Charakter a kvalifikace starších (2)

Pokračování článku z minulého čísla.

12. „Má dobře vést svou rodinu“ (1Tm 3,4–5; Tt 1,6). Jde o muže, který vede svou rodinu pevně, a přesto s něhou, tak, aby ho všichni členové rodiny respektovali a podřizovali se mu. Mezi odpovědností za rodinu a odpovědností za církev existuje jasná paralela a vlastnosti, které jsou potřebné pro jedno, jsou potřebné i pro druhé.

Pavlova slova v Titovi 1,6 není vůbec jednoduché vyložit, a proto je obtížné je aplikovat v praxi. „Mají mít věřící děti, kterým se nedá vytknout nevázanost a neposlušnost.“ Někteří lidé je chápou tak, že děti staršího musí mít zachraňující víru, a my bychom tento názor měli respektovat. Myslím však, že se musíme ptát, jak dlouho máme čekat na to, aby byla zachraňující víra darována? Dovedeno do logických důsledků, žádný člověk, který má děti, nemůže být bezpečně jmenován starším, dokud jeho děti nedojdou ke spasitelné víře nebo dokud nezemřou! Také se zdá, že to činí rodiče zodpovědnými za spasitelnou víru svých dětí, a ignoruje to, že je to Boží dar. Otec je zodpovědný za své děti pouze v době, kdy jsou v jeho domácnosti, takže test se může vztahovat pouze na děti v domácnosti. V tomto kontextu by bylo velmi obtížné, aby byl muž starším, zatímco jeho děti otevřeně popírají víru buď slovy, nebo svými činy. Je ale třeba rozlišovat mezi neukázněností a nezralostí a bujností mládí. Musíme však uznat, že některé děti jsou přirozeně vzpurné a těžko zvladatelné, přestože patří do té nejzbožnější rodiny. Pak je otázkou, do jaké míry se rodiče snažili své děti učit a vychovávat. Výsledek může být často lepší, než si zaslouží; může být také mnohem horší. To je druh zralého hodnocení, které je třeba provést, když je člověk vhodný ve všech ostatních ohledech.

Komentátor Bible dr. John Gill napsal:

Není v moci žádného muže, aby své děti takovými učinil, a to, že jimi nejsou, nemůže být nikdy překážkou, aby se stal starším, pokud je k tomu způsobilý; tato fráze může znamenat nanejvýš to, aby byly vychovány ve víře, v křesťanských zásadách, učení a způsobech.

13. „Ne nově obrácený“ (1Tm 3,6). Jedná se o milostivé ustanovení v zájmu člověka i církve (1Tm 5,22). Dobrý člověk se nezkazí tím, že mu bude poskytnuto trochu času na dozrání, než se ujme práce.

14. „Musí mít dobrou pověst“ (1Tm 3,7). To je pozitivní stránka prvního požadavku, aby byl „bezúhonný“. Sousedům a kolegům v práci se nemusí líbit jeho náboženství, ale budou uznávat jeho bezúhonnost.

15. „Nemá být nadutý“ (Tt 1,7). Slovo „nadutý“ je opakem slova „vlídný“, protože poukazuje na  nepohnutelný postoj mysli nebo na nepružnost. Zahrnuje aroganci a nedostatek ohledu na situaci, pocity nebo názory druhých. Lékem na to je, aby starší pamatovali, že jsou padlí lidé spasení milostí a jednají s padlými lidmi spasenými milostí. Pokud jim to nedodá mírnost, pokoru a trpělivost, pak už nic.

16. „Ne zlostný“ (Tt 1,7) je podobné slovu „ne rváč“ (viz bod 9. výše).

17.  „Dobrý“ (Tt 1,8). To zahrnuje jak duchovní věci, tak dobré věci v životě obecně, jak Pavel naznačuje v listu Filipským.

18. „Spravedlivý“ (Tt 1,8). Znamená poctivost a čestné jednání, důvěryhodnost a věrnost v každém vztahu.

19. „Zbožný“ (Tt 1,8). To je život v čistotě, který je výsledkem života v Boží přítomnosti (Gn 17,1; Ef 1,4). V 1Pt 5,3 apoštol říká starším, že mají být příkladem pro stádo. To jistě znamená, že mají ukazovat cestu ve víře, naději a lásce (1K 13,13) a v pokoře a svatosti.

Možná si myslíte, že starší nikdy nenajdete, protože žádný člověk nemůže splnit všechny tyto požadavky. Sílu těchto vlastností nesmíme zlehčovat; jsou nám předloženy Pánem. Zdá se mi však, že muž může být jmenován, pokud zjevně, do očí bijícím způsobem neporušuje některý z těchto požadavků tak, že by to bránilo výkonu jeho služby staršího, a pokud vykazuje růst v oblastech, kde je nejslabší.

Kvalifikace starších

Dalo by se říci, že 1 Timoteovi 3 a Titovi 1 nám neposkytují o mnoho více, než jakýsi ucelený pohled na zbožný život, k němuž jsou povoláni všichni věřící. Mohli bychom dodat, že starší by měli být vynikajícím příkladem takového života, což je nepochybně správné. Zdá se mi však, že v těchto dvou pasážích Pavel nepodává úplný „popis práce“ starších. To je zřejmé, když si uvědomíme, že člověk může být v Pavlem popisovaných vlastnostech značně nadprůměrný, a přesto nemusí být dobrým starším. Nemělo by tedy to, co platí pro staršího, platit i pro ostatní členy církve?

Kvalifikaci, kterou hledáme, není snadné definovat, ale myslím, že musí být v oblasti obdarování. To lze vyčíst z úvahy o tom, co jsem uvedl v kapitolách šest až jedenáct a v kapitolách dvacet až dvacet čtyři. V některých případech bude významným faktorem kázání zmocněné Duchem svatým. V jiných to bude dar vedení. Dále jsou to výjimečné dary osobního poradenství, skupinového vyučování, osobní evangelizace a výchovy druhých. Někteří mají schopnost stmelit ostatní lidi do týmu, jiní vzbuzují lásku, horlivost pro zdraví církve nebo nadšení pro evangelium. Velmi často dojde k ustanovení někoho proto, že konkrétní dar, který má, je právě ten, který církev v danou chvíli potřebuje.

Všichni starší musí splňovat požadavky 1 Timoteovi 3 a Titovi 1. Kromě toho musí být starší obdarovaný nějakým způsobem, který prospívá církvi. S ohledem na to, že riskuji „zbytečné opakování“, si dovolím zdůraznit, že od žádného člověka nelze očekávat, že bude mít všechny potřebné dary. Některý starší může být výjimečně nadaný, ale není podmínkou, aby měl všechny tyto dary. Stačí jeden vhodný dar, od žádného staršího by se nemělo očekávat více ani méně, ale pokud Pán někoho vybaví více než jedním darem, je to bonus, za který by církev měla být vděčná.