Chvalte Hospodina (Ž 148)

Píseň je jedna a nedělitelná. Zdá se téměř nemožné ji podrobně vyložit, protože živou báseň nelze rozebírat verš po verši. Je to píseň přírody a píseň milosti. Jako blesk prolétne vesmírem a zahalí nebe i zemi do jediného roucha slávy, tak klanění se Hospodinu v tomto žalmu osvěcuje celý vesmír a způsobuje, že září zářivou chválou. Píseň začíná na nebi, snáší se dolů k drakům a všem hlubinám a pak opět stoupá, dokud se k ní nepřipojí lid blízký Hospodinu. Pro její přednes je hlavním předpokladem srdce planoucí úctou k Pánu nade vším, který má být požehnán navěky.

Verš 1

Haleluja. Ať jste kdokoli, kdo slyšíte toto slovo, jste vyzýváni, žádáni, je vám přikázáno, abyste velebili Hospodina. Je jisté, že vás stvořil, a kdyby pro nic jiného, jste povinni na základě svého stvoření uctívat svého Stvořitele. Tato výzva nemůže být nikdy nemístná, říkejme ji, kde můžeme; a nikdy není nemístná, říkejme ji, kdy můžeme. Chvalte Hospodina z nebes. Protože jste nejblíže Vznešenému a Vyvýšenému, buďte jisti, že budete zpívat tuto píseň. Andělé, cherubíni a serafíni i všichni ostatní, kteří přebýváte v okrscích jeho síní, chvalte Hospodina. Učiňte z toho výchozí bod, z něhož má chvála přejít do dalších sfér. Nenechávejte si své uctívání pro sebe, ale nechte je padat jako zlatý déšť z nebes na lidi pod vámi. Chvalte ho ve výšinách. To není marné opakování, ale po způsobu přitažlivé poezie je pravda zdůrazněna opakováním jinými slovy. Navíc Bůh má být chválen nejen z výšin, ale i v nich: klanění má být dovršeno v nebesích, odkud se vznáší. Žádné místo není pro chválu Nejvyššího příliš vysoké. Na vrcholcích stvoření má být zjevena Pánova sláva, stejně jako jsou vrcholky nejvyšších Alp ověnčeny zlatým světlem téhož slunce, které zalévá údolí. Nebesa a výšiny se stávají tím vyššími a nebeskými, čím více se rozeznívají chválou Hospodina. Podívej se, jak žalmista vytrubuje slovo „chvála“. V prvních pěti verších této písně zazní asi devětkrát. Jako minutové výstřely zaznívá v obrovské síle jásavé povzbuzení – Chvalte! Chvalte! Chvalte! Buben velkého Krále tluče kolem světa tímto jediným tónem – Chvalte! Chvála! Chvála! „Haleluja.“ Všechna tato chvála je zřetelně a osobně určena Hospodinu. Nechvalte jeho služebníky ani jeho díla, ale chvalte jeho. Není snad hoden veškeré možné chvály? Vylévejte ji pouze na něj.

Verš 2 

Chvalte ho všichni jeho andělé. Živé inteligence, dokonalé svým charakterem a blažeností, pozvedejte hlasitou píseň ke svému Pánu, každý z vás. Ani jeden zářivý duch není z této zasvěcené služby vyňat. Ať je vás, ó andělé, jakkoli mnoho, všichni jste jeho andělé, a proto jste všichni povinni prokazovat svému Pánu službu. Všichni jste ho spatřili natolik, abyste ho mohli chválit, a všichni k tomu máte hojné důvody. Ať už se jmenujete Gabriel, Michael nebo máte jakýkoli jiný titul, chvalte Pána. Ať už se před ním klaníte nebo se na jeho pokyn vydáváte na cestu, ať už toužíte nahlédnout do jeho smlouvy nebo spatřit jeho Syna, nepřestávejte, Hospodinovi poslové, pronášet jeho chválu, dokud se pohybujete na jeho příkaz. Chvalte ho, všechny jeho zástupy. To zahrnuje andělská vojska, ale seskupuje s nimi i všechna nebeská tělesa. I když jsou neživá, hvězdy, oblaka i blesky mají své způsoby, jak oslavovat Hospodina. Ať každá z nesčetných legií Pána zástupů zvěstuje jeho slávu, neboť všechna tato nesčetná vojska jsou jeho, on je stvořil, on je zachovává a on je následně zavázal k této službě. Obě tyto věty si žádají jednomyslnou chválu od těch, kteří jsou v horních oblastech vyzváni, aby zahájili nápěv – „všichni jeho andělé, všechny jeho zástupy“. Stejná srdečná jednota musí prostupovat celým orchestrem chválících; proto dále čteme o všech jasných hvězdách, o všech propastných tůních, všech kopcích, všech cedrech a všech národech. Jak dobře začíná koncert, když všichni andělé a všechny nebeské zástupy rozezní první radostné tóny! V tomto koncertu by se naše duše ihned ujaly své role.

