Může být křesťan introvert?
Zdá se, že existuje mnoho nedorozumění ohledně vztahu mezi typem osobnosti a křesťanským životem. J. C. Ryle řekl: „Milost nemění přirozený temperament, když mění srdce.“ To je pravda. V každé osobnosti je něco, co odráží Boží obraz a jasně září ze svatého srdce, a v každé osobnosti je něco, co má svá jedinečná pokušení ke hříchu kvůli porušenosti lidské přirozenosti.
Někteří křesťané chtějí veškeré diskuse o osobnostních typech odmítnout jako „psychobláboly“ a tvrdí, že bychom při hodnocení sebe sama neměli brát v úvahu nic jiného než Boží slovo. To však opomíjí, že Bůh nám dal mysl, která má schopnost porozumět světu, který stvořil, a že účelem Božího slova je zjevit Krista a evangelium a sloužit jako čočka nebo „brýle“, jak říká Kalvín, kterými interpretujeme vše, co ve světě vidíme. Poznatky, které získáme studiem lidské osobnosti, jsou tedy platné, pokud je chápeme ve světle zjevení Písma. Tím se nijak neliší od studia stupňů lidské inteligence nebo fyzických struktur v mozku, které ovlivňují naše chování. Věda má své místo v porozumění lidské bytosti, ale pouze v podřízenosti Božímu slovu.
Ti, kdo studují osobnosti, se shodují, že největším rozdílem mezi osobnostními typy je rozdíl mezi introverzí a extroverzí. Vědci dokázali změřit rozdíly v mozku introvertů a extrovertů a prokázali, že Bůh tyto rozdíly stvořil na biologické úrovni, což znamená, že introverze a extroverze nejsou otázkou volby nebo zvyku, ale základní lidské přirozenosti. Jinými slovy, introverti se nemohou stát extroverty, i když se mohou naučit extrovertnímu chování. Stejně tak se extroverti nemohou stát introverty, i když se mohou naučit introvertnímu chování.
Jaký je mezi nimi rozdíl? Mozek extrovertů potřebuje vnější stimulaci, aby získal energii, a stimuluje je zejména kontakt s lidmi a poznávání okolního světa. Mozky introvertů však produkují energii zevnitř, takže když jsou sami, jejich vnitřní svět ožívá myšlenkami, ale když se přidá příliš mnoho vnějších podnětů, může být jejich mozek zahlcen informacemi. Introverti jsou tedy při delším pobytu mezi lidmi bez energie. Jedním z častých nedorozumění je, že introverti jsou plaší. Introverze však není totéž co „plachost“. Často proto, že introverti mohou být kvůli způsobu, jakým zpracovávají informace, společensky pomalí nebo neohrabaní, pociťují stydlivost, protože jim společnost nerozumí a oni jsou v pokušení cítit se méněcenní. Introverti, kteří se naučili dobře navazovat vztahy s ostatními, jsou však stále introverti, i když nejsou plaší.
Bible nám dává příklady introvertů a extrovertů. Například Jákob je popisován jako „tichý muž“ (Gn 25,27), zatímco jeho bratr Ezau byl „obratný lovec“ (Gn 25,27). Písmo nám říká, že Mojžíš byl „pomalý v řeči“ (Ex 4,10), což je vlastnost introvertů, kteří mají tendenci zpracovávat myšlenky, než promluví. Extroverti naopak často zpracovávají myšlenky nahlas. Když Petr a Jan běželi ke Kristovu hrobu, introvert Jan se zastavil před hrobem, aby se podíval dovnitř a prostudoval, co vidí (J 20,5). Na základě skutečností, které Jan pozoroval, dospěl k závěru, že Kristus byl vzkříšen (J 20,8). Petr, extrovert, však vtrhl do hrobu a rozhlédl se, aby zjistil, co tam je, ale nevyvodil z toho žádné závěry (J 20,6-7).
Zamyslete se nad následujícími body, které se týkají křesťanství a introvertů.
1. Způsob, jakým mohou křesťanští extroverti milovat křesťanské introverty a sloužit jim.
Pro křesťanské extroverty je důležité pochopit, co to je introvert. Bible učí, že jsme stvořeni každý jinak. Někteří snadno mluví, zatímco jiní tiše slouží (1 Pt 4,11). Introverti si cení samoty, zatímco extroverti si cení času stráveného s jinými lidmi. Extroverti by měli tyto rozdíly přijmout a respektovat. Introverti jsou vyčerpaní, když jsou ve skupině, a není to známka toho, že nemají rádi lidi. Introverti se ne vždy těší na skupinové výlety, na pobyt v jednom hotelovém pokoji s několika dalšími lidmi nebo na cestování v dopravním prostředku s ostatními. Introverti se mohou v malých skupinách zdráhat sdílet všechny své myšlenky a pocity. Tyto věci introverty spíše vyčerpávají. Tak jsou stvořeni. Když introvert sedí během shromáždění v církvi sám, nemusí to nutně znamenat, že potřebuje, aby k němu někdo přišel a dělal mu společnost. Častěji si jen dobíjejí baterky. Na druhou stranu introverti často ocení, když k nim extroverti přistoupí a jemně jim kladou věcné otázky a trpělivě čekají na odpověď, kterou z nich tahají a snaží se jim porozumět.
