Mají evangelikálové problém s opatřeními proti zneužívání?

Pozn. red.: Justin Welby, duchovní hlava anglikánské církve, minulý měsíc rezignoval na svou pozici poté, co vyšlo najevo, že od r. 2013, kdy se stal canterburským arcibiskupem, věděl o zločinech Johna Smytha († 2018), ale neudělal nic k jejich odhalení a potrestání viníka. Naopak jeho hanebné činy kryl a svojí neaktivitou přispěl k jejich tutlání.

Bylo by chybou myslet si, že rezignace Justina Welbyho po snaze ututlat zneužívání ze strany Johna Smytha je pouze problémem anglikánů. Jedná se o problém, který sahá daleko za hranice anglikánské církve. Skutečnost, že Smyth byl prominentním evangelikálem, který se zaměřil na některé mladé lidi na evangelikálních mládežnických táborech, znamená, že někteří lidé hodí celé evangelikální hnutí do jednoho pytle. Dotkne se to širokého spektra evangelikálů, včetně nezávislých církví. Již nyní se skandál dotýká anglikánů, kteří jsou ve styku s širším evangelikálním světem: Muži jako Vaughan Roberts, Hugh Palmer a Rico Tice se nedávno dostali pod tlak kvůli tomu, co všechno věděli a od kdy.

Nemluvím však jen o anglikánských evangelikálech, kteří se překrývají s námi neanglikány. Říkám, že evangelikální nezávislost má sama o sobě své vlastní kostlivce ve skříních. Jednou z méně žádoucích věcí na tom, že jsem redaktorem Evangelical Times, je to, že lidé mají ve zvyku říkat mi věci, které bych si přál neslyšet. Dozvěděl jsem se o případech zneužívání v našich vlastních církevních kruzích a o jejich následném zakrývání. Nic není zdokumentováno ani prokázáno, takže nemohu jmenovat ani zveřejňovat obvinění. Některá však pocházejí z důvěryhodných zdrojů, které já osobně nemohu snadno odmítnout.

V tom spočívá problém. Slyším různé věci – útržky, zvěsti, střípky. Nevyhledávám je a dělám, co můžu, abych se jimi nezabýval. Ale protože jsem redaktor, lidé mi je házejí do klína. Co s tím mám dělat? Bez pádných důkazů rozhodně nebudu zveřejňovat zprávy obviňující lidi ze zneužívání a jeho zatajování. A přesto, jak říkám, některé z nich pocházejí z důvěryhodných zdrojů, o kterých nemám důvod pochybovat. Když takové věci slyším, a přesto nic nedělám, jsem vinen tím, že se tvářím jako hluchý? Ale Evangelical Times prostě nemá prostředky na to, aby zajišťoval důkazy nebo dělal investigativní žurnalistiku. Vyzývám oběti a všechny, kdo mají věrohodné důkazy, aby se obrátili na příslušné autority.

Zůstávám tedy u neurčitých zobecnění. A tady jedno takové je: Evangelikální církve a organizace jsou obvykle v pokušení zakrývat obvinění ze zneužívání. Důvody tohoto selhání nejsou vždy jen zlé. Někdy církve skutečně nevědí, jak s věcmi naložit. Někdy jsou obvinění jen obviněními a nic se neprokázalo. Někdy církve dostávají pouze útržky informací, které neposkytují úplný obraz. Někdy se církve skutečně snaží chránit důstojnost a soukromí nevinných. Někdy se obvinění dostanou na světlo až poté, co někdo zemře a údajný pachatel už není naživu, takže se nemůže hájit. Ať už je však důvod jakýkoli, rozhodnutí mlčet obvykle nebývá příliš dobré.

Musíme však být upřímní a říci, že někdy dochází ke snaze vše ututlat proto, že církve a duchovní služby si přednostně chrání svou vlastní pověst. Jako kdyby oběť nemusela vytrpět již dost bolesti od toho, kdo ji zneužíval, takže nyní musí snášet další příkoří, když je její utrpení zametáno pod koberec, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Proto si musíme udělat pořádek ve svých vlastních ochranných opatřeních. Ochranu bychom neměli odmítat jako jeden z únavných problémů, které dávají moderním církvím příležitost k ukazování ctností. Konzervativní evangelikálové, kterým záleží na pravdě, právu, spravedlnosti, čistotě církve a blahu rodiny víry, by ji měli brát vážně.

Je však nešťastné, že se tohoto tématu zmocnila woke lůza, která ho používá jako trojského koně k prosazování své agendy. Předchozí skandály vyústily v neopodstatněné výpady proti konzervativním evangelikálům, jako by náš teologický postoj ze své podstaty vedl ke zneužívání. A objevily se výzvy progresivních evangelikálů k většímu počtu žen ve vedení církve, což by mělo být protilátkou proti „toxickému patriarchátu“, kterým je podle nich konzervativní evangelikalismus nakažen jako virem. Proto se nyní objevují výzvy, aby příštím arcibiskupem z Canterbury byla žena, jako by to vyřešilo všechny problémy. Výsledkem všech těchto ideologických póz je, že když slyšíte slovo „ochrana“, někteří z vás ho slyší jako kód pro liberalismus.

Navíc se po ututlání případu anglikánskou církví objevují výzvy k nezávislému dohledu nad bezpečnostními opatřeními proti zneužívání v církvi. Jinými slovy, v těchto záležitostech by měla mít nad církví pravomoc externí agentura oddělená od anglikánské církve. Pokud by se to stalo v případě státní církve, můžete si být jisti, že by se objevil tlak na to, aby se totéž stalo i v případě menších nezávislých církví. A když to spojíte s voláním po zákazu takzvaných „konverzních praktik“, uvidíte, jak se míchá smrtící koktejl, který by mohl směřovat k likvidaci církví, které zastávají konzervativní ortodoxní názory na sexuální praktiky a posvátnost manželství. Pouhé vyučování těchto názorů by mohlo být považováno za „zneužívání“.

Na jedné straně tedy musíme brát ochranu vážně a odolat pokušení zametat obvinění ze zneužívání pod koberec. Na druhou stranu je však celá situace minovým polem složitých a vzájemně si konkurujících ideologií. Složitost těchto věcí bude znamenat, že mnoho malých, nezávislých evangelikálních církví, které se potýkají s problémy, přenechá tuto problematiku „odborníkům“ – křesťanským skupinám, které mají v těchto věcech administrativní zkušenosti. Problém je v tom, že některé z těchto „expertních“ skupin se přizpůsobily světskému způsobu myšlení a přijaly ho za vlastní. Církve tak mohou nevědomky přijmout politiku ochrany, která přináší více škody než užitku. Pokud se tedy rozhodneme využívat křesťanské agentury, musíme vybírat moudře.

V našich církvích však musíme mnohem, mnohem více dbát na ochranu proti zneužívání. Pokud to záleží na nás, naše církve by měly být „bezpečným místem“ (v pravém slova smyslu), kde se lidé cítí svobodně, když mají obavy. Ať už jsme v minulosti udělali – a možná ještě uděláme – jakékoliv chyby, musíme jednat s moudrostí a ve víře. Naštěstí máme štědrého a milujícího Boha, který ze své milosti dává svému lidu vše, co potřebuje. Jak nám připomíná novozákonní Jakubova kniha: „Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje.“

Evangelical Times