Čtyři žalmy, o kterých jste nevěděli, že ukazují na Krista

Čtěte žalmy křesťanským způsobem

Již několik let jsem na objevitelské cestě v knize Žalmů. Zejména jsem chtěl vědět, jak bychom dnes jako věřící nové smlouvy měli žalmy číst a zpívat. Samozřejmě jsem věděl, že Nový zákon cituje některé žalmy o Kristu. Snad nejznámější je Ježíšova citace ze Žalmu 22, když na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“.

A existuje mnoho dalších žalmů, které buď cituje Ježíš, nebo jsou citovány o Ježíši. Ale postupně jsem zjistil, že mnoho a mnoho dalších žalmů mluví za Krista nebo o Kristu. A také jsem fascinovaně zjistil, že to dobře vědělo mnoho a mnoho křesťanských pisatelů ve více než prvních třech čtvrtinách křesťanských dějin. Byl to pro mě docela objev. Znovu a znovu jsem viděl, jak se žalm zaostřuje, když ho vztahuju ke Kristu, podobně jako se rozmazaná scéna přes hledáček fotoaparátu zaostří, když se správně nastaví objektiv.

Můj přístup k této otázce a také k přehledu toho, jak byly žalmy čteny v dějinách křesťanství, spočívá v tom, že se k této otázce přiblížím ze dvou stran, jakýmsi klešťovým pohybem. Nejprve jsem, vycházeje z žalmů, vysledoval několik způsobů, jak žalmy volají po budoucím dovršení, které je možné pouze v Kristu. A za druhé jsem se snažil pečlivě prostudovat, jak Kristus cituje žalmy nebo jak na ně odkazují jeho slova, a poté, jak tak činí apoštolští pisatelé, které Duch svatý uvedl do veškeré pravdy.

Chtěl bych zmínit jen čtyři žalmy, které by vás měly vyprovokovat k zamyšlení. Článek jsem nazval „Čtyři žalmy, o kterých jste nevěděli, že ukazují na Krista“. A vy samozřejmě můžete odpovědět: Aha, ale já ano. Ty sis myslel, že ne, ale já jsem to pochopil! Pokud ano, pak je to dobře. Odpusťte mi, že jsem vám to podouval. Ale pro případ, že jste si toho nevšiml, uvádím následující čtyři žalmy. Nejsou to nic víc než upoutávky, které mají povzbudit vaši chuť naučit se číst žalmy zcela křesťanským způsobem. Doufám, že pro vás budou požehnáním.

Žalm 1

Začněme hned prvním žalmem. Žalm 1 mluví o Božím požehnání pro člověka, který nejedná nějak špatně (Ž 1,1), ale který se těší z Božího poučení a přemýšlí o něm dnem i nocí (Ž 1,2). Je to pozoruhodný člověk, přirovnávaný ke stromu, jehož hluboké kořeny čerpají vláhu z dobrých vod, takže jeho život přináší výborné ovoce a všestranně prospívá. Je to krásný a krátký žalm. 

Jsou dva způsoby, jak na něj reagovat. 

Za prvé si můžeme říci: Jestliže Boží požehnání spočívá na takovém člověku, pak chci být také takový. Podívám se, co tento člověk nedělá, a rozhodnu se, že tyto věci nebudu dělat ani já. Budu uvažovat o tom, co dělá, a rozhodnu se být jako on. Pak doufám, že budu požehnán. To není špatný způsob reakce. Vždy však povede ke zklamání. Ať se budu snažit sebevíc, nikdy nebudu žít podle tohoto portrétu. 

A tak křesťanští spisovatelé (včetně Augustina kolem roku 400 a Luthera nedlouho po roce 1500) říkali: Existuje jen jeden člověk, který odpovídá tomuto popisu. Jedině Ježíš Kristus je tímto požehnaným člověkem ve své dokonalosti. Nikdy neudělal to, co člověk ze Žalmu 1 nedělá. Vždy dělal to, co dělá člověk ze Žalmu 1. On je oním požehnaným mužem a mou jedinou nadějí je, že jeho požehnání bude přetékat i na mě, protože jsem v něm. Slovy starého hymnu: „Nesmrtelné pocty spočívají na Ježíšově hlavě … v něm žiji.“ A proto jeho požehnání spočívá na mně.

Žalm 6

Žalm 6 začíná velkým zármutkem, když David pociťuje bolest hříšníka pod Božím soudem (Ž 6,2–8). Jeho duše se trápí (Ž 6,4) a pláče žalem (Ž 6,7–8). Ale pak počínaje devátým veršem promlouvá ke svým zlým nepřátelům s velkou rozhodností: „Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti!“ A říká, jak si je jistý, že Bůh vyslyšel jeho modlitby a pohlédl na jeho slzy. 

I když se můžeme ztotožnit s Davidem v tom, že jsme hříšníci, máme problém říci zlým lidem, aby od nás odešli, a mít při tom jistotu, že Bůh naše modlitby vyslyšel. Jak můžeme mít takovou autoritu a takovou jistotu? Zdá se, že žalm, stejně jako mnoho jiných, s námi v některých částech rezonuje, ale v jiných opravdu ne. Je jako rozostřený obraz. 

