Základy křesťanské jednoty

Žádné otázce se v současné době nevěnuje tolik pozornosti ve všech skupinách a částech křesťanské církve jako otázce jednoty církve.  Píše se o ní, mluví se o ní a káže se o ní. Všichni se jistě shodneme na tom, že křesťanská církev by měla být jednotná, že byla Bohem určena k tomu, aby byla jednotná. A proto se dále musíme shodnout na tom, že je tragédií, že do života církve kdy vstoupilo rozdělení. Kromě toho musíme všichni považovat rozdělení za těžký hřích. To je společný základ. Ale když už jsme to řekli, je třeba také poukázat na to, že zjevně panuje velký zmatek a mnoho neshod v tom, co je jednota, jaká je její povaha a jakým způsobem je třeba jednoty dosáhnout a zachovat ji.

Některé současné názory

Na tuto otázku existuje mnoho různých názorů. Římskokatolické řešení tohoto problému je, zcela nevyhnutelně a navzdory tomu, co se v současné době jeví jako větší vstřícnost, prostě začlenění do její instituce a organizace. Semper eadem je její velké heslo: církev je „stále stejná“. Z jejího pohledu a na základě její definice tomu tak musí být. Proto je zcela logické, že její představa jednoty spočívá v tom, že všechny ostatní součásti církve by se měly vrátit k ní, která je „jedinou a pravou církví Kristovou“. Podobný názor zastávají i takzvané „pravoslavné“ církve, řecká a ruská.

Existují však i jiné názory, z nichž některé s tímto pohledem ostře kontrastují svou otevřeností. Nejrozšířenější z nich tvrdí, že to, co je žádoucí, je viditelná jednota a spojení všech, kdo se nazývají křesťany v jakémkoli smyslu. Jednota znamená, že všechny části křesťanské církve, kdokoli, kdo se hlásí ke jménu křesťan, by se měli společně scházet, stýkat se a pracovat společně a představovat tak společnou frontu nepřátelům křesťanství.

Na tomto místě je třeba zmínit ještě jeden názor, který se zdá být v evangelikálních kruzích poměrně populární. Ten chápe jednotu ve smyslu setkávání se na jakémsi „fóru“, kde je možné „diskutovat“ o různých pohledech na křesťanskou víru a kde lidé mohou prezentovat své různé „náhledy“ v naději, že nakonec dospějí k nějaké společné dohodě. Existují i jiné názory, ale pro potřebu tohoto stručného shrnutí je to takto dostačující.

Rozsah této studie

Toto téma je nesmírně složité a bylo o něm napsáno mnoho knih. Můj cíl v tomto příspěvku je velmi omezený; je jím prozkoumat dvě pasáže Písma, které jsou v této souvislosti nejčastěji citovány. Mám samozřejmě na mysli 17. kapitolu Janova evangelia a 4. kapitolu listu Efezským, a to zejména Jana 17,21 a Efezským 4,13. Právě tyto verše jsou dnes velmi často citovány a používány jako hesla, výroky, které zdánlivě celou záležitost jednou provždy vyřeší a postaví ji mimo jakýkoli spor či diskusi. Je proto nezbytné, abychom je velmi pečlivě prozkoumali.

Navrhuji je prozkoumat ve světle následujících otázek: 

1. Jaká je povaha nebo charakter pravé jednoty? 

2. Jaké místo v této otázce jednoty zaujímá učení a víra? 

3. Jak jednota vzniká?

Nejvíce pozornosti je věnováno třetí otázce, a to z důvodu jejího praktického charakteru. Většinový pohled předpokládá, že cesta k jednotě nevede přes diskuse a úvahy o učení, ale spíše skrze společnou práci a modlitbu. Hesla říkají, že „doktrína rozděluje“, ale že když budeme „společně pracovat“ a „společně se modlit“, dospějeme k jednotě. Nabývá to na vážnosti, když se to aplikuje na otázku evangelizace. Nejčastějším argumentem, který se používá, abychom zdůraznili životně důležitou a naléhavou závažnost této otázky jednoty, je, že bez ní není evangelizace možná, že rozdělená církev je pro svět pohoršením a že dokud jsme rozděleni, svět nám nebude naslouchat. Proto je prý naléhavě nutné, abychom se spojili, abychom mohli evangelizovat. Často nám bylo tvrzeno, že právě v otázce evangelizace můžeme být jistě všichni zajedno.

Během evangelizační kampaně v Londýně před několika lety přinesl dnes již zaniklý týdeník The Christian World článek s titulkem „Během kampaně uzavřeme teologické příměří“. K tomu se zavázal i jeden známý evangelikální vedoucí: „Všichni můžeme být v každém případě ekumeničtí v evangelizaci.“ To, že teprve po skončení samotné evangelizace je třeba se začít zabývat doktrínou, je velmi rozšířený a převládající názor.

Z toho všeho je zřejmé, že je nesmírně důležité, abychom měli jasno v otázkách, které jsem položil v souvislosti se základem jednoty křesťanů. Je proto nezbytné, abychom tyto klíčové pasáže pečlivě prostudovali. Mým cílem je také ukázat, že všeobecný smysl novozákonního učení podporuje a potvrzuje správný výklad těchto dvou pasáží. Tím se budu zabývat ve 4. kapitole.

Z knihy Martyna Lloyd-Jonese Základy křesťanské jednoty,

Banner of Truth 2003.