Vyvyšujte Hospodina s dvojsečným mečem v rukou (Ž 149)

Jsme téměř u posledního žalmu a stále jsme mezi „haleluja“. Je to „nová píseň“, zjevně určená novému stvoření a lidem, kteří mají nové srdce. Je to taková píseň, jakou lze zpívat při příchodu Pána, kdy nové zřízení přinese zkázu bezbožným a čest všem svatým. Tón písně je nesmírně radostný a jásavý. Po celou dobu je slyšet rytmus nohou tančících dívek, které drží krok s tympánem a harfou.

Verš 1

Haleluja. Zvláště vy, vyvolený lid, který učinil svými svatými. Chválili jste ho už dříve, chvalte ho i nyní, ano, chvalte ho navěky. S obnovenou horlivostí a novým nadšením pozvedejte svou píseň k Hospodinu. Zpívejte Hospodinu píseň novou. Zpívejte, neboť to je nejvhodnější způsob vyjádření uctivé chvály. Zpívejte nově složený chvalozpěv, neboť nyní máte nové poznání Boha. On je stále nový ve svých projevech; jeho milosrdenství jsou nová každé ráno; jeho vysvobození jsou nová v každé probdělé noci; ať je nová i vaše vděčnost a díkůvzdání. Je dobré opakovat staré, ale je užitečnější vymýšlet nové. Novost se dobře snoubí se srdečností. Náš zpěv by měl být „Pánu“; písně, které zpíváme, by měly být o něm a jemu, „neboť z něho, jemu a skrze něho je všechno“. Mezi našimi novými věcmi by měly být i nové písně: běda! lidé si raději vymýšlejí nové stížnosti než nové žalmy. Naše nové písně by měly být složeny k Hospodinově poctě; všechny naše nejnovější myšlenky by měly směřovat k němu. Nikdy nenajdeme vznešenější námět pro píseň, než je Pán, ani námět plnější čerstvého materiálu pro novou píseň, ani námět, který bychom byli osobně povinni zpívat tak jako novou píseň „Pánu“. Jeho chválu ve shromáždění věrných! Svatí jsou vzácní a shromáždění svatých je pokladnicí klenotů. Bůh je uprostřed svatých, a proto můžeme toužit být mezi nimi. Jsou tak plní jeho chvály, že se mezi nimi cítíme jako doma, když jsme sami plní chvály. Svatyně je domem chvály i domem modlitby. Všichni svatí chválí Boha: kdyby to nedělali, nebyli by svatí. Jejich chvála je upřímná, vhodná, příhodná a přijatelná. Osobní chvála je Bohu sladká, ale chvála ve shromáždění má v sobě mnoho líbezného. Když se svatí sejdou, klanějí se Svatému. Svatí se nescházejí, aby se bavili hudbou nebo aby se navzájem vychvalovali, ale aby zpívali chválu tomu, jehož jsou svatými. Shromáždění svatých je nebe na zemi: neměl by tedy Hospodin, Pán svatých, mít veškerou chválu, která může z takového shromáždění vzejít? Občas je však třeba i svatá shromáždění vyburcovat k díkůvzdání, neboť svatí mohou být smutní a ustaraní, a pak je třeba jejich ducha pozvednout na vyšší tóninu a povzbudit je k radostnějšímu uctívání.

Verš 2 

Ať se Izrael raduje ze svého Tvůrce. Zde je ono nové stvoření, které volá po nové písni. Byl to Hospodin, kdo stvořil Izrael, aby byl Izraelem, a kmeny, aby se staly velkým národem; proto ať je zakladatel národa v trvalé úctě. Radost a jásot mají být zřejmě zvláštními charakteristikami nové písně. Náboženství mrtvých v hříchu má spíše sklon zpívat žalozpěvy než haleluja; když jsme však v duchu své mysli učiněni novými, radujeme se a jásáme v tom, který nás stvořil. Naše radost je v našem Bohu a Králi: nevybíráme si nižší potěšení. Ať synové Sijónu jásají nad svým Králem. Ti, kdo viděli, jak se z kmenů vytvořilo samostatné království a sjednocený národ, se měli radovat. Izrael je národ, Sijón je hlavní město království: Izrael se raduje ze svého Stvořitele, Sijón ze svého Krále. V případě našeho Boha se my, kteří v něj věříme, radujeme z jeho vlády stejně jako z jeho stvoření: jeho vláda nás skutečně stvořila stejně jako jeho božská moc. Děti Izraele jsou šťastné, že se staly lidem; děti Sijónu jsou stejně šťastné, že vládnou jako lid. V každém znaku je pro nás náš Bůh zdrojem radosti: tento verš vydává povolení k naší radosti, ano, ukládá nám, abychom se radovali v Pánu.