Verš 3 

Chvalte ho, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy. Žalmista se podrobně věnuje nebeským zástupům. Jak všichni, tak každý z nich musí chválit Boha každého a všech. Slunce a měsíc jako společní vládci dne a noci jsou ve chvále spojeni do dvojice: jeden je doplňkem druhého, a tak jsou ve výzvě k uctívání úzce spojeni. Slunce má svůj zvláštní způsob, jak oslavovat velkého Otce světel, a měsíc má zase jiný způsob, jak odrážet jeho jas. Na obloze probíhá neustálé uctívání Pána: mění se podle noci a dne, ale trvá vždy, dokud slunce a měsíc trvají. Před hlavním oltářem Páně vždy svítí světlo. Ani větším světlům není dovoleno, aby svou záplavou světla přehlušily slávu menších světel, neboť všechny hvězdy jsou pozvány na hostinu chvály. Hvězd je mnoho, tak mnoho, že nikdo nedokáže spočítat zástupy zahrnuté pod slovy „všechny hvězdy“; žádná z nich však neodmítá chválit svého Stvořitele. Podle jejich mimořádné zářivosti jsou vhodně nazývány „jasnými hvězdami“ a toto světlo je chválou ve viditelné podobě, která se třpytí jako pravá hudba. Světlo je píseň třpytící se před očima, místo aby zněla v uších. Hvězdy bez světla by nevydaly žádnou chválu a křesťané bez světla okrádají Pána o jeho slávu. Ať je náš paprsek jakkoli malý, nesmíme ho skrývat: nemůžeme-li být sluncem nebo měsícem, musíme usilovat o to, abychom byli jednou z „jasných hvězd“, a každé naše mihotání musí být ke cti našeho Pána.

Verš 4 

Chvalte ho, nebesa nebes. Těmi jsou míněny ty oblasti, které jsou nebesy pro ty, kdo přebývají v našich nebesích, nebo ty nejvznešenější příbytky, kde přebývají ti nejvybranější duchové. Jako nejvyšší z nejvyšších, tak nejlepší z nejlepších mají chválit Pána. Kdybychom mohli vystoupat tak vysoko nad nebesa, jako jsou nebesa nad zemí, mohli bychom stále volat na všechny kolem sebe: „Chvalte Pána.“ Nikdo nemůže být tak veliký a vznešený, aby nemohl chválit Hospodina. Rovněž vody nad nebesy. Ať mraky vydají ze sebe objemné chvály. Ať moře nahoře hučí a jeho plnost hřmí nad přítomností Hospodina, Boha Izraele. V těchto domnělých vodních nádržích je cosi tajemného, ale ať jsou, jaké jsou, a jak jsou, ať vzdávají slávu Hospodinu, našemu Bohu. Ať se i ty nejméně známé a nejroztodivnější jevy podílejí na všeobecné chvále.

Verš 5 

Chvalte Hospodinovo jméno! Vždyť on přikázal, a bylo to stvořeno. Zde je dobrý argument: Stvořitel by měl mít čest z každého svého díla; ta by měla vyprávět o jeho chvále, a tak by měla chválit jeho jméno, čímž je míněn jeho charakter. Jméno Hospodinovo je čitelně napsáno na jeho dílech, takže jeho moc, moudrost, dobrota a další vlastnosti jsou v nich zjevné přemýšlivým lidem, a tak je jeho jméno chváleno. Nejvyšší chválou Boha je vyhlašovat, jaký je. Nemůžeme vymyslet nic, co by Pána oslavilo. Nikdy ho nemůžeme oslavit lépe než opakováním jeho jména nebo popisem jeho charakteru. Pán má být veleben jako ten, kdo stvořil všechny existující věci, a to pouhým působením svého slova. Stvořil příkazem; jaká je to moc! Právem tedy může očekávat, že ho budou chválit ti, kdo mu vděčí za své bytí. Evoluce může být klidně ateistická, ale učení o stvoření logicky vyžaduje uctívání, a proto, jako se strom pozná po ovoci, dokazuje, že je pravdivé. Ti, kdo byli stvořeni na základě příkazu, mají příkaz klanět se svému Stvořiteli. Hlas, který řekl „nechť jsou“, nyní říká „nechť chválí“.

