!“ 

Ó, dobroto lékaře, kde jsi nyní? Tak ukrutně raněnou trýzníš, tak její rány pošlapáváš! Nazýváš nebohou psem, a tím přivádíš k zoufalství! – Milý Kristus odpovídá: „Není to tak, jak říkáš! Vždyť já ji povzbuzuji, aby, ač pohaněna, nepadla; dám jí útěchu, aby nezoufala. Já ji naučím, že řekne: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ – Hle, co říká? „Ovšem, Pane!“, tedy je to tak, jak říkáš: „Já jsem pes, oni jsou synové, které máš na mysli; neber jim chléb, který jim náleží, abys ho dal mně, ale jako štěněti mi dej drobty. Dej mé dcerce zdraví, ať se to jedno dobrodiní stane nad ní. Vždyť jsi již mnohá a veliká dobrodiní učinil mezi Židy. Oni mají tvá dobrodiní za drobty, já, tvé štěňátko, se s nimi spokojím. Rač se nade mnou smilovat!“

A Ježíš jí odpověděl: „Ó ženo, tvá víra je veliká; ať se ti stane, jak chceš.“ Ach, toto slovo ukazuje velikou Kristovu milost a zároveň i jeho údiv nad její vírou, podobně jako u setníkovy víry. Ó ženo, tvá víra je veliká tvým vyznáním, tvou pevností a tvou srdečnou žádostí. Hle, již jí otevřel svou milost, již její víru chválí, již jí daruje vytrvalost, když říká: „Ať se ti stane, jak chceš!“ Zlatá ústa zde praví: „Ty jsi uzdravena, ty buď nyní lékařkou, tobě svěřuji lék, abys ho tvá vůle uplatnila a uzdravila dcerku!“ Ó, divná věc! U žádného člověka nečteme, že by dostal tak velikou svobodu; ale i kdyby ji dostal, jistě by nebyla příčinou tak veliké víry.

 „A její dcera byla uzdravena v tu hodinu.“ V tu hodinu, kdy Kristus řekl: „Ať se ti stane, jak chceš,“ neboť, jak říká svatý Marek, když žena přišla domů, nalezla dívku sedět na lůžku bez ďábla, neboť z ní již vystoupil. 

Máme z toho mravní poučení, že se máme pilně modlit k Pánu Bohu, aby nám ráčil pomoci od ďábla; také máme poučení, že Pán Bůh nebere ohled na osoby, ale v každém národě je mu vzácný ten, kdo je spravedlivý, jak říká svatý Petr ve Skutcích apoštolských v 10. kapitole. Proto milostivý Spasitel, když se stýkal s pohany, činil mnohé divy a mluvil vlídně k pohanům, jako k této pohance a k setníkovi. A nemáme zprávu o tom, že by někdy tak velmi zjevnými slovy chválil víru někoho, jako této pohanky a setníka. 

Dále máme poučení, že tato pohanka byla pro svou víru obdarována porozuměním, takže chápala, že pohané jsou psi, protože se pilně starají o mrtvé modly jako psi o mršiny. Také chápala, že chléb, o kterém Kristus mluvil, je duchovní pokrm daný Židům, totiž naučení a divy. A také chápala, že pohané, když se obrátí k jeho milosti, že budou hodni jeho nasycení. 

Amen.

Kázání na druhou postní neděli r. 1413.