Verš 3 

Ať tanečním rejem chválí jeho jméno, ať mu pějí žalmy při bubnu a při citeře. Tak ať si zopakují triumf u Rudého moře, který byl vždy typickou slávou Izraele. Miriam vedla izraelské dcery v tanci, když Hospodin slavně zvítězil; nebylo to snad nanejvýš vhodné? Posvátný tanec zbožné radosti není příkladem, ba ani omluvou pro frivolní tance, tím méně pro tance oplzlé. Kdo by se mohl ubránit tanci, když byl Egypt poražen a kmeny byly svobodné? Při tak památné příležitosti se musely použít všechny způsoby vyjádření radosti. Tanec, zpěv a hra na hudební nástroje, to vše se hodilo. Jsou neobvyklá období, která vyžadují neobvyklé projevy radosti. Když Pán zachrání duši, její svatá radost přetéká a nemůže najít dostatek kanálů pro svou převelikou vděčnost. I když člověk neskáče, nehraje nebo nejásá, v každém případě chválí Boha a přeje si mít tisíc jazyků, kterými by mohl velebit svého Spasitele. Kdo by si přál, aby tomu bylo jinak? Mladí obrácení nemají být ve své radosti omezováni. Ať zpívají a tančí, dokud mohou. Jak mohou nyní truchlit, když je jejich Ženich s nimi? Dejme radosti co největší volnost. Nikdy se nepokoušejme o její potlačení, ale vydávejme v podmínkách tohoto verše dvojí povolení k jásotu. Jestli se má někdo radovat, pak jsou to synové Sijónu; radost je pro Izrael vhodnější než pro kterýkoli jiný národ; je jejich vlastní hloupostí a chybou, že nepřekypují radostí z Boha, protože už jen pomyšlení na něj je potěšením.

Verš 4

Hospodin má ve svém lidu zalíbení, a proto by měl i Boží lid mít zalíbení v něm. Je-li mu naše radost milá, ať je plná. Jaká je to blahosklonnost z Hospodinovy strany, že si všímá svých vyvolených, miluje je a má z nich radost! Jistě není nic v našich osobách ani v našich činech, co by mohlo způsobit potěšení Věčně požehnanému, kdyby se nesnížil k lidem nízkého stavu. Myšlenka na to, že Pán v nás má zalíbení, je pokladem radosti, která se nikdy nevyčerpá. Pokorné oslaví spásou. Jsou pokorní a cítí, že potřebují spásu; on je milostivý a daruje jim ji. Oni naříkají nad svou zdeformovaností, ale on jim dodává krásu toho nejvybranějšího druhu. Zachraňuje je tím, že je posvěcuje, a tak mají na sobě krásu svatosti a krásu radosti, která pramení z plného spasení. Činí svůj lid pokorným a pokorné pak činí krásnými. V tom je velkolepý argument pro to, abychom Pána uctívali s co největším jásotem. K tomu, kdo v nás má takové zalíbení, je třeba přistupovat se všemi projevy převeliké radosti. Bůh má zalíbení ve všech svých dětech, jako Jákob miloval všechny své syny, ale pokorní jsou jeho Josefové a těm obléká pestrobarevnou suknici a zkrášluje je pokojem, spokojeností, radostí, svatostí a vlivem. Pokorný a tichý duch je nazýván „ozdobou“, a je také „krásou svatosti“. Když člověka zkrášluje sám Bůh, stává se vskutku krásným a zůstane krásným navěky. Verš lze číst i takto: „Zkrášlí tiché spásou“, nebo „Zkrášlí trpící vysvobozením“, či „Zkrášlí tiché vítězstvím“; a každé z těchto čtení dává nový odstín významu, který stojí za tichou úvahu. Každé čtení také nabízí nový důvod k radostnému uctívání. „Ó, pojďme, zpívejme Pánu!“.

Verš 5 

Věrní ať jásají v slávě. Bůh je poctil a obdařil je vzácnou slávou, ať se z ní tedy radují. Mají se snad ti, jimž je Bůh jejich slávou, trápit a být sklíčeni? Nikoli, ať jejich radost hlásá jejich čestné postavení. Ať plesají na svých ložích. Jejich radost by se měla projevovat jásotem a písněmi, neboť to není pocit, za který by se museli stydět. To, co je tak plně ospravedlněno skutečností, může být hlasitě vyhlašováno. Dokonce i v nejtišším ústraní ať propuknou v jásot; i když je nikdo neslyší, ať hlasitě zpívají Bohu. Jsou-li omezeni nemocí, ať se radují v Bohu. Při nočních hlídkách ať neleží a nepláčou, ale ať jako slavíci okouzlují půlnoční hodiny. Jejich křik nyní nesměřuje na bojiště, ale na místa jejich odpočinku: mohou klidně ulehnout a přitom se těšit z vítězství, jímž je Pán okrášlil. Víra vítězí bez boje a zpívá o vítězství. Jaké požehnání, když se naše lůžka promění v trůny a naše odchody do ústraní v triumfy!