Verš 6

On tomu dal povstat navěky a navždy. Trvalá existence nebeských bytostí je důsledkem podpůrné moci Hospodina, a to pouze té. Nezaniknou, protože Hospodin je nenechá zaniknout. Bez jeho vůle se tyto věci nemohou změnit; vtiskl jim zákony, které může změnit jen on sám. Věčně jsou pro ně závazná jeho nařízení. Proto by měl být Hospodin chválen, protože je Zachovatel i Stvořitel, Vládce i Učinitel. Nařízení, které vydal, nepomine. Nebeská tělesa se řídí Hospodinovým výnosem. Nemohou překročit jeho hranice ani se provinit proti jeho zákonu. Jeho vládu a nařízení nemůže nikdy změnit nikdo jiný než on sám, a v tomto smyslu jeho výnos „nepomine“. Navíc nejvyšší a nejpodivuhodnější stvoření dokonale poslouchají nařízení Velkého Krále, a tak jeho výnos nepomine. Tato podřízenost zákonu je chvála.

Poslušnost je pocta, řád je harmonie. V tomto ohledu je chvála vzdávaná Hospodinu „nebeskými tělesy“ naprosto dokonalá. Jeho všemohoucí moc udržuje všechny věci v jejich sférách, zajišťuje pochod hvězd a let serafů, a tak hudba horních oblastí není nikdy zkalena nesouladem ani přerušena zkázou. Věčný hymnus je zpíván navěky; i slavnostní ticho sfér je věčným žalmem.

Verš 7 

Ze země ať chválí Hospodina. Píseň sestupuje dolů k našemu příbytku, a tak se přibližuje k našemu domovu. My, kteří jsme „pozemská těla“, máme vylít svůj díl chvály ze zlatého glóbu této příznivé planety. Hospodin má být chválen nejen na zemi, ale i ze země, jako by se klanění rozbíhalo z této planety do společného shromáždění uctívání. V Ž 148,1 byla píseň „z nebes“, zde je „ze země“. Písně sestupující z nebe se mají mísit s těmi, které vystupují ze země. „Zemí“ je zde myšlena celá naše zeměkoule se souší a vodou: všude se má rozeznít chvála. Netvoři a všechny propastné tůně. Bylo by zbytečné pátrat po tom, jaké zvláštní mořské příšery jsou zde míněny, ale domníváme se, že jsou míněny všechny a místa, kde se zdržují, jsou naznačena slovy „všechny propastné tůně“. Strašlivá monstra nebo ryby, ať už se potulují po zemi nebo plavou v mořích, jsou zvány na slavnost chvály. Ať už plují uprostřed hučících vln tropů, nebo se potulují mezi krami a ledovci polárních vod, náš posvátný básník jim přikazuje, aby vzdaly hold Hospodinovi, který je stvořil. Neslouží člověku, ať tím srdečněji vyznávají svou věrnost Pánu. Z „netvorů (draků)“ a „propastných tůní“ jde poněkud strach, ale o to lépe se to může stát basem hudby žalmu. Je-li v mytologii něco ponurého nebo v heraldice něco fantastického, nechť to chválí neuchopitelného Pána.

Verš 8.

Oheň a krupobití. Blesky a kroupy jdou ruku v ruce. Při egyptských ranách spolupracovaly, aby Hospodin ukázal všechny hrůzy své moci. Ohnivé a ledové krůpěje jsou v přírodě kontrastní, ale při oslavě Hospodina se spojují. Sníh i mlha. Potomci chladu nebo výtvory tepla, buďte stejně zasvěceni jeho chvále. Ztuhlé nebo rozpuštěné páry, padající vločky nebo stoupající mraky, ať už stoupají nebo klesají, stále zjevují chválu Pánu. Bouřný vichr, který plní jeho slovo. Ačkoli se řítí s nevypočitatelnou zuřivostí, je bouřný vichr stále podřízen zákonu a pohybuje se v náležitém řádu, aby plnil Boží záměry. Je to velkolepý orchestr, který obsahuje takové dechové nástroje, jako jsou tyto! On je velkým vůdcem, který dokáže udržet všechny tyto hudebníky v souladu a řídit čas i melodii.

