Tvoje jméno bude Izrael (Gn 35,1-15)

Jsme zpátky v knize Genesis a minule jsme viděli jednu z nejtemnějších kapitol této knihy. Jákob byl před branami Šekemu a celá kapitola byla prostoupená hříchem, bolestí, smrtí, tragickými věcmi, které ze srdce lidí vycházely na povrch. Dnes půjdeme do další kapitoly, do 35. kapitoly, která s tou předchozí kontrastuje jako blesk na temném nebi.

Před námi je slavná kapitola, která nám ale zanechá na patře trochu hořkou pachuť. Začátek je plný slávy, ale celá řada věcí v této kapitole nás drží nohama na zemi. Na jedné straně tady vidíme ohromný kontrast s předchozí kapitolou. Život nevěrného, neposvěceného a neposlušného věřícího je v ostrém kontrastu k životu věrného, posvěceného a poslušného věřícího. Na jedné straně je světský život u bran Šekemu a na straně druhé svatý život v Bételu, v domě Božím. Připomíná nám to krále Davida, který záviděl svévolníkům, takže jeho nohy málem odbočily, sešly z cesty, když viděl svévolné, jak pokojně si žijí (Ž 73,3). A potom pokračuje a vypráví, jak prohlédl, když vešel do Boží svatyně, do Božího domu – to je Bétel. Tehdy pochopil mnoho o sobě:

• Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví, byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval. Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš. (Ž 73,21-24)

I Jákob byl jako tupec, když se zabydlel u Šekemu, když se zhlédl v nabídkách světa. Člověk je tupý jako dobytče, když nechá svůj život ovládat hříchem a jeho žádostmi. Ale Bůh je dobrý. Své věrné opatruje (Ž 31,24), neopouští je (Ž 37,28), ale vede je a vychovává je jako syny.

Jákob v předchozí kapitole selhal v mnoha ohledech. Jeho život se skoro zhroutil. Čelil vážnému nebezpečí – celé jeho rodině hrozilo vyhlazení, vendeta, krevní msta za to, co provedli jeho synové, když vyvraždili všechny muže z Šekemu. Bůh skutečně dlouho mlčel a nechal dojít věci v Jákobově životě až do krajnosti. Ale neopustil Jákoba. A to už jsme v našem textu:

I. Posvěcení (v. 1-8)

Po letech mlčení, ve chvíli nejvyšší nouze, Bůh znovu promlouvá k Jákobovi. Tady si musíme připomenout dvě velmi důležité věci – Bůh sám promlouvá. Je to cele na Něm a my Ho k tomu nemůžeme nijak donutit nebo dotlačit, nemůžeme Jím nijak manipulovat. On je svrchovaný Bůh. A my jsme jenom stvoření. Možná budou nebo jsou těžké věci v našich životech a nám to připadá, že Bůh mlčí, naše modlitby narážejí na strop, naše nitro je prázdné a společenství s Bohem je tak vzdálené. Přesto nás tyto věci nesmějí odradit od toho být i nadále Bohu věrní. Jako Job, který říká:

• I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty. (Jb 13,15)

Jako mládenci, které král Nabukadnésar přikázal vhodit do rozpálené ohnivé pece, protože se na jeho příkaz nepoklonili před jeho sochou. Řekli králi:

• Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme. (Dn 3,16-18)

Bůh očekává, že zůstaneme věrní, protože i On je věrný. A On je věrný, i když my sami jsme nevěrní, protože nemůže zapřít sám sebe (2 Tm 2,13). A tak promlouvá do Jákobova života – a promlouvá – a to je ta druhá věc, kterou jsem chtěl zmínit – v pravý čas. Nám se to možná zdá pozdě, ale Bůh určuje čas a jedná přesně, jedná v ten nejlepší čas. Znovu je to výzva k tomu, abychom byli věrní a vytrvalí.

Naléhavá výzva (v. 1)

Bůh povolává Jákoba, aby se vrátil k tomu, co měl udělat nejdříve. Volá Jákoba k tomu, aby splnil své sliby, které mu dal.

