Boží měch na tvé slzy

• Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu! Je jako vdova … Za noci pláče a pláče, po líci slzy jí kanou … (Pl 1,1–2)

Slzy jsou součástí způsobu, jakým vyjadřujeme svůj zármutek. Není těžké si představit bolavé plačící oči Naomi a Rút. Není nic ostudného, když proléváte slzy kvůli hořkému zármutku, který cítíte ve svém nitru. Zpočátku se za to můžete stydět, zvláště když se to stane nečekaně na veřejnosti.

Když Kristus stál u Lazarova hrobu, musely mu po tvářích stékat slzy. Prostě čteme: „Ježíš plakal“ (Jan 11,35). Všichni přítomní viděli jeho slzy, ale on necítil žádné rozpaky. Ve 33. verši čteme, že když viděl Marii a její přátele plakat, nijak je neokřikl, neznevážil jejich zármutek, přestože se chystal vzkřísit Lazara z mrtvých.

Když máme dobrý důvod k slzám, nemusíme se za ně nikomu omlouvat. Je smutné, že se na nás ostatní někdy za takové projevy smutku mračí nebo nemají představu o hloubce pocitů, které takové slzy vyvolávají. To Kristus nikdy nedělá. Není tedy důvod se stydět. Křesťanům je přikázáno: „Radujte se s radujícími a plačte s plačícími“ (Ř 12,15). Když však dojde na pláč s vdovou, někteří členové církve, nebo dokonce členové její vlastní rodiny, si často nejsou jisti, jak projevit soucit a vstoupit do jejích bolestí. Je příliš snadné zapomenout na slzy vdov. Před několika lety jsem kázal na konferenci pro pastory. V rámci tohoto kázání jsem se zmínil o některých věcech, které by měly být ve veřejných modlitbách církve na prvním místě. O několik měsíců později jsem se setkal s jedním z pastorů, kteří se konference zúčastnili, a ten mi řekl, že nyní při vedení modliteb sboru zařazuje modlitby za vdovy. Když to udělal poprvé, přišla za ním jedna starší vdova a řekla mu, že to byla jediná příležitost, kdy slyšela pastora veřejně se modlit za vdovy. To by se jistě nikdy nemělo stát!

Zármutek se slzami je součástí toho, jak nás Bůh stvořil jako lidské bytosti, a proto je zármutek legitimní emocí. Možná jste ztratila manžela a váš zármutek je ještě větší, protože víte, že nebyl křesťan. V takové situaci je správné nad ním truchlit. Pán Ježíš se rmoutil a plakal, když uvažoval o Jeruzalému v jeho přetrvávající nevěře (Lk 19,41–44; Mt 23,37–39). (Později se zamyslíme nad tím, jakou útěchu nám Bible v takových situacích poskytuje). Zde nás však Pán učí, že slzy jsou skutečným vyjádřením a východiskem našeho zármutku. Proto nacházíme Davida, který mluví o tom, že Bůh vložil „mé slzy do svého měchu“ (Ž 56,9). David byl v té době pod velkým tlakem nepřátel a ve svém strachu se naučil důvěřovat Bohu. Co Davida za těchto okolností utěšovalo? Byla to skutečnost, že Bůh si všeho jeho zármutku obzvlášť všímal. Bůh má měch na slzy svého lidu. To znamená, že na vás shlíží se soucitem a něhou. Znamená to, že se trápí vaším trápením. Smrt jeho svatých je v jeho očích vzácná a stejně tak i vaše slzy. Na zem nepadne jediná slza, která by se neshromáždila v jeho měchu. Vzpomeňte si, že slyšel sténání svého lidu v Egyptě a přišel mu na pomoc (Ex 2,24). Slitoval se nad králem Chizkijášem, když byl nemocný a blízko smrti. Izajáš za ním přišel a řekl mu: „Toto praví Hospodin … Vyslyšel jsem tvou modlitbu, viděl jsem tvé slzy. Hle, uzdravím tě“ (2Kr 20,5).

Váš smutný stav vdovy není jiný. V Pláči Jeremiáš popsal stav sužovaného Jeruzaléma, že je „osamělý ... jako vdova“ (Pl 1,1). Město bylo zničeno a jeho obyvatelé byli odvlečeni do babylonského vyhnanství. Jeremiáš, často označovaný za plačícího proroka (viz Jr 9,1), byl zdrcen smutkem a žalem. Osamělost opuštěné vdovy, která přišla o manžela, je vyjádřena vzdechy a pláčem, podobně jako pláč Jeruzaléma v jeho utrpení. Bolest a rána, která ji způsobuje, propuká v noci v hořký pláč a „po líci slzy jí kanou“ (1,2).