Verš 9

Horstva a všechny pahorky. Stejně tak se k jejich Stvořiteli hlásí strmé srázy i rozlehlé pahorky. „Všechny pahorky“ mají být zasvěceny; už nemáme Ebal a Gerizim, horu prokletí a horu požehnání, ale všechny naše Ebaly se mění v Gerizimy. Tábor a Hermon, Libanon a Karmel, radujte se ve jménu Hospodinově. Větší a menší hory jsou ve svém klanění zajedno. Nejen Alpy a pohoří Jury hřímají jeho chválu, ale i naše Cotswolds a Grampians zpívají písně na jeho počest. Ovocné stromy a všechny cedry. Ovocné stromy i lesní stromy, stromy listnaté i stálezelené, jsou stejně obdařeny blahodárným záměrem a stejně slouží nějakému účelu lásky; proto budiž za všechny a skrze všechny chválen velký Designér. Existuje mnoho druhů cedrů, ale všechny prozrazují moudrost svého Stvořitele. Když je králové kácejí, aby z nich vyrobili trámy pro své paláce, vyznávají tím jen svou povinnost vůči Králi stromů a Králi králů, jemuž stromy patří. Rozmanitost krajiny je dána vzestupem a poklesem půdy a mnoha druhy stromů, které ji zdobí: ať tedy to všechno stejně oslavuje svého jediného Pána. Když stromy tleskají ve větru nebo jejich listy šumí v jemném dechu Zefyru, zpívají podle svých nejlepších schopností Pánu.

Verš 10

Zvěř a všechna dobytčata. Zvěř divoká i krotká; divoká zvířata i domácí dobytek; ať všichni vzdávají chválu Hospodinu. Horší než zvířata jsou ti, kdo nechválí našeho Boha. Horší než zvěř jsou ti, kdo jsou vůči svému Stvořiteli úmyslně němí. Plazi, okřídlené ptactvo. Davy, které se hemží na zemi a ve vzduchu; hmyz všech podob a ptáci všech křídel jsou vyzýváni, aby se připojili k všeobecnému uctívání. Není možné, aby se někdo seznámil s životem hmyzu a ptáků, aniž by pocítil, že tvoří úžasnou kapitolu v dějinách Boží moudrosti. Drobný hmyz obdivuhodně hlásá Boží dílo: když ho vložíme pod mikroskop, vypráví podivuhodný příběh. Stejně tak pták, který se vznáší ve výškách, vykazuje při svém přizpůsobení k životu ve vzduchu dovednosti, které se naši vzduchoplavci marně pokoušejí napodobit. Opravdová zbožnost nejenže slyší chválu Boha v líbezném zpěvu opeřených minstrelů, ale dokonce ji objevuje v krákání z bažin nebo v bzučení „modré mouchy, která zpívá v okenní tabulce“. Přízemnější než plazi, bezvýznamnější než hmyz jsou lidé bez písní chvály.

Verš 11

Králové země a všechny národy, vladaři a všichni soudci země. Nyní se básník dostal k našemu rodu a velmi oprávněně by chtěl, aby se vládci a poddaní, vladaři a soudci spojili v uctívání svrchovaného Pána všech. Monarchové nesmějí opovrhovat zpěvem ani se mu vyhýbat tím, že se v něm nespojí se svým lidem. Ti, kdo vedou bitvu, a ti, kdo rozhodují u soudů, si nemohou dovolit, aby jim jejich povolání bránilo uctivě vzdávat chválu Nejvyššímu a Soudci všech. Všichni lidé a všichni soudci musí chválit Pána všech. Jak šťastný den nastane, až budeme všeobecně uznávat, že skrze našeho Pána Ježíše, vtělenou Moudrost, „velí velitelé a všichni urození soudí spravedlivě“! Zatím tomu tak ale není, králové jsou ochránci neřesti a vladaři vévodí hlouposti. Modleme se, aby se žalmistova píseň stala skutečností.