Verš 6

Ať svým hrdlem vyvyšují Boha, s dvojsečným mečem v svých rukou. Zdá se, že neleží stále na lůžku, ale jsou připraveni k udatným činům. Když jsou povoláni k boji, je velmi těžké pokorné přemoci; jsou stejně pevní v konfliktu jako vytrvalí v trpělivosti. Kromě toho je jejich způsob boje neobyčejný, neboť zpívají Bohu s dvojsečným mečem v svých rukou. Dokážou dělat dvě věci najednou: když už nedrží v ruce lopatu a meč, tak alespoň zpívají a bojují. V tom nebyl Izrael příkladem, ale předobrazem: nebudeme napodobovat vyvolený národ v doslovné válce, ale naplníme tento symbol tím, že povedeme duchovní válku. Chválíme Boha a bojujeme se svými zkaženými životy; radostně zpíváme a horlivě bojujeme se zlem všeho druhu. Naše zbraně nejsou tělesné, ale jsou mocné a zraňují hřbetem i ostřím. Boží slovo je samé ostří; ať ho otočíme jakýmkoli směrem, zasazuje smrtící rány lži a špatnosti. Nebudeme-li chválit, budeme ve svém konfliktu stále smutnější; a nebudeme-li bojovat, staneme se ve své písni opovážlivými. Verš naznačuje šťastné splynutí zpěváka a bojovníka. Všimněte si, jak je u věřícího každá věc zdůrazněna: pokud zpívá, vyvyšuje, a když chválí, tak z plného hrdla (B21), jak je v originále; a pokud bojuje, je to mečem, a meč je dvousečný. Živý Bůh propůjčuje energický život těm, kdo mu důvěřují. Nemají neutrální zabarvení: lidé je slyší i cítí. Jejich duch je tichý, ale právě v tomto ztišení přetrvává hřmot neodolatelné síly. Když zbožní lidé svádějí boj s mocnostmi zla, je každý konflikt velkou chválou Bohu dobra. Dokonce i vřava naší svaté války je součástí hudby našeho života.

Verš 7

Aby nad pronárody konali pomstu, tresty na národech. To byla kdysi doslovná povinnost Izraele: když přišli do Kanaánu, plnili spravedlivý Hospodinův rozsudek nad provinilými národy. V této hodině, za mírnějšího řízení milosti, nezápasíme s tělem a krví; náš boj však není o nic méně tvrdý a naše vítězství o nic méně jisté. Všechno zlo bude nakonec svrženo: Pán ukáže svou spravedlnost proti zločincům a v tomto boji budou jeho služebníci hrát svou roli. Svatí budou soudit svět. Konflikt i vítězství na jeho konci přinesou slávu Bohu a čest jeho svatým.

Verš 8 

Aby spoutali řetězy jejich krále, železnými okovy ty, kdo jsou u nich ve cti. Tak jsou největší nepřátelé Hospodina a jeho lidu zahanbeni, bezmocní a sami potrestáni. Tím se Izrael chlubil fakticky, tím se chlubíme i my duchovně. Hlavní mocnosti zla budou omezeny a nakonec zničeny. Ti, kdo ze zbožných učinili zajatce, budou sami zajati. Mocnosti zla nemohou spoutat našeho Krále, ale jeho mocí bude jejich král spoután velkým řetězem a zavřen do propasti, aby po něm nakonec šlapaly nohy svatých.

Verš 9

Aby na nich vykonali soud, jak o tom psáno. Izrael jako národ to měl udělat a když to udělal, měl se radovat z Boha, který dal jejich zbraním úspěch. My chválíme svého Boha jinak; nejsme vykonavatelé spravedlnosti, ale zvěstovatelé milosrdenství. Bylo by smutné, kdyby někdo zneužil tento text: aby k tomu nebyl sveden nějaký bojovný věřící, připomínáme mu, že poprava nesmí jít nad rámec rozsudku a zákonného nařízení; a my jsme nedostali žádné povolení k popravě svých bližních. Křesťané nejsou pověřeni pomstou; jejich úkolem je vykonávat příkaz milosrdenství, a to jedině. Je to čest pro všechny jeho věrné. Všichni zbožní se podíleli na Hospodinově triumfu, když porazil nepřátele Izraele. Nám se dostává podobné cti, ale projevuje se při vítězstvích jiného druhu. Všichni svatí jsou svým svatým Pánem vysíláni s posláním. Pocty popsané v tomto žalmu jsou společné pro celou rodinu milosti a takovou službu, jakou určí Pán, má vykonávat každý z nich bez výjimky. Pán zde poctí všechny své vyvolené a všechny je později také oslaví: toto pravidlo platí bez výjimky. Rozhodně je to ten nejlepší důvod, proč oslavovat Pána, a proto naši novou píseň uzavíráme dalším haleluja, chvalte Pána.