• Vstaň a vystup do Bét-elu, usaď se tam a udělej tam oltář Bohu, který se ti ukázal, když jsi prchal před svým bratrem Ezauem. (Gn 35,1)

Jákob slíbil Bohu, že když se bezpečně vrátí domů, tak půjde do Bételu a postaví tam Bohu svatyni. Od Lábana už se vrátil před řadou let, ale do Bételu stále ještě nedorazil. Místo toho se zabydlel u Šekemu, zaměřil se na jiné věci než na splnění toho, co slíbil Bohu a stále více se vzdaloval od Boha.

Nyní ho tedy Bůh sám povolává zpět. Bůh nad námi bdí i tehdy, když se mu vzdálíme a zaměříme se na jiné věci než na Jeho království a spravedlnost. Když se věřící duchovně vzdálí Bohu a nežije v živém a těsném vztahu s Bohem, tak ho Bůh neopouští. Bůh takovému člověku nedává pokoj a vede ho do okolností a do situací, které ho mají vrátit zpátky. Potom vrací člověka na místo, kde měl být. Jákob měl s celou svou rodinou být v Bételu. Místo toho se usadil u Šekemu. Nyní ho Bůh volá zpátky. A když Jákob slyší Boží hlas, tak ví, kolik uhodilo. Vidíme to z následujících veršů:

Očištění (v. 2-4)

V prvním verši je Boží výzva Jákobovi. V dalším verši je Jákobova výzva své rodině. Podobně jako Bůh volal Jákoba, tak nyní volá Jákob svou rodinu:

• Zbavte se cizích bohů, které máte mezi sebou! Očisťte se, převlékněte si šat, budeme putovat do Bét-elu. Chci tam udělat oltář Bohu, který mi odpověděl v den mého soužení a byl se mnou na cestě, kterou jsem šel. (Gn 35.2-3)

Jákob volá svou rodinu k pokání, k očištění, k posvěcení. Mají se setkat s živým Bohem, s všemouhoucím a svatým Bohem. A takové setkání nemůže proběhnout jen tak.

Často můžete slyšet o tom, že Bůh přijímá hříšníka naprosto bez jakýchkoliv podmínek, protože ho miluje bezpodmínečnou láskou. Obávám se, moji milí, že toto je pouze ‚A‘, ke kterému je nutné říci ještě ‚B‘, abychom říkali celou pravdu. A pokud za celou pravdu vydáváme jenom část pravdy, tak říkáme lež. Obvykle se poukazuje na známý verš z Janova evangelia – J 3,16 – Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna… Ano, zde je skutečně řeč o Boží lásce, ale hned v následující části tohoto verše je řeč o podmínkách – a tady je to ‚B‘: aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul!

• Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd 11,6)

Opravdová víra má potom své důsledky v životě člověka, který věří. A jedním z těchto důsledků je svatost. To je přesně to, co dělá Jákob se svou rodinou. Jákob věřil v Boha, a proto si byl také vědom toho, že bude nyní přistupovat ke svatému Bohu. A Boží svatost je něco velmi, skutečně velmi nebezpečného. Boží svatost je nebezpečnější než hordy Kenaánců a Perizejců, ze kterých měl Jákob strach.

Když se Boží lid vyvedený z Egypta – mimochodem lid, kterému dal Mojžíš tuto knihu a v ní také právě tento příběh – když se měl tento lid setkat s Bohem pod horou Sinaj, tak čteme:

• Hospodin řekl: Jdi k lidu a dnes i zítra je posvěcuj; ať si vyperou pláště a ať jsou připraveni na třetí den, neboť třetího dne sestoupí Hospodin před zraky všeho lidu na horu Sínaj. Vymezíš kolem lidu hranici a řekneš: Střezte se vystoupit na horu nebo i dotknout se jejího okraje. Kdokoli se hory dotkne, musí zemřít; nedotkne se ho žádná ruka, bude ukamenován nebo zastřelen. Ať je to dobytče nebo člověk, nezůstane naživu. (Ex 19,10-13)

Kdykoliv se Boží muži nebo ženy setkali s Bohem, zachvacovala je bázeň z Boží svatosti. Volali v hrůze: „Běda mi, jsem ztracen!“ A Nový zákon nám mnohokrát připomíná:

• Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. (Žd 12,14)

• … ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: ‚Svatí buďte, neboť já jsem svatý.‘ (1Pt 1,15-16)

• … kdo je svatý, ať setrvá ve svatosti. (Zj 22,11)

• … aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony. (Ko 1,22)

Je tady jedna zvláštní věc, která nás ve svém důsledku sráží na kolena a nutí nás volat: Běda mi, jsem ztracen! A tou věcí je to, že svatost můžeme získat pouze u Boha, k němuž se bez svatosti nemůžeme přiblížit. Sami ze sebe žádnou svatost nevykřešeme. Jenom Bůh je svatý a jenom on nás může očistit. Tady je místo, kde se spojuje víra s bázní. Víra v dokonané a dokonalé dílo Ježíše Krista na kříži Golgoty – jeho obětí jsme posvěceni a bázeň před svatým Bohem, protože víme, že v nás samotných žádná svatost není. A z této víry a bázně pramení stejné jednání, jaké můžeme vidět u Jákoba. Touha očistit se. Tato touha je vlastní Božím dětem – apoštol Jan ji řadí k charakteristickým rozpoznávacím znakům Božích dětí.

• Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý. (1J 3,3)

V našem textu Jákob neusiluje o to, vykonat nějaké zásluhy před tím, než přistoupí k Bohu. Jákob ví, kdo je Bůh a ví, že se nemůže jít klanět svatému Bohu s modlou v ruce. Ví, že nejprve musí činit pokání. A pokání znamená přesně to, co vidíme v našem textu.

Pojmenovat hřích, ukázat na něj – to je dílo Božího slova, které nám vysvětluje, co je to hřích a dílo Ducha svatého, který nás usvědčuje z hříchu – tedy dává nám porozumět, že tento hřích se týká právě nás. Ale pokání jde ještě o něco dále – nestačí označit hřích a omluvit se za něj. Pokání znamená hřích opustit – a to vidíme ve čtvrtém verši.

Jákob vzal všechny modly, všechny nečisté věci, šperky – nejednalo se o obyčejné ozdoby (nebo náušnice), ale o rituální náušnice, které měly náboženský význam – dnes bychom je mohli přirovnat k různým amuletům, škapulířům, a jiným podobným předmětům, které mají mít nějaký duchovní význam. Jákob všechny tyto věci zakopal pod dubem. Ekumenický překlad tady z nějakého důvodu překládá – pod posvátným stromem, ale všechny ostatní české překlady a podobně i zahraniční říkají prostě dub, nebo terebint (ČSP). Už jsme se tím setkali ve 12. kapitole, kde byla řeč o božišti Móre. Tehdy jsme si říkali, že šlo o duby a pravděpodobně šlo o stejné místo jako zde.

Když Mojžíš viděl zlaté tele, které Izraelci uctívali, zatímco on byl na hoře Sinaj, tak ho roztloukl na prach. Jákob se podobně zbavil všech model a zakopal je. O to jde – odstranit to, co je na překážku našeho vztahu s Bohem. Když Boží lid s Jozuem v čele dobyl zaslíbenou zemi, tak se shromáždili – kde myslíte? – v Šekemu (Joz 24,1) a Jozue vyzvali lid:

• Odstraňte tedy cizí božstva, která jsou mezi vámi, a přikloňte se srdcem k Hospodinu, Bohu Izraele. (Joz 24,23)

Teprve když odstraníme hřích z našich životů, tak je možné sloužit Bohu. Teprve potom je možné jít do Bételu uctívat Hospodina. Ale pokud si necháváme hřích v jakékoliv podobě, potom hazardujeme s vlastním životem.

Naplnění (v. 5-8)

V následujících verších vidíme naplnění tří různých věcí, nebo událostí nebo jak to nazvat. Vidíme jejich dovedení do konce, jejich dotažení nebo završení.

1. Bůh dává strach mezi pronárody, takže nechávají Jákoba na pokoji (v. 5). Bůh tady jedná ve prospěch svého lidu a znovu tak potvrzuje své slovo, které dal Jákobovi, že ho bude chránit. Naplňuje své slovo, dovádí ho do praktických důsledků a zároveň naplňuje okolní města děsem.