Verš 12 

Jinoši i panny, starci i mladí. Obě pohlaví a všechny věkové kategorie jsou povolány k požehnané službě zpěvu. Ti, kdo se obvykle veselí společně, se mají společně zbožně radovat. Ti, kdo tvoří konce rodin, tedy starší a mladší, mají učinit Pána svým jediným cílem. Staří lidé by měli svou zkušeností učit děti chválit a děti by měly svou veselostí podněcovat staré lidi ke zpěvu. Na tomto koncertu je místo pro všechny hlasy: Plodné stromy a dívky, cedry a mladíci, andělé a děti, starci a soudci – všichni se mohou v tomto oratoriu spojit. Vskutku se nelze obejít bez nikoho. Pro dokonalou žalmovou hudbu musíme mít celý vesmír vyburcovaný k uctívání a všechny části stvoření se musí podílet na oddanosti.

Verš 13 

Ať chválí Hospodinovo jméno. Všechno, co je obsaženo v Hospodinově jménu nebo povaze, je hodno chvály a všechny předměty jeho stvořitelské péče budou příliš malé na to, aby to mohly vystihnout v úplnosti. Pouze jeho jméno je vyvýšené. Jedině ono si zaslouží být vyvyšováno ve chvále, neboť jedině ono je vyvýšené ve své hodnotě. Není nikdo, kdo by se Pánu podobal, nikdo, kdo by se s ním na okamžik mohl srovnávat. Jeho jedinečné jméno by mělo mít monopol na chválu. Jeho velebnost je nad zemí i nebem, a proto je jediná, protože převyšuje všechny ostatní. Jeho královská nádhera převyšuje vše, co může vyjádřit země a nebe. On sám je korunou všech věcí, vznešeností stvoření. V něm osobně je více slávy než ve všech jeho dílech dohromady. Není možné, abychom překonali a stali se extravagantními v Pánově chvále: jeho vlastní přirozená sláva je nekonečně větší než jakákoli sláva, kterou mu můžeme vzdát.

Verš 14 

Vyvýšil roh svého lidu. Učinil je silnými, slavnými a vítěznými. Jeho dobrota ke všem jeho tvorům mu nebrání v tom, aby měl zvláštní přízeň ke svému vyvolenému národu: je dobrý ke všem, ale pro svůj lid je Bohem. Pozvedá zdeptané, ale zvláštním způsobem pozvedá svůj lid. Když jsou sraženi na kolena, pozvedá jejich roh tím, že jim posílá vysvoboditele; když jsou v konfliktu, dává jim odvahu a sílu, takže uprostřed boje pozvedají svůj roh; a když je kolem nich klid, naplňuje jejich roh hojností a oni ho pozvedají s radostí. Ke chvále všech svých věrných. On je jejich chloubou, jemu vzdávají chválu a on jim svým milosrdenstvím stále dává další důvody k chvále a vyšší motivy k uctívání. On pozvedá jejich roh a oni pozvedají jeho chválu. On je vyvyšuje a oni vyvyšují jeho. Svatý je chválen svatými. On je jejich Bohem a oni jsou jeho svatými; on je činí blahoslavenými a oni mu na oplátku žehnají.

Synů Izraele. Hospodin zná ty, kdo jsou jeho. Zná jméno toho, s nímž uzavřel smlouvu, ví, jak k tomu jménu přišel a kdo jsou jeho děti a kde jsou. V Ž 148,11 jsou všechny národy vyzvány, aby chválily Hospodina, ale zde je výzva adresována zvláště jeho vyvolenému lidu, který ho zná víc než všichni ostatní. Ti, kdo jsou dětmi výsady, by měli být dětmi chvály. Lidu, který je mu blízký. Je blízký příbuzensky a blízký péčí, blízký co do projevu a blízký co do náklonnosti. To je velmi úctyhodný popis milovaného rodu; a ještě důrazněji to platí o duchovním Izraeli, věřícím potomstvu. Tato blízkost by nás měla podněcovat k neustálému uctívání. Pánovi vyvolení jsou dětmi jeho lásky, dvořany jeho paláce, kněžími jeho chrámu, a proto mají povinnost být nad všechny ostatní naplněni úctou k němu a mít z něj radost. Chvalte Pána, neboli haleluja. To by mělo být alfou a omegou života dobrého člověka. Chvalme Boha až do konce, v celém světě bez konce. Pole chvály, které před námi leží v tomto žalmu, je na začátku i na konci ohraničeno mezníky v podobě „haleluja“ a vše, co leží mezi nimi, jsou slova uctívání Pána. Amen.

Davidova klenotnice