Bůh, který se o nás stará (Žd 13,20-21)

Bůh, který se o nás stará (Žd 13,20-21)

Jednou z podivných ironií lidské existence je skutečnost, že jsme všichni slabí a potřebujeme pomoc, a přitom se snažíme působit dojmem, že jsme silní a vystačíme si. Nepochybuji, že u jejího kořene je pýcha, ale přesto je zvláštní to pozorovat. Jsme jako císař z té známé pohádky: naparujeme se po ulicích a pyšně předvádíme svoje nové šaty, když jsme ve skutečnosti úplně nahatí. Každý z nás je například křehký po tělesné stránce, ale chováme se, jako bychom měli žít věčně. Než dnešek skončí, může dokonce i vás, kteří jste mladí a zdraví, potkat smrt v jedné z mnoha různých podob. Když navštěvujeme Marlinu maminku v jejím prostředí, kde žijí převážně důchodci, vždycky žasnu nad tím, jak se všichni ti stařešinové zoufale snaží udržet v provozu. Zanedlouho bude stařešina i ze mě a jsem všemi deseti pro to, snažit se zůstat ve formě, dokud to jen jde. Ale když vidím tyhle lidi, působí to na mne silným dojmem, že zavírají oči před skutečností, že to bude trvat jen pár let, než umřou.

Každý z nás je slabý a bezmocný také po finanční stránce. Zase by někdo mohl namítnout: „Mám solidní investice a vlastním slušný majetek, které víc než dostatečně pokryjí mé budoucí potřeby. Mám skvělé zaměstnání s platovým postupem.“ Nepochybuji, že si něco podobného říkal i Saddám Hussajn – nějaký ten rok před tím, než jsme vstoupili do Iráku! Pak mu jeho investice a jistota zaměstnání moc nepomohly. Ježíš vyprávěl varovný příběh o muži, který si myslel, že právě dosáhl finančního zabezpečení, ale Bůh si od něj ještě téže noci vyžádal jeho duši (Lk 12,15-21).

Naše těla a finance představují jen dvě oblasti za všechny, ale vyberte si kteroukoli stránku života, která vás napadne, a závěr bude stejný: jsme slabí, zranitelní, bezmocní. Třeba po citové stránce na tom dneska můžete být báječně, ale zítra vás může postihnout série katastrof jako Jóba, a budete na krupici. V tomto životě není nic spolehlivým základem pro pocit bezpečí – jedině Bůh! Bůh zařídil svět tak, abychom byli nuceni v každé své potřebě spoléhat na něj. Ale navzdory této očividné pravdě se ve snaze získat bezpečí nepříčetně plahočíme za jinými věcmi.

Sbor v Laodikeji si myslel, že má všechno pevně v rukou. Říkal si: „Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji!“ Bůh na to měl trošičku jiný názor: „A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý“ (Zj 3,17). Ten kontrast by těžko mohl být větší! Jak je možné, aby si církev myslela, že je bohatá, zaopatřená a že nic nepotřebuje, když ji Bůh vnímá jako ubohou, bědnou, nuznou, slepou a nahou?

Ironií je, že když vidíme sami sebe tak, jak nás vidí Bůh, když si uvědomujeme, jak zoufale ho potřebujeme, a když k němu voláme, je připraven nás zahrnout hojností svého požehnání. Jak vyznávala Marie: „… hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou“ (Lk 1,53). Když přicházíme k Bohu hladoví, nasytí nás. Když si myslíme, že jsme bohatí a Boha nepotřebujeme, pošle nás pryč s prázdnou. Tohle je skvělá zpráva: jedinou kvalifikací pro získání Božích nepřeberných požehnání je to, abychom k němu přišli jako zoufalí, zbědovaní hříšníci a prosili ho o milosrdenství. Bůh se s radostí stará o ty, kdo se na něj spoléhají. Autor Listu Židům se právě přiznal ke své nouzi, když své čtenáře požádal o modlitbu (13,18-19). Nyní se na oplátku modlí za ně v tomto nádherném požehnání. Můžeme je shrnout takto:

Bůh, který se v Kristu postaral o všechno, co jsme potřebovali ke spáse, se v něm postará také o všechno, co potřebujeme k životu pro jeho slávu.

Bůh slíbil, že všechno, o čem se v těchto dvou verších mluví, udělá, a autor se přesto modlí, aby to udělal. Bůh ustanovil modlitbu, aby své sliby v našich životech naplňoval jejím prostřednictvím. Modlitbou uznáváme svou nouzi a Boží moc postarat se o nás. A když se Bůh postará, je tím oslaven, protože víme, že to udělal on.