2. Jákob naplňuje svůj slib a konečně přichází do Bételu, kde buduje oltář a vzývá tam Hospodina (v. 6-7). Trvalo to trochu déle, než mělo, než se sem Jákob dostal, ale nakonec Bůh dovedl Jákoba přesně na to místo, kde měl Jákob od počátku být. Nyní Jákob znovu staví oltář a vzývá Hospodinovo jméno.

3. Poslední věcí, kterou tady vidíme, je smrt Debory, Rebečiny chůvy a její pohřeb pod dubem v Bételu (v. 8).  Je to taková zvláštní zmínka. Tato žena přišla s Rebekou k Jákobovu otci Izákovi (Gn 24,59). A můžeme se jenom domýšlet, kde se vzala u Jákoba. Někteří učenci se domnívají, že Jákob navštívil domov po svém příchodu do Kenaánu a přivedl ji s sebou, jiní to popírají a říkají, že přišla Jákobovi říci o smrti jeho matky. Bible nám o tom nic neříká. Říká nám, že tato žena zemřela v Jákobově domě a Jákob ji pohřbil.

Jákobův život po jeho setkání s Bohem v Penúelu je poznamenán mnoha těžkostmi. Setkání s Ezauem – radostné, ale také vyčerpávající a stresující, násilí spáchané na Díně, násilí spáchané jeho syny na šekemských, smrt ženy, která ho pravděpodobně vychovávala spolu s jeho matkou a nakonec smrt jeho milované ženy.

V Bételu se završil život Debory a pro Jákoba to znamenalo příležitost uvědomit si, že jen poutníkem na této zemi. Vedle toho zde byly další události, které to měly Jákobovi připomenout znovu a znovu – podívejme se dále:

II. Požehnání (v. 9-15)

Jákob se znovu setkává s Bohem a Bůh mu dává své požehnání. Když to spojíme s prvním veršem, tak vidíme, že Bůh přikázal Jákobovi, aby si došel pro požehnání do Bételu. Cesta k němu byla trnitá, těžká, ale Boží požehnání za to vždycky stojí. Čím déle odkládáme svou cestu do Bételu, tím více trnů na ní najdeme. Ale jak jsme viděli, tak ani v Bételu se to neobejde bez trnů.

Požehnání je dar

Ještě jednu poznámku, než se podíváme na požehnání, které Jákob dostal – další setkání s Bohem a Jákobovo znovupožehnání přichází až potom, co Jákob splnil své povinnosti a závazky, které měl vůči Bohu. A to je, myslím, něco, na co bychom měli pamatovat. Stává se nám totiž, že bychom chtěli Boží požehnání, ale nechceme nést zodpovědnost. Chtěli bychom instantní Boží požehnání. Chceme vidět, jak se lidé obrací ke Kristu a jak se mění jejich životy – a to je Boží požehnání a zaslíbení pro Kristovu církev, ale nechceme lidem o Kristu říkat. Chceme duchovně růst a nést hojné ovoce, ale nechce se nám trávit příliš mnoho času studiem Písma nebo modlitbami. Chceme nějakou jednodušší cestu.

Rozumějte mi dobře – nesnažím se říci, že Boží požehnání je něco za něco. Ale chci vám ukázat, že věci mají své příčiny a své důsledky. A to je něco, s čím se v knize Genesis – a také ve vlastním životě – setkáváme stále dokola. I kdyby Jákob postavil deset oltářů a dělal já nevím, co, tak by si na Pánu Bohu nemohl požehnání vynutit. On udělal to, co udělat měl. A bylo to tak správně. Bůh pak udělal to, co udělat chtěl – požehnal Jákobovi.

Požehnání je stále stejné

Když Bůh žehná Jákobovi, tak opakuje své požehnání, které už mu dal dříve – když se Jákob poprvé setkal s Bohem na tomto místě a když se setkal s Bohem v Penúelu. Toto požehnání je také skoro identické s požehnáním, které dostal Abraham v Gn 17. Bůh se mu zjevil, řekl mu, že bude mít nové jméno, připomněl mu, že je Bůh všemohoucí, že ho rozmnoží a učiní z něj národ a že mu dá zemi, do které ho přivedl. S Jákobem je to úplně stejné.  