Všimněte si také, že se jedná o slzy prolité v noční tmě, kdy je intenzita osamělosti citelnější. Nejsou to jen slzy prolité na pohřbu, ani slzy prolité mezi soucitnými přáteli; jsou to také slzy prolité o samotě, v noci. Ostatní spí, ale vy jste vzhůru; vaše myšlenky se soustředí na vaše starosti a vzlyky a slzy tečou a tečou dál. Možná se přistihnete, že ve svém vzlykání sténáte před Bohem. V takových chvílích, kdy není žádná lidská bytost, která by vám poskytla útěchu, je dobré si uvědomit, že Bůh, který nikdy nedřímá ani nespí, o vašich slzách dobře ví a znovu je vkládá do svého měchu. Pouze takové myšlenky na Boží milosrdenství a lásku mohou poskytnout jakoukoli úlevu, uklidnění a útěchu v časech hořkosti a opuštěnosti.

Na tomto místě je třeba dbát zvýšené opatrnosti. Budete-li v Pláči číst dál, brzy zjistíte, že smutek Jeruzaléma byl způsoben jeho hříchem a Božím soudem nad tímto městem a judským národem. Tím nechci naznačit, že byste se stala vdovou v důsledku Božího soudu. Jeremiáš prostě přirovnal osamělost tohoto města k osamělosti, kterou prožívá vdova po smrti svého manžela. Nebylo by správné toto přirovnání dále rozvíjet.

Mnoho slz vdovy je prolito v soukromí. První rok vdovství je obzvlášť těžký, protože se blíží výročí a narozeniny. Návštěva vnoučat může být obzvlášť bolestná, protože se učíte žít sama a možná jim musíte říct, proč dědeček není s vámi. V té době vás může přemáhat smutek, protože váš manžel tam není, aby si tyto chvíle užil s vámi. Vzpomenete si na věci, které jste s nimi dříve dělali společně, a to vás opět strhne. Zvláště bolestné bude výročí manželovy smrti a možná i nemoci, která jí předcházela, nebo vzpomínka na její náhlost. Tyto události budete znovu a znovu prožívat. Vzpomínky na věci, které jste dělali společně, znovu otevřou ránu, o níž jste si už myslela, že se začíná hojit. Neustále se objevují nové slzy.

V takových situacích je svůdné myslet si: „Nikdo nechápe, čím procházím.“ To je ďáblova lež. Nevěřte jí, ani na okamžik. Ten, kdo stál s pláčem u Lazarova hrobu, vašemu zármutku jistě rozumí. Ztratil snad měch, v němž uchovává slzy svého lidu? Zapomněl snad na soucit? Truchlil a plakal nad Jeruzalémem v jeho duchovní opuštěnosti stejně jako Jeremjáš. I on věděl, co je to truchlit v Getsemanské zahradě, jen několik hodin před svou smrtí. Čteme o jeho opuštěnosti, o tom, že to byl „muž plný bolesti zkoušený nemocemi“ (Iz 53,3). On však prožíval víc než jen zármutek. Šel na kříž a přinesl sám sebe jako oběť za naše hříchy, aby nám zajistil spásu. Od Ježíše Krista dostáváme odpuštění hříchů a dar věčného života. Nikdy nebyl tak sám, jako když křičel z kříže, když snášel to hluboké vědomí, že je Bohem opuštěn.

Člověk, který skutečně věří v Krista, je s ním spojen vírou. Kristus je živý a jako náš velekněz se za nás nyní přimlouvá. Musíme si uvědomit, že sdílel naše pozemské zkušenosti, včetně zármutku, utrpení a smrti. Proto s námi nyní může soucítit. Slzy na tvářích, důkaz hořkého pláče v noci, nejsou výjimkou. On jim vždycky rozumí.

On vyslyší vaše volání a vy zjistíte, že čím více se naučíte vylévat své srdce Ježíši Kristu, tím více pokoje a spokojenosti v Bohu poznáte, a to i uprostřed slz. To je duchovní pravidlo jeho království. Vzpomínáte si na list Filipským 4,6–7? Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (zvýraznění doplněno). Vzpomeňte si také na muže, který toto napsal. O několik veršů později nám Pavel říká: „… naučil jsem se být spokojen s tím, co mám“ (4,11). Vaše slzy z vás nedělají výjimku v prožívání této spokojenosti, která pramení z vylévání srdce Bohu.