1. Bůh se v Kristu postaral o všechno, co jsme potřebovali ke spáse (13,20).

Autor stručně shrnuje pět stránek naší spásy:

A. Bůh se postaral o nastolení míru mezi sebou samým a padlými hříšníky.

Autor listu nazývá Boha „Bohem pokoje“. Lidé se nejrůznějšími způsoby zoufale snaží získat pokoj pro svou duši, ale skutečný pokoj může povstat jedině z usmíření s Bohem. Bible učí, že se rodíme jako vzbouřenci proti Bohu. Naše hříchy nás činí nepřáteli Boha, který je absolutně svatý. Pavel píše o těch, kteří nejsou v Kristu: „Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu“ (Ř 8,7-8). Jakub píše, že „přátelství se světem je nepřátelství s Bohem“ (Jk 4,4).

Lidé, kteří jsou Božími nepřáteli, si svůj duchovní stav často neuvědomují, protože satan zaslepuje jejich mysl (2K 4,4). Jednou z prvních známek Božího působení v našem srdci je to, že si začínáme uvědomovat svůj hřích a vinu před Bohem (2K 4,6). Zjišťujeme, že my sami nemůžeme za své hříchy poskytnout žádné zadostiučinění.

Uvažujeme, jestli vůbec existuje nějaký způsob, jak být s Bohem doopravdy usmířeni. Ta báječná zpráva, kterou přináší Bible, zní: Ano! Právě proto přišel Ježíš Kristus. Pavel napsal, že „v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění…“ (2K 5,19). Než se podíváme na to, jak to udělal, všimněme si ještě, že:

B. Bůh se nám postaral o velikého pastýře ovcí, kterého jsme potřebovali.

Toto je jediné místo v Listu Židům, kde autor mluví o Ježíši jako o našem pastýři, ale tímto metaforickým titulem je označován často. Ježíš o sobě sám mluvil jako o „dobrém pastýři“, který „položí svůj život za ovce“ (J 10,11). Zde autor právě hovořil o vedoucích sboru jako o těch, kdo „bdí nad vámi“ (Žd 13,17). Ale i ti nejlepší církevní vedoucí jsou v nejlepším případě nedokonalými pastýři. Ježíš je „veliký pastýř“, který si nenechá vzít ani jedinou z ovcí, jež mu Otec svěřil. Řekl: „… já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno“ (J 10,28-30).

Phillip Keller ve svém vynikajícím pojednání Žalm 23 očima pastýře ovcí ukazuje, že ovce domácí patří mezi nejbezmocnější zvířata na světě. Bez pastýře doslova nemají šanci přežít. Potřebují ho, aby je chránil před šelmami, aby je vodil na pastvu, aby jim zajistil bezpečná napajedla s čistou vodou a spoustu dalších nezbytností. Ve skutečnosti mohou dokonce uváznout vleže na zádech, kopat nohama do vzduchu a v této poloze také zemřít, pokud jim ovčák nepřijde na pomoc a nepostaví je na nohy! (P. Keller, Žalm 23 očima pastýře ovcí, A-Alef.) Kdosi žertem poznamenal, že domácí ovce vyvracejí evoluční dogma o přežití nejschopnějších! Bible nás nazývá „ovcemi“, aby upozornila na to, co by mělo být zřejmé, ale co často popíráme, totiž že bez dobrého pastýře nejsme schopni přežít. Bůh ve své milosti poslal svého Syna, Pána Ježíše Krista, aby byl naším dobrým pastýřem.

C. Bůh se o nás postaral tím, že tohoto pastýře nechal zemřít za naše hříchy.

V našem verši je zmínka o „smrti“ a o „krvi“. Jak autor ukázal, svou smrtí Ježíš naplnil všechno, co starozákonní oběti naznačovaly. Bůh ustanovil tyto oběti, aby poskytl dočasné řešení pro hříchy izraelského národa. Mzdou hříchu je smrt, a protože je Bůh spravedlivý, není možné, aby hříchy prostě promíjel, kdyby za ně nebylo zaplaceno. „… bez vylití krve není odpuštění“ (Žd 9,22). Krev obětovaných zvířat nemohla hříchy nikdy smýt úplně (Žd 10,1-4). Co nedokázaly tyto oběti, to vykonal Ježíš. Jako věčný Boží Syn na sebe vzal lidské tělo, dokonalou poslušností naplnil Boží zákon a pak obětoval sám sebe, aby spravedlivě zaplatil za hříchy svého lidu. Izajáš 53,4-6 o Ježíšově zástupné smrti za nás prorokoval: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ Bůh pokoje se tedy postaral, abychom s ním mohli být nějak usmířeni, tím, že nám poslal velikého pastýře a nechal ho zemřít za naše hříchy. Náš pastýř ale nezůstal v hrobě:

