Panna Marie

Příběh o narození Spasitele známe díky vyprávění evangelií. Nejkošatěji vypráví vánoční příběh Lukáš. Jeho vánoční betlém má nejvíce postav: Zachariáš, Alžběta, Simeon, Anna, Josef, Marie, Gabriel, Augustus, Quirinius, andělé, pastýři… Jen ty mudrce a krutého Heroda přenechal Lukáš Matoušovi. A každá ta postava nějakým způsobem zapadá do vánočního příběhu. Ale jedné postavy jako by se evangelíci, báli. Nikoliv krutý Herodes, ale Marie. V obavě, aby z ní náhodou neudělali královnu nebes, raději si jí ani moc nevšímají. Ano, porodila Ježíše, splnila svou úlohu a už není potřeba, už nehraje žádnou roli. To je protestantský extrém. Ten katolický extrém jí ovšem ublížil neméně. Zbavil ji jejího lidství, takže Marie už nemůže mít další děti, aby navždy zůstala pannou. Dokonce od r. 1854 se církevní dogmatizací stala pannou i její matka, tedy Ježíšova babička, kterou ani neznáme. A 1. října 1950 bylo zcela v rozporu s Biblí dogmatizováno i Mariino nanebevzetí. Ale zanechme teologických disputací. Rád bych, abychom si dnes tento příběh probrali z jiného hlediska, a to, proč je Marie pro nás všechny nesmírně inspirativní.

V Písmu je několik postav žen, často bezejmenných, kterým se až z Božího dopuštění narodil syn. Vzpomenete si na některé? Můžeme začít už Evou (Gn 4,1), možná lze zmínit i Hagaru (Gn 16,3–4), určitě Sáru (Gn 21,1–3), Rebeku (Gn 25,21.24), Chanu (1S 1,1–2.20), ženu Manóacha (Sd 13,2.24), Ráchel (Gn 29,31), Alžbětu (L 1,5.24) a dostáváme se k Marii, pozemské matce Ježíše (L 1,26-56).

Marie se po setkání s andělem Gabrielem potřebovala někomu svěřit a tak spěchala za Alžbětou, která byla její příbuzná. Alžběta jí řekla: Ber to tak, že to je požehnání a že ty jsi požehnaná! A plod tvého těla je také požehnaný! Můžeme se jen domýšlet, že se Alžběta s Marií modlily a pročítaly spolu Písmo. A možná si četly starozákonní příběh o Chaně, které také Bůh zázračným způsobem dopřál potomka, a ona mu dala jméno Samuel, z něhož se pak stal nejvýznamnější soudce Izraele. Maria se možná nechala inspirovat modlitbou Samuelovy matky (1S 2,1–10), když ji pak volně cituje.

Chanina modlitba přivedla Marii k vděčnému přijetí svého údělu. Ke chvále a radosti. Maria přijala svůj úkol jako zvláštní požehnání. To, že ze svěřeného dítěte vychová silného a odvážného muže, který bude Spasitelem národů, to Maria přijala jako zvláštní vyznamenání a jako úkol, že do těch velikých plánů, které má Hospodin s tímto světem, zahrnul i ji. Že se rozhodl učinit veliké věci spolu s ní. Že ona smí mít svůj podíl na Božím díle v tomto světě.

To je ta inspirace, to je ten příklad a vzor, který nám Marie dává. Ona své poslání přijala ne jako břímě, ne jako úděl, ne jako trauma, ani jako osud, ale jako požehnání. Jestliže si Pán Bůh někoho povolává ke službě, tak dotyčný si může gratulovat, protože má tu výsadu být při tom, když Bůh dělá veliké věci v tomto světě. Marie nás učí, že spoléhat máme na Boha.

Marii vidíme jako věrnou nositelku obou reformačních zásad – „sola gratia“ i “sola fide“. Pouhá milost a pouhá víra. Nejprve přijímá jako fakt, že ty veliké věci, za které ji budou blahoslavit všechna pokolení, to je dílo Boží spasitelské milosti. Přijímá to bez jakéhokoliv svého aktivního spolupůsobení. Bůh rozhodl. Do tohoto Božího dění je ovšem právě ona pozvána. Její odpověď andělovi „Staň se mi podle tvého slova“ pak vyjadřuje zásadu „sola fide“, pouhou vírou. Přijmout to, co dělá Bůh. Jistě, že víra se pak projeví v konkrétních praktických krocích. Pro Marii to bude znamenat zařídit si podle toho svůj život. Zbytek života Marie prožije v trvalém zápase věřícího člověka.