Pak si ale uvědomíme, že nejprve slova „má duše … je … tolik vyděšená“ (Ž 6,4) zaznívají o Ježíšovi v Janovi 12,27, kde Ježíš říká, že jeho duše je sevřená úzkostí, protože ví, že na sebe bere odpovědnost hříšníka, který má zaplatit trest za hříchy na kříži. A dále si uvědomíme, že slova „pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti“ jsou slova, která Ježíš pronese při soudu (Mt 7,23; Lk 13,37). Ježíš je Král, který se ztotožnils hříšníkem, který se pro nás stal hříchem (2K 5,21). A Ježíš je tentýž Král, který poté, co zaplatí cenu za hříchy svého lidu, přikáže všem nekajícím činitelům nepravosti, aby od něj odešli. A tak se nám tento rozmazaný obraz vyostřuje, když nasloucháme tomuto žalmu z Ježíšových úst.

Žalm 109

Žalm 109 je jedním z nejsilnějších žalmů, v nichž se pronášejí modlitby za potrestání bezbožníků (tzv. „prosebné“ žalmy). Obsahuje velmi silná slova, z nichž některá nás nutí se otřást. Při studiu žalmu však zjistíme, že David, mluvčí, je nespravedlivě obviněn a modlí se, aby Bůh „stál po jeho pravici“ (na místě svědka obhajoby) a ospravedlnil ho proti těmto křivým obviněním. Martin Luther jej dokonce zařadil mezi „žalmy útěchy“, a to kvůli ujištění, které nabízí tomuto falešně obviněnému a zrazenému člověku. 

Nový zákon jej třemi způsoby spojuje s Ježíšem. Za prvé, tento muž je nenáviděn „bez příčiny“ (bez důvodu, Ž 109,3), stejně jako Ježíš (J 15,25). Za druhé se modlí za to, aby byl jeho zrádce propuštěn a „jeho pověření ať převezme jiný“ (Ž 109,8). Apoštolové citují tento verš o Jidáši Iškariotském (Sk 1,20). Za třetí, tento muž je tupen (Ž 109,25) slovy, která se opakují u Krista kříže (Mt 27,39; Mk 15,29). Je to Ježíš, kdo se v konečném důsledku modlí tento žalm, a to nás provokuje k otázce, co to může znamenat. Odpověď směřuje k jádru pochopení modliteb v mnoha žalmech za to, aby Bůh potrestal bezbožné. Jen Ježíš se to může modlit, protože on je ten, kdo vzal tento trest na sebe za všechny, kdo v něj věří.

Žalm 145

„Chci tě vyvyšovat, Bože můj a Králi.“ Takto král David začíná Žalm 145. Slibuje, že bude oslavovat Boha, Krále. Král velebí Krále. Mnoho žalmů chválí Boha. V Žalmu 145 David slibuje, že to bude dělat „navěky“ a „navždy“. Jak to však můžeme dělat my? Můžeme si říci: „Dobře, David to slibuje a je to zjevně správné, takže se budu snažit dělat totéž.“ Ale stejně jako v případě ambice být jako muž z 1. žalmu to vždy povede ke zklamání. 

Nový zákon nabízí úžasnou odpověď: „Skrze něj“ – tedy skrze Krista. Autor listu Židům říká: „Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu“ (Žd 13,15). Podle Žd 2,12 říká sám Ježíš slova žalmu 22,23 („O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění tě budu chválit.“). Jan Kalvín v komentáři k Žd 2,12 píše, že „Kristus je velkým sbormistrem, který ladí naše srdce, aby zpívalo Boží chvály“. 

Kristus je ten, kdo vede svou církev k chválení Boha. Když tedy čteme žalm chvály, jako je Žalm 145, nežádá se po nás, abychom nesli břemeno chvály Boha sami; spíše jsme pozváni, abychom se připojili k Ježíšovu sboru, který nás vede ve chvále. Iniciativa je na Ježíšovi, píseň je od Ježíše, melodii určuje Ježíš. My se jen přidáváme. A to činí chválu radostným a příjemným povoláním.

Závěr

Doufám, že tyto malé ukázky povzbudí vaši chuť naučit se vidět Krista v pravém významu všech žalmů. Kéž vám při tom Bůh požehná.

Přeloženo z angličtiny se souhlasem vydavatele. Vyšlo na webu Crossway.

Christopher Ash je autorem komentáře ke knize Žalmů ze série komentářů Komentáře zaměření na Krista (Psalms: A Christ-Centered Commentary)

Christopher Ash je autorem, který pracuje pro Tyndale House v Cambridge. Dříve působil jako pastor a zakladatel sborů a jako ředitel vzdělávacího kurzu Proclamation Trust Cornhill v Londýně. S manželkou Carolyn jsou členy církve v Cambridge, mají čtyři děti a řadu vnoučat.