D. Bůh se o nás postaral tím, že tohoto pastýře vzkřísil z mrtvých a potvrdil tak svou smlouvu.

V jistém smyslu Ježíš svůj život položil a znovu si ho vzal svou vlastní mocí (J 10,18). V jiném smyslu ho ale z mrtvých svou nepřekonatelnou mocí vzkřísil Otec (Sk 2,24; 3,15; 4,10; 5,30; Ef 1,20). K tomu, že Bůh vyvedl Ježíše z mrtvých, se váže výraz „pro [nebo ‚skrze‘] krev stvrzující věčnou smlouvu“. Vzkříšením Bůh potvrdil, že Ježíšovu smrt přijal a schválil tak Novou smlouvu, ve které říká: „Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu“ (Žd 8,12). Tato smlouva je věčná v tom smyslu, že nikdy nepozbude platnosti, ani na její místo nenastoupí jiná. Ježíšova prolitá krev je konečnou, vyčerpávající obětí za naše hříchy (Žd 10,14-18). Ježíšovo tělesné vzkříšení z mrtvých je nepohnutelným základem křesťanské víry.

Kdybyste dokázali vzkříšení vyvrátit, nebude mít křesťanství na čem stát, a vám nezbývá než žít pro všechno potěšení, které vám může tento život dát (1K 15,12-19.32). Ovšem apoštolové, po ukřižování nešťastní a zklamaní, se změnili ve smělé svědky, kteří všichni jednomyslně dosvědčili, že Ježíš vstal z mrtvých ve svém těle. Viděli ho, dotýkali se ho, jedli s ním a čtyřicet dní je vyučoval, než vystoupil na nebe. Slíbil jim, že se v těle vrátí. Pokud je to všechno jen iluze, kterou si vysnila hrstka fantastů, je křesťanství lež. Pokud ale tito svědci mluvili pravdu, je Ježíš vzkříšený Pán.

E. Bůh se nám postaral o Pána, Ježíše.

Závěr verše 13,20 ztotožňuje velikého pastýře ovcí s „naším Pánem Ježíšem“. Toto spojení vyjadřuje jak Spasitelovo lidství, tak jeho božství. Jméno „Ježíš“ nosí jako člověk, který se z moci Ducha svatého narodil panně Marii. Jako člověk mohl na kříži zemřít jako náhradník za lidské hříšníky. Titul „Pán“ mu náleží jako svrchovanému Bohu. Jako vtělený Bůh mohl svou smrtí dosáhnout toho, čeho smrt zvířat nikdy dosáhnout nemohla: jednou provždy odstranit naše hříchy (10,10.14.18).

Autor používá přivlastňovací zájmeno první osoby množného čísla: „náš Pán“. Bible jasně učí, že Ježíš je sice Pánem všech, ale ne všech ve stejném smyslu. Pro některé je Pánem v tom smyslu, že je Soudcem, který je odsoudí. Pro jiné je Pánem v tom smyslu, že je jejich Spasitelem. Tím jsou všechny možnosti vyčerpány. Není-li Ježíš Pánem pro vás osobně, protože jste v něj neuvěřili jako ve svého Spasitele, který vás zachránil před hříchem, a nepoddali jste se mu jako svrchovanému Pánu nad vaším životem, stanete před ním jednoho dne jako před Soudcem, který vás za vaše hříchy po právu odsoudí k trestu věčného odloučení od Boha.

Dnes je den spasení (2K 6,2), kdy může každý hříšník najít milost u kříže. Den naší smrti či Kristova návratu bude dnem soudu, kdy ti kteří se nepodřídili Ježíši Kristu jako Pánu, budou volat na hory a na skály: „Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!“ (Zj 6,16). První část autorova požehnání tedy ukazuje, že Bůh se v Ježíši, našem Pánu, postaral o všechno, co jsme potřebovali ke spáse. Neudělal ovšem to, že by nás prostě zachránil před svým soudem a pak nás nechal, abychom se nějak protloukali sami.