2. Křesťanští introverti mají ve službě Kristu určité silné stránky.
Když Kristus zachrání introverta, jeho přirozené silné stránky budou využity ve službě Kristovu království. Introverti mají tendenci přispívat k intelektuálnímu životu církve. Jonathan Edwards, největší americký filosofický teolog, byl introvert. Jan Kalvín byl introvert. Ve skutečnosti byla většina velkých píšících teologů církevních dějin introverty. Křesťanští introverti bývají lepší v meditativních a reflexivních částech křesťanského života. Pán Ježíš ukázal, jak je důležité najít si tiché místo k modlitbě (Mk 1,35). Křesťané mají být pilnými studenty Bible (Sk 17,11; 1 Tim 2,15). Introverti obvykle rádi studují Bibli, rozjímají o pravdě a Kristu a modlí se v soukromí. Tyto disciplíny jsou pro introverty přirozenější. A věřte nebo ne, někdy jsou introverti dobří i ve veřejných projevech. I když introverti nemají vždy rádi skupinové rozhovory, někdy vynikají v přednesu dobře uspořádaných a jasných projevů, protože veřejný projev (monolog) je vlastně osamělý akt. To vše jsou přirozené silné stránky, které introverti mohou a měli by využívat ve službě Kristu a jeho lidu.
3. Křesťanští introverti musí pracovat na růstu v určitých oblastech křesťanského života.
Skutečnost, že křesťan je introvert, by se nikdy neměla stát výmluvou pro ignorování některého z Kristových přikázání a některé z věcí, které Kristus přikazuje, nejsou pro introverty snadné. Pán Ježíš nás například učí, abychom se navzájem milovali a sloužili si. Je však nemožné milovat druhé, pokud je neznáte. Písmo přikazuje, aby „láska byla opravdová“ (Ř 12,9), a říká nám, abychom „nesli břemena jedni druhých“ (Gal 6,2). Křesťanští introverti tedy musí pracovat na tom, aby byli zranitelní, stejně jako byl zranitelný Kristus. A přestože introverty někdy vyčerpává vést rozhovory s lidmi a sdružovat se ve skupinkách, musí své preference a energii obětovat pro Boží lid a Kristovu slávu.
Ačkoli je pro mnohé introverty nepříjemné mluvit s druhými o Kristu, všichni křesťané mají vydávat svědectví o naději, která je v nich. Evangelizace nemusí být pro introverty nikdy snadná, ale musí se snažit šířit evangelium (1 Pt 2,9; Sk 8,4). To může znamenat pozvat souseda na jídlo a během jídla se s ním podělit o evangelium nebo vydat svědectví o svém obrácení. Může to znamenat ptát se nevěřících lidí na to, čemu věří, pozorně jim naslouchat a komunikovat s nimi, a pak se jich zeptat, zda se s nimi můžete podělit o to, čemu věříte vy. Být introvert se nikdy nemůže stát výmluvou pro zanedbávání Kristových přikázání. Jako křesťan nemáte povolení být jednoduše tím, kým jste. Měli byste si uvědomovat, kdo jste, ale zároveň se připodobňovat Kristu.
4. Křesťané introverti musí mít svou identitu zakořeněnou v Kristu.
Introverti z řad křesťanů budou schopni dělat nepříjemné věci, protože jsou oděni Kristovou spravedlností (Fil 3,9). I když se ve společenských situacích mohou cítit hloupě nebo odhaleně, musí pamatovat na to, že mají Kristovu spravedlnost. Jejich spravedlnost nezávisí na jejich společenských schopnostech. Nezáleží na tom, co si o nich myslí ostatní. Záleží na tom, co si o nich myslí Kristus. A oděni do Kristovy spravedlnosti mohou směle mluvit s druhými v lásce. Mohou druhým dovolit, aby je poznali, i když se kvůli tomu cítí zranitelní, protože Kristus byl zranitelný a Kristus je jejich spravedlnost. Porozumění evangeliu umožňuje křesťanům introvertům sloužit a milovat druhé, i když je to v rozporu s jejich introverzí.
Ačkoli křesťané mají biologické rozdíly, křesťanská identita nikdy není v konečném důsledku zakořeněna v těchto rozdílech. Například křesťanský muž se liší od křesťanské ženy, a přesto apoštol Pavel říká, že z hlediska naší identity a naděje na věčný život „není muže ani ženy, neboť vy všichni jste jedno v Kristu, a jste-li Kristovi, pak jste Abrahamovo potomstvo, dědicové podle zaslíbení“ (Gal 4,28-29). Stejně tak v Kristu neexistuje ani extrovert, ani introvert v tom smyslu, že všichni jsme jedno v Kristu a máme stejnou naději na věčný život. Všichni jsme obmyti jeho krví a oděni jeho spravedlností. Někdy mohou být introverti v pokušení dívat se na extroverty svrchu nebo naopak. To však nesmíme dělat. Musíme si navzájem odpouštět přirozené nedostatky. Introverti by měli mít trpělivost s domnělou nepřesností myšlení (nebo povrchností) některých extrovertů a extroverti by měli mít trpělivost s domnělou společenskou neobratností některých introvertů. Někdy se mohou introverti a extroverti cítit nadřazeni tomu druhému kvůli svým vlastním výrazným přednostem, ale nikdy to nesmí dělat, protože chápou, že naše společná identita se nachází pouze v Kristu. Kristus je všechno. On je náš Spasitel a Král. On je naše identita, nikoliv náš typ osobnosti. Tak se můžeme navzájem milovat, odpouštět si a sloužit si v milosti.
Přidat komentář