1. Tvoje jménu bude Izrael (v. 9-10)

Tady se opakuje to, co řekl Bůh Jákobovi v Gn 32,29:

• Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls. (Gn 32,29)

Nyní to zní trochu jinak a my tomu můžeme dobře rozumět po všech těch událostech, které se staly od onoho setkání v Penúelu. Jákob přestal být lstivý, ale lstivými se stali jeho synové.

• Tvé jméno bylo Jákob; už nebudeš zván Jákob, tvé jméno bude Izrael." A dal mu jméno Izrael. (Gn 35,10)

Po všech těch těžkých událostech, po své vlastní duchovní slabosti, duchovní nevěře, to musel být balzám pro Jákobovu duši. Tvoje jméno bylo Jákob. Už nebudeš Jákob. Budeš Izrael, Zápasí Bůh. Jákob znovu vyzápasil svůj boj – opět získal Boží požehnání a milost. 

2. Já jsem Bůh (v. 11)

Boží požehnání pokračuje připomínkou toho, kdo je to Bůh.

• Dále mu Bůh řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí.“ (Gn 35,11)

Abrahamovi Bůh řekl totéž (Gn 17,1), a podobně také Izák požehnal Jákobovi:

• Kéž ti Bůh všemohoucí požehná… (Gn 28,3)

Jákob – a my s ním – si potřebuje připomínat, kdo je Bůh. Bůh je začátek i konec a my potřebujeme stále více rozumět tomu, kým Bůh je. U Boží všemohoucnosti musíme začínat. Bůh je náš Stvořitel. On je Stvořitel celého vesmíru. To jsou první slova Bible, první slova knihy Genesis:

• Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gn 1,1)

Musíme vědět, kdo je náš Bůh. Pokud nerozumíme tomu, že náš Bůh je Bůh všemohoucí, potom máme malého boha s malým ‚b‘, který není schopný pro nás něco udělat. To je něco, co si musíme často o Bohu připomínat. Jákob si to často připomínal, Bůh mu to připomínal a my na tom nejsme jinak. Jak často jsme sklíčení a malověrní – a mnohdy jenom proto, že si nepřipomínáme, kdo je náš Bůh, že to je Stvořitel nebe i země, Hospodin všemohoucí. Čím více známe Boha, tím větší pokoj můžeme zakoušet a tím snadněji utíkáme k Bohu a spočíváme v něm.

Apoštol Pavel vyučoval křesťany v Efezu ‚celou radu Boží‘ (Sk 20,27), strávil tam více než dva roky každodenním vyučováním – veřejným i v domácnostech. A když později píše Efezským křesťanům dopis, podívejte:

• Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! (Ef 3,20-21)

Čím více známe Boha v pravdě, tím více Ho budeme oslavovat a chválit.

3. Bude z tebe národ (v. 11)

Sám všemohoucí Bůh opakuje Jákobovi – a skrze své Slovo i nám – své požehnání. Jákob slyší stejná slova, která již jednou v Bételu slyšel. Ale zatímco v Gn 28 jde o oznámení, tak v Gn 35 jde paradoxně o příkaz.

V Gn 28 Bůh oznamuje Jákobovi, který byl bez ženy, bez dětí, bez domova, že z něj bude velký národ, tak v Gn 35 Bůh Jákobovi, který má několik žen, má dvanáct dětí a zanedlouho se mu narodí třinácté – dvanáctý syn, Bůh Jákobovi přikazuje, že z něj má být národ. Dává mu stejný příkaz, jako dal Adamovi a Evě – ploďte se a množte se.

Vidíme tady kontinuitu, vidíme tady jednotu Božího záměru, vidíme tady jasné směřování k jedinému cíli – ke Kristu. To je to Požehnání s velkým ‚P‘. To je skutečné Boží požehnání – podívejme se znovu do Efezským:

• Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů. (Ef 1,3)

• Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno ‚Ano‘. A proto skrze něho zní i naše ‚Amen‘ k slávě Boží. (2K 1,20)

Z Jákoba bude národ i společenství pronárodů, mezi jeho potomky budou králové. Ale všechno směřuje k tomu Jedinému, k tomu, který byl zaslíbený už Adamovi a Evě, k tomu, který se stal tělem, když se naplnil stanovený čas – k Pánu Ježíši Kristu. S tímto zaslíbením je spojené ještě další:

4. Dostaneš zemi (v. 12)

• Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. (Gn 28,13)

• Zemi, kterou jsem dal Abrahamovi a Izákovi, tu dám tobě; tvému potomstvu dám tuto zemi. (Gn 35,12)

Jákob slyší totéž znovu a znovu. A spolu s Jákobem slyšeli tato slova také Izraelci na poušti, kteří vycházeli z Egypta – po čtyřech stech letech otroctví, zdeptaní, vyděšení, malověrní. Měli jít do zaslíbené země a Bůh je skrze Mojžíše povzbuzuje příkladem Jákoba a požehnání, které mu Bůh dal. Ale v našem textu to není jenom Bůh, kdo opakuje: Jákob také opakuje. Podívejte se od posledních dvou veršů našeho textu:

Opakování (v. 14-15)

Setkání s Bohem vede Jákoba znovu k témuž jednání, jako před lety:

1. Posvátný sloup (v. 14) – Jákob postavil posvátný sloup. To bylo něco jako oltář, který polil olejem. Boží požehnání vede Jákoba k uctívání.

Jákob věděl, koho následuje. Věděl, že Bůh je svatý, proto vedl svou rodinu k tomu, aby se posvětila, než budou uctívat Boha. Nyní se znovu setkává s Bohem a toto setkání ho znovu vede k uctívání. Bůh mu připomněl všechny věci, které už mu řekl dříve. A Jákob už nechtěl zapomenout:

2. Pojmenování místa (v. 15) – čteme o opětovném pojmenování tohoto místa. Jákob vystavěl na tom místě památník. Bylo to místo, které mu mělo stále připomínat Boží požehnání, Boží ochranu, Boží blízkost. To byl výsledek Jákobovy zkušenosti ze setkání s Bohem. Pokání a víra jsou následovány radostí a uctíváním. I my se máme mnoho co naučit z tohoto textu.

III. Závěr

Boží nevýslovná láska

Po celou dobu, kdy žil Jákob mimo opravdový a ryzí vztah s Bohem, na něho Bůh nezapomněl. Mohlo by se zdát, že ho Bůh opustil – alespoň tak to vypadalo na konci minulé kapitoly, ale opak byl pravdou. Celou dobu Bůh pracoval na tom, aby Jákoba nejrůznějšími způsoby přitáhl zpět.

Bůh nezapomíná na své děti, jak jsme si to připomínali na začátku. Je to lekce, kterou se učíme stále znovu a pořád dokola. Boží milosrdenství je tak veliké, že nás táhne znovu zpátky do opravdového vztahu s Bohem. Jákob zůstal v Sukótu a zabydlel se v Šekemu, ale Boží láska ho dovedla zpátky na místo, kde měl být od začátku, na místo uctívání, požehnání a slávy – do Bételu. Chvála Bohu za jeho ohromnou trpělivost s námi a lásku k nám!

Boží obnovující milost

Apoštol Jan napsal, že kdokoliv říká, že je bez hříchu, je lhář (1 J 1,8). A také:

• Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1J 1,9)

Boží milost, která obnovuje hříšníka, se projevuje stále znovu a znovu. Viděli jsme to na Abrahamovi, vidíme to na Jákobovi, můžeme přemýšlet o králi Davidovi, jak to čteme v Žalmu 51. Čteme o nejhorším judském králi, že:

• V nouzi prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost a hluboce se před Bohem svých otců pokořil. Modlil se k němu a on přijal a vyslyšel jeho prosbu a přivedl jej zpět do Jeruzaléma, aby dál kraloval. Tak poznal Menaše, že jenom Hospodin je Bůh. (2Pa 33,12-13)

Boží milost je ohromná. Bůh vždy odpovídá na pokání a víru. Ale tato Boží milost není otevřenou bránou pro hřích:

• Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? (Ř 6,1)

Naprosto NE! Boží milost a Boží odpuštění nás vedou přesně opačným směrem. Vedou nás k bázni, k poslušnosti a k úžasu nad velikostí našeho Boha.

• Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení, on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí. (Ž 130,1-8)

Amen.