2. Bůh se v Kristu postará také o všechno, co potřebujeme k životu pro jeho slávu (13,21).

Sloveso přeložené jako „posílí“ je v řeckém originále ve způsobu přacím (optativu), který vyjadřuje touhu nebo přání. Smysl je: „Kéž vás Bůh pokoje posílí…“ Toto přání má čtyři stránky:

A. Bůh nás posílí ve všem dobrém k tomu, abychom plnili jeho vůli.

Představte si novopečené rodiče, kteří by si přinesli svůj uzlíček z porodnice domů, nosili ho z místnosti do místnosti a vysvětlovali: „Tady je lednička. Když budeš mít hlad, posluž si. Tady je koupelna. Máš tu všechno: záchod, sprchu, umyvadlo. Tohle je tvoje ložnice. Jenom si nezapomínej každé ráno ustlat postýlku a jednou týdně vyměnit povlečení. Jestli budeš někdy cokoli potřebovat, řekni si. Podíváme se, co se s tím dá dělat.“ Žádného pozemského rodiče by nic takového naštěstí ani nenapadlo – a Boha také ne.

Jak vysvětluje Pavel v Římanům 8,32: „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ V určitém smyslu zabili Ježíše zlí lidé. V jiném smyslu ale za nás poslal na smrt svého Syna sám Bůh (Ž 22,16; Iz 53,4.10; Sk 2,23; 4,27-28). Když nám Bůh poskytl to nejdůležitější, co jsme potřebovali, když jsme ještě byli hříšní, je snad možné, že by nám nyní neposkytl všechno, co potřebujeme k tomu, abychom žili pro něj a sloužili mu k jeho slávě?

„Plnit jeho vůli“ znamená být jako Ježíš, protože Ježíš přišel, aby plnil Boží vůli (Žd 10,7). To je práce na celý život, která na tomto světě nebude nikdy hotová. Ovšem to hlavní, o co tu jde, je skutečnost, že táž nepřekonatelná moc, která vzkřísila Ježíše z mrtvých, nás posílí k tomu, abychom plnili Boží vůli a žili pro jeho slávu.

KJV zde místo „posílí“ překládá „přivede k dokonalosti“; to však navozuje nesprávnou představu. Příslušné řecké sloveso se používá například pro spravování potrhaných sítí (Mt 4,21). Mimo Bibli se vyskytuje ve významu napravování zlomené kosti. Znamená uvést něco do stavu, v němž to může sloužit účelu, pro který to bylo zamýšleno. Jako hříšníci jsme zranění a zlomení. Svým vlastním úsilím nemůžeme svůj život nikdy dát do takového pořádku, aby mohl být svatému Bohu k užitku. My to udělat nedokážeme, ale Bůh to dělá!

Spravuje potrhaná místa v našich životech a napravuje polámané kosti, aby se mohly zhojit. Dělá to ne proto, abychom mohli žít sami pro sebe, ale proto, abychom „ve všem dobrém … plnili jeho vůli“. Jeho slovo nám ukazuje, „co se mu líbí“, abychom podle toho mohli žít.

B. Bůh v nás sám působí tak, aby se mu naše životy líbily.

Bůh nás posílí (či napraví) a potom na nás pracuje. To ale neznamená, že naše úloha v tomto procesu je zcela pasivní. Náš text vyjadřuje totéž, co napsal Pavel: „A tak, moji milí … s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí“ (Fp 2,12-13). Bůh nás zachraňuje pro svou svrchovanou milost, ne pro cokoli, co bychom dělali my. Jak spásná víra, tak pokání jsou jeho dary, ne něco, co by pramenilo z nás (Fp 1,29; Sk 11,18; 2Tm 2,25). Poté, co nás spasil, žehná nám v Kristu vším duchovním požehnáním (Ef 1,3). Působí v nás: motivuje nás a dává nám sílu k tomu, abychom konali jeho vůli. A přesto na tom zároveň musíme spolupracovat s ním. Pavel to všechno spojuje dohromady v Efezským 2,8-10: Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Bůh nás spasil svou milostí, a dokonce i skutky, které pro něj máme vykonat, pro nás připravil předem. Je ovšem nutné, abychom je konali. Každý den, počínaje na úrovni myšlenek, by naším cílem mělo být: „Bože, chci ti dnes dělat radost, protože jsi mi prokázal tolik milosti. Dej mi sílu dělat to, co se ti líbí.“ Bůh nás tedy posiluje ve všem dobrém k tomu, abychom plnili jeho vůli, a přitom v nás sám působí tak, aby se mu naše životy líbily.