U Marie se lze učit, čemu se v tomto světě dá důvěřovat. Svatba v Káně Galilejské, jak ji popisuje evangelista Jan, je ukázka takové situace. Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ (J 2,5) Můžeme z toho zaslechnout něco jako: „Hele lidi – Ježíš ví o problému, rozumí mu – a teď už nechte úplně na něm, co s tím nadělá. Ať udělá, co udělá, bude to tak, jak to má být.“ Tady je Marie jasně následováníhodný vzor. Marie ukazující na Krista. Marie vedoucí všechny k poslušnosti svého Syna.

Na opačném pólu je pak situace, jak ji popisuje evangelista Marek (Mk 3,21.31–35). Tehdy se Marie spolu s dalšími příbuznými domnívá, že se Ježíš pomátl a s odvoláním na příbuzenské vazby se ho snaží stáhnout z veřejného působení a zavřít někde doma. Mohlo by to připomenout okamžik, když dvanáctiletý Ježíš ztratil a nalezli ho až po třech dnech. Tehdy to takto vyšlo. Chlapec se s ní a s Josefem vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jenže teď už je Ježíšovi třicet let, a co především, zahájil svoje veřejné působení. Tady už nelze vzpomínat na to, co bylo a jak to fungovalo. Teď to fungovat nebude. Pro Marii jako matku to musel být velmi nepříjemný zážitek! Pro nás je to ovšem příběh velice poučný. Marie zůstává člověkem se svými duchovními vrcholy i pády.

A jak to s Marií dopadlo? Protože se s ní setkáváme pod křížem, a především v kruhu učedníků po vzkříšení, můžeme věřit, že ze všech těch pádů opět povstala a přidala se k vyznání jednoty bratrské v tom, že Panna Maria je „nepochybná dědička věčného života“, že má své nezpochybnitelné místo v Božím království.

My si tady u Marie připomeňme onu pomyslnou výhybku, na kterou si musí dávat každý křesťan – tou je spolehnutí na Boha. Spolehnutí na cokoliv jiného: rozum, názory lidí, tradice, zvyky, autoritu rodiny, ale i vlastní zkušenosti tělesné či duchovní; naše náboženské prožitky, ty všechny mohou být sebehlubší a sebekrásnější, ale na ničem z toho se nedá stavět duchovní život. Ten musí nutně stále hledět k Bohu. „Sola gratia“, pouhá milost – to je to první. Stále je potřeba vyhlížet, co nám Bůh ve své milosti nabízí. To pak přijmout („sola fide“, pouhou vírou) a podle toho pak zařídit svůj život v jeho radostech a hlavně starostech.

Jak to v nějakém osobním trápení jindy a jinde prožívala Marie, to nám Písmo neříká. Žalmista ve 42. žalmu má problém a potřebuje ho řešit. Přikazuje své duši: čekej na Hospodina. Marie přikazuje služebníkům v Káně Galilejské: „Udělejte cokoliv, co vám Ježíš nařídí!“. Z minulosti, která nepomáhá, i z přítomnosti, která stojí za starou belu, velí žalmista i Marie hledět do budoucnosti. Bůh ještě neudělal tečku našeho životního příběhu. Je potřeba žít z naděje dobré budoucnosti. Dobrá budoucnost je v Božích rukou a Bůh zůstává Bohem. A jestli to teď není dobré, tak to prostě jen ještě není konec. Náš životní příběh ještě běží, právě tak příběh tohoto světa. Ve spolehnutí se na Boha člověk může najít posilu pro překonání špatných vzpomínek i mizerné přítomnosti. Slovem, které v tuto chvíli nejlépe vystihne, o čem je řeč, je slovo „naděje“. Naděje – to je ten pohled do budoucna, pohled, kterým vylézáme ze sebe samých. Víra – to je nějaké naše okamžité nasměrování, láska, to je praktický způsob, jak svoji víru žijeme.

Marii vidíme o Letnicích na modlitbách v kruhu učedníků. To je přesně ta parta, která hledí do budoucnosti. Která poslechla Ježíšovu výzvu, že mají hledět kupředu. Čekat, co přijde. Zařizovat se stále nově podle nejnovějšího rozpoznání Boží vůle. Marie je nám dobrým vzorem. Co dobrým – výborným vzorem! Je správné ji chválit a oslavovat a ona sama nám říká za co: Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Marie je v tuto chvíli vzorná a chvályhodná věřící, protože ukazuje na Boha a jeho dílo. Ne na svoji víru, ne na svoje skutky. I když dobře věří a koná velké věci. Víra je druhý krok a skutky třetí. Začít se ale musí prvním krokem a tím je to, co udělal, dělá a bude dělat Bůh. Boží milost je to, co potřebujeme, to, o co se můžeme opřít. Tak nás Marie učí, že si máme na prvním místě do srdcí vložit Boží zaslíbení, rozmýšlet o nich a v naději očekávat dobrou budoucnost, až je Bůh naplní.