C. Bůh v nás takto působí prostřednictvím Ježíše Krista.

Autor uzavírá verš 13,21 slovy „skrze Ježíše Krista“. Jak jsme viděli, když jsme probírali verš 13,15, v křesťanském životě je „v Kristu“ všechno. Jsme spaseni, protože „v něm nás již před stvořením světa vyvolil“ (Ef 1,4). Obdařil nás „vším duchovním požehnáním nebeských darů“ (Ef 1,3). Někdo spočítal, kolikrát se v Pavlových spisech vyskytuje spojení „v Kristu“ nebo „v Kristu Ježíši“, a zjistil, že to je sto šedesát devětkrát. (Podle Kent Hughes: Hebrews, An Anchor for the Soul [Crossway], sv. 2., s. 247.) Pokud jste uvěřili v Krista, dá se všechno, co platí o něm, říct také o vás! Jaká slavná pravda! Máte přístup k celému jeho bohatství!

Představte si, že jste ubohý africký sirotek a že vás adoptoval nějaký miliardář jako Bill Gates a v závěti všechno odkázal jenom vám. Najednou vám patří všechno bohatství toho nejbohatšího člověka na světě, protože patříte do jeho rodiny. A bohatství Billa Gatese, které pomine, zdaleka není tak dobré jako Boží bohatství v Ježíši Kristu, které vydrží celou věčnost! A všechno to patří vám – v Kristu!

D. Všechna sláva náleží Bohu a Pánu Ježíši Kristu.

Slovo „jemu“ se z gramatického hlediska může vztahovat buď k „Bohu pokoje“ nebo k „Ježíši Kristu“, a odborníci nejsou zajedno v tom, čemu dát přednost. Protože však Otec a Syn jsou jedno, jsou v našem spasení oslaveni oba. Řečeno slovy Zjevení 5,13: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ Spasení nevypráví o nás. Křesťanský život nevypráví o nás. Všechno to vypráví o Boží slávě a o slávě Ježíše, Božího Beránka, který obětoval sám sebe za naše hříchy. Pokud každý den nežijete pro to, abyste oslavovali Boha za jeho veliké spasení v Ježíši Kristu, nežijete pro nic významného. Bůh vás stvořil tak, abyste mu ve svém životě přinášeli slávu tím, že se z něj bude na věky radovat. „Amen“ znamená: „Tak se staň!“

Závěr

Kdosi napsal (pramen neznámý),

Pozvedl jsem k němu prázdné ruce

a on je ze svého nadpozemského bohatství

naplnil takovými poklady,

že jsem je ani nedokázal pobrat.

A pak jsem konečně svou zabedněnou hlavou pochopil,

že Bůh své bohatství nemohl nasypat do rukou,

které už byly plné.

Otevřel vám Bůh oči pro skutečnost, že potřebujete Krista? Pokud ano, nechte všechno ostatní plavat a chopte se Ježíše Krista. To on je ten „poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole“ (Mt 13,44). To on je ta drahocenná perla, kvůli které obchodník „jde, prodá všecko, co má, a koupí ji“ (Mt 13,45-46). V něm se Bůh postaral o všechno, co jsme potřebovali, abychom byli zachráněni před jeho soudem. V něm se Bůh postaral o všechno, co jsme potřebovali, abychom žili pro jeho slávu tak, aby se mu naše životy líbily. Ať vaše víra určitě spočívá na velikém pastýři, vzkříšeném z mrtvých, Ježíši Kristu, našem Pánu!

Otázky k diskuzi

1. Proč jsou lidé, kteří jdou k odsouzení, slepí vůči tomu, že zoufale potřebují Krista (2K 4,4)? Jakým způsobem (kromě modliteb) jim můžeme pomoci, aby uviděli pravdu?

2. „Dobří“ lidé jsou často těmi, pro které je nejtěžší přijmout evangelium. Souhlasíte nebo nesouhlasíte? Proč? (Viz Lk 18,18-27.)

3. Jak ve službě Bohu najdeme rovnováhu mezi spoléháním na Boží  moc a naším vlastním úsilím? (Fp 2,12-13.)

4. Proč musí snaha dělat Bohu radost vycházet od úrovně myšlenek? Viz Žd 4,13; 1Te 2,4.

 

Přidat komentář